čtvrtek 15. srpna 1996

Rumunsko 1996


Drsoni míří na jih


Účastníci expedice: Digi, Honza, Denny, Jarda



1. den
9. srpna 1996
Předstartovní horečka


Želvy byly dnes neklidné. Je to zvláštní jak citlivé jsou na teplotní výkyvy, infikaci toxickými látkamy a pravý pás těžkotonážního rypadla značky Phoneix - Zeppelin. Na začátku naší expedice bych se měl zmínit o třetím členovy naší výpravy. To, že jsme ho vzali s sebou se stále více jeví jako trapný omyl a dokonce se opět začínají ozývat hlasy, že praktičtější by bylo vzít přece jenom nějaké tažné zvíře. Digi svým zjevem připomíná chybějící článek mezi pračlověkem a samičkou tučňáka, neustále se všemu diví a každému dává najevo, že je z maloměsta. Takové kino Elektra ho dokázalo vyvést z míry takovým způsobem, že asi na půl hodiny přestal vykřikovat nahlas svoje bezprostřední dojmy typu "To je ale velikej barák" nebo "Hele ta pani měla tričko s Batmanem" a vyjeveně pozoroval filmové plátno, fascinován nikoliv dějem filmu, ale tím, že se to hejbalo, bylo to barevný a postavy mluvily. Co se mě a Honzy týká, jsme naprosto v pohodě, ostříhaní prakticky dohola a moc se těšíme, kam zabloudíme hned první den. Když datluju do WORDU tyto řádky, blíží se půlnoc a tak už ani nemá smysl jít spát, protože za slabé tři hodinky vstáváme.

Samostatnou kapitolu před naším odjezdem by mělo tvořit balení. Po úporném zápasu s mým batohem TULÁK 2 jsem ustálil hmotnost na 10 kilogramech bez jídla. To jsem netušil, že paní Benediktová místo nákupu potravin vykrade samoobsluhu. Oběmově mělo to, co jsem spatřil u Benediktů na kuchyňské lince a co nám Honzova maminka nutila zabalit obsah asi dvou dvěstělitrových akvárií a když jsme to před chvílí skutečně narvali do batohů, čemuž mimochodem nikdo z nás nevěřil, hmotnost mého zavazadla stoupla na neuvěřitelných 16 Kg. Chvílemi si nepřipadám jako tremp, ale jako humanitární konvoj. (zapsal Denny)


Digi a Honza balí slečnu


Už je to zase tady. Začíná další velký putování a mě se objevujou moje typický příznaky: zapomínám veškeré jednoduché (bohužel jsem zjistil, že právě teď musím přerušit psaní vhodnou poznámkou: NEČUMTE MI DO TOHO, KDYŽ PÍŠU !!!) úkony, třeba jak se zavazuje tkanička, kde je záchod, komu říkali Ike apod. Taky jsem za dnešek už asi třikrát sbalil a zase vybalil batoh, byl třikrát v krámu a asi pětkrát jsem meditoval nad tim, co vlastně dělam a jestli se vůbec vrátím. Ještě že jsou tu aspoň ty naše želvy. Od té doby, co jsme jim řekli o cestě z nich vyzařuje přímo posvátný klid, který do duše zmateného poutníka, stále zmítaného nástrahami lidského počínání, opotřebovaného monstrózním soukolím moderního světa a vyčerpaného stálým a marným bojem s lidskou tupostí a odmítáním, vleje pohodu a touhu po nepoznaném. Bohužel se asi náš výlet promění v bezbřehou žranici a my skončíme kdesi v rumunské škarpě zdoláni jako stepní hyeny po objevení pošlého slona. Tady člověk vidí, že tyranie rodičů může sahat i za hranice republiky.(howgh Honza)

Když jsem si přečetl Dennyho zápis, měl bych se vlastně urazit (nehledě už radši na to, že Honza s Dennym naprosto souhlasí), já je ale naštvu, neurazim se, protože když se to vezme kolem a kolem a ještě jednou kolem dokola, a já se urazil, což právě že není vůbec pravdou, tak by jim moje uražení dalo podnět k dalším stupidním poznámkám, šťouchancům a já nevím čemu ještě. Jen tak mimochodem, celá Plzeň, nebo aspoň ta část Plzně, se kterou se Denny a Honza znají, například ví, o mých občasných úletech spočívajících v rozptylování neidentifikovatelného plynu pocházejícího z mých pro člověka netypyckých útrob (kdo ví co vlastně ve mě je). Abych taky někoho pomluvil, patří to asi k Honzovým typickým příznakům, ale když jsem ho dneska slyšel na záchodě, tak mě v tom rozptylování na pět let dopředu předčil. Ale dost tohoto tématu, nakonec jsme se domluvili, nebo jsem ty dva spíše přinutil, že budeme kamarádi. Nezbylo jim vlastně nic jinýho, protože jedinou nádobu, ve který bude možný vařit, mám já, zdravotnický materitál vnější potřeby mám ve výbavě taky já, želvu sice nemám, ale počítám, že u Balatonu, kde se cestou do Rumunska stavíme, nějakou chytím. Nakonec jsme teda na sebe vesměs chvílema i hodný, v předcestovní depresi tady žereme, co bylo původně určený na cestu, válíme se, chce se nám spát a přitom nemůžeme a hlavně prácáme, respektive plácají blbosti, já pronáším vážné a filosoficky laděné poznámky. Končím, zhasínám, tak už snad jenom o tom jídle. To že jsme ho sbalili, to mě taky udivilo taky, hlavně mě však přibilo k zemi to množství, který Honzovo mamka nakoupila. To až uviděj Rumuni, tak si budou myslet, že je navštívil Santa Claus. Mňam, ten sejra, co jsem teď sněd byl hrozně dobrej, DEJTE MI JEŚTÉ KOUSEK!!!! (zapsal Digi)


Rumunská silnice 1. kategorie



2. den
10. srpna 1996
Jirka je vedoucí, umí na kytaru a zná zkratky


Když se mi konečně podařilo usnout, začal se mnou někdo lomcovat, že už je třeba vstávat a jít na vlak. Bohužel se nejednalo o špatný vtip, ale o krutou realitu. Na nádraží nás odvezl pan Benedikt vlastním vozem Škoda Felicia, což pro další týden bylo naše poslední setkání s vyspělou západní technikou. Rozloučení bylo dojemné. My plakali, pan Benedikt plakal, želvy brečely jako želvy a dokonce i cynický nádražní houmlesák, když nás viděl, přestal vybírat popelnici, dostal se do jakéhosi tranzu a za složitých tanečních kreací a zpěvu nábožných písní zmizel v dál, aby věnoval svoje oblečení sirotkům. My se jím však nemohli už dále zabývat, protože na nás čekal vlak, Praha a posléze spousta dobrodružství v odlehlém Rumunsku. Jediná vážnější příhoda po cestě do Prahy byla lehátka. Cestovali jsme totiž v lůžkovém voze. Bohužel, jediná věc, která v kupé nefungovala, byla právě ta lůžka. Když se ale přece jen po půlhodinovém zápasu podařilo našemu expedičnímu technikovi Honzovy jedno z nich sklopit, vtrhla dovnitř průvodčí, seřvala nás že se to nesmí, protože od 4:00 už je den a teď je 4:07 a jediným chvatem vrátila vše do původní polohy. Honza odvrátil tvář a hořce zaštkal.

Jakmile jsme v Praze na Wilsonově (pro starší čtenáře Hlavním, pro ještě starší čtenáře Wilsonově, pro ty úplně nejstarší čtenáře, nádraží je místo, kde zastavují vlaky) nádraží vystoupili, spatřili jsme asi deset lidí, obtěžkaných batohy podobně jako my. Jediný rozdíl byl v tom, že zatímco my měli všechno sbalené v jednom batohu a to na zádech, ostatní vláčeli každý kromě batohu minimálně jednu tašku, jeden kufr a jedna paní s podivně hopsavou chůzí táhla dokonce vozík. Jak se později ukázalo, všichni tito lidé byli skutečně také účastníky expedice Dracula. Náš vztah k Digimu je stále stejný. Digi dělá všude bordel a nás to štve. Digiho to podněcuje k ještě větším výkonům a nás to štve ještě víc.

Po kratším bloudění a potenciální potyčce s asi čtyřicetičlenou skupinou metařů (viz Digiho poznámka: Hele, žlutý hovada se dneska asi rojej) jsme dorazili na místo odjezdu, kam se za chvíli dostavil i autobus. Nastala nevídaná bitva o místa. Jediné dvě sedačky, kde nechtěl nikdo sedět byly u zadních dveří, tak jsme je s Honzou obsadili, Digi si sedl před nás s vysokýn rockerem, který se představil jako Kamil a který na Digiho otázku, zda se tak blbě fakt jmenuje odvětil, že samozřejmě že ne, že to jenom maskuje a že ve skutečnosti je Hugo. Na sedadlech za námi propukla hned poté lokální potyčka mezi párkem homosexuáklů středního věku a manželským párem lékařka-kokot. Zvítězil samozřejmě manželský pár, neb homosexuálové na to už dál neměli žaludek.


Rumunský dědeček v kroji


Vyjeli jsme. Kamil se dobrovolně nabídl, že pocestuje v doprovodném vozidle FIAT UNO, takže Digi byl náčelníkem přeřazen na jedno s předních sedadel. Ukázalo se, že na tom jedině vydělal, protože vedle něj seděla děsně hezká sedmnáctiletá holka, což mu všichni záviděli. Ale Digimu to nevadilo a celou cestu až do Sebeše s ní nepromluvil ani slovo. Pokud by někoho zajímalo, kdo si sednul před nás, tak to byl onen zmíněný pár homosexuálů Roman a Viktor. Bylo poměrně zajímavé být v epicentru nenávistných poznámek, vyměňovaných nad námi oběma sousedními sedačkami.

První zastávka byla kdesi u Brna. Našemu hlavnímu náčelníkovi - to označení si vymyslel sám - se totiž zdálo, že doprovodné vozidlo nějak dlouho není vidět. Sehráli jsme tedy s Kamilem a osobou jménem Jarda hru Twister a u té příležitosti mezi sebou vyhlašujeme soutěž, kdo zlanaří víc lidí, aby jeli s námi. Přihlásil se Jarda. Za dva dny jsme si za tento počin udělili vzájemně po pěti bodech do Zlatého Džejára. Cestu netřeba dál rozvláčně popisovat, jak mi právě vcelku logicky poradil Honza. Večer jsme dorazili na Balaton a šlo se spát. Teda, on šel spát jenom jakýsi vetchý stařec, který měl s sebou jen kufr. Z toho vyndal náhradní ponožky, jinak v něm totiž vůbec nic neměl, dal si je pod hlavu a usnul na zemi. Ostatní se houfně přesunuli k jezeru, kde byl náčelník s kytarou. Ačkoli nám všem asi hodinu vyprávěl, jak strašně dobře hraje na kytaru, že už byl na portě a že je v asi sedmi skupinách, už po dvou šlágrech mu došel repertoár, takže to zbylo až dlouho do noci na mě, protože jsem neprozřetelně navrhnul, že bych taky něco třeba zahrál. Velikým překvapením byl Digi, který nejenom že uměl skvěle hrát, ale i poměrně slušně zpívat. Taky jsme se seznámili s Markétou Hrubešovou, i když nám tvrdila, že to není ona, že jenom úplně stejně vypadá. Želvy to všechno pozorovaly vcelku nezaujatě. Zlatý Džejár na body: H 5, D 5, Di 5. (zapsal Denny)


Atmosféra naší cesty byla prostě neopakovatelná a jedinečná. Tak příjemně se mi snad ještě nejelo. Srovnat se to dá snad jen s cestou v rykše po dlážděné cestě v horním Nepálu. Zvláště mě zaujala přátelská atmosféra v našem tak různorodě sympatickém kolektivu. Sám sem si ale mezi tolika velkými charaktery připadal maličký a tupý. Ještě že se mnou byl taky Denny s Digim. Pohodu narušovaly jen občasné přestávky na čurání, přechod hranic, rozloučení se s naším druhým doprovodným vozidlem, které havarovalo apod. Námi všemi očekávaný Balaton přišel druhý den cesty k večeru. Setkáváme se s prostředím plným sympatických, frustrovaných němců, maďarů a holanďanů, kteří se cachtají v metr hlubokém jezeře, křičí a ještě k tomu neumí hrát volejbal. Po krátkém přemýšlení jsme rozhodnuti projíst většinu z našich devizovích zásob a s kapsami chrastícími drobnými německýmy mincemi jdeme vstříct směnárně. Když jsme se konečně po frontě čechů z naší výpravy dostali na řadu, paní u přepážky nám nervózním hlasem anglicky řekla, že mince nemění a že už to říká aspoň po sté. Smutně s Dennym odvádíme Digiho, který chtěl utrousit ještě pár poznámek jadrnou britštinou. Až nyní dokáži ocenit maďarské hospodářství a sladké vinné hrozny. Už aby jsme byli zase v autobuse. (zapsal Honza)


Večerní přehrada



3. den
11. srpna 1996
Oasa, Oasa, město vysněné


Ráno nás zastihlo už na cestě, prakticky cestujeme od večera od osmi hodin. Trápil jsem kytaru dlouho do noci, dokud nepraskla struna H a řidič nepustil nahlas rádio. Díky naší důmyslnosti oba s Honzou ležíme pohodlně nataženi, což na jiných sedačkách kromě té naší není možné. Horror na Rumunských hranicích. RUMUNŠŤÍ CELNÍCI JSOU SVINĚ . Překročením hranic s Rumunskem nastala drastická změna. Cestovní rychlost autobusu klesla na 20 km/h, nálada pod bod mrazu. Důvodem je totálně špatný počasí, neuvěřitelná kvalita silnic a náčelníkův trapný zvyk jezdit po zkratkách. Naše skupina, tedy Honza, Já, Digi a koneckonců i Jarda deptá ostatní nadšeným plánováním, jak se při nejbližší příležitosti trhnem a budeme si v horách užívat vodopádů, sličných Rumunek a vůbec, zatímco zbytek autobusu se bude muset ještě nejméně čtrnáct hodin mačkat v autobusu, aby nakonec skončili u profláknutého hradu plného veksláků. Naším vystoupením z autobusu ve městě Sebeš tedy konečně začala dlouho a toužebně očekávaná Expedice Chip n´Dále´s Dracula.

V Sebeši jsme rozdělili do dvou strategických skupin. Teď si již můžeme interně říci, že nás k tomu nevedla ani tak strategie stopování, jako touha zbavit se co nejrychleji Jardy. Jak asi jistě již mnohý čtenář tuší, skupinu A jsme tvořili já a Honza a skupinu B Digi a Jarda. Přibližně půl hodiny nám trvalo, než jsme skupině B vysvětlili, že nemůžou stropovat s náma, protože čtyři lidi nikdo soudnej nevezme a co to znamená, když se řekne skupina a dalších patnáct minut, než jsme je vyhnali stopovat kus před nás. Naším dnešním cílem byla osada Oasa (čte se to Oáša), vzdálená od Sebese vzdušnou čarou asi 80 Km. Na tomto místě musím podotknout, že nápad něco jet stopem a něco jít pěšky vzniknul čistě z naší nezkušenosti a z toho, že na jediné mapě, kterou jsme měli k dispozici to vypadalo jako kilometrový úsek. Později se ukázalo, že zmíněná automapa je v měřítku 1: 3 000 000 000 a zahrnuje pouze hlavní dálniční tahy (oba dva), města Bucurest a Constanca a zbylé místo v ní vyplňuje zelenošedá barva představující hory. Jak se ukázalo ještě později, naše mapa byla nejpodrobnější, jaká se dala sehnat. Rumunská kartografie má ještě určité mezery.

Přibližně po hodině nám zastavil vůz typu ARO s roztomilým domorodcem v národním kroji a jeho dvěma syny. Okamžitě se jako problematická ukázala naše nulová znalost rumunštiny a jejich nulová znalost češtiny, slovenštiny, ruštiny, polštiny, angličtiny, němčiny, španělštiny a latiny, kterýmižto jazyky jsme byli schopni se společnými silami domluvit my. Tradičně zabrala posunková řeč, která funguje spolehlivě po celém světě, vyjma, bohužel, Maďarska. Když jsme ujeli přibližně kilometr, uviděli jsme u cesty skupinu B, i zželelo se nám jich a několika složitějšími posunky a řevem jsme přiměli řidiče zastavit a naložit i naše kam naše kolegy. Cestou se nestalo celkem nic zvláštního, když tedy pominu trapnou příhodu s čokoládou. Ve snaze odvděčit se řidiči za svezení, darovali jsme jednomu z jeho dětí drahocenou čokoládu, jenže se v půlce cesty ukázalo, že to byl taky stopař. Malinko jsme to spravili, když jsme po cestě pomohli vyměnit pneumatiku na vozidle, které stálo havarované u cesty. Digi ale napřed několika rafinovanými posunky zjistil, zda se náhodou nejedná o úhlavního nepřítele našeho řidiče, celostátně hledaného zločince, nebo celníka.

Když jsme asi po 40 kilometrech dorazili do jakési vesnice, která se jen hemžila krojovanými domorodci, stali se tři věci. Řidič nás vyhodil, že už dál nejede, Jarda zjistil, že si zapoměl v autobuse fotoaparát a dostal hysterický záchvat a Digi odmítl nadále tvořit skupinu B. Znovu jsme se tedy rozdělili do skupin. Skupina A zůstala nezměněná, tedy já a Honza, skupinu B tvořil pouze Digi a Jarda byl jako jediný člen přeřazen do skupiny C. Docílili jsme toho tak, že mu Honza půjčil svůj foťák a nechal ho vyfotit krojovaného Rumuna. Ve vzniklé extázi se Jarda již nechal snadno přesvědčit. Následoval pokus jít kus pěšky, který zmařil opět Jarda, neboť neustále kecal a kecal a protože toho skutečně věděl mnoho a prakticky o všem, začal nám jít velmi brzo na nervy. Lstivě jsem mu navrhl, že by mohl držet bobříka mlčení (na základě jeho poznámky, že je skautský vedoucí) a skupina C mě to sežrala i s navijákem.

Asi po hodině zdrcujícího pochodu rezolutně posíláme skupina B a C opět vřed, doufajíc že nám opět někdo zastaví. Jakmile oba desperáti zmizeli za zatáčkou, navrhuji sežrat všechny naše zásoby a po zbytek expedice žít z Jardova batohu, protože Digi působí dojmem, že si ten svůj ubrání i proti přesile. Později tento okamžik dostal označení „Dennyho horská krize“. Naštěstí rozumější Honza mě několika dobře mířenými rad(n)ami uvádí opět v psychickou pohodu a tak jdeme dál pěšky, než nám někdo zastaví. Přibližně každý dvoustý metr je u cesty zaparkovaná poblíž potoka Dacie a u ní sedí rodina a nezřízeně žere, asi nějaký místní zvyk. Napočítali jsme jich celkem sedmnáct na 5 kilometrech, což vede k tomu, že se psychycky zhroutil pro změnu Honza a navrhuje nějakou rodinu vyvraždit, všechno jim sežrat a dál jet jejich Dacií. Zrovna když jsem si v hlavě sestavoval formulaci několika dobrých rad, zastavil kolem projíždějící mrazicí vůz značky ROMAN a jeho šofér se nás plynulou němčinou zeptal, jestli nechceme hodit do Oasy. Po chvíli váhání svolujeme a tak se dál do hor vezeme. Otevřenými dveřmi pozorujeme krajinu, když řidič náhle brzdí a bere další dva stopaře. Je to naše stará známá skupina B Digi a bohužel i skupina C Jarda. Asi tak po dalších 40 kilometrech dorážíme do Oasy.


Naše první nocležiště v salaši s oprátkou


Ačkoliv na mapě vypadala Oasa jako středně velké městečko s rozvinutým průmyslem, ve skutečnosti se jednalo o jeden barák s hospodou a ohromnou přehradní nádrž. Kromě několika štamgastů a hostinského v Oase nikdo není. Dodnes je nám záhadou, jak může hostinec, v Rumunsku a na tak odlehlém místě poměrně vysoko v horách prosperovat. Jarda nezastírá zklamání z toho, že si nemůže vyfotit originál rumuny v krojích, Honza, Digi a já jsme nadšeni z toho, jak je všude pusto a prázdno a jak patří okolní pohoří jen nám. Za vyděračskou cenu 7 marek pořizujeme dva chleby pochybné kvality a vydáváme se do hor. Jarda fotí přehradu ze všech možných úhlů. Digi si dává slavnostní závazek, že až Jarda usne, shodí ho z nějaké skály. V okamžicích, které následovali, jsme pochopili systém rumunských turistických značek. Značek jsou tři druhy. Za prvé čtvereček. Bývá namalován červenou barvou na stromech v rozmezí cca. 200 metrů a značka se ubírá po pěšinách a velkých cestách. Za druhé trojúhelníček. Má barvu zelenou, vede přímo na určené místo, avšak vyhýbá se přehradám, stržím a územím zamořeným radiací. Za třetí kolečko. Je namalované barvou hnědou, tudíž dá velikou práci ho na kůře stromu, kde je namalováno vypátrat, vyskytuje se zhruba po jednom kilometru a vede přímo. Nevyhýbá se ničemu. Bohužel, tohle všechno nám došlo pozdě. Naše kolečková trasa vedla přímo do krpálu v hustém pralese, se sklonem mezi 45 a 50 stupni. Místy byla cesta kolmá. Digi z toho má evidentně radost a s nezničitelným úsměvem šplhá výš a výš. Já s Honzou jeho nadšení nezdílíme, nicméně stoupáme také, byť se zasmušilými výrazy. Jarda je tradičně pravý opak. Funí, heká, skoro se nehýbá a upozorňuje na své slepé střevo, ploché nohy, slabé srdce a stará zranění z války. Výstup trval slabé dvě a půl hodinky. Ke konci pomalu zmizel les, pak zmizela i kosodřevina a objevila se vysoká suchá tráva. Začalo se stmívat. Na vrcholu nás čekala zasloužená odměna - pohled dolů. Kam člověk dohlédl, tyčily se vrcholky hor, hluboko pod námi byla jako louže Oaská přehrada, všude pusto a prázdno a do toho se začaly snášet červánky. Zkazil to Jarda, protože se za půl hodiny uřícený objevil na hranici kosodřeviny a hlasitými výkřiky se dožadoval jakéhosi léku. Když jsme mu sdělili, aby chcípnul, sprostě zaklel a stoupal k nám dál. Když jsme se dost pokochali ( když se k nám doplazil Jarda ), začali jsme se schánět po nějakém místu na spaní. Digi vtipně podotknul, že teď objevíme určitě opustěnou salaš a v ní se bude na trámu houpat katovská smyčka. V tu chvíli honza zahalekal, že má. Salaš byla skutečně opuštěná a smyčka se v ní houpala. Večer jsme věnovali zkonzumování zbývajících zásob. Pouze Jarda neustále říkal, abychom šetřili a jedl jen skrovně. My rozumní jsme se cpali jak o závod. Jarda pak začal vyprávět obsah románu, který sepsal a tak se nám podařilo velmi rychle usnout. (zapsal opět Denny)


Údolím Šureanu



4. den
12. srpna 1996
Jakákoliv moréna nepředělá kreténa


Probudili jsme se poměrně brzo. Zimou. Vysoko v horách je to asi normální. Po snídani (Jarda) a po nestydaté žranici (my ostatní), Digi nalezl značku a tak se vydáváme dál. Cesta vede z krpálu přibližně stejně strmého, jako byl ten včerejší. Honza nadhazuje otázku, proč někdo stavěl salaš na tak blbým místě. Jarda se mu to pokusil vědecky vysvětlit, ale zrovna spadnul ze stromu kámen a vzal Jardu po hlavě. Digi mu ji obětavě ošetřil, asi měl výčitky. Jásáme nad tichem a pustotou. V tu chvíli se ozval zvuk motorové pily. Asi jsme ještě nízko. V údolí, do kterého jsme sestoupili, je uježděná cesta, opuštěná chata a průzračně čistý potok. Honza nalezl tůň a tak jsme se s vervou začali svlékat, protože jsme se už tři dny nemyli. Ve chvíli, kdy jsme všichni čtyři nazí uprostřed tůně a házíme po sobě mýdlem, prochází po cestě dvě mladé rumunky a tváří se tak, jako kdyby podobný výjev vyděly několikrát do hodiny. Digi se na ně otočil v celé své mužnosti a příliš pozdě si uvědomil, co dělá s určitými orgány ledová voda, takže rumunky propadly smíchu a odešly. Digi má na legraci talent.

Když jsme se dostatečně vyřádili a povyprávěli si všech dvacet tři známých vtipů na homosexuály, vyrazili jsme po cestě, směrem do kopce. Po hodině pochodu se nám zjevila dřevařská osada. Znechuceni ji míjíme a mrmláme si, kdeže je ta samota velehor. Jenom Jarda chvíli žebral o foťák, ale upozornil jsem ho, že kameny někdy padají ze stromu děsně daleko s neméně děsnou rychlostí a tak dal pokoj. Samota hor se dostavila vzápětí. Vlekli jsme se pět hodin neustále do kopce po prašné cestě. Z automapy rumunska, průvodce Romania a blábolení jednoho z dřevařů Digi, takto náš hlavní lingvista vyvodil, že míříme k hoře Šurean, druhé nejvyšší v pohoří Šureanul, kde se právě nacházíme a na jejímž úbočí leží poslední výspa lidské civilizace, horská chata Šurean. Honza naproti tomu tvrdil, že Digi si některá slovní spojení špatně vykládá a slovo Šurean znamená nějakou nadávku, že je ale hezké, jak je na kamarády a Jardu hodný a tvrdí jim cosi o pohoří. Digi se však nedal urazit a následující hodinu mluvil pouze anglicky. Nevím co tím sledoval, ale já jediný jsem mu nerozuměl. Tedy mimo slov Fuck, Fucker Duck a Shit, která pronášel v každé větě alespoň dvakrát. Z toho jsem pochopil, že bloudíme.

Po dalších několika málo hodinách jsme narazili na stoupání téměř kolmé, což byl neklamný znak, že se blížíme k chatě. Bylo tomu tak. U chaty Šurean jsme doplnili pitnou vodu, dojedli zbytky jídla (Já, Honza a Digi) a skromě posvačili, s neustálým připomínáním, abychom šetřili, že bude hůř (Jarda) a jako bonus se nadopovali Honzovými tabletkami s kalciem, vitamínem C a hořčíkem. Honza je opatřil přes svoji maminku, která je dětská lékařka a vysvětlil nám, že má v tabletkách víc peněz (tedy pokud by je někdo kdy platil), než jsme všichni dali dohromady za celou výpravu, tak ať si toho vážíme. Vážili jsme si toho moc. Dokonce tak moc, že jsme si dali každý (mimo Jardy, který nevěřil chemii) tři modré a sedm oranžových tabletek. Honza potom z návodu vyčetl, že je to dávka na týden pro sedm lidí. Jelikož se však účinky nedostavili okamžitě, šli jsme si ještě prohlédnou okolí chaty a nalezli jsme krásnou, pravou, nefalšovanou a reklamami nepopsanou horskou morénu. Pro neznalé, moréna je jezírko vzniklé roztáním ledovce.


Moréna


Všechny nás hned popadla koupací nálada. Voda byla však tak ledová, že jsme s bídou zachránili holé životy. Jak jsem vtipně pronesl, ledovec musel roztát před pár minutami. Nad morénou se tyčil skalní masiv. Byl to nádherný pohled, než si člověk uvědomil, že na něj poleze. Naštěstí zabralo kalcium a tak jsme na sebe naházeli své batohy a vydali se vzhůru. Pro informaci uvádím hmotnost zavazadel : Honza - cca 12 kilo (všechno jídlo zkonzumováno), Já - cca 12 kilo (taky všechno jídlo zkonzumováno), Digi - cca 8 kilo (Kromě toho, že Digi všechno jídlo taky sežral si ještě uměl správně sbalit batoh) a Jarda - cca 20 kilo (šetřil s jídlem, kdyby bylo hůř).

Na vrchol Šureanu (hory) jsme se ploužili v pořadí Digi, který to bral zkratkou a lezl po skále, Honza a já, po pěšině pro kamzíky a po skalních výstupcích, stále se zvětšující veliká mezera a Jarda. Když jsme se s Honzou vydrápali na vrchol, seznali jsme, že byl falešný a že je za ním ještě jeden, o něco vyšší, naštěstí však lehce zdolatelný. Zfanatizováni jsme se rozběhli a současně ho dobyli jako první z naší expedice. Pak jsme se zhroutili do trávy, nic jiného v širokém okolí ani nebylo a pozorovali stádo pasoucích se ovcí, triangulační věž a do nedohledna se táhnoucí hřebeny hor. Za malou chvíli dorazil rovněž během Digi, vydrápal se na věž a začal halekat píseň Štěrbinou ve dveřích. Naneštěstí uměl jen refrén, který zní asi takto: ááááááááááááááá. Krásně se to rozléhalo. Vydrápal jsem se též na věž a taky si zazpíval. Byl to ůžasný pocit.

Když jsme slezli, nadhodili jsme, že by nebylo špatné něco pojíst. Nebylo co. Usnuli jsme, když jsme se probudili (zimou, začalo totož silně foukat), počkali jsme na Jardu a vyrazili na sever, ke srazu s naším autobusem. Musím říci, že myšlenka setkání s naším autobusem se na hřebenech jevila značně nereálná, protože hory byly na všechny strany kam až oko dohlédlo, a to bylo jasno, a my měli na jejich překonání jen pár dní. Asi po třech kilometrech loudavé chůze jsme se dostali do stáda ovcí. Bylo jich asi tak dva miliony a jejich pasáci se k nám hned rozeběhli. Čekali jsme konflikt, ale šlo jim o cigarety, které jsme s sebou za tímto účelem měli, takže jsme se velmi rychle dohodli - my dáme cigarety, oni sýr a chleba. Jarda cigarety neměl, tak ani nic nečekal. Stejně měl našetřeno, kdyby bylo hůř. Nakonec jsme se poměrně dost dlouho zdrželi v jejich kůče, kde se nás pokusili opít ručně vyráběnou kořalkou. Netuším, z čeho ji vyrobili, ale země s méně vyvinutým průmyslem a státním zřízením by s ní mohli celkem slušně trávit své diktátory, nebo střílet v lomu skálu. Poměrně dlouhou dobu jsme taky strávili blbnutím s jejich pravými ovčími kožichy. Takový pravý ovčí kožich váží přibližně metrák a vydá za několik kompletně zateplených domů s ústředním topením. Je zvláštní, že o výměně nechtěli ani slyšet. Digi jim za kožich úlisně nabízel svůj nůž, boty, batoh a Jardu, ale nedali si říct. Čeho jsem si ještě všimnul - zatímco my, čeští civilizační zkaženci jsme co chvíli jásali nad čistotou okolní přírody, jeden z pasáků si rozbalil balíček cigaret Marlboro a obal s žoviálním úsměvem pustil po větru. Asi nevěděl, co je to ekologie. Teď mě napadá, že podobný výjev lze vlastně spatřit často i u nás. Honza mě vysvětlil, že v přepočtu na okolní prostor, je pravděpodobnost toho, že cigaretový obal ještě někdy někdo uvidí téměř nulová. Nakonec jsme se přece jen rozloučili a násilím jsme odvlekli Jardu, který chtěl pořád něco fotit.

Další cesta vedla po hřebenech, cca 1800 metrů nad hladinou moře. Byla dost stejná, ale strašně krásná, připadali jsme si jako na střeše světa. Cíl dne jsme stanovili na vrcholku Černé hory (v rumunštině Munti Negru). Když jsme pak ještě spatřili stádo (asi 5) volně se pasoucích koní, neznalo naše romantické rozpoložení hranic. Celkem tradičně to zkazil Jarda, který prohlásil, že musí na velkou, odběhl asi 50 metrů a dostál svému slovu. Kolorit krajiny byl rázem v hajzlu. Honza bleskurychle uchopil foťák, zavolal na Jardu Hůú a když se Jarda otočil, dělal, že ho fotí. Způsobil mu tak značné psycho. Teď popravdě ani nevím, jak bych popsal celodenní putování po hřebenech, aby to bylo zajímavé … ono to zajímavé bylo, ale v lajf verzi je to daleko lepší než v audiremixu, tudíž to zkrátím na putovali jsme ještě několik hodin a kochali se krajinou, až jsme došli ke konci hřebenů a za údolím jsme spatřili něco, o čem jsme se domnívali že je to Černá hora.

Tady opět došlo na dělení do skupin, protože polovina expedice trvala na tom, že se obejde po hřebeni jazyk nad údolím, čímž se sice budeme muset vracet značný kus cesty zpátky a pak ten samý značný kus cesty absolvovat po druhé straně údolí opět na na naši současnou úroveň, ale nebudeme muset sestupovat do údolí a následně zase stoupat do stráně. Tuto názorovou platformu zastával Honza a Jarda. Naproti tomu druhá skupina, já a Digi jsme trvali na tom, že daleko romantičtější je pustit se dolů do propasti, překonat divokou řeku, která tam jistě teče a pak se po skalách vyšplhat zase nahoru. Jelikož ani hlasování nic nevyřešilo (Honza zcela vyjímečně tvrdě prosazoval Jardovo volební právo), rozdělili jsme se a vydali se každý po svém. My s Digim jsme sestoupili celkem bez problémů za slabou půlhodinku dolů a osvěžili jsme se v potoce. Moc dlouho jsme se ale neosvěžovali, protože Digi podotknul, že u pramene do něj určitě druhá skupina právě zlomyslně čůrá nebo alespoň hází nečistotu. Nadopovali jsme se tabletkami kalcia a podobných fosfátů a jali se šplhat po skalách. Výstup byl dosti náročný. Alespoň pro mě, jelikož Digi snad už někde někdy lez a tak mu to šlo líp. Asi v polovině skály se náš postup zpomalil na metr za deset minut a to nikoli díky složitosti terénu, ale kvůli malinám, které tam všude rostly a my se s nima začali cpát, až jsme měli boule za ušima. Díky tomuto zdržení jsme na místo srazu dorazili o něco později než Honza s Jardou. Kamarádsky jsme každému dali po čutoře malin a stoupali jsme hřebenem dál.

Po cestě jsem nalezl podkovu, zajásal jsem a těšil jsem se, jak s ní překvapím nějakou díftku a ta mi následně padne kolem krku. V horším případě, to kdyby se zdráhala s tím padáním, jí s podkovou vezmu alespoň po hlavě. Honza si posteskl, že by se mu taky hodila jedna podkova nad postel, sklopil zraky a za chůze bedlivě pátral po zemi. Za malý okamžik nalezl podkovu Jarda, řekl, že ji sice nepotřebuje, ale i tak si schová jako památku. Honza procedil mezi zuby cosi v angličtině a jelikož jarda zděšeně odskočil a držel se pak v uctivé vzdálenosti, asi tomu rozuměl. Vysvětluji si Honzův přechod do pro mě nesrozumitelného jazyka jako kamarádské gesto, jímž mě chtěl ušetřit celodenního znechucení nad tím, že je sprostější než já. Škoda, že ruština nezná jiné nadávky než durák, což není penys, ale blbec.

Kolem deváté hodiny večer jsme dorazili na vrchol Černé hory a museli jsme konstatovat, že to nejspíš vůbec není Černá hora, ale nějaká úplně jiná hora a to co jsme viděli s konce prvních hřebenů v dálce nebyl čedič, ale stín. Po rychlém hlasování se pouštíme dolů do hlubokého údolí pod horou, abychom v něm nalezli nocleh. Proti byl akorát Jarda, když nás teda dohnal, a tvrdil že jsme sadisti, že už nemůže a má zlomenou nohu, natrženo asi sedm svalů a silnou migrénu. Trval na tom, že budeme nocovat na vrcholku hory. Trval na tom do chvíle, dokud nás viděl, než jsme sestoupili do kleče. Pak se za námi s hlasitými nadávkami vydal taky. V kleči jsme na něj bohužel museli počkat, protože za ní následoval nejen příkrý sráz, ale i úděsně zarostlý prales a hrozilo nebezpečí, že se Jarda ztratí a toho jsme se báli, protože nesl poslední jídlo výpravy. Kromě Digiho vloček tedy.


Moréna zhora


Když už jsme měli naklesáno odhadem asi tři kilometry, narazili jsme na pramen potůčku a rychhlým hlasováním se rozhodli dále klesat jeho korytem. Proti byl samozřejmě opět skupina C, který zcela neoriginálně opakoval tu svoji blbinu s migrénou. Potůček postupně přerostl v potok a nakonec v malou říčku s občasnými vodopádky do jednoho metru výšky. Kromě Jardy jsme to přijali s jásotem a začali s vodopádků skákat a jinak hopsat po kamenech, kterých tam bylo hojně. Jarda skoro brečel, že ho chceme zabít a že radši nezůstal v autobuse. Byla to první myšlenka, na které jsme se s ním shodli. Sestup trval asi hodinu, během níž se téměř setmělo. Dole říčka ústila do větší divoké říčky, podel níž vedla uježděná cesta. U mostu (cesta přes náš sestupový potok) jsme si zřídili tábor. Digi připravil vločkovou kaši se zbytky Honzových vitamínových tabletek a naprali jsme se k prasknutí. To bylo bohužel poslední jídlo, co jsme měli. Jak Honza poznamenal, pokud zítra nenajdeme někde sámošku, je s námi konec. Digi poznamenal, že sámoška jde s náma a zejtra jí asi přepadneme. Jarda sušil boty, protože do potoka při sestupu šíleněkrát spadnul a dělal to tak nešikovně, až jsem se na to nemohl koukat a nabídnul mu, že mu je usuším. Že mu jedna skoro shořela, byla prostá náhoda. Stejně se jenom vytahoval, že má ty boty po dědečkovi a ten je za války stáhnul u Stalingradu jednomu mrtvému příslušníkovi Wermachtu. Taky nám furt cpal je si je maže ob den sádlem, protože je to pravá teletina. Asi chytlo to sádlo. Každopádně od toho dne Jarda chodil jenom v náhradních teniskách.

Co se nás ostatních týká - jako zranění se dali počítat pouze rozedřené nohy od chůze (urazili jsme od rána tak 30 km) a já navíc ještě roztrženou nohu od klacku pod jedním vodopádkem. Co Honza a Digi nevím. Ještě poznámka k sýru od pastevců. Dostali jsme za čtyři krabičky Marlborek a dvě krabičky Camelek kolo sýra o průměru asi půl metru a hmotnosti kolem čtyř kilo. Padali názory, že to nemůžeme nikdy sníst. Jednak kvůli množství a jednak kvůli chuti (chutnal jako přesolený, špatně uleželý syreček), ale ten večer jsme dojídali poslední zbytky ke kaši a ještě jsme se olizovali. Usnuli jsme někdy k půlnoci, když si Jarda přestal stěžovat, že ho všechno bolí.


Bača Digi



5. den
13. srpna 1996
Jak jsme přepadli sámošku


Brzy po ránu se probudil první Digi a jelikož je skutečně nenormální, šel si zaběhat. Asi tak hodinu na to jsme vstali i my ostatní a zjistili jsme jednu děsivou skutečnost - i když jsme byli schopni určit sever, nevěděli jsme kudy dál, protože údolí se mohlo kdykoli stočit jiným směrem. Výhoda kopců je, že z nich vidíte daleko. Nevýhoda údolí je, že z nich vidíte prd. Nakonec jsme nazdařbůh zvolili jeden ze směrů uježděné cesty. Digi nám udělal přednášku o parakotoulu, což vedlo k menším neshodám, jelikož my s Honzou jsme ho znali úplně jinak. Jakmile to bylo jenom trochu možné, zabočili jsme do lesa, a začali stoupat zpět na hřebeny.

Jarda opět simuloval asi milion nemocí a úrazů, ale nechali jsme ho, ať si fňuká. Asi po dvou hodinách jsme se dostali na jeden z menších hřebenů. Nějakou zvláštní náhodou jsme se strefili zrovna na ten pravý, z kterýho vedla sice strmá, ale přece jenom jakási stezka nahoru mezi vrcholky. Když říkám příkrá, myslím tím něco v rozmezí 25 a 55 stupni. Chvílemi jsme lezli skoro kolmo. Odměněni jsme byli za několik hodně čtvrhodin úžasným pohledem. Stanuli jsme na vrcholku jakési hory, jejíž špičku tvořil osamělý strom. Pod námi bylo kouzelné sedlo s několika pastuškami, veliké stádo ovcí a menší stádo volně se pasoucích koní. Jinak v hloubce pod náma jenom lesy a lesy. Rumuni ani neví, co maj. Kdyby Digi pořád dokola nezpíval refrén písně Štěrbinou ve dveřích, možná by koně ani neutekli.

Rozhodli jsme se, že něco posvačíme, ale protože už jsme nic k jídlu neměli, podal Honza návrh vyplenit nejbližší samoobsluhu. Dali jsme Jardovi foťák a vyslali ho vyfotit koně. Když se vrátil, hrozně se divil, proč má najednou ten batoh nějak lehčí a my se tváříme nadmíru spokojeně. Z osady pod námi se k nám vydal bača a sledoval nás. Snažili jsme se ho nevšímat, tuše nějaký průser ohledně focení koní nebo tak něco. Bača nás ale za chvíli dohnal a z jeho řeči jsme vyrozuměli, že nám chce poradit cestu. Rumunští horalové jsou vůbec neuvěřitelně srdeční. Popravdě řečeno, bačova pomoc nám přišla vhod, protože Digi z průvodce vyčetl, že jsme někde blízko velmi starého mayského sídliště, něbo něčeho podobného. Bača nám poměrně složitě popsal cestu, mezi řečí se zmínil, že právě stojíme na vrcholku Černé hory a spokojeně odešel.

Následovalo putování vytyčeným směrem. Odpoledne jsme dorazili na vrchol hory Wirful a naskytl se nám pohled na další nekonečné hory. Mě osobně bylo jasné, že autobus nemůžeme nikdy stihnout. V dálce jsme zahlédli, že jedna stráň je zarostlá asi jahodami a ty kvetou. Když jsme ušli dalších pár kilometrů, zjistili jsme, že to nejsou kvetoucí jahody, ale asi tak milion ovcí. Bača nikde, asi je měl ochočený. Pod strání, kde už začínal les, jsme nalezli velikou opuštěnou salaš a umyli se, protože za salaší pramenil potok a bylo tam napájecí koryto pro ovce. K večeři jsme měli tradičně vločkovou kaši, kterou jsme už veřejně zabavili Jardovi. Jarda s náma už nějakou dobu skoro nemluví. Je divnej, takoví príma klucí jsme.

Když jsme rozdělali ohníček, řekl Digi, že teď už máme všechno. Opuštěnou salaš v opuštěných horách a že už nám chybí jenom nějaká čarodějnice. Na ta slova kolem prošla shrbená babička s roštím. Kde se tam vzala nevím. V zájmu zachování zdravého rozumu jsme si odhlasovali, že se nám to zdálo a že budeme dělat, že jsme nic neviděli. V noci Digi strašlivě chrápal, tak jsem se sebral i s karimatkou a šel spát před salaš. Později v noci mě vzbudilo nějaké vytí a chrčení a když jsem si uvědomil, kde to spím a že tady nejsou vlci jenom v Zoo a upíři nejsou zas až tak nereálný, sakra rychle jsem zase zalez zpátky do salaše.



6. den
14. srpna 1996
Vodopády a krávy


Když začalo svítat, vyhodili jsme Jardu ven, aby šel zjistit sever a dali se do přípravy kaše. Jak jinak, vločkové. Jarda se ale záhy vrátil a vynutil si, že tentokrát udělá kaši on, když jsou ty vločky jeho a že do ní dá mandarinky, čokoládu, rozinky a sušenky. Když jsme se ho zeptali, kde je vezme, když už pěkně dlouho hladovíme a od úplné smrti nás zachraňují pouze vločky a maliny, s nonšalantním úsměvem nám sdělil, že má v batohu skrytou kapsu plnou našetřeného jídla. Boj to byl krátký, ale intenzivní. Nikdy bych neřekl, že má Jarda, když mu jde o život, takovou sílu. Nakonec jsme ho přeprali a všechno mu snědli. Ani se neurazil, když se probral a šel sbírat maliny. Na rezignovaného člověka je opravdu smutný pohled.

Když se vrátil, pustil se do kaše. Nechtěl si nechat poradit a všechny nás vyhnal ven, že to bude překvapení. Překvapení bude, když nezapálí salaš, poznamenal Honza, ale šli jsme, venku bylo pěkně. Za necelých pět minut se nás Digi zeptal, jestli necítíme nějak moc kouře. Shodli jsme se že ano, a vtrhli do salaše. Některé trámy už začínali hořet a Jarda se je pokoušel hasit vodou z čutory. Honza se nikdy nezmínil, že umí věštit. Po úspěšném zlikvidování požáru a vykázání uraženého Jardy ze salaše jsme se pokusili zkonzumovat kaši. Nešlo to ani při nejlepší vůli. Podal jsem návrh na sestup do údolí, nalezení nějaké dřevařské železnice a urychlený přesun do civilizace, v našem případě spíše do obydlených nížin, kde by bylo možné koupit nebo ukrást nějaké jídlo. Honza a Digi souhlasí a Honza podává doplňující návrh, sníst zatím psy. Ten je rezolutně zamítnut s poukázáním na to, že v nížinách psy možná vyměníme za chleba. Druhý doplňující návrh podává Digi. Spočívá v tom, že Jardovi nakukáme, že jdeme hledat nějakou památku, kterou si bude moct vyfotit. A kdyby se i přes to bránil předčasnému ukončení expedice, že ho zbijeme. Doplňující návrh je schválen jednomyslně.

Dále je proveden rozbor současného stavu. Všichni tři se shodujeme na tom, že zásobení potravinami bylo značně podceněno, což se příště nesmí opakovat. Vzájemně si udělujeme důtky s varováním a nešetříme vzájemnými omluvami. Jarda podle předpokladu nesouhlasí se změnou plánu s poukázáním na to, že stejně žádnou železnici nenajdeme a zabloudíme v kaňonech. Jarda je zbit. K salaši doráží stádo ovcí, které jsme viděli včera a považovali je za kvetoucí jahody. Ovcí přichází stále víc a víc. Stále přicházejí ovce. Urychleně balíme a z prostorových důvodů opouštíme lokalitu. Po nějaké době nacházíme cestu. Její kvalita už sice hraničí s označním koryto potoka, ale jakési známky lokální komunikace, po které už někdy, alespoň jednou, v minulosti projelo nějaké vozidlo, tu jsou.

Cestou pozorujeme, že přibývá borůvek. Je to příjemná změna v našem jinak pestrém jídelníčku. Sbíráme je do čutor (Jarda, s otřepaným poukázáním na to, že bude hůř) a žereme je s vyhladovělými pohledy (my ostatní, s poukázáním na to, že až bude hůř, zbijeme Jardu a sežereme mu borůvky i s čutorou). Cesta končí u zamčeného dřevařského domu asi po deseti kilometrech. Dál vede jen jakási lesní ztezka sjízná možná tak Lakatošem (to je lesní traktor) a to pouze směrem dolů. Borůvky jsou nekonečné. Jejich trhání a konzuace nás přivádějí k pramenu potůčku. Okamžitě se pouštíme dolů po proudu. Na tomto místě je třeba zmínit princip rumunských horských potůčků. Potůček pramení a pak padá soustavou vodopádků, vodopádů a maxiturbovodopádů kolmo dolů. Digi a já jsme nadšeni, Honza celkem taky, Jarda simuluje infarkt myokardu. Vodopádky mohutní, a jestliže u pramínku jsme jen tak laškovně skákali z kamene na námen a nenamočili jsme se, teď se náš sestup blíží horolezecké výpravě. Sestup trval asi dvě hodiny. Občas šlo i o volný pád, Jarda to vzal lesem, takže nám zmizel z dohledu. Poslední vodopád jsem byl nuce seskočit do tůně pod ním, takže jsem taky utopil batoh, který jsme pak dlouho lovili zase ven. Naštěstí je takové horko, že všechno hned schne. Dokázali jsme to – dorazili jsme na dno údolí.

Následující asi tři hodiny jsou věnovány hledání lesní železnice a postupem po proudu potoka. Vycházeli jsme z předpokladu, že každý potok teče směrem dolů, tedy k lidem. Počet nalezených železnic se však stále rovnal nule. Zato jsme dorazili k poněkud větší říčce, u které vedla poněkud větší cesta a kde jsme poněkud přepadli Jardu a sebrali mu borůvky. Už se ani nebránil, chudák. Když jsme začali vařit kaši z posledních vloček (a to už opravdu posledních, protože ni důkladná prohlídka Jardova batohu neodhalila žádnou další kapsu s něčím poživatelným), všimnul si Digi opodál stojícího vozidla neurčité značky a jeho šoféra v modrých bermudách. Je okamžitě zaveden rozhovor. Rumun jídlo nemá, neměl a mít nebude, ale uvoluje se nás svézt dolů z hor, jen co se vrátí výprava mladých rumunek, které sem ráno přivezl a které teď lítají někde po vrcholcích a hledají mayské pyramidy. Jásáme (Skupina A a B) a jsme znechuceni (Jarda). Mladé rumunky dorážejí asi za dvě hodiny, konzumují nám větší množství kaše s borůvkami a roztomilým chichotáním náz zvou do autobusu. Jarda sice navrhoval, abychom nejprve uklidili ohniště, udusili oheň a nanosili dřevo pro další poutníky, ale jelikož pohlednou, vlastně jakoukoliv dívku jsme neviděli už pěkně dlouho, bereme narychlo do rukou všechny své věci a vrháme se do mikrobusu.

Některé rumunky jsou zvláště sličné, zvláště jedna z nich připomíná Cindy Crafword. Tady získávají určitou výhodu Digi, Honza a Jarda, kteří se s ní plynule baví německy. Já se plynně německy bavit neumím, tak na ní alespoň vrhám romantické pohledy, a s hořkostí rozumím částečně tomu, co jí ti tři vyvrhelové nabízejí a jak jim Cindy občas řekne: "Ja, warum nicht?"

Jízda jako taková trvala asi hodinku a byly velice zábavná, kvůli již několikrát zmíněné kvalitě rumunských komunikací a nulovému odpružení vozidla. Vymyslel jsem u té příležitosti fintu – jakmile auto nadskočilo, náhodou jsem upadl mezi dívky. Ostatní členové naší výpravy se začali okamžitě opičit a tak nám cesta vesele utíkala, jelikož jsme stejně všichni padali na Cindy. Teprve když jsme vystupovali ve vesnici, kde měli dívky stanový tábor, všimnuli jsme si vražedných pohledů mladíčka, o kterém jsme si mysleli, že je to také dívka, ale nebyla, byl to nějakej chudák a byl do Cindy patrně úplně zblblej, na rozdíl od nás, kterým šlo o jen sex. (Nejsem si teď zcela jist, zda při naší výpravě již Digi chodil s Dianou, tudíž jestli to Diano čteš, tak Digi vyváděl nejvíc a furt jí ošahával a ... vlastně Digi se všech těchto věcí neúčastnil a naopak nás nabádal, abychom zachovali důstojnost, ale my nerozvážní ho neposlouchali)

Poděkovali jsme řidiči a šli sehnat jídlo. To se nám kupodivu podařilo v prvním a také jediném stánku. Poblíž stál totiž rumunský luxusní hotel, tedy něco jako u nás ubytovna pro horníky. Po zjištění financí jsme konstatovali, že na tom zase nejsme tak špatně. Zakoupili jsme něco sušenek, něco hodně čokolád, jen chleba nebyl. Také jsme se pokusili prodat majiteli zbylé cigarety Camel a Malboro, ale byl to kretén, a jak viděl, že je na krabičce made in Czech Republic, místo made in USA, tak je nechtěl. Nejvíce se dotklo Honzy, on má totiž veliký smysl pro logiku. My ostatní jen nesnášíme kretény. Lámanou směsicí všech možných jazyků jsme se dozvěděli od domorodců, že v další vesnici snad jezdí autobus, tudíž jsme nasadili opět osobní dvoutakt levá-pravá a šli jsme. Po cestě jsme potkali stádo krav. Každý se s tím vyrovnal po svém. Digi k nim začal promlouvat, Honza jedné z nich vyznal lásku, já se jim šklebil a Jarda si je vyfotil. To vyfocení je asi také rozlítilo, takže jsme chvilku utíkali, než to krávy vzdaly. Autobus skutečně jel, a nestál ani moc peněz. Na naše asi tak 20 halířů a odvezl nás až do města Cimeria, kde měli vlak. Poslední rumunské peníze jsme investovali do čokolád a zlákáni reklamním jakobilbordem i do HOT-DOGU. Jak se ukázalo, Hot-dog nebyl párek v rohlíku, ale polévka obsahující slepičí pařáty a tekutinu neznámého původu. Všem se chtělo zvracet, jen Digi to za všechny snědl. Při čekání na vlak jsme vykouřili většinu našich cigaretových zásob. Jarda se samozřejmě nechal vyfotit u cedule s názvem nádraží. Honza řekl, že už si fotoaparát dál ponese sám. Setmělo se a přijel vlak. Jeli jsme asi tři stanice na místo srazu s autobusem, do kterého nám chyběli dva dny. Cestou se nám rumuni pokusi prodat několik látkových přehozů, nožů a jednu živou husu. Marně.

Když jsme vystoupili z vlaku, začalo se mírně kazit počasí. Zapadli jsme kousek do kukuřičného pole, obalili se celtami a usnuli. První nocleh mezi lidmi se zvrhul v první nocleh mezi kukuřicí


7. den
15. srpna 1996
O rumunských cestách


Jak jistě každý čtenář tuší, léto se nám rozhodlo ukázat i svoji zlomyslnou tvář. Jesliže v horách bylo počasí slunečné, tak v noci na nás do kukuřice přišel šupec jako kráva. Nevím jak kdo, ale já se poprvně v životě probral uprostřed bahenní nádrže. Impregnace mojí celty se šla asi někam před deštěm schovat. Hned jak se trochu rozednilo, tedy asi v půl čvrté, následoval zběsilý úprk na železniční zastávku. Zjišťujeme, že chybí Digi a že ani na pískání a volání se neozývá. Chvíli propadáme panice, ale za chvíli vítězí názor, že se vrátí, že není malej. Digi se skutečně vrací asi v půl deváté, suchý, čistý, vyspalý. S úsměvem nám vysvětluje, že ho v noci štípali komáři, tak se šel podívat po nějakým jiným místě. Našel seník a pak že začalo pršet, tak už se nechtěl vracet. Pouze z toho důvodu, že by nás všechny přepral, není Digi zbit.

Zhruba do dvanácti hodin trávíme čas tím, že sháníme jídlo po okolních obchodech (marně), diskutujeme s rumuny, kteří jedou vlakem do práce, sušíme si věci a čekáme na autobus. Jeden rumun mě čmajznul nůž. Ve dvanáct hodin podávám návrh vykašlat se na autobus a jet domů stopem. V této myšlence jsem poněkud osamocen. Digi se chce jít mermomocí podívat na stolovou horu v dálce, Jarda má v autopbuse foťák a kupodivu Honza tvrdí, že je to daleko (asi 1700 km) a že jistější je počkat na autobus. Po hodinovém přesvědčování z mé strany Honza souhlasí. Po chvíli se přidává Digi. Rozhodla moje poznámka, že autobus jede nejprve na Balaton a až pak domů. Jarda se naštěstí nepřipojuje. Je dohodnuto, že Jarda počká do druhého dne na autobus, vasvětlí vedoucímu Jirkovi, aby na nás nečekali, že na něj kašlem a my se pokusíme dostat domů stopem.

Stopování v rumunsku má svoje kouzlo. Předně si nejde nevšimnout, že po silnicích jezdí jen dva druhy osobních vozidel, tedy Dacia a ARO. Nestaví bohužel ani jedno. V jednu chvíli projeli češi, takže nás napadlo vyrobit si papírovou ceduli s nápisem CZ. Žádní další češi už pak bohužel nejeli. Zastavil nám asi po dvou hodinách rumun v Escortu. Divili jsme se. Dokonce mluvil slušně německy. Ukázalo se, že je profesorem dějepisu a německého jazyka v Bukurešti. Svezl nás až do Arratu, což je hraniční městečko. Na hranice jsme se dostali s nějakými manželi v Dacii. Přes hranice jsme prošli raději pěšky, fronta aut byla neúnosná. Celníci nás pustili, asi že byla už tma. Vypadali jsme strašně. Přechod hranice se ukázal jako mylník v naší expedici. První, co jsme uviděli byl hotel s prodejnou podobnou McDonaldu. Všechny kovové marky, které jsme dali dohromady padli na hamburgery a Pepsi-colu.


8. den
15. srpna 1996
Seged


Nápad jet domů stopem se dá posuzovat ze dvou zcela odlišných pohledů. Za prvé – bylo to báječné dobrodružství, zbavili jsme se Jardy, viděli kus světa a seznámili se s mnoha zajímavými lidmi. Za druhé – kterej kretén si to stopování vymyslel. Add. 1 : Skutečně jsme viděli kus světa, skutečně jsme se zbavili Jardy. Stopování ve třech je sice poněkud komplikované, ale nakonec se vždycky někdo našel, kdo nám zastavil, většinou řidiči dodávek. Přes noc jsme se přesunuli na dva stopy poměrně velký kus cesty ke Slovensku. Orientovali jsme se podle mapy zakoupené na hranicích. Mapy by mohli sloužit jako identifikace výše kultury té které země. Zatímco v rumunsku se kartografie omezuje na to, jestli je tam moře nebo hory, v Maďarsku mapa uvádí i silnice, menší města, řeky a lesy. Jediná nevýhoda maďarských map je, že jim člověk ani trochu nerozumí a vyčtené názvy orientačních bodů jdou jen velice těžko vyslovit. Add. 2 : Zlom nastal asi v půl desáté večer, kdy nás vysadil jeden velice milý řidič ze svého kombíku ve městě Seged. Vymysleli jsme plán, podle kterého počkáme na české vozidlo, které jsme cestou předjeli, skočíme mu do cesty a vynutíme si cestu alespoň ke hranicím se Slovenskem. Celý plán stroskotal na naší žravosti. Vozidlo totiž projelo přesně během těch několika málo tří minut, kdy jsme se zásobili hamburgery v bistru naproti pře silnici.

Nezbývalo než pěšky dojít na konec Segedu (na který konec bylo ve hvězdách, orientovali jsme se podle silničních ukazatelů, velmi spoře rozmístěných) a tam uprosit dalšího řidiče. Z vlatní zkušenosti mohu konstatovat, že delší město neznám. Když už jsme šli asi dvě hodiny a stále to vypadalo, že jsme ještě v centru, začalo hustě pršet. Zaparkovali jsme do vchodu jednoho z domů, naházeli na zem naše ještě mokré spacáky a vždy dva spali a jeden stopoval. V půl čtvré se rozednilo, přestali jsme si tedy hrát na bezdomovce a pokračovali dál na kraj Segedu, kam jsme se dostali asi v pět ráno. Ano, je to divné, ale Seged taky někde končil. To už nepršelo, to už padala voda a teplota klesla někam hodně nízko. Byli jsme mokří a napůl mrtví, ale to hlavní nás teprve čekalo. Stopovali jsme osm hodin v dešti a zimě, kterýžto rekord zatím nebyl překonán (pokud je nám tedy známo).

Vzal nás a ještě jeden maďarský pár nějaký dobrý člověk s Transitem a dovezl nás na kraj Budapeště. Maďaři se vyznačují tím, že mají všude dálnice, minimálně osmiproudé. Po asi pěti kilometrovém pochodu na tu správnou, do Komárna, nám zastavil maník v mercedesu (jeep), chvilku se s Digim anglicky dohadoval, ale nakonec z něj vypadlo, že jede na Balaton (kdybychom jeli s ním, přesně bychom se potkali na Balatonu s naším autobusem). Představa Jardy a Balatonu nás přinutila k zoufalému pláči. Řidič se smiloval, zajel si kvůli nám asi dvěstě kilmetrů a vysadil nás kousek od hranic. Na hranicích se Slovenskem nás celníci zadrželi a teprve pro prozkoumání jejich kartotéky hledaných zločinců, kde jsme nějakou náhodou naštěstí nebyli, nás pustili dál.

pondělí 1. ledna 1996

1996 - 710 000 úplně hloupých a zbytečných otázek aneb Jízda



Co bychom si zastírali, dívky jsou povětšinou bytosti proradné, beze smyslu pro Fair - Play a nezkušený mladý muž jim může velmi snadno naletět. Honza a já jsme to nebrali však moc na vědomí. Jedině tím si totiž lze vysvětlit, že jsme na naši prázdninovou cestu vzali i Moniku a Pavlínu, toho času ještě naše dvě milé a celkem i rozumně uvažující kamarádky z kolejí. Ale nerad bych předbíhal událostem.

Kapitola první - Vysočina

Naše výprava začala v Plzni, kde mě Honza vyzvednul z práce svým vozidlem Škoda 120 zelené barvy, důvěrně oslovovaným jako Maruška, kteréžto se mělo na následujících několik dní stát naším domovem. Cestou domů jsme se bavili jásáním nad tím, jak je pěkně, že máme prázdniny a že už nás nemůže nic zastavit. V tu chvíli se ozvala strašlivá rána a když se po několika smycích podařilo Marušku uvést do klidové polohy, zjistili jsme, že upadnul kus pneumatiky. Přespali jsme u nás a druhý den ráno jsme vyrazili k Benediktům na chatu pro poslední rodičovské rady a sud pro bráchu. Chtěl jet tuším na Berounku. Pak jsme sháněli pneuservis. V jednu chvíli jsem nabyl dojmu, že slova "Škoda 120 " a "pneumatika" pocházejí z nějakého cizího jazyka, kterému v plzeňských pneuservisech nerozumí a někdy to servisáky přímo popuzuje, protože tyto výrazy považují za urážku. Nicméně smířili jsme se s tím, že se po cestě nejspíš někde v zátočině vyflákáme a vyrazili jsme do Českých Budějovic pro Pavlínu s Monikou. Cestou řídil Honza a nejspíš v důsledku právě nabité svobody se řítil po silnicích jako zrychlený sršeň po katapultaci prakem. To, že na nás řidič protijedoucího Porsche zablikal světly, nebylo, jak by napsal Kundera, bezděčné gesto, to bylo prachobyčejné varování, že za zatáčkou měří policajti. Bohužel nám to došlo pozdě. Dojít nám to tak rychle, jak jsme jeli, ušetřili by jsme expediční pokladně tři stovky. Nejrychlejší není smrt. Nejrychlejší je radar. Pokud mohu vajádřit svůj názor na České Budějovice, zcela se stotožňuji s Vavrochem z Cimrmanovy hry Záskok. Totiž, že v Českých Budějovicích by chtěl žít každý. Tedy kromě mě. Obě dívky jsme zastihli při posledních balicích úpravách. Vzápětí na to vyjádřila svůj vztah k naší expedici Maruška. Posral se startér. Naše další cesta vedla na moravu k mojí babče a byla zpříjemněna několika veselými maličkostmi. Například zastávkou v Telči, kde se na nás holky vykašlali a šli vydrancovat stánek s pohlednicema, nebo tím, že jsme navigaci zcela neuváženě svěřili Pavlíně. Po třiseti kilometrech jízdy se ukázalo, že celou dobu drží autoatlas vzhůru nohama, čili obráceně a my místo na severní moravu směujeme do Rakouska. Když to Honza zjistil, prudce zabrzdil a za hrdelních skřeků pronásledoval Pavlínu se stočeným autlasem v ruce po přilehlých polnostech. Naše putování vysočinou bylo pak ještě přerušeno prohlídkou hradu Pernštejna ( měli zavřeno ), kde jsme s Honzou napodobili na nádvoří známé sousoší. K Milanovi ( To je můj strýc a když říkam, že jedu na moravu k babče, myslím tím k Milanovi ) jsme dorazili v osm, takže jsme krásně stihnuli film Jízda, podle kterého jsme naši expedici nazvali a kvůli kterému jsme hnali už od Telče. V deset jsme postavili stany. Byli jsme poněkud zaskočeni ( Honza a já ), že obě žáby trvaly na tom, že budou spát spolu. Co se mě osobně týká, už od Písku jsme přemýšlel, jak dostat Monču na lopatky a půjčit si její pánev. Milan pak vyhlásil soutěž v chlastání, protože Pavlína mu tvrdila, že vydrží víc neč on. Pavlína je takové malé telátko. Znechuceně jsme se s Honzou šli vykoupat do rybníka pod Bušínem. Nebylo to proto, že bysme snad trpěli nějakým Dušínovským komplexem a abstinovali, ale z toho důvodu, že obě naše expediční kolegyně vzali závod vážně a začali do sebe lít horem dolem Milanovu vlastní slivovici a to nemohlo dopadnout dobře. Taky nedopadlo. Když jsme se za hodinu vrátili, nalezli jsme je všechny tři na bakóně v silně vybočeném stavu, jak hulákají do noci jednu z moravských lidových písní. Znělo to asi jako : Já ti ho tam našroubuju.

P.S. : Poblili se obě, naštěstí mimo stany. Milan se prohlásil za vítěze a otevřel si další lahev.




Kapitola druhá - Slunce, seno, volejbal

Hned ráno jsme my nezvrhlíci , čili Honza a já, roztlačili Marušku a jeli ji provětrat na Bušín. Ačkoli všude byla mlha, nahoře svítilo krásně slunce. Po krátkém seznámení našich dívek s Milanovo vlčákem Ronaldem jsme jim sehnali náplast, opět roztlačili Marušku a jeli na Bouzov přivodit průvodkyni modelovou stresovou situaci. Jen mužská část kolektivu ovšem. Monika s Pavlínou se tvářili, že je výklad ohromě zajímá. Průvodkyně nakonec kapitulovala a pustila nás až do samého vrcholku věže, kde jsme mohli otvorem vystrčit hlavu ven a obdivovat krásy okolí. Nutno podotknout, že jsme si to zasloužili slibem, že už nebudeme stěhovat žádný další nábytek a smát se té babizně na obraze. Následoval přesun k jezírku, jehož jméno si už nepamatuju, ale bylo to někde za Šumperkem. Chvíli jsem se věnoval sebevražedným skokům do vody. Byl jsem označen za šílence. Ostatní, ti moudří členové výpravy plavili asi hodinu a půl sem a tam. Honza se plácal na mělčině. Při zpáteční cestě jsme míjeli chatu, u níž hráli nějací čtyři maniaci volejbal. Teplota se pohybovala mezi 40 stupni celsia a sublimací. Po krátkém vyjednávání přijali naši výzvu a tak jsme sehráli slavný mač. Plzeň - Díra někde u Šumperka 5 : 0 na sety. Byli to žabaři. Během mače se moje kraťasy odebrali do sedací plochy většiny savců ( Do prdele ). Monika mě vyčítala, že vůbec nenahrávám Pavlíně a že když Pavlína neumí volejbal zrovna tak dobře jako já, nevyčleňuje ji to ze hry, Jemně a vtipnou formou jsem Moniku poslal ke kraťasům. Urazila se. O to větší bylo moje překvapení, když se nechala večer celkem bez odporu odtáhnou na Zavadilku do seníku. Bylo to docela příjemné osvěžení. Holky jsou někdy fakt divný. Hlavně Monika. Ráno dělala jako že nic a hned jsme se pohádali.




Kapitola třetí - Zkratky a permoníci

Pneumatika, kterou už třetí den tak strašlivě nutně potřebujeme, je zřejmě z oblasti pověstí a bájí, protože ji nikde nemají a vše nasvědčuje tomu, že drtivá většina moravanů slovo pneumatika ani nezná. Je to taková nehezká charakterová vada na jinak vlídné povaze místních vesničanů. Nakonec se stal zázrak. Potřebovali jsme k tomu jen čtyři a půl hodiny modlení a tři rituální tance. V jednom pneuservisu pod Orlickými horami, kterýžto vypadal spíše jako JZD po srážce s Tatrou, skutečně jednu pneumatiku požadovaného typu po dlouhém hledání vyhrabali z hlubin skladu a dokonce nám ji vyměnili. Dojati až k slzám, požádali jsme majitele servisu, aby nás se starou pneumatikou vyfotografoval, málokdo totiž vlastní momentku se svým potencionálním vrahem. Bohužel, pán byl sice ochotný ale jeho IQ minimální, takže na fotce je Pneuservis, my čtyři, okolní krajina a jenom pneumatika se na ní jaksi nevešla. Po několika zastávkách na jídlo jsme za bujarého zpěvu šlágru " Generál Laudon jede zkrz vesnici " vjeli do Orlických hor. Rozjásáni příjemnou změnou krajiny jsme s Honzou navrhli ( a byl to bohužel hlavně můj nápad ), že by neškodila malá sázka. Spočívala v tom, že zatímco dívky objedou pohoří s Maruškou, my ho překonáme s Honzou pěšky, potažmo během a to v kratším časovém limitu. Byl to nejblbější nápad celé Jízdy. Mapa, kterou jsme měli k dispozici, vypadala sice moderně, ale byla vyrobená roku 1924 pro účely svazu turistů. Kolik jich asi zahynulo v hlubokých lesích … Díky výše zmíněné skutečnosti jsme se po jedenácti kilometrovém vysilujícím běhu ocitli asi dvěstě metrů od místa startu. Za zmínku stojí jistě i příhoda s nahou paní, kterou jsme nechtěně spatřili na zápraží jedné ze samot v příkré stráni. Reagovala kouzelně slovy : Ježíšimarjá Karle, dyž si řikal, že tu nikdo nebude. Karel nás naštěstí nezmlátil, protože měl pochopení a naopak nám ukázal, kudy se máme vrátit na původní trasu. V tomto místě jsme zjistili, že se naše představy o dalším správném směru radikálně rozcházejí ( východ - západ ). Přejeme si tedy vzájemně hodně štěstí a každý se vydáváme tvrdošíjně svým směrem. Pojal jsem nápad, že by nebylo od věci, celou trasu strávit rekreační poklusáváním, aby mě ty tři kilometry mírného klesání rychleji uběhly. Ukázalo se, že to nejsou tři kilometry mírného klesání, ale jedenáct kilometrů serpeninovitého stoupání a pět kilometrů tak prudkého srázu, že jsem si strašlivě nabil držku. Pravdu měl Honza. Jím vytyčená trasa byla skutečně kratší. Měřila pouze 6 kilometrů, ale jelikož Honza celkem uváženě šel pomalu, ba se místy až ležérně loudal, byl jsem na místě srazu dřív asi o půl hodiny. Na noc jsme se rozhodli vetřít se do nějakého tábora, kde by měli teplou vodu, jídlo a byli by nám vděčni, že jim hrajeme na kytaru. Honza chtěl ještě vybírat peníze, ale to jsme mu rozmluvili. Námi náhodně zvolený tábor se jmenoval Radost a byl obsazen početnou skupinou křesťanské mládeže. To jsou takový vocasové, že to nejde ani popsat. Celou noc dělali příšernej vyrvál, protože hráli bojovou hru Permoníci na Arraratu a tahali až do rána z kopce vzdálenýho cca. 5 kilometrů veliký šutry na nšjakou mohylu. Jo, a furt se utoho modlili. Nahlas, cvoci. My jsme hráli volejbal na hřišti do kopce. Vymysleli jsme s Honzou cvičné stanové kolíky. Tři nám totiž zbyli a tak jsme je od toho dne označovali šílenými čísly a z cvičných důvodů je zatloukali v okolí 50 metrů od stanu.




Kapitola čtvrtá - Ja, ja, Adrršpach

Ráno jsme seodhodlali k zoufalému činu - šli jsme se osprchovat do táborové umývárny. Ano, tekla a místy přímo spršila ledová voda. Dokonce mě několikrát zasáhli i kousky ledu. Když potom celýmu táboru hráblo a jali se provozovat jakousi motlitbu, zděšeně prcháme. Ani jsme se nerozloučili, takoví jsme byli. Naše další cesta vedla na Trosky, protože je to vcelku při cestě, a já už tam byl a moc se mi tam líbilo. Prohlídku popisovat nebudu. Kdo už na nějaké té hradní prohlídce byl, ví o co jde, a ti ostatní ať si někam zajedou. Naše slepic holky navrhnuli, že by se mohlo jet do Adrspašských skal, že je to tam žůžo, že tam pro změnu zase byla Monča s tím svým horolezcem. Když to tak zpětně uvážím, byla to jediná smyslupuná, logická a realizovatelná myšlenka, která od našich holek slepic za celou Jízdu vzešla. Do skal jsme dorazili pozdě k večeru a museli jsme dát vopicím za pravdu, byla to paráda. Ještě jedna drobná příhoda - když Maruška ndskočila na železničním přejezdu těstě před skalami, vyhrkli jsme s Honzou oba dva najednou a stejně, bez jakékoliv domluvy slovíčko "Pchue". Bylo to něco podobného jako zajíc a jeho ocas ve tvaru ťupky ( viz. Lopéro je žíla ). Na Ádru (zkráceno) jsme našli hromadu skal, pravou lokálku, dogu jako kráva a krávu. Bylo to fascinující. Nocovali jsme v jednom kempu za celkem přijatelnou sumu peněz. Nocovali tam také nějací skauti, tak jsem jim s Pavlínou zahrál něco písní, a šli jsme spát. Mihule opět tvrdošíjně spali spolu ve stanu. Moje největší přání večera - zabít Moniku. Ještě líp - třikrát ji znásilnit a pak ji pustit k vodě. Je třeba si přiznat, že na Ádru měla tenkrát silně navrch. A dobře mi tak.




Kapitola pátá - Minipovídání o vodopádu

Celý den se nesl ve znamení … , ale houby, co to plácám. Flákali jsme se celej den po skalách. Viděli jsme vodopády ( malej a velkej ), šklebili se na jezírku ( malým ) lidem, co tam jezdili na voru. Všechno vyvrcholilo, když se naše dvě kachny vykoupali v jezeře (velkým ). Bylo zamrzlé. Oni nemají v žilách krev. Oni tam mají fridex. Tím se lecos vysvětluje. Člověk je poznamenán tím, čím si chladí mozek.

Kapitola šestá - Cvičné kolíky

Další den naší, teď už útrpné cesty, jsme se po zajímavých zajížďkách ( řídila Pavlína ) a několika smrtelných situacích na křižovatkách a v zátočinách ( stále ještě řídila Pavlína ) dopravili kousek za osadu Chřibská, kde jsme požádali o azyl ve skautském táboře. Byli jsme přijati velmi vlídně, byli jsme pozváni k večeři a večer nás požádali, abychom jim zahráli u ohně. Sklidili jsme velký úspěch. Nikoli díky našemu umění, ale díky tomu, že projem táborových muzikantů připomínal spíše páření Ondatry pyžmové s rosomákem, nežli hudbu. Naše úhlavní nepřítelkyně se tradičně zavřeli ve stanu a my s Honzou jsme spali pod širákem venku. Noc byla skalena tím, že se přes nás několikrát přehnalo veškeré osazensto tábora a to tam i zpátky. Ráno se vysvětlilo, že jejich hlavňák, tedy po skautsku náčelník, nalezl u umývárky zatlučený náš cvičný kolík. Ten den jsme to opatřili cedulkou s nápisem XCV - 15. Shodou okolností nalezla jeho manželka druhý cvičný kolík na volejbalovém hřišti. Oba tak po vzájemné výměnš informací dospěli k závěru, že se je hystá sousední tábor přepadnou a úpomocí kolíků si značí významné orientační body. Celý tábor pak celou noc pořádal manévry, všichni hlídkovali jak blázni a jednou honili po lese hajného. K tomu, že běhali neustále přes nás možná přispělo také to, že jsme si v té tmě lehnuli s Hopnzou pod vstupní bránu. Zajímalo nás, proč nikdo celou noc nepromluvil jediné slovo, tak jsme se zeptali náčelníka a on nám to velmi jednoduše vysvětlil - nechtěli nás vzbudit. Tak ohleduplní k nám byli. Když jsme jim vysvětlili, že kolíky patří nám a takto je zatloukáme z cvičných důvodů, stali jsme se hrdiny dne a museli jsme se zvěčnit do kroniky. Když v jedenác vylezli ze stanu i příšery, jeli jsme se poidívat po Česko - saském švýcarsku. Navštívili jsme Mariininu a Vilhemininu vyhlídku, příkré schody a Jetřichovice. Pak někoho napadlo, jet se vakoupat do teplé vody do Ústí nad Labem do bazénu. Návrh byl jednomyslně přijat a ihned realizován. V Ústí nás zastavili policajti a voda byla jenom ledová. Ústí je ještě o něco horší než České Budějovice. Cestou zpět měla Pavlína s tou druhou rachejtlí blbý kecy, tak jsem počkal, až Honza usne a hnal jsem Marušku po Labských pískovcích stovkou i do těch nejnepřehlednějších zatáček. Když jsme dojeli, Pavlína se zhroutila a dvě hodiny jsme od ní měli pokoj. Zcela netypicky jsem spal s Monikou ve stanu. Mohla za to bouřka a to, že byla Pavlína líná se do svého stanu vracet.


Kapitola sedmá - Zač je toho Loket

Ráno jsme se probudili nezvykle brzy. Tedy já a potom hned Honza, protože jsem ho šel vzbudit. Skauti měli rozcvičku, běhali po táboře, dělali kliky a jinak blbnuli. Byli při tom zachumlaní do svetrů a dek. Byla hrozná zima. V náhlém návalu inspirace svlékáme se s Honzou do plavek střídáme se. Jeden vždy hlasitě velí a předcvičuje a druhý cvičí, až se z něj kouří. Skauti přestali s vlastní rozcvičkou a nevěřícně nás pozorovali. Celou exhibici jsme zakončili skokem po hlavě do místní horské tůňky. Hloubka byla dostačující, teplota nikoliv. Vyřítili jsme se ven a strašlivou rychlostí začali obíhat tábor, abychom se zahřáli. U osazenstva to vyvolalo hlasitý obdiv a noový zápis do kroniky. Asi se to ještě nikomu nepovedlo, být zapsaán do kroniky dva dny za sebou. Kdyby mě tak tenkrát viděla maminka, ta by měla radost. Nicméně, sbalili jsme se, poděkovali a odrazili na další pouť. Další pouť vedla přes různé okliky do Karlových Varů. Cestou jsme dokonce byli i na střeše světa. Nebo alespoň minimálně na střeše čech ( Krušné hory ). Ve Varech chápeme, že stanovat nám tu asi nepovolí a tak se přesouváme do našeho starého známého Lokte ( viz. Chcípni v terénu 1994, Ohře 1994, Odznak brané zdatnosti Chipa a Dalea 1997 a Slavkovská padesátka 1997 ). Stanujeme ve vodáckém kempu. Je hnusně a nebavíme se spolu. Teda já s Honzou jo. Holky spolu taky. Ale dohromady ne. Druhého dne hned časně z rána šviháme do Plzně. Dívky jsme vyhodili na nádraží a teprve tehdy se v našich romantických duších rozhostil klid a mír. Howg.