Wellington uprostřed orkánu, za okny automobilu vichřice, tma a voda, co padá snad i odspodu, stěrače tak tak stíhají, jízda po levé straně, když nejsou pod vodou na silnici vidět čáry, vrší iluzi zatracení. U trajektu jsme včas, ale maorka za okénkem nám s úsměvem říká, že plavba se přesouvá na zítřek. Celý vodní den před námi, nečekaná
zastávka v Hlavním městě! Parkujeme automobil v centru pod zem, navlékáme na sebe všechno nepromokavé, co máme a jdeme najít muzeum a koupit kabel do fotoaparátu, za ten ztracený o Ohakumě. Cestou Cáca z letáčku vyčetla, že pod přímořským parkem je supermarket, to slovo super si ale přimyslela a tak z chvíli bloumáme po bleším trhu v podzemních garážích. Prodávají se tu korále, šaty i káva, věští se tu z ruky, je to víc potetovaných Maorů, než jsme kde viděli. Další zastávka elektroprodejna, ospalý nerd se vypotácel ze skladu až po důrazném kašlání a odkázal nás do centra na Viktoria Street. Cestou jsme koupili jablka a kiwi s ostny, ani prodavačka nevěděla, co to je.
Déšť sílí každou minutou, chůze po ulici se místy prolíná s potápěním. Kupujeme horu pohlednic a známky, abychom strávili v suchu kavárny hodinu, kdy se řežeme jako koně při jejich psaní a kreslení kiwi ptáků. Lidé na ulici zatím moknou, pozorujeme jejich boty, zastoupené jsou snad všechny druhy. V muzeu je vstup zdarma! Šmejdíme maorskou expozicí, ve škole ukulule je starý maor a hraje a hraje, kradu jeden z volných nástrojů, najednou jsme uprostred jam seasonu, zpívá kdo jde okolo, nylonové struny neřežou.
---
Ferry. Po noci strávené v autě na parkovišti před Interislanderem ve Wellingtonu není tělo v nejlepší kondici, končetiny neposlouchají, záda stávkují. Počasí venku je jiné, stále černá obloha, ale neprší, po dvou dnech vítaná změna. Nalodili jsme se na trajekt, co jsme si o něm mysleli, že je to kus města, maorové v oranžových vestách mávali
praporky jakoby přistával Boeing. V devátém patře sedíme u čaje v proskleném atriu a díváme se na jih, kde se, zdá se, začínají trhat mraky. Za zády máme na naší palubně velkou irskou hospodu, kýč jako blázen.
Vzpomínám na loňský trajekt na Lofoty, na půlnoční slunce, sůl hnanou větrem do tváří a zubatý reliéf hor, který se tři hodiny zvětšoval na obzoru, až ho celý zakryl. Když budeme mít dnes štěstí a obloha se vyjasní, uvidíme Malborough Sounds, fjordy s útesy porostlými džunglí, loď mezi nimi bude manévrovat do přístavu v Pictonu.
Před dvěma dny jsme postavili stan na starém a pravděpodobně i zavřeném odpočívadle v Moki rezervaci u Forgotten Highway, dokonalý prales, včetně nočních tichých kroků šelem, vřískání papoušků a varhánkovitých stínů, kdy vyšel měsíc a prosvítil listy palem. Našli jsme odbočku ze silnice náhodou. Na oheň už bylo pozdě, padal soumrak
a vydat se pro dřevo mezi stromy, které neumím ani pojmenovat se mě nechtělo, ale na starém dřevěném stolku, který tu někdo kdysi zapomněl jsme zapálili svíčku, namíchal jsem Tullamor Dew s colou a vyndal kytaru. Struny rezonovaly do večerního spočinutí, měsíc vycházel nad prales, Cáca po dvou panácích začala vyprávět jako na jarmarku a mluvila ještě ve chvíli, kdy jsem usínal zachumlaný do spacáku a těšil, co se mě bude zdát. Sny jsou tady totiž kouzelné, v noci přichází z těch nejzapadlejších koutů vědomí a dávají nahlédnou do světů za zrcadlem.
Ráno jsem pak, ještě před tím, než se Cáca vyhrabala ze stanu, udělal čaj a napsal krátké verše:
Jsou dveře co otevřou se výjimečně
Můžeš jimi projít jenom krátký čas
Dotknou se tě zlehka, dva body v tečně
Zaváháš-li, zavřou se zas.
Tady v dálce je totiž myšlenka na blízkost živější, než jinde. Severní ostrov přinesl hodně změn, některé z nich jsou jako křižovatka, kde čekáš, kterým směrem se jako první rozsvítí zelená šipka. Za pár minut se pohne loď a vypluje k Jižnímu ostrovu. Věřím, že přinese smíření.
---
Rozdíl mezi ČD a Kiwi Railway při koupi jízdenky:
ČD: přijdete k okénku, řeknete, kam chcete jet, pokladní vám dá jízdenku a vy ji zaplatíte. Nádraží je obvykle výrazně označené a každý ve městě vám řekne, kde ho najdete.
Kiwi Railway: pokud se zeptáte pěti lidí v Christchurch, kde je nádraží, čtyři nemají nejmenší ponětí a pátý se vás zeptá, jestli myslíte to místo, kde jsou vlaky. Když najdete nádraží na mapě v měřítku 1:10000000, zjistíte, že městem vede neviditelná čára a přes tu vás do druhé poloviny prostě nepustí. Když narazíte v sedmé ulici, kterou se pokoušíte do té poloviny města, kde je nádraží proniknout, na zátaras, objížďku, jámu, napříč ulicí stojící bagr a podobně, pojmete podezření; když v osmé ulici potkáte agenty, jak kontrolují každé auto a mají k dispozici mobilní zařízení pro chemickou protiradiační očistu, máte jistotu: ocitli jste se vnějakém sci-fi snu. Pak se vám
přeci jen obrovskou objížkou a projetím několika zákazů a jednosměrek podaří dostat se s autem do míst, kde je v mapě nádraží. Není tam. Stojíte uprostřed parkoviště mezi dvaceti obchodními domy, vlak má odjíždět za 15 minut, slyšíte ho, jak někde houká.
Projíždíte z jednoho parkoviště na druhé, ale všude jsou jen obchodní domy a další parkoviště. Za jedním zadním traktem místního OBI najdete nenápadnou uličku, projedete kolem odpadků a - jste před nádražím, toto byla jediná přijezdová cesta. Kdyby vlak nehoukal na znamení toho, že za 10 minut odjíždí, nikdy byste to nenašli. Vřítíte se do haly, vystojíte frontu, vlak jede za 7 minut, pokladní se vás zdvořile zeptá, jak se máte, odkud jste a co potřebujete. Lístek na ten vlak, co stojí venku a jede za 6 minut, řeknete. Pokladník se zachmuří a pošle vás k okénku vedle. Pro upřesnění, z této stanice jezdí jen jeden vlak, jednou denně do jedné cílové stanice. U druhého okénka německá důchodkyně řeší s postarším pokladníkem ztrátu voucheru na jízdenku. Pokladník je trpělivý, ale nerozumí německému akcentu, důchodkyně několikrát odbíhá
na parkoviště před nádražím pro nějaké doklady. No, odbíhá, je to důchodkyně. Už jen tři minuty do odjezdu. Vyřízeno, důchodkyně se ale další minutu omlouvá za zdržení. Když jste tedy konečně na řadě, přijde za pokladníkem jeho kolegyně a začnou řešit reklamaci jízdenek na příští týden. Vlak má odjíždět teď. Za záda se vám postaví
dvousetkilový průvodčí Bruce a začne temně funět a výhružně cvakat kleštičkami. Reklamace vyřízena, celý vlak - a Bruce - už čtyři minuty čekají jen na vás. Máte dojem, že pokladník na svém počítači ještě potřebuje dohrát pasiáns, než se vám bude věnovat. Je to tady, pokladník se ptá, co byste rádi, jak se máte a odkud jste. Ignorujete
poslední dvě otázky a chcete dvě jízdenky do Arthur ´s pass. Pokladník dlouhé dvě minuty něco zkoumá a pak se ptá, jestli i nazpátek. Chcete ho zabít, Bruce chce zabít vás, funí stále víc. Mašinfíra se přišel zeptat, jestli už může jet. V rámci urychlení souhlasíte se zpáteční jízdenkou, i když jste se chtěli vrátit stopem. Pokladních chce
kreditní kartu. Dáváte mu jí. Nefunguje. Bruce zlomil v jedné ruce kleštičky. Ani napodruhé karta nefunguje. Ani napotřetí. Pokladník ťuká její číslo do terminálu ručně. Funguje! Mašinfíra se objímá s Brucem, oba gratulují pokladníkovi. Pokladník tiskne 37 stran čehosi, Bruce rezignoval, posadil se na zem a pláče, odvádíme ho s mašinfírou
do vlaku. Vlak se rozjíždí o 26 minut později oproti normálu. Snad už je konec. Není. Ve vagonu jsme my tři školní výpravy. Adrenalin při bungee jumpingu? Cha!
---
Seděli jsme s Lindou uprostřed babího léta za soumraku na břehu Lake Wanaka a podávali si láhev s bílým vínem. Doma tou dobou začínalo svítat do zasněženého a studeného březnového rána, alespoň podle mojí poslední zprávy z Prahy. Pálili jsme čajové svíčky rozestavěné do kruhu kolem nás a občas si vyměnili kytaru. Nechtělo se nám spát ani jednomu.
"Máš cesty, co se táhnou stovky mil pouští a stejně je ti líto, když skončí", řekla Linda a dodala: "S Jirkou jsme po takový jeli v Kalifornii".
"Projel jsem vloni Arktickou dálnici, z Osla až do Kiruny," kontroval jsem, "sobi na ní spásali asfalt, v jednom místě po ní jezdil i vlak. Pak jsem na molu uprostřed Laponska pozoroval západ slunce, nebe bylo krvavé a chvíli to vypadalo, že hoří."
"Když jsme lyžovali v Rakousku, utrhla se kousek od nás lavina, padala do údolí, až byla velká jen jako vločka."
"V San Gimigiano je místo, vysoko nad městem, v rohu parku, odkud jsou vidět všechny věže. Když se setmělo, sešli jsme na Piazza Cisterna, sedli na rozpálené schody a poslouchali dětský orchestr, který hrál filmové melodie, motiv z Rockyho jsme poznali až na poslední chvíli."
"Tady u Mount Edmont se prý zjevují mrtví maorští válečníci."
"V Rumunsku jsem prošel ponornou řeku v pohoří Bihor."
"Spala jsem na Mortmartru."
"Tam jsem našel špunt od vína a začal je sbírat, už jich mám demižon."
"Lezli jsme na Atomium, sundavali mě hasiči."
"V Bruggách jsem ztratil Mášu, ale večer se našla, přivedl ji jeden radní, zamknuli ji omylem v krámku se suvenýry pod věží."
Večer plynul a víno ubývalo. Dvě náhodné duše spřízněné cestou.
---
Když se po deseti letech vrátíte na místo, na které máte uložené jen samé dobré vzpomínky, neubráníte se dojetí. Od Pacifiku non-stop pršelo, ale když jsme projeli průsmykem, kraj se změnil, obloha se roztáhla a nám se zjevilo Lake Tekapo v celé své kráse. Zásoboval jsem Cácu zásadními informacemi typu: Tady jsme stanovali, tady se Gavin přiznal, že je známý herec, před tímhle kostelíkem jsem hrál s kloboukem, než vyběhl farář a hnal mě až k jezeru. Zajeli jsme do centra, tedy mezi celkem patnáct obchodů a pozvali našeho stopaře Tima na kávu do podniku, kde jsem si po večerech vydělával na jídlo hraním Sbohem galánečko a A té Rehradice, což byly mezi japonskými turisty největší šlágry. Šel jsem se hned podívat i na záchodky, které jsem v tom samém podniku při druhé směně každý den čistil. Nezměnili se. Podnik za těch deset let změnil jméno i majitele, ale servírka si pamatovala na kafe observatory i rok, kdy tam měli v létě muzikanty z daleké ciziny. Pak jsme šli hledat dům, kde jsem u Gavina bydlel, ale stalo se něco neuvěřitelného! Nebyl tam! Prošli jsme v obytné čtvrti každou uličku, každou stezku i přijezdovou cestu, ale jediné, co chybělo, byl ten dům. Zmizel, možná tam nikdy nebyl a všechno se mě zdálo, nebo jsem si všechno vymyslel. Ten den jsem o tom byl přesvědčený.
---
Queenstown nejsou jen cesty gondolou a bungee jumping, město je především místem, kde se potkávají turisté z celého světa. Na hlavní ulici se zdraví rakušan v kroji horského myslivce s japonským zápasníkem sumo i holanďan s pěti dětmi s ruskou manželkou oligarchy. Největší dojem ve mě ale jednoznačně zanechal muž na veřejných
záchodcích, kterému upadlo na zem mýdlo a měl růžové tenisky a řekl s omluvným úsměvem to nejměkčí enschuldigen na světě.
---
Malý pokoj na konci světa,
mokrý stan, postel a kytara
a duše co každou noc z těla odlétá
Zní zvláštně ta šeptem pronesená věta
"Těším se domů, do jara"
přitom hledal jsem dveře do léta
Chci ti večer šeptat o všech věcech
hladit tě po zádech, šíji a po tváři
a být při tom zadýchaný po malých smrtích
o bílých horách a černé řece
jak je ranní slunce jasně ozáří
a jak je na něj spolehnutí
Jak svoboda
létat budí strach
když nemáš své místo k přistání
Jak ti směr a výšku stejně cizí větry mění
Jak je všechno blízko i na dosah
všechno drahé ale k dostání
a jak bolí střízlivění
Tohle všechno mě napadá, když se dívám kolem sebe
pro tebe teď skládám slova do řádků
A venku stále prší cizí slzy
Nad vším tím deštěm je hvězdné nebe
svět je vlastně v pořádku
a pro nás pozdě nebo brzy
---
Sehnat tak obyčejnou věc, jako je deka, se tady může zdát jako úkol hodný Herakla. Ptali jsme se na ni v Aucklandu, Hamiltonu i Wellingtonu, v Christchurch a ze zoufalství i v suvenýrech u jezera Pukkaki, ale všude byla reakce přibližně stejná - panebože! Deku? No to my nemáme... Na co ji chcete? Na přikrytí? Aha... V hotelu je zima? Pod stanem? Proč v téhle zimě? No, to máte pravdu, že proto ji právě pořebujete... Až v Queenstownu! Vypátrali jsme velké shopingcentrum vedle letiště, ale přijeli jsme pozdě, zavřeli už v šest. Statečně jsme popojeli nad letiště, postavili stan pět metrů od farmy, kde právě večeřili, chvíli se dívali na přistávající Air New Zealand - což je za soumraku úžasný pohled, velké dopravní letadlo se vyhoupne téměř na stojáka nad horami, jemně si sedne na začátek Runwaye a začne jako o život brzdit,
což vyvrcholí úspěchem kousek od jezera - a těšili se na ráno, měsíc se nám k tomu nad jezerem předváděl v úplňku. Ráno jsme slavnostně vešli do obchodu s domácími potřebami, našli skutečně jeden, zřejmě poslední a jediný v celé zemi kus deky! Byla dokonce zlevněná na polovinu, zaplatili jsme a šťastní odcházeli. Jen se nemůžu zbavit pocitu, že když jsme byli už skoro venku, otočila se pokladní na svou kolegyni a řekla jí: Zavolej manažerovi, von si tu deku fakt někdo koupil!!!
---
V džungli kousek za Franz Josef Glacier Village, kde jsme schovali za jednu se seqvojí auto a za auto stan zapálila Cáca čajové svíčky, co nám ještě zbyly, otevřela poslední láhev vína z Tekapa a já vylovil z krabice poslední plechovku piva. Naladil jsem novou kytaru, zvoní novotou a hraje jako nezkušená holka, která už nechce čekat - něžně, čistě, bez falešných tónů a v jejím akordovém vzdychání je všechna touha po životě. Najít společné písně je težké i s někým, koho znáte dvacet let, skončili jsme u největší klasiky z let, kdy jsme v Mezholezích zapalovali ohně - křupala srdíčka všech vandráků můzy, strýček kovář štípal noční oblohu, černá díra číhala ve sklepě a nikdo
si na celý zemi slzy nesušil, ale slíbil, že přijde hned. A v těch starých melodiích a slovech byla schovaná všechna energie a krása prošlých let, kotva zaseknutá do dna světa pod mořem současných bouří. Mezitím se setmělo a začalo jemně mrholit. Jsou chvíle s omezenou platností, jen aby na vás stačily spiklenecky mrknout.
---
Noční cinknutí telefonu s příchozí zprávou je magické. Venku zuří déšť, do střechy auta se probíjí kapky jako hřebíky zatloukané neviditelnou rukou, tma je černočerná. Zpráva z domova čaruje. Někdo vzpomíná, někomu scházíte, někdo vám to chce říct přes půl světa. Někdy se dozvíte věci, které by vám na menší vzdálenost neřekl, někdy
vám přijde zpráva od toho, od koho byste ji nečekali a tak si říkáte, kolik vám svět vás nabízí možností a jak moc se neumíte dívat. A venku stále prší do tmy a vám už se ta velká vzdálenost nezdá vůbec velká a začínáte se těšit domů, až se z sms a emailů stanou živí lidé a vy se jich butete moci zeptat na věci, které by vás dřív ani nenapadly.
