3. února 2008
Můj milý deníčku,
ty víš, že jsem duše introvertní, místy až plachá a že se často nechám zlákat povahami silnějšími, drzejšími a průbojnějšími. Nejinak tomu bylo i dnes. Sedím si takhle u počítače a páchám nenapravitelné škody v českém webovém prostředím tvorbou vlastních stránech, když tu udělal reproduktor takový ten divný zvuk přicházející zprávy. Psala Cácorka, moje nejlepší kamarádka. Jestli prý pojedu do Prahy na Arnošta, že má vystoupení a budou tam i Žamboši. A prý pojede i Marta, když trefí ven z Miletic. Neváhal jsem ani chvilku a souhlasil. Jak říkám, jsem plachý a samostatně nerozhodný, potřebuji takovéhle impulsy, abych mohl kulturně žít. Ještě, že mám tu Cácorku.
Teď jsem si vzpomněl, můj milý deníčku, jak u mě byla naposledy na návštěvě. Dali sjme si rande v hostinci "U Vodnáře", to je u nás na kopci, když se přeleze řeka po té zrezivělé a napůl stržené lávce. Andejku na podobná setkání neberu, někdy si musíme od sebe odpočinout. Pravdou totiž je, že když má s Cácorkou rande Andrejka, neberou zase mě. Ale to mě Andrejka neříká, že si ode mě musí odpočinout, to mě říká, že mě má plné zuby. Jen já vím, že je to proto, že mě žere. Ale abych se vrátil k té původní odbočce od původního tématu - v hostinci "U Vodnáře", který sem zabloudil z nějakého anglického maloměsta jsme se s Cácorkou asi půl hodiny bouřlivě dohadovali o pozemských záležitostech s přihlédnutím k duchovnímu hledisku, až to milá slečna obsluha nevydržela a přišla se nás zeptat, proč spolu vlastně jsme, když spolu zásadně nesouhlasíme skoro v ničem. Vysvětlil jsem jí, že spolu nejsme, že mám tu hroznou ženskou naproti mě jenom půjčenou. Slečna zakroutila nevěřícně hlavou a šla si dát na bar panáka. Když jsme odcházeli, byla už hodně opilá. To jen na vysvětlenou, proč se nechám vždycky tak snadno ovlivnit, a poslechnu Cácorku. Bojím se totiž, že by se mnou zase nesouhlasila.
Takže jsme nakonec jeli, ještě s Martou. Jsem nepoučitelný. Marta, když má možnost opustit své rodné Miletice, chápe takové výlety jako báječnou příležitost se utrhnout ze řetězu a nandat to všem chlapům, které potká, za všechny chlapy, které už potkala v minulosti. Jakmile jsem u Baumaxu nasedl do Cácorčiny Felicie, spustila Marta nepřetžitý sled slov, z nichž velkou část zabíraly otázky, doplňující otázky k otázkám a upřesňující otázky k doplňujícím otázkám původních otázek. Dokonce jsme probrali i rodičovský problém, jak promluvit s Marty synem Tadeášem o sexu. Cácorka Martu přemlouvala, aby se nestyděla, a klidně se tadeáše zeptala, kdyby v sexu něčemu nerozuměla, že mladá generace je hodně komunikativní.
U Tesca stál stopař, ale protože byl hodně podobný Zenovi, holky ho nechtěly vzít. U Rokycan jsme se pohádali, kdo dokáže víc vytočit Horáka. Myslím si, nehledě na to, že nás Marta nakonec překřičela, jsem to já s Cácorkou. O minulé sobotě jsme ho deptali až do půl druhé do rána drsným chatováním a předstíráním, že u klávesncie s námi sedí i Arnošt Frauenberg, Karel Markytán a sedm dalších lidí, z nichž minimálně tři byla naše alter ega. Též psal po ICQ Kamadeva, co tam pořád děláme. Odepsali jsme, že si lepíme papírové modely z ábíčka. Už se pak neozval.
Na Zličíně jsme navštívili IKEA (jak jsem zjistil, tohle slovo se opravdu neskloňuje, což považuju za začátek dalšího Švédského útoku. Začne to ignorováním naší gramatiky a skončí přejmenováním Karlova mostu jako posledně). Vysvětlil jsem holkám, že nakupuji moderně, takzvaným mužskýcm způsobem: vím co chci koupit, vím, kde to mají, dojdu tam, zaplatím za to a je to. Nadšeně se mnou souhlasily. Marta se nejvíc zdržela u záclon a skleněných dóziček, i když se na začátku dušovala, že nic kupovat nechce.
U Vltavy mě Cácorka poprvé poradila, kudy mám jet. Zabloudili jsme. Kavárna Carpe diem se nám sice chvíli schovávala, ale nakonec jsme ji našli a dokonce se mě podařilo zaparkovat přímo před ní. Marta vtrhla do antikvariátu, který byl hned vedle, oznámila prodavačce, že je z Miletic a chtěla vědět, o čem jsou ty anglické knížky ve čtvrtém regále. Dostalo se jí vysvětlení, že každá o něčem jiném, záleží na autorovi. Marta si koupila Steinbeka, to ohromilo i mě. Harryho Pottera neměli.
V sále je příjemná atmosféra a usměvavý Jan bez brýlí. Teprve teď jsem si všiml, že je to pěkný kluk. Do té doby jsme ho měl jen za statného. Arnošt se s námi přátelsky přivítal, i zakouřit si k nám přišel. Tady musím zmínit, že holky se celou cestu těšily, jak jim Arnošt podrží. Měly na mysli asi místa u stolu. Kdyby to slyšel Horák, určitě by hned dělal legraci, že mu natrhne - Arnoštovi - prdel, ale slyšel jsem to jen já a já na podobné prasárny nemám myšlenky, jsem totiž plachý pokud jsem to ještě nenapsal.
Vystoupení začal Arnošt tím, že všem vysvětlil původ svých zavázaných rukou. Arnošt je nejvtipnější český písničkář. Možná i mezinárodní, ale protože těm zahraničním nerozumím a vlastně je ani neznám, nemůžu to objektivně posoudit. Mlátil jsem se smíchy spolu s ostatními z publika. Arnošta je ve folku škoda, měl by moderovat nějaký pořad v rádiu nebo v televizi. Žamboši opět hráli neuvěřitelné věci. Jan musí být améba, jinak to není možné. V jednu chvíli se jeho levá ruka dokonce pohybovala po hmatníku tak rychle, že se rozmazala. V další chvíli dokonce ani nedržel kytaru a stále na ní hrál. Jura bouchal do napnuté kůže, Stáňa zpívala až srdce usedalo a ten divnej přestárlej tramp s řemínkem ve vlasech jim do toho furt kecal. Takhle to dopadne, když se trampování vymkne z rukou - chodíte s nožem za pasem i po Praze a lezete do klubů. S celtou.
Než jsme se vydali domů, balil Cácorku nějaký blb, říkal že Dušan se jmenuje a nepustil ke slovu dokonce ani Martu. Pak jí řekl, že má teplou ruku, takže je určite zrádná a prolhaná a Marta pak byla celou cestu až do Plzně strašně sprostá. Kdybych u našich po návratu v půl jedné nezjistil, že jim jde NOVA Cinema a že zrovna dávají porno, usínal bych kulturně maximálně uspokojen.
Takhle si pamatuju jen to uspokojení.
