Zobrazují se příspěvky se štítkemItaly. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemItaly. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 7. června 2010

2010 - Vajont


4. června 2010

Jeli jsme sice pro víno, ale to je jen záminka k cestě pod monumentální Italský průser. Z cesty jen poznatky: Když rafička palivoměru najednou cukne zprava do leva, teče nafta, přišli jsme takto v Německu o víc, než půl nádrže, ale David to naštěstí za svitu mého mobilu dokázal opravit. Když vezete do Mnichova kamarády na koncert Erika Claptona, vykopněte je na obchvatu, ušetříte si několik hodin bloudění. A když se rozhodnete prodrat se divočinou až pod hráz, budete muset brodit, lézt po skalách.. je to skvělej nápad.A teď už k Vajontu:

Vajont (Wikipedie)

Vajont (italsky Diga del Vajont) je přehrada, která měla v době svého dokončení jednu z nejvyšších hrází na světě. Leží severně od Benátek při ústí říčky Vajont do Piavypod horou Monte Toc. Se stavbou se začalo v roce 1956, dokončena byla v roce 1961.

Dva roky po dokončení stavby 9. října 1963 večer se do nádrže zřítila část hory (více než 200 miliónů m³ horniny). To způsobilo, že 30-50 miliónů m³ vody na sebe vzalo podobu více než 150 m vysoké vlny, která se převalila přes hráz a zcela zničila městečko Longarone a několik dalších vesnic (těžce poškozeny však byly i vesnice nízko nad přehradou). Po katastrofě bylo identifikováno 2117 obětí.

Přehradní jezero bylo z větší části zasypané a dodnes slouží jako pomník katastrofy. Hráz zůstala prakticky nepoškozená stát a vodní elektrárna přehrady stále produkuje elektřinu.

Vajont (Neviditelný pes)

Než vám budu vyprávět o svých vlastních zážitcích, napíši něco z historie přehrady Vajont. Jde o jedno z největších traumat v italské historii v poválečném období a bylo způsobeno opomíjením nejzákladnějších pravidel o stavbě velkých vodních děl a především lidskou chamtivostí a touhou po mamonu za každou cenu.

Na říčce jménem Vajont byla totiž postavena přehrada a dnes je z tohoto důvodu Vajont i synonymem pro katastrofu.



Jak k tomu došlo

Úvodem bych chtěla říci, že v různých pramenech se některé údaje poněkud liší, možnosti i tak delšího povídání také neumožňují napsat vše do úplných podrobností, vybrala jsem z dostupných zdrojů podklady podle nejlepšího vědomí a svědomí tak, aby byly co nejpřesnější, ale kvůli zestručnění jsem se mohla dopustit menších nepřesností, prosím proto milé čtenářky a čtenáře o shovívavost.

První plány na stavbu přehrady se objevily již někdy počátkem 20. století, ale došlo k ní až po více než 50 letech od prvních úvah, a to především proto, že se výroba elektřiny stávala stále více a více lukrativní záležitostí. O tom, že ke katastrofě dojde, bylo vlastně rozhodnuto ve chvíli, kdy příslušná místa dala souhlas jedné tehdejší monopolní společnosti (SADE - Societ? Adriatica di Elettricit?), aby na říčce Vajont postavila přehradu.

Přehrada to není ledajaká, její projektovaná výška je 262 m, šířka u báze přehrady 27 m, na koruně hráze 3,4 m. Je vystavěna v úzké průrvě mezi skalami. Tato rokle po několika málo stovkách metrů ústí prakticky kolmo do řeky Piavy, přibližný tvar soutoku nejlépe vyjádří písmeno "T". Prakticky naproti této průrvě se nachází městečko Longarone. Nachází se v provincii Belluno.

Při plánování přehrady došlo, kromě nerespektování přírody v údolí a místních obyvatel, k naprosto zásadnímu pochybení. Tím pochybením byla snaha vystavět přehradu za jakoukoli cenu bez ohledu na geologické podloží. Obecně vzato, co si SADE mohla přát více, jako monopolní firma dostala zakázku na výstavbu přehrady a přitom měla 100% jistotu, že ji odkoupí italský stát. Prostředí to bylo pro všechny možné machinace jako dělané. Tudíž, kdo by si dělal hlavu s tím, jestli je místo pro přehradu opravdu vhodné?

Tak se vesele začalo stavět, na počátku stavby, někdy v roce 1956 SADE ani neměla veškerá nutná povolení, ale to tak v Itálii bývá. Tudíž některé prameny uvádějí, že se stavět začalo až v roce 1957. Od počátku byly potíže, místní obyvatelstvo se stavbou přehrady nesouhlasilo, znamenalo to vyhnání z jejich domovů bez jasné náhrady. To ještě lidé netušili, že ten největší problém teprve čeká za dveřmi. Lidé nevěděli, že už několik let před počátkem napouštění přehrady (1959) začali někteří geologové upozorňovat na nestabilní podloží v údolí, zvláště na hoře Toc.

Když to velmi laicky přiblížím, bylo zjištěno, že na skalním podloží hory Toc leží vrstva jílu a na ní teprve ostatní vrstvy zeminy o různé struktuře (případný geolog ať mi odpustí tu stručnost a nepřesnost). Znalci konstatovali, že ve chvíli, kdy voda pronikne až k jílu, z jílu se stane kluzké mazlavé blátíčko a skalní podloží pak poslouží jako skluzavka pro něj i všechno, co bylo uloženo nad ním. Koneckonců, k sesuvům v daném místě již v geologické historii údolí došlo. Tento závěr byl učiněn ještě před napuštěním přehrady a vedení firmy SADE jej dobře znalo. Přesto bylo rozhodnuto o utajení skutečnosti a pokračování v práci, koneckonců oni dílo přece provozovat nebudou, jen vyinkasují slušnou hromádku peněz přímo ze státní pokladny!

K prvnímu napouštění přehrady došlo v roce 1959 a téměř od počátku začalo docházet k problémům. Místní obyvatelé opouštěli své domovy až ve chvíli, kdy je zaplavovala voda, ale kromě toho již v roce 1960 začalo docházet k zemětřesením, které vyvolávala stoupající voda a její tlak na podloží. V listopadu 1960 (tři roky před katastrofou) to vyvrcholilo sesunem asi 800 tisíc kubíků zeminy do jezera, které již mělo z plánovaných 262 m naplněno 190 m. SADE tedy dočasně snížila hladinu jezera asi o 50 m a přitom započala s úpravami díla, které se sestávaly z vybudování tunelu na pravé straně přehrady, aby případně nedošlo k rozdělení jezera! Poté SADE začala postupně jezero opět napouštět. Napouštění jezera vedlo k mnoha místním zemětřesením a poškození obydlí, která nebyla již dříve zatopena vodou. Obyvatelstvo začalo protestovat ještě více než dříve.

Na jejich obranu se postavila novinářka Tina Merlin, která psala pro komunistický list Unita´, což jí v dalších bojích za místní obyvatele opravdu nepomohlo. Byla napadána prakticky všemi včetně některých kolegů novinářů. Vůbec nejsem příznivec jakýchkoli -ismů a nejméně ze všeho toho, který nám předváděla čtyřicet let jedna strana a vláda, obdivuji ale urputnost této ženy, se kterou bránila tamější obyvatele, její statečnost, se kterou poukazovala na dění u jezera, na nebezpečí, která z toho vyplývala. Z novinářů nakonec zůstala prakticky jediná.

Ona totiž ukázala na praktiky SADE a za to mnozí vlivní činitelé udělali vše, aby ji umlčeli. Nakonec byla obviněna a souzena za paragraf podobný našemu o šíření poplašné zprávy. K soudu se ale dostavili obyvatelé od Vajontu a dokázali soudu, že jejich domy jsou opravdu poškozeny, že dochází k zemětřesením, sesuvům i trhlinám, svědčili ve prospěch statečné Tiny Merlin, která byla v celém rozsahu osvobozena od obžaloby.

Mezitím ale byla nádrž zcela napuštěna, a ke katastrofě chybělo již jen málo. SADE si v roce 1962 dokonce nechala vypracovat modely dynamiky pohybu vody při případném sesuvu části hory do přehradní nádrže. Tyto pokusy daly jasnou odpověď, že případný sesuv půdy povede k vytlačení vody a jejímu přelivu přes korunu hráze. Experti přitom brali v úvahu množství zeminy v objemu do cca 50 miliónů tun, jak se později ukázalo, bylo to hodně málo. Tyto pokusy zůstaly veřejnosti utajeny, a to i přes to, že pod hrází, těsně za roklí, se na Piavě rozkládá městečko Longarone, kde mimo jiné pracovalo mnoho zaměstnanců přehrady. Longarone se tudíž, kromě jiných vesnic v údolí Vajont, ocitlo v přímém ohrožení.

V březnu 1963 došlo k převedení přehrady pod správu ENEL - neboli státní italské společnosti distribuující elektřinu (takový náš ČEZ). Tudíž dílo se SADE podařilo přesně tak, jak si představovala, dovedli svou záležitost do "úspěšného" konce. Vedení přehrady zůstalo prakticky nezměněné. Zemětřesení v oblasti nepřestávala, v hoře se objevily hluboké trhliny, které předznamenaly konečnou katastrofu. Různé otřesy i pohyby země u přehrady kontinuálně pokračovaly a zbylé obyvatelstvo na to upozorňovalo.

Nakonec došlo k dalšímu rozhodnutí, které celý proces jen urychlilo. Vedení přehrady se totiž po další sérii sesuvů a vzniku a prohlubování trhlin v září 1963 rozhodlo přehradu přece jen trochu upustit. Tímto rozhodnutím ale snížili protitlak vody, který v ten okamžik přidržoval milióny tun vodou nasáklé zeminy přitisknuté na horu Toc a katastrofa se stala neodvratnou. Během počátku října 1963 se sesun hory zrychlil z centimetrů na desítky centimetrů až metr za den, ale vedení přehrady obyvatele nevarovalo. Někteří obyvatelé se přesto naštěstí báli tak, že odešli včas, většinou do Belluna. Zůstalo ale hodně uchlácholených, že je situace pod kontrolou a dost starých lidí, kteří si nedovedli představit, že by měli opustit své domovy.

V den katastrofy už situace byla kritická, nejohroženější bylo Longarone stojící přímo v cestě předpokládané vlny. Přesto se nikdo, a to ani večer, neodhodlal nařídit evakuaci obyvatel. Jedna telefonní spojovatelka z Longarone byla po přímém dotazu na přehradu dokonce ujištěna, že vše je v pořádku a nic nehrozí. Došlo k nevyhnutelnému. 9. října ve 22:39 se z hory Toc definitivně utrhlo a do jezera zřítilo 260-270 miliónů tun materiálu (tedy více než pětkrát více než bylo vzato v úvahu při simulacích). Byla to záležitost několika sekund.

Obří sesuv vytlačil najednou asi 50 miliónů tun vody, zdvihl vlnu vysokou až 250 metrů, ta spláchla budovy v údolí, větší část vody a bahna pak byla vlnou vysokou 100 - 150 m vržena přes hráz směrem na Longarone. Hráz katastrofu přežila téměř nedotčena, ale do Longarone vlna dorazila asi do 3 - 4 minut a prakticky celé ho spláchla, kromě toho bylo zničeno několik dalších městeček v údolí Piavy, ještě v Bellunu bylo čelo vlny pořád 12 m vysoké a nebezpečná vlna se zklidnila až u ústí Piavy do moře. Přirozeně těžce poškozeny byly i vesnice Casso a Erto ležící přímo v údolí Vajont, a které zasáhla vlna vyhnaná do protisvahu nebo na opačnou stranu nádrže.

Obyvatelé Longarone byli prakticky bez šance na přežití. Nejdříve přišla tlaková vlna vzduchu, pak se přiřítilo čelo vlny o výšce okolo 70 metrů. Jen málo lidí se nacházelo dostatečně vysoko v údolí nebo mimo hlavní proud. Většina lidí byla doma nebo v hospodě na náměstí sledovali fotbal. Celkem ten večer zahynulo více než 2 000 lidí, prameny se zde trochu různí. Těla celé řady obětí se nikdy nenašla, zůstala někde hluboko pod nánosy bahna. Další těla odplavala po proudu Piavy a záchranáři je vytahovali z řeky až u moře.

Následné vyšetřování sice zjistilo, proč k celé události došlo, byla objasněna role všech zúčastněných, nicméně k odsouzení několika mála z nich a to jen na poměrně krátkou dobu došlo až po letech a většinou si ani neodseděli celé tresty. Jeden z mála, kdo si celou katastrofu vzali doslova k srdci, byl architekt přehrady, který ve chvíli katastrofy spáchal sebevraždu.

V roce 2003 jsem měla po několika letech příležitost opět pracovat v již dobře známé laboratoři, a při té příležitosti sledovat v televizi připomínku 40. výročí od katastrofy na přehradě Vajont. Byl totiž o ní natočen film, který jsem při té příležitosti viděla, i pořad, ve kterém herec Marco Paolini celou smutnou událost zpracoval do komentovaného pásma. I po shlédnutí všech filmů, mi celý rozsah katastrofy evidentně nedošel. Prostě jsem si nedokázala představit to měřítko.

K trapasu může dojít i při neznalosti reálií, a to i po 10 letech častého kontaktu s Italy a Itálií. Asi proto, ani nevím, jak mě to napadlo, jsem se mých přátel zeptala, kolik vody vlastně v přehradě zůstalo, zda ta přehrada, když už zůstala stát, může vyrábět nějakou elektřinu. Pochopila jsem, že jsem byla jako už tolikrát mimo a že mé otázky byly značně nejapné. Přátelé mi totiž odpověděli něco v tom smyslu: "Poslyš, tam voda není! Víš, do té přehrady se zřítila hora! Chápeš to?" Přiznám se, že jsem to moc nepochopila. Tohle bylo mimo rámec veškeré mé představivosti.

Na vlastní oči

Čas běžel, já odjela domů, ale na podzim 2004 jsem měla příležitost opět za známými zaskočit, spojila jsem krátký pracovní pobyt s dovolenou a tentokrát jsme vyrazili s mými přáteli a jejich farářem na Vajont. Asi usoudili, že vím moc málo, a potřebuji se poučit.

Z oblasti Udine vede nejkratší, ale rozhodně ne nejpohodlnější, cesta na Vajont rovnou přes hory. Tak jsme si udělali výlet, a kromě Vajontu jsme se stavěli na více místech. Jedno z nich byla částečně vypuštěná přehrada Barcis.

I tady mě překvapilo, jak úzká hráz může držet velké jezero. Tato přehrada se ještě nachází na druhé straně rozvodí a vody z tohoto místa ještě tečou směrem na východ do Tagliamenta - největší řeky Friuli. Dále jsme se podívali do několika typických městeček v horách (například Pofabbris), jsou půvabná, ale mají jednu smůlu, všechno je daleko, a proto se postupně vylidňují, mladí tam již nedokážou žít. K tomu nám zapršelo, ale náladu jsme si nezkazili.

Nakonec jsme dorazili k přehradě Vajont. Přijeli jsme zezadu, a v zadní části původního jezera pravda trochu rozlité vody zůstalo. Říčka Vajont ostatně nepřestala téci jenom proto, že se jí na cestě vyskytla nějaká překážka. Přijeli jsme blíže k hrázi, silnice vede po pravé straně původní přehradní nádrže. Když to řeknu jemně, tak mi prostě spadla čelist, a to doslova.

Já vlastně pořád, i přes veškerá upozornění, hledala klasickou přehradu s pěkným jezerem možná s nějakým tím sesunutým materiálem uvnitř, ale kromě té zadní louže jsem žádné jezero neviděla, vlevo od silnice byl akorát velký kopec, po vodě ani památky. Nakonec jsme zaparkovali a šli se podívat. Přes kopec z druhé strany vedla silnička, která spojovala levý a pravý břeh, tak jsme se po ní vydali, a tím jsme vstoupili přímo na sesuv.

Když jsem se začala rozhlížet, tak jsem si všimla kdesi poměrně hluboko pode mnou celkem nevelkého hnědého obloučku. Pěkně dlouho jsem na něj zírala, než mi opravdu došlo, že toto je skutečně přehradní hráz. Stála jsem uprostřed původního jezera a na hráz jsem se dívala z výšky nejméně desítek metrů, přičemž za zády jsem ještě měla pěkně vysoký kopec. Zdaleka jsem se tedy nenacházela na nejvyšším místě nahromaděné zeminy.

Prostě jsem stála na 260 milionech tun materiálu, které se do jezera kdysi zřítily. Postupně jsme se vydali dál a začali pátrat, odkud se to všechno vlastně zřítilo. Brzy jsme si všimli velkých světlých míst na hoře Toc, což byl skalní podklad, po kterém se vše sesulo do vody. Celá tato plocha má délku nejméně několik set metrů, výška také činí stovky metrů. Příroda je mocná čarodějka, za 40 let se na sesuvu zachytily traviny, vyrostly celé stromy. Jen na těch světlých "plotnách" se neuchytilo téměř nic.

Když mám celou masu sesutých skal a zeminy popsat, přímo na úbočí hory Toc je zřícené hmoty pomálu, většina materiálu byla totiž neuvěřitelnými silami během několika vteřin přesunuta dál od hory a kopec se vytvořil až v určité vzdálenosti od ní. Tudíž ze sesuvu se člověk dívá přes takové menší údolí na horu Toc. O další kus dále vzadu je v úbočí hory Toc vidět hranice mezi nesesutou a sesutou částí. Síla zeminy a dalších materiálů se mezi skalním podložím a stromy pohybuje v desítkách až stovkách metrů. Je dodnes mimo mou představivost, kolik se toho nacházelo blíže směrem k přehradní hrázi, kde k sesuvu došlo.

Došli jsme i na levou stranu přehrady, dojala mě původní silnice, která se kdysi vinula po celé levé straně údolí a dnes musí její nová část vést přes sesuv. Na pravé straně jsme vyšli vysoko do kopce k vesnici Casso, je to nejméně 200 metrů vysoko, její budovy nejníže ve svahu nebyly nikdy opraveny a jejich ruiny tam stojí jako memento celé tragédie. Z tohoto místa jsme také fotografovali, ten malý oblouček na pravé straně je hráz přehrady, vlevo je sesuv.

Po návratu dolů jsme zjistili, že na paměť obětí byl na místě tragédie postaven kostel ve velmi moderním stylu, jeho tvar má připomínat vlnu, která vše smetla. Na tom samém místě se také nachází obrázek znázorňující sesuv a vlnu. Když ho stručně popíšu, tak žlutě je vyznačen vlastní sesutý materiál, červeně je vyznačeno čelo sesuvu, TOC je název hory, odkud se všechno sesulo a je tam červeně zakreslena i linie, kde došlo k odtržení. Bledě modře jsou vyznačena všechna místa, kam vlna dosáhla. Tmavě modře je znázorněno původní přehradní jezero.

Nakonec jsme nasedli do auta a pokračovali směrem na Longarone. V tunelu, kterým se musí projet, jsou umístěny desky se jmény pracovníků přehrady, kteří tam toho dne zahynuli. Někdo to ale, zdá se, přežil přímo v tělese přehrady. Pokračovali jsme roklí, kterou se ten nešťastný večer valila voda a nakonec jsme se dostali k Piavě a do Longarone.

Longarone bylo vystavěno znovu, italský stát si dal záležet na tom, aby došlo k znovuoživení oblasti. Architektonický zázrak to podle mého názoru většinou není, snad s výjimkou místního kostela. Na místě původního kompletně zničeného kostela je postaven nový, jehož tvar je nesmírně zajímavý. Má prakticky půdorys kruhu, možná oválu, uvnitř betonové stavby je na tomto půdorysu vše, co katolický kostel vyžaduje. Střechu ale tvoří nezakrytá aréna, kde je možné pořádat představení a další akce. Nic podobného jsem nikdy neviděla, je tam i zvonice.

Naopak ve spodní části je památník obětem, na bronzových deskách jsou napsána jména všech obětí katastrofy. Dojal mě prostor, kde jsou vystaveny původní zvony ze zničeného kostela a některé další artefakty, které byly v bahně nalezeny. Dají se tam najít i další věci, jako je model celé původní přehradní nádrže a fotografie.

Po návratu z výletu jsem měla opravdu o čem přemýšlet, jak jsme malí a zranitelní vůči silám přírody. Co všechno znamená lidská nezodpovědnost a mamon. Je ale vidět, že lidé jsou nepoučitelní, zrovna nedávno mi kamarád psal, že měl někdo ten úžasný nápad napustit zbytek přehrady, aby se tedy alespoň trochu využila. Prakticky jsem to moc nepochopila, protože, pokud vím, přehrada i za těchto podmínek dokáže vyrábět elektřinu vodou z říčky Vajont, která je tam přiváděna mě neznámým mechanismem.

Nějaké tunely tam evidentně jsou, jinak by potok Vajont neodtékal, nevím, jak přesně je to technicky řešeno. Možná využívají i starý tunel vybudovaný po prvních sesunech, ale nejsem technik a podrobnosti neznám. Trochu napustit by se snad teoreticky totiž dala pouze zadní část nádrže, ale terén je tam na první pohled nestabilní. Nechápu, jak po takové tragédii ještě někomu může taková myšlenka jen projít hlavou. Snad je dostatečnou odpovědí pro všechny odpovědné úředníky nedávné zřícení dalších cca 300 tisíc kubíků zeminy. Není to příliš ve srovnání s katastrofou, ale stalo se to letos, v roce 2009!

Tak doufám, že je to snad dostatečné varování a že už si všichni podobné nápady odpustí.

Pokud máte někdo zájem se na Vajont podívat, za vstupné je možné se podívat i přímo na korunu hráze, v létě je tam, myslím, provoz i ve všední den, od podzimu do jara pouze v sobotu nebo v neděli (teď si nejsem jistá). Nejpohodlnější cesta je z jihu po Piavě nahoru až k Longarone. Může to být i tip na jednodenní výlet autem třeba od Benátek a přilehlých oblastí. A až tam budete, věnujte, prosím, tichou vzpomínku lidem, kteří ten nešťastný večer úplně zbytečně zahynuli.

(Alpina)



středa 28. října 2009

2009 - San Marino


První den
Grossglockner
Úterý, 28. října 2009

Naše rychloexpedice se již od začátku nesla ve znamení svého prvotního organizátora - Kachny. Jednoduchý plán (prostě pojedeme do San Marina, vole), jednoznačné cíle (co nejvíc, debile, hlavně Pisu), organizační zajištění (sežeň auto) a přátelská atmosféra (bolí mě hlava, nemluvte na mě). Aha, málem bych zapomněl, taky s námi byla ONA. Start byl stanovený na úterý, v pět hodin ráno, což se kupodivu skoro na minutu přesně i podařilo, i když jsme kvůli tomu musel vstát ve tři, abych ty dva pitomce (Kachnu a Žáčka) mohl v půl páté vykopat z jejich pelechů u Kachny doma. Dokonce i ten batoh jsem odnesl. Za odměnu se nechali pozvat na Rozvadově k McDonaldovi. Cesta přes Německo byla standardně nudná až fádní, legrace začala u Rakouských hranic, kdy se ukázalo, že jedna ze dvou věcí, které měl zajisti Kachna zajištěná není. Neměli jsme reflexní vestu, přišla nás jen na 8 EUR na benzínce. Má telefonní navigace ukázala svoji dobrodružnou a levicově orientovanou povahu, neustále nás nabádala, ať sjedeme vlevo, v tunelu nám radila, ať se otočíme a několikrát nás zavedla do zapadlého údolí mimo dálnici, prohlédla si to tam a zase se vydala nazpátek. Doma se pak zpětně ukázalo, že si občas taky zapnula přístup na internet, takže mě to vyšlo na dalších cca.100 EUR vícenákladů. Grossglocner Hochalpenstrasse byla kouzelná, i když drahá (27 EUR), Kachna nám až skoro pod vrcholek Grossglockneru tvrdil, že to ještě není on, že tohle jsou jen nějaké bezvýznamné kopečky, ty pravé Alpy budou mnohem vyšší. Když se ukázalo, že kecá, simuloval bolest hlavy, vyčerpání a prasečí chřipku. V nočních hodinách jsme projeli Dolomity, já si koupil uzenou šunku a protože u Modemy už byla tak hustá mlha, že se dala nejenom krájet, ale i balit do celofánu, vyhlásil jsme stav nouze a šli jsme spát.

***



Druhý den
Passo delle Radici, Pisa, Voltera, San Gimignano
Úterý, 29. října 2009

Na cestu jsme se vydali brzy ráno, aby nás místní vinaři nezmlátili, že jim spíme na zahradě. Mlha se skoro rozplynula, takže když jsme zabloudili za Mantovou cestou na Passo delle Radici, bylo to prokazatelně něčím jiným. Posádka se ukázala jako nesvéprávná - Kachna simuloval bezvědomí, Žáček zvrací. Oba byli zaskočení, že v horách jsou zatáčky. Oběd jsme si dali na Passo delle Radiči, zakouřili, popili a upadli do zdravého, opileckého spánku vyčerpaných řidičů (já). Naposled si pamatuju, že jsem mával z okýnka na nějaké Italy a pak mě vzbudili až v Lucce. Prohlédli jsme si ji jen zběžně z jedoucího vozu (to je to vopevnění, pitomci, tady zahni na Pisu) a jeli do dalšího města - do metropole na řece Arno, kde se věže staví jedině šikmě. Kachna si všechno vyfotil, chvíli šmíroval zoomem líbající se páry na druhé straně Náměstí zázraků (asi že je zázrak, že jim ta věž ještě nespadla), nakoupil magnetky a leporelka za asi 20 EUR a hnal nás sprintem k moři, naštěstí jsme ale znal cestu, takže jsme se skoro neztratili. V moři jsem se ale koupal jen já, ty dva měkejši tam nevlezli, Kachna simuloval rýmičku a Žáček simuloval potřebu se pak vysprchovat, ale když sprcha nejni, tak sprcha nejni... Ještě večer, už za tmy jsme se přesunuli do Voltery, celou si ji v klidu prošli, neb byla úplně prázdná a Kachan nás nahnal ještě do San Gimignana. To byla taky příjemně prázdné. Absolvoval jsem to v klidu jen proto, že ta města znám, už jsme v nich několikrát byl a tak jsem jen nasával novou atmosféru. Být tu poprvně, shodil bych ho z hradeb. Spali jsme před Sienou někomu na zahradě, kolem nás vyli vlci.

***


Třetí den
Siena a Florencie
Úterý, 30. října 2009 

Ranní přesun do Sieny byl pastí - do Sieny se zajet z dálnice dalo, ven už ne. Dali jsem si mléko, já tunu zmrzliny, protáhnul jsem ty dva po uličkách a přes Pallazo di Campu a Duomo, všichni byli spokojení, parkovali jsem před fitkem dole u městké brány, nezmlátili nás, jen nám zatarasili cestu autem a museli jsme čekat, až skončila hodina aerobiku pro seniorky. Jedna seniorka nám pak hrozila na rozloučenou. Florencie byla kupodivu stále ještě plná lidí, chvíli jsme bloudili, ale nakonec jsme našli řeku a podél ní šli k Mostu Zlatníků (kýč a hnus plnej lidí), k radnici (boží socha koně nad hlavou, David má malýho famfulína), k dómu (je narvanej mezi domy, takže zblízka je to prostě jen bílá vysoká zeď) a ke zlatým dveřím (prostě dveře, co se lesknout a všichni na ně čumí). Fuj, pořád se mě to město moc nelíbí.

***


Čtvrtý den
San Marino a Benátky a domů!
Úterý, 28. října 2009 

Většinu noci jsme se přesouvali přes Apeniny k San Marinu - cesta se klikatila tak, že bylo blbě už i mě, pak padla tma a cesta se začala stále zužovat, až skončil asfalt a my jeli nějakou kamzičí stezkou. Kupodivu jsme San Marino strefili, navigaci to myslím zachránilo život. Spali jsem na nějaké vinic, byla kosa jako prase. Ranní prohlídka San Marina se nám asi líbila z celé expedice nejvíc, protože město bylo tiché, prázdné a v krámu s chlastem na nás mluvili česky. Obešli jsme všechny čtyři hrady a kochali se do systosti. San Marino je moc pěkné místo, kde by se dalo žít. Kachna má závratě, abych nezapomněl. To jen do sbírky k tomu, že nemá orientační smysl. Teď mě napadá, proč zrovna s ním jezdím na hory? Přesun do Benátek jsme neprozřetelně svěřili opět navigaci, která se nám po 300 kilometrech odměnila radou "Nyní se naloďte na trajekt". Byl jsem velmi sprostý. Benátky jsem vynechal, odvezl jsem ty dva a počkal u továrny, mám už Benátek plný zuby. V noci jsme se dlouhou jízdou dopravili až domů, kde jsem konečně usnul v posteli. Howg.

***


Großglockner 3798 m n. m. (Wikipedie)

je nejvyšší hora Rakouska, která se nachází ve skupině Glockner patřící do Vysokých Taur a na hranicích spolkových zemí Korutany a Tyrolsko. Jméno hory Štíhlá, ledovcovo-skalnatá pyramida v bočním výběžku hlavního alpského hřebene připomíná svým tvarem zvon – odtud název „Velký zvon“ (Großglockner). Prvovýstup Jako první vystoupil na vrchol Großglockneru 28. července 1800 pětičlenný tým z početné expedice, která byla zorganizována na popud biskupa Franz-Xavera Salm-Reifferscheida z korutanské diecéze Gurk. Členy vrcholové skupiny byli bratři Martin a Sepp Klotzovi, farář Horasch a dva tesaři. Skupina Glockner Horská skupina Glockner (Glocknergruppe) je jednou ze sedmi částí, na něž se člení Vysoké Taury. Leží na území Korutan, Tyrolska a Salcburska. Na severu je ohraničena řekou Salzach. Na západě ji od skupiny Granatspitzen odděluje Stubachtal a od skupiny Venedigeru Tauerntal. Jižní hranicí tvoří Kalser Tal a Leitertal. Z východu ji uzavírá sedlo Hochtor, Seidlwinkl a Rauristal. K významným horám patří kromě Großglockneru také Großes Wiesbachhorn (3564 m), Johannisberg (3453 m), Hoher Riffl (3338 m), Fuscherkarkopf (3331 m), Kitzsteinhorn (3203 m). Skupina Glockner patří k nejvíce vyhledávaným oblastem rakouských Alp, nejznámějším střediskem je Kaprun. Velká část skupiny náleží do Národního parku Vysoké Taury (Nationalpark Hohen Tauern).

***


Siena (Wikipedie)

Siena Siena je město ležící uprostřed italského Toskánska, je hlavním městem stejnojmenné provincie. Do všeobecného povědomí se Siena zapisuje jako historické kulturní město s výborně zachovalým středověkým architektonickým dědictvím. Proto je Siena zapsána na seznam památek světového dědictví UNESCO.


Známé je především náměstí Piazza del Campo. Po obvodu tohoto náměstí každým rokem vede trasa tradičního dostihu, tzv. Palio, při kterém spolu soupeří jezdci z jednotlivých čtvrtí města. Čtvrť, která vyhraje, má poté právo uspořádat bujarý večírek ve čtvrti, která dostih prohrála, a to bez jakýchkoliv postihů. Centrum města je obklopeno několika branami, spojených systémem hradeb. Za svou zachovalost vděčí především faktu, že během druhé světové války nebylo na rozdíl od většiny ostatních italských měst vybombardováno. Florencie Florencie (italsky Firenze) /firɛːntse/ je metropole italského Toskánska, ležící na řece Arno. Ve středověku byla Florencie centrem významné městské republiky, která se za vlády rodu Medicejských přeměnila na toskánské vévodství (1531), které se později stalo velkovévodstvím (1569). V dobách republiky a především za Medicejských došlo k velkému kulturnímu rozkvětu města. V 15. století se Florencie stala kolébkou renesance a kulturním centrem severní Itálie. Od roku 1982 je historické centrum Florencie zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO. Dějiny města Římské období Florencie byla založena roku 59 př. n. l. na pravém břehu Arna římskými vojáky – veterány Julia Caesara a získala název Colonia Florentia - Kvetoucí. Sídlo typu vojenského tábora mělo obdélníkový tvar se čtyřmi branami na každou světovou stranu. Hradby procházely dnešním Piazza del Duomo na severu, Piazza della Signoria na jihu, Via del Tornabuoni na západě a Via del Proconsolo na východě. Do roku 150 n. l. bylo ve městě vybudováno forum (na místě dnešní Piazza della Repubblica), kapitol, chrám, lázně, akvadukt a amfiteátr. Ekonomický rozvoj antického města byl spojen s blízkostí silnice Via Cassia vedoucí z Říma do severní Itálie. Dále měla nová kolonie spojení se zdejšími etruskými městy a po Arnu také se Středozemním mořem. Díky tomu se z Florencie se stalo v prvních dvou staletích významné obchodní středisko. Ve městě se začali usazovat obchodníci přicházející z východu, kteří přinesli do kraje ve 3. století křesťanství. Nová víra se zpočátku šířila pomalu. Významnější nástup nastal až po roce 393, kdy se do Florencie uchýlil sv. Ambrož, vyhnaný z Milána. Ambrož zasvětil roku 393 nejstarší kostel na severním předměstí sv. Vavřinci (San Lorenzo) a ustavil tu biskupa. To znamená, že se San Lorenzo stal původní florentskou katedrálou. Na přelomu 4. a 5. století vznikl další kostel na levém břehu Arna - Santa Felicita (někdy bývá považován za nejstarší kostel ve městě). Po smrti prvního biskupa roku 433 bylo biskupské sídlo přeneseno do Baptisteria San Giovanni, které se poté stalo na dlouhá léta florentskou katedrálou. Středověk Po pádu západořímské říše byla za barbarských vpádů pustošena Florencie i celé Toskánsko a nastal zde hospodářský a politický úpadek. Ke krátkému rozmachu došlo za vlády Byzance v letech 553 - 569. Langobardi, kteří přišli do severní Itálie roku 568, měli o zničenou Toskánu zájem pouze z obranného hlediska proti jižnějším državám Byzantinců. Toskánsko Tuscia se v té době stalo vévodstvím, rozčleněným na menší podvévodství. Nejvýznamnějším střediskem byla Lucca, kterou Langobardi zřejmě dobyli jako první toskánské město. Vedle Luccy prosperovala zřejmě i Pisa jako obchodní námořní i opěrný bod. Ostatní toskánská města byla včetně Florencie zanedbávána. V 6. století žilo ve městě sotva tisíc obyvatel, v 7. století jejich počet ještě poklesl. Toskánsko a Florencie se začaly znovu vzmáhat v 8. století, poté co 774 dobyl langobardskou říši Karel Veliký. Došlo zde k rozvoji obchodu a měst. V polovině 9. století byla založena toskánská marka s centrem v Lucce - poprvé je v pramenech zmíněna k roku 934. V té době zde již panovaly feudální poměry a města byla v moci feudální vrchnosti, především biskupů. Roku 1032 získala markrabství hrabata z Canossy. Poslední členka rodu Matylda Toskánská se stala toskánskou markraběnkou roku 1076 po smrti svého otce a bratra a přesídlila z Luccy do Florencie. Věhlas města jako oblíbeného sídla markraběnky začal stoupat a Florencie se znovu začala přeměňovat ve kvetoucí obchodní středisko. V sporu Řehoře VII. s císařem Jindřichem IV. poskytla Florencie podporu Matyldě, která byla horlivou přívrženkyní papeže. Rivalita císařů a papežů později významně poznamenala osudy dějiny Florencie. Matylda odkázala své državy papeži. Toskánská města včetně Florencie využila po její smrti (1115) zápasu mezi císařstvím a papežstvím a emancipovala se během 12. století z moci feudálních pánů. Ve Florencii se důležitým obdobím pro formování samosprávy stalo 13. století.

***


Pisa (Wikipedie)

Pisa /ˈpiːsa/ (latinsky Pisae) je město v Toskánsku, hlavní město stejnojmenné provincie. Město má rozlohu 185 km² a zhruba 88 400 obyvatel. Město se nachází na březích řeky Arno, 10 km východně od ústí. Pisa je známá po celém světě díky své šikmé věži na Piazza dei Miracoli (Náměstí zázraků).


Historie

Pisa byla založena na ústí řeky Arno pravděpodobně Řeky. Podle latinských spisovatelů vznikla ve 13. století př. n. l., 550 let před založením Říma. Dočasně patřila Etruskům a za Římanů byla jedním z center vlády nad Středozemním mořem. V středověku byla důležitým obchodním přístavem a jednou z námořních republik (repubbliche marinare). Díky velkému přístavu Pisa živě obchodovala, stala se soupeřem Janova a Benátek. Ve 12. a 13. století ovládla Sardinii, Korsiku a většinu pobřeží směrem na jih. Teprve porážka v námořní bitvě s Janovem v roce 1284 a postupné zanášení přístavu bahnem ukončily toto zlaté období. V roce 1405 se město dostalo pod nadvládu Florencie. Medicejští podporovali vědu, umění a obnovili pisánskou univerzitu, na které koncem 16. století učil i zdejší rodák Galileo Galilei. V novověku se ústí přemístilo a přístav zmizel. Místní univerzita se stala známou a v dnešní době je to známé univerzitní centrum. Ve 20. století se Pisa stala turistickým městem. Šikmá věž v Pise Šikmá věž (Torre pendente) se nachází v Itálili v Pise. Stojí na Náměstí zázraků (Piazza dei Miracoli) , společně s dómem (katedrálou) a kruhovým baptisteriem (křestní kaplí). Je vysoká 56 metrů. Věž je postavena z bílého mramoru. Výstavba samostatně umístěné cylindrické (samozřejmě svislé) zvonice byla zahájena v roce 1173, ale už krátce po začátku stavby v roce 1173 se začala naklánět. Důvodem jsou mělce založené základy v měkké hornině. Zajímavostí je, že věž se původně nakláněla na opačnou stranu. Stavitelé se rozhodli náklon vyrovnat tím, že do země k základům házeli kameny a větve. Plán sice vyšel a věž se vyrovnala, ale později se začala naklánět znovu, tentokrát na opačnou stranu. Když v roce 1185 dosáhla výšky tří pater, projevilo se jasně její naklonění. Práce byly přerušeny, ale o 90 let později byla nakloněná věž protažena o další poschodí. Nový architekt se pokusil zastavit další naklánění tím, že další patra stavěl mírně nakloněná na druhou stranu, aby se změnilo těžiště věže. Tento plán vyšel a věž se dále nakláněla mnohem pomaleji. Stavitelé nakonec rezignovali na realizaci původního projektu (měla se stát nejvyšší zvonicí své doby) a v roce 1350 bylo šesté patro zakončeno stolicí pro zavěšení zvonů. Protože se vychýlení vrcholu věže ve 20. století zvětšilo na více než 5 metrů, byla v roce 1990 věž pro veřejnost uzavřena a začaly intenzivní záchranné práce. Do země byla mimo jiné zapuštěna železná lana, která základy upevňují, Specielními stavebně technickými postupy byla pomalu a opatrně odsávána část měkkého jílovitého podloží nacházejícího se pod základy věže. Sklon věže se začal postupně zmenšovat a v současné době je vychýlení věže jen cca 3 metry. Proto byla nedávno věž opět otevřena. San Gimignano San Gimignano je město v Itálii, v oblasti Toskánsko a provincii Siena. San Gimignano je proslulé svou jednotnou středověkou architekturou a svými 15 věžmi. Stará část města je od roku 1990 zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO. Historie Příběh tohoto toskánského městečka začíná ve 4. století př. n. l., kdy byla na místě, kde se nyní San Gimignano nalézá, založena etruská osada, pojmenovaná Velathri podle bohyně lesů. Za dob antického Říma bylo známé jako Silvia. Své nynější jméno získalo až později, podle Svatého Gemignana, biskupa modenského, který za ostrogótských válek (6. století) zachránil město před řáděním barbarského krále Totily. Ještě v 11. století bylo San Gimignano pouhá vesnička sestávající ze 4 domů, ale už o sto let později se z něj stala (1199) městská komuna. Město získalo své bohatství díky výhodné poloze (nacházelo se totiž na Via Francigena, obchodní spojnici mezi Itálií a Francií), pěstování šafránu a také vinné révy – odrůdy Vernaccia. Jednotlivé šlechtické rody stavěly nejen honosné paláce, ale také obranné věže – ve 14. století jich zde stálo přes 70. Do dnešních dob se dochovalo 15. V této době také vznikla většina uměleckých děl nacházejících se ve městě. 14. století bylo také ve znamení krvavých půtek mezi guelfy z rodiny Ardinghelli (na straně papeže) a ghibellinskými (procísařskými) Salvuccii. Po téměř 100 letech bojů požádalo město o pomoc Florencii. Florenťané přišli, nastolili pořádek, ale už neodešli. Sangimignanští měšťané snášeli nadvládu Florencie těžce. Nejvíce je zkrušily obchodní restrikce, které také zruinovaly export. Aby zlomili jakýkoli odpor, postavili Floreňťané pevnost Rocca. Město postupně upadalo. Ironií osudu je, že právě proto se město zachovalo v nezměněné gotické podobě, bez pozdějších přístaveb. Ve 20. století se stalo vyhledávaným turistickým cílem. Pamětihodnosti Městské opevnění románský kostel San Francesco Piazza della Cisterna Vecchio Palazzo del Podesta bazilika Nanebevzetí Panny Marie paláce a věže Bazilika Nanebevzetí Panny Marie Je jedním z nejkrásnějších příkladů románské architektury v Toskánsku. Byla vysvěcena 21. prosince 1148 papežem Evženem III. Interiér baziliky je vyzdoben freskami od Benozza Gozzoliho, Bartola di Frediho a Taddea di Bartola. Největším pokladem baziliky je ale kaple Sv. Finy, místní světice, s freskami Domenica Ghirlandaia. Palazzo Comunale V tomto paláci, postaveném v roce 1288, sídlila městská rada. Tento palác má také nejvyšší věž ve městě. Postavit si vyšší byl zločin. V paláci se nachází také Dantova místnost, která připomíná umělcův krátký pobyt ve městě. Je vyzdobena freskami, z nichž si největší pozornost zaslouží Menší Maesta ze 14. století od Lippa Memmiho, která napodobuje Martiniho fresku na radnici v Sieně. V prostorách paláce se dnes nachází městské muzeum

***


San Gimignano (Wikipedie)

San Gimignano je město v Itálii, v oblasti Toskánsko a provincii Siena. San Gimignano je proslulé svou jednotnou středověkou architekturou a svými 15věžmi.

Stará část města je od roku 1990 zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO.


Historie

Příběh tohoto toskánského městečka začíná ve 4. století př. n. l., kdy byla na místě, kde se nyní San Gimignano nalézá, založena etruská osada, pojmenovaná Velathri podle bohyně lesů. Za dob antického Říma bylo známé jako Silvia. Své nynější jméno získalo až později, podle Svatého Gemignana, biskupa modenského, který za ostrogótských válek (6. století) zachránil město před řáděním barbarského krále Totily.

Ještě v 11. století bylo San Gimignano pouhá vesnička sestávající ze 4 domů, ale už o sto let později se z něj stala (1199) městská komuna. Město získalo své bohatství díky výhodné poloze (nacházelo se totiž na Via Francigena, obchodní spojnici mezi Itálií a Francií), pěstování šafránu a také vinné révy – odrůdy Vernaccia. Jednotlivé šlechtické rody stavěly nejen honosné paláce, ale také obranné věže – ve 14. století jich zde stálo přes 70. Do dnešních dob se dochovalo 15. V této době také vznikla většina uměleckých děl nacházejících se ve městě.

14. století bylo také ve znamení krvavých půtek mezi guelfy z rodiny Ardinghelli (na straně papeže) a ghibellinskými (procísařskými) Salvuccii. Po téměř 100 letech bojů požádalo město o pomoc Florencii. Florenťané přišli, nastolili pořádek, ale už neodešli. Sangimignanští měšťané snášeli nadvládu Florencie těžce. Nejvíce je zkrušily obchodní restrikce, které také zruinovaly export. Aby zlomili jakýkoli odpor, postavili Floreňťané pevnost Rocca.

Město postupně upadalo. Ironií osudu je, že právě proto se město zachovalo v nezměněné gotické podobě, bez pozdějších přístaveb. Ve 20. století se stalo vyhledávaným turistickým cílem.

Pamětihodnosti

Městské opevnění
románský kostel San Francesco
Piazza della Cisterna
Vecchio Palazzo del Podesta
bazilika Nanebevzetí Panny Marie
paláce a věže

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie

Je jedním z nejkrásnějších příkladů románské architektury v Toskánsku. Byla vysvěcena 21. prosince 1148 papežemEvženem III. Interiér baziliky je vyzdoben freskami od Benozza Gozzoliho, Bartola di Frediho a Taddea di Bartola. Největším pokladem baziliky je ale kaple Sv. Finy, místní světice, s freskami Domenica Ghirlandaia.

Palazzo Comunale

V tomto paláci, postaveném v roce 1288, sídlila městská rada. Tento palác má také nejvyšší věž ve městě. Postavit si vyšší byl zločin. V paláci se nachází také Dantova místnost, která připomíná umělcův krátký pobyt ve městě. Je vyzdobena freskami, z nichž si největší pozornost zaslouží Menší Maesta ze 14. století od Lippa Memmiho, která napodobuje Martiniho fresku na radnici v Sieně. V prostorách paláce se dnes nachází městské muzeum.

***


San Marino (Wikipedie)

San Marino (oficiálně: Republika San Marino, italsky zní plný název Serenissima Repubblica di San Marino - Nejjasnější republika San Marino) je malýjihoevropský stát (podle počtu obyvatel 2. nejmenší evropský a 5. nejmenší na světě) ze všech stran obklopený Itálií. Leží v italském vnitrozemí, nedalekoturistického centra Rimini. Platidlem je Euro. Nejvýznamnějším odvětvím ekonomiky je turistický ruch. Přes obecně rozšířený názor země není daňovým rájem.


Historie

San Marino je pravděpodobně nejstarší stále existující republikou na světě. Bylo údajně založeno v roce 301 zkušeným budovatelem označovaným jako St. Marinus (oficiálně se jako den založení udává 3. září. Stalo se legální součástí Římské říše. Jeho psaná ústava však byla přijatá až 8. října 1600. S malým národem navázala oficiální styky nejdřív Francie za vlády Napoleona roku 1797, další evropské národy se připojily v roce 1815 na Vídeňském kongresu. San Marino sice bylo svrchovaným státem, ale se silnou závislostí na Itálii, kterou bylo úplně obklopeno od celkového sjednocení v 19. století.

Giuseppe Garibaldi, který začal sjednocovat Itálii kolem roku 1860, musel na čas najít útočiště v San Marinu před svými nepřáteli. Zde získal významnou pomoc,peníze a dodávky od občanů a vůdců San Marina, což umožnilo pokračování jeho kampaně za sjednocení. Na oplátku údajně Garibaldi garantoval, že San Marino bude vždy nezávislým svrchovaným státem.

Politika

Velká generální rada (šedesátičlená) je volena všelidovým hlasováním každých 5 let. Volí ze svého středu dva kapitány regenty. Volí také Radu dvanácti.

Kapitáni-regenti (Capitani Reggenti) vykonávají funkci hlavy státu. Jsou voleni každých šest měsíců - 1.dubna a 1.října. Společně řídí Velkou generální radu(Consiglio Grande e Generale), Státní kongres a Radu dvanácti(Consiglio dei XII). Mají vůči sobě právo veta.

Státní kongres zastává výkonnou moc. Jde o vládu deseti ministrů - tří tajemníků a sedmi poslanců.

Rada dvanácti zastává funkci nejvyššího soudu. Soudci z důvodu nestranosti nemohou být občany San Marina (výjimku tvoří pouze smírčí soudce). Funkční období rady trvá 5 let.

Geografie

San Marino je uzavřená enkláva v Itálii, na hranici mezi italskými regiony Emilia-Romagna a Marche. V jeho topografii dominuje Apeninské horské pásmo, a proto má poměrně drsný terén. Nejvyšší bodem země je hora - Monte Titano, jejíž nadmořská výška je 755 metrů. Součástí enklávy není ani jedna většívodní plocha o nějaké významné velikosti.

Klima je typicky středomořské, s teplými léty a mírnými zimami. San Marino je třetí nejmenší země v Evropě, menší jsou jen Vatikán a Monako.

***

Fotogalerie Picasa

Pisa na Google maps
San Gimignano na Google maps
Siena na Google maps
San Marino na Google maps

***

sobota 15. srpna 2009

2009 - Toskánsko


1. den
sobota 15. srpna 2009
Vodopády

Vodopády Gilfenklamm, kousek od Brennerského průsmyku na Italské straně. Vstup do kaňonu stál 3 Eura na osobu, ale i přes počáteční nedůvěru a myšlenky typu "Tohle máme na Šumavě taky" si mě naučná stezka získala. Vodopády se pomalu zvětšovali, až vyvrcholili jedním obrovským, který si prokousal cestu přímo vprostřed skály. Bohužel, nepodařilo se mě ho zachytit, tak alespoň Andrea, jak se zubí na jedné z mnoha lávek.

***


2. den
neděle 16. srpna
Apeniny

Sedlo Passo di Radici odděluje kraj Modeny a Toskánsko, oproti loňsku bylo slunečno, až nepříjemně horko a hlavně jasno. Vylezli jsme na blízký vrchol a kochali se pohledy na hornatou krajinu a štíty Apuánských Alp na jihu.

Ještě k vrcholu v sedle Passo di Radici - všude byla velká spousta borůvek, takže Andrea vyrazila na dlouhou pastvu. Jak je vidět z fotografie, právě mě zobe z ruky.




Romantické zákoutí se starým římským mostem a čistou říčkou při cestě do Apuánských Alp. Jedno údolí před jsme se koupali v opuštěné zátočině říčky, která nebyla vidět ze silnice a disponovala hlubokou tůňkou. Idylu pozdního odpoledne narušil až jakýsi místní šmírák, který pozoroval nahou Andreu a který utekl okamžitě, jak jsme se vydal směrem k jeho křoví.


I když se Andrea na fotografii z našeho noclehu blízko vesnice Stazzemy tváří spokojeně, od našeho odjezdu jí sužovaly zdravotní problémy. Tohle je jediná večeře, kterou jsme si uvařili na plynu z dovezených zásob (houbová omáčka a těstoviny), potom už to bylo jednostranné - já šunku, Andrea chleba a vodu (vyjma chvil, kdy se jí ulevilo, to si dala taky něco z místních potravin a okamžitě se jí zase přitížilo)

***


3. den
pondělí 17. srpna 2009
Mramor

Starý římský most Ponti di Vaga je stále funkční a vypadá jako fantazie nějakého surrealistického autora. Nahoře po něm jezdí turisté svými auty, dole pod ním jezdí Italové se svými bagry a kolem to vypadá, že se místní rozhodli Apuánské alpy rozebrat a pustili se do toho opravdu důkladně. Všude tunely a spousta prachu, mramorového a kýčovité muzeum. Celý cirkus se nachází severovýchodně od Carrary

***


4. den
úterý 18. srpna 2009
San Gimignano

Podvečerní San Gimignano má svoje neopakovatelké kouzlo, fotografie se nabízejí prakticky sami. Opět jsme si nadi u cisterny zmrzlinu a picu se speckem (slanina). Zdražili ji z 5 na 7 Euro, ale stálo to opět za to. Zmrzlinu nezdražili, ale byla opět výborná, dal jsem si dvě karamelové.

***


5. den
středa 19. srpna 2009
Moře

Nejhezčí pláž z celého Toskánska u pobřežního městečka Populonia disponuje piniemi a absolutním nedostatkem parkovacích míst. Poodjeli jsme asi dva kilometry na sever a našli tu samou pláž, jen bez pinií, kde se parkovat dalo a pekli se na ní celé odpoledne. Večer jsme lstivě zajeli zpátky k Populonii a parkoviště bylo téměř prázdné.

***


6. den
pátek 21. srpna 2009
Benátky

Benátky v úmorném vedru a dotěrní gondoliéři, levná zmrzlina a bloudění v uličkách. Rozloučení s Itálií v renesančním stylu.

***



Carrara (Wikipedia)

Carrara is a city and comune in the province of Massa-Carrara (Tuscany, Italy), famous for the white or blue-gray marble quarried there. It is on the Carrione river, some 100 km west-northwest of Florence. Its motto is Fortitudo mea in rota (Latin for "My force is in the wheel").


History

Settlements in the area are known since the 9th century BC, when here the Apuan Ligures lived here. The current town originated from the borough built to house workers in the marble quarries created by the Romans after their conquest of Liguria in the early 2nd century BC. In the Middle Ages it was a Byzantine and Lombard possession, and then belonged to the bishops of Luni and the Malaspina family, turning itself into an autonomous commune in the early 13th century; during the struggle between Guelphs and Ghibellines, Carrara usually belonged to the latter party. The Bishops acquired it again in 1230, their rule ending in 1313, when the city was given in succession to the Republics of Pisa, Lucca and Florence. Later it was acquired by Gian Galeazzo Visconti of Milan.

After the death of Filippo Maria Visconti of Milan in 1477, Carrara was fought over by Tommaso Campofregoso, lord of Sarzana, and again the Malaspina family, who moved here the seat of their signoria in the second half of the 16th century. Carrara and Massa formed the Duchy of Massa and Carrara from the 15th to the 19th century. Under the last Malaspina, Maria Teresa, who had married Ercole III d'Este, it became part of the Duchy of Modena.

After the short Napoleonic rule of Elisa Bonaparte, it was given back to Modena. During the unification of Italy age, Carrara was the seat of a popular revolt led byDomenico Cucchiari, and was a center of Giuseppe Mazzini's revolutionary activity.

In 1929, the municipalities of Carrara, Massa and Montignoso were merged in a single municipality, called Apuania. In 1945 the previous situation was restored.

Carrara is the birthplace of the International Federation of Anarchists (IFA), formed in 1968.

Main sights 

- Cathedral (Duomo, 12th century).
- Ducal Palace (also Palazzo Cybo Malaspina, 16th century), now the seat of the Fine Arts Academy. Built  over pre-existing Lombard fortification, it dates to the reign of Guglielmo Malaspina, becoming in 1448 the permanent seat of the dynasty. It includes two distinct edifices: the Castello Malaspiniano, dating to the 13th century, and the Renaissance palace, begun by Alberico I in the late 16th century. Under the medieval loggia are exposed several ancient Roman findings.
- Baroque church and convent of San Francesco, built in 1623-1664 by order of Carlo I Cybo-Malaspina.
- Church of the Suffragio, begun in 1686 under design of Innocenzo Bergamini, and refurbished in the 19th century. The façade has a large marble portal in Baroquestyle, sculpted by Carlo Finelli and surmounted by a bas-relief with the "Madonna and the Souls of the Purgatory".
- Palazzo Cybo-Malaspina
- Sanctuary of the Madonna delle Grazie alla Lugnola, consecrated in 1676 and designed by Alessandro Bergamini.
- Church of Santa Maria Assunta, at Torano. It has a 16th century façade with a portal from 1554. The interior is on a nave and two aisles.

Economy and culture

Carrara marble has been used since the time of Ancient Rome; the Pantheon and Trajan's Column in Rome are constructed of it. Many sculptures of the Renaissance, such as Michelangelo's David, were carved from Carrara marble. For Michelangelo at least, Carrara marble was valued above all other stone, except perhaps that of his own quarry inPietrasanta. The Marble Arch in London and the Duomo di Siena are also made from this stone.Manila Cathedral's Interiors are made of Carrara Marble in Romanesque Design

The statue to Robert Burns which commands a central position in Dumfries was carved in Carrara by Italian craftsmen working to Amelia Paton Hill's model. It was unveiled by future UK Prime Minister, Archibald Primrose, 5th Earl of Roseberyon 6 April 1882.[1]

In addition to the marble quarries, the city has academies of sculpture and fine arts and a museum of statuaries and antiquities. The local marble is exported around the world, and marble from elsewhere is also fashioned and sculpted commercially here.

An international stone and machinery exhibition, CarraraMarmotec, takes place in Carrara.

***



San Gimignano (Wikipedie) 

San Gimignano je město v Itálii, v oblasti Toskánsko a provincii Siena. San Gimignano je proslulé svou jednotnou středověkou architekturou a svými 15 věžmi. Stará část města je od roku 1990 zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO.



Historie
Příběh tohoto toskánského městečka začíná ve 4. století př. n. l., kdy byla na místě, kde se nyní San Gimignano nalézá, založena etruská osada, pojmenovaná Velathri podle bohyně lesů. Za dob antického Říma bylo známé jako Silvia. Své nynější jméno získalo až později, podle Svatého Gemignana, biskupa modenského, který za ostrogótských válek (6. století) zachránil město před řáděním barbarského krále Totily.

Ještě v 11. století bylo San Gimignano pouhá vesnička sestávající ze 4 domů, ale už o sto let později se z něj stala (1199) městská komuna. Město získalo své bohatství díky výhodné poloze (nacházelo se totiž na Via Francigena, obchodní spojnici mezi Itálií a Francií), pěstování šafránu a také vinné révy – odrůdy Vernaccia. Jednotlivé šlechtické rody stavěly nejen honosné paláce, ale také obranné věže – ve 14. století jich zde stálo přes 70. Do dnešních dob se dochovalo 15. V této době také vznikla většina uměleckých děl nacházejících se ve městě.

14. století bylo také ve znamení krvavých půtek mezi guelfy z rodiny Ardinghelli (na straně papeže) a ghibellinskými (procísařskými) Salvuccii. Po téměř 100 letech bojů požádalo město o pomoc Florencii. Florenťané přišli, nastolili pořádek, ale už neodešli. Sangimignanští měšťané snášeli nadvládu Florencie těžce. Nejvíce je zkrušily obchodní restrikce, které také zruinovaly export. Aby zlomili jakýkoli odpor, postavili Floreňťané pevnost Rocca.

Město postupně upadalo. Ironií osudu je, že právě proto se město zachovalo v nezměněné gotické podobě, bez pozdějších přístaveb. Ve 20. století se stalo vyhledávaným turistickým cílem.

Pamětihodnosti

Městské opevnění
románský kostel San Francesco
Piazza della Cisterna
Vecchio Palazzo del Podesta
paláce a věže

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie

 Je jedním z nejkrásnějších příkladů románské architektury v Toskánsku. Byla vysvěcena 21. prosince 1148 papežemEvženem III. Interiér baziliky je vyzdoben freskami od Benozza Gozzoliho, Bartola di Frediho a Taddea di Bartola. Největším pokladem baziliky je ale kaple Sv. Finy, místní světice, s freskami Domenica Ghirlandaia.

Palazzo Comunale

 V tomto paláci, postaveném v roce 1288, sídlila městská rada. Tento palác má také nejvyšší věž ve městě. Postavit si vyšší byl zločin. V paláci se nachází také Dantova místnost, která připomíná umělcův krátký pobyt ve městě. Je vyzdobena freskami, z nichž si největší pozornost zaslouží Menší Maesta ze 14. století od Lippa Memmiho, která napodobuje Martiniho fresku na radnici v Sieně. V prostorách paláce se dnes nachází městské muzeum.

*** 
Fotogalerie Picasa

Carrara na Google maps
San Gimignano na Google maps

***