8. srpna 2008
Podělím se o to, co se stane, když uděláte něco neuváženého. Je devět hodin večer, procházím se se Zuzkou a Honzou u nás v Bukovci u jezu, když tu se Zuzka zeptá, jestli nezdržují, jestli náhodou dnes nepojedu s horooddílem noční Berounku. Inu nepojedu, nemám momentálně doma loď a vody už mám letos plné zuby. Vzápětí se dozvídám, že noční Berounka, na kterou mě přišlo už asi sedm zvadel není sjíždění řeky, ale noční jízda na kole. A teď přichází to neuvážené rozhodnutí: Pod tíhou romantického večera, po tíhou ega, vyslovuji zcela zásadní prohlášení: Já pojedu! Za deset minut, už oděn do elastických cyklokraťasů, šlapu do pedálů, abych u kontejnerů na třízený odpad v Bukovci stihl výpravu. Stihl. Byl jsem tam dokonce o celé dvě minuty dřív. Ano, není to vtip, opravdu se jede po zelené na Dolanský most. Nu což, když oni, tak já taky. První problém se ukazuje vzápětí - čelovka má uvolněný šroub, takže se mě co chvíli sklopí do obličeje - asi jako když se podíváte do halogenu, což určitě není to, o co stojím, když se řítím nočním lesem po kořenech, z jedné strany sráz do Berounky, z druhé strany kopec nahoru k trati. Vyztužuji to kšiltem čepice, ale to se čelovka zase sklápí do kšiltu a mě pak nečekaně halí naprostá tma, je to ještě o něco legračnější, než světlo do očí. Namotávám baterku na řidítka a držím ji alespoň trochu v ruce. Trochu to pomáhá, držím se Adama, ten sice taky moc nesvítí, ale má vzadu blikačku, takže mě ukazuje alespoň směr. Držet se Karla, Trávy, nebo Bídy nemá smysl, nemají pud sebezáchovy a disponují kvalitními koly a hlavně osvětlením. Aha, nemám helmu, už vím, co jsem doma zapomněl. Přichází hupík u řeky, i za světla tu obvykle zpomalím. Karlos zrychlil a na chvíli zmizel, pak vyskočil na druhé straně. Něco dělám špatně. Jako v životě. Zastavuji, ale nakonec to taky jedu. Dolanský most. Všichni živí a zdraví, Adam si pochvaluje, jaké je to, cituji: "Labůžo!". Po stoupání na Druztovou doufám, že nezahnou doleva na sjezd k Věžce. Samozřejmě zahnuli. Sjezd je zdrcující, letím přes řidítka. Že mě nebrzdí zadní brzda vím už dlouho, ale teď tento fakt dostává zcela nový rozměr. Hloubku. Naštěstí to odnesla jen baterka, vysypaly se jí tužkové baterie a utrhla guma. Baterie sbírám, Ludánek obětavě svítí. Adam navrhuje, ať jedu první, že to tu nezná. Ujišťuji ho, že si vybral opravdu vhodnou dobu, aby to tu poznal. Kopec do Druztové, plivu plíce, měl bych opravdu už začít nějakou aktivitu nebo cvičit. Sjezd k Berounce v pohodě, jen baterka zcela náhodně zhasíná, ale už jsem si zvyknul, stačí si pamatovat kudy zhruba vede cesta a netrefit žádný strom. Je tma jako v pytli. Úsek za jezem zvládám, zvláštní, bojím se tu i ve dne. Začíná mě to trochu bavit. Úsek před Malochovou skalkou, Adam padá ze srázu, ale zachytává se stromku a tak je jeho život ušetřen. Pomáhám mu s kolem nahoru, protože je nemožné se vlatními silami vydrápat na ujíždějící suti. Chlapci sice čekají, ale ujišťují nás, že jsme u sršáního hnízda. Ještě žlučníkovou koliku a bude to kompletní. Adam už netvrdí, že je to labůžo a jede opatrně a pomalu, takže na něj radši čekám, co kdyby se zase někam řítil. Vodnář, zvládnul jsme to. Mají zavřeno. Pivo v kempu a domů, elektrický ohradník raději objíždím, poučen z minula, že od elektrošoku pak dva dny bolí koule.
Nad Berounkou, Adam stoupá na vyhlídku
Dolanský most
Malochova skalka, sjezd
