Zahradník

Je rok 1992, českým éterem vládne skupina Shalom, poslední zbytky porevoluční euforie nenávratně mizí kdesi za supermarkety, škoda Felicia je žhavá novinka. Kamarádíme se s Lišákem a Irčou na život a na smrt. Lišák se učí na prodavače, Irča a já studujeme gymnázium, každý jiné. Scházíme se obvykle po škole a couráme po vsi a v lesích okolo, večer jdeme k Frankymu na čaj s citrónem, na nic jiného nemáme peníze, jediným našim příjmem je kapesné od rodičů. Svět je pro nás zajímavé zvíře - všechno víme, všechno je úžasné, krásný čas. V lednu mrzne, střídavě jsme u Lišáka, u Irči i u mě, brnkáme na kytary, čaj nám nosí maminky zadarmo i s bábovkou, plánujeme, jak pojedeme do Indie, hned po škole, už máme dokonce i mapu.

V květnu přicházíme o Irču, má kluka, chodí s ním randit a na nás už nemá skoro čas. Balíme si s Lišákem batohy a jedeme na čundr, pak to opakujeme skoro každý víkend. Na ty kytary hrajeme ještě víc, většinou písně, co už dnes nechceme slyšet. Irču potkáváme ještě jednou - v červnu je její chlapec (je to můj mladší bratr) na jeden víkend pryč, jdeme se projít do lesů za vesnici jako dřív, všichni tři. Ale už to není ono. Máme ji rádi stále stejně, ale už nám nepatří a my nepatříme jí. Zkrásněla. Hluboko v lesích nacházíme starou, napůl rozpadlou usedlost, kopřivy se v ní zabydlely, střechou prosvítá, ale uvnitř je ještě nábytek - rozpadlý stůl, stará kredenc a puntíkaté hrnečky, houpací křeslo.

Otevíráme láhev s vínem, sedáme si každý tam, kde je zrovna místo a nehrozí, že se propadneme kamsi do hlubin a podáváme si ji. Vydržíme tam až do setmění. Znovu plánujeme Indii, i když je nám jasné, že tam nikdy spolu neodjedeme, Irča chce péct koláč na cestu, chvíli po sobě házíme staré účtenky ze skříně. Vracíme se rozesmátí, za tmy, objímáme se pod lampou. Už nikdy se dohromady nesejdeme.

S Lišákem pak jezdíme ven ještě celé prázdniny, podnikneme i dvoutýdenní cestu stopem přes celou republiku, vidíme toho spoustu, je nám dobře. Na podzim Lišák konvertuje k metodistům a je konec. Už se nevídáme, nejde to, víra je mezi námi jako zeď.

Uteče téměř rok. Opět začíná léto. Irča je ve Francii, nějaký studentský program, už jsem ji neviděl několik měsíců, jen jsme si dvakrát napsali. Lišák je stále víc s Bohem, něž s kým jiným. Blíží se moje maturita. Poslední týden před ní se neučím, píšu povídku ze které bude za deset let moje první knížka, cestuju po celé zemi. Poslední večer před maturitou se jdu projít, kroky mě sami zavedou k Lišákovi. U vrátek je jeho otec, natírá je. Zdravím ho a jen tak koukám, najednou už za Lišákem nejdu. Chvíli nic neříká a pak mě zve dál.

Sedíme v garáží, Lišákův táta dává na stůl láhev s whisky, nikdy jsem jí předtím nepil, dva doutníky, nikdy jsem je předtím nekouřil a čisté malířské plátno, i když je to překližková deska. A barvy. Maluj, říká mi. Ptám se co? Cokoli, co tě napadne. Kouříme a pijeme dlouho do noci, spíš do rána. Když odcházím, obraz je hotový, krvavý západ slunce nad bažinou plnou stínů, sálá z něj horko a bzučí komáři.

Druhý den skládám zkoušku, nezajímá mě, strach a tréma jsou pryč, odřívám zpaměti věty, které ve mě nic nevzbuzují.

Když jdu dnes pro květiny k Lišákovi do zahradnictví, pozdravím se s jeho tatou, ale o té noci nemluvíme, stačí mě, že vím. Namaloval jsem v životě jen jediný obraz, ne moc dobrý, ale bez něj by ta bažina zůstala někde ve mě. Takhle je vystavená u mých rodičů na zapomenuté zdi. Někdy se na ní zajdu podívat a přemýšlím, kolik se v ní toho za ta léta už stihlo utopit.