Zobrazují se příspěvky se štítkemvoda. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemvoda. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 7. července 2011

Slovensko + Sázava 2011


1. den
Slovenský ráj
2. července 2011

Ráno jsme se probudili ve stanu. Každý ve svém, samozřejmě. Když jsme v noci dojeli, všichni už u Hromádků spali, takže jsme v dešti rozbili tábor kousek od vrat, protože jsme se žinýrovali jít jen tak dál na zahradu.

Bohužel, ráno pořád pršelo, takže po vřelém uvítání a snídani jsme přehodnotili pořadí výprav a zvolili tu nejjednodušší, skoro až odpočinkovou, výstup Suchou Belou (pracovně etapa 1), procházku na Kláštorisko (etapa 2), sestup k Hrdlu Hornádu (etapa 3) a návrat podél Hornádu na Podlesok s gurmánskou zastávkou v restauraci Ranč (etapa 4).

Samotná cesta do Podlesoku byla příjemná, dálnice je dostavěná a velmi luxusní, v Hrabušicích tradičně ovšem mají cestu rozbitou a snědí obyvatelé se vrhají bez rozmyslu pod kola.

Václav se během tohoto automobilového přesunu třikrát zeptal, kdy už tam budeme a sedmkrát se rozplýval nad nějakým kopcem, jak by se z něj dalo skvěle skákat s padákem. Když uviděl ceduli Slovenský ráj, pochopil jsem, že si celou dobu myslel, že jedeme do Roháčů. Taky se mě pochlubil několika věcmi (což pak v průběhu celé cesty dost často opakoval): výhodná koupě batohu Hannah a vaku na vodu ve výprodeji, výhodná koupě turistických bot v prodejně s pracovní obuví a návštěva Rysů v roce 1987.

Když jsme zastavili na parkovišti v Podlesoku, šel jsem koupit vstupenky a pojištění, zatímco Václav seznal, že mu praskl vak na vodu a má všechno v batohu mokré. Zachvátil ho spravedlivý hněv a chvilku nenáviděl celý svět, nejvíce však výrobce. Neměl jsem to srdce být ironický a připomenout mu výhodnou koupi ve výprodeji. Překvapil mě však hned následujícím krokem – pokud můžu mluvit za sebe, praskl-li by mě vak na vodu, vyhodil bych ho. Václav oproti tomu vak znovu naplnil vodou, vylepšil to sirupem s příchutí lesních plodů a umístil jej zpět do batohu, do kterhé si naskládal rezervní suché věci.

Pak už se jen na místě, ze kterého byly vidět tři velké cedule s nápisem „SUCHÁ BELÁ“, jestli už to je ono. Václav je démon.

 Asi po sto metrech Václavovi prasknul opět vak na vodu (se šťávou s příchutí lesních plodů), takže nejen, že měl všechno mokré, navíc to chutnalo jako ostružiny. Tolik na úvod naší výpravy.

Občas pršelo, občas nepršelo, ale bahno bylo prakticky pořád, vody víc než dost. Vzal jsem si na nohy nové trekové sandály, abych zjistil, zda se v nich podobná věc dá jít. Tak, dá se to vydržet, ale další film bych raději točil s někým jiným. Nahoře na Kláštorisku jsem se raději přezul do normálních bot.

Václav mě právě kouká přes rameno a to mě dost znervózňuje, asi si půjdu sednout na jiné křeslo. Furt se kouká, nepochopil, že to nemá dělat. Ještě furt se kouká, asi mu ji fláknu. To by pochopit mohl. Už se nekouká.

Taky jsem zjistil, že když je mě náhodou zima, stačí nadhodit nějaké téma a pohádat se s Václavem a to mě tak rozehřeje, že už mě pak zima není. Například, jak mě tvrdil, že porazil fyziku ve volném pádu, nebo že demokracie je skvělá věc a archeologie fantastická činnost. Zase nám pak ta cesta rychleji utíká. ¨

Na Kláštorisku jsme si dali oběd, nechali tam 15 EUR za guláš, halušky a dvě kofoly a začali etapu 3 – sestup k Hornádu. Václava začaly bolet nohy z výhodně zakoupených bot. Dole jsem mu půjčil sandály.

Turistická trasa kolem Hornádu je plná stupaček a řetízků, takže Václav přidal do svého repertoáru nový evergreen „Chtělo by to jištění“. Nakonec jsme ale cestu zvládli i bez jištění, potkali jsme v dešti i nějaké turisty a zakončili celou operaci večeří v restauraci Ranč, kde i tentokrát bylo jídlo dobré, levné a jako bonus tam měli mladé a krásné servírky. Jedna mě pak dohodila, když jsme byli kousek od restaurace a zeptala se mě, jestli bych ještě něco nechtěl. Ne, nebyla to moje fantazie, nechal jsem tam telefon.








Pěší trasa 1093893 - powered by Wandermap 


Suchá Belá (Wikipedie)

Suchá Belá je nejznámější úžina v Slovenském ráji. Roklina se nachází v severní části Slovenského ráje v blízkosti turistického centra Podlesok. Celou roklí protéká stejnojmenný potok, který pramení na vrcholu a vlévá se do Velkej Bielej vody, která je přítokem Hornádu. Rokle dlouhá přibližně 4 kilometry a je orientována severním směrem. Nejznámější vodopády jsou Okienkový vodopád a Korytový vodopád, které se nacházejí ve střední části úžiny.Suchá Belá je nejnavštěvovanější úžina v této oblasti, jak pro svou přístupnost, tak i pro vysokou koncentraci vodopádů a exponovaných míst na krátkém úseku. Pro její oblíbenost se při průchodu tvoří před žebříky a jinými pomůckami fronty. Před vlastním průchodem kolem vodopádů vede trasa mokrým korytem řeky. Průchod úžinou je povolen pouze proti toku potoka směrem vzhůru po zelené turistické trase.

Kláštorisko (Wikepidie)

Kláštorisko je turistické centrum v centru Slovenského ráje s ruinami kartuziánského kláštera. Kláštorisko se nachází v samém centru Slovenského ráje v nadmořské výšce 760 metrů. Je vzdáleno 75 minut od Podleska a dvě hodiny od Čingova. Má zde vrchol Kláštorská roklina a nedaleko odtud ústí rokle Malý a Veľký Kyseľ. Průměrná roční teplota činí 4,7 °C. Kláštorisko sloužilo jako úkryt pro obyvatele spišských obcí při nájezdech Tatarů kolem roku 1221. V roce 1305 zde byl vystavěn kartuziánský klášter, dle nálezů se zde však nacházela pevnost i dříve. V 15. století byl klášter obsazen husity a v roce 1543 zbourán, aby nesloužil za úkryt loupežníkům. V současné době je klášter obnovován a vede jím prohlídková trasa. Roku 1926 začala na jižní straně přilehlé louky stavba turistické ubytovny, která na svém místě stojí dodnes.

Prielom Hornádu (Wikipedie)

Prielom Hornádu, je nejdelší soutěska ve Slovenském ráji. Řeka Hornád vtéká do soutěsky v Hrdlu Hornádu dva kilometry jižně od obce Hrabušice, kilometr východně od turistického centra Podlesok. Řeka ve skutečnosti soutěsku opouští až u Smižanské maši kilometr jihozápadně od obce Smižany, Prielom Hornádu se však nazývá pouze úsek mezi Hrdlem Hornádu a ústím Bieleho potoka nedaleko Čingova.Soutěska je jako jediná ve Slovenském ráji průchozí obousměrně. Nevede vzhůru proti toku potoka jako většina ostatních, ale vodorovně nad korytem řeky. Rokle je zabezpečena vodorovnými žebříky a stupačkami.


2. den
Vysoké Tatry - Rysy
3. července 2011

text





Pěší trasa 1093596 - powered by Wandermap 


Rysy 2503 m n. m (Wikipedie)

Rysy jsou hora v Tatrách na slovensko-polské státní hranici. Nadmořská výška nejvyššího ze třech vrcholů činí 2503 metrů nad mořem. Vrcholy Rysy mají tři vrcholy: střední (2503 m) severozápadní (2499 m, někdy se udává též 2500 m) jihovýchodní (2473 m) Severozápadní vrchol zároveň slouží od roku 2000 jako hraniční přechod pro pěší (červená turistická značka, otevřen pouze od 1.7. do 30.9. od 7:00 do 19:00) a je nejvyšším bodem Polska. Střední vrchol je nejvyšším bodem v Tatrách, který je volně přístupný bez horského vůdce. První známý výstup na Rysy uskutečnil v roce 1840 Ede Blásy s průvodcem Jánem Rumanem-Driečnym. Název Rysy (shodný v slovenštině i v polštině) pochází z řídce užívaného slova pro štěrbinu (skupina roklí na západně od vrcholu Rysů na tzv. Žabím hřebeni). Nemá tedy nic společného se stejnojmennou kočkovitou šelmou. Na úbočí Rysů se na slovenské straně v nadmořské výšce 2250 metrů nachází známá Chata pod Rysy (slovensky Chata pod Rysmi, polsky Chata pod Rysami), nejvýše položená horská chata na Slovensku. Chata byla postavena v roce 1932 jako přízemní objekt, v roce 1977 byla rozšířena o jedno patro. Chata je v provozu pouze v letní sezóně (od 15.6. do 31.10.) Nabízí občerstvení a nouzové ubytování pro 14 lidí. Vzhledem k nebezpečí sněhových i kamenných lavin se uvažuje již několik let o přesunutí chaty do výše položeného místa, zatím však není pro přesun dostatek finančních prostředků.
Na úpatí Rysů se nachází 3 malá karovo-morénová jezera Velké, Malé a Vyšné Žabie pleso Mengusovské.
Rysy jsou přístupné od Popradského plesa Mengusovskou dolinou kolem ples a Chaty pod Rysy, výstup trvá zhruba 3 hodiny a 15 minut, sestup zhruba 2 hodiny a 30 minut. Z Polska je možný výstup od Morskieho oka kolem Czarneho stawu pod Rysami, výstup s ohledem na značné převýšení trvá cca 4 hodiny, sestup zhruba 3 hodiny.


3. den
Levočské vrchy
4. července 2011

Datum: 4. července 2011
Délka: 30,5 km
Nastoupáno: 640 m
Čas: cca. 2:30
Terén: kopce, kopce, kopce a závěrečný 14 km dlouhý sjezd

Popis trasy: 
  • Od přehrady (parkoviště) dlouhým stoupáním po rozbité asfaltové cestě do sedla pod kótou  908.
  • Okolo kóty, následuje krátký sjezd, lehkým stoupáním přes louku a prudkým stoupáním okolo Křížového vrchu (1080 m. n. m.) na hřeben.¨
  • Po hřebenu nahoru a dolů přes Gehul´u (1050 m. n. m.), zkrtakou přes vřesoviště (viz mapa) na vrchol Javorinka (1164 m. n. m.)
  • Následuje dlouhý sjezd až do místa startu přes Brinky (1054 m. n. m.), hájovnu Blažov a obec Levočská dolina.



Cyklistická trasa 1049955 - powered by Bikemap 


Levočské vrchy (Wikipedie)

Levočské vrchy jsou pohoří na severu Slovenska s výškou okolo 1000-1200 m. Je to celek Podhôľno-magurské oblasti. Jde o flyšové pohoří tvořené masivním hřbetem s nejvyššími vrcholy dosahujícími přes 1200 m. Z něho vybíhají na všechny strany rozsochy oddělené hlubokými údolími. Tvoří je silné vrstvy pískovců, tenší vrstvy břidlic, slepenců a brekcií. Levočské vrchy leží v srážkovém stínu Tater, kvůli čemuž zde nebývá mnoho srážek. Nejvyšším vrcholem je Čierna hora 1290 m, dále Siminy 1287 m, Ihla 1282 m, Repisko 1250 m a Javorina 1224 m. Masivní a hůře přístupné hřbety Levočského pohoří pokrývají souvislé smrkové lesy s hojnou příměsí jedle, zejména ve vlhkých dolinách. Na jihozápadním a jižním okraji pohoří se v mírnějších polohách zachovaly plochy bukovo-dubových lesů s příměsí jedle. Oblast Levočských vrchů byla osídlena od 7. století slovanským obyvatelstvem avšak výrazněji byla osidlována až od 13. století. Po pustošivých tatarskych vpádech umožnili uherští panovníci v 13. až 14. století usadit se ve vypleněné krajině německým kolonistům, kteří obdrželi specifické hospodářské výhody. Pod vlivem hornictví a řemesel se v blízkosti pohoří vyvinula městská sídla Levoča, Kežmarok a Ľubica. Později během 13. až 15. století byla odlesněná údolí dosídlena valašským obyvatelstvem (Torysky, Repaše a Oľšavica).


4. den
Sázava
5. července 2011

Vzhledem k dlouhodobě hnusnému počasí, naplánovali jsme si odjezd ze Slovenska, tedy ze Štoly o jeden den dřív s tím, že se zastavíme v Malé Fatře a projedeme se na Velký Rozsutec. I v Malé Fatře ale bouřilo a pršelo, takže jsme pokračovali dál, až do Českého Štemberka, kde jsme si domluvili sraz s Kachnou a jeho nohsledy, kteří právě sjížděli Sázavu. Sraz se povedl, jen o 4 hodiny déle, večer jsme seděli u dodávky a střídavě se opíjeli a střídavě lákali Ivču k sexu, Kachna většinu večera uražen a nezvěstný, pak už jen uražen a zvěstný. Asi to bylo těmi věrozvěsty, co měli zrovna svátek. Večer jsme po několika zmatcích dojeli do Ratajů nad Sázavou a zakempili. Popravdě, jsme rád, že jsem letos na vodu nejel. Druhý den jsem vyrazil raději na kolo, než celé dopoledne ležet před stanem, poslouchat opilce v kempu a odhánět dotěrné dětičky z nějakého zájezdu.

Český Šternberk (Wikipedie)

otický hrad Český Šternberk leží na levém břehu řeky Sázavy v těsné blízkosti dálnice D1 na území stejnojmenného městyse v okresu Benešov. Na ostrém skalnatém břehu středního toku řeky Sázavy byl hrad postaven před více než 760 lety. Roku 1241 ho zde založil Zdeslav z Divišova. Název hradu je odvozen od erbu rodu Divišoviců – zlaté osmicípé hvězdy (německy: Stern: hvězda, Berg: hora). Český Šternberk za soumraku V 15. století změnil hrad poprvé majitele, novým majitelem se stala větev Holických ze Šternberka. Roku 1467 byl hrad dobyt vojskem krále Jiřího z Poděbrad. Vinu nesl poručík Petra Holického, Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, který byl členem Zelenohorské jednoty a účastnil se odboje proti Jiřímu z Poděbrad. Šternberkům byl hrad i s panstvím vrácen králem Vladislavem II. roku 1479. Roku 1712 zemřel Jan Václav a po meči tak vymírá větev Holických ze Šternberka a hrad se dědictvím i prodejem dostal do rukou jiných majitelů než byli Šternberkové, v roce 1841 však byl hrad koupen Zdeňkem ze Šternberka a jeho rod ho vlastnil až do roku 1949, kdy byl hrad státem vyvlastněn. V restituci byl hrad roku 1992 vrácen potomkovi původních majitelů, Zdeňku Sternbergovi. Prostory hradu jsou až na soukromé místnosti rodiny majitele veřejně přístupné po celou sezónu. Během celé doby byl hrad několikrát přestavován a dostavován, tak jako většina českých hradů. Jeho raně gotická podoba je dnes vidět v jádru stavby. Ve 14. století byl zdokonalen obranný systém hradu stavbou obranné věže na severu hradu, která byla s hradem spojena hradbou. Během 15. a 16. století byl hrad královským vojskem poškozen a prošel několika opravami. Opět byl zlepšen obranný systém a z důvodu malé obranyschopnosti z jižní strany byla postavena jižní předsunutá (a dodnes velmi dobře zachovaná) bašta, takzvaná hladomorna. Na hradě pracoval v 17. století také italský štukatér Carlo Brentano. Poslední zásadní úpravou prošel hrad roku 1751 kdy byl dostaven dolní zámek hradu při ohradní zdi.

Rataje nad Sázavou (Wikipedie)

Městys Rataje nad Sázavou se nachází v okrese Kutná Hora, kraj Středočeský. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 573 obyvatel. Historické jádro městyse je městskou památkovou zónou. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1289. S účinností od 1. prosince 2006 byl 10. listopadu 2006 obci vrácen status městyse. V roce 2008 bylo v Ratajském zámku (Zámecká 1) otevřeno Muzeum středního Posázaví. Živnosti a obchody uvedené v adresáři firem z roku 1932 pro město Rataje nad Sázavou, kde žilo 1029 obyvatel, v obci byly poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, četnická stanice, katolický kostel a sbor dobrovolných hasičů: [9] lékař, biograf Sokol, výroba cementového zboží, cihelna, cukrář, obchod s cukrovinkami, drogerie, elektrárna, 2 holiči, 7 hostinců, 2 hotely, klempíř, 2 koláři, 2 kováři, kožešník, 3 krejčí, 3 mlýny, 3 obuvníci, 3 pekaři, 3 pily, obchod s lahvovým pivem, porodní asistentka, 2 rolníci, 4 řezníci, sklenář, 8 obchodů se smíšeným zbožím, stavitel, 5 obchodů se střižním zbožím, 2 švadleny, 2 trafiky, 3 truhláři, obchod s uzenářským zbožím, velkostatek, zahradnictví, 2 zámečníci, zednický mistr, zubní ateliér.


5. den
Posázavská cyklotrasa
6. července 2011

Datum: 6. července 2011
Délka: 105,4 km
Nastoupáno: 1170 m
Čas: cca. 6:15
Terén: Paradoxně ani ne moc podél řeky, spíš po kopcích okolo ní

Popis trasy:
  • Z tábořiště v Ratajích nad Sázavou po kostkované silnici serpentýnou nahoru do městečka, přes náměstí stále do kopce, za prvním železničním přejezdem doleva po silnici směrem na Mechojedy, ale na první křižovatce (u Vítkovické hájenky) doprava a dlouhým sjezdem přes Talmberk dolů k řece Sázavě.
  • Po silnici dál podél řeky, za Pyskočely uhýbá trasa k řece a vede chatovou oblastí (humus), vyjede v Choceradech. Po celou dobu vesměs po rovině s občasným mírným krajinným hrbolem.
  • Podél řeky dál do obce Hvězdonice, po lávce přes řeku (nemají rádi cyklisti, ale pečte na to), zpět proti proudu řeky přes celou obec a dlouhým, předlouhým stoupáním pod dálnici a dál přes obce Vranov a Přestavlky u Čerčan na horizont, následuje dlouhý, předlouhý sjezd do Čerčan.
  • V Čerčanech pod železniční trať, potom bacha, chybí most, je tam jen jakási lávka, dál podél kolejí, v obci Poříčí nad Sázavou opět chybí most, asi nějaký místní zvyk, jde to objet asi 200 m po jižní straně po lávce.
  • Dál po silnici k turistickému bodu Nespeky, uhnout doleva k řece a dlouho po pěšino-cestě podél řeky (s jedním výjezdem k lesu a zase návratem k řece) do Zbořeného Kostelce, je tu stánek s občerstvením a fajn chlapík jako obsluha.
  • Trasa pokračuje podél řeky po silnici do Týna nad Sázavou, kde rafinovaně uhne ostře doleva, aby se v nekonečném stoupání vyšplhala na vrch Grybla (514 m. n. m.). Kdo už nemůže, jeďte po silnici, je to o 8 km kratší a po rovině. Následuje dlouhý a prudký sjezd do obce Kamenný přívoz (fajn hospoda, příjemný hostinský, má rád cyklisti, poradil - a dobře, což už je co říct, většinou místní strašně kecaj).
  • Dál po značce stoupáním roklí pod obcí Drnka a závěrečným stoupáním polní cestou do Jílového u Prahy.
  • Z Jílového po silnici stoupáním až na nejvyšší možný bod v okolí (to je ta trase č. 19 běžná věc, že je všechny vymetá) a pak doprava polní cestou. BACHA!!! Chybí cedulky, držte se červené značky, jinak dojedete na osadu bratrů Nedvědů jako já.
  • Nahoře u obce Petrov na křížení se silnicí č. 104 jsme na tu blbou cyklotras urezignoval, opět chyběla cedulka, kam to vede a na radu projíždějícího mladého páru jsme to vzal přes Záhořanskou rokli brutal rychlým sjezdem k Vltavě. Spousta brodů, technický terén, dá se letět přes kořeny jako o život. Dole tedy číhala rodinka s dětmi a psy, co bezprizorně pobíhali přes cestu, ale ubrzdil jsem to.
  • Z Davle po silnici do Zbraslavi a odtud po cyklostezce (fakt cyklostezka) A2 mezi milionem inlineistů a pomalých cyklistů na Smíchov na metro.

Cyklistická trasa 1092984 - powered by Bikemap 

pátek 2. července 2010

2010 - Ohře




Den první
Odjíždíme
pátek 2. července 2010


10:00 - Mám dovolenou, nebudu se stresovat, nic mě nerozhází, budu klidný a vyrovnaný. Vím, že nic nebude tak, jak jsme si to naplánovali, ale to mě nemůže rozházet. Whůůůsáááá.

10:30 - Volal jsem Kachnovi, kdy pojedeme, přeci jen už mám tu dovolenou druhý den a je mě hloupé být stále doma. Prý ve tři. To je dobrá zpráva, to ještě vydržím a potom - voda, louky, lesy, mužná přátelství a krásné děvy. Už se těším.

14:00 - Mám sbaleno, ale nějak se to komplikuje, David pojede až večer, Helču a Spurňu nemá kdo odvézt z Křimic, Bucifal dorazí až ve čtyři, nevejdou se nám na auta lodě. Ha, nevadí, jsem připravený na všechno - mám svoje auto, mám svoji nafukovací loď a mám svoje pádlo. A ještě jedno rezervní.

15:00 - Bucifal se zastavil, aby mě sdělil, že odjede až tak v pět, že se ještě musí najíst, svařit něco na autě a další běžné věci, které člověk obvykle dělá těsně před odjezdem na plánovanou dovolenou.

16:00 - Už nemůžu dál čekat, jak se těším a tak jedu do Křimic, naložím ty dva a hurá do Slavkovských lesů a údolí.

16:13 - Možná, že ty dva nenaložím hned, musí se ještě sbalit, naobědvat a udělat spoustu další běžných věcí, které lidé dělají ve chvíli, kdy je někdo vyzvedne před plánovanou dovolenou.

17:00 - Kachnova garáž. Už máme jen několik málo posledních problémů: David nikde, holky nikde, nemáme zahrádku na Kachnovo Sierru, která má propadlou technickou...

17:30 - Velkej Kachna, tedy Kachna otec si dělá z malýho Kachny, tedy Kachny syna nezřízenou prdel, což nám všem silně vylepšuje náladu.

18:00 - Už skoro pojedeme, ještě naložit u Davida jeho loď a vyprostit z dodávky Kachnův batoh. Kachna se bude teprve balit. U Davida jsme museli vystěhovat celou garáž, loď byla samozřejmě až úplně dole.

19:20 - Neuvěřitelné se stalo skutkem, je pátek pozdě večer a my vyjíždíme na vodu! Potřeboval jsem na to jen dva dny dovolené, to je super!

21:40 - Kynšperk nad Ohří. Celou cestu jsem se bavil tím, že jsme přejel Kachnu, který se se dvěma loďmi na střeše pohyboval konstantní rychlostí 57 km/h, počkal na něj někde za zatáčkou a dělali jsme na něj se Spurňou ksichty. Tábořiště v Kynšperku je docela plné, ale to mě nevadí, čekají na mě kamarádi z mládí, už jsem je neviděl mnoho let. Nechávám tlupu svému osudu a jdu pátrat, kde má Dáda zahradu, Jardův popis po Facebooku nebyl zcela dostatečný, ale já si poradím. První domorodec, kterého jsem potkal mě varuje, ať k nádraží nechodím, že tam straší cikáni. Ha ha ham toho se tak leknu.

21:42 - K smrti mě vyděsili cikáni, dívali se nehnutě z okna v přízemí, všimnul jsem si jich, až když jsem procházel těsně kolem nich.

22:00 - Po ulici mě v ústrety běží Jarda, mám radost z setkání po letech. Objímáme se a odcházíme spolu na zahradu k Dádě, kde je velká grilovačka. Obdržel jsem pivo a několik steaků, Pepíno mě pochválil deníky ze Zealandu, kluci Ivanovští zase Mořičvíl. Letošní voda začala opravdu dobře.

23:40 - V lehce podroušeném stavu a naplněn láskou k veškerenstvu se vracím do kempu. Cestou jsme vystrašil cikány, připlížil jsem se k jejich oknu tiše a lstivě jako indián a pak se před nimi znenadání vztyčil a zíral jim do obýváku.

00:10 - Jsem v kempu a hraju optimistické písně s poselstvím, ale mám obavy, že kdybych hrál Vzpomínku na Zbiroh, vyšlo by to nastejno.

01:07 - Jdu spát do svého plechového stanu, je mě krásně, život je krásný, lidé jsou hodní, jsme na světě rád.




Den druhý
Čekání na Gordona
sobota 3. července 2010

06:30 - Nějakej čurák nastartoval vedle mýho plechovýho stanu auto, všechny nenávidím, nic nemá smysl, lidi jsou krysy!

07:00 - Vstal jsem a šel jsem se podívat do kempu, jak je na tom zbytek party. Zbytek party polehává kolem doutnajícího ohniště a tváří se zcela mrtvě.Byl to tak krásný a líbezný pohled, vidět spícího Kachnu... začal jsme do něj kopat, dokud se nevzbudil.

08:00 - Všichni už jsou vzhůru, Bucifal se stále ptá, kdy už vyjedeme, naivka.

08:30 - Brutální koupačka na jezu

09:00 - 13:30 Flákání se po kempu, kopání do míče, házení frisbee, drnkání na kytaru, ignorování nervózního Bucifala, ketrý se stále dožaduje toho, abychom už proboha vyjeli na řeku. Je krásný den, slunečno, není kam spěchat.

14:00 - Vyjíždíme na řeku. Mám radost. Už menší mám z toho, že jsem v lodi sám a musím dvojnásobně zabírat, aby mě neujeli.

14:10 - Samozřejmě, že mě okamžitě ujeli. Ale mě to nevadí, rád pádluju dlouhé hodiny sám a hledím zasněně na travnaté břehy.

14:59 - Hospoda v Šabině. Vrchní je dement. Je drzý, nic si nepíše a furt nám nutí nějaké jídlo, co jim zbylo.

16:37 - Odcházíme z hospody v Šabině. Bylo to hnusný, trvalo to dlouho a někteří, Tereza, nedostali vůbec najíst.



čtvrtek 24. června 2010

2010 - Český Krumlov


První F na výletě, Kachna, já a David jako dozor, úpal, akčně-brutální hry typu Hutututu, básničky, rafty, jezy a Klouzek, indiáni, pitomec, co přijel bez spacáku a karimatky, jinej pitomec, co přijel jenom v tričku...





Pěší trasa 565589 - powered by Wandermap 

čtvrtek 14. srpna 2008

2007 - Berounka

Tradiční sjíždění Berounky se poněkud zvrtlo v jeden den na vodě, jednu noc u Kmečíků na chalupě v Plané a jeden den na Javorné u Rojíků. Počasí nám bohužel nepřálo, ale i tak byla akce podařená, především díky návštěvě vykrmovacího hostince na Čachrově.

Berounka

pátek 1. srpna 2008

2008 - Vltava


31. července - 1. srpna 2008

Pro mě jednoznačně nejpitomější akce za posledních pár let a závazek, že v létě na vodu, na Vltavu zvlášť, nikdy více. Milióny lidí. Ne, milióny magorů, co se chovají jako hovada a ožíraj se od rána do večera. Takový obrázek malosti a zhovadilosti jsem už dlouho neviděl a doufám, že dlouho neuvidím. Vodáky jsme potkali dva, byli to starší manželé na Vydře, byli tišší a ahoj na nás nekřičeli s lahví v ruce, jen se usmívali. Btw: Když na nás ahoj řval už tisící opilec, toužil jsem po zbrani.

Fotogalerie Picasa

C. Photo Radek Macka 2008

středa 16. července 2008

2008 - Ohře


16. července 2008

Tragický výlet v rámci pravidelné údržby rodičů - po odražení od břehu na Hubertu a zjištění, že příď gumové Pálavy je oproti všem fyzikálním zákonům ponořená, zatímco záď ve vzduchu, počal otec skuhrat tu na záda, tu na nohu, ale ani jednou na svůj životní styl, který mu tyto potíže způsobil. Cesta nám i přesto příjemně utíkala, Ohře vcelku tekla, maje dostatek vody, než ovšem přišel první jez. Vybral jsem špatně jazyk v provalené hrázi, takže jsme vzápětí uvízli na šutrech. Táta hrdině vystoupil, že to dobrodí dolů pod peřeje, já si Pálavu hrdinně přetáhl nad jez, že si to sjedu správnou cestou, Pálava hrdnině rupla dno o hřebík na jezu a bylo po ptákách, ujeli jsme celkem asi 4 Km. Tímto děkuji Sykitovi, za bezplatné poskytnutí záplaty na loď, tátovi za zalepení a sobě, že se do takových šíleností vždy znovu a znovu pouštím.



sobota 28. června 2008

2008 - Ohře


28. června - 3. července 2008

Inu, sjíždění řeky Ohře, pro mě již po 14-nácté, s Kachnou, Davidem a maturanty z Lycea, počasí pěkné, vody dost, lidé příjemní až k někteří k sežrání, čínská modelka Kačaba, dobrovolná hasička Tereza, právník Petr a pohrdání nebezpeřím. A ano, stopování domů a Kachnova alergie.

Ohře

pondělí 23. června 2008

2008 - Berounka


20. - 23. června 2008

Nějakou nepochopitelnou náhodou se Kachna stal učitelem na stavárně a protože už spolu zase nějaký čas mluvíme, sedli jsme do lodě a jeli s jeho třídou třeťáků nejlínější řeku u nás. Je sice nejlínější, ale teče nám pod okny ložnice, tudíž jsme to neměli daleko při naloďování. Plavba byla pohodová, počasí stálé a slunné, teplota vody přijatelná a Kachna si konečně přiznal, že stárne a tloustne. Zabi se přiznal, že budou s Luckou mít malé Bležábátko. Na videu je Kachna, kterak hrdinně sjíždí jez, který mu David s jedním jeho žákem stejně hrdinně pustili.




Kachna sjíždí jez

Fotogalerie Picasa


C. Photo Andrea a Denny 2008

úterý 30. července 2002

Lužnice 2002


Ferdův vůz



1. den
23. července 2002
Suchdol


Na poslední chvíli je rozhodnuta poslední věc, která ještě chyběla ke zdárnému zahájení - automobil, který odveze lodě. Zachráncem se obětavě stává Klátil, který dává k dispozici svoji Škodu 105. Jako problém se sice hned vzápětí ukáže, že se musí pokaždé roztlačit, protože nefunguje startér, ale i tak jsme rádi, protože základní část celé akce, totiž doprava lodí, je zajištěna. Z místa startu, zahrady u Davida, jsme vyrazili ve dvou strategicky výhodných skupinách. Kachna, David a Klátil si zapřáhli za auto vlek a jeli po vlastní ose, zatímco Jana a já jsme se vydali stopovat. Podle domluvy měli na místo zahájení, do Suchdola nad Lužnicí docestovat ještě Zabi s Lucinkou, Marian s Martinou, Antonín s rodinou a Hadži se slečnou. Z prahy pak delegace Verča, Klára, Hrneček a Lukáš. Účast přímo nevídaná, nikoliv však nepředpokládaná, protože všichni známe Kachnovu seznamovací obsesi. Na krátkou návštěvu slíbili přijet též Koblížek (který byl v práci přistižen při spánku a dostal zaraženou dovolenou) a Náčelník (který byl před třemi lety přistižen svojí nynější ženou Evou a dostal zaraženo úplně všechno).

Za skupinu A, tedy za Janu a za mě, musím podotknout, že cesta probíhala v přátelské atmosféře, jen občas narušené Janiným, téměř až hysterickým, zvoláním: "Nepraskej těma kloubama!" Do Suchdola jsme se dostali pouhých 12 minut po skupině B, tedy vozidle s plavidly, což Kachna ocenil pochvalným zamručením (na další týden jediným, pak už jenom všem a všemu nadával). Legrační epizodou zůstal v našich pamětích výraz řidiče Škody Octavia, když jsme s Janou vystoupili po šestistech metrech.


Alberto Kachna


V kempu, podle Kachnova plánu, není skoro nikdo, takže je dostatek místa na stany a dostatek místa v kiosku (nakládaný hermelín nemají, ale slibují situaci předložit vedení a řešit, po delším naléhání se usnáší na termínu do večeře). Všichni účastníci se pomalu sjíždějí, ti, co se neznají, se seznamují, ti, co se znají, se ujišťují, že se znají správně a někteří zjišťují, že by některé stejně jako vloni raději neznali. Klátil, David a já se jmenujeme zásobovacími důstojníky a vyrážíme na průzkum domorodé vesnice. Hned vzápětí zjišťujeme zásadní věc - domorodci jsou magoři. V prvních potravinách je otevírací doba pouze od 12:00 do 15:30 a to pouze v úterý, v druhých jsou bez jakéhokoliv varování rybářské potřeby a třetí nacházíme dva kilometry za vesnicí uprostřed pole, obklopené paneláky. Nicméně zásobujeme se základními potravinami pro případ ztroskotání - věncem buřtů, rohlíky a marcipánovými zvířátky. David si vybral berušku, já jelena a Klátil kombajn. Večer se dokonce podařilo udělat táborák z nasbíraného dřeva (nějací podnikavci sice dřevo na místě prodávají, ale nejsme blázni). První den lze tedy zhodnotit kladně, protože základní úkol, tedy přeprava na místo a rozbití tábora, byl beze zbytku splněn.


Bratrstvo Kočičí pracky honí Mirka Dušína



2. den
24. července 2002
Velikonoce a lyžovačka


Událost, která se ráno přihodila jako první, stala se pro další dny samozřejmou - Kachna se probudil v 7:00 a začal remcat, čímž vzbudil ostatní. Nicméně, nastalo první z našich překvapení, oslava velikonoc. Klátil večer obětavě upletl pomlázky a tak jsme mohli s Kachnou sešvihat všechny holky a vymámit z nich něco tatranek. Beránek, připravený mojí maminkou atmosféru jen dokreslil. Při této příležitosti bych se ale rád zmínil o jistém opravdu nepěkném, a já se to nebojím napsat, přímo nehezkém jevu, kdy Kachna naočkoval většinu výpravy a jakmile jsem si ráno svlékl tričko, začali se mi chechtat, že jsem tlustej, starej a plešatej. Jednou mu dám stejně strašně přes držku. Nicméně, v rámci Memoriálu Martina Klenovce, kterýžto vzniknul přejmenováním z původního čtyřicetiboje, když Zabi upozornil na holý fakt, že Martin pro Vodopády svým manželstvím zemřel, vydali jsme se plnit několik disciplín - skok hluboký snožmo, skok širokodaleký s hodem ešusu a sjezdové lyžování. Za tímto účelem vybavili jsme se již doma dvojicí běžeckých lyží značky Artis a dvojicí speciálních bot značky Botas (které Zabi zcela zničil při své jízdě). Hod ešusem za krkolomných pádů dopadl k velkému překvapení autora myšlenky zcela katastrofálně pro autora myšlenky. Byl jsem poslední. Sjezd už se vyvíjel zdárněji, neb šlo spíše o život, než o exhibici pro diváky. Bylo však třeba vyrazit.

Lužnice překrásně meandrovala, kmeny přes cestu, tedy přes řeku se utěšeně množili a Klátil sliboval, že na Staré řece to bude ještě lepší. Vznikl tak spor, kterou řeku jet, neb se ukázalo, že dva lidé se neshodnou na stejné variantě. Já prosazoval obě, ale to nikdo neposlouchal. Na jezu Pilař Kachna chvilku machroval, že to skočí, ale když to uviděl zblízka, radši toho hned nechal. Mě praskla kontaktní čočka, takže si ze zbylých cca. 200 metrů do Majdaleny nic nepamatuju, protože jsem to neviděl.

V kempu Majdalena jsme rozbili tábor a přivítali v našem mladém kolektivu ještě mladší Terezku, sestru Verči. Taktéž jsme sehráli zuřivý volejbalový mač, při kterém jsem chtěl porazit Kachnu a Kachna mě, ale ukázalo se, že družstva jsou vyrovnaná a prohraje vždycky to, ve kterém je Zabi, protože dotyčný zcela postrádá jakoukoliv koordinaci jak v prostoru, tak v čase. Když už je o něm řeč - lstivě mě a Klátila nalákal do klubu Buffalo, což se nám za několik dní krutě vymstilo.

Večer jsem byl zlanařen Martinou k drsnému činu - koupeli v řece. Byla šílená zima, ale v zájmu zachování hrdosti jsem nabídku přijal. David vyměknul a jenom se šklebil ze břehu. Následně jsem se šli všichni tři projít a cestou se k nám přidal Kachna, který se vracel ze svého pravidelného joggingu. Zamířili jsme ven z Majdaleny, ale když nekončila ani po pěti kilometrech, zapíchli jsme to u fekálního vozidla, kradli jablka a pokoušeli štěstí sezením na transformátoru. Po návratu jsem ještě debatovali v polozavřené hospodě.


Zabík a jeho styl "Boj o život"



3. den
25. července 2002
Stará řeka


Kachna, zřejmě veden touhou vyhrát i po letech (viz. jeho drtivé vítězství na Vltavě, o kterém kecá dodnes, i když šlo o zanedbatelnou lokální záležitost), zorganizoval utkání v beach volejbalu. Za tímto účelem natáhnul Mariana k sobě do týmu, asi počítal s tím, že když má Marian vypracované tělo, nemůžou prohrát. My s Antonínem jsme měli ale vypracovanou techniku a tak jsme je vyklepli drtivě 4:0. Kachna v zoufalství skočil do vody, rezervovanější a rozumnější Marian nám poděkoval za hru.

Po počátečním zdržování Zabiho a Lucky s balením jsme vyrazili neuvěřitelně brzy, již v jednu hodinu. Na rozvodí bylo rozhodnuto jednoznačně - Stará. Tady je myslím prostor pro první část Lužnické suity, která vznikala celou cestu tak nějak spontánně:

Za lípou i za akátem
za trnkovým keřem
třásly lodě laminátem
ku zděšení zvěře

Nebyla to žádná sranda
vybrat správnou řeku
jak by řekl můj strýc Fanda
jednoduše k vzteku

Že se máme tuze rádi
(ze všech kmenů nejvíce)
vyrazili Vodopádi
vstříc nástrahám Lužnice

Vody bylo trochu málo
zato spousty germánů
denně pořádajíc hody
z gulášů a salámů

Hledali jsme až do rána
nejvhodnější paseku
jen ať nejsou - kristapána
žádný klandry přes řeku

Proběhlo to téměř hladce
s láskami i neláskami
usínal jsem téměř sladce
pod hvězdnými odrazkami

Do hospod jsme lezli chtivě
ohníčky nám stydli
dívaly se nevraživě
tučnáci i vydry

Netušil z nás ani jeden
jak kdo s řekou pochodí
přenesem to nebo sjedem
pak přišlo rozvodí
(ano, nesedí takt, já vím)

Bylo vám to vážně k vzteku
rozhodnout se nad ránem
jestli splouti Starou řeku
či se vydat kanálem

I bylo dáno hlasovati
podvolit se většině
v samém centru luk a slatí
nepostávat nečinně

Tolik první díl Lužnické suity. Škoda, že pak už nikdo neudělal druhý. Co tedy říci ke Staré řece - je to prostě bahno. Obrazně i doslova. Matně jsem si vzpomněl na 121 díl Čtyřlístku s názvem Zelené ticho, bylo to něco na ten způsob. Prales, prales a prales. Jenom v jednom místě stál zcela nepochopitelně uprostřed řeky buldozer. Po velmi dlouhém bloudění různými zákruty jsme s Klátilem dohnali Antonína s rodinou malejch Antonínů a s Miládkou Antonínovou, chvilku jsme s nima pokecali a pak vyrazili vpřed jako střely (tedy Klátil a já), protože jsme se rozhodli, že budeme v cíli první. Je třeba podotknout, že jsme měli v lodi otvor veliký jako ústa staré ženy a tak jsme museli co chvíli vylévat. Po dlouhé době, kdy jsme viděli vzedmutí rybníka Rožmberk už za každým zákrutem jsme se doplácali do Staré hlíny, abychom podstoupili zkoušku nejtěžší - vrbičky.


Uzel


Byly všude, nahoře, dole, vlevo, vpravo, v lodi, po březích ... bože, zase ti hadi! Rožmberk se náhle zjevil v celé své kráse. Loď už se přímo potápěla, ale rozhodli jsme se to risknout a na jeden zátah přejet obrovskou vodní plochu. Ke hrázi jsme dorazili s polovinou lodě potopenou, ale neustoupili jsme ani o píď. Posádky, které byli před námi, tedy David-Janina, Hadži-jeho slečna (prostě si nevzpomenu, no) a Antonín. Miládka a malí Antoníci udělali tu chybu, že zevlovali na břehu a tak jsme je skoro dohnali. Antoníci stihli ještě odrazit, ale stali se obětí našeho zdrcujícího finálového spurtu a tak jsme s Klátilem dorazili do kempu Veselí s asi dvou minutovým náskokem. Což vzhledem k 28 ujetým kilometrům náročným terénem a s poškozenou lodí není zase tak špatný výkon. Antonín se sice tvářil, že mu to nevadí, ale my dobře víme, že ho to žralo :)))

Začalo pršet. Rychle jsme postavili stany a šli na grog do kiosku. Pak dorazil Kachna a zbytek výpravy, všem nám vynadal a šel na grog taky. Večer jsme se pokusili nacpat do místní hospody, ale nepodařilo se nám to.


Volejbalový mač



4. den
26. července 2002
Vánoce


Nastal čas pro oslavu vánoc (když už Kachna s sebou tahal to cukroví, co sám a tajně upekl doma). Vyrazili jsme tedy, Kachna, Ferda a já, sehnat stromeček. O Ferdovi jsem se možná zapomněl zmínit, takže to udělám teď. Ferda je Hadžimův bratr. Je mladší a kolektivnější, jezdil s autem a převážel věci, fotil a byl takovým nenápadným "pátým členem".

Zpátky k vánočnímu stromečku. Putovali jsme dlouho, předlouho, zpestřením nám byl Kachnův ranní restart tělesného systému, kterýžto pojal velmi důsledně (např.: Počet hlav: <-sys value=2->). Nakonec jsme našli jedinou použitelnou skorovětev na písčitém kopci, který jakoby do okolní krajiny ani nepatřil. Upižlali jsme ji tedy (byla oschlá) a při zpáteční cestě jsme se všimli celkem důležité cedule. Klátil totiž už od Majdaleny básnil o tom, že po cestě je pod Rožmberským rybníkem krásný a velmi vzácný biotop zvaný Duna, kde je v rámci Evropy jedinečné prostředí s pouštní kulturou.

Tímto se omlouvám, upřímně a z celého srdce všem ochranářům, přírodovědcům a ekologům za devastaci uhynulé borovičky, neb jsme se skutečně nevšimnuli, kde jsme a dokonce jsme zanechali v jinak přísně zakázaném území svoje stopy v písku.

Ostatní členové expedice uvítali vánoce tak vehementně, že z toho měli skutečně vánoce. Rozesadili jsme se okolo ozdobené větve (originálními vánočními ozdobami, nejsme béčka), pojídali Kachnovo výtečné cukroví s marmeládou a pěli vánoční koledy, kterých znal Antonín s Marianem celkem slušnou zásobu. Kolemjdoucí vodáci i civilové to kupodivu brali normálně, jako kdyby jim tam takhle vyváděl někdo každý den.

Jelikož Kachna, asi povzbuzen úspěchem svého, opravdu výborného cukroví, znovu pokoušel štěstí a protože za kioskem bylo opět beachvolejbalové hřiště, vyzvali nás s Marianem na odvetu. A opět dostali klepec. Tak Kachna navrhl výměnu lidí v mužstvech a hrál se mnou, Antonín s Marianem dostali klepec. Pak jsem hrál s Marianem a prohráli jsme 1:2. Kruci, kruci, kruci.


Létající Čestmíři


Pak jsme konečně vyjeli. Faktem je, že jsem jel jako šnek a to čistě proto, že nás opustil Klátil, který musel druhý den do práce, nebo šermovat, nebo tak něco. Ploužil jsem se řekou, zatímco ostatní se buď flákali v soulodění daleko za mnou, nebo vesele rekreačně pádlovali daleko přede mnou. Každopádně, do Veselí nad Lužnicí jsem se doplácal s vypětím posledních sil na krásném čtvrtém místě a těšil se, jak si zalezu do stanu a v klidu spočinu. Nespočinul, šli jsme do hospody, kde byla uspořádána opulentní žranice. Sice se muselo čekat na jídlo pekelně dlouho, ale pak to stálo za to. Hlavně operace s rakvičkama - objednal jsem si jich pět, přinesli jich deset a zůstaly mi tři. Hnusný, hnusný žrouti jsou to!!! Zabi byl přistižen při porušení stanov klubu Buffalo a zbaběle ho zrušil.

Po návratu do kempu jsem se chtěl konečně vyspat. Nestalo se. Nějaký dobrák uspořádal na druhém straně kempu diskotéku pro několik málo lidí s několika mnoha reprobednami. N_by_o sko_o roz_mět, co si u ohně říkáme. Klára s Verčou si šli dokonce ze zoufalství zatancovat. K ránu se mě podařilo usnout, což považuji za akustickou anomálii.


Společné foto



5. den
27. července 2002
Koblížek a Rock'n'Roll


Vypluli jsme na Nežárku, čistě proto, abychom pak mohli tvrdit, že jsme sjeli dvě řeky (a hlavně proto, že jsme to měli k Nežárce pět metrů a k Lužnici padesát). Když srovnám atmosféru kempu vloni na podzim, kdy jsme tady byli s Kachnou, Davidem a Feřtíkem sami a teď, když je všude plno lidí... nic moc. Plavba opět probíhala za neustálého flákání většiny a mého skorokolapsu, protože vozit po řece dvěstě kilo vody je opravdu vyčerpávající. Naštěstí mě Antonín z jedné strany a Marian z druhé posloužili jako hnací motory. Do kempu v Rudné dorážíme za zpěvu lidových písní a opět, jako na podzim nalézáme prostředí téměř domovské, plné příjemných lidí. Stany stavíme za směšný poplatek cca. 20,- na osobu za kioskem, oheň smíme rozdělat z odřezků vedlejší pily.

Událostí večera ovšem je Koblížek, který doráží frajersky taxíkem. Machroval, přijel z Tábora, kam se dostal vlakem. Při ohni se, alespoň podle mého názoru, zdařila naše nejlepší společná produkce za poslední hodně dlouhou dobu, vlastně od Zealandu, neb jsem měl náladu na rokenroly a podobné blázniviny a Koblížek se kupodivu s chutí přidal. Samostatnou kapitolou byla ovšem Terezka, která do té doby pouze loudila cigarety a alkohol, ale dnes večer se rozhodla někoho prostě sbalit, což se jí záhy podařilo. Dotyčný mladý muž odkudsi vytáhl tamburínu a zcela arytmicky nám sabotoval hudbu. Koblížek šel spát k jezu se slovy: "Koho ráno uvidím prvního, toho zbiju."


Snídaně



6. den
28. července 2002
Harrachovka


Ráno mě k mému překvapení zavolala Máša a tak byla přítomná alespoň takhle virtuálně po dobu asi 20 minut. Inu, zakládající člen :) Sebekriticky jsem uznal, že s lodí v takovém stavu už dál nemůžu jet a nabídl jsem se, že odvezu Koblížka na vlak (musel do práce, věděl dopředu asi jenom rok, že jedeme na vodu a tak si nestihl zařídit dovolenou) a pak převezu Klátilovu Škodovku na Harachovku.

Když všichni odjeli, stáli jsme s Koblížkem před problémem, jak roztlačit nestartující auto, za kterým je zapřažený vlek, když dopředu jde popojet jen pět metrů a pak už tam je řeka. Však nezoufal jsem a drsně jsem požádal popíjející štamgasty o pomoc. Sice remcali, jako že to je nápad, nejdřív zapřáhnout vlek a pak chtít tlačit, ale pak uviděli Koblížka a dali pokoj. Auto se kupodivu rozjelo. Tím to ale všechno neskončilo, protože jednak neměla Škodovčička tah na to, aby uvezla vlek a druhak, vlek byl konstrukce chatrné (vařil ho Kachna s Davidem, já ho jen natíral) tak či tak bylo silně riskantní podnikat jakékoliv rychlejší operace.

Automobilům, kteří za námi na státovce vytvořili dlouhou frontu, se to ani trochu nelíbilo. Dorazili jsem na kraj Tábora a zaparkovali stroj i s vlekem pěkně na kopci, aby nám znovu nevznikly nežádoucí potíže a jali se čekat u řeky na přiřítívší se posádky lodí, protože Verča s Hrnečkem a Terezkou tady končili (teď mě napadá, že přijet ve stanovený den a odjet ve stanovený den se jeví už pomalu jako cosi nenormálního).

Když jsme jim tedy pomohli vyndat loď z řeky, odnést jí k silnici a odevzdali jim batohy, co měli v autě, nastal plán B, tedy hledání nádraží. To se nám povedlo hned na první pokus a já byl trochu zklamaný, protože jsem čekal bloudění a jiná vzrušující dobrodružství. Koblížek odfrčel a já osiřel. Harrachovku jsem vcelku našel na jedno zeptání a měl jsem najednou fůru času. I pojal jsem revoluční myšlenku donutit Kachnu, aby mi alespoň jeden večer nevynadal a rozhodl jsem se, že postavím stany. Postavil jsem. Zdálo se mi to málo. Tak jsem vymyslel, že připravím dřevo na oheň. To se ukázalo jako velká chyba, protože nejen, že jediné dřevo nacházelo se na druhém břehu, ale do lodi teklo a pádlo zůstalo u Kachny v lodi. Risknul jsem to. Tam to ještě šlo, ale při cestě zpět s lodí naloženou klacky jsem se málem utopil, protože jsem musel plavat za ní a směrovat jí ke břehu. Zkrátka, když po řece netahám v kánoi vodu, musím si naložit alespoň dřevo.

Večer přišel dědeček a chtěl peníze za kemp. Tak jsem mu je dal a zapředl rozhovor, protože už jsem se silně nudil. Šťovík lítal někde po lese a vyráběl si luk a šípy, takže jsem si neměl ani s kým popovídat. Dědeček se nakonec ukázal býti kouzelným, protože když vyšlo najevo, že má v Tlučné bratra, nejen že nechtěl peníze za auto a lodě, ale ještě jsme šli na pivo a on slíbil večer přinést opečené ryby (to také splnil a moc jsme si pošmákli). V hospodě měli, stejně jako loni na podzim skvělý jídlo, dal jsem si škubánky s mákem a protože kuchař byl vnuk kouzelného dědečka, mám podezření, že jsem dostal protekční porci.

Pak dorazil Kachna a spol a stejně mě vynadal. Ne kvůli dřevu, to jen odbyl letmým pokýváním hlavy, ale tradičně kvůli vztahům mezi vodopády. Protože problém ale skutečně přerostl přes hlavu, věnovali jsme, tedy alespoň my někteří, večer, když už ne vyřešení, tak alespoň vysvětlení. U táboráku už vše vypadalo dobře. Poznámka na konec dne - na lávce přes řeku u skal rozsvítili neznámí vodáci spoustu svíček a oddali své dva kamarády. Příští rok musíme svíčky nutně vzít.


Píseční ptáci



7. den
29. července 2002
El Fůňův konec


Navrhoval jsem ranní rozcvičku, ale byl jsem poslán do háje. Jsou to měkkoni. Vyjeli jsme, i já. Byla to chyba, protože loď už se potápěla při pouhém spuštění na vodu. Celou cestu jsme se tedy plácali závratnou rychlostí kilometr za hodinu a někdo bystrým výpočtem zjistil, že stihneme dojet tak akorát za první dvě zatáčky a bude tma. To se také stalo. V prvním možném kempu jsme vylezli na břeh, postavili stany a sjíždění prohlásili za skončené. Jelikož jsme měli ale v tábořišti strávit ještě jednu noc, rozhodli jsme se zpestřit si program několika kulturními vložkami.

Antonín, zřejmě postižen celoročním pobytem mezi dětmi, zorganizoval brutální hru "Vyhoď soupeře z kruhu". Z lana udělal na zemi šišoid a začali jsme se vyhazovat vzájemně mimo něj. Smutné bylo, že Antonína vyhodili všichni :) Jako nejlepší vyhazovač se ale ukázal nakonec Kachna, který spráskal všechny a to ani ne tak silou, jako neuvěřitelnou, až fanatickou vůlí zvítězit. Další radovánkou byla návštěva přilehlého kiosku, kde jsme Zabi, Marian a já zkonzumovali větší množství potravin typu naložený hermelín, utopenec a nanuky, v důsledku čehož bylo třeba žaludek ustálit větším množstvím alkoholu.

Pak jsme šli hrát ping-pong. Kdo vyhrál už si nepamatuju, ale já to určitě nebyl :) Večer jsme rozdělali poslední ohníček, brnkali na kytaru a teskně si vyprávěli, jak je to na draka, že už musíme domů. Kachna se tradičně nechal drbat za ušima, k čemuž používal Kláru. Když jsme se rozešli okolo půlnoci spát, zašli jsme s Davidem ještě na poslední pivo a kulečník, protože nostalgie byla všude kolem a mlaskala blahem. Za sebe můžu říct, že se sjíždění povedlo (i přes drobné nedorozumění mezi mnou a Marianem, které jsme ale, alespoň doufám, vyřešili vcelku rozumně a ku prospěchu kolektivu:) a v hitparádě řek bych ho umístil na druhé místo (hned za loňskou Ohři, která byla přeci jen o kousek lepší).


8. den
30. července 2002
Domů


Jedeme domů. Protože ale máme k dispozici jen jedno vozidlo, je rozhodnuto následovně - Antonín, Miládka a děti s Davidem se nacpou do auta, odvezou lodě a sebe a my ostatní se pěšky vydáme přes řeku a les na stopa na státovku do Plzně. Balení proběhlo v agresivní náladě, kdy Kachna pobíhal mezi ostatními a sliboval všem, že jim rozbije držky, jestli hned nezačnou balit. Experti v tomto ohledu jsou bezpochyby Zabi s Luckou, kteří jsou schopni minutu před odjezdem teprve vylézt ze stanu.

Cestu na státovku skoro všichni sabotují, protože je to banda změkčilců a neschopáků. Jen Kachna, Klára, Janička a já se ženeme vpřed vražedným tempem, až odletují kousky asfaltu. Stopování samotné se rozdělilo na několik paralelních zážitků, takže prosím případně do komentářů, pak to můžu poskládat dohromady. Ale to byste nesměli bejt líný, co? Každopádně, já s Janičkou dorážíme domů jako poslední, což způsobuje Kachno hysterický záchvat infantilního smíchu (to se mu ostatně stává dodnes).