Zobrazují se příspěvky se štítkemhory. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemhory. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 12. února 2011

2011 - Krkonoše/Jizerky

1. den
Příjezd
12. února 2011


Krátce k dnešnímu dni:

- Je to neuvěřitelné, ale SKORO VŠICHNI jsme se sešli na určeném místě v určený čas!!! To se ještě nikdy před tím nestalo a signalizuje to jediné - brzy přijde nějaká katastrofa, nebo budou padat hydrometeority.

- Zakřikl jsem to. Nejprve se ukázalo, že Zabíci ještě nevyjeli. V Praze jsme přišli o Hrnečky, stavěli se u nějakých známých. U Mladé Boleslavi nás Kachna seřval, že stojíme PŘED Boleslaví a ne ZA Boleslaví, jak jsme se domluvili. První pumpa za Boleslaví přitom byla až v Železném Brodě. Pak nás strašně seřval, že chceme dojet až k penzionu, protože majitel trval na tom, že je tam vražedný sráz a několikrát mu volal, ať to neděláme. Pak nám odmítl říct adresu, abychom tam opravdu nevyjížděli.

- Sráz jsme vyjeli tak, že jsme si ho ani nevšimli. majitel byl překvapený, že se nám to povedlo. Asi je to blázen. Vzadu za chalupou chová kozy.

- Pokoje jsou pěkné, každý má internetové připojení. Založili jsme skupinu Jizerky na Skype, ležíme a píšeme si z postele do postele, ntb tu má každý kromě Kachny.


2. den
Mamutí můstek
13. února 2011


Stručně k dnešnímu dni:

- jistil jsem, že mě opravdu ani tak nevadí výšky, jako mě vadí hloubky. Při pohledu z mamutího můstku v Harrachově jsem marně přemýšlel, jakou má motivaci někdo, kdo si na něj stoupne s lyžema a rozjede se dolů. Kromě hypermaniakálních sebevrahů, samozřejmě.

- Chodit po zledovatělém sněhu je velmi obtížné, zvlášt do kopce a speciálně zvlášť z Rokytnice. Na jednom z kopců mají postavenou trafostanici, jenom autoři ví, proč právě tam.

- Chtěl bych mít skútr a patřit k horské službě. Mohl bych se beztrestně prohánět lesem v KRNAPu, dělat kravál a ještě za úplatu vozit nahoru do kopců movitější lyžaře.

- Harrachov je jedno z nejhnusnějších míst u nás, těsně za Železnou rudou. Netuším, proč se ti kreténi stahujou právě k hranicím a staví tam příšerné domy a jiní zrůdnosti, když to za stejné peníze jde postavit dobře a hezky.

- Když chce někdo být řidič autobusu, musí pravděpodobně splňovat několik podmínek, mezi nimi i permanentní nasranost, neurvalost, držkování na cestující atp.


- Opět jsem večer nebyl na chatě, takže k pitce nemohu nic bližšího říct. Pravdou je, že dost často volal pan Vermut.




Cyklistická trasa 825744 - powered by Bikemap 



3. den
Zabiho fantastická trasa, celou dobu z kopce
14. února 2011


Několik postřehů k dnešnímu dni:

- Jediná ozubnicová železniční trať u nás, z Tanvaldu do Harrachova sice má ozubené koleje, ale od 90. let už nemá ozubené lokomotivy. Jezdí na ní starý, omlácený motoráček typu šuplík, který je v dezolátním stavu, okna jsou zamlžená, takže není vidět ven, drncá to, skřípe to a do toho chodí nasraná tlustá průvodčí a na otázky místních lidí, jka to jde, odpovídá stroze "na hovno".

- Polská část trati, z Harrachova do Jelení gory, disponuje moderním, krásným, voňavým, proskleným a vyhřátým, pohodlným vlakem. Jede hladce, tiše a je z něj nádherný výhled. Problémem je fakt, že v něm chodí český průvodčí a ten prodává lístky jen do Jelení Gory a dál už ne. Za lyže chce 10,- Kč a je ochotný se hádat, že je to zavazadlo a ne boty, jak mu tvrdí Zabi. V Jelení goře si český průvodčí jde sednou a místo něj vstává polská průvodčí, která bere jen zloté a prodává lístek do Sklářské poruby. Polka neumí ani slovo česky. Čech neumí ani slovo polsky.

- Sklářská poruba je něco jako náš Harrachov, ale mnohem větší. Je to tam ale jinak stejně hnusné a místní mají takový nepěkný zvyk parkovat na chodníku, takže chodci jsou nuceni kličkovat mezi kamiony, které projíždějí centrem města. Na lanovku je to přes celé město.

- Něco málo ke Kachnovi a jeho proslulé logistice. Pokud se Kachna nějakou náhodou dostane ke směnárně, která má otevřeno a současně ví, že za 20 minut bude potřebovat zloté a dokonce i přibližně ví, kolik zlotých to bude, v žádném případě si je nevymění a prohlásí: Půjdeme se k té lanovce podívat a když tak se sem někdo pak vrátí. Jiná situace - pokud se Kachna dostane pod lanovku, rozhodně s ní nepojede, ale půjde pod ní pěšky.

- Polský systém lanovek je asi takový, že v pokladně neberou nic jiného, než zloté, zcela imunní k faktu, že polovinu turistů tvoří Češi a jiné národnosti. Neberou ani platební karty, jak by se dalo předpokládat. Vdle pokladen stojí bankomat. Nefunkční.

- Lanovka nahoru na Strmnicu je strmá a fouká na ní, Provozovatel ji co minutu zastavuje, asi aby prodloužil dobu, kterou na ní zákazník stráví.

- David byl nahoře pěšky asi o 10 sekund dřív, než my rozumní lanovkou. Gratulujeme.

- Chata má dobře maskovaný vchod, venku okolo chaty je zima, fouká ledový vítr a je tu hromada stop, jak i jiní lidé celou chatu obešli, když ten vchod hledali.

- Po nasazení běžek následuje prudký, asi půlkilometrový sjezd, na který navazuje asi dvoukilometrový stoupák po česko-polské hranici. Mlha, vítr, zima.

- U České budky je na malý okamžik závětří, čekáme na pomalejší členy expedice. Zabi má čokoládu.

- Sjezd k Růženčině zahrádce je plynulý, dlouhý, příjemný. Kachna se ztratil. Prý se chtěl podívat k Labské boudě. Zvláštní, že právě Kachna dostává hysterické záchvaty a posílá domů lidi, kteří se rozhodnou zvolit jiné tempo, nebo směr, než on. Ano, pořád ještě si to pamatuju.

- Od Růženčiny zahrádky je tak prudký sjezd, že je prakticky nemožné si nerozbít držku.Sníh je zledovatělý, běžky se nedají skoro vůbec řídit.

- Dále jen výčtem: ledovka, držkopád, držkopád, držopád, držkopád, sjezdovka, 7x držkopád, lesní úzká zledovatělá cestička, extravelkej držkopád, potok, držkopád, stoupání, štěrk, zničená skluznice, atd...

- Zvláštní bod si zaslouží Zabiho zkratka. Zabi, známý svojí schopností se dobře orientovat, vymyslel, že strefíme údolí, kde máme chalupu, abychom nemuseli dol do Jablonce a pak zas nahoru k chatě. Avizovaná zkratka sestávala z totálně zledovatělé cesty lesem, na které nešlo ani stát. Zabi sundal běžky, posadil se na ně a vyrazil s mocným HUR HUR HUR dolů. Následovali jsme ho, protože nic jiného ani nešlo dělat. Při vší úctě ke kráse našeho mateřského jazyka a dokonce i spřihlédnutím k jeho výrazové rozmanitosti, nemůžu použít jiný obrat, než že to byla totální masáž prdele.

- Uprostřed hlubokého lesa, právě, když jsme vymýšleli, jak Zabimu co nejvíc ublížit, zahnul Zabi prudce doleva a na deset metrů přesně strefil chalupu. Zabi je neuvěřitelný nukleární hovado.

- Večer jsem na chatě nebyl, takže jsem se rozhodně neúčastnil pitky, která se tam strhla. Můlže mě to dosvědčit David, protože tam nebyl taky.





Cyklistická trasa 825724 - powered by Bikemap 



4. den
Rekonvalescence
15. února 2011


Krátce k dnešnímu dni:

- Když se vydáte na přechod Krkonoš na běžkách, ujistěte se dopředu, že nejste tlustí, staří a nemohoucí, jinak vás to zcela zničí a druhý den budete jen úpět a kulhat.

- Když úpíte a jste nuceni zůstat celý den na chatě abyste se dali alespoň trochu dohromady, ujistěte se,ž e v okolí nejsou malé děti.

- Když už v okolí jsou malé děti, ujistěte se, že ani jedno z nich se nejmenuje Monýs. Monýs totiž postrádá jakoukoliv výchovu a projevuje se výhradně jako rozmazlenej paňár, co bud dokola opakuje protivným hlasem "mami", nebo příšerně ječí. Při vší úctě k jeho rodičům si myslím, že by jim mělou malou odebrat, je zavřít do školy pro rodiče a tam je tlouct do hlavy tak dlouho, až se Monýsovi začnou alespoň trochu věnovat a naučí ho: a) že nemůže mít všechno, co chce b) že když neposlechne, přijde trest. Jinak jsou do docela fajn lidi.

- Sauna je výborná věc, už z toho důvodu, že je zvukotěsná a Monýsodolná. Taky je v ní samozřejmě teplo a to pomáhá na bolavá záda.


5. den
Držkopády z Harrachova do Rokytnice
16. února 2011





Stručně k dnešnímu dni:

- Mužná přátelství jsou tu od toho, aby pozvedla skomírající sebevědomí ve chvílích deprese a naplnila vás nadějí a entuziasmem. V našem tak rozmanitém kolektivu naštěstí není o přátelé nouze.

- Bobování na dráze v Harrachově je překvapivě zábavné, nejsou tam fronty a mají volné parkoviště. Jednu jízdu jela se Zabim i Eliška, která pak docela dlouho nemluvila a jen nepřítomně zírala před sebe.

- Lanovkovým syndromem trpí překvapivě i David. Jak má možnost se na nějaký kopec vyvézt lanovkou, nemůže odolat a vyjde to pod ní pěšky. O to víc mě potěšilo, že mě správce sedačkové lanovky na Čertovu horu nechal svézt zadarmo. Asi díky tomu, že jsem v té carrvingové záplavě byl jediný na běžkách.

- Když jsme si dali sraz nahoře u lanovky, ani jeden z nás netušil, že tam vedou dvě identické lanovky. si dvacet minut jsme tak oba čekali každý u té svojí konečné a přemýšleli, co je s tím druhým. Já jsem nezaváhal a za 45,- Kč si koupil ve stánku u MILÉHO prodavače maxigigantickou výbornou klobásu, ke které byl půl litr kečupu, půl litru hořčice a dva bochníky chleba, laté za 30,- Kč a dvě tatranky po 10,- Kč. Bylo to příjemné obědové osvěžení v ceně jízdenky na tu lanovku. Hur Hur Hur.

- Běžecká stopa vedla zprvu příjemně lehce po vrstevnici, pak se ale zvrhla, doslova, v ostrém úhlu dolů, takže jsem ječel na lidi, co šli po cestě a řítil se nekontrolovatelně dolů. Přežil jsem to, ale jenom náhodou. Budu si muset na běžky přidělat na hrany nějaké břity.


- Sjezd do Rokytnice bych uvedl testovací otázkou: Když se ocitnete na zledovatělém kopci, ze kterého vedou všechny cesty jen dolů po neméně zledovatělé, úzké a prudké cestě bez množnosti zastavit jinak, než nárazem do stromu či chalupy, co uděláte? A) Použiju teleportaci a zmizím, než mě to podjede B) Na takovém místě se nemůžu ocitnout, nejsem blázen C) Nasadím si běžky a pustím se přímo dolů. Chápete? Nikdy se nepoučím...


- Když se domluvíte se Zabim, že vás vaším autem vyzvedne za cca. 2 hodiny, můžete se vsadit, že si vypne mobil, aby se mu nedalo dovolat. 


- Večer jsem opět nebyl na opíjení, slyšel jsem o něm jen z vyprávění. A není pravda, že jsem hrál na Zuzky kytaru reprobedýnkou, sušenkou BeBe a nohama.



Cyklistická trasa 825732 - powered by Bikemap 



6. den
Jizerské hory
17. února 2011


Krátce k dnešnímu dni:

- Když je někde objížďka, neznamená to, že jste v prdeli. Některé objížďky vedou na ještě hezčí místa, například na Jizerku

- Když si má Zabi vybrat, jestli pojede na Labskou boudu do mlhy, zimy a na zledovatělý sníh, nebo na upravené běžecké stopy do Jizerek, hádejte, co si vybere.

- Trasa jménem Promenáda se skutečně táhne rovně asi 7 kilometrů. Boží.

- Červená značka na Pytlácké kameny upravená není, jede se po ní trochu blbě a je to furt do kopce, to bude sjezd, panečku. Myslíme na Zabiho, jak je mu asi nahoře na Labské boudě ouvej.

- Kuba zcela zaskočil dva německé turisty, když se jich nejprve zeptal, jestli umí anglicky a pak na ně vybafnul, kde je džizerka.

- Pytlácké kameny jsou super, jenom se nám nechde věřit, že se dají projet na běžkách. Dají, kupodivu!

- Několikrát jsme předjeli staršího poláka, nesl do kopce běžky, srab. Zkusili jsme ho třikrát poslat na opačnou stranu, ale vždycky se nějak zorientoval.

- Sjíždět na běžkách Jelení stráň je skoro stejná pitomost, jako sjíždět na nich z Labské boudy.

- Sjíždět dolů do džizerky je moc fajn, pěkně to sviští.

- Přes Jizerku je to fakt doclea kus k autu.



Cyklistická trasa 825740 - powered by Bikemap 


7. den
Rekonvalescence
18. února 2011


8. den
Domů
19. února 2011

pátek 9. července 2010

2010 - Paring a Vulcan, Rumunsko



Čím začít, můj milý deníčku? Že jsem byl tři dny před odjezdem v posteli, potil se jako blázen a venku bylo 35 stupňů ve stínu? Že jsme tradičně odjeli šíleně pozdě a tudíž byla většina cesty potmě, a já potmě řídím strašně nerad? Že jsme hledali, kde bydlí Iva, protože si to Kachna nedokázal zapamatovat a telefon na ní neměl? Že si nás velkej Rosťa přišel raději prohlídnout, aby měl jistotu, že bude Blecha alespoň trochu v bezpečí, mimo morální dosah nás, psychopatů? Že jsme ho obalamutili, my, psychopati? Nebo, že si pro změnu mě přišli prohlédnout Cuřínovi a několikrát zopakovali, že oni by tedy rozhodně tohle nepodnikli, ale když má Helča svojí hlavu...?

Dobrá, tak asi od začátku: Marod jsem byl, nějak jsem nerozdýchal předchozí Ohři a abych mohl odjet do Karpat, vzal jsem si v práci drahocenné volno, celé dva dny a díval se oknem, jak venku zuří léto. Ale vyplatilo se to, uzdravil jsem se. O odjezdu asi nemá smysl se nějak rozepisovat, jsou to kokoti a kokoti už navždy zůstanou, protože jakýkoliv domluvený čas chápe Kachna i David pouze jako orientační doporučení a ne závaznou domluvu. Takže jsme vyjížděli kolem osmé večer, namísto původních pěti hodin odpoledne a jediný úsek, který jsem viděl za světla, byla D5 mezi Plzní a Prahou, což je k zešílení, protože to jsem nedávno jezdil i 12x do týdne.

Hledání Ivy - člověk by předpokládal, že když někoho pozvu na výlet do hor, vezmu si na něj telefonní číslo, nebo si alespoň zjistím, kde bydlí. Ne tak Kachna, ten mobil nepotřebuje a skvěle se orientuje. Jezdili jsme jako pitomci po Slovanech dobře půl hodiny, než Kuba přes pět dalších lidí číslo na Ivu zjistil a správnou adresu seznal. Mezi ploty to je, jak výstižné.

Cuřínovi oproti tomu číhali plíživě na lavičce před domem a když jsem Helču a Kubu nakládal, přišli si mě okouknout a měli nevhodné poznámky o smyslu celé výpravy. Neschopnost připustit, že se život dá žít i jiným způsobem, než je ten můj, považuju asi za vůbec nejhorší vlastnost, snad mě to jednou, až budu mít nedejbože děti, mine a nebudu je ztrapňovat tím, že se budu chovat jako idiot.

Pan Staněk, zkušený horal se přišel jenom podívat, kdo všechno jede a kecy si naštěstí nechal, což jsem, ocenil. Machule se vyskytla taky, aby Blechu sbalila, ale popravdě nevím, jestli to bylo za potřebí. Pro zajímavost uvádím hmotnosti batohů:

Kachna: 26 Kg
Denny: 22 Kg
David: 22 Kg
Blecha: odhadem 24 Kg (proto nechápu, k čemu jí byla Machule platná)
Ivča: netuším
Helča: 13 Kg (!!!)
Kuba: 14 Kg (!!!!)

Něco dělám při balení asi špatně.

Vyjeli jsme. Natankoval jsem u Rokycan na Shellce a dali jsme si sraz na Česko-Slovenských hranicích. Blecha chvíli řídila, zabila nás málem jen jednou, když si spletla najížděcí pruh s normálním pruhem a chvíli v něm stála a koukala, co kde lítá (pak o tom kafrala ještě týden, i když jsme ji všichni několikrát ujistili, že se nic nestalo), tma byla vůkol a tak dál a tak dál.

Nahrál jsem si na CD 150 písní v MP3, což mělo za následek, že Blecha 138x nadávala, že to poslouchat nebude. Na milost vzala jen Kosmonauta a AC/DC.

Na hranicích jsme zakoupili dálniční známky a dali si sraz na hranicích mezi Maďarskem a Rumunskem.



2. den
sobota, 10. července 2010
Ranní dojezd

Na hranicích s Rumunskem jsme byli jako první, druhý vůz totiž nedisponuje takovou přesunovou rychlostí, jako ten náš a vzhledem k tomu, že přes celé Maďarsko (až na posledních asi 30 km) vede úžasně rovná a nehrbolatá dálnice, my to hnali cca. 150 Km/h, David o 30 míň. 

Dojeli jsme doprostřed polí, navigovala Blecha a navigovala dobře, rozvalili se na trávu a čekali na skupinu B. Za dvě hodiny nám skupina B psala, že je na jiném přechodu, konkrétně na státovce na Arad. Bylo to sice v přímém rozporu s původní domluvou ("Sejdeme se na přechodu, co je hned u Szegedu, je to skoro ve městě"), ale Kachna křičel tak dlouho, až jsme za ním přijeli.

V Rumunsku, zcela překvapivě, kvalita silnice téměř pokračovala v nastoleném trendu - asfalt kvalitní, hladký, silnice široká. Prosvištěli jsme kolem Aradu a pokračovali po silnici číslo 7 na Devu. Klikatila se pěkně, mrcha, předjíždět se skoro nedalo. V Devě, uondáni sluncem, natankovali jsme plné nádrže a pokračovali přes Simerii (tam jsem už byl s Honzou a s Digim v roce 1996, docela se to nezměnilo) do Petrosani (čtou to "Petroščani"). Tady už se kvalita silnice zhoršila o několik tříd, některé díry připomínali pasti na obrněná vozidla pěchoty.

Nejhorší úsek ale začal za Petrosani. Ačkoliv byla silnice 67C značená na mapě jako státovka a dokonce ji tak chápal i Google, ve skutečnosti se jednalo o stavbu silnice, která ještě nebyla dokončená. Tady se poprvé ukázal Rumunský obyčej něco slíbit (silnici), zanést to do dokumentů (mapa) a pak, zvolna, na tom začít pracovat. Nejprve jsme jeli příjemným kaňonem podél řeky, rumuni u té řeky tradičně piknikovali, to ono dělají v podstatě non-stop, pak jsme přejeli sedlo mezi Paringem a Lotru, to už byla cesta šíleně do kopce a samej kráter, sklesali jsme zase dolů, tam byl překvapivě asfalt a vypadalo to, že cestu OPRAVUJÍ (v Rumunsku jev nevádaný) a pak už nás čekala zmíněná státovka 67C, alias známá TransAlpina Road. 

Ze začátku to vypadalo dobře, ale za mostem jako když utne a ze silnice se stala lesní cesta, vybagrovaná nedávno do strání s vahů, rozježděná technikou a poznamenaná sesuvy půdy. Nechtěl jsem tomu ani věřit, co všechno dokáže Octavia projet.

Nahoře se pásli oslíci, ovečky, včeličky bzučeli, Kachna kvákal... příroda všude kolem. Pokochali jsme se okolím a sjeli na místo, kde měl být náš první kemp, protože už bylo mezitím odpoledne. Vyložili jsme posádky a jeli s Kachnou zaparkovat auta do civilizace, což se nám i podařilo, jen pak šlapat zpátky do hor 10 km už taková prdel nebyla.



3. den
neděle, 11. července 2010
Konečně hory

Ještě lehce ke včerejšku - když jsme se s Kachnou vrátili do base campu (to znělo drsně), stany byli postavené a všichni svorně spali a tvářili se vyčerpaně. Nechápu proč. Navečeřeli jsem se a zalehl. Na pokec přišel bača, dostal cigára, dal nám sýr a zeptal se, kam zítra půjdeme, jestli náhodou nechceme na Paring Mare. Chtěli jsme, hystericky se rozesmál. Pak přišel pes a pak ještě dva a začali somrovat jídlo, ale zahnal jsme je mužně trekovou holí, tak pak alespoň slintali z povzdálí.

Usnul jsem před stanem, ale v noci mě vzbudilo chrápání. Přesunul jsem se dostatečně daleko od ostatních a usnul, ale probudil mě déšť. Blbý hory.

Tak a ráno: Sbalili jsme, já jsem pochopil, že si s sebou nesu asi 4x víc jídla, než potřebuju a počali stoupat na hlavní hřeben. Blecha začala okamžitě držkovat, že nemůže dýchat a že má těžký batoh, Spurňa nás seznámil s nebezpečím hadů, vlků a medvědů. Zeptal jsem se ho, jestli vzal v potaz i štíry, Spurňa se zamyslel a začal o poznání opatrněji našlapovat.

Cesta vedla převážně mlhou, protože počasí se začalo v nepravidelných, ale o to kratších intervalech střídat - chvíli mlha, pak jiná mlha. Kachna sice chvíli podléhal malomyslnosti, že jdeme špatně, ale rumunští značkaři věděli, co dělají a šli jsme dobře. Škoda, že to v té mlze nebylo vůbec vidět.

A tak jsme stoupali a klesali na mysli i z kopce přibližně celý den. Když už toho stoupání bylo dost, zjistili jsme nad mapou, že ten kopeček před námi je Mare Parung, nejvyšší hora pohoří (2519 m) a že takhle bysme to přešli za jeden den, takže jsme se utábořili v příjemném sedle, asi 2100 metrů nad hladinou moře. Jistí šílenci prosazovali návrh na "seběhnutí" dolů k plesu pro vodu, která nám už došla, ale naštěstí to nikdo nerealizoval a tak jsme zůstali živí a v plném počtu zároveň.

V noci kolem běhal medvěd, na vodítku měl vlka a v druhé tlapě točil chřestýšem - ptal se po Kubovi, ale neprásknul jsem ho.



4. den
pondělí, 12. července 2010
Bloudíme v mlze

Ráno bylo nebe jako vymalované, bez mráčku, slunce svítilo, ale my statečně vydrželi ve stanech a vedle stanů až do 11 hodin, kdy se přihnali mraky. To umí jen zkušení horalé. A jak se počasí zkazilo, šup na hřeben. Ivča s Helčou masochisticky slezli k jednomu z menších ples pro vodu, ne k tomu ze včerejška, to bych napsal, že tam spadly, tohle bylo menší, po menší stráni a asi tak třikrát daleko. Vytáčí mě mladí lidé. Jsou krásní, štíhlí a mají na všechno sílu a energii.

Na Parung Mare jsme se - někteří, třeba já, zcela vysílení - vyškrábali přes několik sedel asi za dvě hodiny a koukali, jak se na nás ze všech stran ženou bouřky, pod námi už flákali blesky do některých údolí. Rozhodl jsem se pohrdat nebezpečím, našel si obědvací díru a statečně si do ní zalezl a nacpal se sýrem a chlebem. Ostatní se přidali.

A přihnal se déšť. Nasoukali jsme se do pláštěnek, bund, kalhot a různých jiných igelitů a šli dál. Vzdal jsem to po kilometru, být v dešti zabalený je tak strašná věc, že jsem radši moknul. Stejně se to střídalo po 10ti minutách. Horko, déšť, horko, mlha,déšť... atd.

Kritický zlom ve výpravě nastal po několik kilometrech, kde někdo z nás - nebudu jmenovat, protože se jedná o člověka v naší skupině váženého, skoro až uctívaného pro jeho charakter, lidský přístup a moudrost - přehlédl správnou značku a vedl jsem je na špatný hřeben. Všimli jsme si toho asi o kilometr dál a 300 metrů níž. I přes protesty moudřejší části výpravy, že se vracet nebudeme a sejdeme do údolí, jsme se vrátili. A zase - prší, horko, prší, horko a tak furt do kola. Pak už jen pršelo.

Sestoupali jsme v dešti nad horní stanici lanovky nad Petrosani, po cestě jsme potkali stan pro jednoho, v něm čecha, smál se nám, že to máme ještě kurevsky daleko. Ani se moc nespletl.

Shodili jsme batohy a šli k hotelu pro vodu, tu nám poskytl hodný mužíček, dovedl nás do útrob megahotelu - prázdného - a nechal nás natočit si vodu v umývárně. S Davidem a Blechou jsme pak ještě zašli na pivo do koliby, byla to teplá dvanáctka, Blecha si dala dvě a stal se z ní agresivní militantní ekolog a hned se pohádala s Davidem.

Usnul jsem zdravým spánkem unaveného opilce.




5. den
úterý, 13. července 2010
Stopem přes hory

Ráno, tradičně, se přes nás začala převalovat mlha. Po snídani jsme zabalili a začal sestup. Prosazoval jsem použít lanovku, když už jsme u ní, ale né, to se muselo jít pěšky, tkakovej flák a z kopce a kolena bolela... Pak ještě větší flák po asfaltce, až na odbočku na silnici č.7 (ano, to je ta, co je na mapě značená jako státovka a kterou na jejím konci teprve staví).

Cestou mě prasknul bederní pás, což mě značně rozladilo, protože i když je Doldy batoh skvělá věc, každej rok se něco posere. S Davidem jsme vyrazili trochu rychlejším tempem, takže jsme na křižovatce byli dřív, než zbytek výpravy. Kachna vymyslel, že já a David dojedeme stopem pro auta (to bysme jeli stejně) a že oni na nás počkají a my je pak svezeme na druhé pohoří, na Vulcan.


sobota 20. února 2010

2010 - Boží Dar




20. února 2010





7:45 - Sraz u Náčelníka doma. Něco není v pořádku, je tu ppt. Náčelník, ppt. Denny a dokonce i ppt. Zabi. Venku v autě čeká ppt. Bucko ve zkušební době. Všichni máme obavy, že musí přijít něco strašné, když jsme se sešli včas a všichni, například že nás zasáhne hydrometeorit.

7:50 - Ppt. Zabi nás upozorňuje, že musíme stihnout autobus z Jáchymova, který vyjíždí v 9:40. Předtím bude ještě třeba někde zaparkovat. Máme ale spoustu času a tak spokojeně pijeme kávu a laškujeme s Oxanou a Amálkou. Amálka pobíhá po bytě, vrčí a píská na gumovou hračku. Určitě musí přiletět hydrometeorit.

8:05 - Jsme venku před domem ppt. Náčelníka a montujeme zahrádku na jeho vůz Renault Laguna. Ppt. sprostý člen Zabi projevuje obavy, abychom stihli autobus v Jáchymově.

8:20 - Naloženy běžky na zahrádku, batohy do kufru a všichni jsme usazeni na svých místech v autě. Můžeme vyjet. Ppt. Náčelník nám oznamuje, že ještě musíme odvézt Amálku na Sylván k jeho rodičům. Už to začíná.

8:40 - Vyjíždíme z Plzně. Autobus v Jáchymově nám jede přesně za hodinu. Silnice je namrzlá a klouže jako prase.

9:00 - Řítíme se po karlovarské silnici. Ppt. Zabi nás neustále upozorňuje, kde všude má zákazníky. Ppt. ve zkušební době Bucek nám neustále vykládá, že si s sebou měl vzít paraglajt.

9:20 - Zastávka na čůrání. Ppt. Zabi chce mocí mermo pivo, které si s sebou překvapivě tentokrát nevzal. V širokém dalekém okolí nezaznamenána ani jedna benzínová čerpací stanice, ani jeden obchod. Jen louky, lesy a stráně, všechno pod metrem sněhu.

9:25 - Bochov, stavíme na benzínové čerpací stanici, ppt. Zabi si pořizuje plechovky s pivem.

9:35 - Ostrov nad Ohří - smykujeme z rychlostní silnice směrem na Jáchymov, ve kterém na křižovatce předjíždíme náš autobus.

9:40 - Míjíme zastávku, naši zastávku - pozměnili jsme plán - pojedeme až pod lanovku na Klínovec, kde necháme automobil a večer k němu zase sjedeme z Božího daru.

10:00 - Parkujeme pod lanovkou. Lyže kloužou jako prase (Náčelník, Denny) a bezvadně jezdí (Zabi, Bucák). Nějaký mladý němec se ptá na cestu, na mapě si našel nějakou čáru napříč lesem a chce vědět, jestli je to cesta. Spojenými lingvistickými znalostmi se mu snažíme vysvětlit, že to není cesta, ale průsek pod elektrickým vedením a že se musel zbláznit. Zmateně odchází na lanovku.


10:30 - Klínovec. Zima, mlha, větrno. Cestou nahoru ppt. ve zkušební době Bucko nadšeně hýkal střídavě radostí (jsem venku) a děsem (to když věřil, že po té sjezdovce pojedeme na běžkách dolů). Ppt. Zabi vypráví, jak tu již jednou byl, když s Luckou podnikali výpravu na motorkách. Poznává hotel. Tato informace nám je hodně platná. Také tvrdí, že musíme najít žlutou značku, po které pojedeme do Božího daru. Značka je červená.

10:40 - První sjezd, ppt. Náčelník má problémy se svými ultrakluzkými běžkami. Pod kopcem zastavuje smykem plavmo, nalévá čaj do víčka od termosky a zuřivě k němu tiskne promrzlé ruce. Rukavice značky Tchibo, které i po negativních zkušenostech z minulých výprav stále ještě vlastní nemají právě nejlepší termodynamické parametry. Kamarádsky mu nabízím své, že si je vyměníme, přeci mě nerozhází nějaké rukavice.

10:50 - Tvrdě vyžaduji na Náčelníkovi, aby mě vrátil moje rukavice - rukavice zn. Tchibo jsou pravděpodobně zkonstruované jako chladící. Zabi kamarádsky nabízí Náčelníkovi, že mu dá svoje rukavice. Blázen.

11:00 - Zcela zásadní událost dnešního dne - při lesním sjezdu k Božímu daru jel první ppt. ve zkušební době Bucko. Druhý v pořadí jsme jel já, za mnou Náčelník. Když se mě moje (Oxany) ultrakluzké lyže rozjeli nekontrolovatelnou rychlostí, začal jsme řvát na Bucka, aby v žádném případě rozhodně nezastavoval, nebo to do něj naperu. Náčelní, který se řítil na svých ultrakluzkých lyžích za mnou řval na Bucka to samé. Bucák zareagoval jako pravý muž - zastavil se. Když jsme ho šílenou rychlostí dojel, vrhnul jsem se stranou, abych zabránil kolizi. Náčelník udělal o chvíli později to samé tak nešikovně, že zlomil hůlku.Tímto statečným činem vytvořil v jednu chvíli dva rekordy - za prvé se stal majitelem největšího počtu zlámaných hůlek a za druhé, podařilo se mu zničit si vybavení již půl hodiny po startu. Zabi mu kamarádsky poskytl svoje hůlky a vzal si tu jeho jednu, že to ustojí.

11:20 - Míjíme několik větrných elektráren a svištíme přes několik sjezdovek kolmo do Božího daru, hlavně ta poslední je moc príma, nedá se vůbec brzdit ani zatáčet. Asi mě upadnou kotníky. Náčelník trpí a pluží, jako by měl v prdeli zaraženou voj. Zabi a Bucák si sjezd užívají, šmejdi jedni se šupinkama na běžkách.

11:30 - Další, zcela zádsadní zlomový bod naší výpravy - ppt. ve zkušební době Bucák navrhuje dojet do jedné ultrasuper hospody, kde mají halušky. Je to prý jen 3/4 hodiny západním směrem. Je 11:30.

11:40 - Jedeme po upravené stopě, je to krása.

12:00 - Přestávka na focení, čůrání a občerstvení pivem. Náčelník nahlas nadává na svoje rukavice a proklíná se za nápad koupit si vybavení u Tchiba. Nemám to srdce mu říct, že jsem ho varoval. Zabi vyslovuje odvážnou tezi, že teplejší by byli i pracovní rukavice, co má v autě. Kolem jede dvojice důchodců a důchodkyně se s námi na toto téma pouští do řeči. Moc to nechápeme. Pak už ano . její manžel také vlastní rukavice zn. Tchibo, které si ale zapoměl doma a tak si musel vzít pracovní rukavice z auta a důchodkyně si myslela, že mluvíme na ně. Neuvěřitelná náhoda.


12:20 - Dojíždíme důchodce na odpočívce. Důchodce zkroušeně sedí a fouká si do zmrzlých dlaní. Náčelník mu daruje své rukavice Tchibo s poznámkou, že by je doma stejně okamžitě vyhodil. Důchodci jsou dojatí.

12:21 - Z mapy zjišťujeme, že hospoda, o které mluvil Bucík se jmenuje Rýžovna a že je vzdálená dvě hodiny rychlého běhu východním směrem. Budákovi udělana důtka z výstrahou.

12:40 - Míříme na Hájenky či jak se to jmenovalo, stopa je geniálně upravená, skvěle to jede. Ppt. Zabi našel nějakou ultra nenápadnou stezičku, směřující do smrčů a tvrdí, že máme jet tudy. Posíláme ho do háje a jedeme dál po stopě. Ppt. Zabi se vydává stezičkou a haleká na nás, že se sejdeme v hospodě v Rýžovně.

13:00 - Jsem na Hájenkách, či jak se to jmenuje a Zabi nikde. Dojíždí za malý okamžik a prohlašuje, že to byl jeho nejhorší orientační nápad v životě.

13:30 - Rýžovna. Cesta vedla po uježděné a napůl zledovatělé asfaltce, už od začátku výhradně bruslím, protože lyže jiný druh pohybu nedovolují. Ještěže s tím autoři stezky pro běžkaře počítali a mezi dvěma stopami je prostor pro bruslení, o silnici nemluvě.

13:40 - Konečně si nás všiml vrchní. Je nepříjemný, ale to není nic proti jeho kolegyni, která se klátí za pultem a prokazatelně nedělá vůbec nic. Objednáváme si pivo. Na objednávku jídla už nedošlo, vrchní utekl.

13:59 - Máme pivo a objednané jídlo, je to neuvěřitelná flexibilita ze strany personálu. Zabiho irituje ta ženská za pultem. Dali jsme si halušky z bryndzou, někdo se zelím a česnečku.

14:10 - Polévka geniální, jen v ní nebyl ani kousek česneku a bylo to takové polévkové demo. Halušky geniální, jen jich bylo málo. Náčleník a Bucík si dávají ještě jednu porci, nenažranci..

14:30 - Vyjíždíme z hospody. Tedy, všichni kromě mě. Jet nemůžu, klouže to dozadu, jít pěšky taky ne, bořím se po pás do sněhu. Jsme nasraný jako senkruvna. Zachraňuje mě Zabi, který má vosk. Funkční vosk.

15:30 - Má energetická krize, jako třešničku na dortu jsme si otevřel kolu a vypěnila skoro celá na mě. Téma hovoru: vibrační kroužky na penis. Německá výprava, která kolem nás jede je zděšená a zvyšuje rychlost.

16:00 - Krásný sjezd do Božího daru, jedu, co to dá, jsou to jediné chvíle, kdy jsou moje (Oxany) běžky výhodou. Ostatní pantáty nechávám daleko za sebou, takže v Božím daru dost dlouho mrznu, než se tam ti tragédi taky dohrabali.

16:30 - Hledání žluté značky, která nás dovede lesním sjezdem zpátky k autu. Ppt. Zabi navrhuje jít na pivo, jednohlasně poslán do háje. Ppt. Zabi uražený. Směřuji na místo, kde tuším žlutou značku, ppt. Zabi protestuje, netuším proč. Značka nalezena. Ppt. Zabo uražen na druhou. Stále nevím proč.

17:50 - Jsme u auta. Sjezd byl zajímavý - nejprve vedl po upravené trati, pravděpodobně závodním okruhu a lyže šly vcelku ovládat plužením, potom lesem, kde nešly ovládat vůbec a bylo zaznamenáno několik držkopádů. Pak zase po cestě, kde šlo plužit. Po cestě jsme potkali zasněžený Renault 21 s vymláceným okénkem a dvě koťata, co se snažila ulovit konce Náčelníkových lyží.

19:00 - Návštěva Karlovarského McDonaldu.

20:00 - Šťastný návrat domů. poděkování, zhodnocení, udělení důtek a pochval a srdečné rozloučení. AKce hodnocena jako mimořádně zdařilá.





Zobrazit místo 2010 - Boží Dar na větší mapě



čtvrtek 18. února 2010

2010 - Komáří Vížka



18. února 2009
11:29 - Zcela podle běžných standardů dobíháme se Zabim lanovku z Krupky na Komáří vížku (též známá jako Komáří Hůrka). Jsme na jednodenním výletě do Krušných hor, máme s sebou běžky, Zabi někde vyčetl, že má být brutálně slunečno.

11:32 - Paní v pokladně je nasraná, že jdeme o dvě minuty později a spílá nám nevybíravými slovy. Chci se prát, ale nakonec vítězí potřeba dostat se nahoru, tak ji jenom ignoruji. Platím tisícikorunou, baba se může zbláznit. Její kolegyně nahoře u sedačy je docela příjemná.

11:50 - Kupodivu zase jedeme lanovkou z kopce. Je to prý nejdelší sedačková lanovka ve východní Evropě (Zabi). Všude je šílená mlha, že není vidět ani na další sloup.

12:00 - Jsme na horní stanici lanovky, zde jsou TŘI pracovníci: jeden nám podržel sedačku, druhý nám odklopil zábradlíčko na sedačce a třetí nám ukázal cestu ven. Byli jsme jediný cestující. Plynou z toho dvě věci - za prvé, v Krušných horách panuje velká přezaměstnanost, kdy na dva cestující je potřeba pěti zaměstnanců a za druhé - když jsou intervaly mezi pouštěním lanovky 30 minut a cesta lanovkou trvá 28 minut, proč ji vůbec vypínají?

12:10 - Zabi se rozhodl najíst se v hotelu nad lanovkou. Po zjištění cen si to rozmyslel, dali jsme si jen pivo a Zabi nakonec přeci jen polévku.

12:20 - Jsme v prdeli. Doslova. Hned za hotelem byla Richardova vyhlídka, ze které bylo vidět asi 10 cm před sebe, jinak je všude hustá mlha. Po prvním rozjetí zjišťuju, že lyže nejdou zastavit a proklínám Náčelníka, jeho ženu Oxanu, vynálezce běžek, sníh, mlhu, Zabiho a všechno, na co si dokážu vzpomenout. Činím tak se sevřenou prdelí, protože se řítím v husté mlze šílenou rychlostí a nevím kam.

12:30 - Jsme pod kopcem, ale je to ještě horší - lyže se ne a ne rozjet, podkluzují jako prase. Když si je sundám, propadnu se po pás do sněhu. Zabi nadšeně běhá kolem, šmejd jeden, na svých běžkách se šupinkami a má evidentně radost, že je venku a z domova.



13:00 - Překonali jsme sněhovou pláň, ze které jsme viděli jen tu a tam navigační sloupy. Začíná sjezd. Mám obavy, co mě čeká.

13:10 - Rozbil jsem si hubu. Zabi mě navrhuje, ať plužím. Zkusím to.

13:12 - Rozbil jsem si hubu. Zabi mě navrhuje, ať plužím víc. Zkusím to.

13:13 - Rozbil jsem si hubu. Zabi mě ukazuje, jak správně plužit. Zkusím to.

13:14 - Rozbil jsem si hubu. Zabi mě navrhuje, ať zkusím plužit mimo cestu v hlubokém sněhu. Zkusím to.

13:15 - Rozbil jsem si hubu. Zabi objevil u cesty zříceninu hradu a dožaduje se jeho návštěvy. Prý je tam bosované zdivo. Nesouhlasím.


13:17 - Rozbil jsem si hubu. Zabi tvrdí, že je to proto, že jsem se nešel podívat na bosované zdivo. Rozbiju Zabimu hubu.

13:18 - Rozbil jsem si hubu. Zabi se směje z bezpečné vzdálenosti, aby mě vyprovokoval k pronásledování. Jdu do toho.

13:20 - Rozbil jsem si hubu. Pořádně, už se mě sice podařilo vcelku zastavit vyjetím do protěhjšího svahu v zatáčce, ale pak se to zase rozjelo zpátky. Zabiho to může strhat a dožaduje se fotoaparátu. Nasrat.

13:21 - Rozbil jsem si hubu. Zabi mě navrhuje, že si vyměníme lyže. Souhlasím, ale máme jiná vázání.

13:22 - Rozbil jsem si hubu. Zabi tvdí, že on by to na mých lyžích sjel v pohodě. Snažím se rozjet se co nejvíc a sejmout Zabiho.

13:23 - Rozbil jsem si hubu. Zabi uhnul, sketa.

13:24 - Rozbil jsem si hubu. Spočítal jsem si ale, že ještě tak třikrát až čtyřikrát a jsme dole.

13:25 - Rozbil jsem si hubu. Už jen třikrát, hurá.

13:26 - Rozbil jsem si hubu. Dokonce se mě to povedlo před dvěma důchodci dole v Krupce. Smáli se ještě dlouho po tom, co jsem odjel. Slyšel jsme je, šmejdy.

13:27 - Rozbil jsem si hubu. Došel jsem k poznání, že Náčelník se rozhodl zavraždit Oxanu a na mě si tu "nehodu" chce otestovat.

13:30 - Jsme na parkovišti u auta. Sundavám běžky a cítím velikou úlevu.

14:30 - Jsme nad povrchovým dole Šverma a kocháme se pásovými dopravníky a rypadly. Oba bychom tu chtěli pracovat a prohánět se s bagrem výsypkou, možná by došlo i na souboje. Výprava hodnocena jako skvělá (Zabi) a jako katastrofická (Denny)





 
Zobrazit místo 2010 - Komáří Vížka na větší mapě





Komáří hůrka 808 m n. m. (Wikipedie) Komáří hůrka (807 m), německy Mückentürmchen, je hora, na kterou vede sedačková lanovka z Bohosudova, významného poutního místa nacházející ho se poblíž Teplic. Vrchol je významná dominanta hřebenu Krušných hor. Na vrcholu se nalézá hotel s charakteristickou věží, díky kterému je též zaběhlý alternativní název oblasti – Komáří vížka. U hotelu je parkoviště zhruba pro 10 automobilů, vede k němu asfaltová silnice jako odbočka spojky mezi Horní Krupkou a Fojtovicemi. Důlní činnost zanechala ve zdejší krajině nesmazatelné stopy. Komáří vížka pod svým povrchem ukrývá řadu starých štol a v celém svahu pod ní je možné objevit takzvané pinky, zavalené doly, pozůstatky po důlní činnosti. Pro horníky byla na vrcholku postavena zvonice, odkud se do kraje oznamoval začátek a konec pracovní doby. V okolí se též během března konají tradiční závody psích spřežení, jako na jednom ze dvou míst. Tím druhým místem je okolí obce Sněžník.

středa 3. února 2010

2010 - Krkonoše



První den
Cesta
30.1.2010

7:00 - Vstávám, jsem nevyspalý, už kolikátý den nemůžu spát a jsem utahaný z toho, jak se přežírám, jsa nekontrolován svou moudrou ženou.

7:30 - Přežírám se snídaní, autobus jede až v devět, mám spoustu času.

8:10 - Měl bych se asi obléct.

8:40 - Začínám balit, zalévat kytky, uklízet a hledat comics, co musím vrátit sousedovi.

9:06 - Udýchaný stojím na zastávce autobusu u papírny. Řidič se mě směje. Měl bych omezit to přežírání, pak se mě špatně běhá s batohem.

10:00 - Jsem u Zabiho v kanceláři. Zabi musí makat, já mu vykresluju, jak se budeme mít na horách príma. Zabi je nasraný.

11:00 - Kachna a Říhoušové dorazili v offroad Chevroletu. Prý na lepší nemají peníze, protože nejsou za vodou. Uprostřed rybníka jsou ale určitě a statečně plavou k protějšímu břehu.

12:00 - Zličín, setkání s Ivem a Cecilkou Janou, stíháme metro ve 12:03.

12:27 - Přesně podle plánu na stanici Národní třída přistupuje Andrea s jídlem. Jídlo je důležité.

13:00 - Nastupujeme do autobusu do Trutnova. Cecilka a Ivo se prý poznali na kung-fu, celou cestu až do Trutnova se řežou jako koně. S výjimkou chvil, kdy se vášnivě líbají. Potom se zase řežou. Koně. Černoška za námi se neustále dotazuje, kdy už bude Dvůr králové, že tam vystupuje. Na každé zastávce má tendence vyskakovat z autobusu, v Hořicích jsme ji museli držet násilím.

14:30 - Sraz s Říhoušem na autobusáku v Trutnově, Říhouš nikde, jdeme do hospody u Araba. Vždycky jsem si myslel, že muslimové nesmí alkohol, asi nějaký renegát.

14:50 - Říhouš dorazil, jdeme nakupovat do Billy. Cecilka je tam šíleně dlouho, bojuje asi o chléb, krkonošsko je drsný kraj.

15:30 - Jsme na chatě v Bernarticích, chata je útulná a plná studentů. Všichni kromě mě mají přezůvky. Podlaha je studená.

17:00 - Máme za sebou několik partií osadníků. Je to zajímavá a zábavná hra. Vyhrál jsem.

19:00 - Máme za sebou několik panáků whisky s colou. Je to zajímavý a zábavný nápoj.

21:00 - Máme za sebou film Sherlock Holmes. Je to zábavné a zajímavé dílo.

23:00 - Andrea šla spát. Mám za ssebou někkolikk panáků whisky s cocococlou. Je to zábafná a pěkná nápoj.


První druhý
Černá hora
31.1.2010


10:30 - Vstávám. Podle původního plánu jsem měl touhle dobou dojíždět na běžkách do Vrchlabí.

11:00 - Jedeme s Říhoušema na pěší výlet na Černou horu, běžky jsou už obsazené. Dneska už se neopiju!

11:30 - Lanovka na Černou horu. Půjčují tu i sáňky. Za 300,- Kč na jednu jízdu, šmejdi buržoazní.

12:00 - Černá hora. Všude je moře tun sněhu a je pěkná zima. Říhoušové navrhují "malý okruh" kolem vrcholu. Pak se dost dlouho hádají, kudy okruh vede, až nakonec jdeme úplně špatně a někam jinam.

13:00 - Říhoušové jedou dolů lanovkou, my to bereme pěšky, je tam cesta.

13:30 - Cesta končí uprostřed lesa, musíme dál po sjezdovce. Je to adrenalinový výlet, mezi těmi všemi rozjetými lyžaři.

14:30 - Jsme dole a mastíme si to zpátky. Cestou zastávka v hostinci v Trutnově, mají dobré jídlo, odporný prostředí a milou obsluhu.

16:00 - Máme za sebou několik partií osadníků. Je to dementní hra, prohrál jsem.

19:00 - Film Na titulní straně. Je to prdel.

21:00 - David přinesl víno.

01:30 - Nic nevím, víno zmizelo, hraju písně co neznám lidem, které nerozeznávám od sebe.


Třetí den
Běžky
1.2.2010

V zásadě se dá říct, že jsme jeli na běžky do Žacléře a že mě už nebaví to rozepisovat do deníčku. Všude sněhu jak nasráno, auta jezdili, jakoby jim to tam patřilo a jedna jantarka jela kolem čtyřikrát. V Žacléři byla dobrá hospoda, kde měli dršťkovou polévku a točenou malinovku, David se pokusil v kopci znásilnit Andreu pod záminkou pomoci do kopce, sjezd dolů byl dobrý, protože to včerejší parta projela a večer jsme si dali saunu. Obnažoval jsem se před Bětkou, když jsme visel na trámu a spadl mě ručník. Opíjení se bylo tentokrát červeným vínem. Druhý den už jsme jeli domů. Abych nezapomněl, Kachnovi s Davidem jsme vystěhovali věci a nábytek z pokoje a nechali tma ceduli "Exekučně zabaveno". Jak to dopadlo ještě nevím.



Fotogalerie Krkonoše na Picase

čtvrtek 9. července 2009

2009 - Roháče


První den
9. července 2009
Do hor!

Přijíždíme nočním rychlíkem z Prahy, Liptovský Mikuláš se topí v čerstvém slunečním světle. Protože s Ráďou už známe místní prostředí z naší minulé výpravy, a protože máme do odjezdu autobusu ještě čas, odchází naše výprava na dvě části do samoobsluhy nakoupit nějaké jídlo a do města sehnat sluneční brýle a krém na opalování.

Na autobusovém nástupišti následně potkáváme Michala Kosmonauta, jak si bezstarostně jde kolem, jako by se nechumelilo a chystá se odjet domů. Lada ho prý vyhnala, ať si jede užít hor, že chce mít doma klid.

Autobusem jsme se přepravili na úpatí do vesnice Jalovec a dál se vydali už pěšky. Slunce žhnulo jako šílený, stoupali jsme mocně do kopců až k chatě Pod Náružím, kde proběhla svačina a asi dvouhodinová debata na téma "Budeme tu spát - nebudeme tu spát a půjdeme dál". Nakonec jsme se zvedli a šli dál, a dobře jsme udělali. Vystoupali jsme postupně až na Sivý vrch (1805) a pak za ním opět rozpoutali debatu, kde spát. Vyrála to dolinka pod sedlem Pálenica, potok z každé strany, viditelnost tábořiště skoro nulová.

***


Druhý den
Tri kopy a jiné pohromy
10. července 2009

V noci nepřišel ani jeden medvěd, i když Andrea strašila, že mě sežere (spal jsme mimo stan u potoka, protože ten jediný dokázal přehlušit chrápání zbylých členů výpravy). Šlapali jsme dál a výš, do sedla Pálenica, na vrchy Pálenice (1753 m n.m.) , Zuberec (1806 m n.m.) a Brestová (1903 m n.m.), pak na Salatín, naši první dvoutisícovku na téhle výpravě (2045 m n.m.), přes Skriniarky po skalách a řetízkách na Spálenou (2083 m n.m.), rafinovaně jsme podešli Pacholu (2167 m n.m.) a dali si v Baníkovském sedlu oběd. Po pauze jsme vyšplhali na Baníkov (2178 m n.m.), kde se naše cesty na zbytek dne rozešli. Petr a Lucie se vydali na Žiarskou chatu po zelené značce přes Prislop (2142 m n.m.), my statečnější přes Tri kopy (2166 m n.m.), na kterých nás překvapila sněhová vánice, mlha a déšť, čímž výprava dostala konečně ten správný dobrodružný nádech. Ve smutném sedle jsme odbočili ke Žiarské chatě, kde jsme se všichni zase šťastně shledali. Spali jsme ve stodole a projedli většinu financí na výpravu, převážně v klobásách.

***


Třetí den
Flákárna
11. července 2009

Protože některé z nás bolely nohy a některým se prostě nikam nechtělo, strávili jsme celý den na Žiarské chatě. Naši dva movitější spolucestující si pronajali pokoj v chatě, my spali zase ve stodole, já u ohniště. Ohniště bylo famózní, protože nás chatár nechal udělat si večer táborák a chatárka nám donesla klobásy, chleba a cibuli, abchom tam neseděli jen tak. Za celý den se tak uskutečnila jen výprava k asi 300 metrů vzdálenému Žiarskému vodopádu a symbolickému cintorínu. Takové dny mám v horách rád.

***

Čtvrtý den
Ostrý roháč a spol.
12. července 2009

Ráno jsme překvapivě zabalili a odešli, i když padali návrhy na zopakování předešlého dne. Ráďa navíc začal vyjrožovat, že musí nutně letě na Filipíny a že asi večer pojede domů. Nastoupali jsme na Žiarské sedlo, čehož naši fotografové využili k očumování Žiarských ples a jejich focení na všechny způsoby a ze sedal pak skoro na Plačtivé. Já chtěl až na něj, ale přinutili mě ho podejít, šmejdi líný. Začali jsme tedy nejprve klesat a pak zase šplhat na Ostrý Roháč (2088 m n.m.). Začali řetízky a zábava. Po sestupu z Roháče jsme v Jamnickém sedle pod Volovce odbočili na Jamnické plesá, kde jsme se osvěžili, vyfotili a zase začali stoupat na rozcestí Pod Hrubým vrchom a potom i na Hrubý vrch (2137 m n.m.). Výstup byl příjemně náročný a o dost lepší, než v zimě na sněhu, když jsme tu byli jen s Ráďou. Ráďa se na Hrubém vrchu odpojil a mastil na vlak, pak na letiště a pak na Filipíny, takže to bral přes Jakubinu dál, zatímco my se vydali po hřebenu na Končistou (1994 m n.m.), ze které jsme naklesali kolem Račkovských ples na rozcestí pod Klinom. I tu, zničeho nic, jako když utne, zjevila se malá, otevřená útulna, kde jsme přespali, já venku a zase žádnej medvěd.

***


Pátý den
13. července 2009
Dolů a domů

Ráno jsme zabalili a seběhli Račkovskou dolinou přes moře polomů zpátky do civilizace, nacpali se v Liptovském Mikuláši v místní knajpě a frčeli domů. Počasí nám na celé výpravě přálo víc než dost, ušlé kilometry v horách byli taky uspokojivé. Celkově výpravu hodnotím velmi pozitivně.

***


Západní Tatry (Wikipedie)

Západné Tatry sú geomorfologický podcelok Tatier v západnej časti geomorfologického celku. Na východe nadväzujú na podcelok Východné Tatry, na juhu hraničia sPodtatranskou kotlinou, na západe s Chočskými vrchmi a na severozápade s Podtatranskou brázdou.

Geologické pomery

Západné Tatry sú súčasťou systému jadrových pohorí. Centrálna časť geomorfologického podcelku patrí ku kryštaliniku Vnútorných Západných Karpát a je tvorená hercýnskymi granitmi, granodioritmi a tonalitmi z obdobia vrchného devónu až spodného permu. Južná časť územia (Liptovské Tatry) je budovaná pararulami, svormi amigmatizovanými rulami s polohami amfibolitov z obdobia proterozoika až staršieho paleozoika a tiež ortorulami a migmatitmi rovnakého geologického veku. Územia v najzápadnejšej (Sivý vrch) a najsevernejšej časti (Osobitá a Červené vrchy), na styku s flyšovým pásmom je geologicky veľmi pestré, objavuje sa tu mezozoikum Vnútorných Západných Karpát s polohami vápencov, slienitých vápencov, slieňovcov, ílovcov a pieskovcov spodnej až strednej kriedy, potom vápencov, dolomitov, lokálne aj bridlíc a pieskovcovstredného až vrchného triasu. Kryštalinikum a mezozoikum najsevernejšej časti oddeľuje úzke pásmo budované vápnitými bridlicami, ílovcami, pieskovcami a kremencamispodného triasu.

Krasový reliéf

Aj na území Západných Tatier sa vyskytujú prejavy krasovej činnosti. Jedná sa predovšetkým o oblasť Červených vrchov, kde stmé svahy urýchľujú odtok povrchových aj podzemných vôd. Vzniklo tu niekoľko prevažne krátkych jaskýň s rútenými a oddrobovanými vnútornými priestormi. Často prerážajú úzke hrebene a vytvárajú prírodné tunely. Nakoľko holý povrch hornín zachytáva málo vody, do jaskýň presakuje jej malé množstvo a podzemné priestory majú nedostatok sekundárnych krasových foriem. Prevládajú evorzné krasové formy nad eróznymi, najčastejšie však vznikajú formy mrazové a rútením. Povrchové krasové formyzávrty, bogazy, škrapy) sa nachádzajú len na mierne uklonených svahoch a chrbtoch. Najvýznamnejšia jaskyňa pohoria sa nachádza na opačnom konci, v časti Roháče. Je ňou Brestovská jaskyňa, ktorá je národnou prírodnou pamiatkou, je typom puklinovoriečnej jaskyne s aktívnym podzemným tokom. Meria 1 450 m a je chudobná na sekundárnu (kvapľovú) výzdobu. Ďalšie zoskupenie jaskýň sa nachádza v masíve Opálenice v časti Sivý vrch. Patrí sem Biela jaskyňa - 65 m dlhá inaktívna fluviokrasová jaskyňa s pozoruhodnou kvapľovou výzdobou; Medvedia jaskyňa - 160 m dlhá taktiež inaktívna fluviokrasová jaskyňa s paleontologickými nálezmi a jaskyňa Dúpnica - 150 m dlhá jaskyňa rovnakej genézy ako predošle jaskyne s významom z hľadiska hydrologického, paleontologického, archeologického aj historického.

Pôdy

Z hľadiska pôdnych typov pokrývajú najvyššie polohy nevyvinuté alpínske surové pôdy (typické kyslé rankre, nad 1 900 m n. m.), ktoré sú zo všetkých strán obklopené pásmom typických podzoloov (do 1 800 m n. m.), hnedých podzolov (1 300 až 1 500 m n. m.) a kambizemí podzolovaných (1 000 až 1 300 m n. m.). Najnižšie polohy na západe a juhu pokrývajú kambizeme nasýtené.

Rastlinstvo

Západné Tatry prináležia do oblasti západokarpatskej flóry (Carpaticum occidentale), obvodu flóry vysokých (centrálnych) Karpát (Eucarpaticum) a okresu Tatry. Z fytogeograficko-vegetačného hľadiska sú súčasťou zóny ihličnatých lesov.

Z endemitov tu rastie napr. jastrabník roháčsky a poniklec slovenský, z glaciálnych reliktov napr. iskerník ľadovcový a poniklec slovenský.

Geomorfologická časť Sivý vrch je prechodnou zónou medzi rastlinstvom fatranskej a tatranskej oblasti, fatranský ráz však prevažuje. Rastú tu druhy, ktoré nemožno nájsť nikde inde v Tatrách: horčičník Wittmanov,rozchodník biely, klinček lesklý.

Živočíšstvo

Podcelok je súčasťou provincie Karpaty, subprovincie Západné Karpaty, vnútorného obvodu a jeho západného okrsku. Zo zoogeografického hľadiska patrí do provincie stredoeurópskych pohorí, subprovincie karpatských pohorí a západokarpatského úseku.

Podobne ako vo zvyšku Tatier sa tu hojne vyskytujú viaceré druhy cicavcov: medveď hnedý, rys ostrovid, mačka divá, vlk dravý, jeleň lesný, srnec lesný, diviak lesný, vo vyšších polohách zriedkavejší svišť vrchovský akamzík vrchovský, v tunajších potokoch aj vydra riečna. Z vtákov tu možno nájsť najmä orla skalného, tetrova hlucháňa, sojku škriekavú a mnohé iné.

***

Fotogalerie Picasa

Mapa trasy na Google maps

***

pátek 26. června 2009

2009 - Rychlebské hory





První den
Přesun směrem k slivovici
pátek 26. června 2009

19:05 - Vyjíždíme z parkoviště u Baumaxu v Plzni. Náčelník je dobře naladěn a zcela odhodlán celý víkend vlčit po vzoru ppt. Sprostého člena. Ten s námi nejede, ačkoliv o akci původně projevil velký zájem. Pravděpodobně byl udolán manželským jhem, nebo musí makat na chatičce. Náčelník zahajuje nahrávání audiodeníku, naší převratné technologické novinky.

19:20 - Andrea nás telefonicky upozorňuje na fakt, že okolo Berouna zuří ošklivá bouře. Za Plzní nezuří nic. My se bouřím jenom smějeme, jsme tvrdí chlapi.

19:25 - Záhadně se zcela setmělo a stěrače mají co dělat, aby zvládli přívalový déšť. Pochvalujeme si, jak je v autě dobře. Jsme tvrdí chlapi.

20:30 - Projeli jsme Prahu, provoz únosný, stopař ani jeden, stopařka bohužel taky ani jedna. Trochu nám to zkazilo náladu. Už od Plzně jsme trénovali několik dramatických historek z Himalájí, kterými bychom stopařky pak mohli ohromovat.

21:06 - Humpolec, sjíždíme z dálnice. Hned za Humpolcem je objížďka, tabulka nás informuje, že objížďka je dlouhá 65 km. Soutěžíme, kdo řekne sprostější slovo na adresu ředitelství silnic a dálnic. Vyhrává Náčelník s výrazem "Lulánci".

22:00 - Objížďkou jsme pohrdli a celý rozkopaný úsek v pohodě projeli, žádná překážka tam nebyla. Až na ten zákaz vjezdu, samozřejmě.

22:01 - Stopař. Týpek tvrdí, že jede do Jeseníku. Smějeme se mu, že se tam utopí, ale trvá na svém. Dali jsme mu příslib, že pokud ho zítra u silnice uvidíme v zuboženém stavu, zase ho svezeme.

22:45 - Vysazujeme stopaře v Mohelnici u dálnice, kupujeme u čerpací stanice karton Pilsner Urquel a otáčíme to do Lišnice k Milanovi.

23:02 - Lišnice. U Milana na dvoře jede velká párty, je tu spousta lidí. Dáváme na stůl Pilsner Urquel. Přijato vlažně. Teror značky Litovel je na místních obyvatelích stále patrný. Konzumujeme chlebíčky, čokoládu, čabajku, etc.



Druhý den
Extrémní podmínky
sobota 27. června 2009

00:19 - Padá návrh na odjezd směrem Studená loučka. Všichni se mu srdečně zasmáli.

01:02 - V silně podnapilém stavu usedáme do automobilu, řídím já, protože mě nedělá alkohol tak špatně, jako Náčelníkovi, a jedeme za Milanem, který nám ukazuje cestu svým Favoritem, kterému říká něžně Fanouš. Celou cestu lesem se děsně všemu řežeme. Je velkou záhadou, že jsme do ničeho nenabourali. Dostali jsme asi jen tři smyky a vyplašili stádo jelenů. Měl bych napsat ještě ten podstatný fakt.: Jeli jsme lesem po staré dřevařské cestě.

01:50 - Pokračujeme v konzumaci alkoholu u Milana na Studené loučce. K dispozici je pivo značky Litovel a na první pohled neomezené zásoby Jablkovice, Slivovcie, Meruňkovice a mnoha dalších - ic.

02:30 - Upadám do bezvědomí na lavičce před domem. Dokázal jsem si s sebou před tím upadnutím vzít spacák a karimatku. Malamut Tim mě olizuje obličej, usínám, co se děje uvnitř už nevím.

06:00 - Zcela automaticky se budím a chci jít do práce. Naštěstí nemusím. Jdu se podívat na Náčelníka. Vypadá, že nežije. Jdu spát.

11:20 - Náčelník se vypotácel na zápraží a mocným hlasem zvolal: "Tak co bude s těma horama?"

12:15 - Po krátké snídani odjíždíme testovat naše outdoorové oblečení na předem vymyšlené trase Javorník - Borůvková hora - Javorník.

13:10 - Zastávka v Mohelnici, nákup mapy, vody a Náčelníkova fotoexkurze po náměstí.

14:01 - Vápenná. Jsme na cestě už poměrně dlouho a čím více jedeme na sever, tím hustěji prší a tím vyšší jsou hladiny řek (před tím pravděpodobně jen místních struh a potůčků). Povodně tu skutečně řádí silou nevídanou. Vzali jsme stopaře v neoprému do Hanušovic, měl tam loď. Záviděli jsme mu. V obci Vápenná jsme navštívili hospodu, kde jsme narazili na příšerně ošklivé prostředí a naprosto skvělou servírku. Dali jsme si držkovou polívku, vyslechli jsme si varování, ať nikam nejezdíme a nechali se vyfotit na baru.

14:39 - Javorník. Po cestě sem jsme viděli stržené silnice, břehy a mosty, jezera tam, kde jsou normálně pole a jinak nic, protože je šílená mlha. U silnic pracuje armáda s rypadly a čerpadly. Navlékáme se do nepromokavého vybavení, balíme pro všechny případy repelent a vyrážíme hledat červenou značku.

15:06 - Jánský vrch, místní zámeček. Mají tu příjemnou mladou průvodkyni, která nás fotí a muzeum dýmek, které ale otevírá až za dlouho, takže mastíme dál, abychom z té přírodní katastrofy ještě něco měli, než se setmí nebo udělá hezky.

15:40 - Sv. Antonín (fotografie úplně na začátku tohoto deníku) - lesní kostelík, který vypadá, jakoby stál v deštném pralese. Další cesta od Sv. Antonína vede už vyloženě korytem úzkého potoka, kterým se valí neuvěřitelné proudy vody. Jinudy jít nelze, protože cesta byla - když to ještě byla cesta a ne potok - sevřená příkrým úbočím. Bory drží, kalhoty jsou suché, bunda trochu vlhne.

16:10 - Štít. Stále jdeme potokem. Voda je úplně všude, na cestách, v lese, na stráních, padá zhora a šplouchá zdola.

16:30 - Pod celnicí. Jednoduchým výpočtem zjišťujeme, že dojít na Borůvkovou horu je z časových důvodů nemožné, vrátili bychom se do Javorníku někdy k půlnoci, což považujeme za riskantní. Náčelník má mokro v botách, já jsem stále suchý.

17:00 - Stopli jsme pod obcí Stružná auto s polskou SPZ. Mládenec si s námi výborně popovídal, vůbec netuším, o čem mluvil. Náčelník spustil plynule polsky. Jak to dělá, to netuším.

17:20 - Javorník, převlékáme se do suchého (dohromady máme suché moje kraťasy, mojí flaušku a moje tričko, zapůjčuji Náčelníkovi flaušku) a jedeme domů. Prší snad ještě víc.

18:20 - Branná, večeříme v místní restauraci, Vrchní nás ignoruje, ale jídlo je dobré. Je nám strašná zima. Venku je12 stupňů a my jsme jen v kraťasech, já v tričku a Náčelník v mikině. Děláme ale, že nám je dobře, vrchního to dost sere.

19:23 - Mohelnice na dohled, telefonuju s Andreou. 40 minut.

20:50 - Lišnice, vyzvedáváme u Heleny notebook, abychom si mohli večer, to znamená teď, pustit DVD se scénkami Šimka, Soboty a Nárožného.

21:36 - Jsme na Studené loučce, sušíme oblečení a boty, Milan zatopil prozřetelně v kamnech. taky nám připravil večeři - tvarůžky obalené bramborákem. V obýváku debužírujeme večeři a zbytky ze včerejší párty, koukáme na DVD a je nám dobře. Milan přinesl pivo značky Litovel a láhev průzračné tekutiny, pravděpodobně nějakou -ici.

22:10 - Jdu spát, jsem unavený. Náčelník a Milan dál sledují DVD a popíjejí pivo a -ice.



Třetí den
Úzkokolejka
neděle 28. června 2009

02:30 - Probouzím se, protože z obýváku se ozývá bujaré veselí a cinkot sklenic. Ráno bude Náčelníkovi určitě strašně špatně a bude chtít umřít.

06:00 - Probouzím se a chci jít do práce. Nemusím. NEMUSÍM!!!

08:00 - Vstávám, za chvíli máme odjíždět. V obýváku leží mrtvý Náčelník.

08:10 - Náčelník se vypotácel do kuchyně, zjistil, že je mu strašně špatně a že chce umřít. Šel si zase lehnout.

12:30 - Náčelník vzbuzen násilím a upozorněn, že večer bychom měli být doma. 7x odbíhá na WC, načež mě ujišťuje, že už je mu dobře. Řídit ale odmítá, prý by ho to stálo řidičák.

13:10 - Jedeme se podívat na Mladečskou úzkokolejnou železnici. Vypadá to, že je to dobře značené.

14:10 - Nebylo to dobře značené, jsme v Krasíkově a obdivujeme nový tunel železničního koridoru. Značil to nějakej kokot.

15:03 - Mladeč nalezena, muzeum sice otevřené, ale pusté, úzkokolejka nejezdí, dva dědci v kanceláři jsou nepříjemní. Jsme nasraní.

18:00 - Jsme doma, průměrná rychlost po dálnici z Hradce až do Plzně cca. 150 km/h. Včetně Prahy. Ha, ha.


Hodnocení akce: Dobré, testování úspěšné, Náčelník zvlčil podle plánu.
Další akce: předběžně podzim 2009 někam na Úterák




Rychlebské hory (Wikipedie)

Rychlebské hory (též Rychleby, polsky Góry Złote, německy Reichensteiner Gebirge) jsou jedno z nejopuštěnějších pohoří v Česku. Nacházejí se v Javornickém výběžku severozápadně od města Jeseníku. Pohoří se táhne mezi Bílou Vodou v samé špici výběžku a Ostružnou v délce 30 km. Pohoří je odděleno Kladským sedlem od masívu Králického Sněžníku a Ramzovským sedlem od Hrubého Jeseníku. Pohoří získalo svůj název podle polského města Złoty Stok (v překladu „zlatý svah“), česky Rychleby, německy Reichenstein, které sousedí přes státní hranici s Bílou Vodou.

Nejvyšší horou Rychleb je Smrk (1125 m. n. m.) nacházející se v jižní části pohoří, blízko historického trojmezí Moravy, Slezska a Polska (Kladska).

Mezi turisticky nejatraktivnější části patří jih pohoří, kde se nalézejí horská střediska Ostružná, Ramzová a Petříkov. Oblíbeným cílem pěších turistů, běžkařů i cyklistů je chata Paprsek. V podhůří je několik lomů nerostných surovin - vápence, žuly a grafitu. Známé jsou také Nýznerovské vodopády, zřícenina hradu Rychleby či Šafářova skála.

V horách se nachází obce Nové Vilémovice a Travná (s poutním kostelem a hraničním přechodem do Polska. V Bílé Vodě se nachází klášter a psychiatrická léčebna.

Pro příště:


















Rychleby na kole: romantika i bikerská divočina
(zdroj: Marek Tichý, idnes)

Romantické Račí údolí se zachovalým pralesem, zaniklé vesničky, zajatecký tábor, bikerská divočina i skvělá hospoda. To vše vás čeká na 50 km dlouhém cyklovýletu Rychlebskými horami. Nic pro milovníky asfaltu, tohle je jízda po krásných přírodních cestách.

Rozlohou jsou zdejší hory u hranic s Polskem nevelké, cyklistům a turistům však nabízejí mnoho neasfaltových cest, vedoucích hezkou přírodou. Krajina je kopcovitá, lesy husté a hluboké - na rozdíl od jiných oblastí je tu nedrancují těžařské firmy.

Vyrážíme z Vojtovic, malé vesničky ležící kousek od hlavní silnice mezi Žulovou a Javorníkem. Možnosti občerstvení cestou jsou nevalné. Kromě pár studánek, hospody v Travné a kiosku nad Travnou jsou hospody a restaurace jen v Javorníku, proto si proviant bereme s sebou.

Jako vždy se snažíme vyhnout cestám s asfaltovým povrchem a kromě pár krátkých přejezdů se nám to daří. Na vybranou je tu celé spektrum cest od širokých štěrkových, přes neznatelné, zarostlé vysokou trávou, až po úzké pěšinky mezi borůvčím.

Zaniklé Hraničky
Údolím Vojtovického potoka stoupáme čtyři a půl kilometru, až dojedeme na velkou louku u bývalých Hraniček. Ty byly založeny kolem roku 1785 a bydlely tu pouze německé rodiny. V době největšího rozkvětu tu ve 27 domech bydlelo 281 obyvatel, koncem 19. století začalo lidí ubývat a v roce 1921 tu žilo už jen 192 obyvatel. Po odsunu v roce 1945 zůstaly ve vsi jen čtyři rodiny, v roce 1949 byli všichni obyvatelé vystěhováni.

Zánik vesnice urychlili obyvatelé sousedních Nových Vilémovic včetně početné komunity dosídlených Řeků, kteří rozebrali a odnesli vše, co mělo nějaký užitek.

V roce 1960 ženisté vyhodili do povětří místní kostel a tak byla zkáza dokonána.

Jen náhodou se podařilo lesnímu dělníkovi Franzi Schlegelovi nastěhovat do svého domu, který díky tomu zůstal stát až do dnešních dnů. Smutný osud, ale pro příhraniční oblasti naší republiky dost typický.

Zajatecké tábory a pašování přes hranice
Mineme horní okraj Nových Vilémovic a dostaneme se na rozcestí u vrchu Vábný. Kousek odtud je tabule, připomínající, že zde stál za druhé světové války jeden z mnoha zajateckých táborů. Těch bylo na Jesenicku okolo čtyřiceti a během války jimi prošlo přes 6 000 zajatců - 2 500 sovětských, 2 000 Angličanů, 1 000 Francouzů a 500 Poláků.

Kromě toho bylo na nucené práce ve zdejších lesích, kamenolomech, dílnách a pilách nasazeno okolo 4 000 dělníků. Postavení zajatců bylo různé, k Angličanům a Francouzům se Němci chovali poměrně ohleduplně, Poláci a sovětští zajatci trpěli nedostatkem jídla a nelidskými pracovními podmínkami.

Kousek za bývalým zajateckým táborem odbočíme na modrou značku a stoupáme až k hraničnímu přechodu v Černém Koutě. Tady si prohlédneme další informační tabuli, popisující poslední pašování samizdatů z Polska 18. listopadu 1989. Na Koníček, kde je další infopanel s fotografií zamračeného Václava Havla, jedeme po úzké pěšince, lemované borůvčím.

Je to trochu jízda zručnosti a taky je tu neobvyklé množství much, které sem zřejmě zabloudily z nedalekých pastvin. Z Koníčku sjedeme do Zálesí, staršího muže, stojícího u chalupy s vrtačkou (je víkend, zvelebují se chaty a chalupy), se zeptáme na nejbližší hospodu. Je dole v Travné, ale to bychom pak museli hodně stoupat zpátky na hřeben, proto se rozhodneme najíst se až v Javorníku.

Bikerská divočina
Nad Travnou mineme kiosek, obležený polskými důchodci a vydáme se k rozcestí Pod Bílou Skálou, odkud už budeme sledovat červenou přes Javorník a Rychleby zpátky k Hraničkám.

Od rozcestí Pod Bílou Skálou je to kousek k Vysokému (nebo Vysokému kameni), kde se po kamenných schodech dostaneme na vrchol mohutného kamenného suku s překrásnou vyhlídkou na vrcholy okolních kopců.

K Hájovně na Hoštickém potoce jedeme z kopce, ale je to místy taková divočina, že sjezd neriskujeme, ale jinak je to ten správný terén na to, abyste si ověřili své bikerské dovednosti. Od hájovny už vede široká cesta, která před Javorníkem přechází v úzkou asfaltovou silnici.

Hospoda, která nezklame
Při hledání restaurace, kde nabízejí teplá jídla, jsme zpočátku neúspěšní, jeden z místních starších občanů nám dokonce nabízí ke koupi kilo voňavých párků, které před chvílí koupil výhodně na trhu v Polsku, protože tu prý nikde moc nevaří. Ale nakonec nám ukáže cestu k Taverně, kam sice nechodí, protože je tam draho, ale prý tam dobře vaří. A měl pravdu.

Kromě mísy různých mas jsme si v česko-polském menu vybrali palačinky s mákem a máslem a zmrzlinu s čerstvými jahodami a rozhodně jsme nebyli zklamáni. Cena sice nebyla jako v bufetu, ale zas tak hrozné to nebylo.

Zastávka v Javorníku
Název města je původu slovanského, je odvozen od přídavného jména javorný. Archeologické nálezy kamenných sekerek v blízkém okolí dokládají již pravěké osídlení. První písemná zmínka je z roku 1290, kdy je v soupisu majetku vratislavského biskupství zmíněna ves Jawornik.

Zdejší hrad byl postaven na přelomu 13. a 14. století.

Co se týče novodobé historie, převážně německé obyvatelstvo nepřivítalo s nadšením vznik Československé republiky, na demonstracích lidé žádali o připojení k Německu. Těsně před válkou pak německé provokace vyústily ve vraždu dvou členů finanční stráže. Poválečné dosídlení Javorníku příliš neprospělo a v současnosti žije město hlavně z turistického ruchu.

Romantika v Račím údolí
Na hrad Rychleby se dostaneme kolem Čertových kazatelen po červené. Čertovy kazatelny, to je romantická skalní vyhlídka na Račí údolí se zachovalým původním pralesním porostem. Byla to oblíbená zastávka již v samých počátcích turismu u nás.

Hrad Rychleby byl pravděpodobně postaven počátkem 14. století na ochranu stezky, vedoucí z Javorníku do Kladska. Na protější straně Račího údolí jej doplňovalo menší opevnění, zvané dnes Pustý zámek. Hrad se poměrně brzy stal zříceninou, asi v 15.století.

Ve století 19. došlo k částečné rekonstrukci a z trosek se stala pěkná, romantická zřícenina. Na rozsáhlejší obnovu, plánovanou začátkem 20. století spolu s obnovou hradu Edelštejn ve Zlatohorské vrchovině, se nepodařilo sehnat dostatek financí.

Po červené značce se z Račího údolí pod zříceninou dostaneme kolem Červeného dolu přes Nové Vilémovice ke Hraničkám. Kromě sjezdu po louce do Červeného dolu stále stoupáme, odměnou je nám pak dlouhý sjezd zpátky do Vojtovic.

A to je pro dnešek konec. Doufám, že se asfaltovací mánie zdejším lesům vyhne. Že asfalt krajině neprospívá esteticky ani jinak, je zřejmé. Poměrně časté povodně, jejichž vznik se často svádí na globální oteplování, dokládají, že bychom měli více dbát na to, aby byla krajina schopná zadržet za deštivého počasí více vody.

A to ani nemluvím o tom, že se cyklistů nikdo neptá, po jakém povrchu chtějí v lese jezdit.

Myslím, že nejsem daleko od pravdy, když troufale řeknu, že více než zájmy cyklistů jsou přednější ekonomické zájmy. Protože zakázka na asfaltovou silnici je jistě lukrativnější než navézt pár náklaďáků štěrku na lesní cestu. Vy, kteří o stavbě cyklotras rozhodujete, myslete víc na to, co vaše rozhodnutí udělá s krajinou, než na svůj prospěch.

MŮŽE SE HODIT

Délka: 50 km
Převýšení: 1 310 m
Obtížnost: střední
Typ kola: trek, mtb
Popis trasy: Z Vojtovic údolím Vojtovického potoka na Hraničky- po červené k Novým Vilémovicím- po cyklotrase 6044 na rozcestí na Vábném- po modré k rozcestí Nad pramenem- po cyklotrase 6222 k rozcestí Pod Bílou Skálou- po červené do Javorníku- oběd v Taverně- po červené kolem Čertových kazatelen přes Rychleby, Červený Důl a Nové Vilémovice na Hraničky- sjezd do Vojtovic.

***







Mapa trasy na Google maps

***