Datum: 3. září
Délka: 62 Km
Převýšení: 1140 m
Čas: cca 6 hodin
Terén: kopce
Popis trasy:
Pro skalní bikery, milovníky výzev a jím podobné tvory je tahle trasa jednou z možností, jak vstoupit do podzimní sezóny důstojně a s grácii. Původní myšlenka navštívit všech pět Šumavských jezer je také svůdná, leč našemu malému týmu se ji nepodařilo realizovat až do konce, takže jsme ji přehodnotili na Čtyři Šumavská jezera a příjemný bonus navíc.
K absolvování trasy je dobré mít k dispozici buď automobil s řidičem, který zajistí váš návrat i s koly (přijede pro vás do cíle, nebo mít zjištěný jízdní řád šumavského cyklobusu, který pro vás udělá za drobnou úplatu totéž.
Jako start nám dobře posloužilo placené parkoviště ve Špičáckém sedle s cenou 100,- Kč/den a velmi, ale velmi nepříjemnou obsluhou, ekvivalentem zlé ježibaby bez základního vzdělání a sociálního ukotvení.
První jezero, Černé, je od parkoviště vzdálené cca 4 kilometry a je doslova zadarmo. Dojeli jsme k němu po lesní asfaltce během chvíle, většinu cesty po vrstevnici, konec byl dekorovaný lehkým, asi dvě stě metrovým stoupáním.
Černé jezero (Wikipedie)
Černé jezero (něm. Schwarzer See) je největší karové ledovcové jezero na Šumavě a zároveň i největší jezero v České republice, pokud nepočítáme vodní plochy vzniklé s přispěním člověka. Má rozlohu 18,43 ha. Leží v nadmořské výšce 1008 m. Dosahuje maximální hloubky 40,6 m. Vzniklo v poslední době ledové. Nachází se 6 km severozápadně od Železné Rudy.
Jezero leží pod severním svahem Jezerní hory, která se nad ním zvedá 320 m vysokou Jezerní stěnou. Černá barva jezera je způsobena odrazem tmavých lesů, které ho obklopují. Dno jezera tvoří skála na níž je v současné době asi 9 m kalu, který tvoří pyl z okolních stromů, ukládající se zde po tisíce let.
Voda z jezera odtéká Černým potokem do řeky Úhlavy, a dále pak do Berounky, Vltavy a Labe.
Ochrana Černého i nedalekého Čertova jezera začala již v roce 1911 a od roku 1933 jsou obě součástí Národní přírodní rezervace Černé a Čertovo jezero o rozloze 174,86 ha. V jezeře roste šídlatka jezerní a rašeliník. Ve fytoplanktonu jsou zastoupeny obrněnky Peridinium umbonatum a Gymnodinium uberrimum a zlativka Dinobryon pediforme. Ze zooplanktonupak perloočka Ceriodaphnia quadrangula a larvy chrostíka Molanna nigra.
Tajemné místo inspirovalo české umělce (Jan Neruda, Antonín Heyduk, Antonín Dvořák, Jaroslav Vrchlický) i Státní bezpečnost, která tady roku 1964 zinscenovala aféru s nálezem tajných dokumentů z 2. světové války. Jezero je také opředeno mnoha pověstmi.
V údolí Úhlavy pak byla v letech 1929 až 1930 postavena naše první přečerpávací elektrárna. Její součástí jsou dvě Peltonovy turbíny (1500 kW a 370 kW) a horizontální průtočná Kaplanova turbína (40 kW).
Po roce 1950 bylo jezero zahrnuto do pohraničního pásma a veřejnosti nepřístupné. V šedesátých letech bylo pod dozorem pohraniční stráže opět zpřístupněno, sezonně zde začala být na počátku 70. let zajišťována i autobusová doprava ČSAD. K ní byl o víkendech využíván například autobus z městské hromadné dopravy v Klatovech, později autobus Škoda 706 RTO městského úřadu v Železné Rudě. Provozování linky bylo ukončeno kolem roku 1989 v souvislosti se zvýšením režimu ochrany zdejší přírody.
Od 7. do 28. srpna 2010 zvláštní autobusovou linku pod číslem 439040 od parkoviště ve špičáckém sedle se čtyřmi páry spojů denně prováděnými plynovým autobusemSOR CN 12 EKOBUS obnovila ČSAD autobusy Plzeň a. s. na objednávku města Železná Ruda, platí na ní tarif a přepravní podmínky vyhlášené městem Železná Ruda. Provoz linky umožnila výjimka a podmínky stanovené Správou CHKO Šumava, platná po čtyři roky na období od června do září. Město jednalo s CHKO o zavedení dopravy již od roku 2008, zprvu jednalo s jiným dopravcem o zavedení turistického vláčku, tento záměr však zatím odsunulo na následující rok.
V současné době kolem jezera vede pěší červeně značená hřebenová trasa KČT od Malého Špičáku a dále na severozápad, a také žlutě značená pěší trasa a cyklistická hřebenová trasa 2055 ze Špičáckého sedla.
Od Černého jezera začne úsek, který většina bikerů označí jako nesjízdný, tedy nevyjetitelný. Cesta vede
První jezero, Černé, je od parkoviště vzdálené cca 4 kilometry a je doslova zadarmo. Dojeli jsme k němu po lesní asfaltce během chvíle, většinu cesty po vrstevnici, konec byl dekorovaný lehkým, asi dvě stě metrovým stoupáním.
Černé jezero (Wikipedie)
Černé jezero (něm. Schwarzer See) je největší karové ledovcové jezero na Šumavě a zároveň i největší jezero v České republice, pokud nepočítáme vodní plochy vzniklé s přispěním člověka. Má rozlohu 18,43 ha. Leží v nadmořské výšce 1008 m. Dosahuje maximální hloubky 40,6 m. Vzniklo v poslední době ledové. Nachází se 6 km severozápadně od Železné Rudy.
Jezero leží pod severním svahem Jezerní hory, která se nad ním zvedá 320 m vysokou Jezerní stěnou. Černá barva jezera je způsobena odrazem tmavých lesů, které ho obklopují. Dno jezera tvoří skála na níž je v současné době asi 9 m kalu, který tvoří pyl z okolních stromů, ukládající se zde po tisíce let.
Voda z jezera odtéká Černým potokem do řeky Úhlavy, a dále pak do Berounky, Vltavy a Labe.
Ochrana Černého i nedalekého Čertova jezera začala již v roce 1911 a od roku 1933 jsou obě součástí Národní přírodní rezervace Černé a Čertovo jezero o rozloze 174,86 ha. V jezeře roste šídlatka jezerní a rašeliník. Ve fytoplanktonu jsou zastoupeny obrněnky Peridinium umbonatum a Gymnodinium uberrimum a zlativka Dinobryon pediforme. Ze zooplanktonupak perloočka Ceriodaphnia quadrangula a larvy chrostíka Molanna nigra.
Tajemné místo inspirovalo české umělce (Jan Neruda, Antonín Heyduk, Antonín Dvořák, Jaroslav Vrchlický) i Státní bezpečnost, která tady roku 1964 zinscenovala aféru s nálezem tajných dokumentů z 2. světové války. Jezero je také opředeno mnoha pověstmi.
V údolí Úhlavy pak byla v letech 1929 až 1930 postavena naše první přečerpávací elektrárna. Její součástí jsou dvě Peltonovy turbíny (1500 kW a 370 kW) a horizontální průtočná Kaplanova turbína (40 kW).
Po roce 1950 bylo jezero zahrnuto do pohraničního pásma a veřejnosti nepřístupné. V šedesátých letech bylo pod dozorem pohraniční stráže opět zpřístupněno, sezonně zde začala být na počátku 70. let zajišťována i autobusová doprava ČSAD. K ní byl o víkendech využíván například autobus z městské hromadné dopravy v Klatovech, později autobus Škoda 706 RTO městského úřadu v Železné Rudě. Provozování linky bylo ukončeno kolem roku 1989 v souvislosti se zvýšením režimu ochrany zdejší přírody.
Od 7. do 28. srpna 2010 zvláštní autobusovou linku pod číslem 439040 od parkoviště ve špičáckém sedle se čtyřmi páry spojů denně prováděnými plynovým autobusemSOR CN 12 EKOBUS obnovila ČSAD autobusy Plzeň a. s. na objednávku města Železná Ruda, platí na ní tarif a přepravní podmínky vyhlášené městem Železná Ruda. Provoz linky umožnila výjimka a podmínky stanovené Správou CHKO Šumava, platná po čtyři roky na období od června do září. Město jednalo s CHKO o zavedení dopravy již od roku 2008, zprvu jednalo s jiným dopravcem o zavedení turistického vláčku, tento záměr však zatím odsunulo na následující rok.
V současné době kolem jezera vede pěší červeně značená hřebenová trasa KČT od Malého Špičáku a dále na severozápad, a také žlutě značená pěší trasa a cyklistická hřebenová trasa 2055 ze Špičáckého sedla.
Od Černého jezera začne úsek, který většina bikerů označí jako nesjízdný, tedy nevyjetitelný. Cesta vede
po červené turistické značce na turistický bod Rozvodí - sedlo mezi Malým Špičákem (1159 m. n. m.) a Jezerní horou (1343 m. n. m.). Výstup po lesní stezce, která spíš připomíná vyschlé říční koryto je prudký a plný balvanů. Spodní část jde cca.200-300 metrů ještě zdolat relativně dobře, ale jakmile cesta nabere velký sklon, je otázkou, zda se vysílit hned na začátku treku, nebo si energii uschovat pro další dobrodružné okamžiky. Věřím, že kopec by vyjet jistě šel, ale z mého pohledu by to vyžadovalo velkou, opravdu velkou fyzičku, výbornou techniku jízdy a lehce sebevražedné sklony jezdce.
Nahoře v sedle je jezdec ukolébán asfaltovou silničkou, která přichází zdola od parkoviště ve Špičáckém sedle (zelená turistická značka) a vzniká dojem, že dál bude cesta pokračovat příjemně a bude možné si trochu odpočinout. Kdepak. Asi po 150 metrech červená turistická značka, kterou sledujeme odbočí doprava a započne SJEZD. Stezka, která z Rozvodí klesá k Čertovu jezeru je především strmá, plná velkých kamenů a kořenů a nějaká dobrá ekologická duše ji opatřila řadou příčných korýtek a klád, to kvůli lepšímu odvodnění při deštích. Celkově lze říci, že cesta není určena cyklistům. Jsou dvě možnosti - buď kolo svést dolů (což je vzhledem k tomu, že jsme kolo vyvedli před chvílí z druhé strany težce nahoru vcelku zlá myšlenka), nebo to zkusit sjet.
Zkusil jsem to sjet a - podařilo se. Odpružení pružilo, ruce se snažily opustit řidítka, nohy vysílaly úpěnlivé prosby, ať už proboha konečně začnu používat stabilně nášlapy, sedací ústrojí trpělo a zuby drkotaly. Do toho mě občas nevybíravým způsobem vynadal nějaký důchodce, pravděpodobně důsledkem neschopnosti přijmout myšlenku, že jiní lidé tráví svůj volný čas jinak.
Zbytek našeho týmu, tedy tři cykloděvčata svá kola svedla a všichni jsme se šťastně sešli dole u Čertova jezera, kde jsme dostal po hlavě bez dalších komentářů pumpičkou za naplánování téhle trasy.
Čertovo jezero (něm. Teufels-See) je pověstmi opředené jezero ledovcového původu v okrese Klatovy v Plzeňském kraji v České republice. Nachází se na jihovýchodním svahu Jezerní hory, poblíž města Železná Ruda (Špičák). Vodní plocha se nachází v nadmořské výšce 1030 m, její rozloha je 10,33 ha a hloubka jezera dosahuje místy 36 m. Jezero obklopuje pralesovitý smrkový porost. Jako jediné ze šumavských ledovcových jezer náleží k povodí Dunaje.
Ochrana Čertova i nedalekého Černého jezera začala již v roce 1911 a od roku 1933 jsou obě součástí Národní přírodní rezervace Černé a Čertovo jezero o rozloze 174,86 ha. Ve fytoplanktonu jsou zastoupeny obrněnky Peridinium umbonatum a Gymnodinium uberrimum a zlativka Dinobryon pediforme.
Od Černého jezera pokračuje cesta dál po červené turistické značce kousek po hrázi, za kterou započne příjemná, široká a tu asfaltem, tu šotolinou zpevněná cesta směrem dolů, která po dlouhé sjezdu vyústí na konci obce Špičák u domu s reklamou na thajské masáže.
Následuje krátký přejezd po silnici do Železné Rudy, kde je nutné kličkovat mezi šílenými turisty, kteří rádi zapomínají, že se pohybují po silnici a ještě šílenějšími řidiči, kteří tuto informaci nikdy ani nepřijali a centrum městečka berou jako volnou parkovací zónu. Stánky vietnamských prodejců se sádrovými trpaslíky a vývěsní štíty nevěstinců pak místní kolorit jen korunují. Cestou se tedy díváme nalevo i napravo jen proto, abychom někoho nesejmuli, případně nebyli sami sejmuti a hlavně našli cykloturistické značení na Debrník (je u kostela). Poslední sjezd na dlouho dobu vede k mostu přes potok a potom to konečně začne.
Jsou různá stoupání - strmá, serpentýnovitá, strašná, blbá a další a další - tohle je jen hrozně dlouhé. Čeká nás přibližně deset kilometrů jen do kopce, bez výjimek. Nejprve po zelené turistické značce na Debrník (příjemnou alejí stromů po uježděné, široké cestě), potom po červené přes turistické body Zámecký les, Pod Polomem a Vlčí jámy na odpočívku Nad polomem. Stoupání vede po lesní úzké asfaltce s relativně dobrým povrchem, proto je potřeba dát velký pozor na protijedoucí bikery, kteří to po ní dolů doslova sviští. Na chodce pozor třeba dávat není, protože většinou jsou jen o málo pomalejší než stoupající cyklista, většina těch našich byla milá, pozdravili jsme se, prohodili pár slov, jen na výměnu adres už nedošlo. Z toho plyne ponaučení, že chodcům nevadí cyklista, vadí jim rychle jedoucí cyklista. Vlastně, jeden chodec nadával, křičel na nás, že by nás z těch velocipédů zkopal dolů, že jsme hajzlové a že máme jezdit jen po cyklostezkách. Na to nešlo nic říct. Stačilo zastavit a počkat na to skopání a dotyčný chodec se tváří v tvář důsledku svých slov rychle uklidnil.
Nahoře v sedle je jezdec ukolébán asfaltovou silničkou, která přichází zdola od parkoviště ve Špičáckém sedle (zelená turistická značka) a vzniká dojem, že dál bude cesta pokračovat příjemně a bude možné si trochu odpočinout. Kdepak. Asi po 150 metrech červená turistická značka, kterou sledujeme odbočí doprava a započne SJEZD. Stezka, která z Rozvodí klesá k Čertovu jezeru je především strmá, plná velkých kamenů a kořenů a nějaká dobrá ekologická duše ji opatřila řadou příčných korýtek a klád, to kvůli lepšímu odvodnění při deštích. Celkově lze říci, že cesta není určena cyklistům. Jsou dvě možnosti - buď kolo svést dolů (což je vzhledem k tomu, že jsme kolo vyvedli před chvílí z druhé strany težce nahoru vcelku zlá myšlenka), nebo to zkusit sjet.
Zkusil jsem to sjet a - podařilo se. Odpružení pružilo, ruce se snažily opustit řidítka, nohy vysílaly úpěnlivé prosby, ať už proboha konečně začnu používat stabilně nášlapy, sedací ústrojí trpělo a zuby drkotaly. Do toho mě občas nevybíravým způsobem vynadal nějaký důchodce, pravděpodobně důsledkem neschopnosti přijmout myšlenku, že jiní lidé tráví svůj volný čas jinak.
Zbytek našeho týmu, tedy tři cykloděvčata svá kola svedla a všichni jsme se šťastně sešli dole u Čertova jezera, kde jsme dostal po hlavě bez dalších komentářů pumpičkou za naplánování téhle trasy.
Čertovo jezero (něm. Teufels-See) je pověstmi opředené jezero ledovcového původu v okrese Klatovy v Plzeňském kraji v České republice. Nachází se na jihovýchodním svahu Jezerní hory, poblíž města Železná Ruda (Špičák). Vodní plocha se nachází v nadmořské výšce 1030 m, její rozloha je 10,33 ha a hloubka jezera dosahuje místy 36 m. Jezero obklopuje pralesovitý smrkový porost. Jako jediné ze šumavských ledovcových jezer náleží k povodí Dunaje.
Ochrana Čertova i nedalekého Černého jezera začala již v roce 1911 a od roku 1933 jsou obě součástí Národní přírodní rezervace Černé a Čertovo jezero o rozloze 174,86 ha. Ve fytoplanktonu jsou zastoupeny obrněnky Peridinium umbonatum a Gymnodinium uberrimum a zlativka Dinobryon pediforme.
Od Černého jezera pokračuje cesta dál po červené turistické značce kousek po hrázi, za kterou započne příjemná, široká a tu asfaltem, tu šotolinou zpevněná cesta směrem dolů, která po dlouhé sjezdu vyústí na konci obce Špičák u domu s reklamou na thajské masáže.
Následuje krátký přejezd po silnici do Železné Rudy, kde je nutné kličkovat mezi šílenými turisty, kteří rádi zapomínají, že se pohybují po silnici a ještě šílenějšími řidiči, kteří tuto informaci nikdy ani nepřijali a centrum městečka berou jako volnou parkovací zónu. Stánky vietnamských prodejců se sádrovými trpaslíky a vývěsní štíty nevěstinců pak místní kolorit jen korunují. Cestou se tedy díváme nalevo i napravo jen proto, abychom někoho nesejmuli, případně nebyli sami sejmuti a hlavně našli cykloturistické značení na Debrník (je u kostela). Poslední sjezd na dlouho dobu vede k mostu přes potok a potom to konečně začne.
Jsou různá stoupání - strmá, serpentýnovitá, strašná, blbá a další a další - tohle je jen hrozně dlouhé. Čeká nás přibližně deset kilometrů jen do kopce, bez výjimek. Nejprve po zelené turistické značce na Debrník (příjemnou alejí stromů po uježděné, široké cestě), potom po červené přes turistické body Zámecký les, Pod Polomem a Vlčí jámy na odpočívku Nad polomem. Stoupání vede po lesní úzké asfaltce s relativně dobrým povrchem, proto je potřeba dát velký pozor na protijedoucí bikery, kteří to po ní dolů doslova sviští. Na chodce pozor třeba dávat není, protože většinou jsou jen o málo pomalejší než stoupající cyklista, většina těch našich byla milá, pozdravili jsme se, prohodili pár slov, jen na výměnu adres už nedošlo. Z toho plyne ponaučení, že chodcům nevadí cyklista, vadí jim rychle jedoucí cyklista. Vlastně, jeden chodec nadával, křičel na nás, že by nás z těch velocipédů zkopal dolů, že jsme hajzlové a že máme jezdit jen po cyklostezkách. Na to nešlo nic říct. Stačilo zastavit a počkat na to skopání a dotyčný chodec se tváří v tvář důsledku svých slov rychle uklidnil.
Z odpočívala Nad polomem je lesní asfaltka svažitá, kolo se příjemně rozjede a už to sviští s větrem o závod. Ovšem jen do první levotočivé serpentýny, v tomto místě červená značka lišácky asfaltku opouští, aby bikerovi připravila příjemný bonus ve formě asi 150 metrového technického sjezdu po kamenech a kořenech k vodnímu kanálu (kanál, jak pozornější čtenář vytušil, vede z našeho třetího jezera, jezera Laka, které je na dohled).
Po uklidnění tlumičů pokračujeme dál po červené a téměř po vrstevnici asi 300 metrů uježděnou cestou, pozorujeme dřevorubce, jak kácí s motorovými pilami jako o život nalevo i napravo a přemýšlíme, jestli to nevadí místním tetřevům, když i průjezd cyklisty je vykolejí natolik, že přestanou tokat.
Poslední kousek před jezerem vede značka po dřevěném chodníku, měli bychom být opatrní a dát přednost případným chodcům. V našem případě to nebylo potřeba, protože všichni lidé, které jsme u jezera potkali tam byli též na kolech. Jen jeden starší pán seděl na lavičce, fotil kachny a tvářil se při pohledu na bikery kolem sebe smutně. Asi mu ukradli kolo.
Nachází se pod horou Plesná. Leží v širokém, mělkém a k severovýchodu exponovaném rulovém karu. Vyznačuje se tichou lesní samotou a je obdélníkového tvaru. Jezerní pánev s velmi jednoduchým reliéfem dna pozvolna zarůstá. Do jezera přitékají dva malé potoky. Voda z jezera odtéká Jezerním potokem do Křemelné.
Dno jezera je rašelinové. Po hladině plavou ostrůvky organogenního původu s vegetací většinou zastoupenou rašeliníkem, suchopýrem, ostřicí, borůvčím a brusiním. Jezero bývalo zarybněno pstruhy.
Hráz byla dvakrát ve 20. století zvýšena a v ní upravena propusť pro vypouštění vody při plavení dřeva. Na jednom ostrůvku stával kdysi dřevěný kříž na památku, prý zde utonulé dcery z blízkého dvora. Ovšem ostrůvek již neexistuje. Patrně poprvé bylo toto jezero zakresleno na Kreybichově mapě Prácheňského kraje z roku 1831, ovšem jako bezejmenné. V roce 1837 bylo zaměřeno a nazváno Laka See.
Jezero je přístupné pro pěší (značená turistická trasa), cyklisty (značená cyklostezka) a v zimním období i pro běžkaře (značená běžkařská trasa).
Brzdy můžete nechat odpočívat, cesta je široká, zatáčky přívětivé, sklon optimální. Pokud můj tachometr neměl slabší chvilku, řítil jsem se dolů rychlostí 60 Km/h. Ne, vážně, sjezd je dlouhý a příjemný, ale dávejme pozor na turisty, ti starší už neumí včas reagovat a představa, že se kromě nich po lese pohybuje o někdo rychlejší je pro ně obvykle nepřijatelná, takže vás budou nejspíš ignorovat.
Na rozcestí za odpočívkou na konci Hubačovi cesty (rovný úsek nejprve dolů, pak trochu nahoru) uhýbá cyklotrasa z červené značky doleva a my po ní dojedeme, stále sjezdem, až do obce Prášily. Sjezd je dlouhý, můžeme ho brát jako odměnu za dlouhé stoupání na jezero Laka. V Prášilech jsou jen tři místa, kde se lze najíst - Matějovy rychlovky (ty byly zavřené), U Michala (tam si nás dvacet minut personál nevšímal) a cukrárna s prodejnou potravin (kde byli milí, měli jídlo a dali nám ho hned).
Po občerstvení je před námi ale čtvrté jezero, Prášilské. Na malý okamžik využijeme Šumavskou magistrálu aka cyklotrasu číslo 33. Je zářným příkladem toho, jak by šly cyklostezky budovat - má smysl, je pouze pro cyklisty (což ale chodci zcela ignorují) a vede odněkud někam, tedy není to jen stometrový výkřik, jak jsme zvyklí z našich měst.
Po žluté značce pak pokračujeme doleva a hlavně vzhůru, za neustálého dozoru varovných cedulí po obou stranách cesty. Cedule upozorňují na fakt, že se po okolí válí nevybuchlá munice, biker si připadá jako na balkáně. Stoupání je dlouhé, cesta je frekventovaná, ale už po cca kilometru a půl dojedeme k rozcestí, kde žlutá značka uhýbá nahoru doleva (tudy ne) a rovně pokračuje krátká spojovací zelená (tudy ano), abychom po dalším kilometru dorazili k odbočce na Prášilské jezero. K jezeru je to přibližně kilometr stále do kopce, poslední úsek je nesjízdný, kolo můžeme nechat, podle stupně naší paranoie zabezpečené u odpočívadla pod jezerem.
hráz Prášilského jezera
Po dostatečném kochání u vodní plochy a nakrmení místních kachen pečivem sjedeme zpátky na hlavní cestu k rozcestí a pokračujeme po červené značce dál vzhůru k Poledníku. Jestliže výšlap na jezero Laka byl dlouhý, tenhle kopec je ke konci spíše strmý a dá nám hodně zabrat. Na vrcholu stoupání jsme odměnění značkou, kterou nelze nazvat jinak, než "Cyklista si rozbíjí hubu během salta". Je varováním protijedoucím cyklistům před prudkým klesáním a je vcelku výstižná.
Dál nás čeká až do Modravy už jen příjemný sjezd a krajinářsky velkolepé okolí. Od rozcestí Předěl pokračujeme po zelené značce po hřebenu k dalšímu rozcestí (Vaňkova cesta), odkud sjedeme po modré značce až k Javoří pile a tedy do údolí Roklanského potoka. Údolím svištíme s větrem o závod po asfaltové silničce podél malebných meandrů a panenské krajiny do obce Modrava. Když v těchto místech před lety František Vláčil natáčel filmy Markéta Lazarová a Údolí včel, věděl dobře proč.
údolí Roklanského potoka
Modravou projedeme jako nuceným zlem, je plná parkovišť a rozkopaných míst (budují se tu další parkoviště) a sjedeme po silnici k Hradlovému mostu. Na tomto místě se řeka Vydra dělí na dvě části - samotná řeka pokračuje údolím vstříc Čeňkově pile, doleva se odděluje Vchynicko-Tetovský plavební kanál, naše poslední dnešní etapa. Jízda podél kanálu je příjemná, vede po rovině, na obě strany je na co se dívat, stín přináší po horkém dni vítanou úlevu. Třešničkou na dortu je sjezd podél skluzu u Rokyty. Pro žíznivé - tedy alespoň já přibližně v tuto chvíli vyčerpal camel vak, je k dispozici studánka s výbornou, pramenitou vodou.
Na konci kanálu už nás čeká jen obec Mechov a cíl naší výpravy - nové parkoviště a současně místo, kde staví jednou za dvě hodiny cyklobus. ten nás může odvézt na Špičáské sedlo k zaparkovanému automobilu, nebo na Špičák k železniční stanici.

Vchynicko-tetovský plavební kanál