Plánovaný přejezd Českého lesa (Andrea)
Odjezd v pátek večer + kousek na kole, návrat v neděli večer, případně v pondělí večer podle plánu trasy
Cestování s koly a brašnami, spaní v přírodě
Terén převážně lesní asfaltky s trochou divočiny, četné zastávky na kochačku
--------------------------------------------------------------------------
00,0 Km - Železniční zastávka Lipová
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: Plzně
Příjezd kudy: vlakem v pátek večer.
O obci Lipová jsem na netu - a to jsem se snažil hodně - nenašel moc informací, spíš žádné, než nějaké. Zajímavostí ale je, že cestou z Lipové na další bod, obec Mýtinu, se nachází
Rustlerův statek
Skanzen Doubrava zahrnuje nejstarší kompletně dochovaný typický chebský hrázděný statek, pocházející z roku 1751. Je názornou ukázkou původní lidové architektury Chebska doplněný o expozici zemědělského nářadí, nástrojů a lidového nábytku místního regionu z 18. až 20. století. Jedná se o čtyřstranný uzavřený hrázděný dvorec, který je zvaný též Rustlerův statek. Upravený na soukromé muzeum.
V obci je hřebčín s největším stádem arabských plnokrevníků v ČR.
Adresa: Doubrava 3, 350 02 Lipová
Telefon: +420 354 593 302
Fax: +420 354 593 302
Otevírací doba :
Květen, červen a září a říjen - víkendy 12.00 - 18.00
Červenec a srpen - denně mimo úterý 12.00 - 20.00
Jindy po přechozí dohodě.
Prohlídka :
- samostatně nebo s průvodcem (nad 10 osob)
- délka prohlídky 45 minut
- nejvíce 40 osob
Vstupné :
- dospělí 30 Kč
- děti 20 Kč
Služby :
- rezervace prohlídek
- prodej suvenýrů
- restaurace (tel./fax: 354 593 195)
- možnost stanování
- společenské akce na objednávku
***
Cesta dál vede po cyklotrase č. 36 do obce Mýtina
--------------------------------------------------------------------------
03,0 Km - Obec Mýtina
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: Lipová u Chebu
Příjezd kudy: po cyklotrase č. 36
Mýtina je historicky doložena ve 14. století a vznikla na místě středověké tvrze v území zvaném Freis (Fraisch). Toto území spadalo střídavě pod správu Bavorska a Česka a teprve v roce 1848 bylo definitivně rozděleno a jeho severovýchodní část s Mýtinou připadla k Čechám. Obyvatele většinou živilo zemědělství, půda byla uhelná, díky vyvřelinám ze Železné Hůrky. Proto se také okolí označovalo jako Schwarze Erde - Černá země. Na místě bývalé usedlosti čp.13 stával v minulosti zámeček využívaný zřejmě služebníky z Waldsassenského kláštera. Před druhou světovou válkou byla Mýtina poměrně velkou obcí, ve které žilo přes 800 obyvatel, téměř výhradně Němců. Po jejich odsunu byla většina staré zástavby zbořena a zachovalo se jen několik budov a kaple. Ještě v roce 1998 byly rozeznatelné zbytky zámecké budovy a barokní kaple byla ve špatném stavu a sloužila jako útulek pro ovce. Dnes už nenajdeme ze zámečku téměř nic, nad kapličkou se slitoval jeden místní nadšenec a před nedávnem ji pečlivě opravil, k plné kráse ji chybí už jen dveře.
Ještě před kapličkou, napravo od cesty na rohu u bývalého hostince můžeme vidět malý mlýnský kámen. Ten však není z žádného místního mlýna, ale přivezl ho sem z Německa bývalý majitel hostince jako dekoraci.
Mýtina leží asi 13 km jjv. od Chebu poblíž hranice se SRN v podhůří Dyleňského lesa. Současný název je novodobý, ves se vždy jmenovala St. Albenreuth (na rozdíl od Neu Albenreuthu na německé straně hranice).
Vesnice vznikla asi ve 14. století a ve středověku zde existovata tvrz, která později zcela zanikla.
Před druhou světovou válkou byla Mýtina poměrně velkou obcí, ve které žilo přes 800 obyvatel, téměř výhradně Němců.
To se radikálně změnilo po odsunu r. 1945 a po roce 1948, kdy se vesnice ocitla izolována v těsné blízkosti hraničních zátarasů. Přes devadesát procent zástavby bylo zbořeno, dnes zůstává v devastované vsi jen několik posledních domů z nichž některé jsou navíc v havarijním stavu. Období socialismu naopak "obohatilo" ves o rozsáhlý areál kasáren Pohraniční Stráže (dnes stanice Pohr. policie).
Po roce 1990 byl obnoven hraniční přechod do Neualbenreuthu, jižně od vsi poblíž cesty k němu se nachází chráněné území Železná Hůrka - bývalá sopka, podobná mnohem známější Komorní Hůrce u Chebu.
Zdroj:
Zaniklé obce cz
***
Cesta dál vede po červené turistické trase
--------------------------------------------------------------------------
05,02 Km - Kyselecký hamr
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: obec Mýtina
Příjezd kudy: po červené turistické značce
Asi 2 km východně od obce Mýtina, do které se dostaneme po cyklotrase 2129, v údolí Stebnického potoka vyvěrá ojedinělý pramen kyselky. Je znám pod názvem Kyselecký Hamr a na kole se k němu můžeme dostat jen částečně. Projedeme Mýtinou silnicí, která se na konci vsi změní na polní cestu a zatočí vlevo do kopce. Asi po 1 km přijedeme na žluto-červené turistické rozcestí u Kyseleckého Hamru s přístřeškem. Z rozcestí pak ještě musíme sjet asi 300m po žluté značce dolů k potoku. Cesta je ale dost příkrá a vhodná jen pro horská kola, proto méně zkušeným doporučuji raději jít pěšky a kola nechat u přístřešku. Kdysi u potoka stával hamr, ale dnes tam najde už jen jeho základy. Za můstkem přes potok pak odbočíme vlevo a po 200m uvidíme altán pramene.
Pramen vyvěrá z krystalinických hornin na okraji chebské pánve, ale složením patří ke skupině uhličitých vod Mariánských Lázní. Je typickým puklinovým pramenem skrytým v aluviu (nejmladší část čtvrtohor). Voda má nízké pH (4,9) a vysoký obsah CO2, který probublává vodním sloupcem v jímce. Kyselka je zde jímána poněkud neobvyklým způsobem a to kamenným pažením vyrobeným z granitu, které se až do současnosti dochovalo z roku 1648! Obvykle se dříve kyselky jímaly ve vydlabaných kmenech stromů, jako to vidíme často ve Slavkovském lese, nebo se jímaly v dřevěných deskách. Kyselecký pramen je jedinečný tím, že obsahuje vyšší množství lithia a dává údajně přes 200 litrů vody za minutu. Někteří místní obyvatelé říkají, že minerálka pomáhá léčit žaludeční vředy. Další informace o kyselce můžeme získáte v pořadu České televize - Večerník z Čech (nastav čas přehrávání na 12:50) uvedený v dubnu 2006. Po revoluci se pramen snažilo využít sdružení podnikatelů a chtělo pramen stáčet. Kolem roku 1996 v Mýtině již rozestavělo, ale nedokončilo stáčírnu, kterou si můžeme prohlédnout v Mýtině.
Zdroj:
Informační portál Karlovarského kraje
***
Cesta dál pokračuje po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
08,00 Km - zaniklá obec Oldřichov
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: Kyseleckého Hamru
Příjezd kudy: po červené turistické značce
Vesnice ležela poblíž hranice se SRN na severním úpatí Dyleně. Šlo o nevelkou podhorskou osadu s asi 150 obyvateli, rozloženou podle tzv. Oldřichovské cesty což je silnice vedoucí po severních svazích Dyleně a spojující ves Vysoká s Mýtinou (či spíše byla, nyní je tato stará silnice v některých úsecích neudržovaná a zarostlá neboť průběh komunikací se změnil při budování hraničních zátarasů).
Vesnice zůstala po roce 1945 v podstatě opuštěná a v 50. letech byla demolována kvůli zřízení hraničního pásma. V místě kde stála je dnes jen několik starých ovocných stromů a malé zbytky základů zarostlé vegetací.
Zdroj:
Zaniklé obce cz
***
Cesta dál pokračuje na rozhlednu Dyleň stále po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
10,60 Km - rozhledna a stejnojmenný vrch Dyleň
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: zaniklá obec Oldřichov
Příjezd kudy: po červené turistické značce
Na hoře Dyleň 940,3 m n.m. se nachází věž, která sloužila vojenským účelům jako radarová stanice, dnes je v soukromém majetku radia Egrensis.
Zvláštností této věže bylo, že celá stavba byla provedena bez jediného kousku železa a trámy jsou spojeny šrouby ze silikonu.
Věž je obehnána ploty a je hlídána třemi vlčáky a stálou službou. Na místo je možné dojít pouze pěšky nebo na kolech.
Pověst O dyleňském městě
Před dávnými časy leželo na vrcholu Dyleně mocné a velmmi bohaté město. Tato rozlehlé město mělo skvostné domy s vysokými kupolemi, často krytými zlatem. Obklopeno vysokou kamennou zdi s mnoha střílnami a strážnírrmi věžrni odolávalo všem útokům. Občané chodili oblečeni v sametu a šlapali po cestách vykládaných českými granáty a zlatými deskami. Nejbohatšími obyvateli byli zlatníci, zbrojaři a obchodníci: Nejchudší byli dělníci, horníci a malí obchodníci. Město oplývalo čilou hornickou činnosti, těžilo se zde zlato, stříbro. V okolí města se též nacházela velká množství českých granátů, kterými se postupně plnila městská pokladnice. bim však bylo město bohatší, tím nastával vetší mravní úpadek jeho obyvatel, neboť bohatství, jež lidé vytěžili z hory, na ně uvalilo kletbu podzemní moci.
Do města putovalo mnoho chudáků, doufajících, že jim zbude něco ze stolu boháčů. Ti je však z města hnali psy a holemi. Jednou se poblíž města utábořila skupina Cikánů. Ve městě tak jako jiní nic nedostali, stěžovali si tedy svému náčelníkovi. Tento velmi letitý a moudrý muž se tedy vydal do města sám. Ale ani jemu se nedostalo ničeho jiného, než výsměchu a nadávek. Když mu nic jiného nezbývalo. pokusil se pro své druhy něco k jídlu ukrást. Byl však přistižen při činu a ihned odsouzen k smrti.
Na prostorném náměstí byla postavena šibenice. Lidé se zvědavě shromáždili ve velkém množství okolo popravčího místa a vyčkávali, co se bude dít. Kat už přivel ke starci, ale ten jej pokorné poprosil, aby mu ještě na chvíli sundal pouta, že by se chtěl ještě pomodlit a říci své poslední přání. Kat mu tedy pouta sundal. Cikán si klekl na zem a napřáhl své ruce směrem k nebi. Přitom si mumlal jakousi průpovídku. Za chvíli se znovu postavil a s hromovým hlasem řekl: "Pohlť země toto bezbožné město!" Jakmile to dořekl, s velkým rachotem se hora otevřela a celé město se da ní propadlo. S městem se do země propadlo mnoho zlata, stříbra a drahých kamenů. To je onen pověstný dyleňský poklad.
Pověsti hory Dyleň 1999.
Pověst Trhovec a trpaslíci
V dávných dobách, ještě když byla důlní činnost na Dyleni v plném rozkvetu, žil v Neualbenreuthu jeden starý a poctivý horník. Jednou na něj při práci spadl těžký dřevěný trám, a stal se tak doživotním mrzákem, nuceným žít v naprosté bídě. Neměl nikoho blízkého ani příbuzné, musel se tedy o sebe postarat sám. S námahou nasil každý večer z přilehlých lesů dříví na topeni. Jednoho dne, zrovna když vylezl z postele, nalezl pode dveřmi dopis zabalený v nádherné zlaté obálce. Bohužel neuměl číst, a tak se vydal za jedním městským trhovcem, který byl kdysi jeho dobrým přítelem. Trhovec vzal ochotně dopis a napřed si jej sám pro sebe v duchu přečetl. Když se zahleděl do obsahu, zjistil, že dopis může docela dobře využit pro sebe. V dopise totiž stálo, že nedaleko Neualbenreuthu na úpatí Dyleně leží pod velkým balvanem poklad. Bezostyšné horníkovi řekl, že jde o výsměšný dopis, ve kterém si z něj někdo pouze dělá legraci. Nabídl mu, že raději dopis spálí. Vylekaný horník rychle přitakal, a tak dopis zanedlouho shořel na popel. Horník rychle pustil událost z hlavy a spěchal domu, aby se věnoval domácím pracem. Trhovec se mezitím rychle sbalil a vydal se na cestu k Dyleni. Na popsaném místě našel skutečně pod velkým kamenem pytel plný zlatých mincí. Naložil si žok na ramena a upaloval zpět tak rychle, jak jen mu to těžká zátěž dovolila. Doma uložil pytel pod postel a čekal na večer, aby si mohl obsah pytle v klidu prohlédnout. Když slunce zapadlo za horizont, vylezl na půdu, zatáhl závěsy a otevřel pytel. To však neměl dělat, protože jakmile jej otevřel, vyhrnulo se z pytle ohromné množství malých trpaslíku, kteří začali ziskuchtivého trhovce nemilosrdně hlava nehlava bít. Po chvíli se mezi trpaslíky objevil jejich král se třpytivou korunou na hlavě. Stoupl si trhovci na hrud a podíval se mu strašlivým pohledem do očí. V tom okamžiku všichni trpaslíci zmizeli tak rychle, jak se objevili. S nimi zmizel i celý poklad. Od té doby se trhovec cítil stále hůř a po roce strádání zemřel na těžkou chorobu. Trpaslíci odnesli poklad do domu starého horníka a navždy zmizeli. Když šel k večeru stařec zatopit, našel za pecí pytel se zlatem. Stal se z něj bohatý muž a do konce si žil jako pán.
Pověsti hory Dyleň 1999
Pověst Ovčák a hodiny na Dyleni
Kdysi dávno pásl starý ovčák stádo ovcí na svahu Dyleně. Několik ovcí se ale zatoulalo a tak musel ovčák na samou nastávající noc zbytek stáda hledat až na samém vrcholku Dyleně. Ovce sice našel, ale noc přišla tak rychle, že se ovčák rozhodl přenocovat i s ovcemi ve skalách na vrcholku kopce. Rozdělal oheň, podřimoval u něj a čekal na svítání. Náhle se ocitl v nádherné komnatě plné bohatství a drahokamů, kde nahlas tikaly hodiny, které ale ovčák neviděl. Náhle začaly hodiny odbíjet čtvrt, potom půl, tři čtvrtě a celou.To se ještě jednou opakovalo a užaslý ovčák ať hledal jak chtěl, žádné hodiny nenašel. Přicházel den a sen se rozplynul jako pára. Ovčák odehnal zbytek stáda domů a rozhodl se, že bude ve skalách na Dyleni ještě někdy přenocovat. Chtěl, aby se mu překrásný sen znovu zdál. Několikrát se do skal vrátil, ale už nikdy hodiny v hoře tikat neslyšel.
David Holubec, Marianskolazensko
Zdroj:
Hrady cz
***
Cesta dál pokračuje stále po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
11,9 Km - střed Evropy
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: Vrchu Dyleň
Příjezd kudy: po červené turistické značce
Střed Evropy - Mitellpunkt Europass – geografický bod vyznačen žulovým pomníkem, datován 1965. Jedna z lokalit považovaných za střed Evropy. Na schématu Evropy na žulovém stole jsou vyznačeny vzdálenosti k nejzazším bodům kontinentu.
***
Cesta dál pokračuje stále po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: středu Evropy
Příjezd kudy: po červené turistické značce
Vrch Čupřina (864 m n.m.) - ten ale jen lehce podjedeme, i když stoupání to bude. Podle mapy bez výhledu, všude les.
***
Cesta dál pokračuje stále po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: středu Evropy
Příjezd kudy: po červené turistické značce
Mohelská pláň - zde stávala zaniklá obec
Nové Mohelno (text nešel zkopírovat, ale za odkazem se skrývá podrobná stránka o této obci)
***
Cesta dál pokračuje stále po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
19,5 Km - bývalý uranový důl Dyleň
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: Mohelské pláně
Příjezd kudy: po červené turistické značce
Důl Dyleň
Ložisko Dyleň leží pod západním svahem Českého lesa v blízkosti horského vrcholu Dyleň.
Důlní pole se rozkládalo v katastrálním území Slatina, okres Cheb. Dobývací prostor “Slatina” byl stanoven bývalou Ústřední správou uranového průmyslu Příbram “Výměrem o stanoveni dobývacího prostoru Slatina” ze dne 30.11.1965 a jeho rozšíření bylo provedeno rozhodnutím č. j. 0617 ze dne 31. prosince 1968 ČSUP, gen. ředitelství Příbram. Vzhledem ke skutečnosti, že se důl Dyleň nacházel v blízkosti státní hranice s Německem, bylo OBÚ Příbram rozhodnutím ze dne 27.3. 1973, č.j. 2518-63/0-’Vy/Za-72 stanoveno ochranné pásmo státní hranice s omezením pro vrtné práce 50 m a pro hornická díla 100 m od průmětu státní hranice.
V souladu s organizačním uspořádáním ČSUP byl důl Dyleň jedním z důlních závodů bývalého koncernového podniku ČSUP, Uranové doly Západní Čechy a těžba “U” rud byla zahájena v roce 1964. Povrchový areál byl postupně dostavován v letech 1965-1984.
Ložisko bylo otevřeno dvěma jamami. Pro větrání byl vyražen paralelní komín s jámou D I, který svým posledním úsekem VK 2/0 ústil pod vozovým oběhem jámy D I do větracího kanálu. Jáma D I byla hluboká 1003,7 m, měla dřevěnou rámovou výztuž průřezu D-75 v celé délce.
Jáma D II byla jámou těžební a vtažnou. Byla vyražena průřezem D-13,51, měla rovněž dřevěnou rámovou výztuž mimo 140 m. úsek mezi 14. a 16. patrem. Celková hloubka byla 1258,4 m.
Důl Dyleň byl napojen na komunikační sít jedinou silnicí, vybudovanou v trase bývalé lesní cesty.
Dobývání bylo ukončeno k 31.8.1991, přestože původně byl podle útlumového programů stanoven termín zahájení likvidace dolu Dyleň na 1.1.1994. Pro dobývání bylo připravováno 22. patro a dobývací práce byly koncentrovány na 20. patře. Vzhledem ke skutečnosti, že se nepotvrdilo pokračování zásob do úrovně 22. patra, bylo rozhodnuto o ukončení těžby na dole Dyleň před stanoveným termínem.
Zdroj: Zdař
Bůh cz
***
Cesta dál pokračuje stále po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
20,5 Km - bývalá obec Slatina
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: bývalého uranového dolu Dyleň
Příjezd kudy: po červené turistické značce
Slatiny, též uváděné jako Slatina (české jméno místa vzniklo až po roce 1945, dříve Lohhauser), byla osada uprostřed hlubokých hraničních lesů na luční enklávě nad Hamerským potokem, který odsud odtéká k jihu a přes německý Mahring se zanedlouho opět vrací na naše území.
Vznikly v polovině 18. století jako osada lesních dělníků, v roce 1930 tu stálo 22 usedlostí. Po roce 1945 zůstala odlehlá osada nedosídlena, v 50. letech se ocitla v hraničním pásmu a byla zbořena.
Slatiny tvořily usedlosti rozptýlené na louce kterou prochází silnička od Chodovské Huti. Veškerá zástavba je dnes zcela zlikvidována, osadu připomíná pouze několik ovocných stromů a velký žulový balvan při silnici, na němž byla po roce 1990 obnovena pamětní deska obětem 1. světové války, připomínající dnes také zánik osady. Část prostoru osady byla v nedávné době zalesněna.
Okolí Slatin ožilo koncem 70. let 20. století, kdy byla nedaleko otevřena (za přísného dozoru Pohraniční Stráže, šlo o lokalitu uvnitř hraničního pásma) šachta Uranových Dolů Zadní Chodov, tzv. Důl Dyleň. Šachta byla nedlouho po roce 1990 uzavřena a odstraněny i všechny důlní objekty, dnes těžbu připomínají pouze zarůstající haldy hlušiny.
Mlýn v Lohhäuseru (Lochmühle) - bývalé č.p. 17 nechal v roce 1838 postavit kníže Windischgrätz – majitel tachovského panství. Budova stávala při samé státní hranici (ve vzdálenosti asi 10 metrů od ní). Až do roku 1884 sloužil též jako pila a hospoda. Při jedné ze zábav v roce 1884 však došlo k požáru, jehož následkem mlýn vyhořel. K obnově došlo za dva roky v r. 1886 o což se zasloužil Fridrich Huber (1861-1940), který se oženil s dcerou místního mlynáře Theresií Lanzendörferovou. Kromě vlastního provozu mlýna se zde též předtavovala hornina dodávaná místní sklářské huti, která v Lohhäuseru existovala až do roku 1888. K definitivnímu zániku mlýna došlo při druhém požáru 31.8.1947. Traduje se (ale jednoznačné důkazy chybějí), že mlýn zapálil jeho poslední odsunutý majitel, který prý z německého území vhodil do mlýna zápalnou láhev.
V současné době jsou patrné pouze zbytky zdiva a dlouhý mlýnský náhon. Několik metrů od trosek stojí obnovený pomník, připomínající tragickou smrt mlynářského synka, vybudovaný v roce 1868
***
Cesta dál pokračuje stále po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: bývalé obce Slatina
Příjezd kudy: po červené turistické značce
Rybník ke sportovnímu rybolovu s chovnými rybami jako je kapr, lín, štika, amur, candát o rozloze 2,29 ha se nachází severně od v obce Broumov
Hamerský potok
Pramení na JV svahu Čupřiny ve výšce 754m n. m. Nad Broumovem ústí zleva ve výšce 535m n. m. do Hamerského potoka říčka Tichá, která před zaústěním protéká kaskádou pstruhových rybníčků a větším rybníkem Farským (3,40 ha).
Na další cestě k východu přibírá Hamerský potok zprava vody Hvozdního (Hvozdného) potoka a zleva Huťského potoka (517m n. m. ). Všechny tři jmenované přítoky Tiché, Hvozdního a Huťského potoka se vlévají do Hamerského potoka velmi blízko Broumova, cca do 1 km.
Však také vody Hamerského potoka byly v minulosti hojně využívány, o čemž svědčí například zřícenina starého hamru v údolí. Tyto stavby, v minulosti na tomto potoce tak četné daly potoku i své jméno.
Zdroj: Aleš Kocourek
***
Cesta dál pokračuje stále po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: rybníku Kajetán
Příjezd kudy: po červené turistické značce
Ves rozložená na návrší nad údolím Hamerského potoka při silnici k hraničnímu přechodu Broumov – Mähring. Západní část Broumova byla před rokem 1945 samostatnou osadou – Nový Heimhausen. Řadí se mezi mladší místa Plánska, neboť první písemná zmínka pochází až z roku 1523, kdy ves náležela mezi tachovská léna. V roce 1614 byl Broumov už jako svobodný statek přikoupen Schirndingery ze Schirndingu k Chodové Plané. V rámci tohoto panství zůstal i za následujících držitelů, Haimhausenů, od roku 1621 a jejich dědiců, Berchem – Haimhausenů, počínaje rokem 1818 až do konce feudalismu. Po 110 letech samosprávy byl Broumov v roce 1960 přičleněn jako osada k Zadnímu Chodovu, posléze v roce 1980 k Chodskému Újezdu. Od roku 1990 má opět vlastní obecní úřad.
Od majitelů Heimhausenů byly ve vsi vystavěny dva zámečky. Patrně starší je Jánský zámeček – Johanneshof, napravo od vjezdu do vsi směrem od Chodové Plané. Druhý, menší zámeček vybudovaný na jižním svahu nad údolím potoka, vděčí za své založení (kolem roku 1750) Zikmundu Heimhausenovi. Tento zámeček sloužil zároveň jako objekt lesního a báňského úřadu v období 18. a 19. stol., kdy byla v okolí Broumova těžena a zpracovávána železná a měděná ruda.
První zmínky o železné huti pocházejí z r. 1749, později byla rozšířena o válcovnu plechu a r. 1841 o drátovnu, která zásobovala svými výrobky nejen Prahu, Plzeň, ale i Polsko a německé trhy. Provoz vysoké pece byl zastaven r. 1867, likvidace drátovny následovala r. 1870. Na tuto průkopnickou činnost dosud upomínají zříceniny starého hamru v údolí i socha sv. Víta – patrona měditepců před zámečkem.
Svojí architekturou osobitý kostelík sv. Anny byl za podpory vrchnosti vystavěn v letech 1929 -1931. Před kostelem je symbolický hřbitov německých vojáků ze 2. světové války.
Francouzský dub u Broumova (pověst)
Když poutníci putovali z Plané do bavorského Mähringu, procházeli Broumovem, a v lese za Broumovem narazili v blízkosti silničky na prastarý dub, který nazývali vesničané "Francouzský dub". Jeho větve byly zčásti uschlé.
O tomto stromě se vyprávělo, že když francouzská vojska táhla zdejší krajinou, aby svrhla císařovnu Marii Terezii, pálila a ničila vesnice a vyvolala proti sobě nenávist.
Když v boji prohrávali a chtěli se spasit útěkem před Císařskými, prchali tudy Francouzi do Bavor a mnoho z nich zdejší uhlíři a dřevorubci pochytali. Byli pak pověšeni na tomto stromě.
Dubová alej pod Broumovem
Je chráněné stromořadí u Broumova. Přibližně 150 let stará alej 16 dubů letních roste poblíž Hamerského potoka v nadmořské výšce 530 m. Obvody kmenů měří 200–390 cm, koruny dosahují do výšky 25 m (měření 1982).
Alej je chráněna od roku 1983 jako krajinná dominanta a součást památky.
Broumovský jasan
Je památný strom u Broumova. Přibližně třistaletý jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) roste na levém břehu Hamerského potoka pod Jánským zámečkem v místě, kdepolní cesta od Jonášova mostu vstupuje do lesa v nadmořské výšce 522 m.
Jeho kmen je u paty obrostlý mechem a má měřený obvod 540 cm a koruna stromu dosahuje do výšky 32 m (měření 2000). Chráněn je od roku 1983 jako krajinná dominanta.
Mezi pozoruhodné nechráněné staré stromy patří rozložitý jasan ztepilý v parčíku pod Jánským zámečkem.
Broumovský smrk
Je památný strom u Broumova. Přibližně dvěstěletý smrk ztepilý (Picea abies) roste pod lesním zámečkem sv. Víta na západním okraji vesnice v nadmořské výšce 529 m.
Obvod jeho kmene měří 410 cm a koruna stromu dosahuje do výšky 35 m (měření 2000). Chráněn je od roku 2003 pro svůj vzrůst.
Broumovské smrky v Hamerském udolí
Jsou památné stromy u Broumova západně od Chodové Plané. Skupina deseti stodvacetiletých smrků ztepilých (Picea abies) roste asi 2 km východně od státní hranice a 3 km západně od Broumova v polesí Huť v údolí Hamerského potoka v nadmořské výšce 560 m.
Obvody jejich kmenů měří od 200 do 280 cm, koruny stromů dosahují do výšky 44 m (měření 1982). Smrky jsou chráněny od roku 1983 pro svůj vzrůst.
Přírodní rezervace “Broumovská bučina“
Leží nedaleko za obcí Broumov na jejím katastrálním území, na svahu údolí Hamerského potoka. Má plochu přes 25 ha a byla vyhlášena v roce 1989.
V porostu jsou zastoupeny různé věkové kategorie, takže lze více než jinde spoléhat na kvalitní přirozený vývoj porostu, aniž by se musel nějak výrazně korigovat.
Jánský zámeček
Stojí na východním okraji vsi pod silnicí. Své jméno obdržel po soše svatého Jana Nepomuckého, která však již dávno zmizela. Zámeček je uváděn poprvé roku 1818, kdy sloužil jako obydlí lesníka a příležitostné lovecké sídlo vrchnosti.
Zámeček sv. Víta
Nachází se uprostřed Broumova, pod hlavní komunikací, nad údolím Hamerského potoka. Nejedná se v pravém slova smyslu o šlechtické sídlo, ale o správní objekt vrchnostenské železárny a zdejšího těžebního úřadu.
Pod zámkem stojí socha svatého Víta z roku 1749. Není jistě náhodou, že socha patrona měditepců, za něhož je svatý Vít považován, vznikla ve stejném roce, v němž je poprvé uváděna i zdejší železárna.
Drobná patrová budova se čtyřmi okenními osami a vysokou mansardovou střechou s věžičkou byla do počátku 90. let 20. století opuštěná a zpustlá. Dnes je v rekonstruovaném objektu restaurační zařízení.
Zámeček Neuhaimhausen
Byl vystavěn v lese západně od Broumova v místní části obce stejného jména. Stavba založená nedlouho před rokem 1875 byla vybudována pod vedením stavebního mistra A. Libela.
Patrně již následujícího roku byl zámeček, zřízený na náklady Johanna Ernesta hraběte Berchem – Haimhausena, dokončen. Dvoupatrový projekt zámku připomíná spíše velkou vilu vystavěnou v historizujícím slohu.
V nedávné minulosti byl využíván jako správní budova pionýrského tábora.
Kostelík sv.Anny
Byl vystavěn za podpory vrchnosti v letech 1929 - 1931. Obec jej v letech 2004 - 2005 zrekonstruovala. Před kostelem je symbolický hřbitov německých vojáků z II.světové války.
***
Cesta dál pokračuje stále po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
31,1 Km - bývalá obec Jalův dvůr
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: Broumova
Příjezd kudy: po červené turistické značce
Jalový Dvůr ležel na svažité lesní mýtině asi 2 km jižně od Broumova, jehož byla osada místní částí. Dvůr vznikl kolem roku 1760, při něm později osada. Stál zde také lovecký zámeček, postavený v 19. století chodovoplánskou vrchností. Před válkou měla osada 16 domů.
Po válce a odsunu Němců se malou odlehlou osadu nepodařilo dosídlit a s nástupem socialismu už o to kvůli blízkosti hraničního pásma nebyl ani zájem. V 50. letech byly usedlosti zbořeny kromě zámečku který ještě nějakou dobu užívala Pohraniční Stráž, i ten však byl do poloviny 60. let zbořen. Dnes bývalé osídlení připomínají pouze terénní nerovnosti a pomník z r. 1906 připomínající zakoupení okolních lesů městem Planou, který se nachází západně nad osadou na křižovatce lesních cest.
***
Cesta dál pokračuje stále po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
41,7 Km - bývalá obec Hraničná (Hermannsreith)
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: bývalé obce Jalův dvůr
Příjezd kudy: po červené turistické značce
dnes zcela zaniklá Hraničná byla osadou Pavlova Studence, od kterého ležela asi 3km severně. Stavebně šlo vlastně o část starší a dosud existující německé vsi Hermannsreith, která se v 18. století "rozšířila" na české území a postupně zde vzniklo 23 usedlostí, což byl stav před válkou.
Po válce bylo německé obyvatelstvo odsunuto, v roce 1951 pak přišel známý příkaz zbořit všechny stavby v hraničním pásmu kromě těch které hodlala používat Pohraniční Stráž. Toto "štěstí" Hraničná neměla, takže byla demolována. Je těžko pochopitelné co vedlo realizátory akce k tomu že si dali tak pečlivou a dokonalou práci s likvidací malé opuštěné vsi, nicméně stalo se a podařilo se, a dnes najdeme na naší straně proti německé vsi skutečně pouze louku bez sebemenších stop po bývalé zástavbě.
***
Cesta dál pokračuje stále po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
43,1 Km - bývalá obec Pavlův Studenec (Paulusbrunn)
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: bývalé obce Hraničná
Příjezd kudy: po červené turistické značce
dnes zcela zaniklá ves patřila k největším osadám v tachovském pohraničí. Vesnice vznikla počátkem 18. století na staré obchodní stezce, před válkou zde žilo téměř 1000 obyvatel (s okolními osadami ještě více). Žilo zde i několik Čechů (byla zde celnice a četnická stanice).
Po válce byl Pavlův Studenec částečně dosídlen, ale s nástupem socialismu se ocitl v tzv. zakázaném pásmu, ve kterém musely být všechny objekty zbořeny kromě těch využívaných Pohraniční Stráží. Tím zůstaly stát jen kostel, škola, fara, celnice a několik domů, i ty byly postupně ničeny. V 70. letech byly hraniční zátarasy posunuty dále do vnitrozemí kde také vznikla nová kasárna při silnici od Tachova, pak byly všechny zbývající stavby zbořeny (jako poslední kostel odstřelený r. 1977, již předtím byl nějakou dobu "upraven" na hlásku PS - existují fotografie pořízené z německé strany).
Osídlení Pavlova Studence bylo značně rozptýlené, ale skládalo se ze dvou hlavních částí - zástavby v okolí kostela (vlevo od silnice na Tachov) a místní části zvané Pomezná což byly domy při pravé straně silnice od Tachova.
Většina území býv. vsi je dnes proměněna v louky a zástavba zcela zmizela, zarostlé zbytky základových zdí zbývají z několika usedlostí býv. Pomezné. Severně od nich je býv. hřbitov, pietně upravený po roce 1990. Kromě něj zůstal u křižovatky silnic poničený tzv. Bottgerův památník - připomíná okresního hejtmana J. Bottgera který se zasloužil o výstavbu silnice Pavlův Studenec-Zahájí, dokončenou r. 1893.
Kromě nich a nové celnice stojí dnes na značně rozsáhlém katastru býv. vsi pouze dvě budovy - hájovna Němeček a opuštěný areál býv. roty PS, v lese u cesty mezi zaniklou Pavlovou Hutí a Zlatým Potokem.
***
Cesta dál pokračuje stále po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
46,4 Km - bývalá obec Pavlova Huť
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: bývalé obce Pavlův Studenec
Příjezd kudy: po červené turistické značce
osada ležela na horním toku Sklářského potoka jižně od Pavlova Studence (na jeho dnešním katastru). Předchůdcem osídlení byly sklářská huť a pila, založené kolem r. 1740. Roku 1810 byla výroba zastavena, ale vznikla malá osada která měla v roce 1930 14 usedlostí.
Po roce 1945 nebyla odlehlá osada dosídlena a v 50. letech byla při zřizování hraničního pásma zničena (hraniční zátarasy procházely přímo prostorem osady). Dnes jen sotva patrné zbytky základů v křoviskách. Na období pohraniční stráže upomíná objekt zvaný Němeček (dnes hájovna) asi 1 km jižně v lese a dále při silničce na Zlatý Potok opuštěná býv. kasárna.
Cesta dál pokračuje stále po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
53,0 Km - bývalá obec Zlatý potok (Goldbach)
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: bývalé obce Pavlova huť
Příjezd kudy: po červené turistické značce
Osada ležela v hlubokých příhraničních lesích západně od Lesné, na přítoku Celního potoka. Ve středověku se zde zřejmě rýžovalo zlato, osada však vznikla až ve 30. letech 18. století současně se zdejší sklárnou. Ta pracovala až do roku 1894, poté se začala lokalita postupně vylidňovat a před válkou zde již přetrvávaly jako udržované objekty pouze hájovna a hospoda. I ty po roce 1945 zanikly.
Dnes zde najdeme dvě dřevěné stavby vzniklé až po roce 1990, původní osídlení připomínají výrazné zříceniny jedné budovy a kamenné sokly dvou křížků - jeden nedaleko zmiňované zříceniny a druhý na opačném severním konci osady.
Západně nad osadou vrch Havran, nejvyšší v tomto regionu. Na vrcholu věž bývalé vojenské pozorovatelny, v roce 2000 bylo ještě možné s určitým rizikem vystoupit na její vrchol odkud je krásný rozhled po okolí. V jakém stavu je věž nyní nevím, možná byla opravena možná zbořena nebo se rozpadla - což by byla škoda protože srovnatelná stavba v této části Českého Lesa na našem území není.
Cesta dál pokračuje stále po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
56,7 Km - bývalá obec Stoupa
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: bývalé obce Zlatý potok
Příjezd kudy: po červené turistické značce
Dnes zaniklá osada ležela jz. od Lesné nedaleko dosud existující Staré Knížecí Huti. Vznikla spolu s ní počátkem 18. století, později však byla osadou nyní zničené České Vsi. Před válkou zde bylo 29 usedlostí, v 50. letech zničeno. Dnes zbývají pouze nevýrazné zbytky základů a starý kámen, připomínající stavbu silnice Pavlův Studenec-Waldheim, při níž osada ležela.
Cesta dál pokračuje stále po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
58,9 Km - bývalá obec Knížecí huť (Alt Fürstenhütte)
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: bývalé obce Stoupa
Příjezd kudy: po červené turistické značce
dosud částečně dochovaná osada leží v hlubokých lesích jz. od Lesné při silnici na starý hraniční přechod Zahájí. Byla založena počátkem 18. století tehdejšími majiteli waldheimského statku Lobkovicy.
V roce 1930 zde stálo 21 usedlostí, z nichž období poválečného odsunu a existence hraničního pásma těsně za osadou přežilo pět. V této době sem zajížděl i autobus, ovšem přijíždějící zájemce neměl moc šanci si něco prohlédnout protože po vystoupení byl okamžitě zadržen -- to se stalo mému kamarádovi ale tamtamy tohoto druhu zřejmě fungovaly docela spolehlivě neboť mně se přihodilo přesně totéž v Nemanicích - byl jsem ještě na střední škole což si pamatuju protože ve finále jsem skončil u nějakého vojáka nebo policajta či co to bylo, který mě asi po třičtvrtěhodinovém pečlivém studiu občanky překvapil otázkou "gymnázium - to je ňáká škola ?" že jsem měl občanku čerstvě propadlou si onen Holmes nevšiml..--. Kromě nich zde stojí bývalá kasárna PS nazývaná, ač ve Staré Knížecí Huti, Stoupa podle nedaleké zaniklé osady (asi kvůli matení nepřítele) - dnes Pohr. policie. Proti nim je malý pomníček připomínající událost z r. 1945 kdy zde byly do společného hrobu pohřbeny oběti pochodu smrti - větší pomník byl později vybudován v Lesné a ostatky obětí převezeny do mohyly v Tachově.
Okolí osady s hlubokými lesy a několika rašeliništi patří k nejhezčím místům v Českém Lese.
Cesta dál pokračuje stále po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
62,6 Km - bývalá obec Nová Knížecí Huť
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: bývalé obce Stoupa
Příjezd kudy: po červené turistické značce
Zcela zaniklá lokalita rozkládající se asi 2 km sz. od Staré Knížecí Huti. Sklárna zde byla založena již před rokem 1738 Lobkovici, vlastnícími waldheimské panství. Sklárna zaniká okolo r. 1884, dále v provozu pouze brusírna a leštírna skla, a to až do r. 1938. V místních provozech se vyrábělo zejména tabulové sklo a zrcadla. V obci stával také panský dům a sklářská krčma. V počátku 2. sv. války zde zbývala pouze hájovna. Na původní obec upomíná již jen huťský rybník, který kdysi sklářské provozy napájel.
Cesta dál pokračuje stále po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
64,2 Km - bývalá obec Hraničky (Reichenthal)
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: bývalé obce Nová Knížecí Huť
Příjezd kudy: po červené turistické značce
Osada Hraničky (do r. 1945 Reichenthal) ležela sz. od Rozvadova v údolí Hraničního potoka. Vznikla v 1. polovině 18. století při sklárně. Ta později zanikla, ale kromě obytných stavení zde bývaly také hamry a leštírna skla, která byla v provozu až do roku 1938. Tehdy v osadě žilo 344 obyvatel.
Po válce a nástupu socialismu se osada ocitla v hraničním pásmu a byla zničena. Dnes jsou patrny tři mohutné lípy při silnici na bývalé návsi, pod které po roce 1990 umístili bývalí rodáci vysoký dřevěný kříž. Západně odtud ve svahu nad údolím se ukrývá v křoviskách pomník obětem 1. světové války. Sz. u břehu Mlýnského rybníka stávala kaple z roku 1856, dnes zůstávají sutiny skryté v křoví, podobu kaple přibližuje obrázek umístěný sem rodáky bývalé vsi.
Pod vsí na Hraničním potoce býval Arnoštin Hamr, založený koncem 18. století a obydlený až do roku 1945. Také ten byl v 50. letech zničen, dnes patrná dispozice býv. zahrady, příjezdová cesta, starý kříž obnovený po r. 1990 a náhon z Hraničního potoka, který nedaleko odsud začíná vytvářet hranici se SRN.
Západně od vsi zachován také litinový křížek na kamenném soklu, z 19. století. Křížek, stojící v zákrutu silnice do Jedliny pod dvěma mohutnými lipami, přežil celé období socialismu a to i přesto že armáda si vybudovala v tomto prostoru střelnici, na což upomíná nedaleký zbytek velitelské věže, dnes již zčásti rozebraný.
Cesta dál pokračuje stále po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
65,2 Km - bývalá obec Arnoštin Hamr (Ernestinen hammer)
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: bývalé obce Hraničky
Příjezd kudy: po červené turistické značce
Zcela zničená obec, info jsem nenašel.
Cesta dál pokračuje stále po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: bývalé obce Arnoštin Hamr
Příjezd kudy: po červené turistické značce
Informace o Rozvadově
tady
Cesta dál pokračuje stále po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
82,4 Km - bývalá obec Železná
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: Rozvadova
Příjezd kudy: po červené turistické značce
První zmínka o obci se vztahuje k r.1591, kdy je jmenována v soupisu obcí náležících k panství Přimda. V r.1601 byla ves odprodána Janu Tomáši Valdfogelovi z Lehemílu, který zde nechal vystavět zámeček a samostatný statek. Později se v držení tohoto majetku vystřídaly šlechtické rody Lamingenů, Cukrů a naposledy Koců z Dobrše, ti statek vlastnili až do r.1945. Ve třicetileté válce ves zpustla a byla celá vylidněná. Nebylo divu, neboť v bezprostředním okolí došlo hned zpočátku této války k válečným operacím císařských sborů proti vojskům českých stavů. Dodnes je na bavorské straně hranice patrné polní zemní opevnění nazvané Tillyschanz, podle jednoho z vítězů bitvy na Bílé hoře císařského generála Jana Tillyho. Až koncem 17.století obec znovu ožívá, vznikají zde sklárny, těží se tu i železná ruda, která dala lokalitě jméno. V r.1905 je Železná povýšena na městečko, v r.1930 zde žilo ve 174 domech 1138 obyvatel. Po odsunu německého obyvatelstva a zejména po zřízení pohraničního pásma dochází prakticky k likvidaci někdejšího městečka. Do dnešních dnů se dochovalo sotva 20 domů, z významných budov jen fara a škola. Byl zničen zámeček i kostel sv.Barbory, jehož starší stavba byla barokně upravena v r.1770. Bolševičtí komisaři neznalí duchovních potřeb a neuznávající hodnoty vzniklé před VŘSR (vyjma vodky), nechali kostel zbořit v r.1965. Likvidován byl i okolní hřbitov a na místě byly postaveny objekty kasáren Pohraniční stráže. Zdejší rota Železná spadala pod velení praporu Poběžovice a brigádu Domažlice.
Zdroj: Z.Procházka, historicko-turistický průvodce Český les č.1
***
Cesta dál pokračuje stále po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
86,4 Km - Frančina huť
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: bývalé obce Železná
Příjezd kudy: po červené turistické značce
zaniklá ves která ležela v příkrém svahu na severním úbočí vrchu Pleš při cestě od Železné. Dříve nazývána také Zahnhutte podle zakladatele zdejší sklárny která vznikla r. 1741, osada při ní pak ke konci 18. století. Před válkou zde bylo 23 usedlostí, ves byla osadou Železné.
Osada byla zničena v 50. letech při vzniku hraničního pásma, dnes patrné základové zdi několika usedlostí a rybníček, vše zarostlé hustým křovím přecházejícím v okolní les.
***
Cesta dál pokračuje stále po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
89,1 Km - bývalá obec Pleš (Ploss)
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: bývalé obce Frančina huť
Příjezd kudy: po červené turistické značce
vesnice byla položena nedaleko státní hranice na odlesněné náhorní planině, které od východu dominuje vrch Velký Zvon, nejvyšší v této části Českého Lesa na našem území. Již v 16. století zde existovala sklárna, samotná osada vznikla počátkem 17. století. V roce 1930 zde žilo přes 700 obyvatel (s okolními osadami přes 1000), čímž byla Pleš největší za zaniklých příhraničních obcí na Domažlicku.
Po roce 1945 probíhalo dosídlování opuštěné horské obce jen velmi pomalu a definitivní konec pak znamenalo zřízení hraničního pásma v 50. letech. Všechny stavby byly zbořeny až na hájovnu a bývalý horský hotel přestavěný na kasárna PS. Nájemcem hájovny byl určitý čas J. Zika, legendární pašerák, zastřelený na počátku 50. let nedaleko odsud při pokusu o přechod hranice. V 70. letech pak byly hraniční zátarasy posunuty dále do vnitrozemí a prostor Pleše se tím ocitl za dráty, proto byla postavena nová kasárna nedaleko odtud u rovněž zaniklé vsi Václav a plešská kasárna zbořena až na bývalý hospodářský objekt který přežil až do 90. let. Dnes je jedinou udržovanou stavbou bývalá hájovna, upravená po roce 1990 na hostinec. Z ostatní zástavby zůstávají jen nevýrazné zbytky základů, viditelné zejména v horní části vsi ve svahu pod býv. hřbitovem. Zde je také socha sv. Jana Nepomuckého, obnovená po roce 1990.
Pleš měla také dva kostely - starší kostelík sv. Jana Křtitele byl založen r. 1684 na návrší na severním okraji vsi, později několikrát upravován. Po vybudování kaple níže na návsi se z kostelíka stal hřbitovní. Kaple na návsi pak byla počátkem 20. století zbořena a nahrazena pseudogotickým kostelem P. Marie. Oba kostely byly zničeny v 50. letech stejně jako hřbitov. Po roce 1990 byl hřbitov pietně upraven a přitom upraveny také kamenné základy vyznačující půdorys kostela sv. Jana Křtitele (vlevo od vchodu). Kostel P. Marie zanikl beze stop, stál při průjezdní cestě a jeho přesné místo není dnes v křoviskách rozpoznatelné.
Částí Pleše byl také Rabov, což byla odloučená skupina domků východně při silnici na Václav, dnes rovněž zaniklých. Okolí Pleše je dnes využíváno pro pastvu skotu.
***
Cesta dál pokračuje stále po červené turistické značce
--------------------------------------------------------------------------
97,8 Km - Rybník
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: bývalé obce Pleš
Příjezd kudy: po červené turistické značce
Osídlení Českého lesa Slovany se datuje až do 7. století našeho letopočtu. Česká kolonizace byla dokončena ve 14. století, v pozdější době se pak na osídlení začalo podílet také německé obyvatelstvo. Nejstarší prameny, které dokládají existenci Rybníka, jsou německé a pocházejí ze 70. let 16. století. První česká zpráva o vsi pochází z roku 1621. Svůj název obec získala po velkém rybníku, který v královském pohraničním hvozdu založilo město Domažlice.
Již od 16. století začala být zdejší oblast hospodářsky využívána, pálilo se tu dřevěné uhlí, těžilo a zpracovávalo dřevo a rozvíjelo se tu také sklářství. Zásoby kvalitního dřeva daly ve vsi vzniknout mnoha řemeslům, svou činnost zde vykonávali např. šindeláři, bečváři, špísaři, popeláři nebo smolaři, kteří tu vyráběli trámy, šindele, mlýnské hřídele, chmelové tyče, špíce na kola, bečky, mísy, talíře a další produkty. Po roce 1560 byla u Rybníka založena sklárna Stará Huť. Od 17. století dochází v celém kraji k výraznému poněmčování. K roku 1900 tak uvádí Ottův slovník naučný v Rybníku 388 Němců a pouze jediného Čecha.
Po rakouském státním bankrotu v roce 1811 zavládla v kraji velká bída a nouze. Západní pohraniční oblasti začaly za vnitrozemím zaostávat. Většina pokusů o opětovný rozvoj průmyslové výroby se tu setkala s nezdarem, a tak zdejší území zůstalo převážně zemědělsky založené s nízkou produkcí na roztříštěných horských a podhorských políčkách. Muži pracovali jako dřevorubci, sezónní dělníci nebo jako zedníci, ženy paličkovaly krajky. Mimo pracovní sezónu se tak v domácnostech často obracely role, kdy místní ženy pracovaly na výdělek a muži obstarávali domácí práce. Důsledkem nepříznivých ekonomických vlivů byla nižší životní úroveň obyvatelstva a celková zaostalost území. Od poloviny 19. století se začíná rozvíjet turismus a podnikání výletů za přírodou. Současně s tím také vznikají první turistické útulky a penziony. Mezi významná turistická letoviska Českého lesa se zařadila také obec Rybník.
Do osudu obce výrazně zasáhla druhá světová válka a především pak události, které následovaly po ní. Rybník se v době války, stejně jako celá poněmčená oblast pohraničí, stal součástí Třetí říše. Po porážce Německa pak došlo k odsunu sudetských Němců. V Rybníku tak zůstal jen zlomek původního obyvatelstva – zatímco v roce 1930 tu žilo na 3329 osob, k roku 1950 je tu uváděno již jenom 143 obyvatel. Většina domů, kostel (postavený roku 1795), hřbitovy i další památky byly zničeny. V uvedeném období klesl počet usedlostí v obci z 509 na 149 a v dalších letech pak nadále klesal. Původní domy přitom byly nahrazovány bytovkami. Na jižním okraji Rybníka byl dále vystavěn zemědělský areál. Katastrem obce vedla „železná opona“, proto bylo hospodářské i rekreační využívání zdejšího území jen sporadické, rozvoj oblasti byl znemožněn systémem obrany hranic. Opětovný rozvoj turistiky a rekreace v obci byl umožněn až od roku 1990.
K roku 2000 měl Rybník celkem 175 trvale hlášených obyvatel, z toho 95 mužů a 80 žen. Obec je přitom složena ze tří částí – vlastního Rybníku a částí obce Závist a Bernstein. V obci je dnes vysoká migrace. Příznivými podmínkami pro přistěhování jsou především vliv otevřené hranice, možnost získání zaměstnání (zejména v lesním hospodářství nebo jako příslušník pohraniční policie v nově vybudovaném areálu) a možnost získání bydlení. Obyvatelé obce mohou využívat služeb zdejšího obchodu a pohostinství, dále je zde mateřská škola a nachází se tu také školící středisko Západočeské univerzity. Okolní krásná příroda Rybníku slibuje rozvoj turistiky. V okolí obce se nachází také řada vsí zaniklých po odsunu německého obyvatelstva, které jsou položeny na turistických stezkách a jejich pozůstatky stojí za návštěvu.
Použitá literatura:
Kolektiv autorů: Geografie obce Rybník. Katedra geografie ZČU v Plzni 2001.
Procházka, Z.: Domažlicko. Domažlice 2005. ISBN 80-86125-59-9
***
Cesta dál pokračuje stále po červené a žluté turistické značce a dále po cyklostezce C33 a C34
--------------------------------------------------------------------------
101,9 - obec Stará Huť (Nemanice)
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: obce Rybník
Příjezd kudy: po červené turistické značce
Nemanice (něm. Wassersuppen) jsou západočeská obec, v západní části okresu Domažlice. Nachází se pod hřebenem Haltravy (882 m), který je odděluje od zbytku českého území. Všechny vodní toky na území obce patří do povodí Dunaje. Obec leží 21 km západně od okresního města Domažlice. V prostoru bývalé vesnice Lísková dnes najdeme česko-německý hraniční přechod Lísková/Waldmünchen (otevřený v r. 1990).
Historie obce
Vesnice byla založena z podnětu města Domažlice kolem roku 1591. Tehdy se tam usídlili 4 čeští hospodáři a novou ves pojmenovali Loužnice. V 17. stol. dochází k německé kolonizaci. Ve vesnici je v provozu sklárna, ale zemědělství se nedaří. Pole jsou neúrodná a zimy dlouhé. Lidé ve vsi kvůli tomu žijí v chudobě. Obec dostává německé, celkem výstižné jméno Wassersuppen (Vodové polévky). V letech 1781-1784 byl vystavěn barokní kostel sv. Jana Nepomuckého. V 19. století, za průmyslové revoluce, se obec díky průmyslu relativně vzpamatovává. Jsou postaveny nové továrny - např. sirkárna, továrna na staniol a kovové zátky, výroba zrcadel. V roce 1930, před nástupem Adolfa Hitlera k moci v Německu, mají Nemanice a jejich přidružené osady 1921 obyvatel s 326 domy. Jenže potom přišla druhá světová válka, která slibný vývoj Nemanic dočista zastavila.
Pošta v Nemanicích.
Po roce 1945 bylo německé obyvatelstvo odsunuto a obec i se svými částmi se skoro úplně vylidnila. Po roce 1946 dochází k dosidlování obce, ale původního počtu obyvatel Nemanice už nikdy nedosáhly a s nejvyšší pravděpodobností ani nedosáhnou. V 50. letech bylo kvůli Železné oponě (procházející také hranicíČSSR a SRN) zřízeno velmi přísně střežené hraniční pásmo. V obci se natrvalo ubytovali příslušníci pohraniční stráže s rodinami, postupně se sem také stěhovaliromské rodiny, které kvůli štědrému sociálnímu systému ve většině případů ani necítily potřebu utíkat za hranice. Nemanice byly tak skoro na dalších 40 let téměř uzavřenou obcí, kam se „běžný smrtelník“ mohl dostat pouze po domluvě s pohraniční stráží. Kvůli vysídlení a hraničnímu pásmu zcela zanikla dříve téměr šestisethlavá obec Lísková, kterou dnes připomíná jenom název hraničního přechodu. Za komunismu veškeré původní průmyslové podniky v obci zanikly a občané od té doby museli dojíždět za prací do větších sídel (např. do Klenčí pod Čerchovem nebo do Domažlic). Postupně bylo v Nemanicích zbouráno velké množství původních, německých domů a nahrazeno „moderní“ , zejména bytovou výstavbou (betonové bytovky). V 70. a 80. letech byla nově vystavěna prodejna potravin JEDNOTA a budova MNV (dnešní obecní úřad). Po sametové revoluci v roce 1989 dochází k otevření hranic. V prosinci 1989 byla zahájena likvidace „Železné opony“, o rok později byl zřízen nový hraniční přechod v Lískové.
Těžko říci, zda ustálené spojení „Pán z Nemanic“ opravdu souvisí s touto obcí, nebo zda to je pouhá shoda jména s lidovou tvořivostí.
Zajímavosti v obci
V Nemanicích a jejich okolí můžeme stále ještě pozorovat zbytky původního německého osídlení. Velkou zajímavostí je budova železničního nádraží na Staré Huti. Za druhé světové války totiž Nemanice nebyly součástí Protektorátu Čechy a Morava, ale byly „natrvalo“ začleněny do Německé říše. Tehdy se plánovalo prodloužení německé železniční tratě Cham - Waldmünchen přes Nemanice až do Poběžovic.
Plánované nádraží v Novosedelských Hutích.
Proto byla předem vystavěna železniční stanice se záměrem, že se k ní v blízké budoucnosti postaví i koleje. Pak ale přišel obrat ve válce a Německo mělo jiné priority, než stavbu železniční infrastruktury. Trať nebyla z pochopitelných důvodů dostavěna ani za komunismu a v současnosti tento projekt již úplně upadl v zapomnění.
Památky v obci
Barokní kostel sv. Jana Nepomuckého - stavba pochází z let 1781-1784. Kostel byl vystavěn pod patronací rodu Stadionů. Za komunismu kostel chátral a několikrát bylo uvažováno i o jeho demolici. Naštěstí ale přišel rok 1989 a otevření hranic a rekonstrukce stavby se ujali původní obyvatelé Nemanic - Němci. Oprava byla zahájena v roce 1991 a trvala skoro 5 let. Dnes je kostel opět chloubou obce a občas se v něm konají i bohoslužby.
Cesta dál pokračuje po cyklostezce C33 a C34
--------------------------------------------------------------------------
107,5 - Capartice
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: obce Stará Huť
Příjezd kudy: po červené turistické značce
Křížení se státní silnicí, výchozí místo pro běžkování, orientační bod.
Cesta dál pokračuje po cyklostezce C34
--------------------------------------------------------------------------
111,4 - Čerchov
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: Capartic
Příjezd kudy: po červené turistické značce
Nejvyšší vrchol Českého lesa (1042 m) a zároveń neodmyslitelný symbol krajiny v okolí Domažlic.
Do roku 1990 byl přístup k vrcholu obsazenému armádou zcela nemožný. Teprve po listopadovém převratu v roce 1989 se Čerchovu alespoň částečně navrací funkce pomyslného strážce Českého lesa.
Dnes již téměř staletou historii Čerchova začali psát členové Klubu českých turistů v roce 1894, kdy na holé čerchovské skále vystavěli dřevěnou rozhlednu. Blízkost českými vlastenci hojně navštěvované České Kubice a přírodní krásy místa samotného nakonec zapříčinily , že v roce 1897 byla pod rozhlednou vystavěna "útulna" Klubu českých turistů. Po projektantovi a mecenáši stavby byla potom nazvána chýší Pasovského. V letech 1904 - 1905 vyrostla na místě staré rozhledny nová kamenná, tzv. Kurzova věž, vysoká 25 m. Rozšířena a pro celoroční pobyt správce a hostů upravena byla také chata pod rozhlednou.
Svou atmosférou téměř mystické večery na zasněženém a od civilizace odříznutém Čerchovu patří k nezapomenutelným vzpomínkám všech dříve narozených domažlických turistů. Dnes se Čerchov pomalu navrací turistům i široké veřejnosti. Není to však již dávno ten zapomenutý symbol lesní samoty. Bývalá rozhledna vystupuje skutečně jen velice stydlivě ze změti vojenských objektů, sevřených do prstence ostnatých drátů. Celému místu vévodí nevzhledná, pro vojenské účely vybudovaná věž. Připoměňme si proto alespoň několika řádky, slovem starých průvodců to, co jsme v Čerchovu zřejmě již definitivně ztratili.
"Sotva se objevíš u rozhledny (na Čerchově), vyjde ti hospodář vlídně vstříc, přátelsky tiskně ti ruku a uvede tě dovnitř. Ani nevěříš oku: víš, že jsi 600 m vysoko nad Chodskem, a přece se ti zdá, žes v chodské senci. Tmavé trámy, v koutě almárka a nad ní umučení, bidýlko nad krbem, nábytek, malované nádobí na polici - vše to klam potvrzuje, z něhož tě vyvede milá tvář starostky Klubu, vlídně na tebe hledící z obrázku a v koutě za krbem znaky zemí české koruny....."
Na vrchol Čerchova vedla od České studánky tzv. Hanova stezka. Kamenné schody a upravený terén této stezky vinoucí se mezi skalkami je dosud patrný. Severovýchodně vrcholu pramení v minulosti upravený pramen Emerichovy studny.
Chýše Pasovského byla sice zbořena, ale stará rozhledna je opět ve správě domažlických turistů a při jejich akcích je přístupná veřejnosti. V současné době vede pod vrchol Čerchova turistická stezka značená zelenou barvou - Z 20, do jeho blízkosti červeně značená Č 1, modře M11 a M12.
Cesta dál pokračuje po zelené a červené turistické značce a po cyklostezce č. 2014
--------------------------------------------------------------------------
119,0 - Česká kubice
--------------------------------------------------------------------------
Příjezd z: Čerchova
Příjezd kudy: po červené turistické značce
Česká Kubice je obec, která se rozkládá na jižním úpatí Českého lesa, 11 km od Domažlic směrem na hraniční přechod Folmava. Skládá se ze tří částí - Česká Kubice, Folmava, Spálenec. Tyto tři obce byly sloučeny pod jeden samosprávní celek v roce 1960 a obecní úřad zůstal v největší z nich - České Kubici.
Od roku 1861 Českou Kubicí vede železniční trať Furth im Wald - Domažlice - Plzeň a dnes ještě významná mezinárodní silnice z Furth im Waldu přes Folmavu a Plzeň do Prahy.
Pro turisty je Česká Kubice známá především nádhernými výhledy na Šumavu. Velký a Malý Ostrý (Prsa Matky Boží), Jezerní hora, Hoher Bogen, Velký a Malý Javor - celé toto panorama je z České Kubice viditelné. Tato oblast se také brzy po otevření železniční tratě stala oblíbeným rekreačním místem, které slibovalo čisté a čerstvé klima. České Kubici se také přezdívalo "vzdušné lázně".
Nad Českou Kubicí se tyčí Čerchov - nejvyšší hora Českého lesa - 1042 m.
Nadmořská výška Č. Kubice je 550 m.
Řeky obcí neprotékají (v čerchovských lesích pramení Chladná a Teplá Bystřice, která se před Domažlicemi vlévá do Zubřiny). V lesích nad Folmavou je evropské rozvodí mezi Černým a Severním mořem.
Pozvolna se zalidňující oblast na místě dnešní České Kubice byla označována jako Sedlacko, Na Sedlacku. Tento název se později přenesl na vedlejší díl lesa i cestu k Pasečnici. Název Kubice je odvozen od stejnojmenného potoka, tzn. Malá Kouba, což byl pravděpodobně název dnešního Plassendorfského potoka, který pod Českou Kubicí pramení a teče do říčky Kouby (něm. Cham).
Zhruba od r. 1839 je ves označována jako Česká Kubice (Böhmische Kubitz) nebo Domažlická Kubice, ve které ve 29 domech žilo 245 převážně českých obyvatel. Jeden km jihovýchodně od této vsi vznikla později Němci obývaná Nová (Neu), Německá (Deutsch) nebo také Stadionská Kubice.
Českým lesem prochází ostře modelovaný křemenný val, který vychází na povrch na České Kubici Na Skále a na Sokolově vyhlídce, která se nalézá mezi Českou Kubicí a Babylonem (napravo od silnice směrem na Č.K.).
Další cesta je zatím plánovaná do Nýrska, ale je to ještě otevření, ve hře je i Chodská část přes Kdyni
A je to tady, první letošní větší výlet, tedy trek má své jméno a čas - přechod hřebene Malé Fatry. Informace uvedené níže jsou zatím orientační, budu měnit a doplňovat podle nabývajících obrysů:
