Zobrazují se příspěvky se štítkemMístopis. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemMístopis. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 7. června 2010

2010 - Vajont


4. června 2010

Jeli jsme sice pro víno, ale to je jen záminka k cestě pod monumentální Italský průser. Z cesty jen poznatky: Když rafička palivoměru najednou cukne zprava do leva, teče nafta, přišli jsme takto v Německu o víc, než půl nádrže, ale David to naštěstí za svitu mého mobilu dokázal opravit. Když vezete do Mnichova kamarády na koncert Erika Claptona, vykopněte je na obchvatu, ušetříte si několik hodin bloudění. A když se rozhodnete prodrat se divočinou až pod hráz, budete muset brodit, lézt po skalách.. je to skvělej nápad.A teď už k Vajontu:

Vajont (Wikipedie)

Vajont (italsky Diga del Vajont) je přehrada, která měla v době svého dokončení jednu z nejvyšších hrází na světě. Leží severně od Benátek při ústí říčky Vajont do Piavypod horou Monte Toc. Se stavbou se začalo v roce 1956, dokončena byla v roce 1961.

Dva roky po dokončení stavby 9. října 1963 večer se do nádrže zřítila část hory (více než 200 miliónů m³ horniny). To způsobilo, že 30-50 miliónů m³ vody na sebe vzalo podobu více než 150 m vysoké vlny, která se převalila přes hráz a zcela zničila městečko Longarone a několik dalších vesnic (těžce poškozeny však byly i vesnice nízko nad přehradou). Po katastrofě bylo identifikováno 2117 obětí.

Přehradní jezero bylo z větší části zasypané a dodnes slouží jako pomník katastrofy. Hráz zůstala prakticky nepoškozená stát a vodní elektrárna přehrady stále produkuje elektřinu.

Vajont (Neviditelný pes)

Než vám budu vyprávět o svých vlastních zážitcích, napíši něco z historie přehrady Vajont. Jde o jedno z největších traumat v italské historii v poválečném období a bylo způsobeno opomíjením nejzákladnějších pravidel o stavbě velkých vodních děl a především lidskou chamtivostí a touhou po mamonu za každou cenu.

Na říčce jménem Vajont byla totiž postavena přehrada a dnes je z tohoto důvodu Vajont i synonymem pro katastrofu.



Jak k tomu došlo

Úvodem bych chtěla říci, že v různých pramenech se některé údaje poněkud liší, možnosti i tak delšího povídání také neumožňují napsat vše do úplných podrobností, vybrala jsem z dostupných zdrojů podklady podle nejlepšího vědomí a svědomí tak, aby byly co nejpřesnější, ale kvůli zestručnění jsem se mohla dopustit menších nepřesností, prosím proto milé čtenářky a čtenáře o shovívavost.

První plány na stavbu přehrady se objevily již někdy počátkem 20. století, ale došlo k ní až po více než 50 letech od prvních úvah, a to především proto, že se výroba elektřiny stávala stále více a více lukrativní záležitostí. O tom, že ke katastrofě dojde, bylo vlastně rozhodnuto ve chvíli, kdy příslušná místa dala souhlas jedné tehdejší monopolní společnosti (SADE - Societ? Adriatica di Elettricit?), aby na říčce Vajont postavila přehradu.

Přehrada to není ledajaká, její projektovaná výška je 262 m, šířka u báze přehrady 27 m, na koruně hráze 3,4 m. Je vystavěna v úzké průrvě mezi skalami. Tato rokle po několika málo stovkách metrů ústí prakticky kolmo do řeky Piavy, přibližný tvar soutoku nejlépe vyjádří písmeno "T". Prakticky naproti této průrvě se nachází městečko Longarone. Nachází se v provincii Belluno.

Při plánování přehrady došlo, kromě nerespektování přírody v údolí a místních obyvatel, k naprosto zásadnímu pochybení. Tím pochybením byla snaha vystavět přehradu za jakoukoli cenu bez ohledu na geologické podloží. Obecně vzato, co si SADE mohla přát více, jako monopolní firma dostala zakázku na výstavbu přehrady a přitom měla 100% jistotu, že ji odkoupí italský stát. Prostředí to bylo pro všechny možné machinace jako dělané. Tudíž, kdo by si dělal hlavu s tím, jestli je místo pro přehradu opravdu vhodné?

Tak se vesele začalo stavět, na počátku stavby, někdy v roce 1956 SADE ani neměla veškerá nutná povolení, ale to tak v Itálii bývá. Tudíž některé prameny uvádějí, že se stavět začalo až v roce 1957. Od počátku byly potíže, místní obyvatelstvo se stavbou přehrady nesouhlasilo, znamenalo to vyhnání z jejich domovů bez jasné náhrady. To ještě lidé netušili, že ten největší problém teprve čeká za dveřmi. Lidé nevěděli, že už několik let před počátkem napouštění přehrady (1959) začali někteří geologové upozorňovat na nestabilní podloží v údolí, zvláště na hoře Toc.

Když to velmi laicky přiblížím, bylo zjištěno, že na skalním podloží hory Toc leží vrstva jílu a na ní teprve ostatní vrstvy zeminy o různé struktuře (případný geolog ať mi odpustí tu stručnost a nepřesnost). Znalci konstatovali, že ve chvíli, kdy voda pronikne až k jílu, z jílu se stane kluzké mazlavé blátíčko a skalní podloží pak poslouží jako skluzavka pro něj i všechno, co bylo uloženo nad ním. Koneckonců, k sesuvům v daném místě již v geologické historii údolí došlo. Tento závěr byl učiněn ještě před napuštěním přehrady a vedení firmy SADE jej dobře znalo. Přesto bylo rozhodnuto o utajení skutečnosti a pokračování v práci, koneckonců oni dílo přece provozovat nebudou, jen vyinkasují slušnou hromádku peněz přímo ze státní pokladny!

K prvnímu napouštění přehrady došlo v roce 1959 a téměř od počátku začalo docházet k problémům. Místní obyvatelé opouštěli své domovy až ve chvíli, kdy je zaplavovala voda, ale kromě toho již v roce 1960 začalo docházet k zemětřesením, které vyvolávala stoupající voda a její tlak na podloží. V listopadu 1960 (tři roky před katastrofou) to vyvrcholilo sesunem asi 800 tisíc kubíků zeminy do jezera, které již mělo z plánovaných 262 m naplněno 190 m. SADE tedy dočasně snížila hladinu jezera asi o 50 m a přitom započala s úpravami díla, které se sestávaly z vybudování tunelu na pravé straně přehrady, aby případně nedošlo k rozdělení jezera! Poté SADE začala postupně jezero opět napouštět. Napouštění jezera vedlo k mnoha místním zemětřesením a poškození obydlí, která nebyla již dříve zatopena vodou. Obyvatelstvo začalo protestovat ještě více než dříve.

Na jejich obranu se postavila novinářka Tina Merlin, která psala pro komunistický list Unita´, což jí v dalších bojích za místní obyvatele opravdu nepomohlo. Byla napadána prakticky všemi včetně některých kolegů novinářů. Vůbec nejsem příznivec jakýchkoli -ismů a nejméně ze všeho toho, který nám předváděla čtyřicet let jedna strana a vláda, obdivuji ale urputnost této ženy, se kterou bránila tamější obyvatele, její statečnost, se kterou poukazovala na dění u jezera, na nebezpečí, která z toho vyplývala. Z novinářů nakonec zůstala prakticky jediná.

Ona totiž ukázala na praktiky SADE a za to mnozí vlivní činitelé udělali vše, aby ji umlčeli. Nakonec byla obviněna a souzena za paragraf podobný našemu o šíření poplašné zprávy. K soudu se ale dostavili obyvatelé od Vajontu a dokázali soudu, že jejich domy jsou opravdu poškozeny, že dochází k zemětřesením, sesuvům i trhlinám, svědčili ve prospěch statečné Tiny Merlin, která byla v celém rozsahu osvobozena od obžaloby.

Mezitím ale byla nádrž zcela napuštěna, a ke katastrofě chybělo již jen málo. SADE si v roce 1962 dokonce nechala vypracovat modely dynamiky pohybu vody při případném sesuvu části hory do přehradní nádrže. Tyto pokusy daly jasnou odpověď, že případný sesuv půdy povede k vytlačení vody a jejímu přelivu přes korunu hráze. Experti přitom brali v úvahu množství zeminy v objemu do cca 50 miliónů tun, jak se později ukázalo, bylo to hodně málo. Tyto pokusy zůstaly veřejnosti utajeny, a to i přes to, že pod hrází, těsně za roklí, se na Piavě rozkládá městečko Longarone, kde mimo jiné pracovalo mnoho zaměstnanců přehrady. Longarone se tudíž, kromě jiných vesnic v údolí Vajont, ocitlo v přímém ohrožení.

V březnu 1963 došlo k převedení přehrady pod správu ENEL - neboli státní italské společnosti distribuující elektřinu (takový náš ČEZ). Tudíž dílo se SADE podařilo přesně tak, jak si představovala, dovedli svou záležitost do "úspěšného" konce. Vedení přehrady zůstalo prakticky nezměněné. Zemětřesení v oblasti nepřestávala, v hoře se objevily hluboké trhliny, které předznamenaly konečnou katastrofu. Různé otřesy i pohyby země u přehrady kontinuálně pokračovaly a zbylé obyvatelstvo na to upozorňovalo.

Nakonec došlo k dalšímu rozhodnutí, které celý proces jen urychlilo. Vedení přehrady se totiž po další sérii sesuvů a vzniku a prohlubování trhlin v září 1963 rozhodlo přehradu přece jen trochu upustit. Tímto rozhodnutím ale snížili protitlak vody, který v ten okamžik přidržoval milióny tun vodou nasáklé zeminy přitisknuté na horu Toc a katastrofa se stala neodvratnou. Během počátku října 1963 se sesun hory zrychlil z centimetrů na desítky centimetrů až metr za den, ale vedení přehrady obyvatele nevarovalo. Někteří obyvatelé se přesto naštěstí báli tak, že odešli včas, většinou do Belluna. Zůstalo ale hodně uchlácholených, že je situace pod kontrolou a dost starých lidí, kteří si nedovedli představit, že by měli opustit své domovy.

V den katastrofy už situace byla kritická, nejohroženější bylo Longarone stojící přímo v cestě předpokládané vlny. Přesto se nikdo, a to ani večer, neodhodlal nařídit evakuaci obyvatel. Jedna telefonní spojovatelka z Longarone byla po přímém dotazu na přehradu dokonce ujištěna, že vše je v pořádku a nic nehrozí. Došlo k nevyhnutelnému. 9. října ve 22:39 se z hory Toc definitivně utrhlo a do jezera zřítilo 260-270 miliónů tun materiálu (tedy více než pětkrát více než bylo vzato v úvahu při simulacích). Byla to záležitost několika sekund.

Obří sesuv vytlačil najednou asi 50 miliónů tun vody, zdvihl vlnu vysokou až 250 metrů, ta spláchla budovy v údolí, větší část vody a bahna pak byla vlnou vysokou 100 - 150 m vržena přes hráz směrem na Longarone. Hráz katastrofu přežila téměř nedotčena, ale do Longarone vlna dorazila asi do 3 - 4 minut a prakticky celé ho spláchla, kromě toho bylo zničeno několik dalších městeček v údolí Piavy, ještě v Bellunu bylo čelo vlny pořád 12 m vysoké a nebezpečná vlna se zklidnila až u ústí Piavy do moře. Přirozeně těžce poškozeny byly i vesnice Casso a Erto ležící přímo v údolí Vajont, a které zasáhla vlna vyhnaná do protisvahu nebo na opačnou stranu nádrže.

Obyvatelé Longarone byli prakticky bez šance na přežití. Nejdříve přišla tlaková vlna vzduchu, pak se přiřítilo čelo vlny o výšce okolo 70 metrů. Jen málo lidí se nacházelo dostatečně vysoko v údolí nebo mimo hlavní proud. Většina lidí byla doma nebo v hospodě na náměstí sledovali fotbal. Celkem ten večer zahynulo více než 2 000 lidí, prameny se zde trochu různí. Těla celé řady obětí se nikdy nenašla, zůstala někde hluboko pod nánosy bahna. Další těla odplavala po proudu Piavy a záchranáři je vytahovali z řeky až u moře.

Následné vyšetřování sice zjistilo, proč k celé události došlo, byla objasněna role všech zúčastněných, nicméně k odsouzení několika mála z nich a to jen na poměrně krátkou dobu došlo až po letech a většinou si ani neodseděli celé tresty. Jeden z mála, kdo si celou katastrofu vzali doslova k srdci, byl architekt přehrady, který ve chvíli katastrofy spáchal sebevraždu.

V roce 2003 jsem měla po několika letech příležitost opět pracovat v již dobře známé laboratoři, a při té příležitosti sledovat v televizi připomínku 40. výročí od katastrofy na přehradě Vajont. Byl totiž o ní natočen film, který jsem při té příležitosti viděla, i pořad, ve kterém herec Marco Paolini celou smutnou událost zpracoval do komentovaného pásma. I po shlédnutí všech filmů, mi celý rozsah katastrofy evidentně nedošel. Prostě jsem si nedokázala představit to měřítko.

K trapasu může dojít i při neznalosti reálií, a to i po 10 letech častého kontaktu s Italy a Itálií. Asi proto, ani nevím, jak mě to napadlo, jsem se mých přátel zeptala, kolik vody vlastně v přehradě zůstalo, zda ta přehrada, když už zůstala stát, může vyrábět nějakou elektřinu. Pochopila jsem, že jsem byla jako už tolikrát mimo a že mé otázky byly značně nejapné. Přátelé mi totiž odpověděli něco v tom smyslu: "Poslyš, tam voda není! Víš, do té přehrady se zřítila hora! Chápeš to?" Přiznám se, že jsem to moc nepochopila. Tohle bylo mimo rámec veškeré mé představivosti.

Na vlastní oči

Čas běžel, já odjela domů, ale na podzim 2004 jsem měla příležitost opět za známými zaskočit, spojila jsem krátký pracovní pobyt s dovolenou a tentokrát jsme vyrazili s mými přáteli a jejich farářem na Vajont. Asi usoudili, že vím moc málo, a potřebuji se poučit.

Z oblasti Udine vede nejkratší, ale rozhodně ne nejpohodlnější, cesta na Vajont rovnou přes hory. Tak jsme si udělali výlet, a kromě Vajontu jsme se stavěli na více místech. Jedno z nich byla částečně vypuštěná přehrada Barcis.

I tady mě překvapilo, jak úzká hráz může držet velké jezero. Tato přehrada se ještě nachází na druhé straně rozvodí a vody z tohoto místa ještě tečou směrem na východ do Tagliamenta - největší řeky Friuli. Dále jsme se podívali do několika typických městeček v horách (například Pofabbris), jsou půvabná, ale mají jednu smůlu, všechno je daleko, a proto se postupně vylidňují, mladí tam již nedokážou žít. K tomu nám zapršelo, ale náladu jsme si nezkazili.

Nakonec jsme dorazili k přehradě Vajont. Přijeli jsme zezadu, a v zadní části původního jezera pravda trochu rozlité vody zůstalo. Říčka Vajont ostatně nepřestala téci jenom proto, že se jí na cestě vyskytla nějaká překážka. Přijeli jsme blíže k hrázi, silnice vede po pravé straně původní přehradní nádrže. Když to řeknu jemně, tak mi prostě spadla čelist, a to doslova.

Já vlastně pořád, i přes veškerá upozornění, hledala klasickou přehradu s pěkným jezerem možná s nějakým tím sesunutým materiálem uvnitř, ale kromě té zadní louže jsem žádné jezero neviděla, vlevo od silnice byl akorát velký kopec, po vodě ani památky. Nakonec jsme zaparkovali a šli se podívat. Přes kopec z druhé strany vedla silnička, která spojovala levý a pravý břeh, tak jsme se po ní vydali, a tím jsme vstoupili přímo na sesuv.

Když jsem se začala rozhlížet, tak jsem si všimla kdesi poměrně hluboko pode mnou celkem nevelkého hnědého obloučku. Pěkně dlouho jsem na něj zírala, než mi opravdu došlo, že toto je skutečně přehradní hráz. Stála jsem uprostřed původního jezera a na hráz jsem se dívala z výšky nejméně desítek metrů, přičemž za zády jsem ještě měla pěkně vysoký kopec. Zdaleka jsem se tedy nenacházela na nejvyšším místě nahromaděné zeminy.

Prostě jsem stála na 260 milionech tun materiálu, které se do jezera kdysi zřítily. Postupně jsme se vydali dál a začali pátrat, odkud se to všechno vlastně zřítilo. Brzy jsme si všimli velkých světlých míst na hoře Toc, což byl skalní podklad, po kterém se vše sesulo do vody. Celá tato plocha má délku nejméně několik set metrů, výška také činí stovky metrů. Příroda je mocná čarodějka, za 40 let se na sesuvu zachytily traviny, vyrostly celé stromy. Jen na těch světlých "plotnách" se neuchytilo téměř nic.

Když mám celou masu sesutých skal a zeminy popsat, přímo na úbočí hory Toc je zřícené hmoty pomálu, většina materiálu byla totiž neuvěřitelnými silami během několika vteřin přesunuta dál od hory a kopec se vytvořil až v určité vzdálenosti od ní. Tudíž ze sesuvu se člověk dívá přes takové menší údolí na horu Toc. O další kus dále vzadu je v úbočí hory Toc vidět hranice mezi nesesutou a sesutou částí. Síla zeminy a dalších materiálů se mezi skalním podložím a stromy pohybuje v desítkách až stovkách metrů. Je dodnes mimo mou představivost, kolik se toho nacházelo blíže směrem k přehradní hrázi, kde k sesuvu došlo.

Došli jsme i na levou stranu přehrady, dojala mě původní silnice, která se kdysi vinula po celé levé straně údolí a dnes musí její nová část vést přes sesuv. Na pravé straně jsme vyšli vysoko do kopce k vesnici Casso, je to nejméně 200 metrů vysoko, její budovy nejníže ve svahu nebyly nikdy opraveny a jejich ruiny tam stojí jako memento celé tragédie. Z tohoto místa jsme také fotografovali, ten malý oblouček na pravé straně je hráz přehrady, vlevo je sesuv.

Po návratu dolů jsme zjistili, že na paměť obětí byl na místě tragédie postaven kostel ve velmi moderním stylu, jeho tvar má připomínat vlnu, která vše smetla. Na tom samém místě se také nachází obrázek znázorňující sesuv a vlnu. Když ho stručně popíšu, tak žlutě je vyznačen vlastní sesutý materiál, červeně je vyznačeno čelo sesuvu, TOC je název hory, odkud se všechno sesulo a je tam červeně zakreslena i linie, kde došlo k odtržení. Bledě modře jsou vyznačena všechna místa, kam vlna dosáhla. Tmavě modře je znázorněno původní přehradní jezero.

Nakonec jsme nasedli do auta a pokračovali směrem na Longarone. V tunelu, kterým se musí projet, jsou umístěny desky se jmény pracovníků přehrady, kteří tam toho dne zahynuli. Někdo to ale, zdá se, přežil přímo v tělese přehrady. Pokračovali jsme roklí, kterou se ten nešťastný večer valila voda a nakonec jsme se dostali k Piavě a do Longarone.

Longarone bylo vystavěno znovu, italský stát si dal záležet na tom, aby došlo k znovuoživení oblasti. Architektonický zázrak to podle mého názoru většinou není, snad s výjimkou místního kostela. Na místě původního kompletně zničeného kostela je postaven nový, jehož tvar je nesmírně zajímavý. Má prakticky půdorys kruhu, možná oválu, uvnitř betonové stavby je na tomto půdorysu vše, co katolický kostel vyžaduje. Střechu ale tvoří nezakrytá aréna, kde je možné pořádat představení a další akce. Nic podobného jsem nikdy neviděla, je tam i zvonice.

Naopak ve spodní části je památník obětem, na bronzových deskách jsou napsána jména všech obětí katastrofy. Dojal mě prostor, kde jsou vystaveny původní zvony ze zničeného kostela a některé další artefakty, které byly v bahně nalezeny. Dají se tam najít i další věci, jako je model celé původní přehradní nádrže a fotografie.

Po návratu z výletu jsem měla opravdu o čem přemýšlet, jak jsme malí a zranitelní vůči silám přírody. Co všechno znamená lidská nezodpovědnost a mamon. Je ale vidět, že lidé jsou nepoučitelní, zrovna nedávno mi kamarád psal, že měl někdo ten úžasný nápad napustit zbytek přehrady, aby se tedy alespoň trochu využila. Prakticky jsem to moc nepochopila, protože, pokud vím, přehrada i za těchto podmínek dokáže vyrábět elektřinu vodou z říčky Vajont, která je tam přiváděna mě neznámým mechanismem.

Nějaké tunely tam evidentně jsou, jinak by potok Vajont neodtékal, nevím, jak přesně je to technicky řešeno. Možná využívají i starý tunel vybudovaný po prvních sesunech, ale nejsem technik a podrobnosti neznám. Trochu napustit by se snad teoreticky totiž dala pouze zadní část nádrže, ale terén je tam na první pohled nestabilní. Nechápu, jak po takové tragédii ještě někomu může taková myšlenka jen projít hlavou. Snad je dostatečnou odpovědí pro všechny odpovědné úředníky nedávné zřícení dalších cca 300 tisíc kubíků zeminy. Není to příliš ve srovnání s katastrofou, ale stalo se to letos, v roce 2009!

Tak doufám, že je to snad dostatečné varování a že už si všichni podobné nápady odpustí.

Pokud máte někdo zájem se na Vajont podívat, za vstupné je možné se podívat i přímo na korunu hráze, v létě je tam, myslím, provoz i ve všední den, od podzimu do jara pouze v sobotu nebo v neděli (teď si nejsem jistá). Nejpohodlnější cesta je z jihu po Piavě nahoru až k Longarone. Může to být i tip na jednodenní výlet autem třeba od Benátek a přilehlých oblastí. A až tam budete, věnujte, prosím, tichou vzpomínku lidem, kteří ten nešťastný večer úplně zbytečně zahynuli.

(Alpina)



čtvrtek 1. ledna 1970

Siena




Wikipedia: Siena je město ležící uprostřed italského Toskánska, je hlavním městem stejnojmenné provincie.
Do všeobecného povědomí se Siena zapisuje jako historické kulturní město s výborně zachovalým středověkým architektonickým dědictvím. Proto je Siena zapsána na seznam památek světového dědictví UNESCO.

Známé je především náměstí Piazza del Campo. Po obvodu tohoto náměstí každým rokem vede trasa tradičního dostihu, tzv. Palio, při kterém spolu soupeří jezdci z jednotlivých čtvrtí města. Čtvrť, která vyhraje, má poté právo uspořádat bujarý večírek ve čtvrti, která dostih prohrála, a to bez jakýchkoliv postihů.
Centrum města je obklopeno několika branami, spojených systémem hradeb. Za svou zachovalost vděčí především faktu, že během druhé světové válkynebylo na rozdíl od většiny ostatních italských měst vybombardováno.



Stát: Itálie
Oblast: Toscana
Provincie: Siena
Souřadnice: 43° 20' s. š., 11° 20' v. d.
Výška: 322 m n. m.
Rozloha: 118 km²
Obyvatelstvo
• Počet obyvatel: 54 498
• Hustota zalidnění: 447/km²
Části obce: Costalpino, Isola d'Arbia, Taverne d'Arbia, San Miniato, Vignano, Ruffolo
Sousední obce: Asciano, Castelnuovo Berardenga, Monteriggioni, Monteroni d'Arbia, Sovicille



Palio

Každý rok 2. července a pak ještě 16. srpna je Piazza del Campo scénou dostihu, který v Sienských probouzí atavistickou rivalitu z dob středověku, kdy se město muselo přičlenit pod nadvládu Florencie. Devět koní, kteří musejí co nejrychleji třikrát oběhnout náměstí, zastupuje jednotlivé městské části Sieny. Vzhledem k tomu, že se náměstí prudce svažuje, je to závod opravdu pro koně i jezdce velmi náročný. Strhne každého, kdo se na něj dívá. A dokonce i koně. Vypráví se, že jednou jistá zestárlá klisna, která běžela mnohokrát Palio, tahala po městě kočár s turisty. Byla hodná a klidná, jen vždy, když zazněl výstřel startu Palia, rozběhla se jako o závod i s kočárem na náměstí.

Etruskové i Římané

Podle jedné z pověstí Sienu založil a dal jí jméno Senus, syn Remův, jednoho z dvojčat, odkojených vlčicí. Vlčice je dodnes ve znaku města. Podle oficiálních pramenů byla Siena původně etruská lokalita a později římská kolonie. Ve 12. století začalo městečko vzkvétat a zanedlouho získalo i nezávislost. Netrvalo ale dlouho a ostré spory s Florencií ve 13. století nakonec vedly k přidružení Sieny k toskánskému velkovévodství, jehož osudy Siena sdílela až do sjednocení Itálie r. 1861. Pak se konečně opět osamostatnila. Ve městě působila řada významných umělců, narodil se zde sochař a architekt Jacopo della Quercia a vznikla tu samostatná významná malířská škola (Ducato, S. Martini, A. a P. Lorenzetti, Sasetta, Sodoma, Beccafumi).

Náměstí ve tvaru lastury

S prohlídkou města je asi nejlepší začít na Piazza del Campo. Jedno z nejpozoruhodnějších náměstí světa připomíná tvarem lasturu a polohou hlediště antického amfiteátru. V minulosti bylo centrem veškerého dění ve městě, konaly se tu popravy, býčí zápasy, trhy a koňské dostihy.

Dominantou náměstí je cihlová gotická stavba radnice Palazzo Pubblico z let 1297 až 1310, symbol nezávislosti a hospodářské síly sienské oligarchie. Dodnes slouží svému účelu, jeho středověké síně jsou však přístupné veřejnosti. Sídlí v nich totiž Museo Civico. Hlavní zasedací síň Sala del Mappamondo dostala jméno podle mapy světa, kterou namaloval Ambrogio Lorenzetti v raném 14. století. Jednu stěnu pokrývá nedávno zrestaurovaná freska „Maesty“ od Simona Martiniho, jež zachycuje Pannu Marii v majestátu jako Královnu nebes, obklopenou apoštoly, světci a anděly. Stěny sousední kaple zdobí fresky ze života Panny Marie od Taddea di Bartolo. Chórové lavice mají dřevěné desky intarzované biblickými výjevy. Sala della Pace ukrývá slavnou „Alegorii Dobré a Špatné vlády“. Tato dvojice fresek od Ambrogia Lorenzettiho dokončená v r. 1338 tvoří jeden z nejvýznamnějších cyklů středověkých maleb. Sala del Risorgimento se honosí freskami z pozdního 19. století. Zobrazují události vedoucí ke sjednocení Itálie za krále Viktora Emanuela II.

Na palácovém nádvoří se nalézá vchod do obrovské zvonice Torre del Mangia vysoké 102 m. Je důležitou dominantou Sieny. V letech 1134 a 1148 ji postavili bratři Muccio a Franceso di Rinaldo. Po zdolání 503 schodů je z ní krásný rozhled po okolí.

Uprostřed náměstí je kopie fontány Fonte Gaia od Jacopa della Quercia z roku 1419, kterou dodnes napájí pět set let starý akvadukt. Celé náměstí obklopují vesměs středověké domy. Ve většině z nich jsou příjemné restaurace a bary s cenami stejnými jako všude jinde ve městě. Z náměstí vybíhají úzké uličky plné nejrůznějších obchodů.

Měl to být největší chrám světa

Hlavní sienské památky jsou soustředěny ve spleti uliček právě v okolí Piazza del Campo. Jednou z nich je mohutný dóm, který měl být největším chrámem v křesťanském světě. Původně byl postaven ve 12. století. Později se plánovalo jeho rozšíření, plány ale zmařila morová epidemie v roce 1348. A tak zůstalo jen u základů, které jsou ještě u dómu patrné.

Katedrála zvenčí zaujme především působivým gotickým průčelím, fasáda je prokládaná růžovým a zeleným mramorem. Uvnitř je pokladnice románských, pozdně gotických, renesančních, a dokonce i barokních stavebních i uměleckých prvků. K těm nejpůsobivějším patří černobílé dekorativní pásy na sloupech. Pěkný je hlavní oltář od B. Peruzziho z r. 1532 a především mramorová podlaha zdobená intarziemi. Na jejích 56 polích, kde jsou zachyceny především různé biblické příběhy, pracovalo v letech 1369 až 1547 na 40 umělců. V chrámu najdeme i díla J. della Quercia, Donatella, Michelangela, Berniniho a dalších. Giovanni Pisano je autorem kazatelny, skvělé ukázky gotického sochařství. Z levé boční lodi nechal Francesco Piccolomini, pozdější papež Pius III., zřídit v roce 1495 knihovnu. Udělal to na počest svého strýce papeže Pia II., který v roce 1451 navštívil také Čechy. První popis města Tábora pochází právě z ruky tohoto významného italského šlechtice. Knihovna je vyzdobena freskami od Pinturicchia. Pod apsidou se nachází baptistérium ze 14. století, přístupné po schodišti z Piazza S. Giovanni in Fonte. Uvnitř je například křtitelnice od J. della Quercia z 15. století.

Východně od dómu se v někdejší pravé lodi projektovaného nového dómu nalézá chrámové muzeum, Museo dell’Opera del Duomo. Vystaveny jsou plastiky z fasády dómu. K vidění je tu ale také například renesanční medailon „Madony s dítětem“ zřejmě od Donatella a několik značně poškozených gotických soch od Giovanniho Pisana a Jacopa della Quercia. Nejcennějším exponátem je však Ducciova ohromná „Maestá“ z let 1308 až 1311, jedna z nejkrásnějších prací sienské školy. Na jedné straně znázorňuje Madonu s dítětem a na druhé výjevy ze života Krista.

Svatá Kateřina, patronka města

Patronkou Sieny je sv. Kateřina, narozená v roce 1347, občanským jménem Benincasová. Byla dcerou obchodníka. V osmi letech se zasvětila Bohu a měla mnoho vidění. Později trpěla dokonce stigmaty. Podobně jako její jmenovkyně sv. Kateřina Alexandrijská prý byla zasnoubena s Ježíškem. Toto vidění se stalo námětem mnoha uměleckých děl. Výmluvností údajně přiměla papeže Řehoře XI. vrátit sídlo papežství z Avignonu zpět do Říma. Svatá Kateřina zemřela ve věku 37 let.

Turisté si mohou prohlédnout její dům v ulici Costa di Sant’Antonio. Obklopuje ho kaple a křížové chodby, mimo jiné také kostel Ukřižování, vybudovaný v roce 1623 v jejím sadu. Dům dekorují scénky příběhů z jejího života od různých umělců, mezi nimiž nechybí ani Kateřinini současníci Francesco Vanni a Pietro Sorri.

V kostele San Domenico na Piazza San Domenico uvidíte na oltáři kaple neporušenou hlavu sv. Kateřiny. Kaple byla vybudována v roce 1460 právě proto, aby uchovávala tuto vzácnou relikvii. Napravo i nalevo od oltáře si prohlédněte fresky od Sodomy, líčící Kateřinu v různých náboženských vytrženích. Kostel se pyšní jediným autentickým portrétem sv. Kateřiny, který vytvořil její přítel Andrea Vanni.

Vinotéka v pevnosti

Za prohlídku stojí také impozantní soukromý palác Palazzo Piccolomini ve Via Banchi di Sotto 52, který postavil v 60. letech 15. století pro zámožnou rodinu Piccolominiů florentský architekt a sochař Bernardo Rossellino. V současnosti je tu umístěn sienský státní archív, účetní knihy a daňové dokumenty ze 13. století. Dřevěné desky, do nichž byly vázány daňové a účetní záznamy, zkrášlili malbami jedni z nejpřednějších umělců své doby. Výsledky jejich práce si můžete prohlédnout v Sale di Congresso. Často jsou na nich zachyceny sienské veduty nebo historické události.

Obrazárna Pinacoteca Nazionale v ulici Via San Pietro 29 má otevřeno denně a turisté si tu mohou prohlédnou sbírku obrazů sienské školy, uspořádanou chronologicky od 13. století po manýrismus konce 16. století. K největším skvostům patří Duciova „Madona františkánů“ z roku 1285 a mistrovské dílo Simona Martiniho „Požehnaný Agostino Novello a čtyři z jeho zázraků“ vytvořené kolem roku 1300. „Dva pohledy“ od Pietra Lorenzettiho ze 14. století představují jedny z prvních ukázek krajinomalby. „Klanění pastýřů“ od Pietra da Domenico z roku 1510 dokládá, jak silný vliv mělo byzantské umění na sienské malířství ještě dlouho poté, co se renesance rozšířila do ostatních částí Evropy. V cihlové pevnosti Fotezza Medicea na Viale Maccare z roku 1560 je nyní vinotéka, kde je možné ochutnat a koupit vína z celé Itálie, takže také ji při obchůzce městem nevynechejte.

Autor: KATEŘINA HOVOKOVÁ (katerina.hovorkova@economia.cz), převzato bez souhlasu ze serveru idnes



Historie a slavnosti

Původ města Sieny není přesně znám. Neví se, zda je původu etruského, galského nebo římského. Legenda říká, že Siena byla založena na začátku římské éry v 8. st. př. n. l. Seniem, synem Rema. Jisté ale je, že zde v 1. st. př. n. l. bylo malé město, které se stalo římskou kolonií pod jménem Sena Julia. Ve 12. st. se Siena stala republikou, prosperovala z obchodu, který byl znám po celé Evropě, a také prostřednictvím svých bankéřů, kteří sem přišli z nedaleké Florencie. Ve stejné době začala rivalita obou měst. V r. 1258 Siena otevřela své brány ghibellinským exilantům. Od pol. 13. do pol. 14. st. Siena vzkvétala. Byly postaveny prestižní veřejné budovy, krásné paláce a patricijské domy. Velký mor, který postihl Evropu v l. 1348 - 1350 snížil počet obyvatel na pouhou jednu třetinu. Ačkoli Siena akceptovala vítěznou úlohu císaře Karla V. a oslavovala jeho příchod do města v dubnu r. 1536, přesto se město později uchýlilo pod ochranu francouzského krále Jindřicha II. Město bylo obsazeno královskými vojsky pod velením Blaise de Montluc, francouzského generála z Gaskoňska. V l. 1554 - 1555 byla Siena obléhána a o čtyři roky později byla anektována velkovévodou toskánským Cosimem I. z Florencie. Siena se proslavila dvěma svatými: sv. Kateřinou a sv. Bernardinem. Sv. Kateřina se narodila v Sieně v r. 1347. V 16 letech vstoupila do dominikánského řádu. Měla mnoho vidění a v r. 1375 se u ní v Pise objevila stigmata. V r. 1377 napomohla návratu papeže do Říma, který byl od r. 1309 v Avignonu. Zemřela v Římě v r. 1380. Ve stejném roce se narodil sv. Bernardino v Massa Marittima. Studoval na univerzitě a pomáhal nakaženým morem v nemocnici Santa Maria della Scala v Sieně. Ve 22 letech vstoupil do františkánského řádu. Založil klášter Osservanza severně od Sieny, kde vyučoval přísným pravidlům sv. Františka. Zemřel v r. 1440 v Aquile. Středověká administrativní struktura se dochovala v podstatě až do dneška. Tři kopce, to jsou tři městské okrsky - di Cittá, di Camollia a di San Martino. každý okrsek byl rozdělen do 59 kontrád (podokrsků), z nichž 17 stále existuje. V čele každé kontrády stál capitano, který měl administrativní, právní a územní pravomoc. každá kontráda má svůj znak, který byl také nošen do bitev. Dnešních 17 kontrád stráví celý rok přípravami na Palio. Členové kontrády se rozdělují podle data narození. Každá kontráda má své muzeum, kde vystavuje trofeje, svůj kostel, veřejnou fontánu se svým znakem, stáje a skladiště, ve kterých se uchovávaly zbraně. Každá kontráda má svůj vlastní sociální život založený na gastronomických večerech, tancích a přípravách na Palio. 17 znaků představuje 17 ctností Sieny: dikobraz představuje rychlost, vlčice věrnost a poctivost, husa bystrozrakost, les sílu, drak zanícení, žirafa eleganci, vlna radost, panter smělost, orel ochotu bojovat, hlemýžď opatrnost, věž odolnost, želva neústupnost, housenka zručnost, beran vytrvalost, sova finesu, lastura rozvahu a jednorožec vědomost. Palio je závod koní, který se datuje již do 13. st. Koná se vždy 2. července a 16. srpna a účastní se jej jen 10 ze 17 kontrád. Během příprav se v každém okrsku dané kontrády objeví bohatá výzdoba v ulicích, mladí vyvěšují vlajky se znakem kontrády a Piazza del Campo se připravuje na Palio. Nebezpečné zatáčky se zabezpečují před případnými kolizemi a úrazy závodníků. Vnější část kolem závodiště se zaplní sedadly, ale vnitřek náměstí zůstane prázdný. Připravují se zvířata, doping je povolen. V den konání Palia si členové kontrád obléknou oděvy z 15. st. Odpoledne se koná dlouho očekávaný běh koní. je to nebezpečný závod, který trvá jen několik minut, než koně třikrát objedou náměstí. Počítá se i kůň, který běží bez jezdce. Vítězem Palia je jen jediný kůň a jezdec, jediná kontráda, která pak své vítězství oslavuje několik dní v ulicích.

Basilika San Domenico

Basilika San Domenico je monumentální kostel připomínající spíše malou pevnost. Stojí nedaleko rodného domu sv. Kateřiny. Kostel byl postaven ve 13. - 15. st. v mohutném gotickém stylu. V interiéru kostela se uprostřed střední lodi na pravé straně nachází Kaple sv. Kateřiny s renesančním tabernáklem z r. 1466 od Giovanni di Stefana, ve kterém je uložena hlava Kateřiny Sienské. Na zadní a levé stěně se nacházejí fresky Il Sodomy, které představují scény ze života sv. Kateřiny. Na východním konci lodě je Capella delle Volte s jediným autentickým portrétem svaté od jejího současníka, sienského umělce Andrea Vanniho. Santuario Cateriniano je místem, kde se narodila sv. Kateřina Sienská, která byla za svatou prohlášena r. 1465. V dolním patře je dnes kostel zasvěcený svaté, v horním patře jsou dvě kaple. Vlevo je bývalé kuchyně. Fonte Branda je nejstarší městská fontána, neobvykle postavená z cihel. Pravděpodobně zde existovala již v r. 1080, ale současná podoba je z r. 1246. Baptisterio leží pod apsidou katedrály. Bylo postaveno na začátku 14. st. Bílá mramorová fasáda je z r. 1382 v gotickém stylu. Interiér je rozdělen do tří lodí. Je vyzdoben freskami z 15. st. Uprostřed stojí kašna rovněž z 15. st. Bronzové panely s vyobrazením života sv. Jana Křtitele patří mezi nejvýznamnější díla toskánského sochařství na přechodu mezi gotikou a renesancí.

Piazza del Duomo a katedrála

Piazza del Duomo je situováno na vršku kopce. Jihozápadní část je ohraničena dlouhou fasádou nemocnice Santa Maria della Scala pravděpodobně ze 13. st. Jméno je odvozeno od schodů vedoucích ke hlavnímu vchodu do katedrály. Na severozápadní straně stojí novogotický Arcibiskupský palác a na jihovýchodní straně Prefektura ze 16. st. Současné budovy Duomo pocházejí z pol. 12. st., ale úplně nebyly dokončeny ještě na začátku 14. st. Konečné práce podnikli hlavně cisterciáčtí mniši ze San Galgano. Ve 14. st., kdy byla Siena na vrcholu své slávy, se občané rozhodli postavit mnohem větší katedrálu, než měli ve Florencii. Stojící budova se stala základem transeptu nové katedrály. Práce začaly v r. 1339 a byly provázeny velkými problémy v době morové epidemie v r. 1348. Siena tehdy ztratila mnoho svých vůdčích představitelů a chtěla od výstavby upustit. V poslední čtvrtině 14. st. se opět začalo pracovat na dokončení katedrály. Dokončila se horní část západního průčelí, položena byla střech lodi a dokončila se apsida. Ale nepokračovalo se už v původním grandiózním projektu. Z něj zůstaly jen oblouky lodi a jižní část současné katedrály, která měla být hlavním průčelím nové stavby. Západní strana katedrály je typická a zajímavá svým bohatým zdobením barevným mramorem. Dolní část je románská ale projevují se zde již prvky gotiky. Tato část je dílem Giovanni Pisana z l. 1285 - 1296 a je ozdobena sochami. Horní část byla postavena o století později a hodně připomíná západní stranu katedrály v Orvietu. Je v gotickém stylu. Mozaiky na štítu jsou z konce 14. st. Románská kampanila je z r. 1313. Střídá se na ní horizontálně světlý a tmavý mramor. Interiér katedrály je rovněž charakteristický střídáním světlého a tmavého mramoru. Nejzajímavější je zde podlaha, která je tvořena 56 mramorovými panely zobrazujícími postavy z mytologie (sibyla, alegorie) a scény ze Starého zákona. Byly vytvořeny v l. 1369 - 1547 a jsou dílem asi 40 umělců. Nejstarší panely byly vytvořeny technikou grafitto: jsou tvořeny světlým obrazem na tmavém podkladu a reliéfy jsou na poklad ryty a pak vylévány asfaltem. V Capella della Madonna del Voto (A) jsou sochy sv. Jeronýma sv. Máří Magdalény od Berniniho ze 17. st., který rovněž vytvořil oltář a dva anděly nad nimi. Mramorový hlavní oltář ze 16. st. má pěkný bronzový tabernákl z r. 1470 od Vecchietta. Zadní strana chórových lavic je pěkným příkladem dřevořezby. Ty na konci jsou ze 16. st., ty na stranách ze 14. st. Velké kruhové okno zobrazuje Zvěstování, Korunovaci a Smrt Panny Marie. Je z r. 1288. Kazatelna je z mramoru a je mistrovským dílem Nicolo Pisana z l. 1266 - 1268. Pracoval na ní šest let po dokončení kazatelny v Pise. Použili sedm panelů se zobrazením Života Krista, na dalších panelech jsou postavy proroků a andělů. Na římse je znak sv. Jana. kazatelna je podpírána devíti mramorovými, granitovými a porfyrovými sloupy. Bohatě zdobené mramorové dveře vedou do místnosti, která byla postavena v r. 1495 na přání kardinála Francesca Piccolominiho jako knihovna Enea Silvia Piccolominiho, jeho strýce, který se stal papežem Piem II. na podlaze je erb Piccolominiho. Fresky jsou z l. 1502 - 1509 a zobrazují v obrazech život papeže. Strop je bohatě zdoben alegoriemi, mytologickými scénami a groteskami. Mramorová skupina uprostřed místnosti představuje Tři Grácie, římské sousoší ze 3. st. n. l.

Ostatní památky

Via di Cittá je jedna z nejmalebnějších ulic Sieny. Je pouze pro pěší a vede v podstatě od Campa k Piazza del Duomo. Je to také hlavní nákupní zóna Sieny. Obě strany ulice jsou lemovány paláci. Přibližně uprostřed ulice stojí bývalý Papežský palác, dnes sídlo Banco d´Italia. Budova je ze světlého kamene postavená ve 2. pol. 15. st. pro Kateřinu Piccolomini, sestru papeže Pia II. Dolní část fasády je ve stylu florentské renesance. Proti je gotická fasáda Palazzo Chigi-Saracini, který byl přestavěn v 18. st. Dnes zde sídlí Accademia Chigiana, slavná hudební akademie. Na severním konci ulice stojí Loggia dei Mercanti, kde sídlila Obchodní rada. Byla postavena na začátku 15. st. v renesančním stylu. Mramorové lavice s reliéfy představují filosofy a vojevůdce z dob antického Říma. Horní patro bylo přistavěno v 17. st.

Piazza del Campo je jedním z nejslavnějších náměstí světa. Zde se odehrávala důležitá shromáždění lidu, zde měl sv. Bernardino umístěnou před Palazzo Publico kazatelnu, ze které kázal proti lehkomyslnosti sienských žen a destruktivním konfliktům mezi jednotlivými částmi města. V pol. 14. st. bylo náměstí vydlážděno cihlami v soustředných kruzích. Na jižní straně náměstí je kamenná a cihlová fasáda Palazzo Publico. Od ní vede osm bílých pruhů, které rozdělují Campo na devět částí, které symbolizují vládu devíti úředníků z řad řemeslníků, obchodníků a bankéřů, kteří přinesli městu období velké prosperity v l. 1287 - 1355. Na vrcholu náměstí je fontána Gaia z r. 1419, kdy byla vyzdobena mramorovými panely od Jacopo della Quercia. Od r. 1868 jsou zde kopie, originály byly umístěny v Palazzo Publico. Za fontánou je malé Palazzo Sansedoni, kteý byl celkově renovován na konci 19. st.

Palazzo Publico - radnice je krásným příkladem sienské gotiky a sloužil jako vzor pro mnoho dalších sienských paláců. Jeho stavba začala ve 13. st. a do pol. následujícího století byla v podstatě dokončena kromě druhého patra dvou křídel, které byly dokončeny až v r. 1680. Bledý travertin v dolní části budovy ostře kontrastuje s okrovým zbytkem stavby. Velké množství oken a dveří v přízemí budovy jí dodává světlosti. Horní část zdobí dvě hodinové vížky, nyní prázdné. Uprostřed budovy je měděný kruh s Kristovým trigramem (IHS - Iesus Hominum Salvator - Ježíš Spasitel Lidstva). Na východní straně fasády je elegantní zvonice od Lippo Memmiho, vysoká 88 metrů. Jmenuje se Torre del Mangia. Stavěla se po dlouhá léta a byla dokončena až po odeznění Černé smrti. Na vrchol věže lze vystoupit a je odtud krásný rozhled hlavně na Campo. U paty věže stojí Cappella di Piazza, kaple ve formě loggie, postavená v r. 1352 jako dík Sieňanů za překonání moru. O století později byla vyzdobena v renesančním stylu. Dveře vpravo od kaple vedou na malé náměstíčko Cortile del Podestá v Palazzo Publico. Palác byl sídlem vlády Sieny a stále zde sídlí místní správní úřady. Na Via Banchi di Sotto stojí univerzita a proti ní bílá travertinová fasáda Palazzo Piccolomini. Je pravděpodobně dílem Bernarda Rosseliniho, architekta Palazzo Rucelai ve Florencii. Je to renesanční stavba ve florentském stylu. Mezi konzolami je umístěn znak rodu Piccolomini. Dnes zde sídlí městský archív. Loggia dei Mercanti - Loggia Obchodníků - byla místem zasedání obchodní komory. Byla postavena v 15. st. v renesančním stylu. Ale některé dekorativní prvky jsou stále ještě ve stylu gotiky - výklenky se sochami. Mramorové lavice s reliéfy představují filosofy a vojevůdce z doby antického Říma. Horní patro loggie bylo přistavěno v 17. st. Palazzo Tolomei je ze 13. st. a nyní zde sídlí Cassa di Risparmio di Firenze. Je jedním z nejstarších soukromých paláců v Sieně. kamenná fasáda má dvě řady gotických oken. V r. 1310 zde pobýval Robert z Anjou, král Neapolský. Piazza Salimbeni je jedním z nejnoblesnějších sienských náměstí. Stojí zde tři budovy v různých stavebních stylech. Na východní straně je Palazzo Salimbeni ze 14. st. Má světlou kamennou fasádu s gotickými okny. Byl pojmenovaný podle významné sienské rodiny obchodníků a bankéřů. Na jižní straně stojí Palazzo Spannocchi z r. 1470 od florentského architekta Giuliana da Maiana pro papeže Pia II. Picolominiho. Palác má renesanční fasádu. Na severní straně stojí Palazzo Tantucci byl postaven o století později sienským architektem Ricciem. Basilica di San Francesco stojí na vršku nad starým městem. Kostel, zasvěcený sv. Františku, je v gotickém stylu, ale v 19. st. byl restaurován. na pravé straně kostela stojí malá kaple. bazilika má jedinou loď, která je vyzdobena černým a bílým mramorem a lemována malými kaplemi. V kaplích jsou zajímavé mozaiky.

převzato bez souhlasu z www.toskansko.cz, autor neuveden



Osobní zkušenosti, tipy a triky

Parkování v Sieně je težké, především v letní sezóně, ale pokud zajedete do hypermarketu Coop, parkování vždy najdete a do centra to není dál než 20 minut pěšky. Alternativou je zaparkovat u kruhového objezdu (viz. mapka), odtud je to do centra cca. 10 minut, ale je třeba přijet brzy ráno. Ještě blíže jsme vyskoušeli zaparkovat u fitnessu, do centra pouhých 5 minut, ale majitel nadšený nebyl (policii nevolal)

Gutštejn


Panoramio Gutštejn, autor: Petr Kraumann

Wikipedie

Gutštejn je hrad, který se nachází jihovýchodně od Bezdružic v okrese Tachov. Zřícenina hradu se nachází v lesnaté a kopcovité krajině nad přítokem Úterského potoka.

Historie 
První písemná zmínka o hradu a jeho vlastníku je z roku 1319, kdy tepelský opat pronajal Jetřichovi I. z Gutštejna a jeho synu Sezemovi tři vesnice. Roku 1369 víme již o třech bratrech, Janovi, Jetřichovi II. a Půtovi z Gutštejna. Zakladatel rodu Jetřich II. zemřel v roce 1417. Jeho syn Burian sídlil na Rabštejně a Nečtinách, Jan na Bělé, oba později na hradě Gutštejn. Roku 1422 oblehl hrad Jan Žižka s Pražany a hrad dobyl. Oba bratři se o majetek rozdělili, přičemž Gutštejn připadl Janovi, který byl ženatý s dcerou Přibíka z Klenové. Jako přívrženec císaře Zikmunda získal za svou pomoc řadu vesnic z majetku klášterů v Chotěšově, Pivoni a Plasích. Po jeho smrti v roce 1453 získal hrad jeho bratr Burian. Ten mezitím velmi zbohatl, patřila mu Bělá, Rabštejn nad Střelou, Nečtiny, Tachov a Komberk byl i krajským hejtmanem na Žatecku a Plzeňsku a spravoval chotěšovský klášter. Přestože byl katolík, po roce 1448 se přidal na stranu Jiřího z Poděbrad. V roce 1450 se mu podařilo u Stříbra zajmout posla s dopisem usvědčujícím Oldřicha II. z Rožmberka z organizování intervence cizích vojsk do Čech, a umožnil tak králi politickou izolaci jeho protivníka. Jeho syn Burian zvaný „Bohatý“ získal další statky v Čechách a Bavorsku, roku 1465 se přidal k jednotě zelenohorské a vedl jednání s císařem Fridrichem III., který katolickým pánům udělil mincovní právo v Plzni. Pak krátce podporoval uherského krále Matyáše, ale po nástupu Vladislava II. Jagelonského na český trůn se přidal na jeho stranu. Již roku 1472 se stal vrchním komorníkem království a roku 1477 vedl Vladislavovo vojsko, kterému se nepodařilo dobýt Plzeň obsazenou Matyášovým vojskem. Roku 1485 se stal nejvyšším kancléřem a nadále se bezohledně obohacoval. Zanechal po sobě pět synů Buriana, Jana, Jetřicha, Volfa, Kryštofa a Jindřicha. Není známo, kdo z bratrů vlastnil Gutštejn. Postupně však zemřeli a zůstal jen Volf, ten ale sídlil v Chyši. Když roku 1545 Volf zemřel, zdědil hrad jeho syn Viktorin; ten ho roku 1549 prodal majiteli Bezdružic Hanušovi Elpognarovi z Dolního Šenfeldu. Pro potřeby mocného rodu Gutštejn už nevyhovoval a tak bylo v 16. století středisko panství přeneseno do Bezdružic a hrad byl opuštěn. Rod Gutštejnů vymřel roku 1747.

Hrady a zámky

Zakladatelem hradu Gutštejna i rodu, který nosil jeho jméno a vlastnil četné statky v okolí i v odlehlejších krajích, se stal pravděpodobně Jetřich, známý z l. 1263–1313. Jak svědčí trojí paroží v jeho znaku, pocházel z rodu Hroznatoviců, mezi jehož rozvětvené příslušníky se postupně drobil původní velký majetek. Část získal Jetřich z Krašovic, objevující se v pramenech v l. 1232–1252, jehož považujeme za otce alespoň dvou synů: budovatele hradu Gutštejna Jetřicha a dále Sezemy, předka pánů z Vrtby, Krašova, Fusperka (Pušperka) a Bělé. Od některého z Jetřichových potomků pocházeli asi i držitelé Frumštejna. Jméno Gutštejn se však v historických zprávách objevuje až r. 1319, kdy tepelský opat Vyšemír pronajal Jetřichovi (I.) z Gutštejna a jeho synu Sezemovi tři vesnice na deset let. R. 1369 se dovídáme o třech bratrech, Janovi, Jetřichovi a Půtovi z Gutštejna. Hrad spolu s vesnicemi Okrouhlé Hradiště, Břetislav a Líšťany držel r.1379 Půta. Ten však později získal od Jetřicha Trpísty a někdy po r.1409 mu postoupil Gutštejn. Jetřich držel také Všeruby a zemřel po r.1417 jako zakladatel hlavní linie rodu. Z jeho synů sídlil Burian na Rabštejně a Nečtinách, Jan měl Bělou a oba dohromady rodový hrad Gutštejn. Na jaře 1422 přitrhl ke Gutštejnu Jan Žižka s Pražany a hrad dobyl. Není vyloučeno, že Žižkův mlýn, ležící o něco výše proti proudu Úterského potoka, je připomínkou těchto událostí. Zprávy z chebské kroniky hovoří o dobývání Gutštejna r.1423, ale tyto informace nejsou dostatečně doloženy; může jít o kronikářův omyl v datování. Oba bratři Burian a Jan se později o majetek rozdělili, přičemž Gutštejn zůstal Janovi, jenž byl ženat s dcerou Přibíka z Klenové. Jako věrný přívrženec císaře Zikmunda získal od něho za pomoc dvaceti jízdními ozbrojenci řadu vesnic klášterů v Chotěšově, Pivoni, v Plasích i jinde. Jeho bratr Burian si vedl stejně a ve svém kořistnictví se nezastavil ani před katolickými městy. Po Janově smrti připadl hrad Gutštejn r.1453 znovu Burianovi. Ten získal značné jmění i vliv, patřila mu Bělá, Rabštejn, Nečtiny; Tachov, Komberk, nakrátko snad i Stříbro, byl krajským hejtmanem na Žatecku a Plzeňsku a spravoval chotěšovský klášter. Ačkoli byl původně jedním z předáků katolické strany v zemi, postavil se Burian po r. 1448 na stranu Jiřího z Poděbrad. Když se mu r. 1450 podařilo u Stříbra zachytit posla s listem usvědčujícím Oldřicha z Rožmberka z pokusu zorganizovat intervenci do Čech ze zahraničí, poskytl králi Jiřímu kompromitující dokument a umožnil mu tak politickou izolaci hlavního protivníka. Burian (+1462) však již nesídlil trvale na Gutštejně. Také jeho syn Burian, zvaný Bohatý, dával přednost především Nečtinám. Získal mnoho dalších statků v Čechách (Chyše, Kynšperk, Příbram, Žebrák, Točník aj.) i v Bavorsku a byl znám jako tvrdý a bezohledný vykořisťovatel svých poddaných i jako ziskuchtivý soused, stále připravený soudit se s kýmkoli o statky. I on stál v popředí politických zápasů své doby, avšak na opačné straně než jeho otec. R. 1465 se připojil k jednotě zelenohorské a zúčastnil se jednání s císařem Fridrichem III., který katolickým pánům udělil mincovní právo v Plzni. Burian pak krátce podporoval uherského krále Matyáše, ale po nástupu katolíka Vladislava II. Jagellonského na český trůn se přiklonil k němu. Již r. 1472 se stal vrchním komorníkem království a r. 1477 vedl Vladislavovo vojsko, které se marně pokoušelo dobýt Plzeň, hájenou Matyášovou posádkou. R. 1485 byl nejvyšším kancléřem a nadále se bezohledně obohacoval. Zemřel kolem roku 1489 a zanechal po sobě pět synů, kteří sehráli zejména na počátku 16. století, v období prudkých vnitřních bojů v západních Čechách, neblahou úlohu jako jejich stálí kořistničtí účastníci. Nevíme, kdo z nich držel Gutštejn, ale když čtyři z bratrů postupně do r. 1530 zemřeli, byl to nakonec Volf, který však sídlil na Chyši. Když r. 1545 zemřel, zdědil Gutštejn jeho syn Viktorín, ale už r.1549 prodal hrad s příslušenstvím, k němuž patřil mj. dvůr Gutštejn a 5 vesnic, za 3250 kop grošů českých majiteli Bezdružic Hanušovi Elpognarovi z Dolního Šenfeldu. Ve spojení s Bezdružicemi zůstal gutštejnský velkostatek s výjimkou dvou krátkých epizod v r. 1638 a na konci 17. a počátku 18. století již natrvalo. Pro potřeby mocného rodu poměrně těsný Gutštejn nevyhovoval a zůstával stranou pozornosti již v 15. století; v 16. století pak se i jeho funkce střediska panství přenesla do Bezdružic a hrad byl opuštěn. Připomíná se pak už jen r. 1566. Rozvětvený rod Gutštejnů, jehož mnozí příslušníci zastávali významné úřady či vlastnili bohaté statky v nejrůznějších končinách Čech, vymřel r.1747. Vzrostlým lesem pokryté zříceniny hradu Gutštejna jsou ukryty v lesnaté a členité krajině nad přítokem Úterského potoka z pravé strany. Poměrně rovná pláň na jihovýchod od Okrouhlého Hradiště, na níž stojí dvůr, pozvolna klesá a zužuje se v ostroh nad levým břehem Hadovky neboli Bílého potoka. Přirozená nepřístupnost místa byla ještě zesílena příkopem vyhloubeným v nejužší části ostrohu a hrad tak získal výhodnou obrannou polohu, omezenou však do budoucna tím, že dostatečně nepřevyšoval své okolí a neměl zdroje pitné vody. Přístup k předhradí byl vybudován jednak po jižním úbočí kopce od potoka, druhý přímo po ostrohu od dvora. Dnes téměř zasypaný příkop ztěžoval vstup do předhradí, jehož budovy byly pravděpodobně jen dřevěné, takže na rovném prostranství zde nacházíme pouze zbytky sklepa (1,5 x 3 m), vytesaného do skály na jižní straně nad příkopem. Jižní strana je chráněna prudce spadajícími přitesanými skalami vysokými 2–3 m. Na severu bylo předhradí kryto asi palisádou. Přes další příkop, dnes rovněž již značně mělký, vede cesta k první bráně do nádvoří, jehož půdorys tvoří nepravidelný obrazec. Brána, z níž se nedochovaly žádné zbytky, sousedila k jihu s větší čtverhrannou budovou, z níž zůstala vlastně jen jižní stěna, opřená o skálu, zatímco ostatní jsou mnohem více poničeny. Zde sídlila čeleď a vrátný, podle D. Menclové tu byly umístěny i konírny. V jižní stěně je znatelné okno, proražené v 16. století, ale pak opět zazděné. V severní straně nádvoří byla střílna a v severozápadním rohu branka. Hradební zdi vytvářely z prvního nádvoří prostor oddělený od vnitřního hradu valem, příkopem a příčnou zdí, proraženou druhou, rovněž již zmizelou bránou. O uspořádání hradu v těchto místech není v literatuře zcela jasno. Za nejpravděpodobnější se pokládá, že příčná zeď měla bránu vedoucí přímo k jižnímu paláci. Klenutý sklep nedaleko (vpravo) za touto bránou mohl být i konírnou. Sklep má vytesanou štolu pod jižním palácem do skal pod hradem, snad mimo jiné jako přístup k vodě, která na Gutštejně chyběla. Brankou ve zdi se procházelo na jižním okraji do později zastavěného příhrádku a z něj do parkánu, chráněného příkopem a valem. Parkán obtáčel zadní část hradu z jihu a zčásti i ze západu a vybíhal na jihozápadě do špice. Nad parkánem se tyčil podlouhlý jižní palác opatřený mnoha střílnami dole a okny nahoře – zejména na jižní stranu do údolí. U dvou oken jsou umístěna v přední části sedátka, na jiných hradech západních Čech takto nedochovaná. Palác byl v prvním poschodí rozdělen ve dvě nestejně velké prostory. Severní zeď této budovy je již téměř zničena. Jižní palác byl oddělen úzkým (asi 5 m) dvorkem od paláce severního, k němuž na východní straně přiléhá na skalisku postavená nejvýznačnější část hradu, čtverhranná věž. Její pozoruhodností jsou zaoblené rohy a výhodná poloha, neboť věž chrání jak palác, tak druhou bránu a prostranství před ní. Měla jen střílny a žádná okna, dole byla víc než 6 m široká a dodnes si uchovala výšku téměř 25 m. Vstupy do věže byly dva, oba ve výši druhého až třetího patra, jeden od jihu, druhý, vzniklý později, až po výstavbě severního paláce, ze západu. Oba byly opatřeny dobovým ostěním (jižní gotickým) a uzpůsobeny pro použití padacího můstku ze severní i jižní části paláce. Věž má několik střílen a je na dvou místech východní strany poškozena pokusy proniknout dovnitř, což se podařilo jen v jednom případě. Z jejího jihovýchodního okraje vyčnívají kusy zdiva, snad zbytky spojení s jinou budovou. Severní palác leží o něco výše než jižní a má dvě hlavní části, rovněž jen zčásti zachované. Větší z nich je směrem k západu opatřena úzkými střílnami v přízemí i prvním patře a klenutým oknem ve druhém poschodí. Vznikla asi ještě ve 14. století. Částečně jsou zde, obdobně jako i na jiných místech hradu, dosud znatelné zbytky omítky. Západní strana dvora byla uzavřena jednoduchou zdí s třemi střílnami. Hrad je vybudován ve stylu vrcholného středověku, nemá však dosud znaky typické pro období Karla IV. Patří mezi hrady, jejichž rozrůstající se areál již nestačila uhájit jen věž; důležitosti tu nabývala hradební zeď, tzv. obalová hradba, zatímco fortifikační význam věže poklesl a zaoblení nároží tu má už funkci především estetickou. Celková dispozice Gutštejna je podobná Házmburku a tento typ hradu přežívá až do 15. století. Jistou příbuznost shledáváme také s mladším Libštejnem, zvláště pokud jde o věž.

Turistické značky

Přes hrad Gutštejn vede červená turistická značka  z jedné strany ze Šipína a z druhé ze Strahova. Končí tu žlutá turistická značka z Konstantinových lázní. Hrad je jednou ze zastávek naučné stezky Šipín.


Tipy a zkušenosti

Nejhezčí cesta na Gutštejn je ze Šípína po naučné stezce v protisměru (tedy přes Úterský potok a Bezemínské hradiště). Z Bezemínského hradiště je krásný výhled na Gutštejn posazený do údolí potoka Hadovka (dříve Bílý potok), samotné hradiště stojí za návštěvu.



Pohled na hrad Gutštejn z Bezzemínského hradiště (listopad)

Další variantou je vlakové spojení z Plzně do Pňovan, kde je třeba přestoupit na lokálku do Bezdružic a vystoupit ve stanici Strahov. Potom po červené turistické značce přes Papírový mlýn podél potoka Hadovka.

Jiná varianta je pro členy sdružení PA (pohodlné autíčko, kdy se dá dojet až ke hradu ze severu přes osadu Daňkov (chovají tam chlupaté krávy a v létě vám prodají i nějakou tu limonádu).

Spaní je možné buď nahoře na hradě (je tam sice cedule, že se hrad rekonstruuje, ale ta je tam už odnepaměti), nebo dole u lávky přes Hadovku. Voda je v protějším, jižním svahu v malé studánce.

Z hradního sklepení jde prolézt pod celým hradem štolou na západní stranu, ale člověk je pak špinavej jako prase.

Do věže jde vlézt a nadšenci pak lezou vnitřkem nahoru, občas nějaký nadšenec spadne a něco si ošklivě zlomí.

Jalovce na hradní věži jsou evropským unikátem.


Gutštejn od hadovky

Ten samý pohled, ale jindy a v zimě

Kachna pod věží


Zvětšit mapu

Šipín

Panoramio Šipín, vyhlídka, autor: F. Pech

Oficiální stránky obce Konstantinovi lázně

Osada Šipín s poutním kostelem má čtyři čísla (faru, školu, myslivnu a kostel). Šipín byl vlastním farským okrskem a klidným památným poutním místem, které pro jeho idylickou polohu rádi vyhledávali lázeňští hosté z Konstantinových Lázní, výletníci z Plzně, Stříbra, Bezdružic a z jiných míst. Ze hřbitova se naskýtal nádherný pohled do údolí a dále na Švédské šance. Nádherný je i pohled z okraje věžní plochy dolů na pilu. Na serpentině před Šipínem, na svahu k Úterskému potoku, stála původně malá kaple, do které poutníci přinášeli bohaté oběti. Vedle ní se nalézal pramen, zv. Svatá studánka. Její vody se užívalo k léčení nemocných očí. V r. 1892 postavil na jejím místě kníže Karel z Lowensteinu novou stylovou kapli mající tvar blokového domku. V ní jsou uchovány dvě berly, které tam zanechal poutník, osvobozený od bolestí. Šipínský kostel zasvěcený svaté Barboře byl postaven okolo r. 1352. Později se stal filiálkou Okrouhlého Hradiště. Dnešní podobu dostal v r. 1709. V r. 1857 se stal Šipín samostatnou farou. V postupně obnoveném kostele převládá styl kulatých oblouků. Hlavní oltář zdobí obraz pražského malíře Rudolfa Můllera, který představuje Marii s dítětem. Také obrazy na postranních oltářích (sv. Jan a Nanebevstoupení Páně) jsou dílem téhož malíře. Obzvláštní uměleckou hodnotu měla gotická socha svaté Barbory. Z prostředků náboženského fondu byla v r. 1788 postavena škola, která byla o sto let později přestavěna. Po r. 1900 však zakládaly jednotlivé obce školy vlastní, a tak, zřejmě i pro značnou docházkovou vzdálenost, zájem o tuto školu postupně slábl, až byla zrušena zcela. V blízkosti Mlýnské doliny na Bílomlýnském potoce (Hadovce) se nalézal tzv. Waffenhammer (vodní kovárna - zbrojnice). Ke kování velkých železných kusů se používalo dvou těžkých kladiv, která byla poháněna vodou. Jedna část propadlé díl-nysjejími vedlejšími prostory, komora pro kolo, vodní propust, hamrový náhon a malá vedlejší budova jsou ve zbytcích ještě zachovány. Od Hamrů se vystupuje k Švédským šancím. To je 1,5 m vysoký val, který je možno sledovat v délce 300 m. V blízkosti leží kulaté kopečky (mohyly), patrně ohraničující předhistorické kultovní místo. Les, ležící na tomto vyvýšeném místě, v němž můžeme snadno zabloudit, patří k nejosamělejším a nejméně známým koutům naší oblasti.V blízkosti Hamrů se nalézá Čertův kámen, známá skála s nápadnou prohlubní, která byla vykládána jako pohanská obětní mísa. Tato ojedinělá prohlubeň má být podle lidové pověsti obtiskem satana, kterého povalil k zemi zbožný poustevník, když ho čert sváděl ke světským hříchům. Podle jiné pověsti chtěla sv. Barbora stavět na Šipíně kostel, ale ďábel hospodu. Co bylo přes den přiloženo ke kamenům stavby kostela, satan zase v noci strhl a z kamenů zdil svou hospodu. Jakmile to svatá Barbora zjistila, hlídala jedné noci základy kostela a když se ďábel objevil, popadla ho a mrštila jím na opačnou stranu údolí. Tam padl takovou silou na kámen, že dodnes zůstal zachován jeho otisk.

Turistické značky

Ze Šipína vychází červená turistická značka směrem ke Gutštejnu. Šipínem také prochází zelená turistická značka z jedné strany z Mydlovar, na druhou do údolí Úterského potoka. Pod Šipínem začíná i končí naučná stezka Šipín, Šipín je jednou ze zastávek.

Tipy a zkušenosti

Cesta k Šipínu vede buď autem přes

Křížový vrch (Vrabina)


Panoramio Křížový vrch, autor: Václav Bočan

Wikipedie

Křížový vrch (dříve též Vrabina) je kopec o nadmořské výšce 487 m nalézající se nedaleko Stoda a Chotěšova v okrese Plzeň-jih. Původně poutní místo s kostelíkem sv.Kříže přestavěným na rozhlednu, která je otevřená v turistické sezóně. Přes vrch vede naučná stezka Příroda a lidé a dvě turisticky značené trasy. 

Pověst 
O Vrabinském vrchu se traduje pověst, že zde ve starém hradě kdysi sídlily tři bílé panny, které měly magické schopnosti a dokázaly se proměnit v různé bytosti. O půlnoci se proměňovaly v duchy a strašily lidi, kteří se jen k tomuto místu přiblížili. Jednoho dne se odvážný myslivec vydal na tento vrch, tak aby tam došel přesně o půlnoci, s touhou zastřelit jednu z bílých panen. Když však došel na horu a chtěl na jednu z nich vystřelit, prošel jeho puškou blesk a on padl k zemi a narazil hlavou do stromu, který stál opodál. K ránu myslivce našla postarší dáma, která mu ránu na hlavě obvázala a běžela pro pomoc. Vydalo se několik mužů s cílem zachránit myslivce, ale když přišli na místo, které stařenka označila, myslivec nebyl k nalezení. A tak si lidé řekli, že ho zajisté odnesly ty tři bílé panny.

Historie
Podle spekulací archeologů stával na Vrabině s největší pravděpodobností hrad, který byl zbořen. Vrabina byla podle dochované kupní smlouvy prodán Chotěšovskému klášteru roku 1243. V roce 1739 zde byl vybudován kříž a od té doby jsou dochovány záznamy o přílivu poutníků na tento kopec. Za války o rakouské dědictví bylo učiněno prohlášení, které mluví o výstavbě kostela sv. Kříže na Vrabině, pokud bude ušetřený Chotěšovský klášter. V letech 1747–1756 zde docházelo k budování přislíbeného kostela na popud chotětovského probošta P. K. Schmiedla. Kostel sv. Kříže se stal brzy poutním místem. Při cestě k němu bylo umístěno 12 soch andělů. Kostel se však netěšil dlouhé slávě a při josefských reformách byl zrušen a později i zbořen. V letech 1859–1862 zde došlo k budování nového poutního kostela s hostincem. Později došlo k postavení soch názor křížovou cestu. Ke kostelu byla v roce 1927 dostavěna sakristie a o čtyři roky později vyhlídková věž. Roku 1967 došlo k obsazení Vrabinského vrchu Československou armádou, která toto místo využívala k protivzdušné obraně. Vojáci zde vykonávali službu mezi léty 1973–1995 a celý tento vrch byl po celou dobu nepřístupný veřejnosti. Po roce 1995 byl celý objekt navrácen církvi. V době, kdy zde pobývala armáda docházelo k velkému chátrání kostela i přilehlých objektů. Kolem roku 2000 je už značně poškozená střecha kostela a dochází k devastaci klenby. V dnešní době prošel kostel rozsáhlými úpravami, které mají za následek znovu zpřístupnění vyhlídkové věže a také umístění některých historických materiálů do zrenovované kopule. Z lodě kostela zůstaly zachovány pouze obvodové zdi. Tyto rozsáhle opravy byly uskutečněny za podpory Mikroregionu Radbuza, což je sdružení 17 obcí Stodska a Dobřanska.Ke konci roku se podařilo dokončit opravu střešní konstrukce na lodi.Takže kostel je celý zastřešen a uchráněn před deštěm. Po rozsáhlé rekonstrukci jsou tendence oživit Křížový vrch. Ze strany měst je snaha o obnovení zvyku vycházet na tento kopec v době poutí. Po několikáté se zde konalo pálení čarodějnic a jiné kulturní akce.

Pohoří: Stříbrská pahorkatina
Vrchol: 487 m
Souřadnice: 49°37′19″ s. š., 13°12′47″ v. d.

Rozhledna na Křížovém vrchu. 
Ve výšce necelých 500 metrů se nachází kostelík přestavěný v rozhlednu, léta živořil v havarijním stavu - po delší dobu stál ve vojenském prostoru. Dnes se však věci pozvolna mění k lepšímu. Přes Křížový vrch, který se původně nazýval Vrabina, nyní vede z Černotína do Chotěšova naučná stezka Příroda a lidé. Za kostelem nachází se neobvyklé místo, které je vyznačeno kameny (viz foto zadní strany kostela). Zde dle tvrzení senzibilů je zaznamenán silný tok energie, který může člověk využít k "dobíjení" a načerpání energie, a to tak, že se na místo postaví a na chvíli se soustředí. Zavítáte-li někdy na Křížový vrch, nezapoměňte si to vyzkoušet. Původní název poutního místa byl Vrabina, od 18. stol. se označuje jménem Křížový vrch (487 m). Na vrcholu stál dřevěný kříž - neznámým umělcem vyřezané tělo Kristovo v živ. velikosi - který dal roku 1739 vyrobit Jan Václav Eberle, tehdejší lesní na Vrabině. Dne 27. srpna 1746 se tu údajně stal zázrak - kříž se za přítomnosti mnoha svědků obrátil. Tuto událost písemně potvrdil pošmistr ze Stoda, který byl pobožnosti přítomen. V r. 1755 byl na vrchu dostavěn poutní chrám, který dal zřídit chotěšovský probošt P.Krištof Schmiedl. Při kopání se narazilo na staré zdivo, lidské kosti a další zbytky dokazující již předešlé osídlení. V r. 1750 byl vystavěn také hostinec s noclehárnou pro poutníky. Zázračný kříž byl umístěn v chrámu ve vyvýšeném oltáři, ke kterému vedlo 18 mramorových schodů, v nichž byly ostatky svatých. Místo přitahovalo zástupy věřících, na vrch putovali obyvatelé z okolí vykonávat pobožnosti i procesí ze vzdálenějších krajů, např. z Bavorska. Po zrušení chotěšovského kláštera Josefem II. byl však kolem roku 1782 chrám zbourán a na místě znovu vyrostl až r. 1862 kostel, k němuž se přistavěla v r. 1932 vyhlídková věž. Neblaze místo poznamenalo vojsko, které celý prostor zabralo r. 1967, čímž se stal vrch na dlouhá léta pro veřejnost nepřístupný. Armáda místo opustila až v r. 1995 a zanechala pozůstalé budovy (kostel, býv. hostinec a ostatní stavení) v dosti zbědovaném stavu. Ovšem na definitivní zkáze se podepsala až léta následující, kdy se místo díky své odlehlosti stalo terčem vandalů a z budov bylo rozkradeno a zničeno vše, co ještě do té doby přežilo. V r. 2004 se se společnou finanční podporou okolních obcí podařilo kompletně opravit a pro veřejnost zpřístupnit rozhlednu. Všechny ostatní budovy kromě kostela, které byly v dezolátním stavu, se zdemolovaly a srovnaly se zemí. Rozhledna je v současnosti přístupná v turistické sezóně od dubna do října.

Panel č.7 naučné stezky "Příroda a lidé" Černotín - Chotěšov "Křížový vrch, Vrabina"

Stojíte na Křížovém vrchu, původně nazývaném Vrabina. Pokud byste měli možnost vystoupit na věž a rozhlédnout se do všech stran, uviděli byste krajinu, v níž dávné dějiny i časy nedávno minulé zanechaly své výrazné stopy. Historie Vrabiny a poutního kostela na jejím vrcholu připomínají v mnohém osudy řady architektonických památek naší země.

Od druhé poloviny 60. let 20. století se na Vrabině usídlila, podobně jako v mnoha jiných památkách, Československá lidová armáda. Ta objekty opustila až v roce 1995 a zanechala je v nepříliš dobrém stavu. Takřka tři desetiletí, po něž v objektech působili vojáci, ovšem nepoznamenaly památné místo tak, jako několik let, kdy se o kostel, bývalý hostinec a další stavby nikdo nestaral. V současné době je celý areál v havarijním stavu a většinu objektů pravděpodobně čeká demolice. Společným úsilím obcí mikroregionu snad bude zachráněna rozhledna a obvodové zdi kostela. Pohnutá historie poutního místa by nám měla být varováním a zároveň výzvou k ochraně ostatních památek, které jsou nejen připomínkou minulosti, ale též bohatstvím naší země.

Mnohým památným stavbám je věnována velká pozornost a jejich věhlas přesahuje i hranice České republiky. Ještě větší počet (zejména drobných) památek se nachází v zoufalém stavu a postupně se rozpadají a mizí.

Hovoří-li se o české krajině, pak ji většinou označujeme za krajinu kulturní. Již dávno není divočinou, na vytváření její podoby se podílel výrazně i člověk, který ji zkulturnil (dříve by se řeklo „vzdělal“). Ke kulturní krajině ovšem neodmyslitelně patří i lidská sídla. V okolí měst a zejména vesnic již od pradávna vyrůstaly drobné (především sakrální) stavby – kapličky, boží muka, smírčí kříže apod. Jejich dnešní stav nejenže vypovídá o stavu kulturní krajiny, ale mnohé napoví také o kulturní úrovni naší společnosti. Při pohledu na kostel na Vrabině se věru máme nad čím zamyslet …

Listnatý les 
V okolí Křížového vrchu najdeme poměrně zachovalé porosty. Převažují zde listnáče v podobné skladbě, jakou bychom zde našli bez zásahu člověka.

Mezi přírodní lesní biotopy, které zde najdeme, patří acidofilní (kyselé) doubravy, dubohabřiny, acidofilní bučiny a suťové lesy. Křížový vrch je tvořen kyselými horninami podobnými žule, které jsou prostoupeny živinami bohatšími rohovci.

Na severní straně vrchu nalezneme dubohabřiny. Habr Carpinus betulus je zastoupen velmi málo, převažuje zde dub letní a zimní Quercus robur, petraea a doplňkově i buky Fagus sylvatica, javory, lípy. Že jde o dubohabřinu, poznáme podle sasanky hajní Anemone nemorosa, jaterníku podléšky Hepatica nobilis. V okolí vrcholku Křížového vrchu jsou pěkně vyvinuty suťové lesy s lípou srdčitou Tilia cordata, javorem klenem i mléčem Acer platanoides, pseudoplatanus. Najdeme zde bažanku vytrvalou Mercurialis perennis, ale i vzácnou lilii zlatohlavou Lillium martagon a mnoho konvalinek Convallaria majalis. Na jižním svahu narazíme na množství krásných hvězdicových květů bělozářky větvité Anthericum ramosum. Výskyt trávy lipnice hajní Poa nemoralis a přítomnost dubů nám prozradí, že jsme v acidofilní doubravě. Na několika místech v okolí se vyskytují také acidofilní bučiny – typické výskytem buku a jedle, v bylinném patře pak narazíme na šťavel kyselý Oxalis acetosella, borůvku Vaccinum myrtillus.


Lilie zlatohlavá Lilium martagon
Vysoká vytrvalá bylina se šupinatými cibulemi, listy v přeslenech. Roste ve světlých lesích, hájích, křovinách. Chráněná.








Obyvatelé listnatého lesa 




Krutihlav obecný Jynx torquilla 
Řád šplhavci (Piciformes). Patří mezi naše hnízdící druhy, na zimu odlétá do Afriky. Obývá okraje světlých listnatých a smíšených lesů. Hnízdí ve stromových dutinách, přime i ptačí budku. Na rozdíl od jiných datlovitých nešplhá, živí se mravenci, které sbírá pomocí dlouhého lepkavého jazyka. V ohrožení kroutí krkem na všechny strany a podle toho dostal své jméno.



Kukačka obecná Cuculus canorus
Řád kukačky (Cuculiformes). Druh hnízdící u nás, zimuje v rovníkové až jižní Africe. Obývá lesnatou krajinu od nížin až po horní hranici lesa. Kukačka nestaví hnízdo, ale snáší vejce do cizích hnízd různých druhů převážně z řádu pěvců. Většinou jde druh, v jehož hnízdě byla kukačka vychována. Mladá kukačka z hnízda vyhazuje vejce nebo malá mláďata pěstounů. Živí se výhradně živočišnou potravou, v níž jsou hojně zastoupeny housenky.


Budníček lesní Phylloscopus sibilatrix
Řád pěvci (Passeriformes), čeleď pěnicovití. Je náš největší budníček, který u nás hnízdí. Na zimu odlétá do zimovišť v tropické Africe. Ze zimovišť přilétá relativně pozdě a hned na konci léta od nás odlétá. Žije v listnatých zapojených lesích. Hnízdo si staví na zemi, popřípadě nízko nad zemí v křovinách. Živí se hmyzem a jeho larvami.




Okáč pýrový Pararge aegeria
(rozpětí křídel 42 mm) Nenápadný denní motýl z čeledi okáčovitých (Satyridae). Létá ve světlých listnatých lesích, jeho housenky zde žijí v podrostu na trávách.




Kozlíček Stenostola dubia
(12 mm) Hojný druh brouka z čeledi tesaříkovitých (Cerambycidae). Je polyfágní – jeho larvy žijí ve dřevě většiny našich listnáčů, nejčastěji však v lipách.



Červotoč císařský Ptinomorphus imperialis
(5 mm) Ozdobný brouk z čeledi červotočovitých (Anobiidae) se vyvíjí v listnatých stromech. Méně známý příbuzný neblaze proslulých druhů, žijících v domácnostech.








Odkazy:


Naučná stezka Černotín - Chotěšov (10 tabulí)

Turistické značky

Přes Křížový vrch vede červená turistická značka, na jednu stranu do Chotěšova, na druhou do Holýšova. Kousek od Křížového vrchu na rozcestí Černé vrchy začíná zelená turistická značka do Merklína. Křížový vrch protíná i již zmíněná naučná stezka "Příroda a lidé" z Černotína do Chotěšova.