Zobrazují se příspěvky se štítkemPicasa. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPicasa. Zobrazit všechny příspěvky

středa 21. dubna 2010

12. Textová dílna - Velké Karlovice


Co napsat - podívejte se do fotogalerie na obrázky, mluví za vše. Autorem všech fotografií je můj oblíbený fotograf a kamarád Aleš Ostrýt, texty, které jsme spáchali, samostatně nebo kolektivně jsou na stránkách Textové dílny, kdo nejel, zaváhal.
***


Fotogalerie Picasa

čtvrtek 1. dubna 2010

2010 - Lužnice na kole


1. den
1. dubna 2010
Soutěž o zlomenou vidlici

10:00 - Tradiční začátek, sraz na náměstí Milady Horákové v Plzni, jsem tu sám. Nemá smysl se rozčilovat, jsem evidentně jediný člověk, který chodí všude včas a říká si, že chodit pozdě je pro hovada, co těmi druhými pohrdají. Jsem klidný, vyrovnaný, whooo shuáááá.

10:30 - Volá mě Koblih, kde jako jsem, že už jsou na místě srazu. Když jsme se potkali na správné straně náměstí, ukazuje se, že jediná věc, kterou měl Kachna zařídit, totiž přeprava kol, není zařízená, ale zdrcla se do prostého faktu: za Koblihovým autem je vozejk.  Rád bych tady zvýraznil, že aby mohl být za Koblihovým autem vozejk, musel jsem den před tím dojet do Tlučné ke Koblihovi, vzbudit ho už ve dvě odpoledne, počkat s ním, až se vrátí jeho maminka z práce, zodpovědět jí několik připitomělých dotazů, naložit Kobliha do svého auta, jet do Nýřan, nechat Kobliha, aby vybral z bankomatu peníze, potom zajet do supermarketu, koupit JEDNU basu piva, dojet do Tlučné, nechat Kobliha natankovat PĚT litrů benzínu do kanystříku, odvézt Kobliha domů, dojet pro moji maminku, posadit ji za volant mého auta, sám si sednout do Koblihova auta, oběmi auty dojet do Touškova, aby měl Kachna Koblihův vůz připravený a mohl zapřáhnout vozík a NALOŽIT KOLA, vrátit se s Koblihem domů a teprve pak jed sám domů do Bukovce zabalit. Jsem klidný, vyrovnaný...

11:00 - Po mnoha argumentech, obsahujících slova idiot, kretén a podobně, se podařilo několika gumicuky kola přichytit k vozíku. Stejně se tam házejí. Nabírám k sobě do auta Kubu a Helču a konečně vyrážíme směr Nepomuk, kde čeká Pepa.

12:00 - Nabíráme Pepu. Ukazuje se, že má všechny věci s sebou sbalené do kapes na kolo, protože mu Kachna zapomněl říct, že budeme převážet auta a tudíž si v nich ty věci můžeme nechat a vzít si těch věcí kolik chceme, ne jen životní minimum. Stále jsme ještě klidný a vyrovnaný.

12:10 - Rozdvojení ve výpravě: Kachna s Koblihem a Pepou a hlavně s koly směřují přímo do Suchdola nad Lužnicí, já s Kubou a Helčou jedeme vyzvednout Dejva na nádraží do Veselí nad Lužnicí. Cestou hrajeme známou slovně-ekvilibristickou hru Stupído. Ukazuje se, že Kuba vždy hru ořeruší, protože nemá tak rozvinutou slovní zásobu. Nezná: Trochej, Bucifal, Ekumenický atd.

13:15 - Právě teď jsme měli nabírat Dejva na nádraží. Místo toho stojíme ve Veselí u řeky v místě, kde byl ještě nedávno most. Teď je tam jen jeřáb, dělníci a naopak tam není jediná cedule s objížďkou.

13:30 - Díky navigaci od Nokie jsme uprostřed zahrádkářské kolonie, navigace tvrdí, že jsme na nádraží.

13:40 - Nádraží dosaženo! Dejv se s námi šťastně vítá, vyjíždíme směr Suchdol, to už nemůže být složité.

14:15 - Jsme v Českých Budějovicích. Moje psychická rovnováha utržila další zásah.

15:00 - Suchdol nad Lužnicí, jsme tu všichni, zničené je jen Pepovo kolo, kterému moje kolo cosi urvalo při přepravě, tuším, že se jedná o brzdu zadního kola. Vyhlašujeme soutěž O zlomenou vidlici, Pepa obdržel prvních pět bodů.


15:10 - Píchnul jsem zadní kolo, když jsem vyndal své kolo z vozíku a udělal jedno kolečko kolem auta. Taky už mám pět bodů. Lepíme, Kachna jede se zbytkem lidí napřed, mapu nechce.

15:20 - Vyrážíme s Pepou za ostatními. Koblih ulehá do spacáku a zakusuje si svoji první bagetu.

16:30 - Pepa ještě nepromluvil ani slovo. Uááááá!

16:40 - Na mostě přes řeku Lužnici u osady Majdalena vidíme na silnici páva. To je bohužel asi tak všechno, Kachna a spol nikde. Skoro bych se vsadil, že vím, kudy jeli špatně. Vyhodnocuji situaci a rozhoduji jasně - dosáhneme Třeboňského náměstí, protože Kachna je sice orientační diletant, ale snad si pamatuje, že Třeboň je na trase. A šlapeme statečně po žluté značce.

17:00 - Už drahnou chvíli jsme na Třeboňském náměstí, ale Kachna a spol. nikde. Občerstvujeme se, kocháme architekturou a přemýšlíme co dál. Pepa promluvil. Řekl: "Tak jo". Jedeme na nádraží a máme plán zajet tedy pro automobily a přemístit je do kempu Lužnice, kde nám dojatý Kachna padne kolem krku a řekne nám, že jsme Bozi.

18:16 - Konečně jede vlak. Výpravčí na nádraží nám tvrdil, že jede daleko dřív, než ve skutečnosti. Je to Regionova, moderní, čistý vlak s příjemnou průvodčí, jede na čas, bere kola... asi jsme v Německu.

18:40 - Dosažen Suchdol nad Lužnicí, hustě prší a je pekelná zima. Nakládáme kola, Kobliha a přesunujeme se do kempu Lužnice.

19:03 - V osadě Lužnice jsem zahlédl z okénka automobilu známá kola opřená o cosi, co působí jako mix mezi hospodou a potravinami, takže brzdím. Z hospody vybíhá dojatý Kachna, padá mě kolem krku a říká, že jsme Bozi. Je zmoklý a vyčerpaný. Jdeme také do hospody. Není to hospoda, je to krám, kde se velký mrazák uprostřed dá postavit pivo, čehož hojně využívají místní opilci. Ptám se Kachny: "Kachno, je tady ve vsi nějaká normální hospoda, se stolečky a židličkami?". "Není, Dennýčku," odpovídá Kachna, a já mu z nějakého tajemného důvodu věřím.

19:30 - Jsme v kempu, lidé staví stany a zjišťují, co všechno´si zapomněli doma. Pepa karimatku, Dejv oblečení.... je to veselé, já spím v autě, to je vyhřívané, obsahuje deku a polštáře a CD Harryho Pottera, které si budu večer pouštět před usnutím. Ostatní drkotají zimou.

19:40 - Prší opravdu hnusně a hustě, vytvořili jsme přístřešek nad jednou lavicí a jdeme vařit večeři. Hůř už snad nebude.

19:50 - Sněží.

20:00 - Sněhová vánice.

20:10 - Opařil jsem si polívkou celou držku.

20:20 - Jdeme spát, pouštím si Harryho Pottera dálkovým ovládáním, popíjím pivo značky Budvar, okolo mě klimatizováno, teplo. Myslím na ty, kteří na tom nejsou tak dobře jako já a musí být v tomhle nečasu třeba někde venku pod stanem. Kachna například.



Cyklistická trasa 733556 - powered by Bikemap 


***


2. den
2. dubna 2010
Mít kliku

7:30 - Budím se, protože začíná být světlo. Je mě teplo, sucho, příjemně, jen kdyby se mě nechtělo na záchod. Venku pobíhá Kachna s fotoaparátem. Za malou chvíli po mě somruje plynovou kartuši na vaření.

8:00 - Už jsme vzhůru všichni, ne však venku ze spacáků. Koblih tradičně odmítá vylézt a nikde není vidět ani Dejva. Snídáme. Hoši si dělají srandu z mé ovesné kaše, říkají tomu blitíčko s jablky. Opařená huba mě stále bolí jako čert, takže každé sousto je pro mě utrpením, ale abych si postěžoval nahlas, tu radost jim neudělám.

8:30 - Vyjíždíme, je pekelná zima, sníh už roztál. V rádiu hlásili, že na Vsetínsku kvůli sněhu nevyjeli vlaky. Míříme na hráz rybníka Rožmberk.

9:10 - Po necelých devíti kilometrech jsem zaútočil na první místo v soutěži O prasklou vidlici - upadla mě klika i se šlapkou. Šroub se zřejmě někde cestou uvolnil a upadl do bahna, klika ho následovala. Naštěstí jsme se optal babičky, co ve skleníku zalévala rostlinky, jestli tu náhodou nemají opravnu kol a ona mě řekla, že nemají, ale mají tady pana Bendu a ten to spravit jistě bude umět.

10:20 - Pan Benda to pravit nakonec uměl - narval tam nějaký šroub a utáhl to golou číslo 14.

10:30 - Jsme v Bistru a ládujeme se hermelínem, který doopravdy teče.

10:59 - Znovu mě upadla klika - ujel jsem cca. 2 kilometry, vypadá to, že Zlomená vidlice bude moje.

12:30 - Vlkov, nádraží. Dojel jsem sem stylem 200 metrů jízda, minuta utahování šroubu a tak pořád dokola. Na můj návrh, zda by mě nemohl někdo tlačit, když jedeme furt po hnusný rovině a ještě k tomu po hnusným hladkým asfaltu jsem dostal jednoznačnou odpověď, ať jdu do prdele. Systém cyklotras na Třeboňsku je vůbec zajímavý: jedete 5 km po absolutní rovině lesem po asfaltové cestě. Cesta je monotónní, jen občas krmelec. Pak přijde křižovatka, odbočíte a zase jedete 5 km po absolutní rovině... a tak pořád dokola.

Každopádně ve Vlkově jel zrovna vlak. Tak nějak se to povedlo, takže jsem do něj hupsnul i skolem a přesunul se do kempu Lužnice, vytrhnout Kobliha z letargie způsobené bagetami.

13:00 - Koblih v letargii, ale úspěšně vytržn, kolo naloženo na vozejk a směřujeme do Třeboně hledat cykloservis. Vzhledem k nemožnosti kolo do vozejku nějak smysluplně upevnit, když je tam jen samo jediné, jedu průměrnou rychlostí asi 20 km/h, což se moc nelíbí ostatním řidičům a pokouším se řadit, což se nelíbí Koblihovi, protože má automat. Auto se to nelíbí taky, abych se vyjádřil úplně. Koblih mě fackuje.

13:30 - Dosažen servis kol, technik mě vynadal, co to mám za strašný kolo, proč jsem s ním nebyl na garanční prohlídce a jakej mám důvod, kupovat si kolo v Tescu. Je mě oznámeno, že tohle rozhodně spravovat nebude a že jenom mentál si nevšimne, že se mu vaklá klika. Technik poslán dost drsně do prdele s  doporučením zopakovat si, kdo je tady zákazník a kdo ten, kdo poskytuje služby. Technik zcela zaskočen.

14:00 - Zpátky v osadě Lužnice. Na kraji jsme objevili krásnou, otevřenou, zásobenou hospodu s krbem, ve které byla usměvavá paní hostinská, která se nás ptala, proč jsme včera nedošli na pivo, že čekala do devíti, jestli se nějací cyklisti ukážou. Protože je Kachna debil, chtěl jsem jí říct, ale ovládl jsem se. Kachna měl určitě nějaký vysoce sofistikovaný důvod, proč jsme mrznuli na louce ve sněhové vánici místo vytopené hospody.

16:00 - Dorazil zbytek výpravy. Doleji do Veselí a vrátili se po státovce zpátky. Nakládáme kola a jedeme do Veselí všichni. Kuba má urvaná řidítka, drží už jen na jednom šroubku a ten se viklá. Chce vyhrát soutěž, hýzl. Kachna nám oznamuje, že ve Veselí domluvil salónek v restauraci a že tam budeme hrát. Kdo tam bude hrát, ptám se. Prý já. Dám si inzerát, že hledám kamarády.

17:00 - Veselí, stany postavené, salónek v restauraci vytopený, vrchní příjemný. Mají tady Wifi, takže Kachna se odmlčel a snaží se chatovat. Naštěstí ONA je někde na Grossglockneru a  tam snad WiFi nemají. Přicházejí další lidé s baskytarou, dvanáctistrunkou a trsátky. Možná to nakonec bude hezký veče.

21:30 - Jsem opitý jako prase a už několikátou hodinu řežu do kytary a hulákám sprosté písně. Je to hezký večer. Opilí jsme skoro všiczhni, i naši noví kamarádi muzikanti. Doráží Favid a Bucifal. Bucifal do sebe leje v rekordním tempu asi čtyři piva a začíná blábolit.

24:00 - Jsme vyhozeni z restaurace, za někoho jsem zaplatil chipsy a dvě piva, ale nedokážu zjistit, za koho.






Cyklistická trasa 733566 - powered by Bikemap 


***


3. den
3. dubna 2010
Do Tábora

9:00 - Návštěva cykloservisu na náměstí, šroub mají, nenadávají mi, opravují závadu a chtějí jen 30 korun. Dnes budou určitě padat hydrometeority.

10:00 - Vyjeli jsme, klika drží, ale jsem ostražitý. Bucifal si oblékl pruhovanou mikunu a zvonovité tepláky s turistickými botami. A červenou helmu. Stává se tak neoficiální miss cyklo Lužnice.

10:30 - Značka končí uprostřed rozbagrované louky. Analyzuju mapu a určuju směr - tím největším bahnem.

11:00 - Jsme jako prasata, ale konečně v lese,  cesta vypadá už dobře a zdá se, že nic horšího nám už nehrozí. Hlavně majitelé trekových kol (Bucifal a Kachna) terén náležitě ocenili.

11:20 - Přelétlo nad námi letadlo. Bucifal následujících šest hodin každému vykládá, že někde poblíž bude letiště.

11:25 - Značka odbočuje do pole. Snad to nebude tak hrozné.

11:40 - Jsme jako prasata, co jsou jako prasata, bahno všude, i v ponožkách. Bucifal si stěžuje, že chce jet po silnici. Je mu sděleno, že to klidně může. Kachna chce jet domů. Je mu sděleno, že je pitomec.

12:10 - Soběslav. Šťastně jsme doleji do města, David a Bucifal sice trochu zabloudili, ale nakonec jsme se na náměstí všichni šťastně sešli. Skupina A (Bucifal, David, Dejv a já) prosazuje oběd, skupina B (Kachna a zbytek výpravy) prosazuje dojet do Tábora a najíst se až tam. Skupina A jde na oběd, skupina B odjíždí neznámo kam, Kachna opět nechce mapu.

13:00 - Naše skupina je po dobrém obědě, jehněčí guláš s bramboráčky to byl, za 75,- Kč a přemýšlí, kudy dál. Okamžitě je zavržena turistická trasa a zvolena varianta Rychlý přesun, jen ať tam jsme dřív, než ti pitomci a můžeme se jim smát. Bucifal určuje směr. Vydáváme se na druhou stranu, než ukazoval, protože tma leží Tábor.

15:00 - Dosaženo Sezimovo ústí. Cesta byla klidná až romantická, sluníčko svítilo a kilometry ubíhali. Kdepak asi bloudí Kachna, říkal jsem si celou tu dobu, jestlipak on už není někde u Jindřichova Hradce? Nebyl jsem daleko od pravdy.

15:30 - Jedeme klidně podél Lužnice po úzké stezce a je nám dobře. Kdykoliv má Bucifal tendence určovat, kudy pojedeme, vydáváme se na duhou stranu, což nám v zásadě zaručuje, že nezabloudíme.

16:00 - Tábor, náměstí, jsme tu stejně jako Kachna, který ale najel asi o 20 kilometrů víc, než my. Když se člověk dívá na trajektorii přesunu jeho skupiny ze zhora, připomíná hada s epileptickým záchvatem.

16:10 - David a Bucifal jedou na kolech zpět do Veselí po státovce. Já ani omylem, varuju je, že tam bude plno aut, bude to furt do kopce a budou zpruzený. Nedbají mých rad a jedou. Já jedu na nádraží, do Veselí se pěkně svezu vlakem.

16:15 - Tak nesvezu. Vlak odjel před minutou a kola berou jen po rezervaci dvě hodiny před odjezdem vlaku z počáteční stanice (4:30, Frankfurt nad Mohanem). Odkládám tedy kolo do úschovny zavazadel a čekám na další rychlík. Smrdím jako stará děvka, už bych se potřeboval umýt, vyhýbají se mě i bezdomovci.

17:30 - Opět Veselí nad Lužnicí, jsem tu první. U tábořiště nějak zatím vyrostla pouť. David a Bucifal dojíždí chvíli po mě. David vytahuje křesílko a NTB, radím mu, že docela pěkné filmy jsou na FreeVideo.com. David hledá a je spokojený, sledujeme chvíli všichni krátký artový film "Uchylný hrobník", ale nikdo z nás nemá žaludek na to, dokoukat film do konce.

18:30 - Vyzvedáváme v Táboře na nádraží moje kolo a směřujeme do Harrachovky, kamarádi jistě již udělali oheň a opékají nám buřtíky. Bucifal tvrdí, že tam, žádný oheň, natož nějaké dřevo nebude.

19:00 - Harrachovka, dřevo nasbírané, ohniště připravené, lavičky taky... hospoda otevřena, servírka Terezka je milá a nalévá nám alkohol. Koblih připravuje další ze svých baget.

20:00 - Kachna nostalgicky připomenul naše první výpravy, když si šel zajogovat podél řeky. Po návratu se chápe kytary a pěje songy. Koblih a já mu děláme vokály. Najednou je půlnoc, hrozně rychle to uteklo.





Cyklistická trasa 733607 - powered by Bikemap 


***


4. den
4. dubna 2010
A máme vítěze...

10:30 - Je to neuvěřitelné, ale podařilo se nám odjet z kempu. Terezka se byla několikrát rozloučit a vždycky nás tam znovu našla, chudák. Bucifal je opět ve svém oblečku neodolatelný a těší se, jak si dneska jízdu užije. Já taky, konečně bude terén, kořeny, vývraty...

10:40 - Kořeny a vývraty, bahno, voda, lávky, je to žůžo. Bucifal strašně nadává, že není biker. Aleto jsme všichni věděli od začátku. O to víc hecuje nás, majitele horských kol, abychom sjížděli všechno, asi aby se pak mohl tlemit, až si nabijeme hubu, Naštěstí máme způsobm, jak si s Bucifalem poradit - stačí ho chvíli ignorovat a dá pokoj.

11:20 - Zní to neuvěřitelně, ale projeli jsme tunelem pro turisty, asi že za války neměl KČT co dělat, tak kopaly díry do skal.

12:00 - Lávka nad řekou, to je boží, pak Příběnice. Bucifal se pod cedulí "Příběnice" ptá, co je to za zříceninu. Pak se ptá, co je to kolem za fialové kytičky. Fialky, je překvapený.

12:30 - Stádlecký most, je třeba zvolit červenou, nebo modrou značku, něco jak bylo Ohrožení Britanicu. Volíme červenou. Kdybychom byli na Britanicu, jsme mrtví. Vracíme se na modrou.

13:40 - Kuba zaútočil na první místo v soutěži O Zlomenou vidlici - prasknul mu řetěz. Tlačím to, když to jde, až do hospody pod zříceninou.

14:00 - Oběd, spousta jídla, Kuba má nýtovačku a maká na opravě, kupodivu úspěšně, prý se mu to stává pořád.

15:00 - Opouštíme hospodu, do Bechyně je to příjemných 8 kilometrů.

15:02 - Zkurvená cesta! Bahno, močál, kmeny, ostružiní, to značil nějakej ichtil.

16:23 - Zcela nečekaně máme vítěze soutěže. Nejsem to ani já, ani Kuba, ale zcela překvapivě outsider celého závodu, který navíc do soutěže nastupoval s dvoudenním zpožděním - Bucifal. Za kreaci "Lávka a potok" obdržel od všech plný počet bodů. Podle popisů očitých svědků se to odehrálo takto:

Bucifal se rozjel z kopečka na lávku přes potůček, najel si blbě, na lávce mu podjelo zadní kolo. Ve snaze udržet rovnováhu, zachytil se chatrného zábradlí na lávce, které povolilo a Bucifal se i se zábradlím zřítil dolů z lávky. Pod lávkou narazil hlavou (v helmě) na volně loženou kládu přes potok, což ho natočilo tak šikovně, že zajel rypákem pod hladinu a začal se lehce topit (později tuto část popisoval jako čtyřmetrový volný pád). Kolo dopadlo na něj. Když se vyhrabal nad hladinu, podal své kolo zpět na lávku Dejvovi, který mezitím dorazil a čekal, jak to s Bucifalem dopadne. Za chvíli dorazil Kachna s Davidem, Dejv jim ukazoval, co se stalo, takže upustil Bucifalovo kolo a to spadlo na druhou stranu do potoka.

17:02 - Bucifal s námi nemluví a nemá nás rád.

17:20 - Bechyně, na nádraží je připravený vlak do Tábora, kola nám prý vezmou, i když průvodčí fakt držkoval, asi nějaký příbuzný toho technika z Třeboně. Jedeme jen já, Bucifal a Dejv. mě nebaví jezdit po státovce, Bucifal je mokrej jako prase a Dejv potřebuje stihnout vlak v 19:00 z Tábora do Děčína. Cesta je příjemná, dokonce jsme viděli i balón nad Táborem

18:12 - Vezu Dejva na nádraží, cestou potkáváme Kachnu a zbytek výpravy, jak se uštvaně vrací k autům. Společná fotka holt bude bez Dejva.

19:00 - Společná fotka bez Dejva, nakládám Kubu a odjíždíme, už se smráká




Cyklistická trasa 733627 - powered by Bikemap 


Celkově akci hodnotím jako velmi zdařilou až zábavnou.

***



Fotogalerie Picasa

čtvrtek 24. prosince 2009

2009 - Gutštejn


24. prosince 2009

Stýček Jirka, kterého jsem neviděl přibližně 20 let se zjevil na návštěvě, vypadal jako před těmi dvaceti lety a projevil přání podívat se po okolí na něco zajímavého a podniknout při tom krátkou procházku, tak do 20 kilometrů. Kam jinam jsme ho měl vzít, než na Gutštejn, nejčastější cíl mých cest. Asi bych už nespočítal, kolikrát jsme tu byl.

***


Gutštejn (Wikipedie)


Gutštejn je hrad, který se nachází jihovýchodně od Bezdružic v okrese Tachov. Zřícenina hradu se nachází v lesnaté a kopcovité krajině nad přítokem Úterského potoka.

Historie 
První písemná zmínka o hradu a jeho vlastníku je z roku 1319, kdy tepelský opat pronajal Jetřichovi I. z Gutštejna a jeho synu Sezemovi tři vesnice. Roku 1369 víme již o třech bratrech, Janovi, Jetřichovi II. a Půtovi z Gutštejna. Zakladatel rodu Jetřich II. zemřel v roce 1417. Jeho syn Burian sídlil na Rabštejně a Nečtinách, Jan na Bělé, oba později na hradě Gutštejn. Roku 1422 oblehl hrad Jan Žižka s Pražany a hrad dobyl. Oba bratři se o majetek rozdělili, přičemž Gutštejn připadl Janovi, který byl ženatý s dcerou Přibíka z Klenové. Jako přívrženec císaře Zikmunda získal za svou pomoc řadu vesnic z majetku klášterů v Chotěšově, Pivoni a Plasích. Po jeho smrti v roce 1453 získal hrad jeho bratr Burian. Ten mezitím velmi zbohatl, patřila mu Bělá, Rabštejn nad Střelou, Nečtiny, Tachov a Komberk byl i krajským hejtmanem na Žatecku a Plzeňsku a spravoval chotěšovský klášter. Přestože byl katolík, po roce 1448 se přidal na stranu Jiřího z Poděbrad. V roce 1450 se mu podařilo u Stříbra zajmout posla s dopisem usvědčujícím Oldřicha II. z Rožmberka z organizování intervence cizích vojsk do Čech, a umožnil tak králi politickou izolaci jeho protivníka. Jeho syn Burian zvaný „Bohatý“ získal další statky v Čechách a Bavorsku, roku 1465 se přidal k jednotě zelenohorské a vedl jednání s císařem Fridrichem III., který katolickým pánům udělil mincovní právo v Plzni. Pak krátce podporoval uherského krále Matyáše, ale po nástupu Vladislava II. Jagelonského na český trůn se přidal na jeho stranu. Již roku 1472 se stal vrchním komorníkem království a roku 1477 vedl Vladislavovo vojsko, kterému se nepodařilo dobýt Plzeň obsazenou Matyášovým vojskem. Roku 1485 se stal nejvyšším kancléřem a nadále se bezohledně obohacoval. Zanechal po sobě pět synů Buriana, Jana, Jetřicha, Volfa, Kryštofa a Jindřicha. Není známo, kdo z bratrů vlastnil Gutštejn. Postupně však zemřeli a zůstal jen Volf, ten ale sídlil v Chyši. Když roku 1545 Volf zemřel, zdědil hrad jeho syn Viktorin; ten ho roku 1549 prodal majiteli Bezdružic Hanušovi Elpognarovi z Dolního Šenfeldu. Pro potřeby mocného rodu Gutštejn už nevyhovoval a tak bylo v 16. století středisko panství přeneseno do Bezdružic a hrad byl opuštěn. Rod Gutštejnů vymřel roku 1747.

Zakladatelem hradu Gutštejna i rodu, který nosil jeho jméno a vlastnil četné statky v okolí i v odlehlejších krajích, se stal pravděpodobně Jetřich, známý z l. 1263–1313. Jak svědčí trojí paroží v jeho znaku, pocházel z rodu Hroznatoviců, mezi jehož rozvětvené příslušníky se postupně drobil původní velký majetek. Část získal Jetřich z Krašovic, objevující se v pramenech v l. 1232–1252, jehož považujeme za otce alespoň dvou synů: budovatele hradu Gutštejna Jetřicha a dále Sezemy, předka pánů z Vrtby, Krašova, Fusperka (Pušperka) a Bělé. Od některého z Jetřichových potomků pocházeli asi i držitelé Frumštejna. Jméno Gutštejn se však v historických zprávách objevuje až r. 1319, kdy tepelský opat Vyšemír pronajal Jetřichovi (I.) z Gutštejna a jeho synu Sezemovi tři vesnice na deset let. R. 1369 se dovídáme o třech bratrech, Janovi, Jetřichovi a Půtovi z Gutštejna. Hrad spolu s vesnicemi Okrouhlé Hradiště, Břetislav a Líšťany držel r.1379 Půta. Ten však později získal od Jetřicha Trpísty a někdy po r.1409 mu postoupil Gutštejn. Jetřich držel také Všeruby a zemřel po r.1417 jako zakladatel hlavní linie rodu. Z jeho synů sídlil Burian na Rabštejně a Nečtinách, Jan měl Bělou a oba dohromady rodový hrad Gutštejn. Na jaře 1422 přitrhl ke Gutštejnu Jan Žižka s Pražany a hrad dobyl. Není vyloučeno, že Žižkův mlýn, ležící o něco výše proti proudu Úterského potoka, je připomínkou těchto událostí. Zprávy z chebské kroniky hovoří o dobývání Gutštejna r.1423, ale tyto informace nejsou dostatečně doloženy; může jít o kronikářův omyl v datování. Oba bratři Burian a Jan se později o majetek rozdělili, přičemž Gutštejn zůstal Janovi, jenž byl ženat s dcerou Přibíka z Klenové. Jako věrný přívrženec císaře Zikmunda získal od něho za pomoc dvaceti jízdními ozbrojenci řadu vesnic klášterů v Chotěšově, Pivoni, v Plasích i jinde. Jeho bratr Burian si vedl stejně a ve svém kořistnictví se nezastavil ani před katolickými městy. Po Janově smrti připadl hrad Gutštejn r.1453 znovu Burianovi. Ten získal značné jmění i vliv, patřila mu Bělá, Rabštejn, Nečtiny; Tachov, Komberk, nakrátko snad i Stříbro, byl krajským hejtmanem na Žatecku a Plzeňsku a spravoval chotěšovský klášter. Ačkoli byl původně jedním z předáků katolické strany v zemi, postavil se Burian po r. 1448 na stranu Jiřího z Poděbrad. Když se mu r. 1450 podařilo u Stříbra zachytit posla s listem usvědčujícím Oldřicha z Rožmberka z pokusu zorganizovat intervenci do Čech ze zahraničí, poskytl králi Jiřímu kompromitující dokument a umožnil mu tak politickou izolaci hlavního protivníka. Burian (+1462) však již nesídlil trvale na Gutštejně. Také jeho syn Burian, zvaný Bohatý, dával přednost především Nečtinám. Získal mnoho dalších statků v Čechách (Chyše, Kynšperk, Příbram, Žebrák, Točník aj.) i v Bavorsku a byl znám jako tvrdý a bezohledný vykořisťovatel svých poddaných i jako ziskuchtivý soused, stále připravený soudit se s kýmkoli o statky. I on stál v popředí politických zápasů své doby, avšak na opačné straně než jeho otec. R. 1465 se připojil k jednotě zelenohorské a zúčastnil se jednání s císařem Fridrichem III., který katolickým pánům udělil mincovní právo v Plzni. Burian pak krátce podporoval uherského krále Matyáše, ale po nástupu katolíka Vladislava II. Jagellonského na český trůn se přiklonil k němu. Již r. 1472 se stal vrchním komorníkem království a r. 1477 vedl Vladislavovo vojsko, které se marně pokoušelo dobýt Plzeň, hájenou Matyášovou posádkou. R. 1485 byl nejvyšším kancléřem a nadále se bezohledně obohacoval. Zemřel kolem roku 1489 a zanechal po sobě pět synů, kteří sehráli zejména na počátku 16. století, v období prudkých vnitřních bojů v západních Čechách, neblahou úlohu jako jejich stálí kořistničtí účastníci. Nevíme, kdo z nich držel Gutštejn, ale když čtyři z bratrů postupně do r. 1530 zemřeli, byl to nakonec Volf, který však sídlil na Chyši. Když r. 1545 zemřel, zdědil Gutštejn jeho syn Viktorín, ale už r.1549 prodal hrad s příslušenstvím, k němuž patřil mj. dvůr Gutštejn a 5 vesnic, za 3250 kop grošů českých majiteli Bezdružic Hanušovi Elpognarovi z Dolního Šenfeldu. Ve spojení s Bezdružicemi zůstal gutštejnský velkostatek s výjimkou dvou krátkých epizod v r. 1638 a na konci 17. a počátku 18. století již natrvalo. Pro potřeby mocného rodu poměrně těsný Gutštejn nevyhovoval a zůstával stranou pozornosti již v 15. století; v 16. století pak se i jeho funkce střediska panství přenesla do Bezdružic a hrad byl opuštěn. Připomíná se pak už jen r. 1566. Rozvětvený rod Gutštejnů, jehož mnozí příslušníci zastávali významné úřady či vlastnili bohaté statky v nejrůznějších končinách Čech, vymřel r.1747. Vzrostlým lesem pokryté zříceniny hradu Gutštejna jsou ukryty v lesnaté a členité krajině nad přítokem Úterského potoka z pravé strany. Poměrně rovná pláň na jihovýchod od Okrouhlého Hradiště, na níž stojí dvůr, pozvolna klesá a zužuje se v ostroh nad levým břehem Hadovky neboli Bílého potoka. Přirozená nepřístupnost místa byla ještě zesílena příkopem vyhloubeným v nejužší části ostrohu a hrad tak získal výhodnou obrannou polohu, omezenou však do budoucna tím, že dostatečně nepřevyšoval své okolí a neměl zdroje pitné vody. Přístup k předhradí byl vybudován jednak po jižním úbočí kopce od potoka, druhý přímo po ostrohu od dvora. Dnes téměř zasypaný příkop ztěžoval vstup do předhradí, jehož budovy byly pravděpodobně jen dřevěné, takže na rovném prostranství zde nacházíme pouze zbytky sklepa (1,5 x 3 m), vytesaného do skály na jižní straně nad příkopem. Jižní strana je chráněna prudce spadajícími přitesanými skalami vysokými 2–3 m. Na severu bylo předhradí kryto asi palisádou. Přes další příkop, dnes rovněž již značně mělký, vede cesta k první bráně do nádvoří, jehož půdorys tvoří nepravidelný obrazec. Brána, z níž se nedochovaly žádné zbytky, sousedila k jihu s větší čtverhrannou budovou, z níž zůstala vlastně jen jižní stěna, opřená o skálu, zatímco ostatní jsou mnohem více poničeny. Zde sídlila čeleď a vrátný, podle D. Menclové tu byly umístěny i konírny. V jižní stěně je znatelné okno, proražené v 16. století, ale pak opět zazděné. V severní straně nádvoří byla střílna a v severozápadním rohu branka. Hradební zdi vytvářely z prvního nádvoří prostor oddělený od vnitřního hradu valem, příkopem a příčnou zdí, proraženou druhou, rovněž již zmizelou bránou. O uspořádání hradu v těchto místech není v literatuře zcela jasno. Za nejpravděpodobnější se pokládá, že příčná zeď měla bránu vedoucí přímo k jižnímu paláci. Klenutý sklep nedaleko (vpravo) za touto bránou mohl být i konírnou. Sklep má vytesanou štolu pod jižním palácem do skal pod hradem, snad mimo jiné jako přístup k vodě, která na Gutštejně chyběla. Brankou ve zdi se procházelo na jižním okraji do později zastavěného příhrádku a z něj do parkánu, chráněného příkopem a valem. Parkán obtáčel zadní část hradu z jihu a zčásti i ze západu a vybíhal na jihozápadě do špice. Nad parkánem se tyčil podlouhlý jižní palác opatřený mnoha střílnami dole a okny nahoře – zejména na jižní stranu do údolí. U dvou oken jsou umístěna v přední části sedátka, na jiných hradech západních Čech takto nedochovaná. Palác byl v prvním poschodí rozdělen ve dvě nestejně velké prostory. Severní zeď této budovy je již téměř zničena. Jižní palác byl oddělen úzkým (asi 5 m) dvorkem od paláce severního, k němuž na východní straně přiléhá na skalisku postavená nejvýznačnější část hradu, čtverhranná věž. Její pozoruhodností jsou zaoblené rohy a výhodná poloha, neboť věž chrání jak palác, tak druhou bránu a prostranství před ní. Měla jen střílny a žádná okna, dole byla víc než 6 m široká a dodnes si uchovala výšku téměř 25 m. Vstupy do věže byly dva, oba ve výši druhého až třetího patra, jeden od jihu, druhý, vzniklý později, až po výstavbě severního paláce, ze západu. Oba byly opatřeny dobovým ostěním (jižní gotickým) a uzpůsobeny pro použití padacího můstku ze severní i jižní části paláce. Věž má několik střílen a je na dvou místech východní strany poškozena pokusy proniknout dovnitř, což se podařilo jen v jednom případě. Z jejího jihovýchodního okraje vyčnívají kusy zdiva, snad zbytky spojení s jinou budovou. Severní palác leží o něco výše než jižní a má dvě hlavní části, rovněž jen zčásti zachované. Větší z nich je směrem k západu opatřena úzkými střílnami v přízemí i prvním patře a klenutým oknem ve druhém poschodí. Vznikla asi ještě ve 14. století. Částečně jsou zde, obdobně jako i na jiných místech hradu, dosud znatelné zbytky omítky. Západní strana dvora byla uzavřena jednoduchou zdí s třemi střílnami. Hrad je vybudován ve stylu vrcholného středověku, nemá však dosud znaky typické pro období Karla IV. Patří mezi hrady, jejichž rozrůstající se areál již nestačila uhájit jen věž; důležitosti tu nabývala hradební zeď, tzv. obalová hradba, zatímco fortifikační význam věže poklesl a zaoblení nároží tu má už funkci především estetickou. Celková dispozice Gutštejna je podobná Házmburku a tento typ hradu přežívá až do 15. století. Jistou příbuznost shledáváme také s mladším Libštejnem, zvláště pokud jde o věž.



***

Foogalerie Picasa

Mapa s trasou cesty na Google maps


neděle 13. prosince 2009

2009 - Drážďany


13. prosince 2009

Předvánoční návštěva Drážďanských vánočních trhů, klobásy v bagetě se šíleně pálivou hořčicí, všude plno krásných staveb, parků a jezírek a Jirkův zlomený klíč od auta, když se s ním pokoušel povolit stativ. BMW jezdí po nové dálnici D8 jako drak a venku už je pekelná zima, když se setmí.

***



Drážďany (Wikipedie)

Drážďany (německy Dresden [dresdn], lužickosrbsky Drježdźany) jsou zemským hlavním městem a současně druhý největším městem Saska s postavením městského okresu (Kreisfreie Stadt). V blízkosti Drážďan se nacházejí některá další významná města, například Chemnitz (80 km západně), Lipsko (100 km severozápadně) a Berlín (170 km severně). 150 km jižně se pak rozkládá Praha, 230 km východně se nalézá Vratislav (Wrocław).


Charakter města

Z původně rybářské vesnice, sídla kupců a markraběcího sídla se Drážďany vyvinuly do lázeňské a královské rezidence a staly se později zemským hlavním městem Saska. Nyní tak jsou politickým centrem spolkového státu se sídlem zemské vlády, sněmu, jakož i dalších zemských úřadů. Město má postavení městského okresu (Kreisfreie Stadt) a je sídlem vládního obvodu Drážďany, technické univerzity, a též i dalších mnoha vyšších odborných i jiných škol. Je důležitou dopravní křižovatkou; má vlastní systém tramvajové a autobusové dopravy, kolem něj a přes jeho území prochází několik dálnic.

Počet obyvatel překročil kolem roku 1852 hranice 100 000, čímž se staly Drážďany podle tehdejších měřítek velkoměstem. Město tvoří jádro stejnojmenné aglomerace ve střední Evropě. Spolu se Cvikovem (německy Zwickau), Chemnitz, Lipskem (něm. Leipzig) a Halle tvoří Drážďany „metropolitní region saského trojúhelníku“. V roce 2006 oslavilo město 800 let.

Přírodní poměry

Drážďany leží u řeky Labe (něm. Elbe) mezi východními výběžky Krušných hor (něm. Erzgebirge), strništi Lužických hor a Labskými pískovci. Díky své přírodní poloze a svému baroknímu a mediterárnímu architektonickému půvabu je město nazýváno Polabskou Florencií. Nejvyšším vrcholem Drážďan je Triebenberg.

Město je svou rozlohou po Berlínu, Hamburku (něm. Hamburg) Mnichově a Kolíně nad Rýnem (něm. Köln) pátým největším velkoměstem Spolkové republiky Německo.

Původ názvu města
Slovo Drážďany (německy Dresden) bylo odvozeno ze starosrbského označení Drežďany pro lidi původem z oblastí bažin a lužních lesů.

Struktura města - Místní části Drážďan: 
Již v roce 1958 byly Drážďany rozděleny do pěti okrsků střed, východ, západ, jih a sever. Od roku 1991 je město rozděleno do deseti částí. Po připojení dalších obcí vznikly nové čtvrti. Každá městská část má vlastní úřad, radnici a radu (něm. Ortsbeirat) podle § 71 saského obecního pořádku.

Představitelem městské části je starosta (něm. Oberbürgermeister) nebo jedna jím pověřená osoba. Radní jsou pak voleni městskou radou podle počtu mandátů té které strany, který získává každá z nich při volbách v jednotlivých okrscích. Devět nově vzniklých osad, které se skládaly z několika menších obcí, získaly ke konci 90. let 20. století status osady.

Historie
V roce 1206 je vedená první písemná zmínka o Drážďanech.Ve městě vznikla řada barokních budov svým rozsahem a významem přesahující význam Drážďan jako metropole Saska. Mezi nejvýznamnějšími uveďme galeriiAlbertinum, Zwinger, Taschenbergpalais, kostely Hofkirche a čtvercového půdorysu Frauenkirche nebo operu Semperoper, z okolí zámek Pillnitz, Japanisches Palais a Moritzburg.

Za druhé světové války bylo město od 13. do 15. února 1945 kvůli masivním leteckým náletům RAF a USAAF téměř kompletně zničeno. Zhruba 45 % všech bomb byly zápalné bomby, jež způsobily velký požár celého centra města (tzv. požární bouře). Přesný počet všech obětí je dodnes neznámý, neboť se zde nacházelo mnoho utečenců z východní fronty a město bylo tehdy zcela přeplněno. Podle závěrečné policejní zprávy z března 1945 byly nalezeny ostatky 18 375 mrtvých, přičemž celkový počet obětí odhadoval drážďanský policejní ředitel na 25 tisíc lidí. Kvůli obraně proti vypuknutí epidemie musely být tisíce neidentifikovaných těl obětí spáleny. Nechtěným důsledkem leteckého bombardování Drážďan byl i omyl, kdy byla namísto Drážďan dne 14. února 1945bombardována také Praha.

V roce 2002 byly Drážďany vzhledem ke své poloze na řece Labi stejně jako část Česka postiženy tisíciletou povodní.

***







Frauenkirche (Wikipedie)


Frauenkirche („Kostel naší paní“) tj. Panny Marie je luteránský kostel v Drážďanech, Německu, jeden ze symbolů Drážďan. Frauenkirche byl zničen během druhé světové války při kontroverzním náletu na Drážďany dne 15. února 1945. Později byl rekonstruován jako symbol smíření mezi bývalými válčícími mocnostmi. Rekonstrukce exteriéru byla dokončena v roce 2004, a interiéry byly dokončeny v roce 2005. Po 13 letech nákladné rekonstrukce byl znovu vysvěcen 30. října 2005, v předvečer protestantského svátku Den reformace.

Frauenkirche byl vybudován jako luteránský kostel. Saský vládce, Fridrich August II. (1670-1733), byl sice původně protestant, ale konvertoval ke katolicismu, protože se ucházel o polskou korunu. Původní barokní kostel byl postaven v letech 1726 až 1743 a byl navržen drážďanským městským architektem George Bähr (1666-1738), jedním z největších mistrů německého baroka. Bährova výrazná architektura kostela zachytila nový duch protestantství. V roce 1736 slavný stavitel varhan Gottfried Silbermann (1683-1753) postavil pro Frauenkirche třímanuálový, čtyřicetitřístopý nástroj. Varhany byly nainstalovány 25. listopadu a Johann Sebastian Bach (1685-1750) je představil veřejnosti koncertem 1. prosince. Nejobdivuhodnější na kostelu je bezpochyby jeho neobvyklá, přes dvacet šest metrů vysoká kupole zvaná die Steinerne Glocke neboli kamenný zvon. Je to triumf techniky a inženýrství své doby srovnatelný snad jen s Michelangelovou kupolí pro baziliku svatého Petra v Římě. 12 000 tunová kupole se tyčí ve výšce čtyřiceti metrů bez jakýchkoliv vnitřních podpěr. Přes veškeré negativní předpovědi zůstala kupole po celou dobu stabilní. V roce 1760 byl přitom zvon zasažen více než 100 dělovými koulemi pruské armády během sedmileté války. Dokončený kostel dodal Drážďanům výraznou siluetu, jež byla zachycena ve známých obrazech Bernada Bellotteho zvaného Canaletto. V roce 1849 se kostel stal srdcem revoluce známé jako květnové povstání v Drážďanech a byl obklopen barikádami. Přes 200 let kostel zcela dominoval drážďanskému panoramatu.

Kostel byl kompletně zničen během náletu na Drážďany a zbytky kamenů ponechány v centru města na dalších 45 let. Krátce po skončení druhé světové války se začalo s číslováním a konzervováním zbylých kamenů a trosek. Vzpomínky a pieta místa zabránila komunistickým úřadům v odstranění trosek a vytvoření parkoviště. V roce 1982 se ruiny stávají místem pokojných protestů proti komunistickému režimu. Ve výročí bombardování 400 obyvatel Drážďan uctilo památku tichem a svíčkami.

Už v posledních měsících války se objevovaly snahy o rekonstrukci kostela. Z politických důvodů se ale rekonstrukce neuskutečnila. Trosky byly zakonzervovány a prohlášeny válečným památníkem stejně jako trosky katedrály v Coventry v Anglii, která byla zničená německým bombardováním v roce 1940. Po znovusjednocení Německa se situace obrátila. V roce 1989 založil Ludwig Güttler občanskou iniciativu „Společnost pro rekonstrukci Frauenkirche“ a začal masivní fundrasingovou kampaň, která vedla k získání dostatečného počtu financí. Sen se stal skutečností. Tisíce architektů, historiků a inženýrů seřadily tisíce kamenů, identifikovali je a označili pro znovupoužití ve stavbě. Rekonstrukce Frauenkirchenu stála 180 miliónů € (5,4 miliard Kč). Drážďanská banka zaplatila více než polovinu ceny pomocí příspěvkových certifikátů a sama přispěla částkou 7 miliónů eur. Dalších 2,3 miliónů euro se vydělalo pomocí symbolického prodávání stavebních kamenů. Přispěl i slavný německo-americký vědec Günter Blobel, který věnoval na rekonstrukci peníze, které získal v roce 1999 spolu s Nobelovou cenou za fyziologii a medicínu (asi 820 000 Euro).

Samotná rekonstrukce trvala 12 let. Originální stavební plány z 18. století se nezachovaly, informace o původní stavbě byly čerpány ze starých obrazů a fotografii a z dokumentace opravy kostela vykonané ve 20. letech 20. století. Podle nich byl sestaven přesný počítačový 3D model stavby. Každá původní část byla zaevidována a bylo jí určeno příslušné místo v modelu - do stavby se tak podařilo zakomponovat 43% původních součástí. Architekti upravili proti původním plánům zejména podzemní prostory, kde vznikl koncertní sál. Všechny nosné pilíře byly nově postaveny z pískovce. 12 000 tun vážící kopule byla vytvořena postupným skládaním přesně opracovaných kamenných částí na nosný dřevěný skelet, který byl nakonec odstraněn. Kostel má po rekonstrukci zabudovanou klimatizaci, elektrické osvětlení a kompletní ozvučení.

***


Zwinger (Wikipedie)


Zwinger je známá barokní stavba, ležící ve starém městě saských Drážďanech. Zwinger leží v místech, kde bylo původně městské opevnění, konkrétně to byl prostor mezi vnější a vnitřní městskou zdí. Tomuto úseku se říkalo Zwinger, od toho název této památky. V roce 1945 při bombardování Drážďan byl komplex budov velmi poničen, byl však znovu zrekonstruován a dostavěn.

Příkaz ke stavbě
Příkaz ke stavbě vydal saský kurfiřt August II. Silný, který se později v roce 1697 stal polským králem. Jako mnoho dalších napodoboval životní styl Ludvíka XIV., proto nechal postavit krásné stavby a pořádal řadu slavností a večírků. Budovu nechal stavět jednak za účelem jezdeckých a maškarních slavností, jednak chtěl nechat vystavět oranžerii, kde by se pěstovaly pomerančovníky. Později, po slavnostech u příležitosti svatby kurfiřtova syna, však už Zwinger přestal být tak oblíbený pro pořádání her a slavností a sloužil především jako galerie.

Průběh stavby za Pöppelmanna
Provedením prací byl pověřen architekt Matthias Daniel Pöppelmann, který stavbu pojal jako umělecké veselé dílo. Mnohé plastiky, kterými byl Zwinger vyzdoben, vytvořil sochař Balthasar Permoser. Snad jeho nejzdařilejší dílo na tomto projektu – Koupel nymf je umístěné za Francouzským pavilónem v prostoru s jeskyněmi, sochami a fontánami. Stavba nebyla dokončena za architektova života, dočkal se ale dostavby Korunní brány, ze které po obou stranách vybíhají dvě symetrické galerie, na každé straně v centru s jednou galerií. Na straně jihovýchodní je to pavilon se zvonkohrou, na druhé straně hudební pavilon.
Přestavba v 19. století

Současnou podobu dostal Zwinger až v 19. století, kdy zde architekt Gottfried Semper vybudoval neorenesanční budovu obrazové galerie. Tato galerie dodnes přechovává taková díla jako Sixtinská Madona, díla od Rembrandta a dalších významných umělců.

Pavilón se zvonkohrou
Tento pavilón s půdorysem ve tvaru oválu, dostavěný v roce 1728, byl původně hlavním vchodem do Zwingeru a označoval se jako Městský pavilón. Dnešní název získal proto, že při rekonstrukci v roce 1936 byla do prostředního okna umístěna zvonkohra se 40 zvonky z míšeňského porcelánu. Vzhledem je téměř stejný jako protilehlý hudební pavilón. Je zdoben ornamenty a postavami antických hrdinů. Dnes se v něm nachází výstavní prostory.

Sbírky
Ve Zwingeru můžete i dnes vidět řadu cenných a vzácných sbírek a uměleckých děl. Mězi ně patří i sbírka porcelánu, s cennými porcelánovými plastikami z doby míšeňské manufaktury i s díly Friedricha Böttgera, který vynalezl bílý tvrdý porcelán.

***




***

pátek 4. prosince 2009

2009 - Křížový vrch


 4. prosince 2009

 V rámci tréninku na plánovanou zimní expedici do vysokých hor, zmermomocnili jsme nejprve Hannah (cca. 11000,-Kč za vybavení) a pak Martina a šli si vyzkoušet nocleh pod stanem (Cácorka a Martin)a pod širákem (já) v příznivě nehostinných podmínkách Křížového vrchu u Chotěšova. Nikde nikdo nebyl, sněžilo, pršelo, mrzlo, což bylo dobře, protože to krásně ty nehostinné hory simulovalo. Všichni jsme to přežili ve zdraví, jen moje samonafukovačka se nesamonafoukla, takže jsem klepal do rána kosu.

***


Křížový vrch (Wikipedie)

(dříve též Vrabina) je kopec o nadmořské výšce 487 m nalézající se nedaleko Stoda a Chotěšova v okrese Plzeň-jih. Původně poutní místo s kostelíkem sv.Kříže přestavěným na rozhlednu, která je otevřená v turistické sezóně. Přes vrch vede naučná stezka Příroda a lidé a dvě turisticky značené trasy.

Pověst
O Vrabinském vrchu se traduje pověst, že zde ve starém hradě kdysi sídlily tři bílé panny, které měly magické schopnosti a dokázaly se proměnit v různé bytosti. O půlnoci se proměňovaly v duchy a strašily lidi, kteří se jen k tomuto místu přiblížili. Jednoho dne se odvážný myslivec vydal na tento vrch, tak aby tam došel přesně o půlnoci, s touhou zastřelit jednu z bílých panen. Když však došel na horu a chtěl na jednu z nich vystřelit, prošel jeho puškou blesk a on padl k zemi a narazil hlavou do stromu, který stál opodál. K ránu myslivce našla postarší dáma, která mu ránu na hlavě obvázala a běžela pro pomoc. Vydalo se několik mužů s cílem zachránit myslivce, ale když přišli na místo, které stařenka označila, myslivec nebyl k nalezení. A tak si lidé řekli, že ho zajisté odnesly ty tři bílé panny.

Historie Podle spekulací archeologů stával na Vrabině s největší pravděpodobností hrad, který byl zbořen. Vrabina byla podle dochované kupní smlouvy prodán Chotěšovskému klášteru roku 1243. V roce 1739 zde byl vybudován kříž a od té doby jsou dochovány záznamy o přílivu poutníků na tento kopec. Za války o rakouské dědictví bylo učiněno prohlášení, které mluví o výstavbě kostela sv. Kříže na Vrabině, pokud bude ušetřený Chotěšovský klášter. V letech 1747–1756 zde docházelo k budování přislíbeného kostela na popud chotětovského probošta P. K. Schmiedla. Kostel sv. Kříže se stal brzy poutním místem. Při cestě k němu bylo umístěno 12 soch andělů. Kostel se však netěšil dlouhé slávě a při josefských reformách byl zrušen a později i zbořen. V letech 1859–1862 zde došlo k budování nového poutního kostela s hostincem. Později došlo k postavení soch názor křížovou cestu. Ke kostelu byla v roce 1927 dostavěna sakristie a o čtyři roky později vyhlídková věž. Roku 1967 došlo k obsazení Vrabinského vrchu Československou armádou, která toto místo využívala k protivzdušné obraně. Vojáci zde vykonávali službu mezi léty 1973–1995 a celý tento vrch byl po celou dobu nepřístupný veřejnosti. Po roce 1995 byl celý objekt navrácen církvi. V době, kdy zde pobývala armáda docházelo k velkému chátrání kostela i přilehlých objektů. Kolem roku 2000 je už značně poškozená střecha kostela a dochází k devastaci klenby. V dnešní době prošel kostel rozsáhlými úpravami, které mají za následek znovu zpřístupnění vyhlídkové věže a také umístění některých historických materiálů do zrenovované kopule. Z lodě kostela zůstaly zachovány pouze obvodové zdi. Tyto rozsáhle opravy byly uskutečněny za podpory Mikroregionu Radbuza, což je sdružení 17 obcí Stodska a Dobřanska.Ke konci roku se podařilo dokončit opravu střešní konstrukce na lodi.Takže kostel je celý zastřešen a uchráněn před deštěm. Po rozsáhlé rekonstrukci jsou tendence oživit Křížový vrch. Ze strany měst je snaha o obnovení zvyku vycházet na tento kopec v době poutí. Po několikáté se zde konalo pálení čarodějnic a jiné kulturní akce.

***

Fotogalerie Picasa




středa 28. října 2009

2009 - San Marino


První den
Grossglockner
Úterý, 28. října 2009

Naše rychloexpedice se již od začátku nesla ve znamení svého prvotního organizátora - Kachny. Jednoduchý plán (prostě pojedeme do San Marina, vole), jednoznačné cíle (co nejvíc, debile, hlavně Pisu), organizační zajištění (sežeň auto) a přátelská atmosféra (bolí mě hlava, nemluvte na mě). Aha, málem bych zapomněl, taky s námi byla ONA. Start byl stanovený na úterý, v pět hodin ráno, což se kupodivu skoro na minutu přesně i podařilo, i když jsme kvůli tomu musel vstát ve tři, abych ty dva pitomce (Kachnu a Žáčka) mohl v půl páté vykopat z jejich pelechů u Kachny doma. Dokonce i ten batoh jsem odnesl. Za odměnu se nechali pozvat na Rozvadově k McDonaldovi. Cesta přes Německo byla standardně nudná až fádní, legrace začala u Rakouských hranic, kdy se ukázalo, že jedna ze dvou věcí, které měl zajisti Kachna zajištěná není. Neměli jsme reflexní vestu, přišla nás jen na 8 EUR na benzínce. Má telefonní navigace ukázala svoji dobrodružnou a levicově orientovanou povahu, neustále nás nabádala, ať sjedeme vlevo, v tunelu nám radila, ať se otočíme a několikrát nás zavedla do zapadlého údolí mimo dálnici, prohlédla si to tam a zase se vydala nazpátek. Doma se pak zpětně ukázalo, že si občas taky zapnula přístup na internet, takže mě to vyšlo na dalších cca.100 EUR vícenákladů. Grossglocner Hochalpenstrasse byla kouzelná, i když drahá (27 EUR), Kachna nám až skoro pod vrcholek Grossglockneru tvrdil, že to ještě není on, že tohle jsou jen nějaké bezvýznamné kopečky, ty pravé Alpy budou mnohem vyšší. Když se ukázalo, že kecá, simuloval bolest hlavy, vyčerpání a prasečí chřipku. V nočních hodinách jsme projeli Dolomity, já si koupil uzenou šunku a protože u Modemy už byla tak hustá mlha, že se dala nejenom krájet, ale i balit do celofánu, vyhlásil jsme stav nouze a šli jsme spát.

***



Druhý den
Passo delle Radici, Pisa, Voltera, San Gimignano
Úterý, 29. října 2009

Na cestu jsme se vydali brzy ráno, aby nás místní vinaři nezmlátili, že jim spíme na zahradě. Mlha se skoro rozplynula, takže když jsme zabloudili za Mantovou cestou na Passo delle Radici, bylo to prokazatelně něčím jiným. Posádka se ukázala jako nesvéprávná - Kachna simuloval bezvědomí, Žáček zvrací. Oba byli zaskočení, že v horách jsou zatáčky. Oběd jsme si dali na Passo delle Radiči, zakouřili, popili a upadli do zdravého, opileckého spánku vyčerpaných řidičů (já). Naposled si pamatuju, že jsem mával z okýnka na nějaké Italy a pak mě vzbudili až v Lucce. Prohlédli jsme si ji jen zběžně z jedoucího vozu (to je to vopevnění, pitomci, tady zahni na Pisu) a jeli do dalšího města - do metropole na řece Arno, kde se věže staví jedině šikmě. Kachna si všechno vyfotil, chvíli šmíroval zoomem líbající se páry na druhé straně Náměstí zázraků (asi že je zázrak, že jim ta věž ještě nespadla), nakoupil magnetky a leporelka za asi 20 EUR a hnal nás sprintem k moři, naštěstí jsme ale znal cestu, takže jsme se skoro neztratili. V moři jsem se ale koupal jen já, ty dva měkejši tam nevlezli, Kachna simuloval rýmičku a Žáček simuloval potřebu se pak vysprchovat, ale když sprcha nejni, tak sprcha nejni... Ještě večer, už za tmy jsme se přesunuli do Voltery, celou si ji v klidu prošli, neb byla úplně prázdná a Kachan nás nahnal ještě do San Gimignana. To byla taky příjemně prázdné. Absolvoval jsem to v klidu jen proto, že ta města znám, už jsme v nich několikrát byl a tak jsem jen nasával novou atmosféru. Být tu poprvně, shodil bych ho z hradeb. Spali jsme před Sienou někomu na zahradě, kolem nás vyli vlci.

***


Třetí den
Siena a Florencie
Úterý, 30. října 2009 

Ranní přesun do Sieny byl pastí - do Sieny se zajet z dálnice dalo, ven už ne. Dali jsem si mléko, já tunu zmrzliny, protáhnul jsem ty dva po uličkách a přes Pallazo di Campu a Duomo, všichni byli spokojení, parkovali jsem před fitkem dole u městké brány, nezmlátili nás, jen nám zatarasili cestu autem a museli jsme čekat, až skončila hodina aerobiku pro seniorky. Jedna seniorka nám pak hrozila na rozloučenou. Florencie byla kupodivu stále ještě plná lidí, chvíli jsme bloudili, ale nakonec jsme našli řeku a podél ní šli k Mostu Zlatníků (kýč a hnus plnej lidí), k radnici (boží socha koně nad hlavou, David má malýho famfulína), k dómu (je narvanej mezi domy, takže zblízka je to prostě jen bílá vysoká zeď) a ke zlatým dveřím (prostě dveře, co se lesknout a všichni na ně čumí). Fuj, pořád se mě to město moc nelíbí.

***


Čtvrtý den
San Marino a Benátky a domů!
Úterý, 28. října 2009 

Většinu noci jsme se přesouvali přes Apeniny k San Marinu - cesta se klikatila tak, že bylo blbě už i mě, pak padla tma a cesta se začala stále zužovat, až skončil asfalt a my jeli nějakou kamzičí stezkou. Kupodivu jsme San Marino strefili, navigaci to myslím zachránilo život. Spali jsem na nějaké vinic, byla kosa jako prase. Ranní prohlídka San Marina se nám asi líbila z celé expedice nejvíc, protože město bylo tiché, prázdné a v krámu s chlastem na nás mluvili česky. Obešli jsme všechny čtyři hrady a kochali se do systosti. San Marino je moc pěkné místo, kde by se dalo žít. Kachna má závratě, abych nezapomněl. To jen do sbírky k tomu, že nemá orientační smysl. Teď mě napadá, proč zrovna s ním jezdím na hory? Přesun do Benátek jsme neprozřetelně svěřili opět navigaci, která se nám po 300 kilometrech odměnila radou "Nyní se naloďte na trajekt". Byl jsem velmi sprostý. Benátky jsem vynechal, odvezl jsem ty dva a počkal u továrny, mám už Benátek plný zuby. V noci jsme se dlouhou jízdou dopravili až domů, kde jsem konečně usnul v posteli. Howg.

***


Großglockner 3798 m n. m. (Wikipedie)

je nejvyšší hora Rakouska, která se nachází ve skupině Glockner patřící do Vysokých Taur a na hranicích spolkových zemí Korutany a Tyrolsko. Jméno hory Štíhlá, ledovcovo-skalnatá pyramida v bočním výběžku hlavního alpského hřebene připomíná svým tvarem zvon – odtud název „Velký zvon“ (Großglockner). Prvovýstup Jako první vystoupil na vrchol Großglockneru 28. července 1800 pětičlenný tým z početné expedice, která byla zorganizována na popud biskupa Franz-Xavera Salm-Reifferscheida z korutanské diecéze Gurk. Členy vrcholové skupiny byli bratři Martin a Sepp Klotzovi, farář Horasch a dva tesaři. Skupina Glockner Horská skupina Glockner (Glocknergruppe) je jednou ze sedmi částí, na něž se člení Vysoké Taury. Leží na území Korutan, Tyrolska a Salcburska. Na severu je ohraničena řekou Salzach. Na západě ji od skupiny Granatspitzen odděluje Stubachtal a od skupiny Venedigeru Tauerntal. Jižní hranicí tvoří Kalser Tal a Leitertal. Z východu ji uzavírá sedlo Hochtor, Seidlwinkl a Rauristal. K významným horám patří kromě Großglockneru také Großes Wiesbachhorn (3564 m), Johannisberg (3453 m), Hoher Riffl (3338 m), Fuscherkarkopf (3331 m), Kitzsteinhorn (3203 m). Skupina Glockner patří k nejvíce vyhledávaným oblastem rakouských Alp, nejznámějším střediskem je Kaprun. Velká část skupiny náleží do Národního parku Vysoké Taury (Nationalpark Hohen Tauern).

***


Siena (Wikipedie)

Siena Siena je město ležící uprostřed italského Toskánska, je hlavním městem stejnojmenné provincie. Do všeobecného povědomí se Siena zapisuje jako historické kulturní město s výborně zachovalým středověkým architektonickým dědictvím. Proto je Siena zapsána na seznam památek světového dědictví UNESCO.


Známé je především náměstí Piazza del Campo. Po obvodu tohoto náměstí každým rokem vede trasa tradičního dostihu, tzv. Palio, při kterém spolu soupeří jezdci z jednotlivých čtvrtí města. Čtvrť, která vyhraje, má poté právo uspořádat bujarý večírek ve čtvrti, která dostih prohrála, a to bez jakýchkoliv postihů. Centrum města je obklopeno několika branami, spojených systémem hradeb. Za svou zachovalost vděčí především faktu, že během druhé světové války nebylo na rozdíl od většiny ostatních italských měst vybombardováno. Florencie Florencie (italsky Firenze) /firɛːntse/ je metropole italského Toskánska, ležící na řece Arno. Ve středověku byla Florencie centrem významné městské republiky, která se za vlády rodu Medicejských přeměnila na toskánské vévodství (1531), které se později stalo velkovévodstvím (1569). V dobách republiky a především za Medicejských došlo k velkému kulturnímu rozkvětu města. V 15. století se Florencie stala kolébkou renesance a kulturním centrem severní Itálie. Od roku 1982 je historické centrum Florencie zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO. Dějiny města Římské období Florencie byla založena roku 59 př. n. l. na pravém břehu Arna římskými vojáky – veterány Julia Caesara a získala název Colonia Florentia - Kvetoucí. Sídlo typu vojenského tábora mělo obdélníkový tvar se čtyřmi branami na každou světovou stranu. Hradby procházely dnešním Piazza del Duomo na severu, Piazza della Signoria na jihu, Via del Tornabuoni na západě a Via del Proconsolo na východě. Do roku 150 n. l. bylo ve městě vybudováno forum (na místě dnešní Piazza della Repubblica), kapitol, chrám, lázně, akvadukt a amfiteátr. Ekonomický rozvoj antického města byl spojen s blízkostí silnice Via Cassia vedoucí z Říma do severní Itálie. Dále měla nová kolonie spojení se zdejšími etruskými městy a po Arnu také se Středozemním mořem. Díky tomu se z Florencie se stalo v prvních dvou staletích významné obchodní středisko. Ve městě se začali usazovat obchodníci přicházející z východu, kteří přinesli do kraje ve 3. století křesťanství. Nová víra se zpočátku šířila pomalu. Významnější nástup nastal až po roce 393, kdy se do Florencie uchýlil sv. Ambrož, vyhnaný z Milána. Ambrož zasvětil roku 393 nejstarší kostel na severním předměstí sv. Vavřinci (San Lorenzo) a ustavil tu biskupa. To znamená, že se San Lorenzo stal původní florentskou katedrálou. Na přelomu 4. a 5. století vznikl další kostel na levém břehu Arna - Santa Felicita (někdy bývá považován za nejstarší kostel ve městě). Po smrti prvního biskupa roku 433 bylo biskupské sídlo přeneseno do Baptisteria San Giovanni, které se poté stalo na dlouhá léta florentskou katedrálou. Středověk Po pádu západořímské říše byla za barbarských vpádů pustošena Florencie i celé Toskánsko a nastal zde hospodářský a politický úpadek. Ke krátkému rozmachu došlo za vlády Byzance v letech 553 - 569. Langobardi, kteří přišli do severní Itálie roku 568, měli o zničenou Toskánu zájem pouze z obranného hlediska proti jižnějším državám Byzantinců. Toskánsko Tuscia se v té době stalo vévodstvím, rozčleněným na menší podvévodství. Nejvýznamnějším střediskem byla Lucca, kterou Langobardi zřejmě dobyli jako první toskánské město. Vedle Luccy prosperovala zřejmě i Pisa jako obchodní námořní i opěrný bod. Ostatní toskánská města byla včetně Florencie zanedbávána. V 6. století žilo ve městě sotva tisíc obyvatel, v 7. století jejich počet ještě poklesl. Toskánsko a Florencie se začaly znovu vzmáhat v 8. století, poté co 774 dobyl langobardskou říši Karel Veliký. Došlo zde k rozvoji obchodu a měst. V polovině 9. století byla založena toskánská marka s centrem v Lucce - poprvé je v pramenech zmíněna k roku 934. V té době zde již panovaly feudální poměry a města byla v moci feudální vrchnosti, především biskupů. Roku 1032 získala markrabství hrabata z Canossy. Poslední členka rodu Matylda Toskánská se stala toskánskou markraběnkou roku 1076 po smrti svého otce a bratra a přesídlila z Luccy do Florencie. Věhlas města jako oblíbeného sídla markraběnky začal stoupat a Florencie se znovu začala přeměňovat ve kvetoucí obchodní středisko. V sporu Řehoře VII. s císařem Jindřichem IV. poskytla Florencie podporu Matyldě, která byla horlivou přívrženkyní papeže. Rivalita císařů a papežů později významně poznamenala osudy dějiny Florencie. Matylda odkázala své državy papeži. Toskánská města včetně Florencie využila po její smrti (1115) zápasu mezi císařstvím a papežstvím a emancipovala se během 12. století z moci feudálních pánů. Ve Florencii se důležitým obdobím pro formování samosprávy stalo 13. století.

***


Pisa (Wikipedie)

Pisa /ˈpiːsa/ (latinsky Pisae) je město v Toskánsku, hlavní město stejnojmenné provincie. Město má rozlohu 185 km² a zhruba 88 400 obyvatel. Město se nachází na březích řeky Arno, 10 km východně od ústí. Pisa je známá po celém světě díky své šikmé věži na Piazza dei Miracoli (Náměstí zázraků).


Historie

Pisa byla založena na ústí řeky Arno pravděpodobně Řeky. Podle latinských spisovatelů vznikla ve 13. století př. n. l., 550 let před založením Říma. Dočasně patřila Etruskům a za Římanů byla jedním z center vlády nad Středozemním mořem. V středověku byla důležitým obchodním přístavem a jednou z námořních republik (repubbliche marinare). Díky velkému přístavu Pisa živě obchodovala, stala se soupeřem Janova a Benátek. Ve 12. a 13. století ovládla Sardinii, Korsiku a většinu pobřeží směrem na jih. Teprve porážka v námořní bitvě s Janovem v roce 1284 a postupné zanášení přístavu bahnem ukončily toto zlaté období. V roce 1405 se město dostalo pod nadvládu Florencie. Medicejští podporovali vědu, umění a obnovili pisánskou univerzitu, na které koncem 16. století učil i zdejší rodák Galileo Galilei. V novověku se ústí přemístilo a přístav zmizel. Místní univerzita se stala známou a v dnešní době je to známé univerzitní centrum. Ve 20. století se Pisa stala turistickým městem. Šikmá věž v Pise Šikmá věž (Torre pendente) se nachází v Itálili v Pise. Stojí na Náměstí zázraků (Piazza dei Miracoli) , společně s dómem (katedrálou) a kruhovým baptisteriem (křestní kaplí). Je vysoká 56 metrů. Věž je postavena z bílého mramoru. Výstavba samostatně umístěné cylindrické (samozřejmě svislé) zvonice byla zahájena v roce 1173, ale už krátce po začátku stavby v roce 1173 se začala naklánět. Důvodem jsou mělce založené základy v měkké hornině. Zajímavostí je, že věž se původně nakláněla na opačnou stranu. Stavitelé se rozhodli náklon vyrovnat tím, že do země k základům házeli kameny a větve. Plán sice vyšel a věž se vyrovnala, ale později se začala naklánět znovu, tentokrát na opačnou stranu. Když v roce 1185 dosáhla výšky tří pater, projevilo se jasně její naklonění. Práce byly přerušeny, ale o 90 let později byla nakloněná věž protažena o další poschodí. Nový architekt se pokusil zastavit další naklánění tím, že další patra stavěl mírně nakloněná na druhou stranu, aby se změnilo těžiště věže. Tento plán vyšel a věž se dále nakláněla mnohem pomaleji. Stavitelé nakonec rezignovali na realizaci původního projektu (měla se stát nejvyšší zvonicí své doby) a v roce 1350 bylo šesté patro zakončeno stolicí pro zavěšení zvonů. Protože se vychýlení vrcholu věže ve 20. století zvětšilo na více než 5 metrů, byla v roce 1990 věž pro veřejnost uzavřena a začaly intenzivní záchranné práce. Do země byla mimo jiné zapuštěna železná lana, která základy upevňují, Specielními stavebně technickými postupy byla pomalu a opatrně odsávána část měkkého jílovitého podloží nacházejícího se pod základy věže. Sklon věže se začal postupně zmenšovat a v současné době je vychýlení věže jen cca 3 metry. Proto byla nedávno věž opět otevřena. San Gimignano San Gimignano je město v Itálii, v oblasti Toskánsko a provincii Siena. San Gimignano je proslulé svou jednotnou středověkou architekturou a svými 15 věžmi. Stará část města je od roku 1990 zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO. Historie Příběh tohoto toskánského městečka začíná ve 4. století př. n. l., kdy byla na místě, kde se nyní San Gimignano nalézá, založena etruská osada, pojmenovaná Velathri podle bohyně lesů. Za dob antického Říma bylo známé jako Silvia. Své nynější jméno získalo až později, podle Svatého Gemignana, biskupa modenského, který za ostrogótských válek (6. století) zachránil město před řáděním barbarského krále Totily. Ještě v 11. století bylo San Gimignano pouhá vesnička sestávající ze 4 domů, ale už o sto let později se z něj stala (1199) městská komuna. Město získalo své bohatství díky výhodné poloze (nacházelo se totiž na Via Francigena, obchodní spojnici mezi Itálií a Francií), pěstování šafránu a také vinné révy – odrůdy Vernaccia. Jednotlivé šlechtické rody stavěly nejen honosné paláce, ale také obranné věže – ve 14. století jich zde stálo přes 70. Do dnešních dob se dochovalo 15. V této době také vznikla většina uměleckých děl nacházejících se ve městě. 14. století bylo také ve znamení krvavých půtek mezi guelfy z rodiny Ardinghelli (na straně papeže) a ghibellinskými (procísařskými) Salvuccii. Po téměř 100 letech bojů požádalo město o pomoc Florencii. Florenťané přišli, nastolili pořádek, ale už neodešli. Sangimignanští měšťané snášeli nadvládu Florencie těžce. Nejvíce je zkrušily obchodní restrikce, které také zruinovaly export. Aby zlomili jakýkoli odpor, postavili Floreňťané pevnost Rocca. Město postupně upadalo. Ironií osudu je, že právě proto se město zachovalo v nezměněné gotické podobě, bez pozdějších přístaveb. Ve 20. století se stalo vyhledávaným turistickým cílem. Pamětihodnosti Městské opevnění románský kostel San Francesco Piazza della Cisterna Vecchio Palazzo del Podesta bazilika Nanebevzetí Panny Marie paláce a věže Bazilika Nanebevzetí Panny Marie Je jedním z nejkrásnějších příkladů románské architektury v Toskánsku. Byla vysvěcena 21. prosince 1148 papežem Evženem III. Interiér baziliky je vyzdoben freskami od Benozza Gozzoliho, Bartola di Frediho a Taddea di Bartola. Největším pokladem baziliky je ale kaple Sv. Finy, místní světice, s freskami Domenica Ghirlandaia. Palazzo Comunale V tomto paláci, postaveném v roce 1288, sídlila městská rada. Tento palác má také nejvyšší věž ve městě. Postavit si vyšší byl zločin. V paláci se nachází také Dantova místnost, která připomíná umělcův krátký pobyt ve městě. Je vyzdobena freskami, z nichž si největší pozornost zaslouží Menší Maesta ze 14. století od Lippa Memmiho, která napodobuje Martiniho fresku na radnici v Sieně. V prostorách paláce se dnes nachází městské muzeum

***


San Gimignano (Wikipedie)

San Gimignano je město v Itálii, v oblasti Toskánsko a provincii Siena. San Gimignano je proslulé svou jednotnou středověkou architekturou a svými 15věžmi.

Stará část města je od roku 1990 zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO.


Historie

Příběh tohoto toskánského městečka začíná ve 4. století př. n. l., kdy byla na místě, kde se nyní San Gimignano nalézá, založena etruská osada, pojmenovaná Velathri podle bohyně lesů. Za dob antického Říma bylo známé jako Silvia. Své nynější jméno získalo až později, podle Svatého Gemignana, biskupa modenského, který za ostrogótských válek (6. století) zachránil město před řáděním barbarského krále Totily.

Ještě v 11. století bylo San Gimignano pouhá vesnička sestávající ze 4 domů, ale už o sto let později se z něj stala (1199) městská komuna. Město získalo své bohatství díky výhodné poloze (nacházelo se totiž na Via Francigena, obchodní spojnici mezi Itálií a Francií), pěstování šafránu a také vinné révy – odrůdy Vernaccia. Jednotlivé šlechtické rody stavěly nejen honosné paláce, ale také obranné věže – ve 14. století jich zde stálo přes 70. Do dnešních dob se dochovalo 15. V této době také vznikla většina uměleckých děl nacházejících se ve městě.

14. století bylo také ve znamení krvavých půtek mezi guelfy z rodiny Ardinghelli (na straně papeže) a ghibellinskými (procísařskými) Salvuccii. Po téměř 100 letech bojů požádalo město o pomoc Florencii. Florenťané přišli, nastolili pořádek, ale už neodešli. Sangimignanští měšťané snášeli nadvládu Florencie těžce. Nejvíce je zkrušily obchodní restrikce, které také zruinovaly export. Aby zlomili jakýkoli odpor, postavili Floreňťané pevnost Rocca.

Město postupně upadalo. Ironií osudu je, že právě proto se město zachovalo v nezměněné gotické podobě, bez pozdějších přístaveb. Ve 20. století se stalo vyhledávaným turistickým cílem.

Pamětihodnosti

Městské opevnění
románský kostel San Francesco
Piazza della Cisterna
Vecchio Palazzo del Podesta
bazilika Nanebevzetí Panny Marie
paláce a věže

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie

Je jedním z nejkrásnějších příkladů románské architektury v Toskánsku. Byla vysvěcena 21. prosince 1148 papežemEvženem III. Interiér baziliky je vyzdoben freskami od Benozza Gozzoliho, Bartola di Frediho a Taddea di Bartola. Největším pokladem baziliky je ale kaple Sv. Finy, místní světice, s freskami Domenica Ghirlandaia.

Palazzo Comunale

V tomto paláci, postaveném v roce 1288, sídlila městská rada. Tento palác má také nejvyšší věž ve městě. Postavit si vyšší byl zločin. V paláci se nachází také Dantova místnost, která připomíná umělcův krátký pobyt ve městě. Je vyzdobena freskami, z nichž si největší pozornost zaslouží Menší Maesta ze 14. století od Lippa Memmiho, která napodobuje Martiniho fresku na radnici v Sieně. V prostorách paláce se dnes nachází městské muzeum.

***


San Marino (Wikipedie)

San Marino (oficiálně: Republika San Marino, italsky zní plný název Serenissima Repubblica di San Marino - Nejjasnější republika San Marino) je malýjihoevropský stát (podle počtu obyvatel 2. nejmenší evropský a 5. nejmenší na světě) ze všech stran obklopený Itálií. Leží v italském vnitrozemí, nedalekoturistického centra Rimini. Platidlem je Euro. Nejvýznamnějším odvětvím ekonomiky je turistický ruch. Přes obecně rozšířený názor země není daňovým rájem.


Historie

San Marino je pravděpodobně nejstarší stále existující republikou na světě. Bylo údajně založeno v roce 301 zkušeným budovatelem označovaným jako St. Marinus (oficiálně se jako den založení udává 3. září. Stalo se legální součástí Římské říše. Jeho psaná ústava však byla přijatá až 8. října 1600. S malým národem navázala oficiální styky nejdřív Francie za vlády Napoleona roku 1797, další evropské národy se připojily v roce 1815 na Vídeňském kongresu. San Marino sice bylo svrchovaným státem, ale se silnou závislostí na Itálii, kterou bylo úplně obklopeno od celkového sjednocení v 19. století.

Giuseppe Garibaldi, který začal sjednocovat Itálii kolem roku 1860, musel na čas najít útočiště v San Marinu před svými nepřáteli. Zde získal významnou pomoc,peníze a dodávky od občanů a vůdců San Marina, což umožnilo pokračování jeho kampaně za sjednocení. Na oplátku údajně Garibaldi garantoval, že San Marino bude vždy nezávislým svrchovaným státem.

Politika

Velká generální rada (šedesátičlená) je volena všelidovým hlasováním každých 5 let. Volí ze svého středu dva kapitány regenty. Volí také Radu dvanácti.

Kapitáni-regenti (Capitani Reggenti) vykonávají funkci hlavy státu. Jsou voleni každých šest měsíců - 1.dubna a 1.října. Společně řídí Velkou generální radu(Consiglio Grande e Generale), Státní kongres a Radu dvanácti(Consiglio dei XII). Mají vůči sobě právo veta.

Státní kongres zastává výkonnou moc. Jde o vládu deseti ministrů - tří tajemníků a sedmi poslanců.

Rada dvanácti zastává funkci nejvyššího soudu. Soudci z důvodu nestranosti nemohou být občany San Marina (výjimku tvoří pouze smírčí soudce). Funkční období rady trvá 5 let.

Geografie

San Marino je uzavřená enkláva v Itálii, na hranici mezi italskými regiony Emilia-Romagna a Marche. V jeho topografii dominuje Apeninské horské pásmo, a proto má poměrně drsný terén. Nejvyšší bodem země je hora - Monte Titano, jejíž nadmořská výška je 755 metrů. Součástí enklávy není ani jedna většívodní plocha o nějaké významné velikosti.

Klima je typicky středomořské, s teplými léty a mírnými zimami. San Marino je třetí nejmenší země v Evropě, menší jsou jen Vatikán a Monako.

***

Fotogalerie Picasa

Pisa na Google maps
San Gimignano na Google maps
Siena na Google maps
San Marino na Google maps

***