Dobývání hradu

fotografie bude k dispozici, až se ti pitomci dneska večer vrátí domů

Tradiční Kachnova školní akce na závěr roku, kdy si studenti mají uvědomit, že život není procházka růžovou zahradou (ne gynekologií). Vyrazil jsem s partou sedmi odmaturovaných čtvrťáků ve vražedném horku, cíle jsme dosáhli.

Několik jímavých postřehů:

- v soutěži o nejméně sprostou nadávku vyhrál výraz "Troubelín", na druhém místě se umístil "Brundibár" a bronz patří zvolání "ale jémináčku, teď jsem ale mírně rozvrkočený"

- hulákat v Úterý na zastávce na čtrnáctileté slečny "Ukaž kozy" je nesmysl, stejně jako nabízet děvčátkům, která se koupají nahatá v kašně bonbóny, protože v obou případech se na to dívají jejich konsternovaní rodiče z oken.

- když rozděláváte u rybníka oheň, je k tomu potřeba jedna motorová pila, křesátko a vojenský nůž. pozor na nosorožce, vyřítí se z křoví a oheň vám zadupou.

- když si ve Vidžíně sednete do zahradní restaurace pod ceduli "OTEVŘENO", neděje se hodinu nic, pak přijede auto, vystoupí vidlák a zeptá se, jestli si dáte pivo. Pak se neděje nic půl hodiny a pak obdržíte bonzai utopence, který vyjde i s pivem na 38,- Kč.

Pěší trasa 565496 - powered by Wandermap 

Pěší trasa 565543 - powered by Wandermap 

2010 - Vajont

4. června 2010

Jeli jsme sice pro víno, ale to je jen záminka k cestě pod monumentální Italský průser. Z cesty jen poznatky: Když rafička palivoměru najednou cukne zprava do leva, teče nafta, přišli jsme takto v Německu o víc, než půl nádrže, ale David to naštěstí za svitu mého mobilu dokázal opravit. Když vezete do Mnichova kamarády na koncert Erika Claptona, vykopněte je na obchvatu, ušetříte si několik hodin bloudění. A když se rozhodnete prodrat se divočinou až pod hráz, budete muset brodit, lézt po skalách.. je to skvělej nápad.A teď už k Vajontu:

Vajont (Wikipedie)

Vajont (italsky Diga del Vajont) je přehrada, která měla v době svého dokončení jednu z nejvyšších hrází na světě. Leží severně od Benátek při ústí říčky Vajont do Piavypod horou Monte Toc. Se stavbou se začalo v roce 1956, dokončena byla v roce 1961.

Dva roky po dokončení stavby 9. října 1963 večer se do nádrže zřítila část hory (více než 200 miliónů m³ horniny). To způsobilo, že 30-50 miliónů m³ vody na sebe vzalo podobu více než 150 m vysoké vlny, která se převalila přes hráz a zcela zničila městečko Longarone a několik dalších vesnic (těžce poškozeny však byly i vesnice nízko nad přehradou). Po katastrofě bylo identifikováno 2117 obětí.

Přehradní jezero bylo z větší části zasypané a dodnes slouží jako pomník katastrofy. Hráz zůstala prakticky nepoškozená stát a vodní elektrárna přehrady stále produkuje elektřinu.

Vajont (Neviditelný pes)

Než vám budu vyprávět o svých vlastních zážitcích, napíši něco z historie přehrady Vajont. Jde o jedno z největších traumat v italské historii v poválečném období a bylo způsobeno opomíjením nejzákladnějších pravidel o stavbě velkých vodních děl a především lidskou chamtivostí a touhou po mamonu za každou cenu.

Na říčce jménem Vajont byla totiž postavena přehrada a dnes je z tohoto důvodu Vajont i synonymem pro katastrofu.

Jak k tomu došlo

Úvodem bych chtěla říci, že v různých pramenech se některé údaje poněkud liší, možnosti i tak delšího povídání také neumožňují napsat vše do úplných podrobností, vybrala jsem z dostupných zdrojů podklady podle nejlepšího vědomí a svědomí tak, aby byly co nejpřesnější, ale kvůli zestručnění jsem se mohla dopustit menších nepřesností, prosím proto milé čtenářky a čtenáře o shovívavost.

První plány na stavbu přehrady se objevily již někdy počátkem 20. století, ale došlo k ní až po více než 50 letech od prvních úvah, a to především proto, že se výroba elektřiny stávala stále více a více lukrativní záležitostí. O tom, že ke katastrofě dojde, bylo vlastně rozhodnuto ve chvíli, kdy příslušná místa dala souhlas jedné tehdejší monopolní společnosti (SADE - Societ? Adriatica di Elettricit?), aby na říčce Vajont postavila přehradu.

Přehrada to není ledajaká, její projektovaná výška je 262 m, šířka u báze přehrady 27 m, na koruně hráze 3,4 m. Je vystavěna v úzké průrvě mezi skalami. Tato rokle po několika málo stovkách metrů ústí prakticky kolmo do řeky Piavy, přibližný tvar soutoku nejlépe vyjádří písmeno "T". Prakticky naproti této průrvě se nachází městečko Longarone. Nachází se v provincii Belluno.

Při plánování přehrady došlo, kromě nerespektování přírody v údolí a místních obyvatel, k naprosto zásadnímu pochybení. Tím pochybením byla snaha vystavět přehradu za jakoukoli cenu bez ohledu na geologické podloží. Obecně vzato, co si SADE mohla přát více, jako monopolní firma dostala zakázku na výstavbu přehrady a přitom měla 100% jistotu, že ji odkoupí italský stát. Prostředí to bylo pro všechny možné machinace jako dělané. Tudíž, kdo by si dělal hlavu s tím, jestli je místo pro přehradu opravdu vhodné?

Tak se vesele začalo stavět, na počátku stavby, někdy v roce 1956 SADE ani neměla veškerá nutná povolení, ale to tak v Itálii bývá. Tudíž některé prameny uvádějí, že se stavět začalo až v roce 1957. Od počátku byly potíže, místní obyvatelstvo se stavbou přehrady nesouhlasilo, znamenalo to vyhnání z jejich domovů bez jasné náhrady. To ještě lidé netušili, že ten největší problém teprve čeká za dveřmi. Lidé nevěděli, že už několik let před počátkem napouštění přehrady (1959) začali někteří geologové upozorňovat na nestabilní podloží v údolí, zvláště na hoře Toc.

Když to velmi laicky přiblížím, bylo zjištěno, že na skalním podloží hory Toc leží vrstva jílu a na ní teprve ostatní vrstvy zeminy o různé struktuře (případný geolog ať mi odpustí tu stručnost a nepřesnost). Znalci konstatovali, že ve chvíli, kdy voda pronikne až k jílu, z jílu se stane kluzké mazlavé blátíčko a skalní podloží pak poslouží jako skluzavka pro něj i všechno, co bylo uloženo nad ním. Koneckonců, k sesuvům v daném místě již v geologické historii údolí došlo. Tento závěr byl učiněn ještě před napuštěním přehrady a vedení firmy SADE jej dobře znalo. Přesto bylo rozhodnuto o utajení skutečnosti a pokračování v práci, koneckonců oni dílo přece provozovat nebudou, jen vyinkasují slušnou hromádku peněz přímo ze státní pokladny!

K prvnímu napouštění přehrady došlo v roce 1959 a téměř od počátku začalo docházet k problémům. Místní obyvatelé opouštěli své domovy až ve chvíli, kdy je zaplavovala voda, ale kromě toho již v roce 1960 začalo docházet k zemětřesením, které vyvolávala stoupající voda a její tlak na podloží. V listopadu 1960 (tři roky před katastrofou) to vyvrcholilo sesunem asi 800 tisíc kubíků zeminy do jezera, které již mělo z plánovaných 262 m naplněno 190 m. SADE tedy dočasně snížila hladinu jezera asi o 50 m a přitom započala s úpravami díla, které se sestávaly z vybudování tunelu na pravé straně přehrady, aby případně nedošlo k rozdělení jezera! Poté SADE začala postupně jezero opět napouštět. Napouštění jezera vedlo k mnoha místním zemětřesením a poškození obydlí, která nebyla již dříve zatopena vodou. Obyvatelstvo začalo protestovat ještě více než dříve.

Na jejich obranu se postavila novinářka Tina Merlin, která psala pro komunistický list Unita´, což jí v dalších bojích za místní obyvatele opravdu nepomohlo. Byla napadána prakticky všemi včetně některých kolegů novinářů. Vůbec nejsem příznivec jakýchkoli -ismů a nejméně ze všeho toho, který nám předváděla čtyřicet let jedna strana a vláda, obdivuji ale urputnost této ženy, se kterou bránila tamější obyvatele, její statečnost, se kterou poukazovala na dění u jezera, na nebezpečí, která z toho vyplývala. Z novinářů nakonec zůstala prakticky jediná.

Ona totiž ukázala na praktiky SADE a za to mnozí vlivní činitelé udělali vše, aby ji umlčeli. Nakonec byla obviněna a souzena za paragraf podobný našemu o šíření poplašné zprávy. K soudu se ale dostavili obyvatelé od Vajontu a dokázali soudu, že jejich domy jsou opravdu poškozeny, že dochází k zemětřesením, sesuvům i trhlinám, svědčili ve prospěch statečné Tiny Merlin, která byla v celém rozsahu osvobozena od obžaloby.

Mezitím ale byla nádrž zcela napuštěna, a ke katastrofě chybělo již jen málo. SADE si v roce 1962 dokonce nechala vypracovat modely dynamiky pohybu vody při případném sesuvu části hory do přehradní nádrže. Tyto pokusy daly jasnou odpověď, že případný sesuv půdy povede k vytlačení vody a jejímu přelivu přes korunu hráze. Experti přitom brali v úvahu množství zeminy v objemu do cca 50 miliónů tun, jak se později ukázalo, bylo to hodně málo. Tyto pokusy zůstaly veřejnosti utajeny, a to i přes to, že pod hrází, těsně za roklí, se na Piavě rozkládá městečko Longarone, kde mimo jiné pracovalo mnoho zaměstnanců přehrady. Longarone se tudíž, kromě jiných vesnic v údolí Vajont, ocitlo v přímém ohrožení.

V březnu 1963 došlo k převedení přehrady pod správu ENEL - neboli státní italské společnosti distribuující elektřinu (takový náš ČEZ). Tudíž dílo se SADE podařilo přesně tak, jak si představovala, dovedli svou záležitost do "úspěšného" konce. Vedení přehrady zůstalo prakticky nezměněné. Zemětřesení v oblasti nepřestávala, v hoře se objevily hluboké trhliny, které předznamenaly konečnou katastrofu. Různé otřesy i pohyby země u přehrady kontinuálně pokračovaly a zbylé obyvatelstvo na to upozorňovalo.

Nakonec došlo k dalšímu rozhodnutí, které celý proces jen urychlilo. Vedení přehrady se totiž po další sérii sesuvů a vzniku a prohlubování trhlin v září 1963 rozhodlo přehradu přece jen trochu upustit. Tímto rozhodnutím ale snížili protitlak vody, který v ten okamžik přidržoval milióny tun vodou nasáklé zeminy přitisknuté na horu Toc a katastrofa se stala neodvratnou. Během počátku října 1963 se sesun hory zrychlil z centimetrů na desítky centimetrů až metr za den, ale vedení přehrady obyvatele nevarovalo. Někteří obyvatelé se přesto naštěstí báli tak, že odešli včas, většinou do Belluna. Zůstalo ale hodně uchlácholených, že je situace pod kontrolou a dost starých lidí, kteří si nedovedli představit, že by měli opustit své domovy.

V den katastrofy už situace byla kritická, nejohroženější bylo Longarone stojící přímo v cestě předpokládané vlny. Přesto se nikdo, a to ani večer, neodhodlal nařídit evakuaci obyvatel. Jedna telefonní spojovatelka z Longarone byla po přímém dotazu na přehradu dokonce ujištěna, že vše je v pořádku a nic nehrozí. Došlo k nevyhnutelnému. 9. října ve 22:39 se z hory Toc definitivně utrhlo a do jezera zřítilo 260-270 miliónů tun materiálu (tedy více než pětkrát více než bylo vzato v úvahu při simulacích). Byla to záležitost několika sekund.

Obří sesuv vytlačil najednou asi 50 miliónů tun vody, zdvihl vlnu vysokou až 250 metrů, ta spláchla budovy v údolí, větší část vody a bahna pak byla vlnou vysokou 100 - 150 m vržena přes hráz směrem na Longarone. Hráz katastrofu přežila téměř nedotčena, ale do Longarone vlna dorazila asi do 3 - 4 minut a prakticky celé ho spláchla, kromě toho bylo zničeno několik dalších městeček v údolí Piavy, ještě v Bellunu bylo čelo vlny pořád 12 m vysoké a nebezpečná vlna se zklidnila až u ústí Piavy do moře. Přirozeně těžce poškozeny byly i vesnice Casso a Erto ležící přímo v údolí Vajont, a které zasáhla vlna vyhnaná do protisvahu nebo na opačnou stranu nádrže.

Obyvatelé Longarone byli prakticky bez šance na přežití. Nejdříve přišla tlaková vlna vzduchu, pak se přiřítilo čelo vlny o výšce okolo 70 metrů. Jen málo lidí se nacházelo dostatečně vysoko v údolí nebo mimo hlavní proud. Většina lidí byla doma nebo v hospodě na náměstí sledovali fotbal. Celkem ten večer zahynulo více než 2 000 lidí, prameny se zde trochu různí. Těla celé řady obětí se nikdy nenašla, zůstala někde hluboko pod nánosy bahna. Další těla odplavala po proudu Piavy a záchranáři je vytahovali z řeky až u moře.

Následné vyšetřování sice zjistilo, proč k celé události došlo, byla objasněna role všech zúčastněných, nicméně k odsouzení několika mála z nich a to jen na poměrně krátkou dobu došlo až po letech a většinou si ani neodseděli celé tresty. Jeden z mála, kdo si celou katastrofu vzali doslova k srdci, byl architekt přehrady, který ve chvíli katastrofy spáchal sebevraždu.

V roce 2003 jsem měla po několika letech příležitost opět pracovat v již dobře známé laboratoři, a při té příležitosti sledovat v televizi připomínku 40. výročí od katastrofy na přehradě Vajont. Byl totiž o ní natočen film, který jsem při té příležitosti viděla, i pořad, ve kterém herec Marco Paolini celou smutnou událost zpracoval do komentovaného pásma. I po shlédnutí všech filmů, mi celý rozsah katastrofy evidentně nedošel. Prostě jsem si nedokázala představit to měřítko.

K trapasu může dojít i při neznalosti reálií, a to i po 10 letech častého kontaktu s Italy a Itálií. Asi proto, ani nevím, jak mě to napadlo, jsem se mých přátel zeptala, kolik vody vlastně v přehradě zůstalo, zda ta přehrada, když už zůstala stát, může vyrábět nějakou elektřinu. Pochopila jsem, že jsem byla jako už tolikrát mimo a že mé otázky byly značně nejapné. Přátelé mi totiž odpověděli něco v tom smyslu: "Poslyš, tam voda není! Víš, do té přehrady se zřítila hora! Chápeš to?" Přiznám se, že jsem to moc nepochopila. Tohle bylo mimo rámec veškeré mé představivosti.

Na vlastní oči

Čas běžel, já odjela domů, ale na podzim 2004 jsem měla příležitost opět za známými zaskočit, spojila jsem krátký pracovní pobyt s dovolenou a tentokrát jsme vyrazili s mými přáteli a jejich farářem na Vajont. Asi usoudili, že vím moc málo, a potřebuji se poučit.

Z oblasti Udine vede nejkratší, ale rozhodně ne nejpohodlnější, cesta na Vajont rovnou přes hory. Tak jsme si udělali výlet, a kromě Vajontu jsme se stavěli na více místech. Jedno z nich byla částečně vypuštěná přehrada Barcis.

I tady mě překvapilo, jak úzká hráz může držet velké jezero. Tato přehrada se ještě nachází na druhé straně rozvodí a vody z tohoto místa ještě tečou směrem na východ do Tagliamenta - největší řeky Friuli. Dále jsme se podívali do několika typických městeček v horách (například Pofabbris), jsou půvabná, ale mají jednu smůlu, všechno je daleko, a proto se postupně vylidňují, mladí tam již nedokážou žít. K tomu nám zapršelo, ale náladu jsme si nezkazili.

Nakonec jsme dorazili k přehradě Vajont. Přijeli jsme zezadu, a v zadní části původního jezera pravda trochu rozlité vody zůstalo. Říčka Vajont ostatně nepřestala téci jenom proto, že se jí na cestě vyskytla nějaká překážka. Přijeli jsme blíže k hrázi, silnice vede po pravé straně původní přehradní nádrže. Když to řeknu jemně, tak mi prostě spadla čelist, a to doslova.

Já vlastně pořád, i přes veškerá upozornění, hledala klasickou přehradu s pěkným jezerem možná s nějakým tím sesunutým materiálem uvnitř, ale kromě té zadní louže jsem žádné jezero neviděla, vlevo od silnice byl akorát velký kopec, po vodě ani památky. Nakonec jsme zaparkovali a šli se podívat. Přes kopec z druhé strany vedla silnička, která spojovala levý a pravý břeh, tak jsme se po ní vydali, a tím jsme vstoupili přímo na sesuv.

Když jsem se začala rozhlížet, tak jsem si všimla kdesi poměrně hluboko pode mnou celkem nevelkého hnědého obloučku. Pěkně dlouho jsem na něj zírala, než mi opravdu došlo, že toto je skutečně přehradní hráz. Stála jsem uprostřed původního jezera a na hráz jsem se dívala z výšky nejméně desítek metrů, přičemž za zády jsem ještě měla pěkně vysoký kopec. Zdaleka jsem se tedy nenacházela na nejvyšším místě nahromaděné zeminy.

Prostě jsem stála na 260 milionech tun materiálu, které se do jezera kdysi zřítily. Postupně jsme se vydali dál a začali pátrat, odkud se to všechno vlastně zřítilo. Brzy jsme si všimli velkých světlých míst na hoře Toc, což byl skalní podklad, po kterém se vše sesulo do vody. Celá tato plocha má délku nejméně několik set metrů, výška také činí stovky metrů. Příroda je mocná čarodějka, za 40 let se na sesuvu zachytily traviny, vyrostly celé stromy. Jen na těch světlých "plotnách" se neuchytilo téměř nic.

Když mám celou masu sesutých skal a zeminy popsat, přímo na úbočí hory Toc je zřícené hmoty pomálu, většina materiálu byla totiž neuvěřitelnými silami během několika vteřin přesunuta dál od hory a kopec se vytvořil až v určité vzdálenosti od ní. Tudíž ze sesuvu se člověk dívá přes takové menší údolí na horu Toc. O další kus dále vzadu je v úbočí hory Toc vidět hranice mezi nesesutou a sesutou částí. Síla zeminy a dalších materiálů se mezi skalním podložím a stromy pohybuje v desítkách až stovkách metrů. Je dodnes mimo mou představivost, kolik se toho nacházelo blíže směrem k přehradní hrázi, kde k sesuvu došlo.

Došli jsme i na levou stranu přehrady, dojala mě původní silnice, která se kdysi vinula po celé levé straně údolí a dnes musí její nová část vést přes sesuv. Na pravé straně jsme vyšli vysoko do kopce k vesnici Casso, je to nejméně 200 metrů vysoko, její budovy nejníže ve svahu nebyly nikdy opraveny a jejich ruiny tam stojí jako memento celé tragédie. Z tohoto místa jsme také fotografovali, ten malý oblouček na pravé straně je hráz přehrady, vlevo je sesuv.

Po návratu dolů jsme zjistili, že na paměť obětí byl na místě tragédie postaven kostel ve velmi moderním stylu, jeho tvar má připomínat vlnu, která vše smetla. Na tom samém místě se také nachází obrázek znázorňující sesuv a vlnu. Když ho stručně popíšu, tak žlutě je vyznačen vlastní sesutý materiál, červeně je vyznačeno čelo sesuvu, TOC je název hory, odkud se všechno sesulo a je tam červeně zakreslena i linie, kde došlo k odtržení. Bledě modře jsou vyznačena všechna místa, kam vlna dosáhla. Tmavě modře je znázorněno původní přehradní jezero.

Nakonec jsme nasedli do auta a pokračovali směrem na Longarone. V tunelu, kterým se musí projet, jsou umístěny desky se jmény pracovníků přehrady, kteří tam toho dne zahynuli. Někdo to ale, zdá se, přežil přímo v tělese přehrady. Pokračovali jsme roklí, kterou se ten nešťastný večer valila voda a nakonec jsme se dostali k Piavě a do Longarone.

Longarone bylo vystavěno znovu, italský stát si dal záležet na tom, aby došlo k znovuoživení oblasti. Architektonický zázrak to podle mého názoru většinou není, snad s výjimkou místního kostela. Na místě původního kompletně zničeného kostela je postaven nový, jehož tvar je nesmírně zajímavý. Má prakticky půdorys kruhu, možná oválu, uvnitř betonové stavby je na tomto půdorysu vše, co katolický kostel vyžaduje. Střechu ale tvoří nezakrytá aréna, kde je možné pořádat představení a další akce. Nic podobného jsem nikdy neviděla, je tam i zvonice.

Naopak ve spodní části je památník obětem, na bronzových deskách jsou napsána jména všech obětí katastrofy. Dojal mě prostor, kde jsou vystaveny původní zvony ze zničeného kostela a některé další artefakty, které byly v bahně nalezeny. Dají se tam najít i další věci, jako je model celé původní přehradní nádrže a fotografie.

Po návratu z výletu jsem měla opravdu o čem přemýšlet, jak jsme malí a zranitelní vůči silám přírody. Co všechno znamená lidská nezodpovědnost a mamon. Je ale vidět, že lidé jsou nepoučitelní, zrovna nedávno mi kamarád psal, že měl někdo ten úžasný nápad napustit zbytek přehrady, aby se tedy alespoň trochu využila. Prakticky jsem to moc nepochopila, protože, pokud vím, přehrada i za těchto podmínek dokáže vyrábět elektřinu vodou z říčky Vajont, která je tam přiváděna mě neznámým mechanismem.

Nějaké tunely tam evidentně jsou, jinak by potok Vajont neodtékal, nevím, jak přesně je to technicky řešeno. Možná využívají i starý tunel vybudovaný po prvních sesunech, ale nejsem technik a podrobnosti neznám. Trochu napustit by se snad teoreticky totiž dala pouze zadní část nádrže, ale terén je tam na první pohled nestabilní. Nechápu, jak po takové tragédii ještě někomu může taková myšlenka jen projít hlavou. Snad je dostatečnou odpovědí pro všechny odpovědné úředníky nedávné zřícení dalších cca 300 tisíc kubíků zeminy. Není to příliš ve srovnání s katastrofou, ale stalo se to letos, v roce 2009!

Tak doufám, že je to snad dostatečné varování a že už si všichni podobné nápady odpustí.

Pokud máte někdo zájem se na Vajont podívat, za vstupné je možné se podívat i přímo na korunu hráze, v létě je tam, myslím, provoz i ve všední den, od podzimu do jara pouze v sobotu nebo v neděli (teď si nejsem jistá). Nejpohodlnější cesta je z jihu po Piavě nahoru až k Longarone. Může to být i tip na jednodenní výlet autem třeba od Benátek a přilehlých oblastí. A až tam budete, věnujte, prosím, tichou vzpomínku lidem, kteří ten nešťastný večer úplně zbytečně zahynuli.

(Alpina)

2010 - Lužnice na kole

1. den

1. dubna 2010

Soutěž o zlomenou vidlici

10:00 - Tradiční začátek, sraz na náměstí Milady Horákové v Plzni, jsem tu sám. Nemá smysl se rozčilovat, jsem evidentně jediný člověk, který chodí všude včas a říká si, že chodit pozdě je pro hovada, co těmi druhými pohrdají. Jsem klidný, vyrovnaný, whooo shuáááá.

10:30 - Volá mě Koblih, kde jako jsem, že už jsou na místě srazu. Když jsme se potkali na správné straně náměstí, ukazuje se, že jediná věc, kterou měl Kachna zařídit, totiž přeprava kol, není zařízená, ale zdrcla se do prostého faktu: za Koblihovým autem je vozejk.  Rád bych tady zvýraznil, že aby mohl být za Koblihovým autem vozejk, musel jsem den před tím dojet do Tlučné ke Koblihovi, vzbudit ho už ve dvě odpoledne, počkat s ním, až se vrátí jeho maminka z práce, zodpovědět jí několik připitomělých dotazů, naložit Kobliha do svého auta, jet do Nýřan, nechat Kobliha, aby vybral z bankomatu peníze, potom zajet do supermarketu, koupit JEDNU basu piva, dojet do Tlučné, nechat Kobliha natankovat PĚT litrů benzínu do kanystříku, odvézt Kobliha domů, dojet pro moji maminku, posadit ji za volant mého auta, sám si sednout do Koblihova auta, oběmi auty dojet do Touškova, aby měl Kachna Koblihův vůz připravený a mohl zapřáhnout vozík a NALOŽIT KOLA, vrátit se s Koblihem domů a teprve pak jed sám domů do Bukovce zabalit. Jsem klidný, vyrovnaný...

11:00 - Po mnoha argumentech, obsahujících slova idiot, kretén a podobně, se podařilo několika gumicuky kola přichytit k vozíku. Stejně se tam házejí. Nabírám k sobě do auta Kubu a Helču a konečně vyrážíme směr Nepomuk, kde čeká Pepa.

12:00 - Nabíráme Pepu. Ukazuje se, že má všechny věci s sebou sbalené do kapes na kolo, protože mu Kachna zapomněl říct, že budeme převážet auta a tudíž si v nich ty věci můžeme nechat a vzít si těch věcí kolik chceme, ne jen životní minimum. Stále jsme ještě klidný a vyrovnaný.

12:10 - Rozdvojení ve výpravě: Kachna s Koblihem a Pepou a hlavně s koly směřují přímo do Suchdola nad Lužnicí, já s Kubou a Helčou jedeme vyzvednout Dejva na nádraží do Veselí nad Lužnicí. Cestou hrajeme známou slovně-ekvilibristickou hru Stupído. Ukazuje se, že Kuba vždy hru ořeruší, protože nemá tak rozvinutou slovní zásobu. Nezná: Trochej, Bucifal, Ekumenický atd.

13:15 - Právě teď jsme měli nabírat Dejva na nádraží. Místo toho stojíme ve Veselí u řeky v místě, kde byl ještě nedávno most. Teď je tam jen jeřáb, dělníci a naopak tam není jediná cedule s objížďkou.

13:30 - Díky navigaci od Nokie jsme uprostřed zahrádkářské kolonie, navigace tvrdí, že jsme na nádraží.

13:40 - Nádraží dosaženo! Dejv se s námi šťastně vítá, vyjíždíme směr Suchdol, to už nemůže být složité.

14:15 - Jsme v Českých Budějovicích. Moje psychická rovnováha utržila další zásah.

15:00 - Suchdol nad Lužnicí, jsme tu všichni, zničené je jen Pepovo kolo, kterému moje kolo cosi urvalo při přepravě, tuším, že se jedná o brzdu zadního kola. Vyhlašujeme soutěž O zlomenou vidlici, Pepa obdržel prvních pět bodů.

15:10 - Píchnul jsem zadní kolo, když jsem vyndal své kolo z vozíku a udělal jedno kolečko kolem auta. Taky už mám pět bodů. Lepíme, Kachna jede se zbytkem lidí napřed, mapu nechce.

15:20 - Vyrážíme s Pepou za ostatními. Koblih ulehá do spacáku a zakusuje si svoji první bagetu.

16:30 - Pepa ještě nepromluvil ani slovo. Uááááá!

16:40 - Na mostě přes řeku Lužnici u osady Majdalena vidíme na silnici páva. To je bohužel asi tak všechno, Kachna a spol nikde. Skoro bych se vsadil, že vím, kudy jeli špatně. Vyhodnocuji situaci a rozhoduji jasně - dosáhneme Třeboňského náměstí, protože Kachna je sice orientační diletant, ale snad si pamatuje, že Třeboň je na trase. A šlapeme statečně po žluté značce.

17:00 - Už drahnou chvíli jsme na Třeboňském náměstí, ale Kachna a spol. nikde. Občerstvujeme se, kocháme architekturou a přemýšlíme co dál. Pepa promluvil. Řekl: "Tak jo". Jedeme na nádraží a máme plán zajet tedy pro automobily a přemístit je do kempu Lužnice, kde nám dojatý Kachna padne kolem krku a řekne nám, že jsme Bozi.

18:16 - Konečně jede vlak. Výpravčí na nádraží nám tvrdil, že jede daleko dřív, než ve skutečnosti. Je to Regionova, moderní, čistý vlak s příjemnou průvodčí, jede na čas, bere kola... asi jsme v Německu.

18:40 - Dosažen Suchdol nad Lužnicí, hustě prší a je pekelná zima. Nakládáme kola, Kobliha a přesunujeme se do kempu Lužnice.

19:03 - V osadě Lužnice jsem zahlédl z okénka automobilu známá kola opřená o cosi, co působí jako mix mezi hospodou a potravinami, takže brzdím. Z hospody vybíhá dojatý Kachna, padá mě kolem krku a říká, že jsme Bozi. Je zmoklý a vyčerpaný. Jdeme také do hospody. Není to hospoda, je to krám, kde se velký mrazák uprostřed dá postavit pivo, čehož hojně využívají místní opilci. Ptám se Kachny: "Kachno, je tady ve vsi nějaká normální hospoda, se stolečky a židličkami?". "Není, Dennýčku," odpovídá Kachna, a já mu z nějakého tajemného důvodu věřím.

19:30 - Jsme v kempu, lidé staví stany a zjišťují, co všechno´si zapomněli doma. Pepa karimatku, Dejv oblečení.... je to veselé, já spím v autě, to je vyhřívané, obsahuje deku a polštáře a CD Harryho Pottera, které si budu večer pouštět před usnutím. Ostatní drkotají zimou.

19:40 - Prší opravdu hnusně a hustě, vytvořili jsme přístřešek nad jednou lavicí a jdeme vařit večeři. Hůř už snad nebude.

19:50 - Sněží.

20:00 - Sněhová vánice.

20:10 - Opařil jsem si polívkou celou držku.

20:20 - Jdeme spát, pouštím si Harryho Pottera dálkovým ovládáním, popíjím pivo značky Budvar, okolo mě klimatizováno, teplo. Myslím na ty, kteří na tom nejsou tak dobře jako já a musí být v tomhle nečasu třeba někde venku pod stanem. Kachna například.

Cyklistická trasa 733556 - powered by Bikemap 

***

2. den

2. dubna 2010

Mít kliku

7:30 - Budím se, protože začíná být světlo. Je mě teplo, sucho, příjemně, jen kdyby se mě nechtělo na záchod. Venku pobíhá Kachna s fotoaparátem. Za malou chvíli po mě somruje plynovou kartuši na vaření.

8:00 - Už jsme vzhůru všichni, ne však venku ze spacáků. Koblih tradičně odmítá vylézt a nikde není vidět ani Dejva. Snídáme. Hoši si dělají srandu z mé ovesné kaše, říkají tomu blitíčko s jablky. Opařená huba mě stále bolí jako čert, takže každé sousto je pro mě utrpením, ale abych si postěžoval nahlas, tu radost jim neudělám.

8:30 - Vyjíždíme, je pekelná zima, sníh už roztál. V rádiu hlásili, že na Vsetínsku kvůli sněhu nevyjeli vlaky. Míříme na hráz rybníka Rožmberk.

9:10 - Po necelých devíti kilometrech jsem zaútočil na první místo v soutěži O prasklou vidlici - upadla mě klika i se šlapkou. Šroub se zřejmě někde cestou uvolnil a upadl do bahna, klika ho následovala. Naštěstí jsme se optal babičky, co ve skleníku zalévala rostlinky, jestli tu náhodou nemají opravnu kol a ona mě řekla, že nemají, ale mají tady pana Bendu a ten to spravit jistě bude umět.

10:20 - Pan Benda to pravit nakonec uměl - narval tam nějaký šroub a utáhl to golou číslo 14.

10:30 - Jsme v Bistru a ládujeme se hermelínem, který doopravdy teče.

10:59 - Znovu mě upadla klika - ujel jsem cca. 2 kilometry, vypadá to, že Zlomená vidlice bude moje.

12:30 - Vlkov, nádraží. Dojel jsem sem stylem 200 metrů jízda, minuta utahování šroubu a tak pořád dokola. Na můj návrh, zda by mě nemohl někdo tlačit, když jedeme furt po hnusný rovině a ještě k tomu po hnusným hladkým asfaltu jsem dostal jednoznačnou odpověď, ať jdu do prdele. Systém cyklotras na Třeboňsku je vůbec zajímavý: jedete 5 km po absolutní rovině lesem po asfaltové cestě. Cesta je monotónní, jen občas krmelec. Pak přijde křižovatka, odbočíte a zase jedete 5 km po absolutní rovině... a tak pořád dokola.

Každopádně ve Vlkově jel zrovna vlak. Tak nějak se to povedlo, takže jsem do něj hupsnul i skolem a přesunul se do kempu Lužnice, vytrhnout Kobliha z letargie způsobené bagetami.

13:00 - Koblih v letargii, ale úspěšně vytržn, kolo naloženo na vozejk a směřujeme do Třeboně hledat cykloservis. Vzhledem k nemožnosti kolo do vozejku nějak smysluplně upevnit, když je tam jen samo jediné, jedu průměrnou rychlostí asi 20 km/h, což se moc nelíbí ostatním řidičům a pokouším se řadit, což se nelíbí Koblihovi, protože má automat. Auto se to nelíbí taky, abych se vyjádřil úplně. Koblih mě fackuje.

13:30 - Dosažen servis kol, technik mě vynadal, co to mám za strašný kolo, proč jsem s ním nebyl na garanční prohlídce a jakej mám důvod, kupovat si kolo v Tescu. Je mě oznámeno, že tohle rozhodně spravovat nebude a že jenom mentál si nevšimne, že se mu vaklá klika. Technik poslán dost drsně do prdele s  doporučením zopakovat si, kdo je tady zákazník a kdo ten, kdo poskytuje služby. Technik zcela zaskočen.

14:00 - Zpátky v osadě Lužnice. Na kraji jsme objevili krásnou, otevřenou, zásobenou hospodu s krbem, ve které byla usměvavá paní hostinská, která se nás ptala, proč jsme včera nedošli na pivo, že čekala do devíti, jestli se nějací cyklisti ukážou. Protože je Kachna debil, chtěl jsem jí říct, ale ovládl jsem se. Kachna měl určitě nějaký vysoce sofistikovaný důvod, proč jsme mrznuli na louce ve sněhové vánici místo vytopené hospody.

16:00 - Dorazil zbytek výpravy. Doleji do Veselí a vrátili se po státovce zpátky. Nakládáme kola a jedeme do Veselí všichni. Kuba má urvaná řidítka, drží už jen na jednom šroubku a ten se viklá. Chce vyhrát soutěž, hýzl. Kachna nám oznamuje, že ve Veselí domluvil salónek v restauraci a že tam budeme hrát. Kdo tam bude hrát, ptám se. Prý já. Dám si inzerát, že hledám kamarády.

17:00 - Veselí, stany postavené, salónek v restauraci vytopený, vrchní příjemný. Mají tady Wifi, takže Kachna se odmlčel a snaží se chatovat. Naštěstí ONA je někde na Grossglockneru a  tam snad WiFi nemají. Přicházejí další lidé s baskytarou, dvanáctistrunkou a trsátky. Možná to nakonec bude hezký veče.

21:30 - Jsem opitý jako prase a už několikátou hodinu řežu do kytary a hulákám sprosté písně. Je to hezký večer. Opilí jsme skoro všiczhni, i naši noví kamarádi muzikanti. Doráží Favid a Bucifal. Bucifal do sebe leje v rekordním tempu asi čtyři piva a začíná blábolit.

24:00 - Jsme vyhozeni z restaurace, za někoho jsem zaplatil chipsy a dvě piva, ale nedokážu zjistit, za koho.

Cyklistická trasa 733566 - powered by Bikemap 

***

3. den

3. dubna 2010

Do Tábora

9:00 - Návštěva cykloservisu na náměstí, šroub mají, nenadávají mi, opravují závadu a chtějí jen 30 korun. Dnes budou určitě padat hydrometeority.

10:00 - Vyjeli jsme, klika drží, ale jsem ostražitý. Bucifal si oblékl pruhovanou mikunu a zvonovité tepláky s turistickými botami. A červenou helmu. Stává se tak neoficiální miss cyklo Lužnice.

10:30 - Značka končí uprostřed rozbagrované louky. Analyzuju mapu a určuju směr - tím největším bahnem.

11:00 - Jsme jako prasata, ale konečně v lese,  cesta vypadá už dobře a zdá se, že nic horšího nám už nehrozí. Hlavně majitelé trekových kol (Bucifal a Kachna) terén náležitě ocenili.

11:20 - Přelétlo nad námi letadlo. Bucifal následujících šest hodin každému vykládá, že někde poblíž bude letiště.

11:25 - Značka odbočuje do pole. Snad to nebude tak hrozné.

11:40 - Jsme jako prasata, co jsou jako prasata, bahno všude, i v ponožkách. Bucifal si stěžuje, že chce jet po silnici. Je mu sděleno, že to klidně může. Kachna chce jet domů. Je mu sděleno, že je pitomec.

12:10 - Soběslav. Šťastně jsme doleji do města, David a Bucifal sice trochu zabloudili, ale nakonec jsme se na náměstí všichni šťastně sešli. Skupina A (Bucifal, David, Dejv a já) prosazuje oběd, skupina B (Kachna a zbytek výpravy) prosazuje dojet do Tábora a najíst se až tam. Skupina A jde na oběd, skupina B odjíždí neznámo kam, Kachna opět nechce mapu.

13:00 - Naše skupina je po dobrém obědě, jehněčí guláš s bramboráčky to byl, za 75,- Kč a přemýšlí, kudy dál. Okamžitě je zavržena turistická trasa a zvolena varianta Rychlý přesun, jen ať tam jsme dřív, než ti pitomci a můžeme se jim smát. Bucifal určuje směr. Vydáváme se na druhou stranu, než ukazoval, protože tma leží Tábor.

15:00 - Dosaženo Sezimovo ústí. Cesta byla klidná až romantická, sluníčko svítilo a kilometry ubíhali. Kdepak asi bloudí Kachna, říkal jsem si celou tu dobu, jestlipak on už není někde u Jindřichova Hradce? Nebyl jsem daleko od pravdy.

15:30 - Jedeme klidně podél Lužnice po úzké stezce a je nám dobře. Kdykoliv má Bucifal tendence určovat, kudy pojedeme, vydáváme se na duhou stranu, což nám v zásadě zaručuje, že nezabloudíme.

16:00 - Tábor, náměstí, jsme tu stejně jako Kachna, který ale najel asi o 20 kilometrů víc, než my. Když se člověk dívá na trajektorii přesunu jeho skupiny ze zhora, připomíná hada s epileptickým záchvatem.

16:10 - David a Bucifal jedou na kolech zpět do Veselí po státovce. Já ani omylem, varuju je, že tam bude plno aut, bude to furt do kopce a budou zpruzený. Nedbají mých rad a jedou. Já jedu na nádraží, do Veselí se pěkně svezu vlakem.

16:15 - Tak nesvezu. Vlak odjel před minutou a kola berou jen po rezervaci dvě hodiny před odjezdem vlaku z počáteční stanice (4:30, Frankfurt nad Mohanem). Odkládám tedy kolo do úschovny zavazadel a čekám na další rychlík. Smrdím jako stará děvka, už bych se potřeboval umýt, vyhýbají se mě i bezdomovci.

17:30 - Opět Veselí nad Lužnicí, jsem tu první. U tábořiště nějak zatím vyrostla pouť. David a Bucifal dojíždí chvíli po mě. David vytahuje křesílko a NTB, radím mu, že docela pěkné filmy jsou na FreeVideo.com. David hledá a je spokojený, sledujeme chvíli všichni krátký artový film "Uchylný hrobník", ale nikdo z nás nemá žaludek na to, dokoukat film do konce.

18:30 - Vyzvedáváme v Táboře na nádraží moje kolo a směřujeme do Harrachovky, kamarádi jistě již udělali oheň a opékají nám buřtíky. Bucifal tvrdí, že tam, žádný oheň, natož nějaké dřevo nebude.

19:00 - Harrachovka, dřevo nasbírané, ohniště připravené, lavičky taky... hospoda otevřena, servírka Terezka je milá a nalévá nám alkohol. Koblih připravuje další ze svých baget.

20:00 - Kachna nostalgicky připomenul naše první výpravy, když si šel zajogovat podél řeky. Po návratu se chápe kytary a pěje songy. Koblih a já mu děláme vokály. Najednou je půlnoc, hrozně rychle to uteklo.

Cyklistická trasa 733607 - powered by Bikemap 

***

4. den

4. dubna 2010

A máme vítěze...

10:30 - Je to neuvěřitelné, ale podařilo se nám odjet z kempu. Terezka se byla několikrát rozloučit a vždycky nás tam znovu našla, chudák. Bucifal je opět ve svém oblečku neodolatelný a těší se, jak si dneska jízdu užije. Já taky, konečně bude terén, kořeny, vývraty...

10:40 - Kořeny a vývraty, bahno, voda, lávky, je to žůžo. Bucifal strašně nadává, že není biker. Aleto jsme všichni věděli od začátku. O to víc hecuje nás, majitele horských kol, abychom sjížděli všechno, asi aby se pak mohl tlemit, až si nabijeme hubu, Naštěstí máme způsobm, jak si s Bucifalem poradit - stačí ho chvíli ignorovat a dá pokoj.

11:20 - Zní to neuvěřitelně, ale projeli jsme tunelem pro turisty, asi že za války neměl KČT co dělat, tak kopaly díry do skal.

12:00 - Lávka nad řekou, to je boží, pak Příběnice. Bucifal se pod cedulí "Příběnice" ptá, co je to za zříceninu. Pak se ptá, co je to kolem za fialové kytičky. Fialky, je překvapený.

12:30 - Stádlecký most, je třeba zvolit červenou, nebo modrou značku, něco jak bylo Ohrožení Britanicu. Volíme červenou. Kdybychom byli na Britanicu, jsme mrtví. Vracíme se na modrou.

13:40 - Kuba zaútočil na první místo v soutěži O Zlomenou vidlici - prasknul mu řetěz. Tlačím to, když to jde, až do hospody pod zříceninou.

14:00 - Oběd, spousta jídla, Kuba má nýtovačku a maká na opravě, kupodivu úspěšně, prý se mu to stává pořád.

15:00 - Opouštíme hospodu, do Bechyně je to příjemných 8 kilometrů.

15:02 - Zkurvená cesta! Bahno, močál, kmeny, ostružiní, to značil nějakej ichtil.

16:23 - Zcela nečekaně máme vítěze soutěže. Nejsem to ani já, ani Kuba, ale zcela překvapivě outsider celého závodu, který navíc do soutěže nastupoval s dvoudenním zpožděním - Bucifal. Za kreaci "Lávka a potok" obdržel od všech plný počet bodů. Podle popisů očitých svědků se to odehrálo takto:

Bucifal se rozjel z kopečka na lávku přes potůček, najel si blbě, na lávce mu podjelo zadní kolo. Ve snaze udržet rovnováhu, zachytil se chatrného zábradlí na lávce, které povolilo a Bucifal se i se zábradlím zřítil dolů z lávky. Pod lávkou narazil hlavou (v helmě) na volně loženou kládu přes potok, což ho natočilo tak šikovně, že zajel rypákem pod hladinu a začal se lehce topit (později tuto část popisoval jako čtyřmetrový volný pád). Kolo dopadlo na něj. Když se vyhrabal nad hladinu, podal své kolo zpět na lávku Dejvovi, který mezitím dorazil a čekal, jak to s Bucifalem dopadne. Za chvíli dorazil Kachna s Davidem, Dejv jim ukazoval, co se stalo, takže upustil Bucifalovo kolo a to spadlo na druhou stranu do potoka.

17:02 - Bucifal s námi nemluví a nemá nás rád.

17:20 - Bechyně, na nádraží je připravený vlak do Tábora, kola nám prý vezmou, i když průvodčí fakt držkoval, asi nějaký příbuzný toho technika z Třeboně. Jedeme jen já, Bucifal a Dejv. mě nebaví jezdit po státovce, Bucifal je mokrej jako prase a Dejv potřebuje stihnout vlak v 19:00 z Tábora do Děčína. Cesta je příjemná, dokonce jsme viděli i balón nad Táborem

18:12 - Vezu Dejva na nádraží, cestou potkáváme Kachnu a zbytek výpravy, jak se uštvaně vrací k autům. Společná fotka holt bude bez Dejva.

19:00 - Společná fotka bez Dejva, nakládám Kubu a odjíždíme, už se smráká

Cyklistická trasa 733627 - powered by Bikemap 

Celkově akci hodnotím jako velmi zdařilou až zábavnou.

***

Fotogalerie Picasa

2010 - Valdek

27. března 2010

8:15 - Sraz u Hypertesca na parkovišti, nahoře, před hlavním vchodem.

8:20 - Volá Cucák a dotazuje se, kde jsem, že jsou dole na parkovišti. Už to zase začíná. Nadávám mu do kreténů a nařizuju mu okamžitě dojet nahoru před hlavní vchod, nebo zruším výpravu.

8:30 - Volá Cucák, aby mě oznámil, že s Jiřkou a Kachnou nakupujou v Hypertescu. Pravděpodobně ještě nikdo z nich nikdy nebyl na čundru a tak jsou zaskočeni zjištěním, že budou potřebovat jídlo.

8:40 - Vyjíždíme, Kachna je u mě v autě. Když mu ukazuju, že autorádio má dálkové ovládání, je radostí bez sebe a neustále přepíná skladby na CD.

8:58 - Zastávka na čerpací stanici Shell, musím nutně dotankovat.

8:59 - Zjištěna ztráta CCS karty. Jsem nasrán.

9:30 - Jsme v katastru obce Neřežín, Kachna naviguje, tvrdí, že teď doprava, protože jiná možnost už prostě není.

9:31 - Jsme na kraji pole, honím Kachnu po poli a tluču ho srolovanou mapou.

9:40 - Nalezena zřícenina hradu Valdek. Vysvětlujeme Cucákovi, jak to uděláme s auty. Nakonec to pochopil.

9:43 - Cucákovo auto zanecháno se všemi našimi zavazadly pod Valdekem, my, vybavení jen nutnými věcmi na krátkou vycházku se přesunujeme mým autem do Strašic. Kachna stále naviguje.

9:50 - Zabloudili jsme, otáčíme se na kraji lesa. Kachna stále naviguje.

10:15 - Neuvěřitelné se stalo skutečností, dojeli jsme do Strašic, kde parkujeme auto před hotelem Ježek. Kachna má radost, že je venku, běhá okolo nás a fotografuje si ruiny místní zástavby.

10:20 - Jiřka zjišťuje, že když jí Cucák popisoval účastníky výpravy slovy: "Jsou to magoři", nevymýšlel si. Také jí pomalu začíná docházet, že se nejedná o krátkou procházku industrializovanou krajinou. Statečně ale mlčí a dělá si z Cucáka prdel.

10:30 - Nalezena lesní asfaltka se žlutou turistickou značkou. Mapa tvrdí, že tu žádná značka být nemá. Kachna tvrdí, že tu nemá být silnice. Cucák tvrdí, že tohle nejsou Brdy. Proč, proč mají všichni kromě mě kamarády?

10:40 - Odbočili jsme na jinou asfaltku. Taky je dlouhá, rovná a do kopce, ale je to jiná cesta.

11:00 - Zase jsme odbočili, zase je to rovná dlouhá asfaltka do kopce. Cucák toká s Jiřkou, je roztomilý. Ukazuje na očividná fakta a tváří se, že to vymyslel. Např.: "Hele ta tůňka! Ta je romantická", nebo "Podívej se na ten výhled, to je krása!", atd. Tiše mu to závidíme, my už jsme na to příliš velcí cynici.

11:30 - Dosažen první vojenský bunkr. Je zdemolovaný a opuštěný, svačíme. Cucák se chce mocí mermo podívat na bunkr naproti přes údolí. Stejně tam máme namířeno, jmenuje se Houpák.

12:00 - Dosažen druhý bunkr "Houpák", dostatečně jsme se v ně vyblbnuli, chtěl jsem skrze pancéřovou střílnu načůrat Cucákovi na hlavu, ale uhnul.

12:10 - Dorazila parta bikerů, zdravíme je mocným "Ahoj", odpovídají také "Ahoj", jen někdo z nich řekl "Dobrý den". Následovala hádka mezi mnou a Kachnou, komu to dobrý den patřilo. Kachna se šel zeptat a byl poslán do háje.

13:00 - Letiště. Hádka s Cucákem, jestli by na něm mohl přistát a odstartovat Herkules. Když si někdo bere na čundr samičku, má sklony před ní působit jako nejchytřejší.

13:30 - Dosažena Jindřichova skála - krásný výhled na hrad Valdek, kocháme se. Vyjadřuji přání tady spát. Ostatní ho nesdílí. Už aby přijel Zabi.

14:00 - Odcházíme z Jindřichovy skály, Cucák směřuje na druhou stranu, ale je Jiřkou usměrněn.

14:30 - Lehce bloudíme, ale je to tu hezký.

15:00 - Valdek, hurá, jdeme na prohlídku a jsme zhnuseni. Všude tuny odpadků a lešení, budeme spát jinde. Navrhuju Jindřichovu skálu. Marně.

17:00 - Jsme v hospodě v Chaloupkách, Zabi dorazil, prudká hádka o to, kde budeme spát, nakonec prosazena Jindřichova skála, ale byl to velký boj. Kachna nasranej, odmítá komunikovat, vyjma chvil, kdy nás posílá do prdele a nazývá nás různými vynalézavými jmény.

17:10 - Kachna navrhuje, abychom jeli přespat k němu do garáže. Tentokrát to vydržel dlouho. Je oklasifikován jako retardovaný kretén s přirozeným úbytkem mozkových buněk geometrickou řadou.

17:20 - Parkujeme u lesa u Jindřichovy skály. Asi bude pršet. Kachna si vzpomněl, že tu není ONA a propadá chmurám. Cucák vyndavá z auta neuvěřitelně objemný vak velikosti rodinného domu a ptá se, jestli si má vzít i židličku. Zabi vyndavá deštník.

17:30 - Za vzájemného nadávání jdeme lesem ke skále.

17:40 - Jsme na místě, stavím stan a jdu pro dřevo, Kachna rozdělává oheň.

18:00 - Zásadní obrat celého večera - Kachna se rozhodl vyzkoušet svůj nový vařič.

18:02 - Kachna nám vysvětluje hlavní výhody nového vařiče: stál jen 3000,- Kč, má plamen jako malá svářečka a dá se v něm zatopit s čímkoliv hořlavým. Zabi se ptá, co chce Kachna vařit. Kachna odpovídá, že nic, jen to chce vyzkoušet. Zabi navrhuje, aby mu tedy Kachna uvařil brambory a kilo jich vyndavá z batohu.

18:32 - Vařič nefunguje ani zdaleka podle popisu - když se pumpuje malou pumpičkou, trochu hoří. Když se nepumpuje, zhasne. Opatrně se ptám, jaké má výhody oproti klasickému, plechovému vařiči na líh. který stojí 25,- korun, vydává zhruba stejný plamen, je menší a nemusí se do něj pumpovat vzduch. Kachna je nasraný.

18:40 - Kachnu začíná bolet ruka od pumpování. Zabi odebírá ešus s brambory a dává ho na ohniště, prý to bude rychlejší. Navrhuju Kachnovi, ať si zkontroluje, jestli nemá někde únik tlaku.

18:45 - Kachnu už opravdu bolí ruka od pumpování, pravděpodobně málo masturbuje, nebo masturbuje špatně.

18:50 - Cucák se na to už nemůže dívat a tak bere Kachnovi vařič a dotahuje závit. Vařič okamžitě začíná vydávat plamen, jako malá svářečka. Kachnovi je doporučeno, aby nejprve četl návody a teprve pak se vydával do volné přírody.

19:00 - Volá David a ptá se, kde nás najde. Je ujištěn, že nenajde.

19:10 - Zabi podniká druhý pokus uvařit si své brambory na Kachnovo vařiči. Zdá se, že úspěšně.

19:20 - Brambory připečené k ešusu, Kachna se pere se Zabim a nadávají si do kreténů. Zapoměnli na vodu.

19:30 - Asi bude pršet. Stavím si stan. Zabi i Kachna se ptají, jestli můžou ke mě do stanu. Posílám je oba do prdele. Maximálně nechám schovat Zabiho, ale to by muselo pršet opravdu hodně, Kachna má svůj stan a je línej si ho postavit, moknout bude, hajzl.

19:40 - Identifikováno zvonění Zabiho telefonu. Volá David, že jsou s Koblihem někde uprostřed lesa u buldozeru a neví, kudy dál. Je to prima, mít za kamarády lidi s orientačním smyslem.

20:00 - David a Koblih se šťastně setkávají se mnou a se Zabim, kteří jsme se jim vydali obětavě naproti k cestě. Mezitím prší jako kráva. David na nás šťastně haleká, že v takovém počasí se může na čundr vydat jenom idiot. Souhlasí, když jsme se vydali na čundr my, bylo hezky, když se vydal David, pršelo.

20:30 - Jsme všichni u ohně, Koblih připravuje pro všechny bagety, Kachna je v depresi, že tu není ONA, my se Zabim ho přesvědčujeme, že ONA má rozum a dobře ví, co dělá. Zabi mele cosi o první autodráze. Bagety nám moc chutnají. Otáčí se mě zuby a nad obzorem zeleně vítá.

21:20 - Většina baget zkonzumována, jdu spát, leje jako z konve, ve stanu je teplo a sucho a Kachnova kytara, která mě fakt překáží. Čekám, že přijde i Zabi, ale ten jde zbaběle spát do auta. Nějak se nám ty technočundry vymykají z rukou. David s Koblihem jedou domů.

***

Fotogalerie Picasa

Trasa cesty na Google maps

2010 - Boží Dar

20. února 2010

7:45 - Sraz u Náčelníka doma. Něco není v pořádku, je tu ppt. Náčelník, ppt. Denny a dokonce i ppt. Zabi. Venku v autě čeká ppt. Bucko ve zkušební době. Všichni máme obavy, že musí přijít něco strašné, když jsme se sešli včas a všichni, například že nás zasáhne hydrometeorit.

7:50 - Ppt. Zabi nás upozorňuje, že musíme stihnout autobus z Jáchymova, který vyjíždí v 9:40. Předtím bude ještě třeba někde zaparkovat. Máme ale spoustu času a tak spokojeně pijeme kávu a laškujeme s Oxanou a Amálkou. Amálka pobíhá po bytě, vrčí a píská na gumovou hračku. Určitě musí přiletět hydrometeorit.

8:05 - Jsme venku před domem ppt. Náčelníka a montujeme zahrádku na jeho vůz Renault Laguna. Ppt. sprostý člen Zabi projevuje obavy, abychom stihli autobus v Jáchymově.

8:20 - Naloženy běžky na zahrádku, batohy do kufru a všichni jsme usazeni na svých místech v autě. Můžeme vyjet. Ppt. Náčelník nám oznamuje, že ještě musíme odvézt Amálku na Sylván k jeho rodičům. Už to začíná.

8:40 - Vyjíždíme z Plzně. Autobus v Jáchymově nám jede přesně za hodinu. Silnice je namrzlá a klouže jako prase.

9:00 - Řítíme se po karlovarské silnici. Ppt. Zabi nás neustále upozorňuje, kde všude má zákazníky. Ppt. ve zkušební době Bucek nám neustále vykládá, že si s sebou měl vzít paraglajt.

9:20 - Zastávka na čůrání. Ppt. Zabi chce mocí mermo pivo, které si s sebou překvapivě tentokrát nevzal. V širokém dalekém okolí nezaznamenána ani jedna benzínová čerpací stanice, ani jeden obchod. Jen louky, lesy a stráně, všechno pod metrem sněhu.

9:25 - Bochov, stavíme na benzínové čerpací stanici, ppt. Zabi si pořizuje plechovky s pivem.

9:35 - Ostrov nad Ohří - smykujeme z rychlostní silnice směrem na Jáchymov, ve kterém na křižovatce předjíždíme náš autobus.

9:40 - Míjíme zastávku, naši zastávku - pozměnili jsme plán - pojedeme až pod lanovku na Klínovec, kde necháme automobil a večer k němu zase sjedeme z Božího daru.

10:00 - Parkujeme pod lanovkou. Lyže kloužou jako prase (Náčelník, Denny) a bezvadně jezdí (Zabi, Bucák). Nějaký mladý němec se ptá na cestu, na mapě si našel nějakou čáru napříč lesem a chce vědět, jestli je to cesta. Spojenými lingvistickými znalostmi se mu snažíme vysvětlit, že to není cesta, ale průsek pod elektrickým vedením a že se musel zbláznit. Zmateně odchází na lanovku.

10:30 - Klínovec. Zima, mlha, větrno. Cestou nahoru ppt. ve zkušební době Bucko nadšeně hýkal střídavě radostí (jsem venku) a děsem (to když věřil, že po té sjezdovce pojedeme na běžkách dolů). Ppt. Zabi vypráví, jak tu již jednou byl, když s Luckou podnikali výpravu na motorkách. Poznává hotel. Tato informace nám je hodně platná. Také tvrdí, že musíme najít žlutou značku, po které pojedeme do Božího daru. Značka je červená.

10:40 - První sjezd, ppt. Náčelník má problémy se svými ultrakluzkými běžkami. Pod kopcem zastavuje smykem plavmo, nalévá čaj do víčka od termosky a zuřivě k němu tiskne promrzlé ruce. Rukavice značky Tchibo, které i po negativních zkušenostech z minulých výprav stále ještě vlastní nemají právě nejlepší termodynamické parametry. Kamarádsky mu nabízím své, že si je vyměníme, přeci mě nerozhází nějaké rukavice.

10:50 - Tvrdě vyžaduji na Náčelníkovi, aby mě vrátil moje rukavice - rukavice zn. Tchibo jsou pravděpodobně zkonstruované jako chladící. Zabi kamarádsky nabízí Náčelníkovi, že mu dá svoje rukavice. Blázen.

11:00 - Zcela zásadní událost dnešního dne - při lesním sjezdu k Božímu daru jel první ppt. ve zkušební době Bucko. Druhý v pořadí jsme jel já, za mnou Náčelník. Když se mě moje (Oxany) ultrakluzké lyže rozjeli nekontrolovatelnou rychlostí, začal jsme řvát na Bucka, aby v žádném případě rozhodně nezastavoval, nebo to do něj naperu. Náčelní, který se řítil na svých ultrakluzkých lyžích za mnou řval na Bucka to samé. Bucák zareagoval jako pravý muž - zastavil se. Když jsme ho šílenou rychlostí dojel, vrhnul jsem se stranou, abych zabránil kolizi. Náčelník udělal o chvíli později to samé tak nešikovně, že zlomil hůlku.Tímto statečným činem vytvořil v jednu chvíli dva rekordy - za prvé se stal majitelem největšího počtu zlámaných hůlek a za druhé, podařilo se mu zničit si vybavení již půl hodiny po startu. Zabi mu kamarádsky poskytl svoje hůlky a vzal si tu jeho jednu, že to ustojí.

11:20 - Míjíme několik větrných elektráren a svištíme přes několik sjezdovek kolmo do Božího daru, hlavně ta poslední je moc príma, nedá se vůbec brzdit ani zatáčet. Asi mě upadnou kotníky. Náčelník trpí a pluží, jako by měl v prdeli zaraženou voj. Zabi a Bucák si sjezd užívají, šmejdi jedni se šupinkama na běžkách.

11:30 - Další, zcela zádsadní zlomový bod naší výpravy - ppt. ve zkušební době Bucák navrhuje dojet do jedné ultrasuper hospody, kde mají halušky. Je to prý jen 3/4 hodiny západním směrem. Je 11:30.

11:40 - Jedeme po upravené stopě, je to krása.

12:00 - Přestávka na focení, čůrání a občerstvení pivem. Náčelník nahlas nadává na svoje rukavice a proklíná se za nápad koupit si vybavení u Tchiba. Nemám to srdce mu říct, že jsem ho varoval. Zabi vyslovuje odvážnou tezi, že teplejší by byli i pracovní rukavice, co má v autě. Kolem jede dvojice důchodců a důchodkyně se s námi na toto téma pouští do řeči. Moc to nechápeme. Pak už ano . její manžel také vlastní rukavice zn. Tchibo, které si ale zapoměl doma a tak si musel vzít pracovní rukavice z auta a důchodkyně si myslela, že mluvíme na ně. Neuvěřitelná náhoda.

12:20 - Dojíždíme důchodce na odpočívce. Důchodce zkroušeně sedí a fouká si do zmrzlých dlaní. Náčelník mu daruje své rukavice Tchibo s poznámkou, že by je doma stejně okamžitě vyhodil. Důchodci jsou dojatí.

12:21 - Z mapy zjišťujeme, že hospoda, o které mluvil Bucík se jmenuje Rýžovna a že je vzdálená dvě hodiny rychlého běhu východním směrem. Budákovi udělana důtka z výstrahou.

12:40 - Míříme na Hájenky či jak se to jmenovalo, stopa je geniálně upravená, skvěle to jede. Ppt. Zabi našel nějakou ultra nenápadnou stezičku, směřující do smrčů a tvrdí, že máme jet tudy. Posíláme ho do háje a jedeme dál po stopě. Ppt. Zabi se vydává stezičkou a haleká na nás, že se sejdeme v hospodě v Rýžovně.

13:00 - Jsem na Hájenkách, či jak se to jmenuje a Zabi nikde. Dojíždí za malý okamžik a prohlašuje, že to byl jeho nejhorší orientační nápad v životě.

13:30 - Rýžovna. Cesta vedla po uježděné a napůl zledovatělé asfaltce, už od začátku výhradně bruslím, protože lyže jiný druh pohybu nedovolují. Ještěže s tím autoři stezky pro běžkaře počítali a mezi dvěma stopami je prostor pro bruslení, o silnici nemluvě.

13:40 - Konečně si nás všiml vrchní. Je nepříjemný, ale to není nic proti jeho kolegyni, která se klátí za pultem a prokazatelně nedělá vůbec nic. Objednáváme si pivo. Na objednávku jídla už nedošlo, vrchní utekl.

13:59 - Máme pivo a objednané jídlo, je to neuvěřitelná flexibilita ze strany personálu. Zabiho irituje ta ženská za pultem. Dali jsme si halušky z bryndzou, někdo se zelím a česnečku.

14:10 - Polévka geniální, jen v ní nebyl ani kousek česneku a bylo to takové polévkové demo. Halušky geniální, jen jich bylo málo. Náčleník a Bucík si dávají ještě jednu porci, nenažranci..

14:30 - Vyjíždíme z hospody. Tedy, všichni kromě mě. Jet nemůžu, klouže to dozadu, jít pěšky taky ne, bořím se po pás do sněhu. Jsme nasraný jako senkruvna. Zachraňuje mě Zabi, který má vosk. Funkční vosk.

15:30 - Má energetická krize, jako třešničku na dortu jsme si otevřel kolu a vypěnila skoro celá na mě. Téma hovoru: vibrační kroužky na penis. Německá výprava, která kolem nás jede je zděšená a zvyšuje rychlost.

16:00 - Krásný sjezd do Božího daru, jedu, co to dá, jsou to jediné chvíle, kdy jsou moje (Oxany) běžky výhodou. Ostatní pantáty nechávám daleko za sebou, takže v Božím daru dost dlouho mrznu, než se tam ti tragédi taky dohrabali.

16:30 - Hledání žluté značky, která nás dovede lesním sjezdem zpátky k autu. Ppt. Zabi navrhuje jít na pivo, jednohlasně poslán do háje. Ppt. Zabi uražený. Směřuji na místo, kde tuším žlutou značku, ppt. Zabi protestuje, netuším proč. Značka nalezena. Ppt. Zabo uražen na druhou. Stále nevím proč.

17:50 - Jsme u auta. Sjezd byl zajímavý - nejprve vedl po upravené trati, pravděpodobně závodním okruhu a lyže šly vcelku ovládat plužením, potom lesem, kde nešly ovládat vůbec a bylo zaznamenáno několik držkopádů. Pak zase po cestě, kde šlo plužit. Po cestě jsme potkali zasněžený Renault 21 s vymláceným okénkem a dvě koťata, co se snažila ulovit konce Náčelníkových lyží.

19:00 - Návštěva Karlovarského McDonaldu.

20:00 - Šťastný návrat domů. poděkování, zhodnocení, udělení důtek a pochval a srdečné rozloučení. AKce hodnocena jako mimořádně zdařilá.





Zobrazit místo 2010 - Boží Dar na větší mapě

2010 - Komáří Vížka

18. února 2009

11:29 - Zcela podle běžných standardů dobíháme se Zabim lanovku z Krupky na Komáří vížku (též známá jako Komáří Hůrka). Jsme na jednodenním výletě do Krušných hor, máme s sebou běžky, Zabi někde vyčetl, že má být brutálně slunečno.

11:32 - Paní v pokladně je nasraná, že jdeme o dvě minuty později a spílá nám nevybíravými slovy. Chci se prát, ale nakonec vítězí potřeba dostat se nahoru, tak ji jenom ignoruji. Platím tisícikorunou, baba se může zbláznit. Její kolegyně nahoře u sedačy je docela příjemná.

11:50 - Kupodivu zase jedeme lanovkou z kopce. Je to prý nejdelší sedačková lanovka ve východní Evropě (Zabi). Všude je šílená mlha, že není vidět ani na další sloup.

12:00 - Jsme na horní stanici lanovky, zde jsou TŘI pracovníci: jeden nám podržel sedačku, druhý nám odklopil zábradlíčko na sedačce a třetí nám ukázal cestu ven. Byli jsme jediný cestující. Plynou z toho dvě věci - za prvé, v Krušných horách panuje velká přezaměstnanost, kdy na dva cestující je potřeba pěti zaměstnanců a za druhé - když jsou intervaly mezi pouštěním lanovky 30 minut a cesta lanovkou trvá 28 minut, proč ji vůbec vypínají?

12:10 - Zabi se rozhodl najíst se v hotelu nad lanovkou. Po zjištění cen si to rozmyslel, dali jsme si jen pivo a Zabi nakonec přeci jen polévku.

12:20 - Jsme v prdeli. Doslova. Hned za hotelem byla Richardova vyhlídka, ze které bylo vidět asi 10 cm před sebe, jinak je všude hustá mlha. Po prvním rozjetí zjišťuju, že lyže nejdou zastavit a proklínám Náčelníka, jeho ženu Oxanu, vynálezce běžek, sníh, mlhu, Zabiho a všechno, na co si dokážu vzpomenout. Činím tak se sevřenou prdelí, protože se řítím v husté mlze šílenou rychlostí a nevím kam.

12:30 - Jsme pod kopcem, ale je to ještě horší - lyže se ne a ne rozjet, podkluzují jako prase. Když si je sundám, propadnu se po pás do sněhu. Zabi nadšeně běhá kolem, šmejd jeden, na svých běžkách se šupinkami a má evidentně radost, že je venku a z domova.

13:00 - Překonali jsme sněhovou pláň, ze které jsme viděli jen tu a tam navigační sloupy. Začíná sjezd. Mám obavy, co mě čeká.

13:10 - Rozbil jsem si hubu. Zabi mě navrhuje, ať plužím. Zkusím to.

13:12 - Rozbil jsem si hubu. Zabi mě navrhuje, ať plužím víc. Zkusím to.

13:13 - Rozbil jsem si hubu. Zabi mě ukazuje, jak správně plužit. Zkusím to.

13:14 - Rozbil jsem si hubu. Zabi mě navrhuje, ať zkusím plužit mimo cestu v hlubokém sněhu. Zkusím to.

13:15 - Rozbil jsem si hubu. Zabi objevil u cesty zříceninu hradu a dožaduje se jeho návštěvy. Prý je tam bosované zdivo. Nesouhlasím.


13:17 - Rozbil jsem si hubu. Zabi tvrdí, že je to proto, že jsem se nešel podívat na bosované zdivo. Rozbiju Zabimu hubu.

13:18 - Rozbil jsem si hubu. Zabi se směje z bezpečné vzdálenosti, aby mě vyprovokoval k pronásledování. Jdu do toho.

13:20 - Rozbil jsem si hubu. Pořádně, už se mě sice podařilo vcelku zastavit vyjetím do protěhjšího svahu v zatáčce, ale pak se to zase rozjelo zpátky. Zabiho to může strhat a dožaduje se fotoaparátu. Nasrat.

13:21 - Rozbil jsem si hubu. Zabi mě navrhuje, že si vyměníme lyže. Souhlasím, ale máme jiná vázání.

13:22 - Rozbil jsem si hubu. Zabi tvdí, že on by to na mých lyžích sjel v pohodě. Snažím se rozjet se co nejvíc a sejmout Zabiho.

13:23 - Rozbil jsem si hubu. Zabi uhnul, sketa.

13:24 - Rozbil jsem si hubu. Spočítal jsem si ale, že ještě tak třikrát až čtyřikrát a jsme dole.

13:25 - Rozbil jsem si hubu. Už jen třikrát, hurá.

13:26 - Rozbil jsem si hubu. Dokonce se mě to povedlo před dvěma důchodci dole v Krupce. Smáli se ještě dlouho po tom, co jsem odjel. Slyšel jsme je, šmejdy.

13:27 - Rozbil jsem si hubu. Došel jsem k poznání, že Náčelník se rozhodl zavraždit Oxanu a na mě si tu "nehodu" chce otestovat.

13:30 - Jsme na parkovišti u auta. Sundavám běžky a cítím velikou úlevu.

14:30 - Jsme nad povrchovým dole Šverma a kocháme se pásovými dopravníky a rypadly. Oba bychom tu chtěli pracovat a prohánět se s bagrem výsypkou, možná by došlo i na souboje. Výprava hodnocena jako skvělá (Zabi) a jako katastrofická (Denny)





 Zobrazit místo 2010 - Komáří Vížka na větší mapě

---

Komáří hůrka 808 m n. m. (Wikipedie) Komáří hůrka (807 m), německy Mückentürmchen, je hora, na kterou vede sedačková lanovka z Bohosudova, významného poutního místa nacházející ho se poblíž Teplic. Vrchol je významná dominanta hřebenu Krušných hor. Na vrcholu se nalézá hotel s charakteristickou věží, díky kterému je též zaběhlý alternativní název oblasti – Komáří vížka. U hotelu je parkoviště zhruba pro 10 automobilů, vede k němu asfaltová silnice jako odbočka spojky mezi Horní Krupkou a Fojtovicemi. Důlní činnost zanechala ve zdejší krajině nesmazatelné stopy. Komáří vížka pod svým povrchem ukrývá řadu starých štol a v celém svahu pod ní je možné objevit takzvané pinky, zavalené doly, pozůstatky po důlní činnosti. Pro horníky byla na vrcholku postavena zvonice, odkud se do kraje oznamoval začátek a konec pracovní doby. V okolí se též během března konají tradiční závody psích spřežení, jako na jednom ze dvou míst. Tím druhým místem je okolí obce Sněžník.

2009 - Toskánsko

1. den
sobota 15. srpna 2009
Vodopády

Vodopády Gilfenklamm, kousek od Brennerského průsmyku na Italské straně. Vstup do kaňonu stál 3 Eura na osobu, ale i přes počáteční nedůvěru a myšlenky typu "Tohle máme na Šumavě taky" si mě naučná stezka získala. Vodopády se pomalu zvětšovali, až vyvrcholili jedním obrovským, který si prokousal cestu přímo vprostřed skály. Bohužel, nepodařilo se mě ho zachytit, tak alespoň Andrea, jak se zubí na jedné z mnoha lávek.

***

2. den
neděle 16. srpna
Apeniny

Sedlo Passo di Radici odděluje kraj Modeny a Toskánsko, oproti loňsku bylo slunečno, až nepříjemně horko a hlavně jasno. Vylezli jsme na blízký vrchol a kochali se pohledy na hornatou krajinu a štíty Apuánských Alp na jihu.







Ještě k vrcholu v sedle Passo di Radici - všude byla velká spousta borůvek, takže Andrea vyrazila na dlouhou pastvu. Jak je vidět z fotografie, právě mě zobe z ruky.







Romantické zákoutí se starým římským mostem a čistou říčkou při cestě do Apuánských Alp. Jedno údolí před jsme se koupali v opuštěné zátočině říčky, která nebyla vidět ze silnice a disponovala hlubokou tůňkou. Idylu pozdního odpoledne narušil až jakýsi místní šmírák, který pozoroval nahou Andreu a který utekl okamžitě, jak jsme se vydal směrem k jeho křoví.

Zdroj Toskánsko

I když se Andrea na fotografii z našeho noclehu blízko vesnice Stazzemy tváří spokojeně, od našeho odjezdu jí sužovaly zdravotní problémy. Tohle je jediná večeře, kterou jsme si uvařili na plynu z dovezených zásob (houbová omáčka a těstoviny), potom už to bylo jednostranné - já šunku, Andrea chleba a vodu (vyjma chvil, kdy se jí ulevilo, to si dala taky něco z místních potravin a okamžitě se jí zase přitížilo)

3. den

pondělí 17. srpna 2009

Mramor

Starý římský most Ponti di Vaga je stále funkční a vapadá jako fantazie nějakého surrealistického autora. Nahoře po něm jezdí turisté svými auty, dole pod ním jezdí Italové se svými bagry a kolem to vypadá, že se místní rozhodli Apuánské alpy rozebrat a pustili se do toho opravdu důkladně. Všude tunely a spousta prachu, mramorového a kýčovité muzeum. Celý cirkus se nachází severovýchodně od Carrary.




4. den
úterý 18. srpna 2009
San Gimignano








Podvečerní San Gimignano má svoje neopakovatelké kouzlo, fotografie se nabízejí prakticky sami. Opět jsme si nadi u cisterny zmrzlinu a picu se speckem (slanina). Zdražili ji z 5 na 7 Euro, ale stálo to opět za to. Zmrzlinu nezdražili, ale byla opět výborná, dal jsem si dvě karamelové.




5. den
středa 19. srpna 2009
Moře





Nejhezčí pláž z celého Toskákska u pobřežního městečka Populonia disponuje piniemi a absolutním nedostatkem parkovacích míst. Poodjeli jsme asi dva kilometry na sever a našli tu samou pláž, jen bez pinií, kde se parkovat dalo a pekli se na ní celé odpoledne. Večer jsme lstivě zajeli zpátky k Populonii a parkoviště bylo téměř prázdné.




7. den
pátek 21. srpna 2009
Benátky




Benátky v úmorném vedru a dotěrní gondoliéři, levná zmrzlina a bloudění v uličkách. Rozloučení s Itálií v renesančním stylu.

2009 - Andělská hora, Krásno

Andělská Hora, jdeme dolů, foto: Andrea

14. února 2009

Letošní první motovýlet s Koblihem a Davidem na dálný sever, zříceninu hradu Andělská Hora a rozhlednu u obce Krásno. Byla spousta sněhu, klouzalo to, ale Koblihův Opel Vectra to nakonec všechno ujel, vyšplhal a usmykoval. Dva kilometry k rozhledně Krásno jsme absolvoval jen já a David, v polobotkách metrovou závějí, mrzlo jako prase, ale stálo to za to, výhled na mlžná údolé se povedl.

Fotogalerie

---

Andělská Hora (Wikipedie)

Andělská Hora, foto: milovicak, Panoramio

Andělská Hora je zřícenina hradu jihovýchodně od Karlových Varů. Hradní zřícenina zaujímá vrchol čedičové homole a je pro svou vysokou polohu dominantou celého okolí. Jádro stavby tvořil vnitřní nebo taky horní hrad na nejvyšším místě skalnatého hřebenu. Andělská Hora měla spolu s hradem Bečov chránit rýzmburské panství. Koncem 15. století bylo v podhradí založené městečko Andělská Hora.

První informace o hradu Andělská Hora (tehdy nazývaný Englburg) pochází z roku 1402 a jeho majitelem byl Boreš Hrabě z Rýzmburka. Jeho syn také Boreš postoupil roku 1406 bečovské panství i s Andělskou Horou Oldřichu Zajíci z Házmburka, bratrovi pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce pravděpodobně za královský hrad Přimdu. Oldřich Zajíc držel hrad až do své smrti v roce 1414 a poté připadl jako odúmrť královské komoře. Ale už roku 1415 zde vládl loketský purkrabí Janek Maleřík. V roce 1430 obsadil královský hrad husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic se silnou posádkou vybíral výpalné od bamberského biskupa. Když císař Zikmund daroval roku 1437 Loketsko kancléři Kašparu Šlikovi i s Andělskou Horou kterou vrátil Jakoubek královské komoře. Po Kašparově smrti († 1449) se ujal šlikovského panství jeho bratr Matyáš. Z důvodu strategického významu, král Jiří z Poděbrad přiměl Šliky roku 1461 aby mu hrad postoupili. Hrad pak předal jako doživotní zástavu Zbyňkovi Zajícovi z Házmburka kterého si chtěl zavázat. Po Zajícově smrti († 1463) dal král hrad svému synovi Hynkovi, knížeti münsterberskému, a rozšířil panství o Radošov, Šemnici a dalších osm vesnic. Ten však v témže roce předal hrad královskému komorníkovi Janovi ze Štampachu s podmínkou že bude vždy Poděbradským otevřen. Po vypuknutí války mezi panovníkem a jednotou zelenohorskou se roku 1466 zmocnil hradu přední člen jednoty, míšenský purkrabí Jindřich II. z Plavna. Až roku 1469 dobylo královské vojsko hrad zpět.

Po nástupu Vladislava II. na český trůn (1471), obnovil rodové nároky na hrad Jindřich III. z Plavna. K navrácení došlo roku 1482 na jednání v Mostě za přítomnosti krále, zemských úředníků a saských knížat. Jindřich sice ztratil v Sasku Plavno, ale získal v Čechách dědičný majetek a také Bečov Andělskou Horu. A když v roce 1496 prodal Bečov, stal se hrad sídlem plavenského panství. Jeho syn Jindřich IV. patřil k oblíbencům Ferdinanda I. Habsburského a v letech 1542 - † 1554 zastával úřad nejvyššího kancléře Království českého. Za pomoc Habsburkům ve šmalkaldské válce roku 1547 získal knížectví anhaltské a roku 1549 i panství po svých protestanských příbuzných v Sasku. Svůj majetek rozšířil i v Čechách kde v roce 1551 získal panství Litomyšl. Jeho synové Jindřich V. a Jindřich VI. byli nuceni rozprodat zadlužený rodinný majetek a navíc zde byli i dědické nároky Lobkoviců, kteří byli spřízněni s německou větví pánů z Plavna. V roce 1565 postoupili Andělskou Horu Mikuláši Hasištejnskému z Lobkovic. Roku 1567 prodal hrad svému švagru Jindřichu z Fictumu. Po jeho smrti prodali panství poručníci jeho dětí Kašparu Colonnovi z Felsu. Tento šlechtic pocházející z Tyrolska byl komorníkem a tajným radou arciknížete Karla Habsburského. V roce 1562 byl v Čechách přijat do panského stavu a stal se zakladatelem české větve tohoto rodu. Po smrti Kašpara Colonny († 1594) a jeho manželky († 1594) převzali panství jeho synové Linhart a Bedřich. Bedřich koupil v roce 1602 od Šliků Nejdek kam se odstěhoval. Ani Linhart Colonn na hradě trvale nežil. Od roku 1598 žil na zámku v Kysibelu (dnes Stružná) a pouze v dobách moru 1605, 1607 bydlel s rodinou na Andělské Hoře. V roce 1609 přikoupil sousední panství Hartenštejnské. Linhart Colonna z Felsu patřil k předním osobnostem české stavovské opozice. 23. května 1618 se zúčastnil defenestrace místodržících na Pražském hradě a krátce na to byl jmenován polním maršálkem stavovského vojska. 13. dubna 1620 byl v bitvě s Buquoyovými a Dampierovými vojsky u rakouského Sinzendorfu smrtelně zraněn. Brzo po bělohorské porážce byl Linhart dodatečně odsouzen ke ztrátě cti i všeho majetku a jeho nejstarší syn Kašpar musel emigrovat i s druhou manželkou svého otce Alžbětou z Lobkovic. Kašpar Colonna z Felsu bojoval ve švédských službách a zemřel kolem roku 1656 ve Slezsku. Roku 1622 kopil Andělskou Horu s nedalekým Hartenštejnem a Činovem od královské komory císařský rada Heřman Černín z Chudenic, který ale žil na kysibelském zámku. Roku 1635 Švédové hrad obsadili a vydrancovali. Jeho zkázu dovršil velký požár v roce 1718, který se větrem přenesl z městečka na hrad.

Po Heřmanu Černínovi zdědil roku 1652 kysibelské panství (včetně hradu Andělská Hora) prasynovec hrabě Humprecht Černín z Chudenic. Černínové vlastnili toto panství až do roku 1734, po nich Hartigové do roku 1794. Později se zde vystřídala řada majitelů, až se kysibelské panství s Andělskou Horou v roce 1868 vrátilo do majetku Černínů, kteří jej vlastnili až do roku 1945.

Zřejmě za Šliků byla postavena nejstarší část hradu, čtverhraná obytná věž na nejvyšším místě skály. Na přelomu 15. a 16. století kdy se Andělská Hora stala sídlem plavenského panství došlo k rozsáhlé pozdně gotické přestavbě. Hrad byl rozšířen o nové opevnění vnitřní části a o předhradí s branami. Tato nákladná přestavba zadlužila plavenské panství. Za Jindřicha IV. byl v polovině 16. století postaven renesanční dvoupatrový palác. Neobvyklý pětiúhelníkový půdorys této stavby byl dán tvarem terénu. Zajímavé je že severní strana předhradí byla chráněná kromě příkrého skalního srázu pouze dřevěnou palisádou.

Originální článek na Wikipedii


Krásenský vrch - rozhledna (Wikipedie)

Krásenský vrch, rozhledna, foto: golem, Panoramio

Krásenský vrch je vrchol s nadmořskou výškou 777 metrů na náhorní plošině Slavkovského lesa ležící asi 1 kilometr jižně od obce Krásno. Je částečně zalesněný, na vrcholu stojí kamenná rozhledna. Po jeho úbočí kolem vrcholu teče vodní kanál Dlouhá stoka.

Rozhledna byla postavena ve třicátých letech 20. století v období hospodářské krize. Plán rozhledny vytvořili Fritz Hoffmann a Willi Russ. Výstavba rozhledny poskytla práci asi desítce nezaměstnaných. Rozhledna byla slavnostně otevřena dne 23. června 1935. Dnes vede k rozhledně z Krásna tvarová turistická značka. Roku 1997 byla rozhledna opravena.

Rozhledna je volně přístupná, kamenná, její celková výška je asi 25 metrů. Má tvar dutého kamenného válce po jehož plášti se vzhůru spirálovitě vine točité schodiště; připomíná tak Babylonskou věž. Na vrcholu je kruhová plošina o průměru asi čtyři metry s kamennou obrubou. Do té jsou vsazeny kovové desky popisující kruhový rozhled, který se z vrcholu otvírá při dobré viditelnosti.

Severním směrem je vidět hřeben Krušných hor s Klínovcem a Božídarským Špičákem. Dále k severovýchodu pak Doupovské hory, východně stolová hora Vladař. Jihovýchodním směrem se rozkládá Tepelská vrchovina a jižně její dominanta Podhorní vrch. Západně lze přes náhorní plošinu spatřit nejvyšší vrcholy Slavkovského lesa, Lesný a Lysinu.

Originální článek na Wikipedii

Silvestrovská Vycházka se Zabim

11:00 - Zabi telefonuje, že by rád vyrazil na Silvestrovskou procházku. Ptám se ho, proč nejde, jako každý rok, podpálit se svým otcem a bratrem nějký les. Prý jsou oba nemocní. Přislibuji tedy účast.

11:30 - Telefonuju Zabimu, že mám skvělý plán na vycházku: vezmeme to podél Berounky k Čertovu mlýnu, odtud přes les zkratkou na Malochovu skalku, odtud zkratkou podél řeky přes skály na Dolanský most a odtud již klasickou kozí stezkou zpátky do Bukovce. Zabi nadšeně souhlasí a vyzvídá, kde je po cestě hospoda.

12:10 - Zabi mě vyzvedl u nás doma svým služebním vozem Fabia béžové barvy a jedeme k viaduktu. Přesvědčil mě, že trasu projdeme druhým směrem, abychom se mohli v závěru opít v pubu U vodnáře. Na internetu našel, že mají otevřeno.

12:17 - Parkujeme u viaduktu, Zabi vyndavá batoh plný lahváč§ a rumových perníčků. Nádherně to cinká. Přiznává, že doma měl jen čtyři Bernardy a proto se ještě necítí ve své kůži. Auto si hodlá vyzvednou zítra.

12:30 - Klušeme nad Bukovcem směrem na Kozí vrch. Spokojeně si do běhu mumláme základní fakta: Jsme pryč od svých žen, což nám dává jakýsi pseudopocit svobody (Zabi), konáme pohyb, což by teoreticky mělo snížit naši tělesnou hmotnost (já), do tmy to nemlžeme v žádném případě stihnout, protože na to máme jen 3 hodiny a je to cca. 15 kilometrů (oba).

12:35 - Dole pod jezem spatřeny dvě pramice s lidmi. Pramice neplují, ale setrvávají na místě. Zvyšujeme svoji aktivitu a běžíme po skále dolů, abychom požádali o převezení na druhou stranu řeky, ušetřilo by nám to přibližně 8 kilometrů chůze. V obou lodích jsou bohužel opilci, kteří dokázali dát dohromady jedinou smysluplnou informaci: Nemáme vesla.

12:47 - Proběhli jsme žlutou značku a u altánu na místě bývalého zájezdního hostince si dáváme první pivo a rumové perníčky.

tradiční fotografie Méďů Pusíků

12:55 - Běžíme pokjozí stezce k Dolanskému mostu. Potkali jsme jednu paní, byla z nás vyděšená, vedeme odvážné řeči. Na skalní vyhlídce si dáváme druhé pivo a rumové perníčky. Začíná se mě lehce motat hlava. měl jsem se nasnídat. Zabimu spokojeně svítí oči.

Zabi vesele kráčí po stezkách života

13:20 - Naproti přes řeku je vidět zřícenina hradu Věžka. Zvažujeme, zda se dá projít podél řeky pod skalami. Ještě nikdy to nikdo z nás nešel, vždycky jezdíme nebo chodíme horem přes obec Druzstová. Shodujeme se, že se to jít dá, protože je k tomu výjimečná příležitost - není to zarostlé a je sucho. Tedy - všechno je na kost zmrzlé.

Vechtr mezi Bukovcem a Chrástem

13:40 - Jsme na Dolanském mostu. Zabi se chce fotit, má dobrou náladu.

Zabi naše cestování žere

13:51 - Obešli jsme Dolanský mlýn, snažili jsme se být nenápadní, ale trochu nám to kazila dvojice bernských salašnických psů, která štěkala, jakobychom mlýn vykrádali. Obejít mlýn bylo lehce náročné, protože za jeho zadní trakt někdo chytrý umístil mříž zasazenou do skály. Přelezli jsme po skále.

13:55 - Zabi zelená. Není to závistí, ale mechem, který má na prdeli, jak se klouzal po skále. Projít se to s jistými obtížemi dá, na kolo to není.

14:00 - Dáváme si třetí pivo, podle Zabiho už jsme ve skluzu, měli jsme si ho dát už na mostě. Hlava se mě motá už hodně, ale nechci vypadat jako měkota, tak si notně přihýbám. Ještě, že máme ty rumové perníčky.

Pod Věžkou se to dá projít

14:10 - Pod hradem Věžka skáčeme přes potok a dáváme si čtvrté pivo. Hlava se mě motá už strašně a začínám se potácet. Zaříkávám se, že další pivo už si nedám, i kdyby Zabi prosil. A on bude. Dávám si rumové perníčky.

Pod Věžkou se dá i chlastat

14:20 - Prošli sjme loukou a vyškrabali se lesní roklí nahoru pod Druzstovou k zahrádkářské kolonii. Motám se a jsem veselý. Zabi navrhuje zahrádkáře bombardovat za prznení krajiny. Pak zkroušeně přiznává, že tady s Luckou málem chatičku taky koupili.

14:35 - Nalezen lesní azimut s cílem vyhnout se Bukoveckému jezu a namísto toho si to namířit přímou cestou k Malochově skalce.

14:42 - Zabi si dává páté pivo. Přesvědčuje mě, ať si dám s ním. Jsem ale vytrvalý. Je mě blbě.

Ozzák v akci

14:51 - Minuli jsme Malochovu skalku asi o kilometr, což nám ale nijak nevadí, protože jsme trefili přímou osu na Čertův mlýn. Je pouze třeba překonat údolí se zamrzlým rybníkem a bruslícími dětmi. Zabi se vrhá dolů z lesního srázu a dělá: "šikatakašikataka". Zajímavá halucinace. Jíá jsme během sestupu několikrát upadl a musel si přepočítat nohy.

15:18 - Jsme nad Čertovým mlýnem. Vloupám se dovnitř - přelézám plot - a fotím interiéry prameniště. Je to všechno vyrabované a strašidelné, jako z filmu Kruh. S panickou hrůzou se snažím přelézt plot zpátky z Zabimu. Přeci jenom se bude za chvilku stmívat. Zabi si mezitím dal šesté pivo. Motá se a blábolí. Legrační, teď nás čeká úzká ztezka nad řekou.

15:48 - Došli jsme k nám před dům. Po cestě jsme se oba motali jako lesní včely, tématem Zabiho monologu byly následující body: a) Pojď se mnou do hospody, dáme si tam pivo b) Náčelník je podpantoflák, protože radši dneska odjel na Javornou c) Pojď se mnou do hospody, dáme si tam pivo.

Dole u ohrady mobilizuju všechny duševní síli a varuju Zabiho, aby na ohradu nesahal, že je pod proudem. Pod velkým množstvím proudu. Pak se na nej chvíli nedívám a počítám do tří. Na "tři" se ozvala rána a Zabiho strašlivý výkřik. Samozřejmě, že si sáhnul.

Zabi před zásahem proudem

V kombinaci šesti piv a sedmi tisíc voltů zaměřil Zabi svoji pozornost na klidně se pasoucího koně a začal řešit, "proč je ten zatracenej kůň nakřivo"

Na žebříku kupodivu balancoval jako atlet, na mostě už se zas motal. Celou dobu mě přesvědčoval, ať jdeme na pivo k Vodnáři.

Před domem mu nabízím, že ho odvezu alespoň na autobus. Odmítá a vydává se zpátky přes lávku, prý k Vodnáři na pivo.

16:30 - Jsme doma u své nemocné Andrey a vyrábím bramborový salát. Zabi mě telefonuje z hospody U Vodnáře a dožaduje se mého příchodu, abychom si spolu dali pivo.