00:00 - Zavírám počítač a zcela vysílený si jdu lehnout. venku krásně prší, báječně se vyspím.
00:02 - Už jsme na cestě do říše snů, když venku začíná mňoukat kocour. Není to obyčejné mňoukání, kocour se snaží tímhle strašlivým zvukem naznačit kočkám z okolí, že by se rád mrouskal. Ale co, tak si zamňouká a dá pokoj.
01:00 - Ten debil už řve hodinu, vůbec se nedá spát, určitě už mám krvavé oči. Jdu k oknu a dělám na něj Kšá Kšá a přidávám několik výhrůžek. Chválabohu je ticho. Jdu si zase lehnout.
01:02 - Už skoro spím, když kocour začíná znovu mňoukat.
01:04 - Jedna kočka od sousedů jeho volání vyslyšela a mňouká mu nazpátek. Dávám si polštář přes hlavu.
01:15 - Už skoro spím, když se na scénu dostavuje druhý kocour a mňouká ještě intenzivněji, než ten náš blbec. Je to slyšet i přes ten polštář.
01:30 - To už se nedá vydržet, vstávám a jdu zavřít okno i s tím rizikem, že v pokoji bude horko.
01:31 - Když jsem šel zavřít okno, kopnul jsem se do holeně o konferenční stolek. Nemůžu bolestí usnout.
02:15 - Stále ještě nespím, ta holeň bolí jak prase, ale už to pomalu přestává, venku je ticho. Super.
02:17 - Už skoro usínám, když se venku pod oknem strhla rvačka dvou kocourů, krerým fandila hysterická kočka.
02:20 - Jdu na něm na potvory, vezmu je koštětem a zamaluju jim záda!
02:27 - Nikdy opravdu nikdy nechoďte v noci potmě ven, když jsme nevyspalí a prší. Uklouznul jsem hned na schodech. Ty tři mrchy nechali mrouskání a se zájmem mě pozorovali, co se bude dít dál. Hodil jsem po nich koště. Strefil jsem kočku.
03:10 - Už mě přestává všechno bolet, koleno jsem si ošetřil peroxidem. Okno je zavřené, polštář na hlavě, snad končeně usnu.
03:12 - Na okenní parapet vyskočil náš kocour a mňoukavě se chlubil, že rvačku vyhrál on. Bylo to samozřejmě slyšet.
03:30 - Už jsem skoro spal, když se přišla maminka zeptat, co tady furt blbnu a jestli jsme v pořádku. Svěřil jsem se jí, že jsem opravdu nešťastný.
04:17 - Maminka konečně odešla. Skoro hodinu jsem si s ní musel povídat o tom, proč jsem nešťastný a přesvědčovat jí o tom, že za to může opravdu jen náš kocour.
04:18 - Venku začal na okně mňoukat kocour, asi ještě nemá dost.
04:58 - Už jsem skoro spal, když přišla SMS zpráva, ani nevím od koho, chci umřít.
05:26 - Za chvíli bude svítat.
06:11 - Usnul jsem! Určitě! Zdá se mě totiž, že jsem v Rumunsku na firemním výletě,. šéf oznamuje, že mě propouští, ale až potom co se vrátíme. Takže jako propuštěný zaměstnanec nemůžu s ostatními na výlet, ale musím počkat s mojí příšernou kolegyní Dášou u kiosku u cesty, než se vrátí. Dáša mě zkouší z derivací a ruských slovíček, okolo pobíhají toulaví psi a hrozivě vyjí.
07:20 - Nevyjí, to je zase kocour, hajzl, probudil jsem se. Sedí na okně a mňouká. Ale má smůlu, teď už je venku vidět. Lstivě jako indián se plížím na verandu, obouvám si boty a beru do ruky gola klíč.
P.S:: Našel jsem zajímavou stránku na webu: http://pohrbivamenenapadnemalazviratka.com
sobota 7. srpna 2010
pátek 6. srpna 2010
Šemík a spol.
Moje úplně první kolo se jmenovalo Sobi 20, bylo modré a mělo chromovaná řidítka ve stylu choperů. Na řetězu mělo kryt, aby se cyklista nezachytil do řetězu nohavicí a jen jeden převod - brzdilo se zašlápnutím dozadu. Bylo mě myslím tak 8 let, když jsme ho dostal od babičky k narozeninám, ještě mám někde schovanou barevnou fotografii čtvercového formátu, na které jsme já, kolo a vlčák Ero, budiž mu země lehká.
Ero si se mnou a s kolem užil - než jsem měl kolo, chodil jsem s ním do lesa každý víkend, a pak najednou jsem se na něj vykašlal a jezdil na něčem železným po lese sám. Byl jsem u babičky každý víkend, jakmile skončila v pátek škola, mastil jsme přes les kolem čističky rychle "nahoru" k babi, zahodil aktovku a šlo se blbnou do lesa. Neblbnul jsem ovšem sám, kousek nad babičkou bydlel spolužák Steinhauser, kterému jsme říkali buď Štamby, nebo Poledník, protože byl obézní a tlustej k tomu. Ale byl to kamarád a hlavně - měl Esku. To bylo kolo o něco menší než Favorit, na kterém si otočil řidítka "berany" nahoru, takže to vypadalo děsně čuprácky. A já měl Sobi 20! Kdybych otočil řidítka já, vypadalo by to jako parohy a nejspíš bych se zabil. Každopádně by mě babička nařezala na zadek.
Pak ale přišli desáté narozeniny a já dostal zase kolo - Favorita! Měl dokonce 5 převodů vzadu a dva vepředu, což Štambyho Eska neměla, ta měla jen tři a jeden. To se to machrovalo. A berany jsme si otočil taky a taky to bylo čuprácký. Ještě s náma jezdil Láďa Todór, říkali jsme mu Todůs, ale ten měl nějaký kolo smontovaný z toho, co kdo kde našel. A Sazič, ten zase uměl na svém kole skákat jako ďábel.
Když pršelo, nebo bylo bahno, vraceli jsme se domů jako prasata, protože první, co v tomhle věku uděláte s novým kolem je, že mu sundáte blatníky. Pak někdo vymyslel, že uděláme rachtačky. To se vzala stará krabice, musel to být hodně silný papír a z té se vystřihl kus, připevnil na přední vidlici, ohnul tak, aby jeho část rachtala o dráty v kole a jel se děla brajgl. Obvykle před bdomek, kde bydlela baba Lukášová, náš úhlavní nepřítel, protože donášela našim babičkám a maminkám, když jsme si někde rozbili hubu, takže jsme pak dostali ještě jednou doma. Když se rachtačka zkombinovala s větví přivázanou za kolem a prašnou cestou před Lukášovou, jednoznačně jsme vyhrávali.
Jezdili jsme ale jen po lese za vsí, Torovka se ten les jmenuje, torchu po okolních polích kolem baráků a když jsme se odhodlali riskovat, tak i zadem přes les do Nýřan. Nikam jinam nás babička a rodiče nepustili. Ale stačilo to, zase jsme znali každý strom a cestičku.
Pak jsem nejezdil děsivě dlouho, jenom sem tam na nákup.
Další kolo jsem si koupil v osmnácti, poprvé za svoje peníze. Bylo to "horské kolo" značky Author, takové stříbrné, mohutné a mělo fakt hustý pláště. Dvakrát jsem ho reklamoval, protože v něm něco cinkalo, ale nikdy nikdo nepřišel na to, proč se tak děje, takže jsem se s tím smířil.
To mě začalo bavit jezdit po lese. Na Favoritu to šlo taky, ale ne tak moc. Pak si kolo půjčil bratr, odjel na fotbalový trénink a protože na ty tréninky chodil vždycky před tím pěšky, tak se ze zvyku taky pěšky vrátil. Kolo na něj u hřiště nepočkalo.
Koupil mě ale nové, černého Fox Leadra, dal jsem mu jméno Šemík. Šemík odjezdil odhadem možná deset tisíc kilometrů. Za celou tu dobu jsme na něm nevyměnil snad ani součástku, takový to byl držák. A já prase. Mazal jsem mu řetěz, olejoval, lepil mu duše. A rozbil jsem si na něm několikrát docela dost hubu, jednou jsem si narazil i žebra. Šemík neměl odpruženou žádnou část, já pružil celkem slušně.
Zcela zásadním impulzem v mé kariéře bikera ale bylo jednoznačně seznámení s Karlosem. Do té doby jsem netušil, co se na kole dá všech sjet a přeskočit. Tam, kde jedu rychle, Karlos jede ultra rychle. Tak, kde jedu opatrně, Karlos jede rychle. Tam, kde kolo raději vedu, Karlos jede ultra rychle a skáče po kamenech. Na jednoho z toho padne až deprese.
Pochopil jsem, že potřebuju nové, lepší kolo. Ostatně Šemík vloni o Vánocích dosloužil, jednoduše mu rupla přehazovačka a protože už byl samý šrám, hrozilo, že by mohl někde prasknout nebo se zlomit, protože každý materiál se někdy unaví. Takže teď jezdím na bike jménem Cube, je to celé odpružené, takže se na tom po lese jezdí úplně nejlíp, má to kotoučové brzdy, takže to brzdí jako kráva a kdybych nepotřeboval vyměnit řetěz, tak by to i super přehazovalo.
Je to drahý koníček, ale který není. Včera jsem píchnul, takže mě to donutilo naplánovat si dneska návštěvu cykloservisu - potřebuju jenom náhradní duše, zadní plášť, nové šlapky, vyměnit na řidítkách gumy, dotáhnout střed, vyčistit kačírky, seštelovat tlumiče...
Ero si se mnou a s kolem užil - než jsem měl kolo, chodil jsem s ním do lesa každý víkend, a pak najednou jsem se na něj vykašlal a jezdil na něčem železným po lese sám. Byl jsem u babičky každý víkend, jakmile skončila v pátek škola, mastil jsme přes les kolem čističky rychle "nahoru" k babi, zahodil aktovku a šlo se blbnou do lesa. Neblbnul jsem ovšem sám, kousek nad babičkou bydlel spolužák Steinhauser, kterému jsme říkali buď Štamby, nebo Poledník, protože byl obézní a tlustej k tomu. Ale byl to kamarád a hlavně - měl Esku. To bylo kolo o něco menší než Favorit, na kterém si otočil řidítka "berany" nahoru, takže to vypadalo děsně čuprácky. A já měl Sobi 20! Kdybych otočil řidítka já, vypadalo by to jako parohy a nejspíš bych se zabil. Každopádně by mě babička nařezala na zadek.
Pak ale přišli desáté narozeniny a já dostal zase kolo - Favorita! Měl dokonce 5 převodů vzadu a dva vepředu, což Štambyho Eska neměla, ta měla jen tři a jeden. To se to machrovalo. A berany jsme si otočil taky a taky to bylo čuprácký. Ještě s náma jezdil Láďa Todór, říkali jsme mu Todůs, ale ten měl nějaký kolo smontovaný z toho, co kdo kde našel. A Sazič, ten zase uměl na svém kole skákat jako ďábel.
Když pršelo, nebo bylo bahno, vraceli jsme se domů jako prasata, protože první, co v tomhle věku uděláte s novým kolem je, že mu sundáte blatníky. Pak někdo vymyslel, že uděláme rachtačky. To se vzala stará krabice, musel to být hodně silný papír a z té se vystřihl kus, připevnil na přední vidlici, ohnul tak, aby jeho část rachtala o dráty v kole a jel se děla brajgl. Obvykle před bdomek, kde bydlela baba Lukášová, náš úhlavní nepřítel, protože donášela našim babičkám a maminkám, když jsme si někde rozbili hubu, takže jsme pak dostali ještě jednou doma. Když se rachtačka zkombinovala s větví přivázanou za kolem a prašnou cestou před Lukášovou, jednoznačně jsme vyhrávali.
Jezdili jsme ale jen po lese za vsí, Torovka se ten les jmenuje, torchu po okolních polích kolem baráků a když jsme se odhodlali riskovat, tak i zadem přes les do Nýřan. Nikam jinam nás babička a rodiče nepustili. Ale stačilo to, zase jsme znali každý strom a cestičku.
Pak jsem nejezdil děsivě dlouho, jenom sem tam na nákup.
Další kolo jsem si koupil v osmnácti, poprvé za svoje peníze. Bylo to "horské kolo" značky Author, takové stříbrné, mohutné a mělo fakt hustý pláště. Dvakrát jsem ho reklamoval, protože v něm něco cinkalo, ale nikdy nikdo nepřišel na to, proč se tak děje, takže jsem se s tím smířil.
To mě začalo bavit jezdit po lese. Na Favoritu to šlo taky, ale ne tak moc. Pak si kolo půjčil bratr, odjel na fotbalový trénink a protože na ty tréninky chodil vždycky před tím pěšky, tak se ze zvyku taky pěšky vrátil. Kolo na něj u hřiště nepočkalo.
Koupil mě ale nové, černého Fox Leadra, dal jsem mu jméno Šemík. Šemík odjezdil odhadem možná deset tisíc kilometrů. Za celou tu dobu jsme na něm nevyměnil snad ani součástku, takový to byl držák. A já prase. Mazal jsem mu řetěz, olejoval, lepil mu duše. A rozbil jsem si na něm několikrát docela dost hubu, jednou jsem si narazil i žebra. Šemík neměl odpruženou žádnou část, já pružil celkem slušně.
Zcela zásadním impulzem v mé kariéře bikera ale bylo jednoznačně seznámení s Karlosem. Do té doby jsem netušil, co se na kole dá všech sjet a přeskočit. Tam, kde jedu rychle, Karlos jede ultra rychle. Tak, kde jedu opatrně, Karlos jede rychle. Tam, kde kolo raději vedu, Karlos jede ultra rychle a skáče po kamenech. Na jednoho z toho padne až deprese.
Pochopil jsem, že potřebuju nové, lepší kolo. Ostatně Šemík vloni o Vánocích dosloužil, jednoduše mu rupla přehazovačka a protože už byl samý šrám, hrozilo, že by mohl někde prasknout nebo se zlomit, protože každý materiál se někdy unaví. Takže teď jezdím na bike jménem Cube, je to celé odpružené, takže se na tom po lese jezdí úplně nejlíp, má to kotoučové brzdy, takže to brzdí jako kráva a kdybych nepotřeboval vyměnit řetěz, tak by to i super přehazovalo.
Je to drahý koníček, ale který není. Včera jsem píchnul, takže mě to donutilo naplánovat si dneska návštěvu cykloservisu - potřebuju jenom náhradní duše, zadní plášť, nové šlapky, vyměnit na řidítkách gumy, dotáhnout střed, vyčistit kačírky, seštelovat tlumiče...
čtvrtek 5. srpna 2010
Cyklotrasa Plzeň - Buben - Tlučná
Datum: 5. srpna 2010
Délka: 32 Km
Čas: 2,5 hodiny
Terén: Zvlněný terébn lesních a polních cest okolo Plzně
Popis:
- Od Kalikovského mlýna v Plzni "Kilometrovkou" k areálu letního kina Lochotín.
- Stoupáním pěšinou v parku do ulice Nad ZOO.
- Pěšinou nad zoologickou zahradou víceméně souběžně s ulicí Pálavskou na konec sídliště Vinice.
- Po zelené turistické značce sjezdem lesní pěšinou do obce Radčice, stále po zelené přes obec na východ při kraji lesa.
- Pěšina jde po mezi, jakmile dojde k lesu, doprava nahoru lesní cestou stále do kopce přes vrch Kyjov na žlutou turistickou značku.
- Po žluté do obce Chotíkov (nejprve lehké stoupání polem, potom lehký sjezd), projet obec (nudná část po místních komunikacích, v závěru táhlé stoupání). Uprostřed obce změna ze žluté na červenou turistickou značku (přichází z jihu zleva, pokračovat na severovýchod doprava).
- Před křižovatkou se státní silnicí č. 20 odbočit stále po žluté značce doleva na polní cestu.
- Dlouhý sjezd do obce Kůští, nejprve polem, potom lesem, pozor, ke konci za zatáčkou celý rok bahniště.
- Z obce Kúští stále po červené značce do obce Čemíny. Nejprve volné nastoupání po mezi k lesu a následně dlouhý sjezd, ke konci krásně technický polní pěšinou, pozor, vyjetý žlábek.
- Z obce Čemíny (hospoda se sezením venku) nepříjemným stoupáním k rozcestí U obrázku. Každý rok je stoupání jiné, někdy po vyježděné cestě v poli, někdy zarostlým úvozem, jak se zemědělci s traktorem ten který rok zrovna vyspí).¨
- Od rozcestí stále po červené lehkým dlouhým stoupáním na konec lesa, následuje sjezd do obce Újezd nade Mží.
- Další sjezd, stále po červené, k mlýnu pod zříceninou hradu Buben, místy zákeřné prudké zatáčky, na polní cestě útočné kameny, poslední kousek u mlýna disponuje místními chataři, kteří číhají za zatáčkou a pak se vrhají po bikerova kola. Přejezd lávky přes řeku Mži, je tam zákaz pro cyklisty, ale ten je třeba ignorovat, to si tam dali chataři zcela nelegálně.
- Pod hradem Buben je občas otevřené okénku s občerstvení, ale asi jen v létě, v zimě tam nikdy nikdo nebyl..
- Dále po modré značce strmou cestičkou nahoru k poli, poslední úsek už jde v pohodě jet. Podél pole k chatám, hodně kořenů, za chatami pod železniční podjezd.
- Stoupáním, stále po modré (modrá vede až do cíle) ke křížení se silnicí č. 605, přes silnici lesem mezi použitými kondomy (křížení je oblíbené místo plzeňských prostitutek, občas lze nějakou zahlédnou přímo v akci, doporučuju rychle odvrátit pohled, zrychlit a na všechno zapomenout) do obce Myslinka. Nejprve cesta mírně stoupá, následuje ale krásný rychlý sjezd po lesní cestě, nejprve lesem, potom podél pole a dvou chalup (hysterický pes a otevřená vrata, pozor, chce to projet opravdu rychle, ten pes je magor) a nakonec úvozem k potůčku Myslinka. Přes malý horizont pak do obce Myslinka.
- Stále po modré průjezd obcí Myslinka, ke konci obce větší stoupání po silnici ke kruhovému objezdu, následně mezi dva výrobní podniky. Tahle část je průjezdná jen stěží, muldy, bordel, pohozený stavební materiál a celé je to zarostlé kopřivou a bodlákem.
- Po poli a podél lesa na horizon, následuje opravdu dlouhý sjezd do obce Tlučná.
- Kdo chce pokračovat, do Plzně je to kousek několika možnými trasami, včetně pokračování modré turistické značky.
středa 4. srpna 2010
Cyklotrasa Bukovec - Kokotské rybníky
Kokotské rybníky, foto C. 2010 Zuzka Uhlíková
Datum: 4. srpna 2010
Délka: 25 Km
Čas: 2 hodiny
Terén: technické části na Dolanské stezce a sjezdu od rybníků
Popis: Z Bukovce z ulice Mezi viadukty po zelené k Dolanskému mostu, pak do Chrástu, přes most a zadem na Kokoťáky, sjezd po červené (nějací borci tam udělali skokánky), výšlap z Nové Hutě na Zábělou a sjezd přes Spáleňák zpátky k autu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)