Můj milý deníčku,
protože velkou část tebe by zabraly různé variace na téma "a pak jsme jeli dlouho autem" nebo "ráno pršelo", budeš tentokrát složený z krátkých kapitol a doplněný citacemi tu z Wikipedie, tu z mapy, tu z průvodce. Na začátek ale přeci jen krátká faktografie:
Trasa: Plzeň - Praha - Rostock - Gedser - Helsingör - Helsinborg - Göteborg - Oslo - Gjendesheim - Otta - Dombas - Trondheim - Mo-i-Rana - Bodo - Lofoty - Narvik - Kiruna - Stockholm - Trelleborg - Sassnitz - Praha - Mohelnice - Plzeň
Vzdálenost: ujeli jsme 7582 kilometrů
Průměrná spotřeba: (to je údaj, co mě hodně zajímal - ještě se vypočítává)
Termín: 16. července - 1. srpna 2011
Počet člověko/spacáko/stanodnů: 14/osoba (cena za jednu noc a člověka tedy byla cca. 357,- Kč)
Náklady na trajekty:
Náklady na palivo:
fotografie
Průvodce a navigace
V rámci pečlivé přípravy, objednal jsem si tištěné verze průvodců Rough Guides pro Norsko, Švédsko a pro jistotu i pro Finsko. Bylo pro mě ale velkým zklamáním, že řada informací v nich je zkreslená, nepřesná, nebo dokonce nepravdivá. Velmi často také autor, či autoři, vložili do faktických údajů nemalou dávku své vlastní invence a kreativity, čímž se sice text natáhl z prostého jednoho řádku z požadovanou informací na někdy i celý dlouhý odstavec, ale už tak přibližný údaj se znepřehlednil, několikrát dokonce zcela zanikl pod nánosem příšerné češtiny a nesmyslných sdělení. Knihy nebyly levnou záležitostí a musím bohužel konstatovat, že jejich největším přínosem je, jak se krásně vyjímají v knihovně. Hodně se mě osvědčilo vyhledání informací na internetu, nejvíc na Wikipedii, nebo blozích lidí, co podobnou cestu absolvovali přede mnou, a úplně nejvíc nám přineslo setkání s dvojicí mladých Čechů, které jsme potkali v Laponsku - věděli toho nejvíc a jejich informace byly pravdivé.
Navigace oproti tomu byla mým vlastním selháním - koupil jsem si do svého telefonu podrobnou navigaci Dynavix Nordic (to je ta, jak vám do cestování kafrá Pavel Liška), ale udělal jsem to až těsně před odjezdem a nějak se mě přes noc celá nestáhla a musel jsem to řešit po cestě. Bohužel, všude, kde byl k dispozici internet, ať už zdarma, nebo za peníze, něco nešlo. Buď byl pomalý, nebo chtěl telefon počítač, nebo chtěl počítač telefon, nebo se to se mnou nebavilo vůbec. Výsledek byl ten, že se podařilo navigaci zprovoznit až ve Stockholmu jeden den před opuštěním Skandinávie. I tak bych chtěl autorů, poděkovat za pečlivé vyvedení z bludiště Stockholmských nadjezdů a podjezdů, i když rady typu "nyní to drsně otočte", které přicházeli uprostřed tunelů byly trochu zavádějící.
Silnice, policie, orientace a značení
Norové, stejně jako Švédi, došli pravděpodobně léty k názoru, že pokud udělají silnici dobře napoprvé, tak jim vydrží léta. Většina cest ve Skandinávii je tedy bez děr, široká a s plynulými zatáčkami a jezdí se po nich opravdu dobře. Ze začátku jsem se snažil dodržovat povolenou maximální rychlost, ale byl jsem jediný. Místní borci i spousta turistů nás vesele předjížděla o dost rychleji, a v tomto sportu obzvláště vynikali místní kamiony. Kamiony jsou ve Skandinávii oproti zbytku Evropy o dost delší, než jsme zvyklí, na přední masce mají většinou navařený protisobí kovový rám s pletivem a pohybují se zásadně rychlostí okolo 120 km/h.
Po čtrnácti dnes a ujeté vzdálenosti jsme udělal zkušenost, že ideální rychlost přesunu po státovkách je cca. 110 - 130 km/h, čímž se hravě zařadíte do proudu ostatních vozidel. Policisty jsme za celou dobu viděli dva - jeden se procházel za Narvikem na hranicích Norsko/Švédsko a druhý radil německé turistce ve Stockholmu. Pokud je u cesty radar, je na něj řidič upozorněn dopředu velkou cedulí a má šanci zpomalit.
Značení je bez nadsázky geniální - vždy víte, na jaké silnici se pohybujete. My několik tisíc kilometrů sledovali silnici E6, známou jako Arktickou dálnici a silnici E10 z Lofot až do třetiny Švédska. Jasné a přehledné zelené cedulky vás na každé křižovatce spolehlivě navedou, občas se vyskytne omezení rychlosti a někdy upozornění, co všechno vám může vlézt do cesty. Žádná informační džungle jako u nás. S tím, co vám mlže vlézt do cesty - viděli jsme varování před ovcemi (a opravdu hned za zatáčkou jich několik spokojeně leželo uprostřed silnice a se zájmem pozorovalo třicetimetrový kamion, co jim snažil v serpentýně vyhnout), krávami, koňmi, jeleny, losy, soby, cyklisty a jedním trollem. Nejhezčí značku ale měli ve Stockholmu, bylo na ní auto, jak padá z nábřeží do moře.
Odpočívadla jsou rozšířenou věcí, obvykle obsahují vytápěné WC někdy i s teplou vodou, často velmi čisté a s toaletním papírem, lavičky, odpadkové koše a výhled na nějaký vodopád nebo moře. Čím víc na sever, tím jsou odpočívadla hezčí a je jich víc.
Mýto jsme platili okolo Osla na Svinesundském mostu a když jsme tunelem podjížděli Oslofjord a jedině tady nám nechtěli vzít platební kartu, i když mám klasickou, embosovanou Visa Card s čipem, to znamená, že víc možností, jak ji přečíst už neexistuje.
Trajekty jsme použili několikrát, vždy to chce být na místě alespoň půl hodiny před vyplutím, ale dá se s obsluhou domluvit, i když se přiřítíte předem jen pět minut a zastavíte před ní skoro smykem.
Jotunheimen, Gjende, Bessegen
Klasická turistická cesta, kterou dříve či později absolvuje každý turista, který do Norska zavítá. V mém případě se to povedlo až na třetí pokus, poprvé jsem měl ve chvíli, kdy na hřeben Bessegenu stoupali kamarádi zničené nohy z národního parku Rondane, o tři roky později jsem s Andreou stanul na nejvyšším místě, ale i kdžy byl červen, všechno bylo pod sněhem a zamrzlé a my volili raději bezpečný návrat, než nebezpečné lezení po zledovatělých skalách. Popravdě řečeno, v minulém životě jsem tomu hřebenu musel něco strašného provést, protože i tentokrát to nebyla úplně zábava.
Trasa začíná u turistického střediska Gjendesheim (jezero se jmenuje Gjende), kde jsme zaparkovali auto, zaplatili na čtyři dny nekřesťanské parkování, koupili mapu 1:25000 a začali stoupat. Počasí sestále nemohlo rozhodnout, jestli bude ošklivě, hnusně, nebu megaultrasupernukleárně hnusně a tak všechny tyto tři stavy pravidelně střídalo. Obvykle po dobu, kdy se člověk svlékl/oblékl. Když už jsme měli něco nastoupáno, přihnal se lijavec, zmáčel nás i přes ultranepromokavé, goretexové vybavení a zmizel. Místo něj přišla hustá mlha. Do mlhy opět déšť. Pak vítr. A tak dál. Tyto stavy počasí si pro jednoduchost náhodně kombinujte po následujících devět hodin.
Schovali jsme se pod převisem u vodopádu, navlékli na sebe zbytek suchých věcí, roztáhli trekové hole do plné délky a statečně vyrazili vstříc husté mlze, která nad tím vodopádem opanovala celý hřeben. Proti nám se počali trousit Češi v počtu větším, než malém, pravděpodobně nějaký zájezd minimálně ze dvou autobusů. Chodili postupně, po jednom, či po dvou, a téměř pokaždé se naše míjení odehrávalo podle vzorce 1) úžas, že ti Norové, co jdou proti nim je pozdravili česky 2) úžas, že když jsme Češi, nepatříme k jejich stádu 3) varování, že nahoře je hnusně, mlha, déšť a zima a ať tam určitě nechodíme. Nevím, jestli je to česká vlastnost, ale vysledoval jsem v tom záměr nedopustit, aby někdo jiný dokázal to, co my jsme nedokázali, v tomto případě přejít celý hřeben. Zkusmo jsem sdělil jedné dvojici, která nám opět vykreslovala hrůzy, které nás nahoře čekají, že dole oproti tomu zuří děsivý požár, jsou sucha a vražedné bezvětří, že by to měli otočit a být rádi za mlhu. Dívali se po mě blbě.
Nahoře na hřebenu skutečně hnusně bylo, ale ne tak, že by se nedalo jít. Občas sice vítr na pár sekund rozfoukal mlhu a my zjistili, že kráčíme jen metr či dva od několikametrového srázu dolů k jezeru Gjende, ale stačilo se dobře rozhlédnout a vrátit se na značenou cestu a všechno zase bylo v pořádku.
Na exponovaném místě, tedy nad úžinou mezi jezery Gjende (984 m. n. m.) a Bessvatnet (1373 m. n. m.) se jako zázrakem roztáhlo nebe asi na pět minut, čímž umožnilo naší úderné jednotce a jednomu mladému Norovi pořídit několik hodnotných fotografií. Všichni ostatní trek buď vzdali, nebo byli jinde. Následně jsme asi hodinu sestupovali po mokrých skalách k úžině, které já opravdu monumentálně úzká a hlavně když skončí úžina směrem ke Gjende, následuje kolmá stěna cca. 400 metrů směrem dolů. Odspodu z jezera to pak vypadalo, jako by ji někdo vyzdil z rovných cihel a zamaskoval jako skálu. Asi na tři minuty přestalo pršet (ten den poprvé), udělali jsme oběd a šli dál.
K večeru jsme využili druhé tříminutovky, kdy nepršelo a rychle postavili stany. Protože jsme je stavěli na břehu jezírka, kde kro kamenů nebylo vůbec nic, nemohla být o zatloukání kolíků ani řeč. Do rohů stanu jsme tedy umístili jako zátěž velké balvany, aby nás vítr neodfoukl a kameny jsme navázali i na všechny šňůrky a třmeny.
Zhruba o půlnoci, tedy stále za světla, protože na severu je v létě polární den a i když je Jotunheimen poměrně nízko pod polárním kruhem, stmívá se asi v jednu ránu a svítá ve tři, tedy zhruba o půlnoci k jezírku dorazili v hustém a vytrvalém dešti mladý Nor a Norka. Podle hlasů vesele povykovali asi do dvou, stavěli stan, vařili si večeři, cachtali se v jezeře. Norové jsou myslím lehce stižený nějakou poruchou, která je nutí podnikat v tom nejhorším počasí procházky přírodou a být šťastní.
Ráno opět pršelo, několik hodin jsme poslouchali bušení kapek na stan, takže když na tradiční tříminutovku přestalo, naházeli jsme mokré věci do batohů a dali se na ústup. Přehodnotili jsme plán na obejití celého Jotunheimenu na zpáteční plavbu z chaty Memurubu do Gjendesheimu k autu lodí. Klesání řečeno slovy sportovního komentátora prověřilo naše kolena a trpělivost - přijela právě loď a davy turistů šli proti nám a všichni nám přátelsky kynuli "Hej Hej" a ptali se, odkud jdeme, kdy jsme vyšli, jak je nahoře...
V chatě jsme počkali cca. pět hodin, dali si kávu v přepočtu asi za 200,- Kč a do opětovného deště přijela naše loď. Nahrnuli jsme se nahoru na palubu, že se budeme kochat jezerem a bylo nám trochu divné, že ostatní se hrnou do podpalubí a kapitán se potutelně směje. Loď se rozjela. Pak víc. Pak ještě víc a pak to hnala jako kráva, vítr se nás snažil z horní paluby srazit dolů, déšť se nás snažil srazit na druhou stranu, takže možná jenom díky této rovnováze jsme nakonec nespadli do vody a lidé nám okénky zevnitř fandili. Vydrželi jsme až do konce, aby si Norové nemysleli, že jsme změkčilí.
Besseggen (Wiki)
Besseggen (nebo Besseggi) je horský hřeben v oblasti Vågå v norském kraji Oppland. Nachází se na východě Jotunheimenu, mezi jezery Gjende a Bessvatnet. Cesta po hřebeni Besseggen je jedním z nejoblíbenějších treků v Norsku. Každý rok tuto cestu absolvuje okolo 50 000 lidí.[1] Cesta po Besseggenu začíná v Gjendesheimu, vede stezkou nahoru na nejvyšší bod, Veslfjellet (1743 m), pokračuje klesáním, dále relativní rovinou Bandet (na úpatí Besshø), a končí v Memurubu, kde je jedna z variant cesty nastoupit na trajekt zpátky do Gjendesheimu. Cesta po hřebenu zabere 6 hodin bez přestávek. Z Besseggenu je nádherný výhled na jezero Gjende a jezero Bessvatnet. Jedinečným aspektem tohoto výhledu je skutečnost, že jezero Gjende leží téměř 400 m níž, než jezero Bessvatnet, a zatímco jezero Bessvatnet má modrou barvu, typickou pro ostatní jezera, jezero Gjende má barvu zelenou. Zelená barva je způsobena hlínou, která je do jezera zanášena spolu s vodou tajícího ledovce (rock flour). Při pohledu dolů směrem k Memurubu je možné spatřít řeku Muru, jak do jezera vnáší typickou barvu.
V letech 1961, 1962 a 1963 byl v létě uspořádán závod s názvem Besseggløpet přes Besseggenský hřeben. Závod organizovala Norges Orienteringsforbund ve spolupráci s Den Norske Turistforening. Rekordní čas z roku 1963 zaběhl Reidar Andreassen, který byl v cíli o čtyři a půl minuty před dalším závodníkem. Rekordní čas 1 hodina 16 minut a 48 sekund drží dodnes. Ženský rekord z roku 1963 zaběhla Valborg Østberg z Gjøviku s časem 1 hodina 39 minut a 47 sekund. 32-letá manželka a matka dvou dětí běžela závod jako zpravodajka deníku Dagbladet.
Myslím, že nejlepší popis Lofot budou Zuzky fotografie s mým krátkým komentářem
Trajekt se blíží k ostrovům, vypadá to, že už tam budeme, ale jsme ještě hodně daleko, ty zubaté vrcholky jsou pěkně vysoké.
Tady už jsme naopak téměř v přístavu, slunce zapadá, nebo možná vychází... je skoro deset hodin večer a slunce překvapivě ani nezapadá, ani nevychází, je jen schované za hradbou hor. O půlnoci se rozzáří naplno.
Skoro půlnoční vesnice na Lofotech, autoři obálek pro průvodce musí čůrat blahem.
Ráno na ostrovech, od večera, dne či noci se liší jen nepatrně.
Tou denní dobou si tu nemůžete být nikdy jisti - skoro v jedenáct dopoledne.
Mosty tu berou vážně, nedej Bože, aby jim o ně štrejchnula nějaká loď komínem.
Bydlení jako z pohlednice, jen té kultůry tu asi moc nemají. Pokud neberete jako kultutu to prostředí samo o sobě.
Na drsném severu bylo krušné počasí... (asi 150 km nad polárním kruhem)
A Lofoty naposledy - po 300 kilometrech na fjordy začnete pomalu, ale jistě nadávat a nenávidět je.
Kebnekaise
Na začátku povídání o výstupu na nejvyšší Švédskou horu Kenbekaise (2103 m. n. m.) bych rád krátce pohovořil o turistickém značení v této jinak v mnoha směrech dokonalé zemi. Český turista, rozmazlený přehlednými značkami KČT, které na něj čekají na každém druhém stromu, viditelnými rozcestníky s udáním vzdáleností, které se na něj smějí na každém větším rozcestí a přesným (většinou) zakreslením do map, je ve chvíli, kdo je konfrontován se švédskou realitou zděšený. Značení především většinou úplně chybí. Pokud se vyskytuje, je tak činěno pomocí několika kamenů, vyskládaných na sebe (obvykle je tento jev známý pod pojmem "mužik"), na kterém je červenou barvou udělaný flek, někdy je to jen flek na nějakém kameni. Rozteče mezi těmito značkami jsou zcela nahodilé - někde jsou tři během dvou metrů, někde není ani jedna během půl kilometru. Rozcestníky neexistují.
jezero s nevyslovitelným názvem Láddjujávu po kterém je možné se 5 km svézt lodí
Dalším velkým problém je fakt, že konkrétně v případě výstupu na Kebnekaise je celá trasa vedená kamenitým terénem, tedy neexistují tu žádné chodníky, jak je známe třeba z Krkonoš. Jen občas jde při velkém zaostření pozornosti vysledovat, že někudy asi chodí lidé častěji, protože je to tam "tak nějak trochu ochozený". Vlivem sesuvu kamenů a půdy občas nějaký šutr se značkou prostě zmizí a vlivem idiocoe některých jedinců se místo jednoho mužiku vyskytuje na stejném místě mužiků třeba padesát, takže turista je doslova v prdeli s orientací.
Poslední poznámka na úvod - švédský turista je zřejmě považován za křížence mezi kamzíkem, veverkou a něčím okřídleným, protože v některých místech byly značky načmárané na takové trase, že by si tam zlámal hnáty i mamut.
Tak, tolik ke značení a teď k naší cestě: především se opět ukázalo, že průvodce jako vždy kecá. Tedy, extrapoluje informace. Tedy si je vymýšlí. Uváděl, že výstup je nenáročný a dá se zvládnout za jedno odpoledne, za cca. 8 hodin tam i zpět. Tak přátelé, nedá. Švédi to dělají za tři dny a mají s sebou stan, ve kterém během těchto tří dnů dvakrát přespí. Tohle jsme nevěděli, proto jsme na tůru vyrazili v pohodě a s úsměvem na rtech v 16:30 jen s malými batohy, do kterých jsem donutil ostatní prozřetelně narvat rukavice, čepici a věci dostatek kalorií.
První etapa vedla k horské chatě pod Kebnekaise (ale hora z chaty ještě zdaleka vidět není) a byla dlouhá 19 kilometrů. Cesta vedla příjemným zarostlým údolím a byla podpořená mnoha lávkami přes bažiny a mosty přes říčky. Cesta šla zkrátit po pěti kilometrech plavbou lodí po souběžném jezeru, ale to jsme nevyužili, přesvědčeni, že nejsme žádná béčka. Se Zuzkou jsme tenhle úsek doslova proběhli za cca. 3 hodiny. Milan s Helčou dorazili k chatě asi hodinu po nás. Nahoru do skla jsme tedy vyráželi přibližně ve 21:00, počítám-li krátký odpočinek na chatě.
pleso pod Kebnekaise zhruba o půlnoci, zleva doprava přes vrcholky vedla naše trasa, samotná Kebnekaise není vidět
Z chaty jsme šli, už docela do kopce asi dva kilometry, abychom následně začali stoupat úzkou a strmou roklí kolem vodopádů vzhůru. Bohužel se ukázalo, že je to špatná rokle (ta absence značení), takže po krátké poradě vyhrála varianta Skok přes vodopád (zvládli jsme to všichni, ale byl to trochu adrenalin, vzhledem k hloubce pod námi) a následný traverz sutí do druhé, již správné rokle. Asi po kilometru jsem museli konstatovat, že terén je už zcela neschůdný pokud budeme trvat na vrstevnici a sestoupali jsme zpět do údolí na značenou cestu.
O půlnoci jsme se dostali na plesa pod vrcholem (od kterých vrchol stále není zdaleka vidět), chvíli koukali, jak se vůbec nestmívá, jak se pomalu zatahuje do té doby jasná obloha mraky a jak vrtulníky vozí k plesům movitější turisty. Vrtulník vždy zakroužil, vznesl se a zase s nimi vrátil. Při jedné otočce nabral nějaké zmožené turisty, co už nemohli dál. Těch několik málo lidí, co jsme potkali, si ťukalo na čelo, když se dozvěděli, že chceme až nahoru. To nás přimělo k vážnému zamyšlení, zda to neotočit a nevrátit se k autu. Helča a Zuzka byly pro návrat, já váhal a Milan řekl, že by šel dál. To byl ten okamžik, kdy se to zvrhlo.
Děvčata se tedy vydala na zpáteční cestu, my s Milanem jsme se odhodlali jít dál. Asi hodinu jsme lezli po kamenech a po sněhovém splazu nahoru do sedla mezi vrcholy Duolbagorny (1662 m. n. m.) a Vierranvarri (výšku jsem nikde nenašel, ale asi tak tak 1600 m. n. m.). Když jsme byli v sedle, přihnala se mlha a začalo foukat a poprchávat. Cesta vedla dál, na vrchol Vierranvarri , na kterém se přidal do party hustý déšť.
Údolí cestou ke Kebnekaise, za těmi horami je Kundsdenlege - švédská národní turistická cesta
To už byly tři hodiny ráno, únava byla znát. Vyvrkl jsem si kotník. Milan od začátku šel neuvěřitelně pomalým tempem, takže jsem na něj co sto metrů musel čekat, abychom se v mlze neztratili. Nebylo síly, která by ho donutila zrychlit, propadal jsem lehké hysterii). Následně jsme hodinu sklesávali do údolí ke dvěma plesům, kde někdo stanoval. V údolí (4:00) to vypadalo, že usneme (vstávali jsme den před tím v devět ráno). Vynadal jsem Milanovi, že když už mě hecnul, že tam doleze, i kdyby nechtěl a stoupali jsme konečně na samotnou Kebnekaise. Déšť zesílil, mlha zhoustla a Milan zjistil, že dál už nemůže. Šel jsem sám, že na něj někde počkám. Někde byla chata. Zjevila se z mlhy na poslední chvíli, takže jsem do ní málem narazil. Byla odemčená a nebylo v ní vůbec nic, jen stůl, lavičkla a postel bez matrace. Ale nepršelo v ní a nefoukal v ní vítr. Volal jsem asi 15 minut do mlhy pode mnou na Milana, ale byl moc vzadu a neslyšel mě. Natáhnul jsem se na postel, že se zkusím trochu prospat, ale po deseti minutách mě probudila zima - mrzlo. Moje tělo pomalu vychladlo a začalo namrzat. Vyšel jsem ven a znovu zkusil volat na Milana, tentokrát se ozval pár metrů nad chatou. Přešel ji. Chvíli jsme odpočívali, načež mě Milan řekl, že dál už prostě nemůže a že zkusí usnout.
Vyrazil jsem na vrcholek sám, i když slovo vyrazil není úplně popisné - kulhal jsem nahoru asi hodinu. Když skončili kameny, terén se trochu narovnal a přišla taková mlh,a že nebylo vidět na metr před sebe. Musel jsem se často vracet a hledat značku, nebo náznak vyšlapané cesty. Nakonec se to nějak povedlo a já stanul u ledovce. Dokud to byl jen sníh, poradil jsem si pomocí trekových hůlek, ale když se přede mnou zvedla stěna z modrého, průhledného ledu, musel jsem konstatovat, že dál už se nedostanu. Výstup jsem tedy ukonči v cca. 5:40 asi 20 metrů pod vrcholem. Chtělo to železa na led. Nafotil jsem pár snímků mlhy a vydal se na sestup. Opět jsme několikrát zabloudil, z toho dvakrát jsem se ocitnul na samém okraji srázu, ale v obou případech jsem se včas všimnul, že další krok už je do prázdna. K chatě jsem sestoupil za cca. další hodinu, Milan pochodoval zmrzlý po místnosti. Vydali jsme se hned dál, tedy hlouběji.
to, co se jeví jako potok je ve skutečnosti značená turistická cesta po dešti
Jestliže doteď šel Milan pomalu, teď už skoro couval. Sestup dolů nám trval do 9:00 (to už jsme nespali 24 hodin). Následný výstup byl okořeněný ještě silnějším deštěm a ještě silnějším větrem s ještě hustější mlhou. Několikrát jsme na sebe museli volat, abychom se našli. Na vrcholku té hory, co nám stála v cestě dolů jsem si odrazil oba nehty na palcích u nohou. Další hodinu jsme klesali do sedla na sněhovým splazem, ze kterého jsme to vzali kolmo dolů po sněhu s tím, že bylo potřeba opatrně zakopávat do sněhu paty. Upadl jsem jenom jednou, ale v pádu dolů do údolí mě zachránila treková hůl, kterou jsem stihl zapíchnout do sněhu pode mnou, Ohnula se, ale nezřítil jsem se.
Dole u ples jsme začali potkávat první ranní turisty. Čisté, navoněné, usměvavé. Všichni se ptali, jestli jsme byli nahoře a jak to tam vypadá. Neuměl jsem jim to říct, viděl jsem tam jenom mlhu. K turistické chatě pod skály jsme pak pajdali, klopýtali a mokli až do 13:00. Vzhledem k tomu, že už jsme oba sotva stáli na nohou a před námi bylo ještě 20 kilometrů k autu, koupili jsme si letenky na vrtulník a v 17:00 jsme každý jedním (bylo dost zájemců) odletěli z hor do osady Nikkaluokta, kam pro nás Helča přijela autem z blízkého odpočívadla, kde holky mezitím postavily stany. Holky dorazili dolů ráno v devět a stihly se trochu vyspat.
Tuhle fotografii jsem převzal z webu, ale přesně ukazuje etapu výstupu na vrchol od horské chaty. Pravá větev už tam nepatří, vraceli jsme se tou samou cestou (i když tu první rokli jsme si dali v rámci bloudění směrem tam).
Vrcholová fotografie, ze které nejde nic poznat.
