Zobrazují se příspěvky se štítkemměsto. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemměsto. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 13. prosince 2009

2009 - Drážďany


13. prosince 2009

Předvánoční návštěva Drážďanských vánočních trhů, klobásy v bagetě se šíleně pálivou hořčicí, všude plno krásných staveb, parků a jezírek a Jirkův zlomený klíč od auta, když se s ním pokoušel povolit stativ. BMW jezdí po nové dálnici D8 jako drak a venku už je pekelná zima, když se setmí.

***



Drážďany (Wikipedie)

Drážďany (německy Dresden [dresdn], lužickosrbsky Drježdźany) jsou zemským hlavním městem a současně druhý největším městem Saska s postavením městského okresu (Kreisfreie Stadt). V blízkosti Drážďan se nacházejí některá další významná města, například Chemnitz (80 km západně), Lipsko (100 km severozápadně) a Berlín (170 km severně). 150 km jižně se pak rozkládá Praha, 230 km východně se nalézá Vratislav (Wrocław).


Charakter města

Z původně rybářské vesnice, sídla kupců a markraběcího sídla se Drážďany vyvinuly do lázeňské a královské rezidence a staly se později zemským hlavním městem Saska. Nyní tak jsou politickým centrem spolkového státu se sídlem zemské vlády, sněmu, jakož i dalších zemských úřadů. Město má postavení městského okresu (Kreisfreie Stadt) a je sídlem vládního obvodu Drážďany, technické univerzity, a též i dalších mnoha vyšších odborných i jiných škol. Je důležitou dopravní křižovatkou; má vlastní systém tramvajové a autobusové dopravy, kolem něj a přes jeho území prochází několik dálnic.

Počet obyvatel překročil kolem roku 1852 hranice 100 000, čímž se staly Drážďany podle tehdejších měřítek velkoměstem. Město tvoří jádro stejnojmenné aglomerace ve střední Evropě. Spolu se Cvikovem (německy Zwickau), Chemnitz, Lipskem (něm. Leipzig) a Halle tvoří Drážďany „metropolitní region saského trojúhelníku“. V roce 2006 oslavilo město 800 let.

Přírodní poměry

Drážďany leží u řeky Labe (něm. Elbe) mezi východními výběžky Krušných hor (něm. Erzgebirge), strništi Lužických hor a Labskými pískovci. Díky své přírodní poloze a svému baroknímu a mediterárnímu architektonickému půvabu je město nazýváno Polabskou Florencií. Nejvyšším vrcholem Drážďan je Triebenberg.

Město je svou rozlohou po Berlínu, Hamburku (něm. Hamburg) Mnichově a Kolíně nad Rýnem (něm. Köln) pátým největším velkoměstem Spolkové republiky Německo.

Původ názvu města
Slovo Drážďany (německy Dresden) bylo odvozeno ze starosrbského označení Drežďany pro lidi původem z oblastí bažin a lužních lesů.

Struktura města - Místní části Drážďan: 
Již v roce 1958 byly Drážďany rozděleny do pěti okrsků střed, východ, západ, jih a sever. Od roku 1991 je město rozděleno do deseti částí. Po připojení dalších obcí vznikly nové čtvrti. Každá městská část má vlastní úřad, radnici a radu (něm. Ortsbeirat) podle § 71 saského obecního pořádku.

Představitelem městské části je starosta (něm. Oberbürgermeister) nebo jedna jím pověřená osoba. Radní jsou pak voleni městskou radou podle počtu mandátů té které strany, který získává každá z nich při volbách v jednotlivých okrscích. Devět nově vzniklých osad, které se skládaly z několika menších obcí, získaly ke konci 90. let 20. století status osady.

Historie
V roce 1206 je vedená první písemná zmínka o Drážďanech.Ve městě vznikla řada barokních budov svým rozsahem a významem přesahující význam Drážďan jako metropole Saska. Mezi nejvýznamnějšími uveďme galeriiAlbertinum, Zwinger, Taschenbergpalais, kostely Hofkirche a čtvercového půdorysu Frauenkirche nebo operu Semperoper, z okolí zámek Pillnitz, Japanisches Palais a Moritzburg.

Za druhé světové války bylo město od 13. do 15. února 1945 kvůli masivním leteckým náletům RAF a USAAF téměř kompletně zničeno. Zhruba 45 % všech bomb byly zápalné bomby, jež způsobily velký požár celého centra města (tzv. požární bouře). Přesný počet všech obětí je dodnes neznámý, neboť se zde nacházelo mnoho utečenců z východní fronty a město bylo tehdy zcela přeplněno. Podle závěrečné policejní zprávy z března 1945 byly nalezeny ostatky 18 375 mrtvých, přičemž celkový počet obětí odhadoval drážďanský policejní ředitel na 25 tisíc lidí. Kvůli obraně proti vypuknutí epidemie musely být tisíce neidentifikovaných těl obětí spáleny. Nechtěným důsledkem leteckého bombardování Drážďan byl i omyl, kdy byla namísto Drážďan dne 14. února 1945bombardována také Praha.

V roce 2002 byly Drážďany vzhledem ke své poloze na řece Labi stejně jako část Česka postiženy tisíciletou povodní.

***







Frauenkirche (Wikipedie)


Frauenkirche („Kostel naší paní“) tj. Panny Marie je luteránský kostel v Drážďanech, Německu, jeden ze symbolů Drážďan. Frauenkirche byl zničen během druhé světové války při kontroverzním náletu na Drážďany dne 15. února 1945. Později byl rekonstruován jako symbol smíření mezi bývalými válčícími mocnostmi. Rekonstrukce exteriéru byla dokončena v roce 2004, a interiéry byly dokončeny v roce 2005. Po 13 letech nákladné rekonstrukce byl znovu vysvěcen 30. října 2005, v předvečer protestantského svátku Den reformace.

Frauenkirche byl vybudován jako luteránský kostel. Saský vládce, Fridrich August II. (1670-1733), byl sice původně protestant, ale konvertoval ke katolicismu, protože se ucházel o polskou korunu. Původní barokní kostel byl postaven v letech 1726 až 1743 a byl navržen drážďanským městským architektem George Bähr (1666-1738), jedním z největších mistrů německého baroka. Bährova výrazná architektura kostela zachytila nový duch protestantství. V roce 1736 slavný stavitel varhan Gottfried Silbermann (1683-1753) postavil pro Frauenkirche třímanuálový, čtyřicetitřístopý nástroj. Varhany byly nainstalovány 25. listopadu a Johann Sebastian Bach (1685-1750) je představil veřejnosti koncertem 1. prosince. Nejobdivuhodnější na kostelu je bezpochyby jeho neobvyklá, přes dvacet šest metrů vysoká kupole zvaná die Steinerne Glocke neboli kamenný zvon. Je to triumf techniky a inženýrství své doby srovnatelný snad jen s Michelangelovou kupolí pro baziliku svatého Petra v Římě. 12 000 tunová kupole se tyčí ve výšce čtyřiceti metrů bez jakýchkoliv vnitřních podpěr. Přes veškeré negativní předpovědi zůstala kupole po celou dobu stabilní. V roce 1760 byl přitom zvon zasažen více než 100 dělovými koulemi pruské armády během sedmileté války. Dokončený kostel dodal Drážďanům výraznou siluetu, jež byla zachycena ve známých obrazech Bernada Bellotteho zvaného Canaletto. V roce 1849 se kostel stal srdcem revoluce známé jako květnové povstání v Drážďanech a byl obklopen barikádami. Přes 200 let kostel zcela dominoval drážďanskému panoramatu.

Kostel byl kompletně zničen během náletu na Drážďany a zbytky kamenů ponechány v centru města na dalších 45 let. Krátce po skončení druhé světové války se začalo s číslováním a konzervováním zbylých kamenů a trosek. Vzpomínky a pieta místa zabránila komunistickým úřadům v odstranění trosek a vytvoření parkoviště. V roce 1982 se ruiny stávají místem pokojných protestů proti komunistickému režimu. Ve výročí bombardování 400 obyvatel Drážďan uctilo památku tichem a svíčkami.

Už v posledních měsících války se objevovaly snahy o rekonstrukci kostela. Z politických důvodů se ale rekonstrukce neuskutečnila. Trosky byly zakonzervovány a prohlášeny válečným památníkem stejně jako trosky katedrály v Coventry v Anglii, která byla zničená německým bombardováním v roce 1940. Po znovusjednocení Německa se situace obrátila. V roce 1989 založil Ludwig Güttler občanskou iniciativu „Společnost pro rekonstrukci Frauenkirche“ a začal masivní fundrasingovou kampaň, která vedla k získání dostatečného počtu financí. Sen se stal skutečností. Tisíce architektů, historiků a inženýrů seřadily tisíce kamenů, identifikovali je a označili pro znovupoužití ve stavbě. Rekonstrukce Frauenkirchenu stála 180 miliónů € (5,4 miliard Kč). Drážďanská banka zaplatila více než polovinu ceny pomocí příspěvkových certifikátů a sama přispěla částkou 7 miliónů eur. Dalších 2,3 miliónů euro se vydělalo pomocí symbolického prodávání stavebních kamenů. Přispěl i slavný německo-americký vědec Günter Blobel, který věnoval na rekonstrukci peníze, které získal v roce 1999 spolu s Nobelovou cenou za fyziologii a medicínu (asi 820 000 Euro).

Samotná rekonstrukce trvala 12 let. Originální stavební plány z 18. století se nezachovaly, informace o původní stavbě byly čerpány ze starých obrazů a fotografii a z dokumentace opravy kostela vykonané ve 20. letech 20. století. Podle nich byl sestaven přesný počítačový 3D model stavby. Každá původní část byla zaevidována a bylo jí určeno příslušné místo v modelu - do stavby se tak podařilo zakomponovat 43% původních součástí. Architekti upravili proti původním plánům zejména podzemní prostory, kde vznikl koncertní sál. Všechny nosné pilíře byly nově postaveny z pískovce. 12 000 tun vážící kopule byla vytvořena postupným skládaním přesně opracovaných kamenných částí na nosný dřevěný skelet, který byl nakonec odstraněn. Kostel má po rekonstrukci zabudovanou klimatizaci, elektrické osvětlení a kompletní ozvučení.

***


Zwinger (Wikipedie)


Zwinger je známá barokní stavba, ležící ve starém městě saských Drážďanech. Zwinger leží v místech, kde bylo původně městské opevnění, konkrétně to byl prostor mezi vnější a vnitřní městskou zdí. Tomuto úseku se říkalo Zwinger, od toho název této památky. V roce 1945 při bombardování Drážďan byl komplex budov velmi poničen, byl však znovu zrekonstruován a dostavěn.

Příkaz ke stavbě
Příkaz ke stavbě vydal saský kurfiřt August II. Silný, který se později v roce 1697 stal polským králem. Jako mnoho dalších napodoboval životní styl Ludvíka XIV., proto nechal postavit krásné stavby a pořádal řadu slavností a večírků. Budovu nechal stavět jednak za účelem jezdeckých a maškarních slavností, jednak chtěl nechat vystavět oranžerii, kde by se pěstovaly pomerančovníky. Později, po slavnostech u příležitosti svatby kurfiřtova syna, však už Zwinger přestal být tak oblíbený pro pořádání her a slavností a sloužil především jako galerie.

Průběh stavby za Pöppelmanna
Provedením prací byl pověřen architekt Matthias Daniel Pöppelmann, který stavbu pojal jako umělecké veselé dílo. Mnohé plastiky, kterými byl Zwinger vyzdoben, vytvořil sochař Balthasar Permoser. Snad jeho nejzdařilejší dílo na tomto projektu – Koupel nymf je umístěné za Francouzským pavilónem v prostoru s jeskyněmi, sochami a fontánami. Stavba nebyla dokončena za architektova života, dočkal se ale dostavby Korunní brány, ze které po obou stranách vybíhají dvě symetrické galerie, na každé straně v centru s jednou galerií. Na straně jihovýchodní je to pavilon se zvonkohrou, na druhé straně hudební pavilon.
Přestavba v 19. století

Současnou podobu dostal Zwinger až v 19. století, kdy zde architekt Gottfried Semper vybudoval neorenesanční budovu obrazové galerie. Tato galerie dodnes přechovává taková díla jako Sixtinská Madona, díla od Rembrandta a dalších významných umělců.

Pavilón se zvonkohrou
Tento pavilón s půdorysem ve tvaru oválu, dostavěný v roce 1728, byl původně hlavním vchodem do Zwingeru a označoval se jako Městský pavilón. Dnešní název získal proto, že při rekonstrukci v roce 1936 byla do prostředního okna umístěna zvonkohra se 40 zvonky z míšeňského porcelánu. Vzhledem je téměř stejný jako protilehlý hudební pavilón. Je zdoben ornamenty a postavami antických hrdinů. Dnes se v něm nachází výstavní prostory.

Sbírky
Ve Zwingeru můžete i dnes vidět řadu cenných a vzácných sbírek a uměleckých děl. Mězi ně patří i sbírka porcelánu, s cennými porcelánovými plastikami z doby míšeňské manufaktury i s díly Friedricha Böttgera, který vynalezl bílý tvrdý porcelán.

***




***

středa 28. října 2009

2009 - San Marino


První den
Grossglockner
Úterý, 28. října 2009

Naše rychloexpedice se již od začátku nesla ve znamení svého prvotního organizátora - Kachny. Jednoduchý plán (prostě pojedeme do San Marina, vole), jednoznačné cíle (co nejvíc, debile, hlavně Pisu), organizační zajištění (sežeň auto) a přátelská atmosféra (bolí mě hlava, nemluvte na mě). Aha, málem bych zapomněl, taky s námi byla ONA. Start byl stanovený na úterý, v pět hodin ráno, což se kupodivu skoro na minutu přesně i podařilo, i když jsme kvůli tomu musel vstát ve tři, abych ty dva pitomce (Kachnu a Žáčka) mohl v půl páté vykopat z jejich pelechů u Kachny doma. Dokonce i ten batoh jsem odnesl. Za odměnu se nechali pozvat na Rozvadově k McDonaldovi. Cesta přes Německo byla standardně nudná až fádní, legrace začala u Rakouských hranic, kdy se ukázalo, že jedna ze dvou věcí, které měl zajisti Kachna zajištěná není. Neměli jsme reflexní vestu, přišla nás jen na 8 EUR na benzínce. Má telefonní navigace ukázala svoji dobrodružnou a levicově orientovanou povahu, neustále nás nabádala, ať sjedeme vlevo, v tunelu nám radila, ať se otočíme a několikrát nás zavedla do zapadlého údolí mimo dálnici, prohlédla si to tam a zase se vydala nazpátek. Doma se pak zpětně ukázalo, že si občas taky zapnula přístup na internet, takže mě to vyšlo na dalších cca.100 EUR vícenákladů. Grossglocner Hochalpenstrasse byla kouzelná, i když drahá (27 EUR), Kachna nám až skoro pod vrcholek Grossglockneru tvrdil, že to ještě není on, že tohle jsou jen nějaké bezvýznamné kopečky, ty pravé Alpy budou mnohem vyšší. Když se ukázalo, že kecá, simuloval bolest hlavy, vyčerpání a prasečí chřipku. V nočních hodinách jsme projeli Dolomity, já si koupil uzenou šunku a protože u Modemy už byla tak hustá mlha, že se dala nejenom krájet, ale i balit do celofánu, vyhlásil jsme stav nouze a šli jsme spát.

***



Druhý den
Passo delle Radici, Pisa, Voltera, San Gimignano
Úterý, 29. října 2009

Na cestu jsme se vydali brzy ráno, aby nás místní vinaři nezmlátili, že jim spíme na zahradě. Mlha se skoro rozplynula, takže když jsme zabloudili za Mantovou cestou na Passo delle Radici, bylo to prokazatelně něčím jiným. Posádka se ukázala jako nesvéprávná - Kachna simuloval bezvědomí, Žáček zvrací. Oba byli zaskočení, že v horách jsou zatáčky. Oběd jsme si dali na Passo delle Radiči, zakouřili, popili a upadli do zdravého, opileckého spánku vyčerpaných řidičů (já). Naposled si pamatuju, že jsem mával z okýnka na nějaké Italy a pak mě vzbudili až v Lucce. Prohlédli jsme si ji jen zběžně z jedoucího vozu (to je to vopevnění, pitomci, tady zahni na Pisu) a jeli do dalšího města - do metropole na řece Arno, kde se věže staví jedině šikmě. Kachna si všechno vyfotil, chvíli šmíroval zoomem líbající se páry na druhé straně Náměstí zázraků (asi že je zázrak, že jim ta věž ještě nespadla), nakoupil magnetky a leporelka za asi 20 EUR a hnal nás sprintem k moři, naštěstí jsme ale znal cestu, takže jsme se skoro neztratili. V moři jsem se ale koupal jen já, ty dva měkejši tam nevlezli, Kachna simuloval rýmičku a Žáček simuloval potřebu se pak vysprchovat, ale když sprcha nejni, tak sprcha nejni... Ještě večer, už za tmy jsme se přesunuli do Voltery, celou si ji v klidu prošli, neb byla úplně prázdná a Kachan nás nahnal ještě do San Gimignana. To byla taky příjemně prázdné. Absolvoval jsem to v klidu jen proto, že ta města znám, už jsme v nich několikrát byl a tak jsem jen nasával novou atmosféru. Být tu poprvně, shodil bych ho z hradeb. Spali jsme před Sienou někomu na zahradě, kolem nás vyli vlci.

***


Třetí den
Siena a Florencie
Úterý, 30. října 2009 

Ranní přesun do Sieny byl pastí - do Sieny se zajet z dálnice dalo, ven už ne. Dali jsem si mléko, já tunu zmrzliny, protáhnul jsem ty dva po uličkách a přes Pallazo di Campu a Duomo, všichni byli spokojení, parkovali jsem před fitkem dole u městké brány, nezmlátili nás, jen nám zatarasili cestu autem a museli jsme čekat, až skončila hodina aerobiku pro seniorky. Jedna seniorka nám pak hrozila na rozloučenou. Florencie byla kupodivu stále ještě plná lidí, chvíli jsme bloudili, ale nakonec jsme našli řeku a podél ní šli k Mostu Zlatníků (kýč a hnus plnej lidí), k radnici (boží socha koně nad hlavou, David má malýho famfulína), k dómu (je narvanej mezi domy, takže zblízka je to prostě jen bílá vysoká zeď) a ke zlatým dveřím (prostě dveře, co se lesknout a všichni na ně čumí). Fuj, pořád se mě to město moc nelíbí.

***


Čtvrtý den
San Marino a Benátky a domů!
Úterý, 28. října 2009 

Většinu noci jsme se přesouvali přes Apeniny k San Marinu - cesta se klikatila tak, že bylo blbě už i mě, pak padla tma a cesta se začala stále zužovat, až skončil asfalt a my jeli nějakou kamzičí stezkou. Kupodivu jsme San Marino strefili, navigaci to myslím zachránilo život. Spali jsem na nějaké vinic, byla kosa jako prase. Ranní prohlídka San Marina se nám asi líbila z celé expedice nejvíc, protože město bylo tiché, prázdné a v krámu s chlastem na nás mluvili česky. Obešli jsme všechny čtyři hrady a kochali se do systosti. San Marino je moc pěkné místo, kde by se dalo žít. Kachna má závratě, abych nezapomněl. To jen do sbírky k tomu, že nemá orientační smysl. Teď mě napadá, proč zrovna s ním jezdím na hory? Přesun do Benátek jsme neprozřetelně svěřili opět navigaci, která se nám po 300 kilometrech odměnila radou "Nyní se naloďte na trajekt". Byl jsem velmi sprostý. Benátky jsem vynechal, odvezl jsem ty dva a počkal u továrny, mám už Benátek plný zuby. V noci jsme se dlouhou jízdou dopravili až domů, kde jsem konečně usnul v posteli. Howg.

***


Großglockner 3798 m n. m. (Wikipedie)

je nejvyšší hora Rakouska, která se nachází ve skupině Glockner patřící do Vysokých Taur a na hranicích spolkových zemí Korutany a Tyrolsko. Jméno hory Štíhlá, ledovcovo-skalnatá pyramida v bočním výběžku hlavního alpského hřebene připomíná svým tvarem zvon – odtud název „Velký zvon“ (Großglockner). Prvovýstup Jako první vystoupil na vrchol Großglockneru 28. července 1800 pětičlenný tým z početné expedice, která byla zorganizována na popud biskupa Franz-Xavera Salm-Reifferscheida z korutanské diecéze Gurk. Členy vrcholové skupiny byli bratři Martin a Sepp Klotzovi, farář Horasch a dva tesaři. Skupina Glockner Horská skupina Glockner (Glocknergruppe) je jednou ze sedmi částí, na něž se člení Vysoké Taury. Leží na území Korutan, Tyrolska a Salcburska. Na severu je ohraničena řekou Salzach. Na západě ji od skupiny Granatspitzen odděluje Stubachtal a od skupiny Venedigeru Tauerntal. Jižní hranicí tvoří Kalser Tal a Leitertal. Z východu ji uzavírá sedlo Hochtor, Seidlwinkl a Rauristal. K významným horám patří kromě Großglockneru také Großes Wiesbachhorn (3564 m), Johannisberg (3453 m), Hoher Riffl (3338 m), Fuscherkarkopf (3331 m), Kitzsteinhorn (3203 m). Skupina Glockner patří k nejvíce vyhledávaným oblastem rakouských Alp, nejznámějším střediskem je Kaprun. Velká část skupiny náleží do Národního parku Vysoké Taury (Nationalpark Hohen Tauern).

***


Siena (Wikipedie)

Siena Siena je město ležící uprostřed italského Toskánska, je hlavním městem stejnojmenné provincie. Do všeobecného povědomí se Siena zapisuje jako historické kulturní město s výborně zachovalým středověkým architektonickým dědictvím. Proto je Siena zapsána na seznam památek světového dědictví UNESCO.


Známé je především náměstí Piazza del Campo. Po obvodu tohoto náměstí každým rokem vede trasa tradičního dostihu, tzv. Palio, při kterém spolu soupeří jezdci z jednotlivých čtvrtí města. Čtvrť, která vyhraje, má poté právo uspořádat bujarý večírek ve čtvrti, která dostih prohrála, a to bez jakýchkoliv postihů. Centrum města je obklopeno několika branami, spojených systémem hradeb. Za svou zachovalost vděčí především faktu, že během druhé světové války nebylo na rozdíl od většiny ostatních italských měst vybombardováno. Florencie Florencie (italsky Firenze) /firɛːntse/ je metropole italského Toskánska, ležící na řece Arno. Ve středověku byla Florencie centrem významné městské republiky, která se za vlády rodu Medicejských přeměnila na toskánské vévodství (1531), které se později stalo velkovévodstvím (1569). V dobách republiky a především za Medicejských došlo k velkému kulturnímu rozkvětu města. V 15. století se Florencie stala kolébkou renesance a kulturním centrem severní Itálie. Od roku 1982 je historické centrum Florencie zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO. Dějiny města Římské období Florencie byla založena roku 59 př. n. l. na pravém břehu Arna římskými vojáky – veterány Julia Caesara a získala název Colonia Florentia - Kvetoucí. Sídlo typu vojenského tábora mělo obdélníkový tvar se čtyřmi branami na každou světovou stranu. Hradby procházely dnešním Piazza del Duomo na severu, Piazza della Signoria na jihu, Via del Tornabuoni na západě a Via del Proconsolo na východě. Do roku 150 n. l. bylo ve městě vybudováno forum (na místě dnešní Piazza della Repubblica), kapitol, chrám, lázně, akvadukt a amfiteátr. Ekonomický rozvoj antického města byl spojen s blízkostí silnice Via Cassia vedoucí z Říma do severní Itálie. Dále měla nová kolonie spojení se zdejšími etruskými městy a po Arnu také se Středozemním mořem. Díky tomu se z Florencie se stalo v prvních dvou staletích významné obchodní středisko. Ve městě se začali usazovat obchodníci přicházející z východu, kteří přinesli do kraje ve 3. století křesťanství. Nová víra se zpočátku šířila pomalu. Významnější nástup nastal až po roce 393, kdy se do Florencie uchýlil sv. Ambrož, vyhnaný z Milána. Ambrož zasvětil roku 393 nejstarší kostel na severním předměstí sv. Vavřinci (San Lorenzo) a ustavil tu biskupa. To znamená, že se San Lorenzo stal původní florentskou katedrálou. Na přelomu 4. a 5. století vznikl další kostel na levém břehu Arna - Santa Felicita (někdy bývá považován za nejstarší kostel ve městě). Po smrti prvního biskupa roku 433 bylo biskupské sídlo přeneseno do Baptisteria San Giovanni, které se poté stalo na dlouhá léta florentskou katedrálou. Středověk Po pádu západořímské říše byla za barbarských vpádů pustošena Florencie i celé Toskánsko a nastal zde hospodářský a politický úpadek. Ke krátkému rozmachu došlo za vlády Byzance v letech 553 - 569. Langobardi, kteří přišli do severní Itálie roku 568, měli o zničenou Toskánu zájem pouze z obranného hlediska proti jižnějším državám Byzantinců. Toskánsko Tuscia se v té době stalo vévodstvím, rozčleněným na menší podvévodství. Nejvýznamnějším střediskem byla Lucca, kterou Langobardi zřejmě dobyli jako první toskánské město. Vedle Luccy prosperovala zřejmě i Pisa jako obchodní námořní i opěrný bod. Ostatní toskánská města byla včetně Florencie zanedbávána. V 6. století žilo ve městě sotva tisíc obyvatel, v 7. století jejich počet ještě poklesl. Toskánsko a Florencie se začaly znovu vzmáhat v 8. století, poté co 774 dobyl langobardskou říši Karel Veliký. Došlo zde k rozvoji obchodu a měst. V polovině 9. století byla založena toskánská marka s centrem v Lucce - poprvé je v pramenech zmíněna k roku 934. V té době zde již panovaly feudální poměry a města byla v moci feudální vrchnosti, především biskupů. Roku 1032 získala markrabství hrabata z Canossy. Poslední členka rodu Matylda Toskánská se stala toskánskou markraběnkou roku 1076 po smrti svého otce a bratra a přesídlila z Luccy do Florencie. Věhlas města jako oblíbeného sídla markraběnky začal stoupat a Florencie se znovu začala přeměňovat ve kvetoucí obchodní středisko. V sporu Řehoře VII. s císařem Jindřichem IV. poskytla Florencie podporu Matyldě, která byla horlivou přívrženkyní papeže. Rivalita císařů a papežů později významně poznamenala osudy dějiny Florencie. Matylda odkázala své državy papeži. Toskánská města včetně Florencie využila po její smrti (1115) zápasu mezi císařstvím a papežstvím a emancipovala se během 12. století z moci feudálních pánů. Ve Florencii se důležitým obdobím pro formování samosprávy stalo 13. století.

***


Pisa (Wikipedie)

Pisa /ˈpiːsa/ (latinsky Pisae) je město v Toskánsku, hlavní město stejnojmenné provincie. Město má rozlohu 185 km² a zhruba 88 400 obyvatel. Město se nachází na březích řeky Arno, 10 km východně od ústí. Pisa je známá po celém světě díky své šikmé věži na Piazza dei Miracoli (Náměstí zázraků).


Historie

Pisa byla založena na ústí řeky Arno pravděpodobně Řeky. Podle latinských spisovatelů vznikla ve 13. století př. n. l., 550 let před založením Říma. Dočasně patřila Etruskům a za Římanů byla jedním z center vlády nad Středozemním mořem. V středověku byla důležitým obchodním přístavem a jednou z námořních republik (repubbliche marinare). Díky velkému přístavu Pisa živě obchodovala, stala se soupeřem Janova a Benátek. Ve 12. a 13. století ovládla Sardinii, Korsiku a většinu pobřeží směrem na jih. Teprve porážka v námořní bitvě s Janovem v roce 1284 a postupné zanášení přístavu bahnem ukončily toto zlaté období. V roce 1405 se město dostalo pod nadvládu Florencie. Medicejští podporovali vědu, umění a obnovili pisánskou univerzitu, na které koncem 16. století učil i zdejší rodák Galileo Galilei. V novověku se ústí přemístilo a přístav zmizel. Místní univerzita se stala známou a v dnešní době je to známé univerzitní centrum. Ve 20. století se Pisa stala turistickým městem. Šikmá věž v Pise Šikmá věž (Torre pendente) se nachází v Itálili v Pise. Stojí na Náměstí zázraků (Piazza dei Miracoli) , společně s dómem (katedrálou) a kruhovým baptisteriem (křestní kaplí). Je vysoká 56 metrů. Věž je postavena z bílého mramoru. Výstavba samostatně umístěné cylindrické (samozřejmě svislé) zvonice byla zahájena v roce 1173, ale už krátce po začátku stavby v roce 1173 se začala naklánět. Důvodem jsou mělce založené základy v měkké hornině. Zajímavostí je, že věž se původně nakláněla na opačnou stranu. Stavitelé se rozhodli náklon vyrovnat tím, že do země k základům házeli kameny a větve. Plán sice vyšel a věž se vyrovnala, ale později se začala naklánět znovu, tentokrát na opačnou stranu. Když v roce 1185 dosáhla výšky tří pater, projevilo se jasně její naklonění. Práce byly přerušeny, ale o 90 let později byla nakloněná věž protažena o další poschodí. Nový architekt se pokusil zastavit další naklánění tím, že další patra stavěl mírně nakloněná na druhou stranu, aby se změnilo těžiště věže. Tento plán vyšel a věž se dále nakláněla mnohem pomaleji. Stavitelé nakonec rezignovali na realizaci původního projektu (měla se stát nejvyšší zvonicí své doby) a v roce 1350 bylo šesté patro zakončeno stolicí pro zavěšení zvonů. Protože se vychýlení vrcholu věže ve 20. století zvětšilo na více než 5 metrů, byla v roce 1990 věž pro veřejnost uzavřena a začaly intenzivní záchranné práce. Do země byla mimo jiné zapuštěna železná lana, která základy upevňují, Specielními stavebně technickými postupy byla pomalu a opatrně odsávána část měkkého jílovitého podloží nacházejícího se pod základy věže. Sklon věže se začal postupně zmenšovat a v současné době je vychýlení věže jen cca 3 metry. Proto byla nedávno věž opět otevřena. San Gimignano San Gimignano je město v Itálii, v oblasti Toskánsko a provincii Siena. San Gimignano je proslulé svou jednotnou středověkou architekturou a svými 15 věžmi. Stará část města je od roku 1990 zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO. Historie Příběh tohoto toskánského městečka začíná ve 4. století př. n. l., kdy byla na místě, kde se nyní San Gimignano nalézá, založena etruská osada, pojmenovaná Velathri podle bohyně lesů. Za dob antického Říma bylo známé jako Silvia. Své nynější jméno získalo až později, podle Svatého Gemignana, biskupa modenského, který za ostrogótských válek (6. století) zachránil město před řáděním barbarského krále Totily. Ještě v 11. století bylo San Gimignano pouhá vesnička sestávající ze 4 domů, ale už o sto let později se z něj stala (1199) městská komuna. Město získalo své bohatství díky výhodné poloze (nacházelo se totiž na Via Francigena, obchodní spojnici mezi Itálií a Francií), pěstování šafránu a také vinné révy – odrůdy Vernaccia. Jednotlivé šlechtické rody stavěly nejen honosné paláce, ale také obranné věže – ve 14. století jich zde stálo přes 70. Do dnešních dob se dochovalo 15. V této době také vznikla většina uměleckých děl nacházejících se ve městě. 14. století bylo také ve znamení krvavých půtek mezi guelfy z rodiny Ardinghelli (na straně papeže) a ghibellinskými (procísařskými) Salvuccii. Po téměř 100 letech bojů požádalo město o pomoc Florencii. Florenťané přišli, nastolili pořádek, ale už neodešli. Sangimignanští měšťané snášeli nadvládu Florencie těžce. Nejvíce je zkrušily obchodní restrikce, které také zruinovaly export. Aby zlomili jakýkoli odpor, postavili Floreňťané pevnost Rocca. Město postupně upadalo. Ironií osudu je, že právě proto se město zachovalo v nezměněné gotické podobě, bez pozdějších přístaveb. Ve 20. století se stalo vyhledávaným turistickým cílem. Pamětihodnosti Městské opevnění románský kostel San Francesco Piazza della Cisterna Vecchio Palazzo del Podesta bazilika Nanebevzetí Panny Marie paláce a věže Bazilika Nanebevzetí Panny Marie Je jedním z nejkrásnějších příkladů románské architektury v Toskánsku. Byla vysvěcena 21. prosince 1148 papežem Evženem III. Interiér baziliky je vyzdoben freskami od Benozza Gozzoliho, Bartola di Frediho a Taddea di Bartola. Největším pokladem baziliky je ale kaple Sv. Finy, místní světice, s freskami Domenica Ghirlandaia. Palazzo Comunale V tomto paláci, postaveném v roce 1288, sídlila městská rada. Tento palác má také nejvyšší věž ve městě. Postavit si vyšší byl zločin. V paláci se nachází také Dantova místnost, která připomíná umělcův krátký pobyt ve městě. Je vyzdobena freskami, z nichž si největší pozornost zaslouží Menší Maesta ze 14. století od Lippa Memmiho, která napodobuje Martiniho fresku na radnici v Sieně. V prostorách paláce se dnes nachází městské muzeum

***


San Gimignano (Wikipedie)

San Gimignano je město v Itálii, v oblasti Toskánsko a provincii Siena. San Gimignano je proslulé svou jednotnou středověkou architekturou a svými 15věžmi.

Stará část města je od roku 1990 zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO.


Historie

Příběh tohoto toskánského městečka začíná ve 4. století př. n. l., kdy byla na místě, kde se nyní San Gimignano nalézá, založena etruská osada, pojmenovaná Velathri podle bohyně lesů. Za dob antického Říma bylo známé jako Silvia. Své nynější jméno získalo až později, podle Svatého Gemignana, biskupa modenského, který za ostrogótských válek (6. století) zachránil město před řáděním barbarského krále Totily.

Ještě v 11. století bylo San Gimignano pouhá vesnička sestávající ze 4 domů, ale už o sto let později se z něj stala (1199) městská komuna. Město získalo své bohatství díky výhodné poloze (nacházelo se totiž na Via Francigena, obchodní spojnici mezi Itálií a Francií), pěstování šafránu a také vinné révy – odrůdy Vernaccia. Jednotlivé šlechtické rody stavěly nejen honosné paláce, ale také obranné věže – ve 14. století jich zde stálo přes 70. Do dnešních dob se dochovalo 15. V této době také vznikla většina uměleckých děl nacházejících se ve městě.

14. století bylo také ve znamení krvavých půtek mezi guelfy z rodiny Ardinghelli (na straně papeže) a ghibellinskými (procísařskými) Salvuccii. Po téměř 100 letech bojů požádalo město o pomoc Florencii. Florenťané přišli, nastolili pořádek, ale už neodešli. Sangimignanští měšťané snášeli nadvládu Florencie těžce. Nejvíce je zkrušily obchodní restrikce, které také zruinovaly export. Aby zlomili jakýkoli odpor, postavili Floreňťané pevnost Rocca.

Město postupně upadalo. Ironií osudu je, že právě proto se město zachovalo v nezměněné gotické podobě, bez pozdějších přístaveb. Ve 20. století se stalo vyhledávaným turistickým cílem.

Pamětihodnosti

Městské opevnění
románský kostel San Francesco
Piazza della Cisterna
Vecchio Palazzo del Podesta
bazilika Nanebevzetí Panny Marie
paláce a věže

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie

Je jedním z nejkrásnějších příkladů románské architektury v Toskánsku. Byla vysvěcena 21. prosince 1148 papežemEvženem III. Interiér baziliky je vyzdoben freskami od Benozza Gozzoliho, Bartola di Frediho a Taddea di Bartola. Největším pokladem baziliky je ale kaple Sv. Finy, místní světice, s freskami Domenica Ghirlandaia.

Palazzo Comunale

V tomto paláci, postaveném v roce 1288, sídlila městská rada. Tento palác má také nejvyšší věž ve městě. Postavit si vyšší byl zločin. V paláci se nachází také Dantova místnost, která připomíná umělcův krátký pobyt ve městě. Je vyzdobena freskami, z nichž si největší pozornost zaslouží Menší Maesta ze 14. století od Lippa Memmiho, která napodobuje Martiniho fresku na radnici v Sieně. V prostorách paláce se dnes nachází městské muzeum.

***


San Marino (Wikipedie)

San Marino (oficiálně: Republika San Marino, italsky zní plný název Serenissima Repubblica di San Marino - Nejjasnější republika San Marino) je malýjihoevropský stát (podle počtu obyvatel 2. nejmenší evropský a 5. nejmenší na světě) ze všech stran obklopený Itálií. Leží v italském vnitrozemí, nedalekoturistického centra Rimini. Platidlem je Euro. Nejvýznamnějším odvětvím ekonomiky je turistický ruch. Přes obecně rozšířený názor země není daňovým rájem.


Historie

San Marino je pravděpodobně nejstarší stále existující republikou na světě. Bylo údajně založeno v roce 301 zkušeným budovatelem označovaným jako St. Marinus (oficiálně se jako den založení udává 3. září. Stalo se legální součástí Římské říše. Jeho psaná ústava však byla přijatá až 8. října 1600. S malým národem navázala oficiální styky nejdřív Francie za vlády Napoleona roku 1797, další evropské národy se připojily v roce 1815 na Vídeňském kongresu. San Marino sice bylo svrchovaným státem, ale se silnou závislostí na Itálii, kterou bylo úplně obklopeno od celkového sjednocení v 19. století.

Giuseppe Garibaldi, který začal sjednocovat Itálii kolem roku 1860, musel na čas najít útočiště v San Marinu před svými nepřáteli. Zde získal významnou pomoc,peníze a dodávky od občanů a vůdců San Marina, což umožnilo pokračování jeho kampaně za sjednocení. Na oplátku údajně Garibaldi garantoval, že San Marino bude vždy nezávislým svrchovaným státem.

Politika

Velká generální rada (šedesátičlená) je volena všelidovým hlasováním každých 5 let. Volí ze svého středu dva kapitány regenty. Volí také Radu dvanácti.

Kapitáni-regenti (Capitani Reggenti) vykonávají funkci hlavy státu. Jsou voleni každých šest měsíců - 1.dubna a 1.října. Společně řídí Velkou generální radu(Consiglio Grande e Generale), Státní kongres a Radu dvanácti(Consiglio dei XII). Mají vůči sobě právo veta.

Státní kongres zastává výkonnou moc. Jde o vládu deseti ministrů - tří tajemníků a sedmi poslanců.

Rada dvanácti zastává funkci nejvyššího soudu. Soudci z důvodu nestranosti nemohou být občany San Marina (výjimku tvoří pouze smírčí soudce). Funkční období rady trvá 5 let.

Geografie

San Marino je uzavřená enkláva v Itálii, na hranici mezi italskými regiony Emilia-Romagna a Marche. V jeho topografii dominuje Apeninské horské pásmo, a proto má poměrně drsný terén. Nejvyšší bodem země je hora - Monte Titano, jejíž nadmořská výška je 755 metrů. Součástí enklávy není ani jedna většívodní plocha o nějaké významné velikosti.

Klima je typicky středomořské, s teplými léty a mírnými zimami. San Marino je třetí nejmenší země v Evropě, menší jsou jen Vatikán a Monako.

***

Fotogalerie Picasa

Pisa na Google maps
San Gimignano na Google maps
Siena na Google maps
San Marino na Google maps

***

sobota 15. srpna 2009

2009 - Toskánsko


1. den
sobota 15. srpna 2009
Vodopády

Vodopády Gilfenklamm, kousek od Brennerského průsmyku na Italské straně. Vstup do kaňonu stál 3 Eura na osobu, ale i přes počáteční nedůvěru a myšlenky typu "Tohle máme na Šumavě taky" si mě naučná stezka získala. Vodopády se pomalu zvětšovali, až vyvrcholili jedním obrovským, který si prokousal cestu přímo vprostřed skály. Bohužel, nepodařilo se mě ho zachytit, tak alespoň Andrea, jak se zubí na jedné z mnoha lávek.

***


2. den
neděle 16. srpna
Apeniny

Sedlo Passo di Radici odděluje kraj Modeny a Toskánsko, oproti loňsku bylo slunečno, až nepříjemně horko a hlavně jasno. Vylezli jsme na blízký vrchol a kochali se pohledy na hornatou krajinu a štíty Apuánských Alp na jihu.

Ještě k vrcholu v sedle Passo di Radici - všude byla velká spousta borůvek, takže Andrea vyrazila na dlouhou pastvu. Jak je vidět z fotografie, právě mě zobe z ruky.




Romantické zákoutí se starým římským mostem a čistou říčkou při cestě do Apuánských Alp. Jedno údolí před jsme se koupali v opuštěné zátočině říčky, která nebyla vidět ze silnice a disponovala hlubokou tůňkou. Idylu pozdního odpoledne narušil až jakýsi místní šmírák, který pozoroval nahou Andreu a který utekl okamžitě, jak jsme se vydal směrem k jeho křoví.


I když se Andrea na fotografii z našeho noclehu blízko vesnice Stazzemy tváří spokojeně, od našeho odjezdu jí sužovaly zdravotní problémy. Tohle je jediná večeře, kterou jsme si uvařili na plynu z dovezených zásob (houbová omáčka a těstoviny), potom už to bylo jednostranné - já šunku, Andrea chleba a vodu (vyjma chvil, kdy se jí ulevilo, to si dala taky něco z místních potravin a okamžitě se jí zase přitížilo)

***


3. den
pondělí 17. srpna 2009
Mramor

Starý římský most Ponti di Vaga je stále funkční a vypadá jako fantazie nějakého surrealistického autora. Nahoře po něm jezdí turisté svými auty, dole pod ním jezdí Italové se svými bagry a kolem to vypadá, že se místní rozhodli Apuánské alpy rozebrat a pustili se do toho opravdu důkladně. Všude tunely a spousta prachu, mramorového a kýčovité muzeum. Celý cirkus se nachází severovýchodně od Carrary

***


4. den
úterý 18. srpna 2009
San Gimignano

Podvečerní San Gimignano má svoje neopakovatelké kouzlo, fotografie se nabízejí prakticky sami. Opět jsme si nadi u cisterny zmrzlinu a picu se speckem (slanina). Zdražili ji z 5 na 7 Euro, ale stálo to opět za to. Zmrzlinu nezdražili, ale byla opět výborná, dal jsem si dvě karamelové.

***


5. den
středa 19. srpna 2009
Moře

Nejhezčí pláž z celého Toskánska u pobřežního městečka Populonia disponuje piniemi a absolutním nedostatkem parkovacích míst. Poodjeli jsme asi dva kilometry na sever a našli tu samou pláž, jen bez pinií, kde se parkovat dalo a pekli se na ní celé odpoledne. Večer jsme lstivě zajeli zpátky k Populonii a parkoviště bylo téměř prázdné.

***


6. den
pátek 21. srpna 2009
Benátky

Benátky v úmorném vedru a dotěrní gondoliéři, levná zmrzlina a bloudění v uličkách. Rozloučení s Itálií v renesančním stylu.

***



Carrara (Wikipedia)

Carrara is a city and comune in the province of Massa-Carrara (Tuscany, Italy), famous for the white or blue-gray marble quarried there. It is on the Carrione river, some 100 km west-northwest of Florence. Its motto is Fortitudo mea in rota (Latin for "My force is in the wheel").


History

Settlements in the area are known since the 9th century BC, when here the Apuan Ligures lived here. The current town originated from the borough built to house workers in the marble quarries created by the Romans after their conquest of Liguria in the early 2nd century BC. In the Middle Ages it was a Byzantine and Lombard possession, and then belonged to the bishops of Luni and the Malaspina family, turning itself into an autonomous commune in the early 13th century; during the struggle between Guelphs and Ghibellines, Carrara usually belonged to the latter party. The Bishops acquired it again in 1230, their rule ending in 1313, when the city was given in succession to the Republics of Pisa, Lucca and Florence. Later it was acquired by Gian Galeazzo Visconti of Milan.

After the death of Filippo Maria Visconti of Milan in 1477, Carrara was fought over by Tommaso Campofregoso, lord of Sarzana, and again the Malaspina family, who moved here the seat of their signoria in the second half of the 16th century. Carrara and Massa formed the Duchy of Massa and Carrara from the 15th to the 19th century. Under the last Malaspina, Maria Teresa, who had married Ercole III d'Este, it became part of the Duchy of Modena.

After the short Napoleonic rule of Elisa Bonaparte, it was given back to Modena. During the unification of Italy age, Carrara was the seat of a popular revolt led byDomenico Cucchiari, and was a center of Giuseppe Mazzini's revolutionary activity.

In 1929, the municipalities of Carrara, Massa and Montignoso were merged in a single municipality, called Apuania. In 1945 the previous situation was restored.

Carrara is the birthplace of the International Federation of Anarchists (IFA), formed in 1968.

Main sights 

- Cathedral (Duomo, 12th century).
- Ducal Palace (also Palazzo Cybo Malaspina, 16th century), now the seat of the Fine Arts Academy. Built  over pre-existing Lombard fortification, it dates to the reign of Guglielmo Malaspina, becoming in 1448 the permanent seat of the dynasty. It includes two distinct edifices: the Castello Malaspiniano, dating to the 13th century, and the Renaissance palace, begun by Alberico I in the late 16th century. Under the medieval loggia are exposed several ancient Roman findings.
- Baroque church and convent of San Francesco, built in 1623-1664 by order of Carlo I Cybo-Malaspina.
- Church of the Suffragio, begun in 1686 under design of Innocenzo Bergamini, and refurbished in the 19th century. The façade has a large marble portal in Baroquestyle, sculpted by Carlo Finelli and surmounted by a bas-relief with the "Madonna and the Souls of the Purgatory".
- Palazzo Cybo-Malaspina
- Sanctuary of the Madonna delle Grazie alla Lugnola, consecrated in 1676 and designed by Alessandro Bergamini.
- Church of Santa Maria Assunta, at Torano. It has a 16th century façade with a portal from 1554. The interior is on a nave and two aisles.

Economy and culture

Carrara marble has been used since the time of Ancient Rome; the Pantheon and Trajan's Column in Rome are constructed of it. Many sculptures of the Renaissance, such as Michelangelo's David, were carved from Carrara marble. For Michelangelo at least, Carrara marble was valued above all other stone, except perhaps that of his own quarry inPietrasanta. The Marble Arch in London and the Duomo di Siena are also made from this stone.Manila Cathedral's Interiors are made of Carrara Marble in Romanesque Design

The statue to Robert Burns which commands a central position in Dumfries was carved in Carrara by Italian craftsmen working to Amelia Paton Hill's model. It was unveiled by future UK Prime Minister, Archibald Primrose, 5th Earl of Roseberyon 6 April 1882.[1]

In addition to the marble quarries, the city has academies of sculpture and fine arts and a museum of statuaries and antiquities. The local marble is exported around the world, and marble from elsewhere is also fashioned and sculpted commercially here.

An international stone and machinery exhibition, CarraraMarmotec, takes place in Carrara.

***



San Gimignano (Wikipedie) 

San Gimignano je město v Itálii, v oblasti Toskánsko a provincii Siena. San Gimignano je proslulé svou jednotnou středověkou architekturou a svými 15 věžmi. Stará část města je od roku 1990 zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO.



Historie
Příběh tohoto toskánského městečka začíná ve 4. století př. n. l., kdy byla na místě, kde se nyní San Gimignano nalézá, založena etruská osada, pojmenovaná Velathri podle bohyně lesů. Za dob antického Říma bylo známé jako Silvia. Své nynější jméno získalo až později, podle Svatého Gemignana, biskupa modenského, který za ostrogótských válek (6. století) zachránil město před řáděním barbarského krále Totily.

Ještě v 11. století bylo San Gimignano pouhá vesnička sestávající ze 4 domů, ale už o sto let později se z něj stala (1199) městská komuna. Město získalo své bohatství díky výhodné poloze (nacházelo se totiž na Via Francigena, obchodní spojnici mezi Itálií a Francií), pěstování šafránu a také vinné révy – odrůdy Vernaccia. Jednotlivé šlechtické rody stavěly nejen honosné paláce, ale také obranné věže – ve 14. století jich zde stálo přes 70. Do dnešních dob se dochovalo 15. V této době také vznikla většina uměleckých děl nacházejících se ve městě.

14. století bylo také ve znamení krvavých půtek mezi guelfy z rodiny Ardinghelli (na straně papeže) a ghibellinskými (procísařskými) Salvuccii. Po téměř 100 letech bojů požádalo město o pomoc Florencii. Florenťané přišli, nastolili pořádek, ale už neodešli. Sangimignanští měšťané snášeli nadvládu Florencie těžce. Nejvíce je zkrušily obchodní restrikce, které také zruinovaly export. Aby zlomili jakýkoli odpor, postavili Floreňťané pevnost Rocca.

Město postupně upadalo. Ironií osudu je, že právě proto se město zachovalo v nezměněné gotické podobě, bez pozdějších přístaveb. Ve 20. století se stalo vyhledávaným turistickým cílem.

Pamětihodnosti

Městské opevnění
románský kostel San Francesco
Piazza della Cisterna
Vecchio Palazzo del Podesta
paláce a věže

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie

 Je jedním z nejkrásnějších příkladů románské architektury v Toskánsku. Byla vysvěcena 21. prosince 1148 papežemEvženem III. Interiér baziliky je vyzdoben freskami od Benozza Gozzoliho, Bartola di Frediho a Taddea di Bartola. Největším pokladem baziliky je ale kaple Sv. Finy, místní světice, s freskami Domenica Ghirlandaia.

Palazzo Comunale

 V tomto paláci, postaveném v roce 1288, sídlila městská rada. Tento palác má také nejvyšší věž ve městě. Postavit si vyšší byl zločin. V paláci se nachází také Dantova místnost, která připomíná umělcův krátký pobyt ve městě. Je vyzdobena freskami, z nichž si největší pozornost zaslouží Menší Maesta ze 14. století od Lippa Memmiho, která napodobuje Martiniho fresku na radnici v Sieně. V prostorách paláce se dnes nachází městské muzeum.

*** 
Fotogalerie Picasa

Carrara na Google maps
San Gimignano na Google maps

***

pátek 14. srpna 2009

2009 - Toskánsko





1. den
sobota 15. srpna 2009
Vodopády

Vodopády Gilfenklamm, kousek od Brennerského průsmyku na Italské straně. Vstup do kaňonu stál 3 Eura na osobu, ale i přes počáteční nedůvěru a myšlenky typu "Tohle máme na Šumavě taky" si mě naučná stezka získala. Vodopády se pomalu zvětšovali, až vyvrcholili jedním obrovským, který si prokousal cestu přímo vprostřed skály. Bohužel, nepodařilo se mě ho zachytit, tak alespoň Andrea, jak se zubí na jedné z mnoha lávek.

***




2. den
neděle 16. srpna
Apeniny

Sedlo Passo di Radici odděluje kraj Modeny a Toskánsko, oproti loňsku bylo slunečno, až nepříjemně horko a hlavně jasno. Vylezli jsme na blízký vrchol a kochali se pohledy na hornatou krajinu a štíty Apuánských Alp na jihu.







Ještě k vrcholu v sedle Passo di Radici - všude byla velká spousta borůvek, takže Andrea vyrazila na dlouhou pastvu. Jak je vidět z fotografie, právě mě zobe z ruky.







Romantické zákoutí se starým římským mostem a čistou říčkou při cestě do Apuánských Alp. Jedno údolí před jsme se koupali v opuštěné zátočině říčky, která nebyla vidět ze silnice a disponovala hlubokou tůňkou. Idylu pozdního odpoledne narušil až jakýsi místní šmírák, který pozoroval nahou Andreu a který utekl okamžitě, jak jsme se vydal směrem k jeho křoví.





Zdroj Toskánsko



I když se Andrea na fotografii z našeho noclehu blízko vesnice Stazzemy tváří spokojeně, od našeho odjezdu jí sužovaly zdravotní problémy. Tohle je jediná večeře, kterou jsme si uvařili na plynu z dovezených zásob (houbová omáčka a těstoviny), potom už to bylo jednostranné - já šunku, Andrea chleba a vodu (vyjma chvil, kdy se jí ulevilo, to si dala taky něco z místních potravin a okamžitě se jí zase přitížilo)

3. den
pondělí 17. srpna 2009


Mramor








Starý římský most Ponti di Vaga je stále funkční a vapadá jako fantazie nějakého surrealistického autora. Nahoře po něm jezdí turisté svými auty, dole pod ním jezdí Italové se svými bagry a kolem to vypadá, že se místní rozhodli Apuánské alpy rozebrat a pustili se do toho opravdu důkladně. Všude tunely a spousta prachu, mramorového a kýčovité muzeum. Celý cirkus se nachází severovýchodně od Carrary.




4. den
úterý 18. srpna 2009
San Gimignano









Podvečerní San Gimignano má svoje neopakovatelké kouzlo, fotografie se nabízejí prakticky sami. Opět jsme si nadi u cisterny zmrzlinu a picu se speckem (slanina). Zdražili ji z 5 na 7 Euro, ale stálo to opět za to. Zmrzlinu nezdražili, ale byla opět výborná, dal jsem si dvě karamelové.




5. den
středa 19. srpna 2009
Moře





Nejhezčí pláž z celého Toskákska u pobřežního městečka Populonia disponuje piniemi a absolutním nedostatkem parkovacích míst. Poodjeli jsme asi dva kilometry na sever a našli tu samou pláž, jen bez pinií, kde se parkovat dalo a pekli se na ní celé odpoledne. Večer jsme lstivě zajeli zpátky k Populonii a parkoviště bylo téměř prázdné.




7. den
pátek 21. srpna 2009
Benátky




Benátky v úmorném vedru a dotěrní gondoliéři, levná zmrzlina a bloudění v uličkách. Rozloučení s Itálií v renesančním stylu.

neděle 13. listopadu 2005

2005 - Kutná hora



Podzimní jednodenní automobilový výlet z cyklu "Naše města" s Náčelníkem a Oxanou do bývalého hlavního města. V kostnici jsem s sebou málem seknul, asi že mě moc kostí nedělá dobře, Náčelník si koupil dýmku za několik set korun a Svatá Barbora byla schovaná z části v lešení

Kutná Hora

sobota 26. března 2005

2005 - Paříž


24.-26. března 2005

Využili jsme zcela výjimečně nabídky cestovní agentury a vyrazili busem do města nad Seinou, do Paříže. Cesta byla úmorná, zdlouhavá a hlavně přes noc, takže jsme s vděčností přivítali, když kdesi uprostřed Německa při čůrací pauze, kde se vzal, tu se vzal, na pánských záchodcích vedlě mě močil Honza Görner, který se s jiným zájezdem vracel z Francie též, ale z hor.

Naše paní průvodkyně měla jednu drobnou chybu. Vlastně dvě. neuměla moc francouzsky a nevyznala se v Paříži. Utrhli jsme se tedy sólo a prozkoumali, kde se co dalo. Trochu jsme to ostatním zpestřili tím, že jsme si nepovšimli posunu času ze soboty na neděli a tak na nás celý autobus musel chvíli čekat.

Paříž