1. den
sobota 15. srpna 2009
Vodopády
Vodopády Gilfenklamm, kousek od Brennerského průsmyku na Italské straně. Vstup do kaňonu stál 3 Eura na osobu, ale i přes počáteční nedůvěru a myšlenky typu "Tohle máme na Šumavě taky" si mě naučná stezka získala. Vodopády se pomalu zvětšovali, až vyvrcholili jedním obrovským, který si prokousal cestu přímo vprostřed skály. Bohužel, nepodařilo se mě ho zachytit, tak alespoň Andrea, jak se zubí na jedné z mnoha lávek.
***
2. den
neděle 16. srpna
Apeniny
Sedlo Passo di Radici odděluje kraj Modeny a Toskánsko, oproti loňsku bylo slunečno, až nepříjemně horko a hlavně jasno. Vylezli jsme na blízký vrchol a kochali se pohledy na hornatou krajinu a štíty Apuánských Alp na jihu.
Ještě k vrcholu v sedle Passo di Radici - všude byla velká spousta borůvek, takže Andrea vyrazila na dlouhou pastvu. Jak je vidět z fotografie, právě mě zobe z ruky.
Romantické zákoutí se starým římským mostem a čistou říčkou při cestě do Apuánských Alp. Jedno údolí před jsme se koupali v opuštěné zátočině říčky, která nebyla vidět ze silnice a disponovala hlubokou tůňkou. Idylu pozdního odpoledne narušil až jakýsi místní šmírák, který pozoroval nahou Andreu a který utekl okamžitě, jak jsme se vydal směrem k jeho křoví.
I když se Andrea na fotografii z našeho noclehu blízko vesnice Stazzemy tváří spokojeně, od našeho odjezdu jí sužovaly zdravotní problémy. Tohle je jediná večeře, kterou jsme si uvařili na plynu z dovezených zásob (houbová omáčka a těstoviny), potom už to bylo jednostranné - já šunku, Andrea chleba a vodu (vyjma chvil, kdy se jí ulevilo, to si dala taky něco z místních potravin a okamžitě se jí zase přitížilo)
***
3. den
pondělí 17. srpna 2009
Mramor
Starý římský most Ponti di Vaga je stále funkční a vypadá jako fantazie nějakého surrealistického autora. Nahoře po něm jezdí turisté svými auty, dole pod ním jezdí Italové se svými bagry a kolem to vypadá, že se místní rozhodli Apuánské alpy rozebrat a pustili se do toho opravdu důkladně. Všude tunely a spousta prachu, mramorového a kýčovité muzeum. Celý cirkus se nachází severovýchodně od Carrary
***
4. den
úterý 18. srpna 2009
San Gimignano
Podvečerní San Gimignano má svoje neopakovatelké kouzlo, fotografie se nabízejí prakticky sami. Opět jsme si nadi u cisterny zmrzlinu a picu se speckem (slanina). Zdražili ji z 5 na 7 Euro, ale stálo to opět za to. Zmrzlinu nezdražili, ale byla opět výborná, dal jsem si dvě karamelové.
***
5. den
středa 19. srpna 2009
Moře
Nejhezčí pláž z celého Toskánska u pobřežního městečka Populonia disponuje piniemi a absolutním nedostatkem parkovacích míst. Poodjeli jsme asi dva kilometry na sever a našli tu samou pláž, jen bez pinií, kde se parkovat dalo a pekli se na ní celé odpoledne. Večer jsme lstivě zajeli zpátky k Populonii a parkoviště bylo téměř prázdné.
***
6. den
pátek 21. srpna 2009
Benátky
Benátky v úmorném vedru a dotěrní gondoliéři, levná zmrzlina a bloudění v uličkách. Rozloučení s Itálií v renesančním stylu.
***
Carrara (Wikipedia)
History
Settlements in the area are known since the 9th century BC, when here the Apuan Ligures lived here. The current town originated from the borough built to house workers in the marble quarries created by the Romans after their conquest of Liguria in the early 2nd century BC. In the Middle Ages it was a Byzantine and Lombard possession, and then belonged to the bishops of Luni and the Malaspina family, turning itself into an autonomous commune in the early 13th century; during the struggle between Guelphs and Ghibellines, Carrara usually belonged to the latter party. The Bishops acquired it again in 1230, their rule ending in 1313, when the city was given in succession to the Republics of Pisa, Lucca and Florence. Later it was acquired by Gian Galeazzo Visconti of Milan.
After the death of Filippo Maria Visconti of Milan in 1477, Carrara was fought over by Tommaso Campofregoso, lord of Sarzana, and again the Malaspina family, who moved here the seat of their signoria in the second half of the 16th century. Carrara and Massa formed the Duchy of Massa and Carrara from the 15th to the 19th century. Under the last Malaspina, Maria Teresa, who had married Ercole III d'Este, it became part of the Duchy of Modena.
After the short Napoleonic rule of Elisa Bonaparte, it was given back to Modena. During the unification of Italy age, Carrara was the seat of a popular revolt led byDomenico Cucchiari, and was a center of Giuseppe Mazzini's revolutionary activity.
In 1929, the municipalities of Carrara, Massa and Montignoso were merged in a single municipality, called Apuania. In 1945 the previous situation was restored.
Carrara is the birthplace of the International Federation of Anarchists (IFA), formed in 1968.
Main sights
- Cathedral (Duomo, 12th century).
- Ducal Palace (also Palazzo Cybo Malaspina, 16th century), now the seat of the Fine Arts Academy. Built over pre-existing Lombard fortification, it dates to the reign of Guglielmo Malaspina, becoming in 1448 the permanent seat of the dynasty. It includes two distinct edifices: the Castello Malaspiniano, dating to the 13th century, and the Renaissance palace, begun by Alberico I in the late 16th century. Under the medieval loggia are exposed several ancient Roman findings.
- Baroque church and convent of San Francesco, built in 1623-1664 by order of Carlo I Cybo-Malaspina.
- Church of the Suffragio, begun in 1686 under design of Innocenzo Bergamini, and refurbished in the 19th century. The façade has a large marble portal in Baroquestyle, sculpted by Carlo Finelli and surmounted by a bas-relief with the "Madonna and the Souls of the Purgatory".
- Palazzo Cybo-Malaspina
- Sanctuary of the Madonna delle Grazie alla Lugnola, consecrated in 1676 and designed by Alessandro Bergamini.
- Church of Santa Maria Assunta, at Torano. It has a 16th century façade with a portal from 1554. The interior is on a nave and two aisles.
Economy and culture
Carrara marble has been used since the time of Ancient Rome; the Pantheon and Trajan's Column in Rome are constructed of it. Many sculptures of the Renaissance, such as Michelangelo's David, were carved from Carrara marble. For Michelangelo at least, Carrara marble was valued above all other stone, except perhaps that of his own quarry inPietrasanta. The Marble Arch in London and the Duomo di Siena are also made from this stone.Manila Cathedral's Interiors are made of Carrara Marble in Romanesque Design
The statue to Robert Burns which commands a central position in Dumfries was carved in Carrara by Italian craftsmen working to Amelia Paton Hill's model. It was unveiled by future UK Prime Minister, Archibald Primrose, 5th Earl of Roseberyon 6 April 1882.[1]
In addition to the marble quarries, the city has academies of sculpture and fine arts and a museum of statuaries and antiquities. The local marble is exported around the world, and marble from elsewhere is also fashioned and sculpted commercially here.
An international stone and machinery exhibition, CarraraMarmotec, takes place in Carrara.
***
San Gimignano (Wikipedie)
San Gimignano je město v Itálii, v oblasti Toskánsko a provincii Siena. San Gimignano je proslulé svou jednotnou středověkou architekturou a svými 15 věžmi.
Stará část města je od roku 1990 zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Historie
Příběh tohoto toskánského městečka začíná ve 4. století př. n. l., kdy byla na místě, kde se nyní San Gimignano nalézá, založena etruská osada, pojmenovaná Velathri podle bohyně lesů. Za dob antického Říma bylo známé jako Silvia. Své nynější jméno získalo až později, podle Svatého Gemignana, biskupa modenského, který za ostrogótských válek (6. století) zachránil město před řáděním barbarského krále Totily.
Ještě v 11. století bylo San Gimignano pouhá vesnička sestávající ze 4 domů, ale už o sto let později se z něj stala (1199) městská komuna. Město získalo své bohatství díky výhodné poloze (nacházelo se totiž na Via Francigena, obchodní spojnici mezi Itálií a Francií), pěstování šafránu a také vinné révy – odrůdy Vernaccia. Jednotlivé šlechtické rody stavěly nejen honosné paláce, ale také obranné věže – ve 14. století jich zde stálo přes 70. Do dnešních dob se dochovalo 15. V této době také vznikla většina uměleckých děl nacházejících se ve městě.
14. století bylo také ve znamení krvavých půtek mezi guelfy z rodiny Ardinghelli (na straně papeže) a ghibellinskými (procísařskými) Salvuccii. Po téměř 100 letech bojů požádalo město o pomoc Florencii. Florenťané přišli, nastolili pořádek, ale už neodešli. Sangimignanští měšťané snášeli nadvládu Florencie těžce. Nejvíce je zkrušily obchodní restrikce, které také zruinovaly export. Aby zlomili jakýkoli odpor, postavili Floreňťané pevnost Rocca.
Město postupně upadalo. Ironií osudu je, že právě proto se město zachovalo v nezměněné gotické podobě, bez pozdějších přístaveb. Ve 20. století se stalo vyhledávaným turistickým cílem.
Pamětihodnosti
Městské opevnění
románský kostel San Francesco
Piazza della Cisterna
Vecchio Palazzo del Podesta
paláce a věže
Bazilika Nanebevzetí Panny Marie
Je jedním z nejkrásnějších příkladů románské architektury v Toskánsku. Byla vysvěcena 21. prosince 1148 papežemEvženem III. Interiér baziliky je vyzdoben freskami od Benozza Gozzoliho, Bartola di Frediho a Taddea di Bartola. Největším pokladem baziliky je ale kaple Sv. Finy, místní světice, s freskami Domenica Ghirlandaia.
Palazzo Comunale
V tomto paláci, postaveném v roce 1288, sídlila městská rada. Tento palác má také nejvyšší věž ve městě. Postavit si vyšší byl zločin. V paláci se nachází také Dantova místnost, která připomíná umělcův krátký pobyt ve městě. Je vyzdobena freskami, z nichž si největší pozornost zaslouží Menší Maesta ze 14. století od Lippa Memmiho, která napodobuje Martiniho fresku na radnici v Sieně. V prostorách paláce se dnes nachází městské muzeum.
Historie
Příběh tohoto toskánského městečka začíná ve 4. století př. n. l., kdy byla na místě, kde se nyní San Gimignano nalézá, založena etruská osada, pojmenovaná Velathri podle bohyně lesů. Za dob antického Říma bylo známé jako Silvia. Své nynější jméno získalo až později, podle Svatého Gemignana, biskupa modenského, který za ostrogótských válek (6. století) zachránil město před řáděním barbarského krále Totily.
Ještě v 11. století bylo San Gimignano pouhá vesnička sestávající ze 4 domů, ale už o sto let později se z něj stala (1199) městská komuna. Město získalo své bohatství díky výhodné poloze (nacházelo se totiž na Via Francigena, obchodní spojnici mezi Itálií a Francií), pěstování šafránu a také vinné révy – odrůdy Vernaccia. Jednotlivé šlechtické rody stavěly nejen honosné paláce, ale také obranné věže – ve 14. století jich zde stálo přes 70. Do dnešních dob se dochovalo 15. V této době také vznikla většina uměleckých děl nacházejících se ve městě.
14. století bylo také ve znamení krvavých půtek mezi guelfy z rodiny Ardinghelli (na straně papeže) a ghibellinskými (procísařskými) Salvuccii. Po téměř 100 letech bojů požádalo město o pomoc Florencii. Florenťané přišli, nastolili pořádek, ale už neodešli. Sangimignanští měšťané snášeli nadvládu Florencie těžce. Nejvíce je zkrušily obchodní restrikce, které také zruinovaly export. Aby zlomili jakýkoli odpor, postavili Floreňťané pevnost Rocca.
Město postupně upadalo. Ironií osudu je, že právě proto se město zachovalo v nezměněné gotické podobě, bez pozdějších přístaveb. Ve 20. století se stalo vyhledávaným turistickým cílem.
Pamětihodnosti
Městské opevnění
románský kostel San Francesco
Piazza della Cisterna
Vecchio Palazzo del Podesta
paláce a věže
Bazilika Nanebevzetí Panny Marie
Je jedním z nejkrásnějších příkladů románské architektury v Toskánsku. Byla vysvěcena 21. prosince 1148 papežemEvženem III. Interiér baziliky je vyzdoben freskami od Benozza Gozzoliho, Bartola di Frediho a Taddea di Bartola. Největším pokladem baziliky je ale kaple Sv. Finy, místní světice, s freskami Domenica Ghirlandaia.
Palazzo Comunale
V tomto paláci, postaveném v roce 1288, sídlila městská rada. Tento palác má také nejvyšší věž ve městě. Postavit si vyšší byl zločin. V paláci se nachází také Dantova místnost, která připomíná umělcův krátký pobyt ve městě. Je vyzdobena freskami, z nichž si největší pozornost zaslouží Menší Maesta ze 14. století od Lippa Memmiho, která napodobuje Martiniho fresku na radnici v Sieně. V prostorách paláce se dnes nachází městské muzeum.
***
 |
| Fotogalerie Picasa |
