Zobrazují se příspěvky se štítkemkytara. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemkytara. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 25. července 2008

kapitola 4. - Vlastní texty



(něco málo o sladkém dřevu a jeho okolí)

Kdysi jsem napsal na Textovou dílnu u Slávka Janouška opovážlivý teoretický článek o tom, proč texty nepsat. Utekla sice nějaká doba, ale vzásadě je můj postoj stále stejný, takže jsem text vykopal a předávám dál:

Situace první: Nechala mě dívka

Sednu si k papíru a všechen žal na něj vypíšu. Nebude mi na to stačit jeden papír, budu jich potřebat alespoň pět a to se ještě uvidí, jestli jich nebude mnohem víc. Faktem ale je, že si ulevím (alespoň dočasně), ale současně si zavařím do budoucna, protože jestli mám trochu soudnosti, tak si po opětovném přečtení mého básnického díla vzešlého z emomociálního záchvatu po nějakém čase budu chtít nafackovat, nebudu věřit, že jsem to spáchal já a budu se snažit nenápadně od kamárádů vyzvědět, jestli jsem jim to nedejbože nedal přečíst.

Pakliže jsem to v úplném pominutí smyslů dokonce poslal oné dotyčné dívce, budu si přát, abych odjel na dlouhodobou studijní cestu minimálně do Austrálie. Zjistím totiž, že text se nejenom vůbec nerýmuje, ale že navíc obsahuje velkou spoustu vyslovených volovin, nesedí v něm takt ani verš a obsahově se dá přorovnat k něčemu, co napsala minulý týden moje sedmiletá sestřenice.

V zásadě zjistím, že jsem tam našrouboval minimálně jednu plápolající svíčku (ta je tam vždycky), jedny koleje co reznou, sedm a půl rádoby překvapivých point a nepočítaně hrubek a stylystických prohřešků proti zdravému rozumu všeobecně. Já vůl, budu si říkat, že já to někde dokonce četl nahlas! Kdo si to alespoň jednou vyzkoušel, ví, o čem mluvím.

Moje rada - rozchod není vhodné kompenzovat veršovanou tvorbou neprodleně po jeho udání se. Rochod s dívkou byl, je a bude inspirací k mnoha zdařilým, někdy dokonce geniálním dílům, ale chce to odstup, nejen ten časový, ale i osobní. Určitě se mě bude lépe psát, když si jednou na podzim řeknu: Sakra, to to letí, Mařka mě nechala už před sedmi lety, to jsem se tenkrát ale nasmál, ha ha ha, no vlastně ani moc ne, ale teď mi to přijde docela legrační, ona už je koneckonců vdaná, ztloustla a její muž je alkoholik, tak co kdybych o tom napsal nějakou rýmovačku a pořádně jí, vopici jednu vosolil, stejně mě tenkrát pěkně naštvala. Dáme tomu nějakou tu špetku zamyšlení a uvidíme, co z toho vyleze. Možná zajedu navštívit i tu Mařku a poptat se, jak se má.

Takže zatímco báseň vzniklá bezprostředně v/po vypjaté duševní situaci je tématicky zaměřená k základní myšlence: "Ty jsi mě nechala a já jsem hrozně nešťastnej, jak jsi mi to mohla udělat, ale počkej až se vzpamatuju, ještě budeš litovar, páč já se namakám a najdu si nějakou super kost a na tebe se už ani nepodívám. Nebo podívám, ale jenom jako na kamarádku, abys věděla o co jsi přišla, atd., atd...", verše psané s odstupem dokáží uznat, že jsem si za to možná mohl i sám, protože jsem byl pěknej frajírek a neměl jsem ani zbla rozumu.

Závěrem tedy - když jsem nešťastnej, zajdu si na pivo, nebo to rozkecám kamarádům a ono se to nějak samo vyřeší, ale nepíšu o tom básničky, páč mě to bude v budoucnu mrzet.

Situace druhá - právě jsem se zamiloval

To je velmi podobné, jako předchozí případ, ale tady dělím zamilované verše na dvě skupiny - na verše tzv. "Balící" a na verš "Obdivné".

Verše balicí

Děsně se mě líbí Kačenka odnaproti (z vedlejší kanceláře, řidička bagru na stavbě přes silnici, sestřenice mého kamaráda, co k němu přijela na prázdniny...) i rozhodnu se ji sbalit, čili na ni PUSOBIT a v rámci jmenovaného se rozhodnu ji okouzlit svým intelektem a romantickou duší.

Sepíšu tedy báseň plnou tajuplných metafor, o které jsem přesvědčený, že ji dostane do kolen a odtud už je to jen kousek do polohy vodorovné. Pokud k tvorbě takové básně přistupuji s chladným rozumem, podněcován pouze svým zvířecím chtíčem, může vzniknout věc zajímavá, vtipná a koneckou je možné, že si bude báseň z dotyčné dělat nepokrytě srandu, ale bude tak činit velmi rafinovaně, takže to Kačenka odnaproti ani nepozná a stejně mi padne kolem krku.

Viz. například vyzkoušené dvojverší jednoho mého přítele, které je vhodné nadrásat vyhlédnuté oběti na nějakou dobře viditelnou část těla, třeba záda, aby si to mohla přečíst jen v zrcadle a pak potměšile čekat, jak na to bude reagovat ("Jako bednu nanuků, chci tě přímo fyzicky, jenom vzít tě za ruku je úkol přímo nadlidský - doporučeno pro horká letní období, v zimě to zní uchylně).

Pokud ale nedejbože začnu milostně třeštit a jsem skutečně přesvědčen, že moje vyhlédnutá Kačenka je ta jediná a žádnou jinou už nechci, protože právě a jenom Kačenka je naprosto a fantasticky dokonalá, měl bych se na psaní veršů taktéž vybodnout a Kačenku rovnou pozvat do kina, nebo se jí drsně zeptat, co by řekla na společné očuchávání a olizování.

Ušetřím si tak spoustu času, kterých jinak věnoval vymýšlení kostrbatých veršů na nezveršovatelná slova. Když je toho tolik, co chci říct, měl bych mlčet a hledat jiné výrazové prostředky, sex například.

Verše obdivné

Pokud jsem se Kačenkou již úspěšně seznámil a přesvědčil ji, že ostatní kluci ve vesnici (ve městě, na montáři, v budově...) jsou narozdíl ode mě kreténi a Kačenka mi to zbaštila, v důsledku čehož spolu teď trávíme celkem dost času, může se stát, že jí budu chtít udělat obyčejnou radost a rozhodnu se to provést pomocí originálních, světem dosud nespatřených veršů.

Potom mám skutečně dobrý důvod nějaké napsat. Všimněme se - nechci použí verše ve svůj prospěch (tedy nepotřebuji do světa vykřičet, jak moc mě něco bolí, ani nepotřebuju nikoho dostat do postele nebo do cukrárny). Vyberu si na Kačence něco, co se mi na ní stále líbí i po letech (měsících, týdnech, menší časový úsek bych považoval spíš za nedostatek informací, než za nekritický obdiv) a takzvaně si k tomu sednu.

Už nechrlím myšlenky, jak mě přijdou na mysl, nýbrž pečlivě vážím slova a snažím se o nějakou větnou stavbu (třeba nepíšu "Ty vado, ty si fakt skvělá, hele jak mě to bere..."). Báseň pak většinou obsahuje nějakou příčetnou myšlenku, v mnoha případech i nějakou skrytou nebo překvapivou pointu (Například:"Pamatuješ se, jak jsem ti tenkrát čmáral po zádech to o těch nanucích? Tím fixem, co nešel tři tejdny dolů? Co? Já vím, že jsem tě tenkrát naštval, ale bylo to romantický, ne? Co? Ha, ha? Tak to pořád platí, pořád tě rád beru za ruku a pořád jsem u toho nesmělej..." - samořejmě vhodně zveršováno.").


Situace třetí: Jsem tramp

a jsem na to patřičně hrdý. I když si popravdě řečeno nejsem dnes už tak jist, jak to mezi trempy chodí v současnosti, když jsem propadl trempingu v nějakém nevysvětlitelném pomatení smyslů začátkem devadesátých let já, byla to masová záležitost, jelikož už "se smělo" a člověk v lese o čundráky doslova zakopával. Takže popisované bude zřejmě deset a více let staré. Ostatně, v předchozích kapitolách jsem se fenoménu trampingu už věnoval, i když z pohledu hudebního a sociopatického. Teď tedy o textech:

Takže jsem tramp. V pátek a o prázdninách (o dovolené, když jsem zrovna nezaměstnaný) na sebe navleču maskáče některé z armád, na záda hodím usárnu (Alici, Tulák I nebo II, prostě nějaký batoh, hlavně, když je to zelené nebo hnědé a má to třásničky), přes rameno žracák, na hlavu narazím klobouk a hurá na nějakou zříceninu.

Přes den jdu, převážně po turistických značkách, kterými ovšem navenek opovrhuji, večer pak usednu k táboráku. U táboráku je někdo, kdo má kytaru a hraje na ni písně. Je to pro mě novinka, protože písně zde slyšené se ztěží slyší jinde. (poznámka: teď je rok 2008 a tohle už neplatí - VŠECHNY písně dnes jsou dohledat na internetu a ukrást pomocí torrentu, dcčka a podobných záležitostí) I když mám slušnou sbírku přepálených cédéček a MP3trojek, vždy někdo hraje něco, co ještě neznám.

Co je nejhorší, všichni ho poslouchají a některé labilnější povahy na něm mohou oči nechat. Uši taky. Někdy dokonce i ruce a další části těl. To by se mě taky líbilo. I rozhodnu se na kytaru naučit. Teď by měl následovat dlouhý předlouhý seriál o učení na kytaru, ale jednak sem moc nepatří, druhak jsou povolanější než já, takže to přeskočíme. Navíc už o tom řeč průběžně trochu byla.

Když už trochu na kytaru umím, napadne mě, proč si nenapsat nějakou píseň sám, ostatní ji nebudou znát a budou jenom čumět, o což mi především jde. Takže si sednu k naučeným akordům (obvykle Ddur, Cdur, Amol a cikánské G) a začnu vymýšlet text. Narvu do něj vůni lesa, kouřící kotlík po ránu, řemínky na krku a něco o cválajícím stádu (odkazuji na knihu Miss Porta od Zdeňka Šmída, je to tam moc pěkně rozvedené).

A teď moje rada, jak na to, když už tedy mocí mermo musím nějakou trampskou blbinu spáchat:

a) je dobré si uvědomit, že zlaté časy trampingu už jsou pryč. Je to prostě tak a je třeba se se tím smířit. Kdysi ve dvacátých letech pobíhali po lesích MUZIKANTI a hráli swing, pak se celkem ztratilo, že do toho většinou brečeli, jak jim někdo ubližuje.

b) agitací pro pobyt v lese jsme sami proti sobě, nebude v něm totiž brzo k hnutí, když do něj polezou všichni. Navíc, ono už bylo praktickly všechno mnohokrát řečeno a zazpíváno (viz. bratři Nedvědi)

c) položme si otázku: O čem vlastně píseň má být? O tom, jak jde někdo po pražcích a šoupe kanadama dehet? Jak táborák plá a někdo mi právě nalomil palec? O válce Severu proti Jihu? O Kačence, která nechce jezdit na čundr a raději surfuje po internetu a je proto máklá?

d) pro koho je text určen, tedy kdo dnes poslouchá podobné věci? Oslovím posluchače, kteří doma vlastní domácí kino, mixér s vlastním mikročipem, klimatizaci, nafukovací milenku a 200 satelitních programů, písní o rose na ešusu? Potkal jsem jednou, asi pět let zpátky jednu slečnu, která třískala do kytary špatné akordy a tak jsem ji po nějaké chvilce poopravil (ne, bylo to tak, že jsem to nemohl poslouchat, tak jsem jí vynadal). Řekla mi, ať jí do toho nekecám, protože už jí vyšlo CéDéčko. No, půjčil jsem si ho. Bylo vypálené doma v počítači, nahrané na jeden mikrofon někde na kazeťák a obsah byl mdlý až blbý. Napočítal jsem asi sedm náručí u vůně koní, tři deštivá rána v kempu pod skálou a tak podobně.

Takže závěrem - hlavně soudnost, přátelé.

Pokračování příště, ještě zdaleka jsme nevyčerpali všechny situace.

pátek 25. dubna 2008

O kytaře a tak - 3. - Technika



(něco málo o sladkém dřevu a jeho okolí)


Slovníček
(výrazů s kytarou spojených, které často uslyšíte a je dobré je znát)

Vlastní mluvou disponují všechna společenství a komunity a kytaristé nejsou výjimkou – stejně jako zedník neřekne hladítko, ale lajblík, leckterý kytarista neřekne kytara ale například Kejta, Dřevo, nebo něco podobného. Spousta výrazů samozřejmě je běžnému smrtelníkovi srozumitelná a jaksi vzdáleně povědomá, nicméně myslím si, že neuškodí si je všechny trochu podrobněji probrat. Být v obraze je vždy výhoda.

Akord

Souzvuk tří a více tónu. Rozeznáváme akordy durové, mollové a nechytatelné. Těch posledních je většina. Vznikají tak, že prsty levé ruky přitiskneme na hmatník kytary v kolmém směru a v předem stanovené pozici a pravou rukou přejedeme struny nad ozvučným otvorem. Jsou šílenci, kteří stačí pravou rukou ještě brnkat, ale to se všem začátečníkům jeví jako anomální úchylka. Základní akordy jsou : E, A, D, G, C, F. Ostatní se od nich víceméně odvíjejí, ač vypadají úplně jinak, což bývá hlavním zdrojem začátečníkových potíží. O akordech bude zvláštní kapitola.

Kolečko

Několik po sobě jdoucích akordů, které se opakují stále dokola. Na tomto principu je založena většina známých písní. Na kolečko G, Emi, C, D lze zahrát Dajánu, Kde ty kytky jsou, Mlynářovu dceru a dvacet sedm dalších písní mdlého obsahu.

Struna

Dlouhá tenká věc, podle druhu různého průměru. Obvykle vyrobená z nějakého kovu. Strun na kytaru je šest až dvanáct, podle kytary. Jsou to struny E1, H, G, D, A, E. Zapamatovat si je lze pomocí věty Eda Hodil Granát Do Atomové Elektrárny. E1 je struna nejtenčí, E struna nejtlustší. Je známá tím, že se nejhůře natahuje na mechaniku.

Kobylka
Taková ta dřevěná věc vepředu, vedou z ní struny. Obvykle se struny do kobylky důmyslně zavazují, ale třeba u španělky je mnohdy stačí jen provléct. Kobylka má tendence se odlepovat.

Hlava
Část kytary, kde jsou struny natočené na mechaniku. Dražší modely mívají hlavy nějak elegantně zdobené. Rána hlavou kytary do zubů je smrtící, rána do holeně paralyzující. Lze využít k likvidaci konkurenčních kytaristů.

Ozvučný otvor
Díra do kytary, kterou dovnitř pronikají vyluzované zvuky a rezonují. Elektrické kytary ozvučný otvor nemají, ty mají snímač a zesilovač, kteří to řeší elektronickou cestou.

Mechanika
Čudlíky a ozubená kolečka na konci kytary. Sloučí k tomu, aby se na ně navíjely struny, které lze následně jemným otáčením čudlíků ladit. Každý čudlík má ve svém točivém momentu alespoň jedno místo, kdy to v něm cvakne, cinkne a čudlík přeskočí o dvě jemná pootočení dopředu. Způsob, jak dostat čudlík do polohy mezi dvěma jemnými otočeními neexistuje. Zhusta se ono škodolibé cvaknutí a cinknutí ozve tehdy, když je žádaná přeskočená poloha jediná možná pro správné naladění. Popsané zvěrstva se dějí pouze u kytary španělské.

Španělka
Kytara vypiplaná ve Španělsku. V Čechách masově rozšířená. Španělka je určená pro hru klasických skladeb, ke kterémuž účelu je stavěná na nilonové struny. V Čechách je ovšem národní zvyk natahovat na španělku struny kovové, které podstatně víc táhnou, čímž vzniká zmíněný cvakací a cinkací efekt v mechanice.

Jumbo - Džambo
Kytara rozšířená hlavně v amerických zemích. Typické pro ní je, že má úzký krk, tudíž se na ní ze začátku daleko hůře chytají akordy. Jumbo je oblíbené mezi bluegrasisty, kteří na něm předvádějí zběsilé jízdy po hmatníku, pro normální smrtelníky zcela nepochopitelné.

Ovation
Ouvejšn. Kytara, která má dřevěnou pouze horní desku, tělo má z jakési plastické hmoty. Je velice drahá, má výborný zvuk a je vhodná k hraní přes zesilovač. Výjimku tvoří Slávek Janoušek, který má Ouvejšna, mlátí do něj bez trsátka a je slyšet i v průměrně rušné hospodě.

Trsátko
Plastiková nebo bakelitová věcička velikosti nehtu na palci. Dociluje se s ním hlasitějšího zvuku a umožňuje rychlejší brnkání, zejména v kombinaci s prstýnky. Čím tlustší trsátko, tím větší vyrvál. Hlavní funkce trsátka ale spočívá v tom, že se neustále ztrácí a padá dovnitř do kytary.

Prstýnek
Zde se nejedná o ozdobu ruky ale o zcela praktickou věc. Jakmile se kytarista naučí jakž takž něco brnkat, zjistí, že je mu to stejně houby platné, jelikož vedle další kytary není absolutně slyšet. Vedlejší kytarista totiž mívá trsátko tloušťky dva milimetry, což už pomalu připomíná cihlu a mlátí do své kytary jak o život. Tady nastupují prstýnky. Prstýnky se obvykle používají tři - na palci, na ukazováčku a na prostředníčku pravé ruky. Samozřejmě lze prstýnků použít i více. Prstýnky jsou kovové a dají se přizpůsobit tvaru prstu. Hra s prstýnky působí začátečníkovi nepředstavitelná muka, neboť struny nepřirozeně drnčí, prsty bolí a nedá se to stíhat, protože se s prstýnky do strun velice špatně strefuje.

Kapodastr
Česky zvyšec. Slouží k tomu, aby nefungoval, když má (levné typy s látkovou páskou) a k tomu aby zvýšil tóninu při použití stejného hmatu (dražší typy bez látkové pásky). Díky kapodastru můžeme přinutit ostatní nesympatické kytaristy, pokud sami kapodastr nemají, aby alespoň na chvíli přestali hrát. Zvláště když umístíme kapodastr na liché políčko na hmatníku.

ŘemenKožený či jiný pás, který se uchytí na oba konce kytary a přehodí přes kytaristův krk. Díky tomu je možná i hra vstoje. Je to praktické zejména v uličce jedoucího vlaku nebo za chůze. Druhý případ je typický pouze pro fanatické hráče, maniaky a hazardéry se zdravím, bolí od toho totiž páteř.



Nepříjemné situace nás nemohou zaskočit


Ke kytaře se samozřejmě váže také bezpočet situací, kterými by neměl být kytarista zaskočen, když nastanou. Když to vezmeme popořadě, nejčastěji se vám asi stane, že se vám odlepí kobylka. Tedy, nestane se vám to asi mnohokrát, ale alespoň jednou pravděpodobně ano. V tom případě nezoufejte, nepropadejte panice, neodhlašujte se z bytu, ani nevolejte rodičům, ale pěkně v klidu si dojděte do nejbližší opravny hudebních nástrojů. Poradí vám tam, spraví vám to a vysvětlí vám, jak předejít tomu, aby se vám to stalo znovu. Stává se to z vlhka nebo z horka. Bude tedy stačit, když si kytaru nebudete brát s sebou na dovolenou do Egypta nebo do Amazonských pralesů (když přeci jen budete muset, použijte nějaký kvalitní kufr). Co ale nedělejte určitě – nepokoušejte se kobylku sami přilepit sami, v 99% případů to vede ke zničení nástroje.

Kytaru vám může někdo taktéž rozšlápnout. Opět se nepokoušejte ji sami opravit, ale zaběhněte do té opravny, co vám lepili kobylku. Určitě vás rádi uvidí.

Kytara vám může spadnout do vody, třeba do rybníka. Mě se to stalo. Shodila mě jí tam Lucie. Neúmyslně. Faktem ale je, že bylo po kytaře. V takové situaci už vám nepomůže nic a nikdo, namočená kytara je jako rozšlápnuté housle. Bohužel.

Z méně tragických situací musíme zmínit prasklou strunu – nebojte se, aby vás šlehla přes obličej, to byste museli kytaru držet opravdu nešikovně, nebo přímo nahlížet do jejích útrob ozvučným otvorem v okamžiku prasknutí. Nicméně, když struna praskne, je dobré mít po ruce sadu strun náhradních, právě pro tyto případy. Struny se prodávají v různé kvalitě, to je ostatně nejčastěji odlišeno jejich cenou, ale hlavně v různé tvrdosti. Platí, že čím tvrdší struny (například 13-tky už jsou hodně tvrdé), tím zvonivější zvuk, ale tím těžší bývá je „umáčknout“. Tvrdé struny používají nejčastěji bluegrassisté, protože do nich mohou řezat trsátkem o stošest a struny skoro nepraskají. Měkčí struny používají začátečníci a folkaři a nebo prostě jen lidé, kterým víc vyhovují, je to celé jen na vkusu a zvyku kytaristy. Teď zpět k situaci prasklá struna. Když se to stane někde u ohně, dá se struna vyměnit zhruba za minutu až dvě, tedy než váš kolega dohraje píseň. Faktem nicméně je že struny by se měly měnit všechny najednou, neboť pět strun již „ohraných“ a jedna struna nová, ještě s tím kovovým zvukem, nejdou moc dohromady. U ohně se to ztratí, v tichu domova je to disharmonie.

Trsátko zapadlé do kytary taky není žádný velký problém. Stačí s nástrojem pořádně zatřást a chvilku šikovně manipulovat. Koupit se dají i plastová držadla na trsátka, lepí se přímo na korpus kytary a pojmou trsátek i několik.

Kytara je rozladěná. Třeba tím, jak byla dlouho v obalu nebo v kufru, nebo jak na ni pražilo slunce. Nebo jak si s ní hrál váš malý bratranec, kterého byste stejně nejraději zašlapali do země. Tedy až po tom, co by dostal naflákáno na hubu. Taky žádný problém. Nejprve tedy naflákáme bratranci, aby si pamatoval, že už to nemá dělat, případně požádáme někoho, aby naflákal nám, abychom si zapamatovali, že kytara na slunce nepatří a pak se dáme do ladění. Postup budu popisovat v nějaké jiné kapitole, teď jen to know-how. Ladit můžeme podle sluchu, nebo podle ladičky. Pokud máme sluch a to se u kytaristy jaksi bere za základní předpoklad hry, požádáme nějakého jiného muzikanta, aby nám udal tón a jdeme na věc. Když v okolí nikdo takový není a nejbližší zvuk je opilecké blábolení souseda z vedlejší chaty, vypomůžeme se ladičkou. Ladičky se dají opět pořídit různé. Nejlevnější vypadá jako malá kovová tyčinka a to proto, že to není nic jiného, než malá, kovová tyčinka. S tou udeříme o něco tvrdého, třeba o stůl, o roh zdi nebo o hlavu malého bratrance, pokud už se probouzí z mdlob po předešlém naflákání a tyčinka vydá zvuk. Komorní A to bývá. Ladí se podle toho fakt blbě. Takže raději máme v zásobě ladičku elektronickou, kterou buď přiložíme co nejblíže k ozvučnému otvoru, nebo přicucneme její kablík s přicucávácí koncovkou na korpus nástroje, nebo – a to je nejlepší – pokud vlastníme ladičku i kytaru kvalitní, zasuneme konektor kablíku z ladičky přímo do kytary, tedy do elektronického kytarového snímače. Roztomilý barevný displayík nám pak rozverně ukazuje, jestli máme kroutit čudlíkem doleva, nebo doprava. Všechny způsoby ladění vyžadují většinou ticho a klid, nebo dokonalý sluch. Ve vlaku se zavřeme na umývárku a odrážíme útoky dotěrného průvodčího, u ohně diskrétně poodejdeme do přítmí nejbližšího lesa a omluvíme se vyrušenému milostnému páru. Doma to neřešíme, stačí vypnout rádio.

(lehké pokračování příště)

O kytaře a tak - 2. - Historie



(něco málo o sladkém dřevu a jeho okolí)


Aby jste byli v lepším obraze, kdeže se kytara vlastně vzala, připravil jsem takový malý, nic nezaručující krátký výtah z její historie. Tyto informace vám nepomohou naučit se na ni hrát, ale můžete svými znalostmi oslňovat posluchače, když vám praskne struna, nebo když zapomenete náhodou text. Takže jdeme na to.

První nástroj podobný kytaře byl zaznamenán u starodávných Sumerů pod jménem Kinor. Sumery už asi nudilo běhat po lesích a lovit vystresovanou zvěř, tak si vynalezli něco pro chvíle pohody, káva tenkrát ještě nebyla objevena. Sumerům nápad ukradli Řekové a Řekům, jako ostatně všechno ostatní ukradli ideu brnkadla Římané. Takže když někde uslyšíte známou frázi "Už staří Římané...", tak se jedná právě o tohle loupežné přepadení.

Když už se schylovalo k začátku letopočtu, vzal kytaru nějaký Arab a vydal se na čundr do Španělska. Tam chvilku machroval na místní krasavice, a jelikož Španělé samečci jsou poměrně horkokrevní a moc se jim to hučení do jejich holek nelíbilo, dali Arabovi po tlamě a kytaru mu rozbili o hlavu. Pak ji ale v noci tajně slepili (kytaru, ne hlavu, ta časem srostla sama od sebe), protože věděli, že to na místní ženský zabírá, vyrobili několik kopií a od té doby se traduje všeobecný omyl, že kytara pochází ze Španělska. Takže shrnuto, jsou to kecy, nepochází. No a to je přibližně všechno podstatné, další informace si můžete vymýšlet, až se budou hory a konkurenti kytaristi zelenat závistí.

Na kytaru hrál například Paganini, patrně ve chvílích, kdy měl houslí plné zuby. Plné zuby Paganiniho měli potom naopak všichni ostatní, protože to co on pro kytaru složil uměl zahrát zase jenom on, neb ostatní muzikanti byli ve srovnání s Mistrem docela dřeváci. Výčet slavných kytaristů by ale byl příliš dlouhý, protože kytara je (jak už jsem napsal v minulé kapitole) jako nástroj patrně nejdostupnější a tak se na ní většina lidí alespoň jednou za život zkouší naučit. Kytara se s sebou vozila do lesů, kde na ní vousatí trempové vyluzovali teskné harmonické melodie a drsně do toho skuhrali svými nakřáplými hlasy, jak to maj těžký, že musej jezdit do lesa, protože mastňáci se s nima nechtějí vůbec bavit. Takzvaní mastňáci zatím vydělávali peníze, koupili si za ně kvalitní nástroje a věnovali se studiu hry na vědecké úrovni. Takže potom mohli vystupovat za peníze, což trempíky štvalo ještě víc a zase zalezli někam do mlází a zase tam skuhrali. Komu není rady, ten si za to může sám.

U nás v Čechách má tedy kytara za sebou historii tochu širšího používání sice krátkou, leč o to víc intenzivní. Když jste se dřív objevili s batohem a kytarou na nádraží, přišel statný policista a chtěl váš občanský průkaz. Ten pak zkoumal tak dlouho, až vám ujel vlak. Pak bylo období, kdy měl kytaru každý a na nádražích to vypadalo jako na portě. Dnes už je to myslím klidnější, kytaru vlastní pouze lidé, kteří u ní vydrželi a víc jim šlo o muziku, než o ty ženský.


Deset tipů, co si lze vymyslet o kytaře kvůli lepšímu machrování


* · Kytara byl první hudební nátroj ve vesmíru, Armstrong ji propašoval do Apolla a pak na ni hrál svým kolegům Satisfaction od Stounů.

* · Tuhle kytaru, slečno, vyřezal neznámý umělec podle vašeho krásného těla, vidíte tu shodu křivek? (pozor na to, jaký nástroj máte právě v ruce).

* · Slavná Mata Harry byla vynikající kytaristka, během hry zvládala dokonce levou rukou psát poznámky na hmatník a tyto informace pak provážet lstivě přes hranice.

* · Na tuhle kytaru hrál původně Ringo Star, ale prohrál ji se mnou v kartách a tak začal bubnovat.

* · Víte, že velikost kytary je přímo úměrná velikosti bot?

* · Pojďte se mnou, ukážu vám svoji sbírku trsátek.

* · Jestli chcete, můžete se mi podívat na kobylku.

* · Kodym hraje z playbacku, protože je úplně levej.

* · Banjo, housle, mandolína a loutna nejsou nic jiného, než nepovedené kytary.

* · Ty kolíčky jsou vážně ze zlata!


Něco málo Kotlících

(aneb kytara v šeru tramského dávnověku, středověku a současnosti, jakož i lehké rozdělení všech těch brnkacích individuí, se kterými se můžete ještě dnes setkat)

Kotlíkem rozumíme člověka, který se ze všeho nejraději obléká do věcí ušitých z celty, maskované celty, něčeho zeleného, klobouku, kanad (vojenské boty), dlouhého nože a velkého množství blbinek, které obsahují peří, kožený řemínek, kus větve nebo nápis Woodcraft. Jiné označení je též tramp, vandrák nebo čundrák (zvlášní odrůdou jsou vodáci, ale o těch někdy jinde ve zvláštní kapitole).

Stejně, jako nelze zařadit všechny lidi z jedné skupiny do jednoho šuplíku, i kotlíkáři se dělí na několik svérázných skupin. Mimochodem, ještě jsem se nezmínil, odkud se vzal výraz kotlíkáři. Je to proto, že zmíněný druh se večer rozvalí někde u lesa a začne si připravovat věčeři v kotlíku. Tak. Protože ale náš seriál je primárně zaměřený na kytaru a věci s ní související, omezím se na popis jednotlivých podskupin kotlíkářů právě ve vztahu ke kytaře a hraní na ni všeobecně.

Ortodoxní tramp

Varianta pravděpodobně nejhorší. Kdysi dávno, na začátku dvacátého století, byl tramping protestem jedné generace proti třídnímu uspořádání. Obyčejný člověk (rozuměj dělník) si nemohl dovolit dovolenou u moře, vilu v Praze na Vinohradech ani automobil, tak koumal, jak si taky trochu užít. A vykoumal tramping. Po vzoru knih o Vinnetouovi a Oldovi Šetrném soukal se obyčejný mladý člověk (rozuměj dělník) do klobouku a oblečení nenápadných barev a vyrážel na víkend do přírody. Když byl poprvé v přírodě, seznal, že to trochu přepískl, protože v noci pravděpodobně zmrzne a přes den umře hlady. I vrátil se tedy domů. Příště už si s sebou vzal dvě deky, jednu pod sebe a druhou na sebe a pár konzerv kočičího žrádla. A přežil. A líbilo se mu to. V lese byl klid a podobně postižení jedinci, sem tam se objevil jelen nebo jiná rostlina a obyčejný člověk (rozuměj dělník) si odpočinul od soustruhu, vrtačky, pokladny a všech těch ostatních věcí, které ho prudily přes týden. Pak někoho napadlo, že když už si večer v lese zapálí ohníček, že by nebylo od věci přestat do něj jen tak čumět, potažmo si občas opéct buřta, ale že by bylo naopak fajn, kdyby byla taky nějaká zábava. Tak přišla kytara do lesů a začala se v čechách šířit plošně.

Co se tak přibližně hrálo: většinou hudba s velkým H. Světem a tedy i Čechami vládl swing a jazz a to se projevilo i mezi trampy, folk ještě nebyl a dlouho neměl být. Takže se hrály melogie swingové, melodie libozvučné, ale melodie složité a náročné. Obyčejnými texty mastňáků (rozuměj ne-dělníků) trampové pohrdli a jali se psát vlastní, romantické. Většinou v nich někde pobíhali bezprizorní koně (u těch sečtělejších pod krycím názvem mustangové), zapadalo slunce, krásná Maud mávala šátkem nebo lstivý indián přepadával vlak Severoamerické železniční společnosti. Vůbec nejlepší bylo, když to bylo sedmi a vícehlasé a zpěváci podávali výkon hodný vdovy po zemřelém národním hrdinovi (rozuměj Jan Sladký Kozina). Jak šel čas, svět trampů se uzavřel sám do sebe a to hlavně díky černobílému vidění světa. Buď člověk byl tramp, nebo mastňák. První trempové chtěli mít v lese klid a zasloužený odpočinek, jejich nástupci si tramping zvolili za životní program a vymezení vlastní identity. V hnutí, které původně propagovalo volnost a svobodu se začaly zavádět pravidla a uniformy. Máš maskáče? Ne? Tak padej z lesa, můžeš se jít podívat na Pražský jaro.

Nejmarkantnějším zvykem se stalo zalamování palců. Našli se tací jedinci, kteří došli k přesvědčení, že když vám palec utrhnou, jsou vašimi nejlepšími kamarády. Dnes se pod pojmem Ortodoxní tramp skrývá obyčejný člověk (rozuměj pitomec, který nedokáže žít v normálním běžném světě, tak si hraje na někoho jiného), který nepostřehl, že od začátku trampingu uteklo už přes sto let, že do přírody může jet každý s poměrně slušným vybavením a nemusí kvůli tomu tahat na opasku mačetu, na zádech nesbalitelný batoh typu Usárna a na hlavě mít klobouk s filcu a s orlím pérem. Setkání s takovým člověkem vezme začínajícímu kytaristovi všechny iluze, protože dotyčný trvá na produkci pouze "pravých" trampských písní (Strom, Pampelišky a podobné zvrhlosti) a za ty ostatní vám nezřídka rozbije hubu.

Tramp ožrala

Varianta taktéž špatná. Tito lidé se jezdí na čundry pouze opíjet a páchat drobné, střední a velké zlo. Večery netráví u ohníčků, ale v nejbližší hospodě, kde konzumují nejrůznější alkohol, aby pak nad ránem doklopýtali do lesa, padli do trávy nebo mechu a usnuli. Vlastně to ani nejsou kotlíkáři, označení kotlíkáři totiž není hanlivé, zatímco trampové ožralové jsou nukleární hovada, která nezaslouží slitování a pozornost. Vřele doporučuju nikdy v jejich přítomnosti nehrát ani na foukací hramoniku, obvykle se totiž okamžitě pokusí nejprve zpívat druhý hlas, pak se dožadují zapůjčení nástroje a nakonec se chtějí prát.

Dívka k zbláznění

Určitě ji jednou potkáte (pokud jste dívka, představte si ekvivalentního chlapce). Dívka k zbláznění je oblečena napůl jako tramp a napůl jako to nejhezčí, co jste kdy viděli. Obvykle má dlouhé vlasy, nejčastěji indiánského typu (rovné a černé jako havran), často zapletené alespoň z části do copánků, je drobné postavy, přijela sama, stále se jen kouzelně směje, je na vás milá, ale na ostatní taky, takže si to jen špatně vykládáte a nemá podprsenku, takže se její krásná ňadra eroticky vzrušivě rýsují pod zelenou vojenskou košilí. Také disponuje džínami tak ošoupanými, že kdyby byly ošoupané ještě o trochu víc, staly by se průhlednými. Nikdy si je neumaže, ani když sjíždí po zadku po travnaté stráni. A voní. A je vtipná a zábavná a inteligentní. Jste jako omráčení a vaše životní hodnoty se vám hroutí. Největší pecka ale přijde večer, když se zapálí oheň. Dívka si vezme kytaru, fantasticky na ni zahraje a ještě fantastičtěji zazpívá, z čehož je polovina přítomných úplně vedle a ta druhá se raději tváří, že je to normální.

Oheň se dívce odráží v jejích kaštanových očích tak nějak tajemně a vy už jste na samém pokraji nervového zhroucení. Když jste odvážní, nervózně vyčkáte chvíle, kdy se lidé začnou od ohně rozcházet ke svým spacákům (stanům, chatkám, hotelům, jachtám) a pozvete dívku k romantické procházce kolem řeky (rybníku, jezera, po pláži, do hor, na Tenerife). Dívka souhlasí. Jestliže jste se do té doby cítili jako pitomec, teď je to ještě pětkrát horší, nevíte o čem mluvit. tak zavedete řeč na akordy a techniku pravé ruky. Dívka vám vše ochotně vysvětlí. Vy ji ale neposloucháte. Myslíte na úplně jiné věci. V duchu dokonce připouštíte, že jste ochotni podstoupit kvůli ní souboj s místním rváčem, nechat si udělat plastickou operaci nebo se naučit cizí jazyk. Nad ránem se vrátíte a rozloučíte. Ráno se rozjedete každý jinam. Znovu ji potkáte až za rok. Má s sebou chlapce, který váš štve jednou věcí - je moc fajn. Není to žádný pitomec, je milý, hodný a je s ním sranda. Mohl by to být váš nejlepší kamarád. Večer vám dívka sdělí, že vloni, jak jste se byli projít kolem té řeky, cítila takové zvláštní souznění, ale když vy jste si pořád chtěli povídat o akordech... Opět známý konflikt, muzika nebo holky.

Antitramp alias outdoorista

Antitramp je v podstatě to samé jako tramp obyčejný, jen k tomu nepotřebuje všechny ty blbosti okolo. Antitramp rád jezdí do přírody, spí v lese pod širákem nebo ve stanu, dělá ohníčky, vaří na nich guláš, večer hraje na kytaru a navštěvuje zříceniny, skály a horská jezera. Avšak narozdíl od trempů ortodoxních se zdraví normálně česky (čau vole), nikomu nic neláme, natož palce, do ohně klidně přiloží obal od sušenek a nehází kvůli tomu sám sebe do potoka, neoslovuje se "kamaráde" a "kamarádko", není navlečen do nepraktického, težkého a promokavého oblečení se zeleno-hnědými fleky ale do praktického oblečení z moiry a goretexu, na zádech má zdravotně nezávadnou krosnu s posledními vychytávkámi outdoorového průmyslu a ne pitomou Usárnu, Alici, Tele nebo jiný typ nepraktického zavazadla a během pohybu ve volné přírodě se nebrání rozhovorům o počítačích, automobilech a posledních kinohitech. Na kytaru hraje Antitramp většinou folk, rock a poslední hity z rádia.

Tramp rozumný

Úkaz ojedinělý, ale stále možný. Tramp rozumný sice zachovává tradice trampingu, ale pouze do té míry, pokud mají logiku, nebo nebyly překonané. Nosí maskáče, ale proto, že je to praktické oblečení plné kapes a hned tak se neušpiní. Má celtu, ale proto, aby na něj nepršelo, jestli je maskovaná je mu jedno. Chodí v zeleném, ale to jen proto, aby splýval s přírodou. Palce boužel láme. Pravda je, že celkem něžně a spíš ze zvyku. A abych nezapomněl, narozdíl od ortodoxáků vám hned nezačne tykat. Na kytaru hraje žánrový střed a vždy si rád poslechne něco jiného.

Amík

Dnes už témeř vyhyhulá odrůda, transformovaná do hráčů Paintballu a podobných disciplín. Amík vyrážel v pátek večer do přírody oblečen do vojenské výzbroje americké armády, opásán funkční maketou vojenské pušky M-14 na plastové kuličky a pořádal manévry. Manévry spočívali v tom, že jednoho nebo více nešťastníků ze svého středu amíci vylosovali a udělali z něj vietnamce, kterému dali náskok několika hodin a pak se ho jali pronásledovat a střílet po něm. Dalšími oblíbenými činostmi bylo dobývání pevnosti, dobývání bunkru, dobývání čehokoliv. Amík s kytarou je představa nemyslitelná.

(lehké pokračování příště)

O kytaře a tak - 1. - Začínáme



(něco málo o sladkém dřevu a jeho okolí)


Kytaru si člověk vymyslel pravděpodobně proto, aby mohl balit holky. Není to ale moc úspěšná metoda, protože zatímco kytarista podává svůj vrcholný výkon, všechny přítomné dívky a slečny, omámeny jeho hrou, vrhají se do náručí zcela cizích mužů a nejhorší na tom je, že ti cizí mužové jsou hudebně tak neschopní, že nerozeznají ani čembalo od saxofonu. Je tedy třeba se hned na začátku smířit s jednou věcí - buď z vás bude dobrý kytarista, nebo sbalíte slečnu. Oboje dohromady se povede jen opravdu výjimečně a u slečny to předpokládá poměrně vysoké IQ, estetické cítění, hudební sluch, cit pro melodii a vrozený odpor k blonďatým individuím mužského pohlaví, která jsou zároveň kulturisty, domácími kutily, vyhraněnými intelektuály, mají velký smysl pro pořádek a zodpovědnost a ještě k tomu ti vyvrhelové vypadají mužně. Pakliže takovou dívku potkáte při nějaké své hudební produkci, můžete si blahopřát a otevírat lahve se šampaňským. Dotyčná vám přinese mnoho pozitivního. Pro ty ostatní, kteří takové štěstí mít nebudou, mám jednu radu - vykašlete se na holky a věnujte se hudbě. Budete na to potřebovat obě ruce.

Jaký zvolit nástroj?

Tohle je hned po přetěžkém rozhodování, jestli vůbec na kytaru začít hrát ten největší problém. Všechno ostatní už je brnkačka (a docela zajímavá slovní hříčka, he, he, he). Je totiž třeba si uvědomit, že to, jaký nástroj si pořídíte, ovlivní vaše následující kroky velmi výrazným způsobem. Je velký rozdíl mezi nástrojem za tři stovky a za padesát tisíc. Pravděpodobně se setkáte s tvrzením, že dobrý muzikant zahraje na cokoliv. Není to pravda. Na cokoliv se hrát nedá a z vlastní zkušenosti vím, že kvalita nástroje je přímo úměrná snadnosti a rychlosti jeho zvládnutí. Když si budete seřezávat prsty na kytaře po strýčkovi, na které nikdo třicet let nevyměnil struny, bezpochyby to bude jiné, než když dostanete do ruky kytaru, která se rozezní jenom tím, že se dotknete strun (můj osobní sabotér, otec, mě kdysi vrazil do ruky svoji kytaru z dětství, která měla struny natažené přibližně centimetr nad hmatníkem, což vedlo k tomu, že když se mě pak dostal do ruky normální nástroj, hrál tak nějak sám od sebe a já se za čtrnáct dní naučil tolik, co před tím za dva roky). Co vás tedy při hledání vhodné kytary může potkat:

* Strýček, babička, možná i nedej Bože otec-záškodník jako je ten můj, nebo prostě kdokoliv, kdo kdysi nějakou kytaru vlastnil a snad na ni i hrál. Dotyčný vám bude tvrdit, co všechno na ni dokázal zahrát, jak je skvělá a že vám pro začátek bohatě stačí. V závislosti na tom, jaký máte k dotyčnému vztah buď zdvořile odmítněte, nebo mu kytaru rovnou narazte na hlavu. Nebo něco mezi tím. Ušetříte si tím spoustu problémů.

* Ta samá situace jako v předchozím bodě, ale kytara vypadá velmi pěkně a draze. V tom případě berte všemi deseti, nechte si ji prohlédnout od nějakého znalce a pak ji uschovejte pro dobu, až zvládnete techniku hry. Jedná se pravděpodobně o značku Gibson a to je velká vzácnost.

* Kamarád vám nabídne, že vám půjčí svoji kytaru. Dobře si ji prohlédněte, případně si k tomu někoho přizvěte a nechte si na ni něco zahrát. Je podezřelé, že vám ji chce půjčit, protože kdyby hrála dobře, proč na ni nebrnká sám, že ano.

* Máte schválenou investici, od rodičů, od manželky či od banky a stojíte před obchodem. Tak se zase otočte a jděte sehnat nějakého zkušeného muzikanta, ať nástroj vybere s vámi. Není to žádná sranda a dá se předpokládat, že když se na kytaru teprve budete učit, moc tomu zatím nerozumíte.

* Před vaším domem zastaví mercedes, vystoupí Paul Simon a věnuje vám svoji kytaru. To je nejlepší varianta, ale moc s ní nepočítejte. Raději si kytaru prostě kupte a když už to budete dělat, pořiďte si kvalitní nástroj. Těžko dělat nějaký rozbor cen, já osobně používám buď Yamahu za cca. 8.000,- Kč, ale víc se vztekám s dolaďováním, než hraju, nebo Schneidera v hodnotě cca. 20000,- Kč, se kterým jsem spokojený. Ostatně, není to moje kytara, patří Koblihovi.


Největší pozor si dejte ale na následující věc: Nikdy, opakuji NIKDY, nepoužívejte španělku s nataženými kovovými strunami. Je to jev v Čechách velmi rozšířený a vy se snažte neopakovat stejnou chybu, jako tisíce lidí před vámi, jinak skončíte u Dajány a Pampelišek, což jsou nenáročné písně infaltilního charakteru, které jdou zahrát i na kliku od špajzu. Možná by vás teď zajímalo, proč to nedělat, takže je to proto, že normální akustická kytara má ve svém krku takový drát a ten je vyšponovaný do protitahu vzhledem ke strunám. Struny jsou na akustické kytaře kovové, tudíž táhnou poměrně dost a ohnuly by krk. Ten drát tomu zabraňuje. Naproti tomu kytara španělská žádný drát nemá, jelikož byla navržená a postavená pro struny nilonové, které mají tah zhruba poloviční, ne-li ještě menší. Sami si už jistě představíte, co se stane. Správně, ohne se krk a kytara nejde naladit (v tom lepším případě), nebo rovnou uletí kobylka (v horším a častějším případě).

Něco o mé cestě k vhodné kytaře

Hrát jsem začínal v roce 1988, jak už jsem se zmínil, na otcovu šílenou španělku s kovovými strunami (takže vím, o čem píšu) a docela dlouho jsem se vztekal. Moje první nová kytara byla červená dvanáctistrunka z Lub u Chebu. Je to pravděpodobně plošný jev, že když se člověk naučí pár akordů, cítí se jako mistr světa a říká si, že dvanáct strun je lepších než šest. Je a není. Každá kytara (šesti, devíti i dvanáctistrunná) je určená pro jiný styl hry. Každopádně tehdy stála astronomickou sumu 3700,- Kčs a padly na ní moje úspory a všechny peníze, co jsme vyškemral na příbuzných pod příslibem, že alespoň deset let nebudu chtít nic k narozeninám. Zmíněná kytara byla tehdy rozšířená hlavně díky tomu, že jiná se sehnat nedala. Vydržela hrát bez závad asi čtrnáct dní a pak se jí začala odlepovat kobylka, přecvakávat mechanika a bylo po ptákách. Takže jsem se trápil další čtyři roky. Pak jsem si pořídil značku Epiphone, model Baxter s krásným vykrojením a byl jsem konečně spokojený. Stála pouhých 15000,- Kč. Značku můžu všem doporučit a pět na ni jen samou chválu. Teď, jak už jsem se zmínil používám Schneidera a lepší už nepotřebuju. Líbila by se mi, to ano, ale zhodnotil jsem, co asi tak umím zahrát a konstatoval jsem, že tahle je to tak akorát. Z toho plyne jedna věc - začněte se učit na kvalitní nástroj (= bude docela drahý), je to investice, která se vám vyplatí, ušetří vám mnoho let učení a mnoho dalších let, které byste jste věnovali odnaučování špatného držení. Na druhou stranu, nepořizujte si nástroj, který je svojí cenou násobkem vašeho potenciálu, to je vyhazování peněz.

A nyní klíčová otázka - Proč právě kytara?

Odpověď je jednoduchá - proč ne. Kytara je jeden z mála nástrojů, na které zahrajete prakticky všechno a to všechno bude znít dobře. Dobrá, fanfáry kněžny Libuše by asi zněly přinejmenším zajímavě, ale to teď nebudeme nijak detailně rozebírat. Hlavní výhody kytary jsou zhruba takovéto:

* Můžete si ji vozit všude s sebou, narozdíl například od hráčů na klavír. Ti potřebují stěhovací vůz.

* Kromě kytary se vám do futrálu vejde ještě spousta jiných, užitečných věcí, například paštika, svetr, láhev rumu, fotoaparát, pes a tak podobně.

* Jedná se o téměř nejlevnější hudební nástroj (po flétně a trianglu), který si můžete pořídit a netrpět pak následně hlady. Je tedy pravda, že jsou kytary i za cenu luxusního Ferrari, ale tu doporučuju zakoupit až opravdovým mistrům a milionářům.

* Na kytaru letí holky. Opravdu, je to vyzkoušené. Nemyslím tím, že kytaru někde opřete a ony se o vás poperou, ale pokud jste zručný kytarista a chcete oslnit, máte větší šanci, než člověk, který bude u ohně vyprávět vtip o hurvínkovi a ještěrce.

* Čeká na vás velká spousta písniček, které si s vámi někdo zazpívá. Nebudete tedy odsouzeni k tomu, abyste hráli jen doma, na konzervatoři, nebo na koncertě. Všechny nástroje jsou krásné, ale třeba s trubkou si zanotuje málokdo.

* Při hře na kytaru můžete zpívat, nebo ještě hrát na foukací harmoniku, to třeba u saxofonu nejde.

* Kytara vypadá dekorativně moc dobře a není vyloučené, že si k ní vytvoříte časem silný citový vztah. Já té svojí říkám Maruška.

* V případě nouze lze kytaru použít jako pádlo, jídelní stůl nebo zbraň. To sice dělají jen barbaři, ale jsou i takové chvíle, kdy se hodí vědět, že to jde.

* Když prší, můžete se pod obal od kytary schovat. Když je horko, tak taky.

* Bříška prstů na levé ruce si časem tak opotřebujete, že pak můžete sahat i na rozpálenou plotnu a ucítíte jen slabé teplo.


Aby to ale nevypadalo, že kytara má jen samé výhody a ostatní hudební nástroje jsou na nic, je namístě uvést i nevýhody. Dělám to sice nerad, ale zůstaňme objektivní, aby nedošlo v budoucnosti k nějakému nemilému překvapení.

* Kytaru vám možná někdo ukradne, velmi snadno se totiž zapomíná někde opřená.

* Možná vám ji i někdo prošlápne. To se klavíru (abychom se drželi jednoho příkladu) stát nemůže, možná tak, kdyby šel okolo nějaký slon.

* Když vám kytara zmokne, můžete si koupit rovnou novou.

* Struny rychle reznou a opotřebovávají se a nejsou zrovna nejlevnější.

* Při učení vám pravděpodobně sleze kůže z bříšek prstů - bolí to.

* Prasklá struna vám dokáže udělat moc pěknou jizvu na obličeji.

* Váš úhlavní nepřítel bude dozajista lepším kytaristou než vy a vůbec mu na tom nebude záležet.

* Stanete-li se dobrým muzikantem, bude po vás někdo neustále chtít ukázat nějaký neznámý akord a když nebudete vědět, bude o vás povídat, že jste nafrněný frajer.

* Při cestě letadlem hrozí poškození nástroje a zaplatíte za zavazadlo navíc.

* Praskne vám vždy ta jediná struna, kterou nebudete mít náhradní.

* Do hry vám bude neustále někdo kibicovat - buď vám bude opravovat text, nebo si bude povídat nahlas s někým jiným.

* Nikdy, opakuji, nikdy se nenaučíte hrát všechno, co znají ostatní. Vždycky bude někdo zklamaný.

* Každý po vás bude chtít zahrát Slavíky z Madridu, Pampelišky, Strom a Montgomery. Budete ty písně upřímně nenávidět.

* Až budete u ohně hrát, nejkrásnější dívka na vás bude sice viset očima, ale později večer ji to přestane bavit, protože se jí nebudete moci věnovat a odejde s právě s tím ichtilem, co vypráví vtipy o Hurvínkovi a ještěrce. Ve většině případů neodhadnete, kdy je třeba přestat hrát a začít se dívce věnovat. Smiřte se s tím.


Když už budete v tom nakupování, můžete se podívat ještě po několika doplňcích - jsou to kapodastr, česky zvyšec, trsátka, náhradní struny, řemen přes rameno a kufr (kupujete-li dražší nástroj) nebo plátěný obal (pro levnější typy). Všechny tyhle věci sice ještě nějakou dobu nebudete potřebovat, ale jednou ano a prodavač vám dá třeba hromadnou slevu, když to koupíte všechno najednou.

(lehké pokračování příště)

pondělí 12. května 1975

Tak to jezdívá

hudba: Ivo Viktorin; text: Karel Markytán

vyšlo na CD AG Flek: Dohrála hudba +1 (Venkow 1995)


Ami7

Báječný je pocit po vítězství
xxxxxxAmi7/CxxxxxxC
báječní jsou lidé kolem nás
xxxxxxxxEmixxxxxxxxxxxxxxC
věnce z vavřínů ti málem lámou vaz
xxxxxxxxxD7
Pak neon slávy zhas´
xxxxGxxxxxxAmi7xxG
aby svítil jiným zas

A těm, co se k tobě ve chvíli štěstí
tisknou na fotkách
tahají za rukáv
těm pak nestojíš ani za pozdrav
jak umíš plav
a dovolej se cti a práv

xxxxxxG7xxxxxxxxxCxxxxxxG7
Jedeš sám vlakem domů
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxC
jako tenkrát, když jsi nemoh´ dál
xxxxxxxxxxxxxEmi
teď vrací tě poctám
xxxxxxxxHmi
jako by po jizvě prstem ti sáh
xxxxEmixxxxxxxxxxxxxxD7
Zas míjels davy jako král
xxxxxxG
škoda let
xxxxxxAmi7 G
kdys´ o to stál

Vzpomínej, co bylo s budoucností
vzpomínej, když ti šla na ruku
padá jenom ten, kdo hledá záruku
Kde je pevný prám?
Tím je každý sobě sám.

Báječný je pocit po vítězství…

Kapodastr: 2. políčko
Ladění: C dur (E;H;G;D;A;E)

Předehra:

Střídavě akord Ami7 (viz první nákres) a akord Ami7 bez ukazováčku (viz. druhý nákres) - asi se ten druhý akord nějak jmenuje, ale jak ... :

E | - 3 - | - 3 - |
H | - 1 - | - 0 - |
G | - 0 - | - 0 - |
D | - 2 - | - 2 - |
A | - 0 - | - 0 - |
E | - 0 - | - 0 - |

Brnkání v předehře podrobně:

E | - - - - - - - - - - - - 3 - - - |
H | - 0/1 - - - 0 - - 0/1 - - - 1 - |
G | - - - - 0 - - - 0 - - - - - - - |
D | - - - 2 - 2 - 2 - - - 0 - 2 - - |
A | - 0 - - - - - - - 0 - - - - - - |
E | - - - - - - - - - - - - - - - - |


(to 0/1 znamená, že se brnkne prázdná struna a pak se domáčkne na prvním políčku)