2003 - Potlach Silver Dew

V pořadí tuším třináctý nebo čtrnáctý, každopádně však definitivně poslední potlach na Stříbrné rose, těsně před tím, než se všichni její členové k smrti rozhádali o pozemek a do smrti smrťoucí spolu už nepromluvili. Náčelník začal chodit s Oxanou, z čehož se doteď nevzpamatovali a dokonce se vzali a pořídili si bišonského psa. Andrea v sobě objevila pyromanské sklony, Zabi byl s Luckou prvně na potlachu. Zkrátka vcelku zásadní událost. Pěšky jsme pak šli na tábořiště pod Milevem a Oxana furt remcala, že je to daleko, což mělo Náčelníka varovat.

Potlach Silwer Dew

2003 - Stěhování

Náš nový domov! V městské zástavbě! Žádný výhled na rybník! Žádné krmení králíků po ránu! Rozpadající se vila na Slovanech v jasanovce, kde jsme málem obdrželi i vlčáka zdarma s bonusovou zahradou, ve které našla svoje první útočiště naše kočka Tereza a její retardovaná souputnice Amálie. Jako malus jsme obdrželi inženýra Dardu sr. a magistru Trukarovou, oba snůšky špatných vlastností. Náčelník nám pomáhal nosit květiny, které obětavě odvozil svým Česťou, ostatní přišli až na kolaudaci.

Stěhování

Velikonoce + Radbůza 2003

Náčelníkův deník

7:25 - S obvyklým zpožděním dorážím na místo určení – Plzeň – Slovany.
Náčelník Dva Body nikde. Telefonuji mu a zjišťuji, že se právě přesunul na pozici do bodu X, který byl na předpokládané trase mého příjezdu s dobrým úmyslem ušetřit mému Česťovi několik drahocenných metrů zajíždění. Netušil, že na místo našeho setkání v rámci úspory času, projedu dva zákazy vjezdu a tři jednosměrky a tudíž tam dorazím přesně z opačného směru.

7:30 – Scházíme se, objímáme a vítáme kmenovým pozdravem, který se stává pro obyvatele přilehlých domů nuceným budíčkem.

7:31 – Nasedáme do Česti a prcháme ...
Plánem dopoledne je vzhledem k velikonočním svátkům navštívit s pomlázkou v rámci zachování tradic naše kamarádky a ubezpečit je o našich nehynoucích kvalitách.
Místo srazu se skupinou B, kterou čítali všichni ostatní mimo nás náčelníků, bylo určeno před domem SNQ Danči.

7:45 - Kachna a spol. dorážejí přesně. Čeká se pouze na posledního člena skupiny - Zabiho.

7:55 – Z dálky k nám doléhají zvuky připomínající parní lokomotivu překračující rychlost zvuku. Začínáme tušit ...
V zápětí se nám naskytl obraz jako vstřižený z vojenských bojových akcí. Nejbližší křižovatkou se řítilo něco co lze nazvat „prchajícím svářečem při požáru Škodovky“. Zabi oděn do černých kožených svršků, na černé Javě 250, v černém kokosu na hlavě, s černým batohem na zádech a svářečskými brýlemi na očích se v oblacích dýmu s perfektním, upřeným vpravohleď prohnal křižovatkou a zmizel v dáli. Koutkem oka jsme stačili zahlédnout černý tubus na jeho zádech připomínající odpalovací zařízení raket země – vzduch krátkého doletu, z něhož na konci, zhruba tak metr nad hlavou vyčuhoval konec pomlázky. Tuto úchvatnou scenérii dokreslovalo čtyřicet osum metrových pentlí různých barev, jež za ním vláli jako ukradená duha. Lze předpokládat, že polovina lidí, kteří jej na jeho cestě z Újezda na Slovany spatřili, sedí v této chvíli v ordinaci psychologa a přísahají, že viděli šíleného svářeče který se utrhnul z prvomájového alegorického vozu a vydal se svou vlastní cestou asi tak s dvěma tucty mávátek.
Uzavíráme sázky jak dlouho mu bude trvat než přes ty brýle pozná, že už je na Slovanech, ale všechny nás překvapil, když se za okamžik objevil za rohem a s halasným „Ahoj, pojďte mi pomoci postavit motorku“ se s námi pozdravil.

8:00 – Návštěvou SNQ Danči zahajujeme naší společnou spanilou jízdu Plzní.
Za zmínku stojí tři okamžiky, a sice Kachnovo taneční kreace, jízda na motocyklu a návštěva Carefouru. Kachna totiž s chutí konzumoval co mu kdo nalil a tudíž pro nás nebylo žádným překvapením když jsme ho cestou do Carefouru spatřili kterak drží u ucha kličku na stahování oken a přesvědčivě do ní cosi vysvětluje někomu na druhém konci éteru. Před Carefourem Kachna vystoupil z auta z takovou taneční noblesou, že mu několik náhodných kolemjdoucích spontánně zatleskalo.

Čekali jsme až otevřou Carefour. Kachna s Davidem a Zabim začínali pomalu spřádat plány jak pod rouškou velikonoc vyplení zcela originálním způsobem supermarket a vstoupí tak do dějin českého terorismu pod pseudonymem „Smrt s pomlázkou.“ Jejich rozhovor byl natolik sugestivní, že až do otevření obchodu nás od okolních návštěvníků dělil kordon místní ochranky, kteří si nás krvelačně prohlíželi a do vysílaček panicky sdělovali svému vedení „už jsou tady, už jsou tady ...!“

9:00 – Otevřeli Carefour. Vyrážíme směrem k uzeninám přesvědčit Kachnovo sestru Janičku, že útěkem na brigádu nic nevyřeší. Naše pomlázky vzbuzují přirozený respekt.

Cestou na Lochotín si při souběžné jízdě Česti a Zabiho motorky Denny se Zabim cosi vysvětlují, což by si podle barvy a tónu hlasu a použitých gest nezávislý pozorovatel vyložil jako reprízu dobití Bastily ve slovním podání.

10:00 – Vyrážíme na poslední jízdu směrem do Doubravky. Vzhledem k tomu, že do auta přibyla Mariánovo Martina, bylo víc než nutné, aby se někdo svezl se Zabim na motorce. Tohoto úkolu se k našemu hromadnému zděšení dobrovolně a rád hlásí Kachna.
Kdo zná Kachnu už ví, že nemá smysl mu to vymlouvat. Napřed vynadal sám sobě, co ho to napadlo, že se určitě naprosto zbláznil a poté nás všechny seřval jako malé děti, co mu do toho kecáme. Museli jsme mu slíbit, že už to nikdy neuděláme.
Tento přesun lze z mého pohledu nazvat jako opravdovou spanilou jízdu. Poprvé v životě jsem byl svědkem toho, jak někdo dokáže tančit za jízdy na motorce a přitom žonglovat s pomlázkou. V mezičasech (kdy byla na semaforech červená) Kachna samovolně opouštěl sedadlo spolujezdce a koledoval na zebře přecházející slečny, maminky a důchodkyně. Vrcholem této podívané bylo vyšupání pěti hezkých slečen, čtyřech urostlých chlapů středního věku, šesti důchodců neurčitého pohlaví, jedné maminy a jednoho kojence v kočárku při průjezdu autobusovou zastávkou s napřaženou pomlázkou. Po tomto činu všichni náčelníci (mi dva) usoudili, že je nejvyšší čas zbavit Kachnu svéprávnosti.

Koledování jsme ukončili s pocitem absolutního vítězství a všeobecné spokojenosti. Vytyčili jsme si plány do příštích velikonoc, hromadně se ujistili, že na to máme a rozešli se jako ti nejslušnější z nejslušnějších.


Čvachty, čvachty, žbluňk ...

Pro mě a náčelníka tímto velikonoce zdaleka nekončili. Měli jsme před sebou ještě celý den ...

10:45 – Nakládáme Dennyho Andrejku a vyrážíme směrem na Tlučnou. Jede s námi ještě David, což sice nebylo plánované, ale nikomu to nevadí a všichni jsou rádi, že to tak je. Cestou do Tlučné se dozvídám, že v jedenáct hodin máme naložit Oxanu, které připadla ta čest dělat mi na lodi háčka. Ptám se náčelníka v kolik hodin máme být u Vika, když Oxanu nakládáme v jedenáct. Po minutě ticha mi náčelník zcela upřímně odpověděl:
„Náčelníku, ty seš takovej debil...!“
Pochopil jsem. Vik měl zůstat Andrejce utajen, neb neměla do poslední chvíle vědět, co jí čeká, respektive, že jí náčelník chce připravit romantický vodácký výlet. Spojením slov „tajemství“ a „Vik“ si nadprůměrně inteligentní Andrejka mohla domyslet co se na ní chystá a také to samozřejmě udělala. Přesto jsme s náčelníkem dál hrdě zatloukali.


11:00 – Nakládáme Oxanu a vyrážíme do Staňkova. Vzhledem k faktu, že náčelník domluvil čas schůzky s Vikem „okolo jedenácté“, jedu trochu rychleji. Náčelník se bojí. Snaží se dovolat Vikovi, ale nemá kredit. Zastavujeme ve Stodě u čerpací stanice a Denny jde koupit kredit. Nemají ho. Chce si zařídit Česťu a tak ho pouštím za volant. Vzhledem k tomu, že nesehnal kredit, jede trochu rychleji. Bojím se.

11:30 – Přijíždíme do Staňkova na místo určení. Vik nikde. Začínáme po telefonu znásilňovat Telecom a všechny naše známé, abychom sehnali číslo na Vika.

11:45 - Doráží Vik. Má s sebou dítě, lodě, pádla, sud a spoustu dalších propriet nezbytných pro naši cestu. Ihned nám každému do ruky vrazí pádlo a Dennymu pumpičku. Když jsou všechny přípravy hotovy, vezme si náčelník slovo nejzkušenějšího a dělá háčkům krátkou půlhodinovou přednášku na téma háček – kormidelník a voda. Ukončuje ji prozaicky slovy:
„Háček to je pokora a poslušnost. Howgh.“
„Až na věky – enter,“ doplňuje ho Vik.

12:00 – Spouštíme lodě na vodu, nasedáme a za halasného AHOJ vyrážíme vstříc dobrodružstvím desetikilometrového voleje. Vidím, že má Oxana malinko strach (je to její vodácká premiéra) a tak ji uklidňuji přesvědčením, že se mnou se není čeho bát, neb má za kormidelníka jednoho z nejzkušenějších vodáků v Čechách, člověka natolik schopného, že pro něj nebude problémem sjet třeba i vodopád v Macoše. Nejsem si jist zda mi to spolkla, ale každopádně ji to alespoň trochu uklidnilo. Denny s Andrejkou pádlujou celou cestu někde vzadu a tak se vídáme jen u jezů. Tam na nás čeká David, který přejíždí jako doprovodné vozidlo s Česťou. Půjčuji mu loď a on sjíždí jezy s Dennym.

13:00 – Denny se na jezu cvaknul. Ztratil brýle a přelomil sedačku v lodi. Po zbytek cesty pak deformoval pod svým zadkem Vikovo sud s náhradním oblečením. To jsem zvědav, jak mu to vysvětlí.

14:30 – Přijíždíme do naší cílové stanice – vodácké loděnice v Holýšově. Vysedáme, kyneme davům, zdravíme se s místními obyvateli, vyměňujeme si upomínkové předměty, navazujeme nová přátelství a kouříme kalumet míru. Pak čistíme lodě a připravujeme je na vrácení Vikovi. Oxana začíná připravovat oběd na který nás pozvala. Vrhám se s Davidem obětavě na břeh řeky pro dřevo na oheň. Po loňských povodních je ho tam spousta a tak začínáme k ohništi pomalu snášet kmeny, slámu, čapí hnízdo, zbytky maringotky (možná to sloužilo i jako haubsbot, tedy alespoň po nějaký čas). V okamžiku kdy vedle loděnice vyrostla hromada připomínající trosky obchodního centra se objevil Denny s grilem a hromadou krásně nařezaných prkýnek.
„Vzadu jich je plná loděnice,“ vysvětlil našim nechápavým pohledům.

15:00 – Náčelník si bere klíče od auta a jede na nákup nějakého pitiva. Znásilňuje Česťu a pokouší se ho nastartovat. Asi nemá ten správný cvik... Vystupuje a začíná kolem Česti tancovat malajský tanec před sežráním tygra, přičemž ho asi šestkrát nakopne do kola. Při sedmém kopanci však náčelník zaregistruje, že má Česťa hliníková kola a pojímá naprosto správné podezření. Ano, Česťa stojí o dva metry dál. Tento naprosto stejný vůz totiž patří jednomu z místních tenistů, který právě prohrává čtvrté podání, neb stojí zcela konsternován uprostřed antuky a s mírně povislou bradou sleduje, jak náčelník přesvědčuje jeho vůz, aby s ním jel na nákup.

16:00 – Oxana je zklamaná, protože se maso trošičku přičmoudlo kvůli velkému ohni. Snažím se jí psychicky podpořit konstatováním, že to nádherně voní, že to bude určitě i skvěle chutnat a že se na to všichni moc těšíme. Nutno podotknout, že to byla pravda, a to i přes to, že jsme měli všichni takový hlad, že bychom snědli cokoliv. Dodávám ještě, že s těmito bledulemi nemá Oxana nejmenší šanci proti mým ostravským topinkám, ale nějak jí to náladu nepozvedává.

16:20 – Oběd. Je to opravdu moc dobré, shodujeme se na tom všichni. Denny dostal skvělý nápad nabídnout též ochutnat i místním vodákům v loděnici. To neměl dělat. Po ochutnání Oxanina šašliku se místní rozhodli, že ode dneška bydlí Oxana v loděnici. Podnikavý náčelník se ujímá handlu a snaží se usmlouvat co nejlepší cenu. Je to zvláštní, ale nejenom Oxana je proti tomu. Z loděnice k nám doléhají termíny jako žid, inflace, Tokijská burza, zdravé zuby, zloděj, terorismus, vodácký skalp, měnová reforma, dolar versus euro, Kecal, dukáty atp. Po deseti minutách se Denny vrací s mrzutým výrazem ve tváři.
„Balíme a jedem !“


17:00 – Balíme a jedem. V šest hodin má Koblih koncert v Plzeňském kostele u Jižního nádraží, tak bychom tam rádi byli včas. Podařilo se mi přemluvit Oxanu, aby jela též. Vzhledem k tomu, že to máme přes Tlučnou, stavíme u Oxany, aby se mohla převléci a zkulturnit a pak ještě u Dennyho kde se děje totéž. Já a David jsme jediní, kteří jdou do kostela v roztrhaných hadrech, neb už se nedalo stihnout zajet také ke mě a k Davidovi.

18:00 – Koblih zpívá vzhůru z kůru. S ním dalších třicet lidí. Nutno podotknout, že je to moc pěkné a všem se to líbí. Náčelníkovi se zdá o vylodění v Normandii, ale na tváři má výraz absolutního znalce hudby. Po skončení prvního zpěvu rychle vstává a nadšeně tleská. Sám. Naštěstí je to tak přesvědčivé, že strhává celý kostel k bouřlivému potlesku. Kachna navrhuje udělat vlnu. Po skončení koncertu jdeme pochválit Kobliha za jeho vynikající pěvecký výkon a já se mu pokouším vnutit, že když se neoholí, bude druhý Pavarotti. Postavu na to už má. Tvrdí mi, že kytara je lepší a zapaluje si další cigaretu.

19:30 – Jdeme na hamburger. Je třeba doplnit zásoby tekutin a jídla v těle a připravit se na večer. Pak se ještě stavíme v pizzerii, kde musím něco nutně vyřídit a pálíme zpět do Tlučné.

21:30 – Než přivezeme od Oxany Dennyho kytaru, rozdělávají náčelník a Andrejka oheň. Je krásný, teplý večer, nebe plné hvězd. Sedíme ve čtyřech u plápolajícího ohně, Denny brnká co ho napadne a my ostatní hladíme Barona (to je Dennyho pes) a mlčky koukáme do plamenů. Myslím, že jsme každý někde jinde, ve svých myšlenkách. Musím si chtě nechtě připustit, že náčelník měl pravdu...

22:30 – Končíme, balíme, jedeme domů. Sám za sebe musím konstatovat, že to byli jedny z mých nejpříjemnějších velikonoc, které jsem zažil.

24:00 – Příjemně unavený usínám a věřím, že se mi budou zdát jen samé hezké sny.




Zapsal náčelník Velký Kladivoun 23.4. L.P. 2003

2003 - Gutštejn

Zabiho deník:

Vyrážíme vlakem někdy ve tři odpoledne z Plzně, účel: přenocovat na Gutštejně, strávit pár romantických chvil v přírodě.

Mám dobrou náladu, těším se, pod širák mě Lucka pouští čím dál tím míň. Hlavně se těším, že se zas svezu Bezdružickou lokálkou, mám ji moc rád.

Vylézáme v Pňovanech z vlaku, motorák jede až za čtvrt hodiny, hoši se jdou ještě projít do lesa.

Jdeme ale už nějak dlouho, navrhuji to otočit zpět aby nám vlak neujel.

Hoši se mi smějí

Začínám být nervózní

Hoši mi oznamují, že jdou pěšky až na Gutštejn.

Nejsem schopen to pobrat

Hoši jsou pěkný kreteni



Smiřuji se s tím, že potáhnu svůj přetěžký batoh 15 km po svých nemocných nohou. Asi umřu.

Přecházíme most přes Mži, míjí nás vláček motoráček, mávám mu a zatlačuji slzu lítosti.

Rozhoduji se pro akt usmíření, vytahuji flašku rumu a s klidným vědomím, že mi neubude ji nabízím Kachnovi.

Kachna tam kopnul skoro půlku flašky, všichni z toho maj srandu



Mě nasral

Hýzl

Jdeme dál po kolejích, Kachna začal mluvit pěkně sprostě a vyhledává erotická témata.

Na konci lesa mapujeme a jako obvykle se nechutně pohádáme kudy dál.

Dělíme se na dvě skupiny

Skupina A tj. Denny a já jsme se ušlechtile rozhodli pro krásnou romantickou trasu plnou divokých přírodních scenérií, lesů, polí, luk,hlubokých údolí a potoků. Prostě pudem rovnou za nosem

Skupina B tj. David a Kachna se mrzce vydali po naprosto nudné rovné nezáživné silnici.

Společně se skupinou A vyrážím dál po kolejích s vůlí udržet azimut stůj co stůj.



Cesta nás nezklamala, výčet superdobrodružných zážitků by byl na dlouho, tak pouze stručně:

4x rokle hluboká

2 x úvoz zarostlý

1 x kilometr po oraništi bahnitý

2 x přeskakování potoka cákavé

3 x kopřivy pálivé

28 x vývraty

5 x bloudíme, hádáme se

1 x zapadáme do sněhu (v březnu)

O 2 hodiny později se potkáváme s naprosto otrávenou skupinou B na pohodnutém místě u mostu v Trpistech

Oddech, svačina, hádky mezi skupinou A a B

Společně jdeme dál podél Úteráku, Kachnu ještě neopustila erotická témata.

Kachna si našel nový erotický objekt, v mém zadku.



Je to nechutné

Přicházíme do Mydlovar, začíná se pomalu stmívat

Začíná být docela kosa.

Kachna je stále neodbytný

Začínám toho mít dost.

Šplháme do kopce nad Mydlovarama, Kachna zneužívá situace a šahá mi na zadek.

Bojím se, mám s ním strávit noc na pustém hradě.

Padla tma

Hledáme cestu k Šípínu

Denny zná zkratku.

Zabloudili jsme.

Zapadli jsme do bahna.

A taky do sněhu.

Prodrali jsme se křovím a našli Šípin, tma je jak v ranci.

Makáme dál, je to ještě kus, už ale fakt nemůžu.

Snažím se držet co nejdál od Kachny

Znovu bahno, po tmě to je opravdu lahůdka.

CÍL našli jsme Gutštejn, dole už někdo ale táboří

Banda zfetovanejch trampů se tam snaží rozdělat oheň, chvíli posedíme.

Poté co vidíme jak jeden z nich fouká do ohně a druhý mu ze srandy lije benzín na obličej raději odcházíme na hrad.



Konec naší pouti, odpočinek, vybalování, rum, klobása.

Kachna se snaží rozdělat ohěň.

Ha Ha Ha moc mu to nejde.

Kvůli Kachnovi musím sníst svou klobásku za studena.

Začíná být kosa jako Nostra, zalézáme do spacáku



Kachna se bojí, že na něj spadne v noci zeď, přelehává si a vypráví nám na dobrou noc horor Kruh.

Bojíme se všichni.

Jelikož jsem vyčerpaný jak žumpa, brzy usínám.

Lužnice 2002

Ferdův vůz


1. den
23. července 2002
Suchdol


Na poslední chvíli je rozhodnuta poslední věc, která ještě chyběla ke zdárnému zahájení - automobil, který odveze lodě. Zachráncem se obětavě stává Klátil, který dává k dispozici svoji Škodu 105. Jako problém se sice hned vzápětí ukáže, že se musí pokaždé roztlačit, protože nefunguje startér, ale i tak jsme rádi, protože základní část celé akce, totiž doprava lodí, je zajištěna. Z místa startu, zahrady u Davida, jsme vyrazili ve dvou strategicky výhodných skupinách. Kachna, David a Klátil si zapřáhli za auto vlek a jeli po vlastní ose, zatímco Jana a já jsme se vydali stopovat. Podle domluvy měli na místo zahájení, do Suchdola nad Lužnicí docestovat ještě Zabi s Lucinkou, Marian s Martinou, Antonín s rodinou a Hadži se slečnou. Z prahy pak delegace Verča, Klára, Hrneček a Lukáš. Účast přímo nevídaná, nikoliv však nepředpokládaná, protože všichni známe Kachnovu seznamovací obsesi. Na krátkou návštěvu slíbili přijet též Koblížek (který byl v práci přistižen při spánku a dostal zaraženou dovolenou) a Náčelník (který byl před třemi lety přistižen svojí nynější ženou Evou a dostal zaraženo úplně všechno).

Za skupinu A, tedy za Janu a za mě, musím podotknout, že cesta probíhala v přátelské atmosféře, jen občas narušené Janiným, téměř až hysterickým, zvoláním: "Nepraskej těma kloubama!" Do Suchdola jsme se dostali pouhých 12 minut po skupině B, tedy vozidle s plavidly, což Kachna ocenil pochvalným zamručením (na další týden jediným, pak už jenom všem a všemu nadával). Legrační epizodou zůstal v našich pamětích výraz řidiče Škody Octavia, když jsme s Janou vystoupili po šestistech metrech.


Alberto Kachna

V kempu, podle Kachnova plánu, není skoro nikdo, takže je dostatek místa na stany a dostatek místa v kiosku (nakládaný hermelín nemají, ale slibují situaci předložit vedení a řešit, po delším naléhání se usnáší na termínu do večeře). Všichni účastníci se pomalu sjíždějí, ti, co se neznají, se seznamují, ti, co se znají, se ujišťují, že se znají správně a někteří zjišťují, že by některé stejně jako vloni raději neznali. Klátil, David a já se jmenujeme zásobovacími důstojníky a vyrážíme na průzkum domorodé vesnice. Hned vzápětí zjišťujeme zásadní věc - domorodci jsou magoři. V prvních potravinách je otevírací doba pouze od 12:00 do 15:30 a to pouze v úterý, v druhých jsou bez jakéhokoliv varování rybářské potřeby a třetí nacházíme dva kilometry za vesnicí uprostřed pole, obklopené paneláky. Nicméně zásobujeme se základními potravinami pro případ ztroskotání - věncem buřtů, rohlíky a marcipánovými zvířátky. David si vybral berušku, já jelena a Klátil kombajn. Večer se dokonce podařilo udělat táborák z nasbíraného dřeva (nějací podnikavci sice dřevo na místě prodávají, ale nejsme blázni). První den lze tedy zhodnotit kladně, protože základní úkol, tedy přeprava na místo a rozbití tábora, byl beze zbytku splněn.


Bratrstvo Kočičí pracky honí Mirka Dušína


2. den
24. července 2002
Velikonoce a lyžovačka


Událost, která se ráno přihodila jako první, stala se pro další dny samozřejmou - Kachna se probudil v 7:00 a začal remcat, čímž vzbudil ostatní. Nicméně, nastalo první z našich překvapení, oslava velikonoc. Klátil večer obětavě upletl pomlázky a tak jsme mohli s Kachnou sešvihat všechny holky a vymámit z nich něco tatranek. Beránek, připravený mojí maminkou atmosféru jen dokreslil. Při této příležitosti bych se ale rád zmínil o jistém opravdu nepěkném, a já se to nebojím napsat, přímo nehezkém jevu, kdy Kachna naočkoval většinu výpravy a jakmile jsem si ráno svlékl tričko, začali se mi chechtat, že jsem tlustej, starej a plešatej. Jednou mu dám stejně strašně přes držku. Nicméně, v rámci Memoriálu Martina Klenovce, kterýžto vzniknul přejmenováním z původního čtyřicetiboje, když Zabi upozornil na holý fakt, že Martin pro Vodopády svým manželstvím zemřel, vydali jsme se plnit několik disciplín - skok hluboký snožmo, skok širokodaleký s hodem ešusu a sjezdové lyžování. Za tímto účelem vybavili jsme se již doma dvojicí běžeckých lyží značky Artis a dvojicí speciálních bot značky Botas (které Zabi zcela zničil při své jízdě). Hod ešusem za krkolomných pádů dopadl k velkému překvapení autora myšlenky zcela katastrofálně pro autora myšlenky. Byl jsem poslední. Sjezd už se vyvíjel zdárněji, neb šlo spíše o život, než o exhibici pro diváky. Bylo však třeba vyrazit.

Lužnice překrásně meandrovala, kmeny přes cestu, tedy přes řeku se utěšeně množili a Klátil sliboval, že na Staré řece to bude ještě lepší. Vznikl tak spor, kterou řeku jet, neb se ukázalo, že dva lidé se neshodnou na stejné variantě. Já prosazoval obě, ale to nikdo neposlouchal. Na jezu Pilař Kachna chvilku machroval, že to skočí, ale když to uviděl zblízka, radši toho hned nechal. Mě praskla kontaktní čočka, takže si ze zbylých cca. 200 metrů do Majdaleny nic nepamatuju, protože jsem to neviděl.

V kempu Majdalena jsme rozbili tábor a přivítali v našem mladém kolektivu ještě mladší Terezku, sestru Verči. Taktéž jsme sehráli zuřivý volejbalový mač, při kterém jsem chtěl porazit Kachnu a Kachna mě, ale ukázalo se, že družstva jsou vyrovnaná a prohraje vždycky to, ve kterém je Zabi, protože dotyčný zcela postrádá jakoukoliv koordinaci jak v prostoru, tak v čase. Když už je o něm řeč - lstivě mě a Klátila nalákal do klubu Buffalo, což se nám za několik dní krutě vymstilo.

Večer jsem byl zlanařen Martinou k drsnému činu - koupeli v řece. Byla šílená zima, ale v zájmu zachování hrdosti jsem nabídku přijal. David vyměknul a jenom se šklebil ze břehu. Následně jsem se šli všichni tři projít a cestou se k nám přidal Kachna, který se vracel ze svého pravidelného joggingu. Zamířili jsme ven z Majdaleny, ale když nekončila ani po pěti kilometrech, zapíchli jsme to u fekálního vozidla, kradli jablka a pokoušeli štěstí sezením na transformátoru. Po návratu jsem ještě debatovali v polozavřené hospodě.


Zabík a jeho styl "Boj o život"


3. den
25. července 2002
Stará řeka


Kachna, zřejmě veden touhou vyhrát i po letech (viz. jeho drtivé vítězství na Vltavě, o kterém kecá dodnes, i když šlo o zanedbatelnou lokální záležitost), zorganizoval utkání v beach volejbalu. Za tímto účelem natáhnul Mariana k sobě do týmu, asi počítal s tím, že když má Marian vypracované tělo, nemůžou prohrát. My s Antonínem jsme měli ale vypracovanou techniku a tak jsme je vyklepli drtivě 4:0. Kachna v zoufalství skočil do vody, rezervovanější a rozumnější Marian nám poděkoval za hru.

Po počátečním zdržování Zabiho a Lucky s balením jsme vyrazili neuvěřitelně brzy, již v jednu hodinu. Na rozvodí bylo rozhodnuto jednoznačně - Stará. Tady je myslím prostor pro první část Lužnické suity, která vznikala celou cestu tak nějak spontánně:

Za lípou i za akátem
za trnkovým keřem
třásly lodě laminátem
ku zděšení zvěře

Nebyla to žádná sranda
vybrat správnou řeku
jak by řekl můj strýc Fanda
jednoduše k vzteku

Že se máme tuze rádi
(ze všech kmenů nejvíce)
vyrazili Vodopádi
vstříc nástrahám Lužnice

Vody bylo trochu málo
zato spousty germánů
denně pořádajíc hody
z gulášů a salámů

Hledali jsme až do rána
nejvhodnější paseku
jen ať nejsou - kristapána
žádný klandry přes řeku

Proběhlo to téměř hladce
s láskami i neláskami
usínal jsem téměř sladce
pod hvězdnými odrazkami

Do hospod jsme lezli chtivě
ohníčky nám stydli
dívaly se nevraživě
tučnáci i vydry

Netušil z nás ani jeden
jak kdo s řekou pochodí
přenesem to nebo sjedem
pak přišlo rozvodí
(ano, nesedí takt, já vím)

Bylo vám to vážně k vzteku
rozhodnout se nad ránem
jestli splouti Starou řeku
či se vydat kanálem

I bylo dáno hlasovati
podvolit se většině
v samém centru luk a slatí
nepostávat nečinně

Tolik první díl Lužnické suity. Škoda, že pak už nikdo neudělal druhý. Co tedy říci ke Staré řece - je to prostě bahno. Obrazně i doslova. Matně jsem si vzpomněl na 121 díl Čtyřlístku s názvem Zelené ticho, bylo to něco na ten způsob. Prales, prales a prales. Jenom v jednom místě stál zcela nepochopitelně uprostřed řeky buldozer. Po velmi dlouhém bloudění různými zákruty jsme s Klátilem dohnali Antonína s rodinou malejch Antonínů a s Miládkou Antonínovou, chvilku jsme s nima pokecali a pak vyrazili vpřed jako střely (tedy Klátil a já), protože jsme se rozhodli, že budeme v cíli první. Je třeba podotknout, že jsme měli v lodi otvor veliký jako ústa staré ženy a tak jsme museli co chvíli vylévat. Po dlouhé době, kdy jsme viděli vzedmutí rybníka Rožmberk už za každým zákrutem jsme se doplácali do Staré hlíny, abychom podstoupili zkoušku nejtěžší - vrbičky.


Uzel

Byly všude, nahoře, dole, vlevo, vpravo, v lodi, po březích ... bože, zase ti hadi! Rožmberk se náhle zjevil v celé své kráse. Loď už se přímo potápěla, ale rozhodli jsme se to risknout a na jeden zátah přejet obrovskou vodní plochu. Ke hrázi jsme dorazili s polovinou lodě potopenou, ale neustoupili jsme ani o píď. Posádky, které byli před námi, tedy David-Janina, Hadži-jeho slečna (prostě si nevzpomenu, no) a Antonín. Miládka a malí Antoníci udělali tu chybu, že zevlovali na břehu a tak jsme je skoro dohnali. Antoníci stihli ještě odrazit, ale stali se obětí našeho zdrcujícího finálového spurtu a tak jsme s Klátilem dorazili do kempu Veselí s asi dvou minutovým náskokem. Což vzhledem k 28 ujetým kilometrům náročným terénem a s poškozenou lodí není zase tak špatný výkon. Antonín se sice tvářil, že mu to nevadí, ale my dobře víme, že ho to žralo :)))

Začalo pršet. Rychle jsme postavili stany a šli na grog do kiosku. Pak dorazil Kachna a zbytek výpravy, všem nám vynadal a šel na grog taky. Večer jsme se pokusili nacpat do místní hospody, ale nepodařilo se nám to.


Volejbalový mač


4. den
26. července 2002
Vánoce


Nastal čas pro oslavu vánoc (když už Kachna s sebou tahal to cukroví, co sám a tajně upekl doma). Vyrazili jsme tedy, Kachna, Ferda a já, sehnat stromeček. O Ferdovi jsem se možná zapomněl zmínit, takže to udělám teď. Ferda je Hadžimův bratr. Je mladší a kolektivnější, jezdil s autem a převážel věci, fotil a byl takovým nenápadným "pátým členem".

Zpátky k vánočnímu stromečku. Putovali jsme dlouho, předlouho, zpestřením nám byl Kachnův ranní restart tělesného systému, kterýžto pojal velmi důsledně (např.: Počet hlav: <-sys value=2->). Nakonec jsme našli jedinou použitelnou skorovětev na písčitém kopci, který jakoby do okolní krajiny ani nepatřil. Upižlali jsme ji tedy (byla oschlá) a při zpáteční cestě jsme se všimli celkem důležité cedule. Klátil totiž už od Majdaleny básnil o tom, že po cestě je pod Rožmberským rybníkem krásný a velmi vzácný biotop zvaný Duna, kde je v rámci Evropy jedinečné prostředí s pouštní kulturou.

Tímto se omlouvám, upřímně a z celého srdce všem ochranářům, přírodovědcům a ekologům za devastaci uhynulé borovičky, neb jsme se skutečně nevšimnuli, kde jsme a dokonce jsme zanechali v jinak přísně zakázaném území svoje stopy v písku.

Ostatní členové expedice uvítali vánoce tak vehementně, že z toho měli skutečně vánoce. Rozesadili jsme se okolo ozdobené větve (originálními vánočními ozdobami, nejsme béčka), pojídali Kachnovo výtečné cukroví s marmeládou a pěli vánoční koledy, kterých znal Antonín s Marianem celkem slušnou zásobu. Kolemjdoucí vodáci i civilové to kupodivu brali normálně, jako kdyby jim tam takhle vyváděl někdo každý den.

Jelikož Kachna, asi povzbuzen úspěchem svého, opravdu výborného cukroví, znovu pokoušel štěstí a protože za kioskem bylo opět beachvolejbalové hřiště, vyzvali nás s Marianem na odvetu. A opět dostali klepec. Tak Kachna navrhl výměnu lidí v mužstvech a hrál se mnou, Antonín s Marianem dostali klepec. Pak jsem hrál s Marianem a prohráli jsme 1:2. Kruci, kruci, kruci.


Létající Čestmíři

Pak jsme konečně vyjeli. Faktem je, že jsem jel jako šnek a to čistě proto, že nás opustil Klátil, který musel druhý den do práce, nebo šermovat, nebo tak něco. Ploužil jsem se řekou, zatímco ostatní se buď flákali v soulodění daleko za mnou, nebo vesele rekreačně pádlovali daleko přede mnou. Každopádně, do Veselí nad Lužnicí jsem se doplácal s vypětím posledních sil na krásném čtvrtém místě a těšil se, jak si zalezu do stanu a v klidu spočinu. Nespočinul, šli jsme do hospody, kde byla uspořádána opulentní žranice. Sice se muselo čekat na jídlo pekelně dlouho, ale pak to stálo za to. Hlavně operace s rakvičkama - objednal jsem si jich pět, přinesli jich deset a zůstaly mi tři. Hnusný, hnusný žrouti jsou to!!! Zabi byl přistižen při porušení stanov klubu Buffalo a zbaběle ho zrušil.

Po návratu do kempu jsem se chtěl konečně vyspat. Nestalo se. Nějaký dobrák uspořádal na druhém straně kempu diskotéku pro několik málo lidí s několika mnoha reprobednami. N_by_o sko_o roz_mět, co si u ohně říkáme. Klára s Verčou si šli dokonce ze zoufalství zatancovat. K ránu se mě podařilo usnout, což považuji za akustickou anomálii.


Společné foto


5. den
27. července 2002
Koblížek a Rock'n'Roll


Vypluli jsme na Nežárku, čistě proto, abychom pak mohli tvrdit, že jsme sjeli dvě řeky (a hlavně proto, že jsme to měli k Nežárce pět metrů a k Lužnici padesát). Když srovnám atmosféru kempu vloni na podzim, kdy jsme tady byli s Kachnou, Davidem a Feřtíkem sami a teď, když je všude plno lidí... nic moc. Plavba opět probíhala za neustálého flákání většiny a mého skorokolapsu, protože vozit po řece dvěstě kilo vody je opravdu vyčerpávající. Naštěstí mě Antonín z jedné strany a Marian z druhé posloužili jako hnací motory. Do kempu v Rudné dorážíme za zpěvu lidových písní a opět, jako na podzim nalézáme prostředí téměř domovské, plné příjemných lidí. Stany stavíme za směšný poplatek cca. 20,- na osobu za kioskem, oheň smíme rozdělat z odřezků vedlejší pily.

Událostí večera ovšem je Koblížek, který doráží frajersky taxíkem. Machroval, přijel z Tábora, kam se dostal vlakem. Při ohni se, alespoň podle mého názoru, zdařila naše nejlepší společná produkce za poslední hodně dlouhou dobu, vlastně od Zealandu, neb jsem měl náladu na rokenroly a podobné blázniviny a Koblížek se kupodivu s chutí přidal. Samostatnou kapitolou byla ovšem Terezka, která do té doby pouze loudila cigarety a alkohol, ale dnes večer se rozhodla někoho prostě sbalit, což se jí záhy podařilo. Dotyčný mladý muž odkudsi vytáhl tamburínu a zcela arytmicky nám sabotoval hudbu. Koblížek šel spát k jezu se slovy: "Koho ráno uvidím prvního, toho zbiju."


Snídaně


6. den
28. července 2002
Harrachovka


Ráno mě k mému překvapení zavolala Máša a tak byla přítomná alespoň takhle virtuálně po dobu asi 20 minut. Inu, zakládající člen :) Sebekriticky jsem uznal, že s lodí v takovém stavu už dál nemůžu jet a nabídl jsem se, že odvezu Koblížka na vlak (musel do práce, věděl dopředu asi jenom rok, že jedeme na vodu a tak si nestihl zařídit dovolenou) a pak převezu Klátilovu Škodovku na Harachovku.

Když všichni odjeli, stáli jsme s Koblížkem před problémem, jak roztlačit nestartující auto, za kterým je zapřažený vlek, když dopředu jde popojet jen pět metrů a pak už tam je řeka. Však nezoufal jsem a drsně jsem požádal popíjející štamgasty o pomoc. Sice remcali, jako že to je nápad, nejdřív zapřáhnout vlek a pak chtít tlačit, ale pak uviděli Koblížka a dali pokoj. Auto se kupodivu rozjelo. Tím to ale všechno neskončilo, protože jednak neměla Škodovčička tah na to, aby uvezla vlek a druhak, vlek byl konstrukce chatrné (vařil ho Kachna s Davidem, já ho jen natíral) tak či tak bylo silně riskantní podnikat jakékoliv rychlejší operace.

Automobilům, kteří za námi na státovce vytvořili dlouhou frontu, se to ani trochu nelíbilo. Dorazili jsem na kraj Tábora a zaparkovali stroj i s vlekem pěkně na kopci, aby nám znovu nevznikly nežádoucí potíže a jali se čekat u řeky na přiřítívší se posádky lodí, protože Verča s Hrnečkem a Terezkou tady končili (teď mě napadá, že přijet ve stanovený den a odjet ve stanovený den se jeví už pomalu jako cosi nenormálního).

Když jsme jim tedy pomohli vyndat loď z řeky, odnést jí k silnici a odevzdali jim batohy, co měli v autě, nastal plán B, tedy hledání nádraží. To se nám povedlo hned na první pokus a já byl trochu zklamaný, protože jsem čekal bloudění a jiná vzrušující dobrodružství. Koblížek odfrčel a já osiřel. Harrachovku jsem vcelku našel na jedno zeptání a měl jsem najednou fůru času. I pojal jsem revoluční myšlenku donutit Kachnu, aby mi alespoň jeden večer nevynadal a rozhodl jsem se, že postavím stany. Postavil jsem. Zdálo se mi to málo. Tak jsem vymyslel, že připravím dřevo na oheň. To se ukázalo jako velká chyba, protože nejen, že jediné dřevo nacházelo se na druhém břehu, ale do lodi teklo a pádlo zůstalo u Kachny v lodi. Risknul jsem to. Tam to ještě šlo, ale při cestě zpět s lodí naloženou klacky jsem se málem utopil, protože jsem musel plavat za ní a směrovat jí ke břehu. Zkrátka, když po řece netahám v kánoi vodu, musím si naložit alespoň dřevo.

Večer přišel dědeček a chtěl peníze za kemp. Tak jsem mu je dal a zapředl rozhovor, protože už jsem se silně nudil. Šťovík lítal někde po lese a vyráběl si luk a šípy, takže jsem si neměl ani s kým popovídat. Dědeček se nakonec ukázal býti kouzelným, protože když vyšlo najevo, že má v Tlučné bratra, nejen že nechtěl peníze za auto a lodě, ale ještě jsme šli na pivo a on slíbil večer přinést opečené ryby (to také splnil a moc jsme si pošmákli). V hospodě měli, stejně jako loni na podzim skvělý jídlo, dal jsem si škubánky s mákem a protože kuchař byl vnuk kouzelného dědečka, mám podezření, že jsem dostal protekční porci.

Pak dorazil Kachna a spol a stejně mě vynadal. Ne kvůli dřevu, to jen odbyl letmým pokýváním hlavy, ale tradičně kvůli vztahům mezi vodopády. Protože problém ale skutečně přerostl přes hlavu, věnovali jsme, tedy alespoň my někteří, večer, když už ne vyřešení, tak alespoň vysvětlení. U táboráku už vše vypadalo dobře. Poznámka na konec dne - na lávce přes řeku u skal rozsvítili neznámí vodáci spoustu svíček a oddali své dva kamarády. Příští rok musíme svíčky nutně vzít.


Píseční ptáci


7. den
29. července 2002
El Fůňův konec


Navrhoval jsem ranní rozcvičku, ale byl jsem poslán do háje. Jsou to měkkoni. Vyjeli jsme, i já. Byla to chyba, protože loď už se potápěla při pouhém spuštění na vodu. Celou cestu jsme se tedy plácali závratnou rychlostí kilometr za hodinu a někdo bystrým výpočtem zjistil, že stihneme dojet tak akorát za první dvě zatáčky a bude tma. To se také stalo. V prvním možném kempu jsme vylezli na břeh, postavili stany a sjíždění prohlásili za skončené. Jelikož jsme měli ale v tábořišti strávit ještě jednu noc, rozhodli jsme se zpestřit si program několika kulturními vložkami.

Antonín, zřejmě postižen celoročním pobytem mezi dětmi, zorganizoval brutální hru "Vyhoď soupeře z kruhu". Z lana udělal na zemi šišoid a začali jsme se vyhazovat vzájemně mimo něj. Smutné bylo, že Antonína vyhodili všichni :) Jako nejlepší vyhazovač se ale ukázal nakonec Kachna, který spráskal všechny a to ani ne tak silou, jako neuvěřitelnou, až fanatickou vůlí zvítězit. Další radovánkou byla návštěva přilehlého kiosku, kde jsme Zabi, Marian a já zkonzumovali větší množství potravin typu naložený hermelín, utopenec a nanuky, v důsledku čehož bylo třeba žaludek ustálit větším množstvím alkoholu.

Pak jsme šli hrát ping-pong. Kdo vyhrál už si nepamatuju, ale já to určitě nebyl :) Večer jsme rozdělali poslední ohníček, brnkali na kytaru a teskně si vyprávěli, jak je to na draka, že už musíme domů. Kachna se tradičně nechal drbat za ušima, k čemuž používal Kláru. Když jsme se rozešli okolo půlnoci spát, zašli jsme s Davidem ještě na poslední pivo a kulečník, protože nostalgie byla všude kolem a mlaskala blahem. Za sebe můžu říct, že se sjíždění povedlo (i přes drobné nedorozumění mezi mnou a Marianem, které jsme ale, alespoň doufám, vyřešili vcelku rozumně a ku prospěchu kolektivu:) a v hitparádě řek bych ho umístil na druhé místo (hned za loňskou Ohři, která byla přeci jen o kousek lepší).


8. den
30. července 2002
Domů


Jedeme domů. Protože ale máme k dispozici jen jedno vozidlo, je rozhodnuto následovně - Antonín, Miládka a děti s Davidem se nacpou do auta, odvezou lodě a sebe a my ostatní se pěšky vydáme přes řeku a les na stopa na státovku do Plzně. Balení proběhlo v agresivní náladě, kdy Kachna pobíhal mezi ostatními a sliboval všem, že jim rozbije držky, jestli hned nezačnou balit. Experti v tomto ohledu jsou bezpochyby Zabi s Luckou, kteří jsou schopni minutu před odjezdem teprve vylézt ze stanu.

Cestu na státovku skoro všichni sabotují, protože je to banda změkčilců a neschopáků. Jen Kachna, Klára, Janička a já se ženeme vpřed vražedným tempem, až odletují kousky asfaltu. Stopování samotné se rozdělilo na několik paralelních zážitků, takže prosím případně do komentářů, pak to můžu poskládat dohromady. Ale to byste nesměli bejt líný, co? Každopádně, já s Janičkou dorážíme domů jako poslední, což způsobuje Kachno hysterický záchvat infantilního smíchu (to se mu ostatně stává dodnes).