1. den
26. prosince 2007
Cesta tam a zase zpátky
Trasa: Plzeň - Lišnice (automobilový přesun)
Po dlouhých, předlouhých
internetových diskuzích, většinou o ničem a dlouhém, předlouhém rozčilování se, co že to známe za divný lidi, nastal konečně den odjezdu do Tater, k Tiborovi s Dankou, kde jsme měli strávit letošního Silvestra ve vzájemném porozumění a při několika romantických tůrách zimní krajinou. Popravdě řečeno, nevěřil jsem ani jednomu, protože sníh nebyl a podle diskuzí na blogu to vypadalo už dopředu na maximální krizovku.
Náčelníci dorazili podle domluvy před obědem, zaparkovali Lagunu na dvoře a šli jsme nakládat. Bohužel se ukázalo, že do auta už se nic nevejde, protože Náčelníci se rozhodli na Slovensko pravděpodobně přestěhovat. Laguna byla narvaná k prasknutí, takže bylo težké něco z toho vyloučit z přepravy. Nakonec to odneslo alespoň několikametrové Člověče nezlob se. Jsou i takové praktické věci uvnitř všehomíra. Oxana se začala smát hrdelním, hysterickým smíchem téměř všemu. Pravděpodobně si všimla, že to některé lidi rozesměje. I mě. Ze začátku.
Cesta do Prahy proběhla bez problémů, ono taky co napsat k tomu, že jsme jeli po dálnici a nebyl provoz. V Praze, v sídle firmy Trumf jsme chvíli hledali plátno a projektor, až se nám to konečně podařilo, odskakovali na WC a podnikali podobné kratochvíle, než jsme zjistili, že rakev na autě a) nejde odemknout a za b) nejde ani zamknout. Strávili jsme tím několik příjemných čtvrthodinek na mrazu, naštěstí Náčelník použil svůj přirozený technický talent a situaci zvládnul. Dobrá, ke konci jsme do toho mlátili a sprostě nadávali, dokud se to nezamklo.
Následoval přesun na moravu ke strýčkovi Milanovi, opět nudně po dálnici. Bláhově jsem si liboval, jak je to príma cestovat v pohodlném autě s kamarády. Stavěli jsme jen jednou, na vyčůrání, ale trochu nám to skazili běžkaři, kteří nám jezdili při močení za zády. Na Českomoravské vrchovině byl kupodivu totiž sníh.
Na Studené Loučce jsme se potkali s mojí rodinou, vyslechli si koncert v místním kostelíku, já se opět ujistil, že děda mě pravděpodobně zná, ale asi si nemůže vybavit o koho jde a jeli jsme k Milanovi spáchat lokální mejdlo. To se vydařilo nadmíru, neboť a) Náčelník se málem udusil při pokusu ukázat nám, jak se správně pije slivovice b) byla spousta dobrot k dispozici, jelikož bylo přeci jen těsně po Vánocích c) Milan junior měl na DVD dvě zcela zásadní komedie "Grhrhrrr" či tak nějak a "Manituova bota". Když je člověk opilý, přijdou mu i tyto filmy zcela strhující.
2. den
27. prosince 2007
Cesta tam a zase zpátky II
Trasa: Lišnice - Štola (automobilový přesun)
Kupodivu jsme vyjeli vcelku brzy, protože Martin musel v Prostějově prodat nějaký laser. Vyhodil nás tři u Lídlu na parkovišti a odspěchal dělat peníze. Courali jsme po městě, Oxana se oddělila, že se bude courat po Tescu, a scháněli pro mě funkční prádlo (napsal bych termo, ale Gábina mě vysvětlila, že správně je to funkční :) a nepromokavé kalhoty pro Andreu. To první se zdařilo na asi šestý pokus, to druhé bohužel ne. Ačkoliv totiž v Prostějově mají minimálně 5 sportovních obchodů, obchodníci jsou až v tom posledním. Jinak buď absolutně netuší, co prodávají a na naše dotazy ohledně parametrů a podobně odpovídají krčením rameny, nebo horečnatým hledáním v přiložené cedulce, nebo si nás nevšímají a ještě mají hemzy. Takže nakonec jsem si pořídil krásně oranžový komplet Nord Blanc a Andrea měla bohužel smůlu, což mě mrzelo, protože do ledopádů na Suché Belé bez nepromokavých kalhot nelez.
Náčelník se objevil v Tescu, kde jsme se setkali i s Oxanou překvapivě včas a oznámil nám, že zná super restauraci. Pak nás provedl okolo celého náměstí, načež jsme skončili po dvaceti minutách za Tescem v plně obsazené knajpě. Ale poradili nám ještě jednu, náhradní a tam jsme se dosyta najedli, byli tam na nás i příjemní.
Náčelník mě zapůjčil volant a vyrazili jsme konečně na Slovensko. Jel jsem na spotřebu a k velkému překvapení mě i osatních jsem ji dokázal udržet na cca. 6,5l/100km, což považuju za chybu měření, jelikož Laguna byla narvaná k prasknutí, jeli jsme v ní čtyři a měli jsme rakev na střeše.
Za hranicemi se Slovenskem propukla druhá historická kmenová krize, která rozmetala i přežívající subkmen - Oxana se zbláznila. Při debatě o Evropské unii si nějakým prazvláštním způsobem vyložila moji tezi, že Ukrajina ještě zdaleka není připravená na vstup do EU jako útok na její maminku, která byla Ukrajinka. Na naše ujištění a argumenty, že je to nesmysl reagovala víc než podrážděně a odmítala s námi mluvit. Nic nepomohlo, že jsme jí to vysvětlovali všichni tři. Jakoby jí někdo do hlavy vylil domíchavač plný betonu a Oxana se stala vůči jakýmkoliv argumentům zcela imunní. A aby toho nebylo málo, zareagovala dalším, poměrně pitomým a kontraproduktivním způsobem - obvinila Náčelníka, že s ní nedrží basu a přestala s ním komunikovat. Další cesta tedy utekla v dusné atmosféře. Počasí, jakoby to vědělo se přidalo a začalo pršet a byla mlha.
V chatě Štolanka jsme vyložili milion našich zavazadel, rozdělili si pokoje a čekali na druhé vozidlo, ve kterém nás stíhala od rána Gabuša, Bioprasátka a Honza. To dorazilo poměrně záhy, takže hlahol v chatě zesílil, ale po dlouhé cestě a chutné a vydatné večeři jsme šli spát. Byl jsem rozhodnutý tentokrát nepromarnit ráno ani minutu.
Poznámka: Vesnice Štola i chata Štolanka se píše s takovou tou slovenskou stříškou nad "a", ale ať dělám, co dělám, na klávesnici jí prostě nemám, takže se Dance a Tiborovi tímto onlouvám za zkomolení jejich bydliště.
3. den
28. prosince 2007
Popradské pleso
Trasa: Štola - Štrbské pleso - Popradské pleso a zpět (občas i podprdelákový přesun)
Stejně jako na podzim, i tuhle expedici jsme začali nenáročnou vycházkou na Popradské pleso. Vyjma Biopasátek a Náčelníků, kteří se rozhodli běžkovat po zamrzlém Štrbském plesu. Náčelníci měli nakoupenou novou běžkařskou výbavu, takže se dost těšili, my měli prd, tak jsme se těšili alespoň na ty podprdeláky, až pofičíme z Popradského plesa dolů. Takže jsme šli jen čtyři - Andrea, já, Gábina a Honza. Na rozcestí pod Triganom jsme absolvovali krátkou výměnu názorů na zakázané zimní cesty v Tatrách - zvítězil Andrei postoj, že jsem pitomci, když chceme lézt do lavinové oblasti, a šli jsme spodní cestou po modré.
Vyzkoušel jsem svůj podprdelák za výhodných 39,- Kč a málem jsem se hned zřítil do doliny, protože se nedal skoro vůbec ovládat. Pak jsem ho vyzkoušel ještě jednou, o kus níž dole u Ladového potoka, ozvalo se prasknutí a bylo po podprdeláku. Gabuša měla o něco lepší, takže jí vydžel, Andrea svůj nezkoušela, takže jí vydržel taky. Honza měl o 10,- Kč dražší, takže i jemu vydržel. Byl jsem s podprdelákem celkem v prdeli,
Při stoupání ku chatě pri Popradsko plese se Gábuše spustila krev z nosu, takže sníh pod ní vypadal v tu ránu jako po brutální vraždě nějakého zvířátka. Stoupnul jsem si k ní a když nás míjeli nějací turisté, prohlásil jsem nonšalantně: "Ještě nějaký nesouhlasný poznámky?" Zděšeně utekli, abych je taky nezbil.
Cestou na Popradské plesoVyfotografovali jsme se u zamrzlého plesa, občerstvili se v restauraci, shlédli přistání paraglajdu na jezeře a přes ledovou plochu se proklouzali k Symbolickému cintorínu. Všude plno sněhu a němců.
Cesta dolů byla dobrodružná, střídali jsme se o přeživší podprdeláky (ten Adrey prasknul hned vzápětí) a vystresovali jsme několik protijedoucích skialpinistů. Jak jsem si to na podzim naplánoval, tak se to teď krásně povedlo, byl jsem nadšený a zbytek výpravy myslím taky.
Dole jsme našli cestu k autu, odfrčeli do Štoly a po večeři, sprchování a Kájíkovo nekončících otázkách šli spát. Vlastně ještě něco - byli jsme ve Smokovci v kolibě, hrála tam příšerná hudba, ale měli tam moc dobré ovarové koleno :)
P.S.: Zcela záměrně vynechávám nějaké větší zmínky o Kájových otázkách, určitě by mě pak psal spoustů e-mailů s doplňujícími dotazy a to bych nemusel unést.
Popradské pleso
4. den
29. prosince 2007
Tatranská magistrála
Trasa: Štola - Tatranská Lomnica - Skalnaté pleso - Hrebienok - tatranská Lomnica (lanovkou, pěšky, zubačkou)
Ranní automobilový přesun do Tatranské Lomnice a přesun k lanovce, dlouhá pře o to, jestli jet až na horu na Lomnický štít, kterou rozetla až zpráva, že je na několik dnů vyprodáno, Oxany žvatlání v kabince lanovky... nudný začátek jinak příjemného dne.
Nahoře na Skalnatém plese bylo krásné sluníčko a modré nebe, zatímco dole v údolí mezi Vysokými a Nízkými Tatrami byla skvělá hustá mlha, takže to vypadalo, že je to hladina moře, ze které vystupuje souostroví Nízké Tatry a to ještě jen tak mimochodem. Vyfotili jsme se a Kája způsobil menší mezinárodní konflikt u záchodků. když vysvětloval dvěma ruskám ve frontě, že na pánských je volno, ať jdou tam. Vyšli jsme po Tatranské magistrále, k mé velké radosti, na Hrebienok, zase další úsek, co budu mít projitý, tetelil jsem se. Klouzalo to přímo strašně a byla tam spousta turistů, takže jsme se na některých místech museli dost komplikovaně vyhýbat, ale byla to jednoznačně nejhezčí tatranská tůra, sníh tomu teprve dodal ty správné grády.
Souostroví Nízké TatryHrebienok se ukázal relativně brzy, asi po dvou hodinách chůze, ale byl proklatě daleko, protože jsme museli obejít terénní zářez k vodopádu. Tam to ale začalo, jakoby se celé Slovensko sebralo a šlo se projít po červené značce. někteří borci šli ve sněhu v polobotkách, jiní na skialpech, měli jsme co dělat se vůbec prodrat, takové to tam bylo. Viděli jsme i betlém ze sněhu.
Gabuša je žába na prameniNa Hrebienoku se ti línější rozhodli počkat na lanovku dolů do Smokovce, Andrea, já a Gabuša jsme to seběhnuli pěšky, nejsme žádná béčka. Lanovka už byla krásně zrekonstruovaná, stihnuli to vcelku rychle, od podzimu. Dole byl trochu zmatek s jízdenkami, protože paní v pokladně, věrna místním tradicím, nám skoro vynadala, že po ní něco chceme, chudák, asi byla retardovaná. Vlak ale nejel ještě řádnou dobu, takže jsme se vydali na nákup trochy surovin do místního supermarketu. Byla tam spousta lidí a kupovala spoustu alkoholu. Silvestr na krku.
Drsní NáčelníciV Lomnici jsme zaskočili do nádražky na baštiznu a byli jsme moc spokojení, Andrea se lehce picnula Tatranským čajem, já taky. Kája ve vlaku zkoušel kontrolovat cestujícím jízdenky, ale prozradil se, protože to dělal po každé zastávce znovu a znovu. Přesun domů do chaty, filmík, spánek.
Najděte deset rozdílůInformační nářez
Skalnaté pleso na WikipediiLomnický štít na WikipediiLomnický štít na Panoramio
Suchá Belá pod ledem
5. den
30. prosince 2007
Suchá Belá
Trasa: Štola - Podlesok - Suchá Belá - Kláštorisko - Podlesok - Čingov - Štola (autem, pěšky, autem)
Vrcholný trek výpravy, alespoň pro mě, protože jsem se na něj těšil už přes rok - Suchá Belá v zime, zamrzlé vodopády, sníh, romantika, dobrodružství! Na parkovišti v Podlesoku jsem Oxanu požádal, jestli už by mohla, pro Boha všemohoucího přestat s tím smíchem, co provozuje, protože už to za a) není zábavný asi tak tři dny b) tlemí se každý kravině c) tlemí se tak blbě, že mám vždycky touhu ji zabít. Řekla mě, ať jí neposlouchám a tvářila se, že mě strašně převezla. Fascinují měl lidi, co jsou natolik hloupí, aby si mysleli, kdovíjak nejsou chytří.
Vstupné jsme tentokrát neplatili, protože žádný s ochranářů nechtěl mrznout celý den u vchodu do rokle, aby štípal lístky. A začlo to hned - paráda! Potok zamrzlý, ale tak šikovně, že už se dalo po ledu šlapat, ale ještě hrozilo proboření. Byl jsem nadšený a radostně jsem hýkal. Hned na začátku jsme se mírně roztrhali na několik skupinek, podle rychlosti postupu. Dohnali nás nějací horolezci s cepíny a jali se lezt po zamrzlých vodopádech. Gabuša byla hotová z těch cepínů, prý byli nějak zvláštní, škoda, že tomu nerozumím, mohl jsem mít o radost víc.
Náčelník se mě svěřil, že ho pekelně zebou ruce. Nechápu, na začátku se chlubil, že si pořídil goretexové rukavice značky Tchibo, prý velmi výhodně. Půjčil jsem mu svoje, že se bdueme střídat. Jak jsme se zdrželi výměnou rukavic, utekli nám ostatní hodně dopředu. Využili jsme toho, že jsme po deseti letech na místě zrodu Zběsilých vodopádů, vyšplhali k Bočnímu vodopádu, svlékli se do naha a drsně pořídili několik stylizovaných fotografií. Málem jsme sice zmrzli, ale stálo to za to.
Již oblečeni, dali jsme se do rychlého postupu, abychom dohnali ostatní. Za nějakou dobu jsme doběhli Oxanu s Andreou. Oxana se křečovitě držela stupátka a vyšilovala, že dál neleze, nebo spadne. Andrea s ní zůstávala, za což jí Oxana nadávala a řvala na ní, že od NÍ pomoc nechce. Domýšlím se, že si za to Andrea mohla sama, protože s ní cestou na Slovensko nesouhlasila odhledně Ukrajiny a EU. Já Oxanu chápu, jsem na tom stejně, když se mnou někdo nesouhlasí, hned je z něj můj úhlavní nepřítel.
Že jsem ale chlapec předvídavý, měl jsem v batohu pro tyhle případy lano půjčené od Tibora a tak jsem briskně zhotovil improvizovanou lanovku napříč kaňonem, uvázal Oxanu a přešel s ní po ledu do bezpečí druhé, nezledovatělé strany potoka. Andrea i Náčelník za námi normálně přešli po ledu.
Oxana opět reagovala podle svých, zdá se hluboce zakořeněných, tradicí prověřených a generacemi odzkoušených pravidel, která by bylo třeba trestat minimálně bičováním - přestala s Náčelníkem mluvit. Já Oxanu chápu, když necítím duševní pohodu, taky si vždycky najdu někoho, kdo s tím nemá nic společného a dávám mu všemi způsoby najevo, že za to může on, hodně to přispívá ke zkvalitnění partnerského vztahu.
Zbytek výpravy už jsme nedohnali, jen Oxana cestou slavnostně prohlásila, že na žádnou tůru už nikdy v životě nepůjde. Já Oxanu chápu, vždycky když se mě něco nezdaří, už to nikdy nedělám, člověk se tak vůbec neochuzuje o zážitky a nijak neblokuje svého partnera. Pod rozcestím nad Suchou Belou byl od zbytku výpravy velký nápis poskládaný s větví a kamenů. který hlásal: "Náčelníku, nefoť!!!". Náčelník si ho vyfotil.
Nahoře u rozcestí jsme skromě posvačili a vydali se tradiční cestou na Kláštorisko. Šel jsem s Gábinou lstivým indiánským během napřed, ostatní spolu rozprávěli a šli pomalu. Oxana fňukala, že už nemůže a obviňovala z toho Náčelníka. Já Oxanu chápu, je to super se na někoho zaměřit a dělat mu ze života peklo za svoji vlastní neschopnost.
Na Kláštorisku opět nezklamali, draho, arogantno, takže jsme se hned vydali dolů na Ranč, že si tam spravíme chuť. A byla to ona! Byla to ta cesta, kterou jsme před deseti lety šli s Náčelníkem a Mášou. Krásně lesem, traverzem nad skalami Hornádu, pěkně dlouhá. Dole u pionýrského tábora, dnes už opuštěného, Oxana prohlásila, že už vážně nemůže. Gábina se jí zeptala, jestli jí bolí nožičky, že bysme mohli zlomit ručičku, aby na to nemyslela. Zvláštní, kromě Oxany jsme se všichni zasmáli. I Náčelník, což neměl dělat. Kdyby měl doma nějakou rozumnou a příčetnou manželku se smyslem pro humor a pro sebereflexi, bylo by to v pořádku, ale měl Oxanu a tak si vysloužil další nenávistný pohled. Gábina si vysloužila Oxany ujištění, že jí utrhne hlavu. Pak už se nesmál nikdo.
Restaurace Ranč Podlesok
Před rančem jsme se ještě s Náčelníkem vyfotili na odpočívadélku, kde jsme tenkrát před deseti lety ještě s Mášou přenocovali za strašlivé bouře, abychom vzápětí zjistili, že na Ranči je svatba a my máme po ptákách. V chmurné náladě jsme došli k autům, kde jsme s Andreou navrhli, jet se najíst do Čingova do koliby, protože je to tam levné, dobré a příjemné. Byli jsme vyslyšeni.
A bylo to tam levné, bylo to tam dobré, ale příjemné to tam bylo jen ze strany personálu, jak následně vyplyne. Rozesadili jsme se ke dvěma stolům, protože na jeden nás bylo moc, bohužel jeden byl úplně vzadu a druhý úplně vpředu. U toho našeho byli Náčelníci, my s Andreou a Bioprasátka. Rojíci, Honza a Gabuša byli u druhého. Přinesli nám tradiční nádobky se sádlem a chleba, abychom nebyli o hladu, než bude hlavní jídlo, takže jsme s Náčelníkem zdlábli každý asi šest krajíců. Náčelník byl Oxanou následně obviněn, že musí nutně dělat všechno to, co já. Když se ohradil, že má prostě chleba se sádlem rád a má hlad, udělala na něj Oxana obličej a zcela mimo téma se na něj usmála jako sluníčko, což mělo pravděpodobně znamenat, že je pitomec, ale možná si to jen špatně domýšlím. Pak začala pomlouvat Gábinu a tak nějak naznačovat, že s ní jistě všichni souhlasíme. Zapátral jsem v paměti, co jí Gabuša udělala a vyšel mě tenhle seznam: a) Gabuša s Oxanou téměř nemluvila, bylo to proto, že nebylo s Oxanou o čem mluvit a navíc měla Gabuša vysoké horečky, takže skoro nemluvila s nikým b) Gabuša se vyjádřila o Martinově a Oxany outdoorovém vybavení negativně (s čímž souhlasím, protože maj fakt blbý věci - od firmy Tchibo, to jeko kdybych si objednal kávu značky Moira - a navíc se Martin ptal) c) Martin se choval ke Gábině přátelsky, z čehož si Oxana pravděpodobně odvodila, že po něm Gábina jede jako blázen d) Když řekla Oxana nějakou blbost, což Oxana říká skoro neustále, Gábina se tomu prostě nesmála, spíš to ignorovala. Takže jsem požádal Oxanu, jestli byla tak hodná a nechala toho, že kupříkladu já mám Gábinu rád a vůbec se mě nelíbí, že o ní takhle mluví, když tu není a že nás proti ní štve. A už to jelo. Oxana se začala opět tvářit, že je tady nejchytřejší a řekla mě, ať jí tedy neposlouchám, když se mě to nelíbí. Já Oxanu chápu, taky se v podobných případech chovám podobně, například, když si Andrejka pustí televizi a já se na ná nechci dívat, taky ji vždycky přinutím, aby si televizi vzala vedle do pokoje. Náčelník se ke mě přidal, což opět neměl dělat. Pochopil jsem, tentokrát už s definitivní platností, že nehledě na to, že je Oxana z cizí země, nehledě na to, že měla, jak sama říká, težké dětství, nehlědě na to, že pravděpodobně není zlá, je celou tu dobu jen nekonečně hloupá a zabedněná a že se s ní nikdy nedokážu domluvit. Je na to takový příměr - dřevorubec kácí tupou sekerou strom a protože je sekera tupá, ani trochu mu to nejde. Kolemjdoucí mu poradí, aby si sekeru naostřil, ale dřevorubec mu strašně vynadá, ať se na něj nevytahuje, navíc že nemá na takový blbosti čas, že musí kácet.
V chmurné náladě jsme dojeli do chaty a šli spát, nebo si pustili film, já už na nic neměl náladu. Zabík si hodnotí zážitky Kachničkama, já asi zavedu Oxany.
Informační nářez
"Roklina Suchá Belá je snad nejznámější roklinou Slovenského ráje. A také jednou z největších a nejkrásnějších roklin, která je zpřístupněna soustavou odvážně vedených žebříků, lávek, můstků a stupaček. Při průstupu roklinou je potřeba dbát zvýšené opatrnosti, v hlavní turistické sezóně je rovněž nutno počítat s pomalejším postupem "díky" velkému množství turistů. Rovněž i v této roklině platí jednosměrný "provoz" zdola nahoru.Nejvhodnějším nástupním místem do této rokliny je Podlesok. Podlesok je vůbec logickým nástupním místem na množství dalších túr. Od rozcestníku před recepcí kempu Podlesok (550 m) budeme pokračovat přes louku (označeno značkařským kůlem) k jihu do ústí rokliny. Přechod plochou dolní částí rokliny je usnadněn řadou dřevěných stupaček. Přesto jsou za zvýšeného stavu vody nejvhodnějším obutím gumáky a nebo alespoň kvalitní vysoké pohorky. V teniskách se roklina sice projít dá rovněž (stejně jako řada jiných), ale rozhodně nepatří k nejvhodnější obuvi do tohoto terénu. První část cesty nám zabere asi 35 minut. Po té se dostáváme pod první z vodopádů této rokliny – Misové vodopády. Tady konečně začíná exponovaný výstup roklinou. Nádherný dvoustupňový vodopád překonáme s pomocí dlouhého kovového žebříku. Následují můstky a dřevěné stupačky a vzápětí další dva žebříky a opět dřevěné stupačky. To již procházíme nejužším místem celé rokliny zvané jednoduše Roklina, které nás po 20 minutách (od Mísového vodopádu) přivede pod Okienkový vodopád, který dostal své pojmenování díky skalnímu oknu, které musíme nad vodopádem překonat. To ovšem není jediné skalní okno v těchto místech. Pokud se po té, co vyjdeme z úzké rokliny před vodopádem otočíme nazpátek, uvidíme druhé skalní okno. Většina turistů si jej nevšimne, přitom je svou velikostí souměřitelné se svým blízkým sousedem. I kolem tohoto dvoustupňového vodopádu projdeme jen díky odvážně vedenému kovovému žebříku. Prolezeme oknem a pokračujeme roklinou kratším úsekem s množstvím dřevěných stupaček ke Korytovému vodopádu (4 min). I Korytový vodopád je dvoustupňový, jednotlivé stupně jsou odděleny mohutným evorzním hrncem, v němž voda bouřlivě víří. Tento úsek překonáme pomocí kovových stupaček a krátkého žebříku. Následuje rovnější úsek, který je při vyšším stavu vody suchou nohou těžko schůdný. Po sedmi minutách se dostaneme k místu, kde se dolina štěpí na dvě rokliny. My pokračujeme tou pravou větví rokliny s množstvím kovových i dřevěných stupaček a jedním krátkým žebříkem k místu, kde se roklina opět dělí (10 minut). A opět si vybereme tu pravou větev, kde si užijeme posledních dřevěných stupaček rokliny Suchá Belá, které nás asi po třech minutách přivedou na rozcestí s lesní cestou. Tady odbočíme pro změnu vlevo a poněkud strmějším stoupáním se dostaneme k upravenému prameni vody (10 min). Na asfaltovou cestu to máme již jen pár metrů. Na cestě odbočíme doleva a za další tři minuty jsme u rozcestníku a turistického přístřešku s lavičkami Suchá Belá-vrch (959 m).Z rozcestí pokračujeme vlevo po žluté TZ po široké lesní cestě. Asi po 13 minutách se dostaneme na větší palouk. Naproti v cípu lesa je velký krmelec. Tady musíme pokračovat vlevo po lesní cestě k rozcestí Pod Vtáčim hrbom (915 m, 10 min). Na rozcestí opět odbočíme, tentokráte doprava a po červené TZ pokračujeme na Kláštorisko. Po pěti minutách se z odlesněného svahu otevřou vlevo pěkné výhledy do Hornádské kotliny. Mírně sestupujeme ve dvou prudkých zákrutách a opět se u lesní školky dostáváme na širokou vozovou cestu (7 min). Tuto cestu pouze příčně přejdeme a za lesní školkou odbočíme doprava pokračujíc kolem jejího plotu. Cesta vede mírně nahoru a pak prudce dolů (8 min) až na rozcestí s modrou TZ mířící do doliny Malý Kyseľ (10 min). Pokračujeme vlevo dolů. Po pravé ruce máme několik vyhlídek, ze kterých se otevírají poněkud omezené pohledy na dno rokliny Kyseľ a protilehlý hřeben Pirť s rozsáhlým spáleništěm z roku 1976. Na Kláštorisko (770 m, na rozcestníku uvedeno 744 m) je to již jen 10 minut. Tady se lze občerstvit v restauraci místní chaty a nebo se můžeme podívat na ruiny bývalého kartuziánského kláštera. Za zmínku stojí místní sluneční hodiny.Závěrečný sestup vede po zelené TZ vlevo (bráno od chaty). Z rozcestí Pod Kláštoriskom (740 m, v terénu uvedeno 775 m, 20 min) budeme pokračovat vlevo po žluté TZ. Následuje rozcestí Nad Podleskom (700 m, 35 min) a již se dostáváme do cíle této túry – Podlesok (550 m, 15 min).Obtížnost túry: středně těžká túraDélka túry: 4 až 5 hCelková délka túry: 5 až 6 a 1/2 hCelkové převýšení: výstup 450 m, sestup 450 mZákladní trasa: Podlesok – Suchá Belá – Kláštorisko – PodlesokSuchá Belá na PanoramioSuchá Belá na Wikipedii
6. den
31. prosince 2007
Silvestr
Trasa: Štola (někteří Popradské pleso)
Gábině bylo hodně špatně, mě se nikam nechtělo, takže zatímco parta šla na Popradské pleso (ano, znovu), my dva jsme si postavili plátno a čučeli celý den na filmy. Po čtvrtém filmu se přihnala Oxana, vrhla na nás zlý pohled (leželi jsme spolu a gauči a Gábina byla spocená a pod peřinou, jednoduchá matematika) a mazala do sprchy, aby tam byla první, než se vrátí ostatní, protože voda byla vždy tak pro jednoho, pro dva lidi. Ale voda nebyla, protože jí někdo zapomněl ráno zapnout. Když se nás ptala, co to má znamenat, řekli jsme jí, že jsme si to ve sprše celý den rozdávali. Nakrkla se a zmizela nahoře v pokoji.
Samotný Silvestr nemá cenu popisovat, snad jen ty důležité věci - děvčata připravila taneční outdoorové vystoupení, viz. fotky, my muži něco podobného ve funkčním prádle, taky viz. fotky. Náčelník navíc zahrál svůj známý šlágr "Sedí lišák na vrbě", viz. video. Při půlnočním přípitku mě Oxana potřásla rukou a řekla: "Polepši se". Rozhodně můj nejintenzivnější zážitek z celé výpravy.
Při odpalování rachejtlí se ukázalo, že Kája s sebou má sice menší množství, ale zato nejúčinnější třaskaviny z celé Štoly. Naši ostatní mladí pyrotechnici toho měli hodně, ale moc jim to netřaskalo. Když jsem šel spát, ještě dole běžel nějaký film, ale už toho na mě bylo moc, byl jsem hlavně těžce vyšokován.
Druhý den jsme se jen byli vykoupat v popradském aqualandu, já s Gábinou a Kájou ještě na procházce kolem Štrbského plesa v chumelenici a pak už se balilo a počítali náklady - kupodivu to vcelku i vyšlo.
A jelo se domů, vstříct nové, poOxanovské éře plné dobrodružství, romantiky a porozumění.
Tatranská suita, tak, jak vznikla v opilosti chvilku před půlnocí:
Oheň v krbu tiše praská
světlo svíčky nehřeje
někdo chrápe, někdo mlaská
vcelku se nic neděje
v dáli voní bioprase
zmrskáme se zase
Někdo chlastá, někdo blije
někdo hnojí příkopy
zle matičko, vážně zle je
z dáli duní synkopy
mozky máme na rešerše
melemetu strašný verše
Doufám, že se nezapálí
Štolanský srub od svíčky
všichni zblízka, všichni z dáli
máme pro vás chlebíčky
podívej se jak se derou
blbečkové Suchou Belou
(Náčelník and Denny)
