foto Zabi
pondělí 10. ledna 2011
neděle 19. prosince 2010
čtvrtek 16. prosince 2010
sobota 20. listopadu 2010
Pískožrouti
Křest knihy
středa 8. prosince 2010 od 19:00
v čajovně Seraf (vedle Staré sladovny v Malé ulici v Plzni)
středa 17. listopadu 2010
Zběsilí vodopádi
Našel jsem na HDD staré texty, spíš fragmenty dokumentů, které se zmiňovali o vzniku Zběsilých vodopádů:
První roztodivná akce Zběsilých vodopádů vznikla čistě proto, že jsme se s Náčelníkem nudili a nevěděli roupama, co dělat a byl to schodou okolností Náčelník, tehdy tedy ještě bez přezdívky Náčelník, trval na tom, aby se mu říkalo Druid, kdo navrhnul, že má fantastickou chatu v osadě Komárů a že by se tam dalo jet a něco tam udělat. Sedli jsme si tedy k mému prvnímu počítači Evženovi a spáchali zvadlo. Na první stranu jsme vylíčili naší angličtinou bez angličtiny o co se zhruba jedná a na druhou stranu jsme podrobně popsali průběh, tak jak bychom si ho představovali. Mě se představovalo o něco hůř, protože jsem na Apaluše ještě nikdy předtím nebyl. Akce se realitvě vyvedla, neb jsme každý sezvali naše kamarády a známé, takže účast byla hojná a složení účastníků rozmanité, například Digi (dnes Denver, Colorado), Honza s Martinou (dnes Bochum, Německo), nebo Vendula (dnes Dublin, Irsko). Celá akce vypadala tak, že jsme si zahráli volejbal s místním družstvem, prošli jsme se po okolí a večer jsme si zahráli na kytaru. Bylo dohodnuto, že to za rok celé zopakujeme a uděláme z toho tradici, což se nakonec celkem i podařilo.
První stavební kamenem pro budoucí kmen bylo právě běžkování na Brčálníku. Náčelník přišel s tím, že jeho kamarádi z tanečního klubu mistra Kozelky jedou na Šumavu běžkovat a jestli bych nejel taky. Inu jel, proč ne, běžky jsem nenáviděl od školního lyžaského výcviku a jednou to zlomit musím. Na vlak jsme přišli díky Náčelníkovi pozdě, takže jsme jeli v posledním vagónu, zatímco rozjuchnaný zbytek výpravy v prvním. Náčelník mě četl svoji pohádku o hříbátku Arnoštovi, čímž bavil celý vagón a doufal, že s její pomocí sbalí Janu Dvořákovou. Což se mu ve finále nepodařilo.
Po vystoupení z vlaku ve stanici Brčálník jsem se seznámil se zbytkem výpravy - Janu Dvořákovou už jsem znal, Zabiho, Kouňu, Mášu a Verču ne. Pak už jo. Ubytovali jsme se a šli běžkovat na Hofmanky, kamž nás zavedl vyjetou stopou kolem Rudolfovny Zabi. Vystoupali jsme ještě na Pancíř, kde jsme se několikrát sklouzli po sjezdovce a nechali se vyvézt vlekem (1x) a šupajdili zpátky na Brčálník dlouhým sjezdem přes rozcestí pod můstkem.
Na Brčálníku, v hotelu Fanda byla nuda, takže jsme se operativně přesunuli do blízkého penzionu Jana, kde měli vyhřívaný bazén, vzali s sebou šampaňské a míč a juchali do pozdních nočních hodin. Po návratu jsme se s Mášou zamkli u holek v pokoji a nikoho tam nepustili až do rána, zbytek výpravy se nám celou noc připomínal bušením do zdi.
Druhé Vypalování zobáků bylo co do počtu účastníků značně výraznější, než to první. Opět se konalo na Apaluše, nicméně tentokrát se do hry zapojil ještě další faktor - Fulier. Náčelník vymyslel branně-orientačně-sexuální hru "Boj o poklad šíleného liftboye" a přírodní úkaz jménem Luděk Fulier se rozhodl, že mu pomůže s realizací. Já a Máša jsme se přesunuli na Apaluchu už v pátek na kolech, ostatní masivní základna dorazila v průběhu soboty. Byl tu Koblížek s kytarou, nějací lidé ode mě z práce, na motorce přijel Zabi a přivezl šílenýho psa Adama, Rojíci a spousta dalších lidí. Hra nás zavedla na všechny okolní místa a byla završena blikáním laserem na skálu pod zříceninou hradu Lopata. Bohužel, jak se ukázalo, okolní chataři neměli vůbec pochopení pro nadměrný hluk a Vypalování zobáků bylo oficiální cestou pro další léta na Apaluše zakázáno.
Nevěda co s volným čase m o prázdninách, vydali jsme se já (Denny), Máša a Náčelník do Slovenského ráje. Paní Machová nás odvezla ku Praze k McDonaldovi na Rudné, koupila nám bohatý oběd a odfrčela domů, my začali stopovat. Já s Mášou a Náčelník jako samostatná jednotka. Sraz jsme si dali v Brně, kam Náčelník přijel drsně taxíkem, naložil nás a hodný taxikář nás svezl až na hranice. Vlakem jsme se dostali do Popradu, doklátili jsme se po kolejích do nějaký kůči a usnuli. Další dny jsme lezli po žebříkách, vodopádama, otrávili se tatarkou na Kláštorisku, spali u Zabiho, kterej byl v Tatrách na dovolený s rodiči, byli vyhozeni kreténem Valentinem a založili Zběsilé vodopády. Stalo se tak kousek od vstupu do Slovenského ráje. Náčelník Kladivou byl Martin, já byl Náčelník Dva Body, Máša NSQ - náčleníkova soukromá squav.
Vltava
Dovolenou v Itálii si vymyslela Frýda, pravděpodobně proto, že takto trávený letní čas přesně odpovídal jejím zaběhnutým a navyklým standardům. Nám ostatním (Náčelníkovi, mě a Máše) se to zdálo taky jako nápad hodný realizace, který by završil naše prázdninové dovádění. Koneckonců, měli jsme v době, kdy s tím Frýda přišla už naplánované Slovensko a Vltavu, tak proč nevyrazit do zahraničí, že ano, zvláště, když někteří z nás tak ani zdaleka nečinili už několik let (někteří z nás naopak ano, Mášule byla vždy celkem zcestovalá).
Frýda zařídila cestovku a všechno ostatní, my jen zaplatili a pak doufali, že pojede ještě někdo. Jel. Přihlásil se Zabi, oba Kouňové, Ditka se svým přítelem Lukášem, Verča Kunešů a to je vlastně všechno. Protože už je to ale strašně dávno a já se musím spoléhat jenom na svoji paměť, napíšu to pouze heslovitě, jo? Tak jo, sme domluvený.
- Náčelníka přišla na autobus vyprovodit jakási postava ženského vzevření, Náčelník se rozplýval blahem a tetelil se radostí, pochopili jsme, že je to jeho nová dívka. Moc se s námi bavit nechtěla, Náčelník nám však prozradil, že se jmenuje Evička.
- (Malá odbočka – právě v tento nestřežený okamžik se začala odvíjet Náčelníkova velká životní tragédie, která mimo jiné bude velmi brzy zahrnovat malou prcka Náčelníkovou, koupi Seata Cordoby, asi tisíc brigádnických hodin, zničené nervy a ohromné starosti. Ale teď to ještě Náčelník neví. Sedí v autobusu a odjíždí do Itálie plný optimismu a šťastně se usmívá).
- Autobus řídila trojice řidičů, která si to u nás hned rozlila, protože měli špatně zorganizovaný zasedací pořádek a tak jsme nuceni sedět porůznu po autobusu, což nám znemožňuje většinu plánovaných činností.
- Cesta trvala přes 26 hodin, takže po příjezdu do Domicie (naše finální destinace) jsme všichni pořádně zdrchaní. Abych nezapomněl – svět je malej, na sedadle před námi sedí můj spolužák ze základky Venca Karpíšek s Alenou, jedou na předsvatební cestu. To jsou věci.
- Když nás autobus vyhodil kousek od bungalovů, zaskočili jsme řidiče přáním koupit si nějaké pivo. Sebrali jsme jim tři kartony Gambrinusu, byli pak celí zamklí, asi to chtěli vypít sami. Co se týká zásobení potravinami, jsme na tom dobře, sponzorovala nás Máši maminka, paní Machová, dobrá to duše našeho kmene. Disponujeme asi 14 kilogramy potravin, včetně dvou štanglí uheráku a jedenácti balení Delvita párečků.
- Rozdělení do bungalovů je po pěti lidech. Nás je deset. Nástává vyjednávání, kdo s kým a kde. Nakonec to vypadá následovně – Denny a Máša + Dita a Lukáš + Náčelník bungalov A, Frýda, Zabi, Kouňové a Verča Kunešů bungalov B. Ihned po rozdělení bungalovů kujeme s Náčleníkem pikle, chceme to skupině B pořádně osladit.
- Ubytování je naprosto famózní, moře kousek od bungalovů, bungalovy dvoupatrové, ohromné a parádně zařízené a nikde žádní turisti, vypadá to, že jsme v celém městečku sami. Blahořečíme Frýdě, pvšem takticky ji oslovujeme Janičko. Bereme si s Mášou pokoj pro dva, Dita a Lukáš pokoj pro tři a Náčelník se ubytovává dole v hale na gauči. Vysvětluje nám, že mu to tak vyhovuje, protože v noci nebude spát, ale vymýšlet předtančení na maturitní ples. Z toho důvodu s sebou má svůj obrovsky výkonný stereo magneto-CD-radio přehrávač Panasonic Cobra.
- Večer se plni nadšeni vrháme do moře a hrajeme Pettang, Lukáš s sebou má koule a tenhle bákečný sport nadšeně propaguje. Neustále čekáme, kde je ta skrytá vada na kráse, vše vypadá až moc ideálně.
- První noc, tři hodiny ráno. Bungalovem se rozléhá maximální hlasitostí píseň Lennyho Krawitze Fly Away. Když s Mášou, Ditou a Lukášem vyděšeně seběhneme dolů do haly, vidíme Náčelníka, kterak zasněně hledí z okna a magnetofon má u hlavy. Láska není jen slepá, láska je ze všeho nejvíc hluchá. Alespoň jsme odhalili zmíněnou skrytou vadu, jsou to Náčelníkovi pravidelné noční koncerty. Nakonec si ale zvykáme a učastníme se též . Piva je zatím dost, jídla taky a jsme koneckonců na dovolené. Ráno nám Frýda a spol sděluje, že se vůbec nevyspali, protože nějací kreténi si v noci pouštěli rádio. Děláme, že o ničem nevíme.
- Na pláži je volejbalové hřiště, což nás vede k smělé myšlence střídavě se koupat a střídavě zesměšňovat místní mladíky v naší oblíbené míčové hře. Jako malý zádrhel se ukazuje fakt, že písek disponuje teplotou přibližně 60 stupňů celsia a nedá se na něm stát jinak, než v botách. V těch se zase nedá hrát. Místní tento fakt zřejmě dávno znají, takže se na pláži nikdo kromě nás nevyskytuje. S vyjímkou Itala, který běhá po pláži sem a tam a občas s sebou flákne do písku. Přičítáme to vysoké teplotě. Náčelník na něj přátelsky volá: Hej, stupido kastráto, poď s náma playing todlecto, no, kruci, s míčem, pink, pink. Ital utíká pryč. Asi pro bratry. Nakonec jsme zabavili plavčikovi hadici a plážové hřište polili vodou, takže jsme si přeci jen zahráli.
- V noci se budím hlady. Je to zvláštní. Pak si přiznávám, není to hlad, honí mě mlsná. Opatrně se tedy plížím z pokoje, aby se Máša nevzbudila, další přednášku na téma „tloustněš“ bych asi psychicky neunesl. Jsou teprve dvě hodiny, takže mám ještě hodinu do chvíle, kdy Náčelník nastartuje svoji Cobru a vzbudí celé městečko. O to větší je moje překvapené, kdy Náčelníka nalézám v kuchyni, jak se láduje uherákem a chlastá pivo. Mlčky na sebe kýváme a za chvilku se cpeme oba. Chvíle chlapského porozumění jsou neocenitelné. O dva uheráky a osm plechovek s pivem později se přikláníme k myšlence provést noční nájezd na sousední bungalov, tedy bungalov naší milé skupiny B a vyplenit jim potravinové zásoby. Odůvodňujeme si to tím, že už nám dochází uherák. Za chvilku už zkoumáme znaleckými oky zámek bungalovu B. Náčelník tvrdí, že kdyby měl něco podlouhlého s háčkem, šlo by to otevřít. Osvícen náhlým nápadem odbíhám a vracím se s naběračkou z kuchyňského stolu, naše bungalovy jsou opravdu geniálně a všestranně vybaveny. Náčelník to otevřel. Vnikáme dovnitř, s orientací nemáme problémy, bungalovy jsou stejné. Odnášime co nejtiššeji z kuchyně všechen proviant skupiny B do jejich vlastního sklepa, protože předpokládáme, že tam ho hledat nikdy nebudou. Pak opět zamykáme dveře a jdeme spát. Asi na pět minut, blíží se třetí hodina, Náčelník musí zapnout Lennyho Krawitze.
Ráno nás probouzí zběsilé bouchání na dveře, skupina B vtrhává dovnitř a nekompromisně prohledává celý náš bungalov. Jsou trapně podezřívaví. Poukazujeme na fakt, že neznámí zlosyni navštívili i náš příbytek, což dokládají dvě zbylé patky uheráků. Máša sice přikyvuje, ale je na ní vidět, že až skupina B odejde pátrat jinam, dá nám přes držku.
Potraviny našla skupina B vev lastním sklepě pod schody až k večeru. Přísahali nám strašlivou pomstu. Večer svoláváme kmenovou radu a přikláníme se k myšlence, že nejlepší obranou je útok a vyrážíme na druhou noční výpravu. Tentokrát se spokojujeme jen s tím, že jim krademe pojistky.
Celý následující den jsme pod bedlivým dozorem skupiny B, jako kdyby něco tušili, potvory. O poledním klidu se však jde skupina B koupat a my lezem na střechu našeho bungalovu, abychom zjistili, jestli se náhodou nečekaně nevracejí, máme v plánu další diverzní akci. Na plochou střechu se leze následovně: Nejprve je třeba otevřít a zafixovat dveřní žaluziové dveře na balkon pomocí plastové židle. Na tu se pak vyskočí a švihem se vyhoupne na dveře, ze kterých je možné dosáhnout na okraj střechy. Pak už stačí jeden akrobatický švih a je to. Ze střechy je nádherný výhled, na moře, na piniový háj a hlavně na skupinu B, kterak bezstarostrně skotačí na pláži. Necháváme Mášu na hlídce, aby zapískala, kdyby se někdo objevil u bungalovu a znovu otevíráme naběračkou dveře sousedního bungalovu. Tentokrát je náš plán skutečně ďábelský – vysazujeme všech 19 dveří z pantů, náhodně s nimi mícháme a pak je zase dáváme zpátky do veřejí. Vyšlo to dobře, ani jedny dveře nejsou na svém místě.
Večer znovu bušení na dveře, na prahu stojí opět rozlícená mužská část skupiny B a dožaduje se našeho přiznání se k zákeřnému činu. Statečně zapíráme. Skupina B zjistila problém ve chvilce, kdy šel Zabi na toaletu a do zavření dveří mu chybělo přibližně 23 centimetrů. Evidentně jsme na WC nasadili úzké dveře ze špajzu.
Další den jsme opět sledováni již značně labilní skupinou B. Jsou nevyspalí, celou noc se snažili hlídat, aby zabránili dalšímu nájezdu. Když to vzdali, pustil Náčelník Lennyho Krawitze a my, tedy skupina A, jsme začali tančit.
K večeru se jdeme projít po městečku. Kromě dvou kouřících stařečků a pokladníka v supermarketu (taky kouřil) nikde nikdo. Vlastně ano, ve městě je stanice Karabinieru, neustále do ní vchází nebo z ní vychází muži v uniformách ozbrojení samopaly.
Večer podnikáme další válečnou poradu, ale usnášíme se na tom, že necháme skupinu B ještě chvíli dusit, než znovu udeříme. Nejzábavnější pohled je na to, jak skupina B neustále podezíravě pozoruje okolí a hlídá každý náš krok. Následující dny se tedy věnujeme výhradně koupání a romantickým procházkám. V mezičase jsme vypráskali Zabiho v ping-pongu. Zosnoval turnaj na základě svého mylného přesvědčení, že v tomto sportu kromobyčejně vyniká. Nejprve ho porazila postupně naše skupina A, potom jeho vlastní skupina B a nakonec i náhodně okolojdoucí malé dítě se zmrzlinou. Zabi se ten večer uzavřel do sebe a odmítal komunikovat.
Za tři dny jsme se rozhodli k finálnímu útoku na nervovou soustavu skupiny B. Když se odešli odpoledne koupat, simuloval jsem žaludeční nevolnost a vytratil se do bungalovu. Náčelník za chvilku simuloval telefonický hovor z naší vlastí. Tentokrát jsme se zdrželi jen pět minut, ale stálo to za to. Když se po odpoledním koupání vrátila skupina B a šla se vysprchovat. Netekla voda. Skupina B zavolala italského údržbáře. Dostavil se s jadrnými kletbami na rtech, kouknul na pojistky, zašrouboval je, vynadal skupině B do němoty a naštvaně odešel. Skupina B se opět pokusila vysprchovat. Netekla voda. Opět zavolali Italského opraváře. Chvilku to vypadalo, že je zabije, Zabi potom tvrdil, že zahlédl v jeho ruce na chvilku nůž. Nakonec opravář otočil přívodem vody, křičel, kopal do nábytku a odešel. Flustrovaná skupina B se opět, spíše ze setrvačnosti pokusila opět osprchovat. Netekla voda. Po krátké, ale bouřlivé výměně názorů mezi členy skupiny B je opět, nicméně velmi opatrně a pokorně přivolán zpět italský opravář. Nemluví, jen tiše funí, ale jeho oči hovoří za vše. Dobrý pozorovatel by v nich zahlédl velmi sprostá slova. Opravář zasunuje přívodovou šňůru bojleru do zásuvky, jediným gestem odsuzuje všechny slovanské národy a s prásknutím dveří mizí. Skupina B několik minut mlčí. Potom se její nejodvážnější člen pokouší pustit vodu. Neteče. Nastává panika. Ženy utíkají do pokojů, muži, lze-li tyto mentální trosky tímto slovem stále ještě nazývat přecházejí mlčky po místnosti a litují, že jsou nekuřáci. Telefonem z recepce je opět přivolán italský opravář. Když přichází ozbrojený sekáčkem na maso, v bungalovu skupiny B nikdo není, skupina B je poschovávaná v okolních piniových hájích. Opravář kope do všeho, co mu stojí v cestě do koupelny. Tam mačká tlačítko ON na bojleru, brutálně napadá umyvadlo a háže šampóny po celé místnosti. Není mu sice rozumnět, co při tom křičí, ale možná je to tak lepší. Za necelou hodinku se skupina B odvážila zpět do bungalovu. K večeru se nejodvážnější z nich přiblížil dokonce do koupelny. Netekla voda. Skupina B se psychycky zcela zhroutila, přemohla svoji hrdost, zahodila veškerá podezření a šla poprosit Náčelníka, jestli by se bojler nepokusil spravit. Myšlenka na italského opraváře jim způsobuje silné psychiscké potíže a nervové tiky v obličeji. Náčelník přichází k bojleru a otáčí termostat do červeného políčka. Voda bez problémů teče. My s Mášou tocelé pozorujeme ze střechy a můžeme se umlátit smíchy.
(nedochovala se ani jedna fotografie, milé děti, digitály ještě nebyly a v telefonech už vůbec ne, tak drsná doba to byla)
1. Vypalování Zobáků
Někdy v květnu 1998 na Apaluše
První roztodivná akce Zběsilých vodopádů vznikla čistě proto, že jsme se s Náčelníkem nudili a nevěděli roupama, co dělat a byl to schodou okolností Náčelník, tehdy tedy ještě bez přezdívky Náčelník, trval na tom, aby se mu říkalo Druid, kdo navrhnul, že má fantastickou chatu v osadě Komárů a že by se tam dalo jet a něco tam udělat. Sedli jsme si tedy k mému prvnímu počítači Evženovi a spáchali zvadlo. Na první stranu jsme vylíčili naší angličtinou bez angličtiny o co se zhruba jedná a na druhou stranu jsme podrobně popsali průběh, tak jak bychom si ho představovali. Mě se představovalo o něco hůř, protože jsem na Apaluše ještě nikdy předtím nebyl. Akce se realitvě vyvedla, neb jsme každý sezvali naše kamarády a známé, takže účast byla hojná a složení účastníků rozmanité, například Digi (dnes Denver, Colorado), Honza s Martinou (dnes Bochum, Německo), nebo Vendula (dnes Dublin, Irsko). Celá akce vypadala tak, že jsme si zahráli volejbal s místním družstvem, prošli jsme se po okolí a večer jsme si zahráli na kytaru. Bylo dohodnuto, že to za rok celé zopakujeme a uděláme z toho tradici, což se nakonec celkem i podařilo.
Brčálník
Někdy v lednu 1999 na Brčálníku
První stavební kamenem pro budoucí kmen bylo právě běžkování na Brčálníku. Náčelník přišel s tím, že jeho kamarádi z tanečního klubu mistra Kozelky jedou na Šumavu běžkovat a jestli bych nejel taky. Inu jel, proč ne, běžky jsem nenáviděl od školního lyžaského výcviku a jednou to zlomit musím. Na vlak jsme přišli díky Náčelníkovi pozdě, takže jsme jeli v posledním vagónu, zatímco rozjuchnaný zbytek výpravy v prvním. Náčelník mě četl svoji pohádku o hříbátku Arnoštovi, čímž bavil celý vagón a doufal, že s její pomocí sbalí Janu Dvořákovou. Což se mu ve finále nepodařilo.
Po vystoupení z vlaku ve stanici Brčálník jsem se seznámil se zbytkem výpravy - Janu Dvořákovou už jsem znal, Zabiho, Kouňu, Mášu a Verču ne. Pak už jo. Ubytovali jsme se a šli běžkovat na Hofmanky, kamž nás zavedl vyjetou stopou kolem Rudolfovny Zabi. Vystoupali jsme ještě na Pancíř, kde jsme se několikrát sklouzli po sjezdovce a nechali se vyvézt vlekem (1x) a šupajdili zpátky na Brčálník dlouhým sjezdem přes rozcestí pod můstkem.
Na Brčálníku, v hotelu Fanda byla nuda, takže jsme se operativně přesunuli do blízkého penzionu Jana, kde měli vyhřívaný bazén, vzali s sebou šampaňské a míč a juchali do pozdních nočních hodin. Po návratu jsme se s Mášou zamkli u holek v pokoji a nikoho tam nepustili až do rána, zbytek výpravy se nám celou noc připomínal bušením do zdi.
(a zase nejsou žádný fotky)
2. Vypalování zobáků
Někdy v květnu 1999 na Apaluše
Druhé Vypalování zobáků bylo co do počtu účastníků značně výraznější, než to první. Opět se konalo na Apaluše, nicméně tentokrát se do hry zapojil ještě další faktor - Fulier. Náčelník vymyslel branně-orientačně-sexuální hru "Boj o poklad šíleného liftboye" a přírodní úkaz jménem Luděk Fulier se rozhodl, že mu pomůže s realizací. Já a Máša jsme se přesunuli na Apaluchu už v pátek na kolech, ostatní masivní základna dorazila v průběhu soboty. Byl tu Koblížek s kytarou, nějací lidé ode mě z práce, na motorce přijel Zabi a přivezl šílenýho psa Adama, Rojíci a spousta dalších lidí. Hra nás zavedla na všechny okolní místa a byla završena blikáním laserem na skálu pod zříceninou hradu Lopata. Bohužel, jak se ukázalo, okolní chataři neměli vůbec pochopení pro nadměrný hluk a Vypalování zobáků bylo oficiální cestou pro další léta na Apaluše zakázáno.
Slovenský ráj
Někdy v červenci 1999
Nevěda co s volným čase m o prázdninách, vydali jsme se já (Denny), Máša a Náčelník do Slovenského ráje. Paní Machová nás odvezla ku Praze k McDonaldovi na Rudné, koupila nám bohatý oběd a odfrčela domů, my začali stopovat. Já s Mášou a Náčelník jako samostatná jednotka. Sraz jsme si dali v Brně, kam Náčelník přijel drsně taxíkem, naložil nás a hodný taxikář nás svezl až na hranice. Vlakem jsme se dostali do Popradu, doklátili jsme se po kolejích do nějaký kůči a usnuli. Další dny jsme lezli po žebříkách, vodopádama, otrávili se tatarkou na Kláštorisku, spali u Zabiho, kterej byl v Tatrách na dovolený s rodiči, byli vyhozeni kreténem Valentinem a založili Zběsilé vodopády. Stalo se tak kousek od vstupu do Slovenského ráje. Náčelník Kladivou byl Martin, já byl Náčelník Dva Body, Máša NSQ - náčleníkova soukromá squav.
Vltava
Itálie
někdy v září 1999
Dovolenou v Itálii si vymyslela Frýda, pravděpodobně proto, že takto trávený letní čas přesně odpovídal jejím zaběhnutým a navyklým standardům. Nám ostatním (Náčelníkovi, mě a Máše) se to zdálo taky jako nápad hodný realizace, který by završil naše prázdninové dovádění. Koneckonců, měli jsme v době, kdy s tím Frýda přišla už naplánované Slovensko a Vltavu, tak proč nevyrazit do zahraničí, že ano, zvláště, když někteří z nás tak ani zdaleka nečinili už několik let (někteří z nás naopak ano, Mášule byla vždy celkem zcestovalá).
Frýda zařídila cestovku a všechno ostatní, my jen zaplatili a pak doufali, že pojede ještě někdo. Jel. Přihlásil se Zabi, oba Kouňové, Ditka se svým přítelem Lukášem, Verča Kunešů a to je vlastně všechno. Protože už je to ale strašně dávno a já se musím spoléhat jenom na svoji paměť, napíšu to pouze heslovitě, jo? Tak jo, sme domluvený.
- Náčelníka přišla na autobus vyprovodit jakási postava ženského vzevření, Náčelník se rozplýval blahem a tetelil se radostí, pochopili jsme, že je to jeho nová dívka. Moc se s námi bavit nechtěla, Náčelník nám však prozradil, že se jmenuje Evička.
- (Malá odbočka – právě v tento nestřežený okamžik se začala odvíjet Náčelníkova velká životní tragédie, která mimo jiné bude velmi brzy zahrnovat malou prcka Náčelníkovou, koupi Seata Cordoby, asi tisíc brigádnických hodin, zničené nervy a ohromné starosti. Ale teď to ještě Náčelník neví. Sedí v autobusu a odjíždí do Itálie plný optimismu a šťastně se usmívá).
- Autobus řídila trojice řidičů, která si to u nás hned rozlila, protože měli špatně zorganizovaný zasedací pořádek a tak jsme nuceni sedět porůznu po autobusu, což nám znemožňuje většinu plánovaných činností.
- Cesta trvala přes 26 hodin, takže po příjezdu do Domicie (naše finální destinace) jsme všichni pořádně zdrchaní. Abych nezapomněl – svět je malej, na sedadle před námi sedí můj spolužák ze základky Venca Karpíšek s Alenou, jedou na předsvatební cestu. To jsou věci.
- Když nás autobus vyhodil kousek od bungalovů, zaskočili jsme řidiče přáním koupit si nějaké pivo. Sebrali jsme jim tři kartony Gambrinusu, byli pak celí zamklí, asi to chtěli vypít sami. Co se týká zásobení potravinami, jsme na tom dobře, sponzorovala nás Máši maminka, paní Machová, dobrá to duše našeho kmene. Disponujeme asi 14 kilogramy potravin, včetně dvou štanglí uheráku a jedenácti balení Delvita párečků.
- Rozdělení do bungalovů je po pěti lidech. Nás je deset. Nástává vyjednávání, kdo s kým a kde. Nakonec to vypadá následovně – Denny a Máša + Dita a Lukáš + Náčelník bungalov A, Frýda, Zabi, Kouňové a Verča Kunešů bungalov B. Ihned po rozdělení bungalovů kujeme s Náčleníkem pikle, chceme to skupině B pořádně osladit.
- Ubytování je naprosto famózní, moře kousek od bungalovů, bungalovy dvoupatrové, ohromné a parádně zařízené a nikde žádní turisti, vypadá to, že jsme v celém městečku sami. Blahořečíme Frýdě, pvšem takticky ji oslovujeme Janičko. Bereme si s Mášou pokoj pro dva, Dita a Lukáš pokoj pro tři a Náčelník se ubytovává dole v hale na gauči. Vysvětluje nám, že mu to tak vyhovuje, protože v noci nebude spát, ale vymýšlet předtančení na maturitní ples. Z toho důvodu s sebou má svůj obrovsky výkonný stereo magneto-CD-radio přehrávač Panasonic Cobra.
- Večer se plni nadšeni vrháme do moře a hrajeme Pettang, Lukáš s sebou má koule a tenhle bákečný sport nadšeně propaguje. Neustále čekáme, kde je ta skrytá vada na kráse, vše vypadá až moc ideálně.
- První noc, tři hodiny ráno. Bungalovem se rozléhá maximální hlasitostí píseň Lennyho Krawitze Fly Away. Když s Mášou, Ditou a Lukášem vyděšeně seběhneme dolů do haly, vidíme Náčelníka, kterak zasněně hledí z okna a magnetofon má u hlavy. Láska není jen slepá, láska je ze všeho nejvíc hluchá. Alespoň jsme odhalili zmíněnou skrytou vadu, jsou to Náčelníkovi pravidelné noční koncerty. Nakonec si ale zvykáme a učastníme se též . Piva je zatím dost, jídla taky a jsme koneckonců na dovolené. Ráno nám Frýda a spol sděluje, že se vůbec nevyspali, protože nějací kreténi si v noci pouštěli rádio. Děláme, že o ničem nevíme.
- Na pláži je volejbalové hřiště, což nás vede k smělé myšlence střídavě se koupat a střídavě zesměšňovat místní mladíky v naší oblíbené míčové hře. Jako malý zádrhel se ukazuje fakt, že písek disponuje teplotou přibližně 60 stupňů celsia a nedá se na něm stát jinak, než v botách. V těch se zase nedá hrát. Místní tento fakt zřejmě dávno znají, takže se na pláži nikdo kromě nás nevyskytuje. S vyjímkou Itala, který běhá po pláži sem a tam a občas s sebou flákne do písku. Přičítáme to vysoké teplotě. Náčelník na něj přátelsky volá: Hej, stupido kastráto, poď s náma playing todlecto, no, kruci, s míčem, pink, pink. Ital utíká pryč. Asi pro bratry. Nakonec jsme zabavili plavčikovi hadici a plážové hřište polili vodou, takže jsme si přeci jen zahráli.
- V noci se budím hlady. Je to zvláštní. Pak si přiznávám, není to hlad, honí mě mlsná. Opatrně se tedy plížím z pokoje, aby se Máša nevzbudila, další přednášku na téma „tloustněš“ bych asi psychicky neunesl. Jsou teprve dvě hodiny, takže mám ještě hodinu do chvíle, kdy Náčelník nastartuje svoji Cobru a vzbudí celé městečko. O to větší je moje překvapené, kdy Náčelníka nalézám v kuchyni, jak se láduje uherákem a chlastá pivo. Mlčky na sebe kýváme a za chvilku se cpeme oba. Chvíle chlapského porozumění jsou neocenitelné. O dva uheráky a osm plechovek s pivem později se přikláníme k myšlence provést noční nájezd na sousední bungalov, tedy bungalov naší milé skupiny B a vyplenit jim potravinové zásoby. Odůvodňujeme si to tím, že už nám dochází uherák. Za chvilku už zkoumáme znaleckými oky zámek bungalovu B. Náčelník tvrdí, že kdyby měl něco podlouhlého s háčkem, šlo by to otevřít. Osvícen náhlým nápadem odbíhám a vracím se s naběračkou z kuchyňského stolu, naše bungalovy jsou opravdu geniálně a všestranně vybaveny. Náčelník to otevřel. Vnikáme dovnitř, s orientací nemáme problémy, bungalovy jsou stejné. Odnášime co nejtiššeji z kuchyně všechen proviant skupiny B do jejich vlastního sklepa, protože předpokládáme, že tam ho hledat nikdy nebudou. Pak opět zamykáme dveře a jdeme spát. Asi na pět minut, blíží se třetí hodina, Náčelník musí zapnout Lennyho Krawitze.
Ráno nás probouzí zběsilé bouchání na dveře, skupina B vtrhává dovnitř a nekompromisně prohledává celý náš bungalov. Jsou trapně podezřívaví. Poukazujeme na fakt, že neznámí zlosyni navštívili i náš příbytek, což dokládají dvě zbylé patky uheráků. Máša sice přikyvuje, ale je na ní vidět, že až skupina B odejde pátrat jinam, dá nám přes držku.
Potraviny našla skupina B vev lastním sklepě pod schody až k večeru. Přísahali nám strašlivou pomstu. Večer svoláváme kmenovou radu a přikláníme se k myšlence, že nejlepší obranou je útok a vyrážíme na druhou noční výpravu. Tentokrát se spokojujeme jen s tím, že jim krademe pojistky.
Celý následující den jsme pod bedlivým dozorem skupiny B, jako kdyby něco tušili, potvory. O poledním klidu se však jde skupina B koupat a my lezem na střechu našeho bungalovu, abychom zjistili, jestli se náhodou nečekaně nevracejí, máme v plánu další diverzní akci. Na plochou střechu se leze následovně: Nejprve je třeba otevřít a zafixovat dveřní žaluziové dveře na balkon pomocí plastové židle. Na tu se pak vyskočí a švihem se vyhoupne na dveře, ze kterých je možné dosáhnout na okraj střechy. Pak už stačí jeden akrobatický švih a je to. Ze střechy je nádherný výhled, na moře, na piniový háj a hlavně na skupinu B, kterak bezstarostrně skotačí na pláži. Necháváme Mášu na hlídce, aby zapískala, kdyby se někdo objevil u bungalovu a znovu otevíráme naběračkou dveře sousedního bungalovu. Tentokrát je náš plán skutečně ďábelský – vysazujeme všech 19 dveří z pantů, náhodně s nimi mícháme a pak je zase dáváme zpátky do veřejí. Vyšlo to dobře, ani jedny dveře nejsou na svém místě.
Večer znovu bušení na dveře, na prahu stojí opět rozlícená mužská část skupiny B a dožaduje se našeho přiznání se k zákeřnému činu. Statečně zapíráme. Skupina B zjistila problém ve chvilce, kdy šel Zabi na toaletu a do zavření dveří mu chybělo přibližně 23 centimetrů. Evidentně jsme na WC nasadili úzké dveře ze špajzu.
Další den jsme opět sledováni již značně labilní skupinou B. Jsou nevyspalí, celou noc se snažili hlídat, aby zabránili dalšímu nájezdu. Když to vzdali, pustil Náčelník Lennyho Krawitze a my, tedy skupina A, jsme začali tančit.
K večeru se jdeme projít po městečku. Kromě dvou kouřících stařečků a pokladníka v supermarketu (taky kouřil) nikde nikdo. Vlastně ano, ve městě je stanice Karabinieru, neustále do ní vchází nebo z ní vychází muži v uniformách ozbrojení samopaly.
Večer podnikáme další válečnou poradu, ale usnášíme se na tom, že necháme skupinu B ještě chvíli dusit, než znovu udeříme. Nejzábavnější pohled je na to, jak skupina B neustále podezíravě pozoruje okolí a hlídá každý náš krok. Následující dny se tedy věnujeme výhradně koupání a romantickým procházkám. V mezičase jsme vypráskali Zabiho v ping-pongu. Zosnoval turnaj na základě svého mylného přesvědčení, že v tomto sportu kromobyčejně vyniká. Nejprve ho porazila postupně naše skupina A, potom jeho vlastní skupina B a nakonec i náhodně okolojdoucí malé dítě se zmrzlinou. Zabi se ten večer uzavřel do sebe a odmítal komunikovat.
Za tři dny jsme se rozhodli k finálnímu útoku na nervovou soustavu skupiny B. Když se odešli odpoledne koupat, simuloval jsem žaludeční nevolnost a vytratil se do bungalovu. Náčelník za chvilku simuloval telefonický hovor z naší vlastí. Tentokrát jsme se zdrželi jen pět minut, ale stálo to za to. Když se po odpoledním koupání vrátila skupina B a šla se vysprchovat. Netekla voda. Skupina B zavolala italského údržbáře. Dostavil se s jadrnými kletbami na rtech, kouknul na pojistky, zašrouboval je, vynadal skupině B do němoty a naštvaně odešel. Skupina B se opět pokusila vysprchovat. Netekla voda. Opět zavolali Italského opraváře. Chvilku to vypadalo, že je zabije, Zabi potom tvrdil, že zahlédl v jeho ruce na chvilku nůž. Nakonec opravář otočil přívodem vody, křičel, kopal do nábytku a odešel. Flustrovaná skupina B se opět, spíše ze setrvačnosti pokusila opět osprchovat. Netekla voda. Po krátké, ale bouřlivé výměně názorů mezi členy skupiny B je opět, nicméně velmi opatrně a pokorně přivolán zpět italský opravář. Nemluví, jen tiše funí, ale jeho oči hovoří za vše. Dobrý pozorovatel by v nich zahlédl velmi sprostá slova. Opravář zasunuje přívodovou šňůru bojleru do zásuvky, jediným gestem odsuzuje všechny slovanské národy a s prásknutím dveří mizí. Skupina B několik minut mlčí. Potom se její nejodvážnější člen pokouší pustit vodu. Neteče. Nastává panika. Ženy utíkají do pokojů, muži, lze-li tyto mentální trosky tímto slovem stále ještě nazývat přecházejí mlčky po místnosti a litují, že jsou nekuřáci. Telefonem z recepce je opět přivolán italský opravář. Když přichází ozbrojený sekáčkem na maso, v bungalovu skupiny B nikdo není, skupina B je poschovávaná v okolních piniových hájích. Opravář kope do všeho, co mu stojí v cestě do koupelny. Tam mačká tlačítko ON na bojleru, brutálně napadá umyvadlo a háže šampóny po celé místnosti. Není mu sice rozumnět, co při tom křičí, ale možná je to tak lepší. Za necelou hodinku se skupina B odvážila zpět do bungalovu. K večeru se nejodvážnější z nich přiblížil dokonce do koupelny. Netekla voda. Skupina B se psychycky zcela zhroutila, přemohla svoji hrdost, zahodila veškerá podezření a šla poprosit Náčelníka, jestli by se bojler nepokusil spravit. Myšlenka na italského opraváře jim způsobuje silné psychiscké potíže a nervové tiky v obličeji. Náčelník přichází k bojleru a otáčí termostat do červeného políčka. Voda bez problémů teče. My s Mášou tocelé pozorujeme ze střechy a můžeme se umlátit smíchy.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)