1. den
21. dubna 2011
Kvilda - Lenora
Zcela přeskočím cestu na Kvildu, protože se nehodlám opět rozčilovat nedochvilností všech, kromě mě a Bucifala.
Délka: 32,5 Km
Terén: horský, 90 procent sjezd a 10 procent na začátku stoupák
Z Kvildy po krátké debatě mezi skupinou A (budu dále psát jen skupina A, ale myslím Kachnu a jeho nohsledy) a skupinou B (budu dál psát jen skupina B, ale myslím mě a moje nohsledy) je přehodnocen původní plán skupiny A sjet do Lenory po silnici (hlavní argumenty skupiny B: je to po silnici) a akceptován plán skupiny B (hlavní argumenty skupiny B: není to po silnici) a odstartováno k pramenu Vltavy. Cesta vede překvapivě do kopce, což způsobuje remcání skupiny A, která je ochotná jezdit evidentně jen po silnici a z kopce.
Cesta k pramenu Vltavy byla sice do kopce, ale jenom do mírného a po lesní asfaltce, romantickou divočinou. Subskupina Ř narazila na první problémy se subskupinou M (Ř = Říhoušové, M = Monýs), konkrétně s tím, že skupina M přidává Říhoušovi nějakou tu hmotnost navíc, hlavně v kopcích).
U pramene Vltavy Bucifal euforicky jásá, a chce prolézat naučnou stezku. Já jsem nejásal, a šel prolézt křoví, čímž jsem zahájil akci "používáme les jako toaletu na památných místech", protože když jsme se vracel, šlápl jsem do pramene Vltavy, bylo to hned vedle, asi dva metry, ale fakt to byla náhoda. Přísahám.
Za pramenem Vltavy jediný, ale o to brutálnější stoupák, který vyjeli jen největší borci těžkého kalibru, konkrétně já, Spurňa, Helča a překvapivě Bucifal. Bucifal má mimochodem stihoman a pokud nejede první, dostává kombinaci deprese a hysterického záchvatu, takže ho stačí předjet a hned je slyšet zuřiví přehazování, funění a následně se Bucifal šílenou rychlostí přežene kolem, dostane se na první místo a opět zvolní.
Po stoupáku následoval logicky sjezd a Bucifal zahájil soutěž O zlomenou vidlici, když prorazil plášť i duši (a současně přehodnotil svoje rychlostí limity při sjezdu, pravděpodobně uznal, že soutěžit ve sjezdu s horským odpruženým kolem je nesmysl). Další dva body získal, když se mu podařilo duši zalepit až na čtvrtý pokus.
Čekali jsme na něj tak dlouho, až se Ivča a skupina Ř (včetně subskupiny M) vydali na silnici, že to dojedou původní trasou.
Když se objevil Bucifal, nastal sjezd a ten pokračoval dalších 20 kilometrů, tu mírněji, tu prudčeji.
Sešli jsme se všichni šťastně v Lenoře v kempu, zaplatili vydřiduchovi několik set peněz a udělali si ohníček. Vzápětí dorazil Antonín s dětma. David Žáček se podíval na Máju a řekl zasněně: "Hm". Dobytek.
2. den
22. dubna 2011
Schwarzenberský kanál (Lenora - Horní Vltavice)
Ráno jsme ještě netušili, že je před námi logistická maturita. Vyjeli jsme, skupina A i skupina B (opět skupina A moudře uznala, že skupina B má lepší trasu, která nezahrnuje žádnou silnici). Tedy, kousek silnice tam byl, asi 3 km. Potom přišla křižovatka a skupina A trvala na tom, že pojede dál po silnici až do obce Stožec, protože vyčetla z mapy, že to bude krásně z kopce. Skupina B se s ní nehádala a vydala se alternativní trasou, nedbaje na varování skupiny B, že to bude strašně do kopce.
Skupina B jsme byli ve Stožci s velkým náskokem první, protože až na úvodní kilometr do kopce jsme pak asi 7 kilometrů jen příjemně klesali romantickou krajinou. Skupina A dorazila asi 30 minut po nás a Ivča označila kachnu za blbce, protože prý jeli do strašného kopce.
Sebekriticky ovšem musím uznat, že na další cestu se vydala skupina A pod mým vedením (Bucifal, David a Spurňa) a jeli jsme blbě. Nejdřív jsme šlapali do kopce přes celý Stožec, pak jsme dlouho sjížděli lesem a nakonec jsme k hornímu portálu Schwarzenberského kanálu museli stoupat jako šílený. I tak jsme tam byli první a kde nikdo, tu nikdo, až na zoufalý manželský pár s píchlou duší. Dal jsme jim jednu svojí, jsem starý dobrák.
Protože skupina B stále nejela, vyšlápli jsme si na Plešné jezero, jenom Bucík to chvíli tlačil.Když jsme pak zase sjeli dolů a překonali sedlo, setkali jsem se šťastně zase se skupinou A v hospodě Jelení, kde mezitím skupina A vyžrala zbaběle všechny jelení klobásy. Naštěstí David jednu dostal a přátelsky se podělil.
Pak jsme jeli strašně dlouho kolem kanálu. Jo, vlastně, ztratil se nám Antonín a děti.
A pak jsme zase dlouho jeli podél kanálu, až už byli všichni unavení a nikoho to už nebavilo (tvrdil Kachna, mě to to třeba například pořád ještě hodně bavilo). Skupina Ř se brutálně rozhádala, protože subskupina M odmítala mít na hlavě helmičku. Nakonec zůstal Kachna s Janičkou vzatu a šli s Monýsem pěšky, což byla dramatická zápletka pro další okamžiky.
Když jsme sjeli k trajektu, chyběl nám Kachna, Janička a Spurňa s Helčou. A trajekt. Jezdí až od 1. května. Protože jsem ale povaha vtíravá, zavolal jsem lstivě na číslo pod jízdním řádem a ukecal kapitána, aby pro nás přijel, ale až tak za půl hodiny, že ještě nejsme všichni.
Všichni jsme ale nebyli ani za půl hodiny, když už trajekt kotvil, protože Říhouš se jel podívat, kde jsou ostatní a Antonín se jel podívat, kde je Říhouš. Ještě, že to nepokračovalo, to by tma za chvíli nebyl vůbec nikdo.
Kapitán byl ale frajer, schválně houkal na lodní píšťalu, aby ty chybějící pořádně vystresoval. Počkal a převezl nás.
V Horní Vltavici jsme nechali matky s dětmi a neřidiče a na kolech jeli ještě do Černé v Pošumaví na vlak, který ale nejel. S Kachnou jsme stopovali, což se nám za slabé 2 hodinky a 40 minut povedlo až do Lenory, zbytek jel přeci jen vlakem v osm do Volat, kde jsme je vyzvedli a bla bla bla, nakonec jsme se všichni sššli u trajektu, nasedli do aut a jeli se někam vyspat, Ivča tvrdila, že zná skvělý místo v Kovářově. Jen Říhoušové zmizeli do penzionu ve Frymburku.
3. den
23. dubna 2011
Frymburk - Rožmberk
4. den
24. dubna 2011
Rožmberk - Zlatí koruna
