Denny´s blog

Odjíždíme

1. den

26. července 2003
Černoch

Denny: Cestu po zemích Itlaských jsme zahájili s Andreou na zastávce trolejbusu číslo 12 před OD Tesco. Na každou cestu je totiž dobré se zásobit dvěma zásadními věcmi – něčím k jídlu a něčím na čtení. Proč k něčím k jídlu je myslím zřejmé: v cizině je draho a platí se tam Eury, zatímco u nás tak draho není a platí se tu korunami. Proč něčím ke čtení jsem měl ověřeno už dlouho – když se večer nechce usnout, když nikdo na stopu nezastavuje, sahá nebohý poutník zoufale do batohu, jestli v něm náhodou nenalezne zapomenutý časopis psaný česky, nebo alespoň účtenku od zelináře se známými slovy typu pomeranč, kedlubna a podobně, protože v cizině je všechno cizí řečí, dokonce i ti místní domorodci mluví nesrozumitelně.

Rozdělili jsme si tedy strategicky úkoly, abychom ušetřili čas – Andrea pronikla hlavním vchodem do OD pro salám, zatímco já ještě naposledy vyrazil na levné české grilované kuře do kiosku. Po návratu z OD Andrea hlásila výskyt obou holek Machovek, tedy paní Machové a Máši. Prý právě z OD odcházely a prý nám přály šťastnou cestu. I vystřídali jsme se – já pronikl hlavním vchodem do OD pro časopis Ikarie, zatímco Andrea střežila naše batohy a pouzdro s kytarou. Uvnitř jsme potkal obě holky Machovky, které právě odcházely. Přály nám šťastnou cestu. Buď jsem se stal obětí nějakého časového paradoxu, nebo se obě – jako většina příslušnic jejich pohlaví – vrátily pro něco zapomenutého, protože nakoupit všechno najednou je nad ženské možnosti. Možná že tam odcházejí a přejí nám šťastnou cestu dodnes.

Vybaveni salámem a časopisem jsme dojeli trolejbusem na jeho konečnou naNovou hospodu a již v 17:00 jsme začali stopovat. Andrea měla vážné obavy, protože jak se svěřila, ještě nikdy před tím stopem nejela. Všechno je jednou poprvé. Zastavil nám Ford Transit a to už v 18:00. Řidič byl praktikující křesťan a mířil kamsi na stanový tábor šířit světlo a porozumění. Vyhodil nás na sjezdu u Boru, kde jsme stopovali směle dál. Takový pěkný, dlouhý a přehledný úsek tam je. Večer ale postupoval a tak jsme se začali nenápadně zabývat myšlenkou, že bychom přespali v nedalekém lesíku a dál pokračovali až ráno. A ven okamžik, zničeho nic, no prostě jako když utne, zabrzdil skříňový Mercedes-Benz, který řídil černoch. Tedy, Ing. Černoch. Na naši vtíravou otázku, kam až nás může svézt, že by nám stačilo, kdyby to bylo trochu k jihu, se zasmál a řekl, že jede skoro k Italské hranici. Machýrek, neustále něco huhlal a vyprávěl nám, jaký je borec. V karavanu měl naložený paraglajd, moped a malý obývák. Říkal, že jede skákat do Dauphinských alp. Ani jeden z nás nevěděl, kde to je, ale just jsme se nezeptali.

Na Rozvadově tankoval plnou nádrž a požádal nás, ať na něj počkáme u McDonalda. Sice jsme se obávali, že nám ujede i s batohy, ale risknuli jsme to. Neujel, přišel a dal si BigMack. Přes hranici jsme pokračovali do nitra Německa, kdej sme okolo 23:00 zastavili az alehli. Černoch do pohodlí karavanu, my po širák, parkovali jsme u potoka. Jakmilej mse zhasnuli baterku, přijel nějaký domorodec, chvíli nás očumoval, jak funíme do spacáků. Ale když jsme si ho nevšímali, zase zklamaně odjel.

Ani jedna z Andrey obav se nesplnila – přes hranice ji pustili a domordec ji neznásilnil.

Právě nás předjíždí Rolls-Royce

2. den
27. července 2003
Dauphinské Alpy

Nařízený budík nás bohužel spolehlivě v devět ráno skutečně vytrhnul ze spaní, takže jsme museli vtávat. Takové typické německé ráno v trávě. Zcela neuváženě jsem si od Andrey vzal dvě vitamínové pilulky a zapil jsme je vodou. Vydržel jsem nezvracet čtgyři roky, sedm měsíců, tři dny a půl hodiny. Až do toho nešťastného rána. Byla to podle mého ta průhledná pilulka, ta červená chutnala po jahodách, průhledná mdle.

Po síti německých dálnic jsme se přesunuli do Švýcarska. Mě, coby muži stačí zapsat takto stručně, že jsme se přesunuli z bodu A do bodu B, Andrea neodolala a připojila později ještě místopis švýcarského městečka, ve kterém jsme měli krátkou přestávku, jíž jsme využili k prohlídce místní architektury. Během prohlídky mě Andrea vláčela ulicemi systémem „nevynechám ani jednu“ (což nutně vedlo k tomu, že jsmeněkolika ulicemui prošli i třikrát) a tahala mě za rukáv se slovy: „Jé, Dennýčku!“, „Podívej támhle, Dennýčku“ a „ÓÓÓ, Dennýčku“.

Pršelo. Pršelo už od Norimberku a nevypadalo to, že by pršet chtělo přestat. Nejdřív jen tak krápalo, pak mrholilo, pak padaly malé kapky, pak lilo, pak lilo hodně a pak to byl nepřetrživý prout vody, jakoby na nás někdo chrstal z kýblu.

Švýcarsko jsme opět projeli po dálnicích, jediná pozoruhodnější událost byla ta, že nás předjížděl Rolls Royce Yellow Phantom, jinak bylo Švácarsko při pohledu z okna do deště nezajímavé až nudné. Jako sýr, samá díra, tedy tunel. Pak jsme přijeli hranici s Francií, ani tady Andreu nevrátili celníci zpátky a byli jsme v městečku Corps. Černoch s námi zacouval do kempu, zamával a odjel.

Trasa: Plzeň -> Rozvadov -> Nürnberg -> Basel -> Beru -> Geneve -> Chambery -> Grenoble -> Corps.

Andrea: Pro úplnou přesnost, to městečko, kde jsme podnikli naši první turistickou prohlídku se jmenovalo Avenches. Corps už jsem večer částečně prozkoumala, když se Denny zotavoval z cesty a radostně si uvědomoval, že jeho nohy stále fungují i jinak, než skládačka pod palubní deskou Černochova Mercedesu. Přímo pod naším kempem se rozkládalo hlubokááánskéééé údolí, na jehož dně bylo ledovcové jezero a nad ním – vlastně všude kolem nás – na nás vystrkovali růžky – tedy vrcholy – vysoké hory.

Teď bych měla uklidnit svoji roztěkanou mysl a vrátit se k městečku Corps: Bylo plné spletitých a propletených uliček, které jsem se snažila projít tak, abych žádnou nevynechala. Nepovedlo se, protože jsme se musela vyhnout podezřívavým podhledům domorodců, kterým bylo přeci jen divné, že jdu kolem jejich domu už poněkolikáté.

Zátiší v modrém - Corps

Na hlavní třídě úzké tak, že byla schopná pojmout právě tak akorát dvě míjející se Kachny, byly restaurace a domečky ověnčené květinami natolik, že už to nebylo hezké, už to byl kýč.

Kem, 50 metrů od silnice byl pěkný, tzn. pouze dvě toalety, dvě sprchy s teplou vodou, přístřešek pro hodování, umývárka, čtyři dřezy a jeden nechápající frantík se zlomenou nohou. Snažil se s námi dorozomět pomocí tří (ano, doslova) anglických slov.

Všichni naši kempoví spolunocležníci dorazili Kachnami (Citoren C3) - říkali jsme si, že Kachna tu musí opravdu hodně populární. Jejich řeč (ne Kachen, těch spolunocležníků), kterou nás dlouho do noci rušili -Dennymu pomohly špunty do uší - jsem až do našeho ranního odchodu nedokázala identifikovat. Zvláštní.

Nad údolím - Corps

3. den
28. července 2003
Přes Alpy

Andrea: Ráno jsmesi stoupnuli k cestě a začali stopovat. Denny navrhoval, že řeč ze včerejška mohla být vlámština, s čímž jsme souhlasila, protože si ji skutečně představuju jako směs holandštiny bez chrochtání a francouzštiny. Už po prvních pěti minutách nám zastavilo auto - fungl nový Ranault Kangoo s pohodovým frantíkem, který kupodivu na otázku "Do You Speak English?" odpověděl suveréně "No problem" a tím alespoň pro tentokrát vyvrátil fámu, že francouzi jsou ochotní mluvit jen francouzsky.

Denny: Tak na začátek bych rád řekl, že tolik Kachne pohromadě ještě nikdo nikdy neviděl. Tak a teď už popořadě (navíc mě právě dopsal černý fixík Centropen).

Ráno jsme prošmejdili městečko Corps a pořídili mnoho fotografií. Jeto paráda, když máme ten digitální fotoaparát. Řidič Renaultu Cangoo byl sice nadmíru sympatický, ale jel jeno 10 km, takže nám zase tak moc nepomohl a my s díky odmítli. Za další půlhodinu nám zastavil týpek v bílem Peugeotu a z jeho kabiny se na nás vyvalilo reagee. Cestou si porůznu podupával a pohvizdoval a kroutil se a stihnul nám vysvětlit, že kdesi v Itálii je sraz vozů C2 - Kachna. Takže ne C-3, jak jsme si myslel. Dovezl nás do městečka Gap.

Andrea: Městečko Gap, jak už to asi u alpských sídel bývá, bylo zaklesnuté hluboko v údolí a cesta se k němu zhora kroutila v mnoha serpentýnách. Náš řidič byl děsný pohodář, ostatně jako každý, kdo posloucá reagee. Zavezl nás na výjezd z města a my mohli vesele stopovat dál.

Na posilnění jsme si ale nejdřív dali lehký oběd ve formě tuňáka z konzervy. Brzo otření mastných úst nám zastavil (Denny napovídá) řervený Renault Clio, řízený studentem filozofie na prázdninách. Byl z Maresille, jak nám řekla. Poslouchala také reagee. Řídil ještě pohodověji, což bylo v přímém rozporu s rafičkou jeho ukazatele paliva, která byla nalepená na levou stranu a během naší cca. 100 kilometrové jízdy se ani nepohnula. Projeli jsme s ním úplně fantastický úsek Dauphinských Alp, silnička se kroutila jako housenka, pod námi byla hluboká údolí, jezera, přehrada a nami ostré vrcholy hor a šílení paraglajdisti. Možná tam někde lítal i Černoch.

Alpy

Denny: Ten benzin - rafička trčela na nule. Asi používal metodu přemlouvání: přemluvil svoje auto, že benzín nepotřebuje. Celouc estu jsme předjížděli Kachny. Kachny všech barev, nástaveb a úprav. Jedna táhla vlek udělaný z čumáku jiné kachny. Maník nás vyhodil v městečku Barcelonete a odfrčel přemlouvat svůj vůz, že pneumatiky se mu neojíždí. Stopovali jsme dál, řidiči několika Kachnesi nás pamatovali a tak na nás zvesela mávali a troubili, ale nezastavil ani jeden, mrzák. Všechny totiž byly plné až k prasnutí - vpředu dva lidé, vzadu kufry, spacáky, stany , pádla, banbintonové rakety.... Nakonec nás vzala slečna v tmavěmodrém Fordu Ka, která sice neuměla anglicky ani slovo, ale slušelo jí to. Svezla nás asi 10 km, ale neklesali sjme na duchu a stopovali dál - alpy všude kolem nás se tyčily do neuvěřitelných výšek. S Káčkem jsme předjeli skoro všechny Kachny, takže na nás zase zvesela troubily a mávaly a ukazovali, jak nám drží palce.

U francouzsko-italskýc hranic

Vzal nás dědula v omšelé dodávce Peugeot, kde měl kromě instalatérského vercajku ještě malého vnuka. Šklebili se oba stejně. Vysadili nás v osadě asi 2 km od Italských hranic, vzduch zřídnul. Stáli jsme na konci místní vsi pekelně dlouho a bavili se dvěma věcmi - máváním na projíždějící Kachny, z nichž některé jsme si už pojmenovali a ignorováním dědka na skútru, který jezdil kolem nás a slintal si na bradu,. Andrea ho přejmenovala na Pyskoliza. Byl jsme přesvědčený, že díky svému stylu jízdy si musí už brzo rozbít hubu a doufal jsme, že to ještě stihnu vidět.

Za námi neustále někdo odbočoval do kempu, takže jsme nekompromisně stanovil, že stopujeme do sedmi a pak se p§jdeme taky ubytovat. Přesně v sedm nám zastavila Kachna. SPlnilo se tak Andrey předsevzetí, že Kachnou prostě m u s í svézt.

NEMŮŽU NAJÍT ČERNEJ FIXÍK!!!!
(další text je v děníku psaný modře a z písma je znátm že je tak činěno s krajní nechutí)

Na hranicích

Na Francouzsko-Italských hranicích jsme udělali krátkou pauzu, kterou jsme využili k nákuou studené plechovky Heinekena a pořízení několika fotografií kouzelné scenérie, která na nás jukala všude okolo. Hned po vyjetí jsme zase stavěli, protože nad silnicí manévrovala záchranářská helikoptéra. Ukázalo se, že jsme měl pravdu - Pyskoliz si strašně rozbil hubu. Nevypadal ale moc zraněně, vesele se se záchranáři dohadoval a slintal jim na vesty.

Pak sjme v Kachním průvodu sjeli do města Vinadio, kde se zmíněný Kachní sraz konal. Kachny byly všude! Vlevo, pravo, vepředu, vzadu, na hradbách, pod hradbami, nahoře, dole, na samolepkách, lidé je měli na tričku... dokonce tam byla Kachna upravená na malé letadlo. Nasamčili jsme se zadem do kempu - nikdo nepočítal s tím, že by někdo dorazil bez Kachny zadním vchodem, a ušetřil cca. 10 EUR.
V noci jsme se potulovali městem, kterému dominovala stará římská pevnost. A Kachny samozřejmě. V baru sjme si na terase dali pivo a minerálku ab ylo nám romanticky dobře.