Martin "Náčelník" KlenovecBylo a žilo jednou jedno malé hříbátko. Tedy spíš hřebák nebo hříbák či tak nějak. Prostě malý, úplně malinkatý koník-sameček-hříbě. Nikdo nevěděl jak se na tomto světě objevil, jak se jmenuje ani kde bydlí. A nevěděl to ani on sám. Nepotřeboval to vědět, protože si celý den jenom hrál a skotačil a lekal se a hopsal a běhal sem a běhal tam a dopředu a dozadu a dokola a vůbec.
A bylo jaro. Květy kvetly, pupence pupěly, ptáčci zpívali, cvrčci cvrkali, berušky si počítaly své tečky, zpívaly si nejnovější šlágry, a broučci prckové ... ehm. Květiny voněly nejnovějšími parfémy a mravenci si v mraveništi čistili kanalizaci a stavěli nejnovější mrakodrapy. A zajíc běhal po louce a drbal se za ušima, a medvěd seděl pod stromem a počítal si nový přírůstek blech, a vlkovi se sbíhaly sliny, protože viděl novou Karkulku, a křečkovi opět povyrostly přední zuby, a veverka dojídala zimní zásoby oříšků, a sovy právě chrápaly, neboť bylo zrovna pravé poledne, a pavouk Křižák již pátým rokem vymýšlel stále geniálnější systém, jak zamotat do sítě vosí hnízdo, přestože mu vosičky loni roztrhaly veškeré pavučiny, a ještě mu málem napíchaly prdelku, a jelen si počítal nové přírůstky paroží, srna zase nové přírůstky srnčat, a kůrovec si s chutí chroupnul do kůry, lýkožrout do lýka a datel do telegrafního sloupu. Liška právě pracovala na své zrzy a přemýšlela jak by nejlépe udělala kariéru v oblasti chlupové kosmetiky, a jezevec, který se právě probudil ze zimního spánku, byl nevrlý, neboť hrneček, který si na podzim postavil do pravého rohu brlohu, byl právě v rohu levém, a protože stejně jako každý rok povyrostl a tudíž má jako každé jaro krátkou peřinu. Myši započaly útok na nedaleké chatové oblasti a sokoli pro změnu na myši. Žížaly si užívaly v krásně rozbahněné louce a budovaly si nejnovější obranný systém proti bezohledným útokům všežravých slepic jejichž inteligence je stejně tak sporná jako inteligence žížal. A příroda seděla za bukem a neuvěřitelně skvěle se bavila představou, že by žížalám dala zobáky a slepicím vzala perutě.
Náš malilinkatý koníček si zase skotačil na krásně vonící louce, na té, která nebyla podmáčená od jarních povodních a kde se nevrtaly ani žížaly ani slepice. Ale za to tam byla hromada krtinců. A tak se stalo, že náš malý hrdina zakopl právě o takový krtinec a upadl. A protože i když to byl malinkatý koník, nebyl to koník luční, a vzhledem k poměru hmotností atd. může se každý průměrně inteligentní posluchač dovtípit, že se země patřičně otřásla. A málem by se otřásla po druhé, když se snažil krtek Bohouš marně dostat na povrch zemský, což se mu samozřejmě nemohlo podařit, když mu koník ležel na bejváku. Nakonec musel vylézt oknem z koupelny. A země se otřásla podruhé, protože Bohouš při své neohrabanosti utrhl umyvadlo.
"Co děláš, ty nemehlo?" zahuhlal na koníka a mžoural jako důchodce, kterému právě zavřely před nosem dveře od tramvaje, protože si v tom fofru zapomněl v bejváku brýle. Koník se velmi rychle sesbíral ze země, otřásl se a přehodil si hřívu doprava, sklonil se k nadávajícímu krtkovi a zafuněl mu na lavu:
"Ahoj!".
"Nefuň na mě, táhne ti z tlamy, ty Joujo."
Koník se zarazil :"Já jsem Jouja?"
"Jo, jseš Jouja a taky tydýt, budižkničemu, tlamofuň, nemehlo, břídil, packal, škrábal, kousal, dupal, viděl, slyšel a málem i zničil!"
"To všechno jsem opravdu já?"
"Jo," povídá Bohouš a nadechl se. Ale Koník mu okamžitě skočil do řeči.
"A kdo jseš Ty?"
Krtek hrdě vypnul mínus dvojky prsa a povídá:
"Já jsem krtek Bohouš. A bydlím tady. A tys mě probudil o dvě hodiny dřív než jsem měl nařízenýho budíka, takže jsem nedospal zimní spánek a bude mě zase celej rok bolet hlava. A zchodil si mi ze stěn všechny obrazy a převrátil si mi hrnek s medovinou, takže mam po snídani a ještě jsem si kvůli tobě zničil koupelnu. A protože jsem tam zapomněl brejle, já mám teď ty nový zatmavovací, takže na tebe tady nebudu dlouho mžourat, takže si di hopsat někam jinam!"
A jak byl rozčilen tak se začal znova hrnout zpátky do bytu tím okýnkem do koupelny a protože neměl brýle, jak bylo již zmíněno, utrhl si ještě vodovodní baterii. Koník na louce osaměl.Chvíli pozoroval, jak stará zajícová honí starého záletníka zajíce s válečkem na nudle, protože se dozvěděla o jeho poměru s vdovou kunou, ale když zjistil, že zajícová zajíce stejně nedohoní, začal přemýšlet o svém jménu. Z dálky k němu sice doléhali útržky rozčileného monologu paní zajícové : "
...když ty kunu, tak já tchoře...".
(Poté se ozvala dutá rána a louka až příliš podezřele ztichla.) Ale ty koníka z jeho bloumání nedokázaly vytrhnout. Přemýšlel a přemýšlel, jak je možné, že Bohouš sám od sebe zná jeho jméno když ho v životě neviděl a když ani on sám své jméno nezná, on, sirotek, nalezený před branami prapodivného ústavu Kozolupy, odkud nakonec stejně zdrhnul a tudíž neprošel tamním systémem převýchovy. Ale toulal se světem a jeho světácký život mu plně vyhovoval. Pravda, sice mu zprvu nebylo dobře po práškovaném ovsi na polích, ale protože zemědělci přestali dostávat dotace od státu i oves přestal chutnat jako prášek na praní. Pil vodu z malých potůčků, povětšinou horských, malá poznámka: jen jednou se napil z Vejprnického potoka, a právě od té doby je grošovaný.
"No nevadí," pomyslel si a snad by se i byl býval podrbal z uchem ale protože s kopytem to jde špatně, tak to vzdal. Vzhledem k tomu, že náš hrdina si nikdo z ničeho hlavu nedělal, pokrčil lopatkami, zastříhal ušima a se skvělým pocitem, že má jméno, se rozběhl k lesu. První na koho narazil, byl datel, který seděl pod telegrafním sloupem, klapal na prázdno zobákem ulepeným od dehtu, koulel očima a kroutil hlavou tak, že to chvílemi vypadalo, jako by si tam chtěl našroubovat novou.
"Ahoj," pozdravil ho koník , "víš že mám úplně nové jméno ? A krásný, heč. A dlouhý, heč. A je moje, heč. A co ty ? Máš taky nějaké jméno?" Datel se na něj dlouze podíval a chvíli přemýšlel, jestli náhodou neutrpěl otřes mozku ale když se ten podivný tvor před ním neroztrojoval, usoudil že se jedná o skutečnost a tak odpověděl:
"pitomej sloup."
A klapl naprázdno zobákem.
"Já kamaráde sem datel, rozumíš (?), a tudíž datluju. Ale dneska to néni jako dřív. Datluješ a datluješ a pak sem někdo postaví tuhle hrůzu a já si div nevylomím zobák." A potřetí klapl naprázdno zobákem.
"Já jsem datel a jmenuju se Alois. A jek se jmenuješ ty, tvore?"
"Já jsem koník JOUJATYDÝTBUDIŽKNIČEMUTLAMOFUŇNEMEHLOBŘÍDIL PACKALŠKRÁBALKOUSALDUPALVIDĚLSLYŠELMÁLEMZNIČIL,"
vydechl rychle koník. Datel začal koulet očima ještě víc, takže teď vypadal jako ropucha když má zaražené větry, a přitom nevěřícně klapal zobákem jako mlátička na obílí. Pak mu to došlo a začal se smát. A smál se a smál se a smál se a smál se a smál se pořád, jak sedíš ty, ty i ty.
Koník na to chvíli koukal, ale protože ho to omrzelo, tak se sebral a běžel sdělit tu radostnou novinu dalšímu náhodně míjícímu kolemsedícímu. Jen krátce se zastavil u nedalekého křoví, kde ležel na zádech zajíc držel si bouli na hlavě a tiše si stále dokola opakoval dvě slova:
"stará a tchoř, stará a tchoř , stará a tchoř ..."
Vzhledem k tomu, že mu na koníkovu radostnou novinu odpověděl pouze: "stará a tchoř," se koník sebral a cválal dál.
Potkal ještě křečka, orla, veverku, srny, jeleny, psa, vlka, ovci, tučňáka, sokola, krávu, tchoře s kunou, zajícovou s advokátem, jezevce, mravence, vosy a Křižáka, chrápající sovy a žížaly se slepicema. Jenomže všichni se začali strašně smát. A smáli se a smáli se a smáli se a smáli se pořád, jak sedíš ty, ty i ty. Jenom tučňák a žížaly se slepicema se nesmáli, protože to nepochopily a tak mu jenom záviděli, že má tak krásné, zvučné a dlouhé jméno. A tak koník cválal dál, zoufalý, že se mu každý směje. Unavený se zastavil, lehl si do trávy a říkal si: "dobrý bože, nech mě umřít". V tom okamžiku se vedle něj pohnul obrovský balvan. Pohnul se ještě jednou a pak znova, pak se nadzvedl a z balvanu vykoukla hlava.
"Prokristapána, kdo mě to zase budí, tady se nedá chvíli spát."
"Fuj tajbl to jsem se leknul." nadskočil koník.
"Fuj tajbl vespolek." odpoví želva na pozdrav.
"Ty se tady válíš, ale já mám strašnýho Dylena."
"Cože máš, ukaž." říká želva.
"No, mam problém."
"No a nechceš se mi svěřit? Pojď popovídáme si, já vim máš to těžký, promluv si s někym komu můžeš důvěřovat. Víš, když máš dobrý přátele, ty Ti vždycky pomůžou, ale Ty jim musíš důvěřovat."
"No víš, strašně těžce se mi o tom hovoří, měl jsem těžké dětství, rodiče jsem téměř nepoznal, ještě jsem se nedávno málem otrávil, podívej se na mě, jak vypadám. A k tomu všemu mám ještě strašně dlouhý jméno."
"No a co je zvláštního na dlouhém jménu? Všichni aristokrati mají přece dlouhé jméno."Koník zastříhal ušima a protože neznal slovo aristokrati a nechtěl vypadat jako kobyla ze ZOO, radši mlčel a kýval hlavou jako že chápe.
"Jenomže, já když ho každému řeknu, tak se mi všichni hned smějou a neřeknou mi proč. A jak ty se vlastně jmenuješ, kamene?"
"Za prvý, nejsem kamen, ale želvák. A jmenuju se Steve. Ale řekni mi radši, jaké je Tvoje jméno, koni."
"JOUJATYDÝTBUDIŽKNIČEMUTLAMOFUŇNEMEHLOBŘÍDILPACKALŠKRÁBAL KOUSALDUPALVIDĚLSLYŠELMÁLEMZNIČIL"
vydechl rychle koník a čekal kdy se začne želvák Steve řechtat. Steve byl však absolutně v klidu, jenom mrkal očima a snažil si to strašně dlouhý jméno nacpat nejenom do hlavy, ale taky do krunýře.
"No máš opravdu dlouhý jméno, ty jsi aristokrat? "
odpověděl po chvíli.
Koník chvíli zaváhal, slovo aristokrat se mu zdálo jako nadávka a proto odpověděl, že ne.
"A proč máš tak dlouhé jméno a kdo ti ho dal?"
zeptal se Steve.
"Dal mi ho krtek Bohouš."
Steve zase zamrkal, pak si odkašlal a povídá:
"Nebylo by jednodušší , kdybych ti dal jiné, kratší jméno?"
Koník v radostné představě, že bude mít nové, kratší jméno samozřejmě souhlasil a zeptal se:
"Můžu si vybrat?"
"Nemůžeš, ty se totiž budeš jmenovat Arnošt."
"Arnošt,?"
zamyslel se koník?
"Vlastně proč ne Arnošt, Arnošt, Arnošt, Arnošt, Arnošt, Arnošt, to nezní špatně."
A čím víckrát si opakoval své jméno, tím větší radost měl z toho, že ho dostal.
Vesele vyskočil, střihnul ušima, vyhodil kopýtkama, švihnul ocasem a zafuňel Stevovi na hlavu:
"Steve, děkuju. Jseš opravdový přítel."
A pak se prudce rozběhl po louce a dováděl a dováděl, a dováděl a dováděl, a květy kvetly, pupence pupěly, ptáčci zpívali, cvrčci cvrkali, berušky si počítaly své tečky, zpívaly si nejnovější šlágry, a broučci prckové ... ehm. Květiny voněly nejnovějšími parfémy a mravenci si v mraveništi čistili kanalizaci a stavěli nejnovější mrakodrapy. A medvěd seděl pod stromem a nemohl se dopočítat nového přírůstku blech, a vlkovi se sbíhaly sliny, protože viděl novou Karkulku, a křečkovi opět povyrostly přední zuby, a veverka dojídala zimní zásoby oříšků, a sovy se právě probírali ze spánku, neboť už se začínalo šeřit, a pavouk Křižák již nevymýšlel stále geniálnější systém, jak zamotat do sítě vosí hnízdo, přestože mu vosičky loni roztrhaly veškeré pavučiny, a ještě mu málem napíchaly prdelku, protože už si šel lehnout, kdežto jelen si stále ještě počítal nové přírůstky paroží, srna zase nové přírůstky srnčat, a kůrovec si s chutí chroupnul do kůry, lýkožrout do lýka a datel se obloukem vyhnul telegrafnímu sloupu. Liška stále pracovala na své zrzy a přemýšlela jak by nejlépe udělala kariéru v oblasti chlupové kosmetiky, a jezevec, který se toho dne probudil ze zimního spánku, byl nevrlý, neboť už byl zase večer a hrneček, který si ráno postavil do pravého rohu brlohu, byl právě v rohu levém. Myši si vyměnili směny a započaly nový útok na nedaleké chatové oblasti a sokoli už nepodnikali nic, protože museli sedět na vejcích. Žížaly se zavrtaly do krásně rozbahněné louky a vykašlali se na bezohledné útoky všežravých slepic jejichž inteligence je stejně tak sporná jako inteligence žížal.
A příroda už neseděla za bukem a nebavila se představou, že by žížalám dala zobáky a slepicím vzala perutě, protože měla jiné starosti a sice připravit se na krásný a voňavý první jarní večer. A sluníčko pomalu zapadalo a všechno utichalo, zvířátka, ptáčkové, plazové, stromy i drobná květena a lesem se rozhostil klid a mír. Náš hrdina Arnošt se uvelebil na mechovém paloučku, který ještě nestačil spást, lehl si do voňavého mechu a nechal si zdát ty nejkrásnější sny o tom, jak potkává všechna zvířátka a oni ho zdraví a říkají mu:
"dobrý den Arnošte, ahoj Arnošte, buď zdráv Arnošte, tě pic Arnošte, pozdrav Pánbůh Arnošte, čágo belo Arnošte, sallam elleikum Arnošte, rukulíbám Arnošte, jak se vede Arnošte?"
A na nebi se rozzářili tisíce hvězd a stříbrný koláč měsíce osvětloval krajinu aby lesní víly mohli tančit a vít věnce. A jen odněkud z povzdálí se ozývalo žalostné úpění:
"Stará a tchoř, stará a tchoř."
Martin "Náčelník Velký Kladivoun" Klenovec
* 1978 v Plzni
Začínal jako autor populárních zvadel kamkoliv, vypracoval se na Pozdně jarní poezii - cyklu poutavých a nápaditých, různě rozsáhlých básní (od prostých dvouřádkových rýmovaček po rozmáchlé fresky a epopeje), aby jeho tvorba vyvrcholila třemi brilantními pohádkami: O poníku Arnoštovi I a II a O Sněhurce. V současné době žije v ústraní a již nepublikuje. Je podruhé ženatý, má dceru Evu, žije v Plzni.
