1. den
8. května 2009
Večeře
Ve čtvrtek večer jsem na minutu přesně zabrzdil s vypůjčeným vozem Kia Sorrento v Karlíně, na konci Křižíkovi ulice a chtěl zazvonit na Andreu, leč právě přicházela po chodníku, oděna do přiléhavého sukně a košile. Doufal jsme, že stále ještě neví, co se na ni chystá, ale mýlil jsem se, později se přiznala, že si pointu vydedukovala. Naložili jsme do už tak nacpaného automobilu ještě další tašku a prodrali se pražským provozem na D1. I tu jsem vyrukoval s vytištěným jídelníčkem restaurantu "U tří knížat" v Jihlavě, kam jsme měli namířeno. Andrea básnila o téhle restauraci už docela dlouho, takže jsem se rozhodl ji romanticky překvapit.
Překvapil jsem kupodivu i sám sebe. Jediné negativum, které mě v souvislosti se Třemi Knížaty napadá, je přítomnost obludné multifunkční stavby uprostřed náměstí, takže naproti restauraci je vidět McDonalds. Jinak co sousto, to chuťová exploze. Kdyby někdo obrátil naruby můj neoblýbený Špejchar v Tlučné, vyšla by mu tahle restaurace. Příjemné prostředí, příjemná a profesionální obsluha, geniální hlavní jídlo, předkrm i zákusek... budu to chválit ještě dlouho. Oba jsme měli lososa, každý ale s něčím jiným. Nikdy jsem nejedl lepší jídlo (s výjimkou h¨toho hamburgeru na rumunsko-maďarských hranicích po šesti dnech hladovění).
Vlahou skoroletní nocí jsme se potom přesunuli do Studené Loučky u Mohelnice k bráchancovi Milanovi na jeho polopartyzánský statek, vyslelchli opilecké kecy jeho návštěvy (dva mladíci a slečna ve věku cca. 17 let, co se snažili chovat jako by jim bylo o třicet let víc, takže ráno jsme jednoho našli téměř v bezvedomí spícího vedle psa).
***
2. den
9. května 2009
Okruh kolem Mohelnice
7:30 - Vstávám, protože venku je slunečný a teplý den. Jsem jediný. Andrea simuluje smrt. Venku leží opilec ze včerejška. Ten je možná mrtvý doopravdy. Na dvoře je taky pes Tim, malamut nebo husky, nepoznám to. Má trému a tak se nedokáže přiblížit na víc jak 5 metrů.
8:00 - Mám hlad, ale nemáme žádné jídlo, čtu si na dvoře, sluníčko pálí o sto šest. Všichni ostatní spí.
8:30 - Vstává Milan. Hodně tomu pomohlo, že jsem vtrhnul do jeho pokoje a zařval: "Budíček, vole!!!" Motivace je důležitá. Teprve potom jsem si uvědomil, jaké mám štěstí, že je Milan flegmatik a dobrácká povaha. On je totiž krom toho taky kovář a má velikou sílu.
9:00 - Milan ukecán, aby jel s námi, ale protože je třeba dojet do Lišnice pro jeho kolo, vyrážíme vozem Kia Sorrento cestou necestou. Milan mě naviguje nejprve po lukách, pak hustým lesem, pak je to skoro po skále. Vyjeli jsme na Bušíně, Milan to prý jezdí s Favoritem. Raději jsem se neptal, jestli myslel kolo, nebo automobil. Kolo nalezeno v kolně pod silnou vrstvou prachu a krámů. Prý na něm nejel přes čtyři roky.
9:30 - Zpátky na Studené loučce. Děláme s Milanem už takový kravál, že i Andrea vstává. Kouká jako spací medvídě Wombat a neví kde je, kdy je a kdo je.
10:15 - Po dofouknutí kol a vyhecování sestřenice Pavly vyjíždíme nakonec ve čtyřech. Můj plán je jet po modré značce po hřebeni až nad Bouzov. Milan tvrdí, že v okolí žádná, natož modrá značka není, nebyla a nebude. Značka nalezena hned za jeho domem. Je překvapený.
10:30 - Buková. Milan tvrdí, že teď se dá jet jenom z kopce na Bušín a pak strašným stoupákem na Střítěž. Značka vede po hřebenu. Milan je překvapený.
11:00 - Projeli jsme husté lesy parádním klesáním, skáču po kořenech, Andrea mě nadává, že nemám helmu. Nadávám si taky, ale prostě ji nemám, je prasklá od loňska.
11:10 - Veselí. Jak se zdá, jsme na nějaké naučné stezce. Míříme na Bouzov.
11:20 - Rozcestí, Milan tvrdí, že asi 200m doleva je krásný výhled na Bouzov, ten samý, co jsme tam byli na podzim. Značka vede doprava.
11:23 - Byli to dva kilometry, Milan je překvapený.
11:30 - Dojeli jsme pod kopec do chatové oblasti, cesta nikam dál už nevede. Milan je překvapený. Na kováři je nejhorší to, že mu nemůžete jednu fláknout.
12:00 - Po krátkém motání po lese a ve křoví se nám podařilo strefit na most u Jeřmaně. Bouzov se blíží. Konkrétně je na nejvyšším kopci v okolí.
12:20 - Hecuju Milana k drtivému spurtu na hrad a podle hesla "Když v ruce nic nemáš, zvyš sázky" to beru těsně pod hradem sebevražednou jednosměrkou s elevačním úhlem cca. 50 stupňů. Milan se statečně drží. Jsem překvapený.
12:30 - Jsme pod hradem, děvčata dorazila za námi a trvají na občerstvení. Andrea si kupuje horalku.
12:40 - Jsme za hradem u velkého hnojiště na kraji lesa. Nějací pražáci na kole se v něm šťastně fotí.
13:30 - Dojeli jsme k Mladečským jeskyním. Pavla je vysílená, bolí jí koleno, má alergii a pravděpodobně trpí i nadměrnou kučeravostí vlny, což je nemoc, kterou dostávají jen ovce v jižním Skotsku.
14:00 - Přejezd opravovaného mostu přes R35, je to žrádlo, samá kláda, mostík, schody. Ti tři vejři slezli z kol a potupně je vedou a přenáší.
14:20 - Litovelské Pomoraví, CHKO pro náročné, alias lužní lesy podél řeky Moravy, lesní cesta plná hupíků a bohužel i šílených víkendových cyklistů, kteří se vyskutují v nejmenší jednotce stádo. Jedou pomalu, roztaženi doširoka a nedají se předjet. Tedy dají, ale mám s sebou tři dobrodruhy, kteří nejsou příliš nakloněni jízdě po větvích, kořenech a na skále nad řekou Moravou. Trpně čekám na nějaký širší úsek.
14:50 - Konec lesního úseku, podle mapy, průvodce i internetu tu má být Rybářská bašta a naproti Rybářská hospoda. Jsou, obě zavřené, místní mají silný podnikatelský instinkt. Mezi zavřenými hospodami nadává asi 130 cyklistů, kteří by v nich rádi utratili svoje peníze.
15:20 - Na cestě mezi řekou Moravou a městysem Moravičany nalezena na cestě veliká housenka. Andrea ji chtěla vyfotit, aby se při pohledu na fotografii mohla znechuceně odvracet tvář. Ženský a kočky, kdo jim rozumí?
16:00 - Jsme po obědě v Moravičanech, vrchní byl nepříjemnej ale pivo měl vynikající, Litovel já rád.
16:30 - Mohelnice, opustila nás Pavla s tvrzením, že tohle nemá zapotřebí se odšourala do Lišnice, že ji tam večer vyzvedneme s autem. V místním Plusu kupujeme vodu a tatranky.
17:10 - Mírov. Známá česká věznice se maskuje jako opravený hrad na ostrohu zasazený do malebného údolí. Náš plán je pokračovat údolím až na úroveň Studené Loučky a pak zdrcujícím trhákem finišovat nahoru na Milanův statek. Cestou jsme potkali protijedoucího cyklistu, který nám na dotaz, jestli už budeme křížit modrou značku odpověděl: "No, budete, ale jak se tak na vás koukám... takhle, JÁ to vyjedu." Hajz. Zařekl jsem se, že to vyjedu taky, byť to bude sebehorší.
18:10 - Ležím nahoře u Studené Loučky pod stromem a umírám. Bylo to do kopce, místy kolmo. Vyjel jsem to. Jsem magor, co se nechá vyhecovat. Milan s Andreou to vytlačili a dorazili cca. 20 minut po mě.
Z cyklistického hlediska je zcela bezvýznamné, že jsme večer navštívili Milana staršího a sehráli s ním ping-pongový mač, který jsme těsně prohráli. Aha, ještě jedna věc - ujeli jsme 60 Km a 132 metrů.
***
3. den
10. května 2009
Pod Kralickým sněžníkem
Klasické ranní probuzení v 5:30 a moje podvědomá snaha vstát a jet na Slovany do Práce. Zarazil jsem se až u vrátek, protože tam nebyla zastávka autobusu. Milan odmítal vstát a chodit, protože se cítil unavený, Andrea vstala už v deset a začala organizovat kolo. Navrhnul jsem a prosadil Jeseníky a trasu kolem Starého města, pod Kralickým sněžníkem a pak přes kopečky a údolí zpátky k autu. Odhadoval jsem to na cca. 30 Km. Bylo to 54. Nejzajímavější okamžik nastal ve chvíli, kdy Andrea tvrdila, že určitě musíme jet teď doleva, protože pak to bude jenom dlouho z kopce. Po zdrcujícím pětikilometrovém stoupání jsem se marně dožadoval vysvětlení, co tím přesně myslela a jaký význam v jejím slovníku zaujímá výraz "z kopce". Odpovědi jsem se dodnes nedočkal.
***
Hrad Bouzov (Wikipedie)
Hrad Bouzov (původně Búzov) stojí ve stejnojmenné vesnici jihozápadně od města Loštice na středozápadní Moravě. Působí dojmem dobře zachované středověké památky, jeho současná podoba však pochází z romantické přestavby z přelomu 19. a 20. století. Patří mezi nejnavštěvovanější památky v České republice a je vyhledávaným místem filmařů.
Hrad založil rod z Búzova, jeho prvním známým majitelem byl Búz z Búzova v letech 1317-1339. Od poloviny 14. století jej vlastnili páni z Vildenberka, kteří ho v roce 1382 prodali markraběti Joštovi. Jošt jej roku 1396 přenechal Heraltovi z Kunštátu. Tento rod hrad vlastnil asi 70 let, poté se v jeho držbě vystřídalo víc majitelů. V průběhu třicetileté války sloužil Bouzov jako císařská pevnost a vězení pro švédské zajatce. Roku 1649 hrad koupila Eugenie Podstatská z Prusínovic, její syn ho roku 1696 prodal řádu německých rytířů. Tomu hrad patřil až do roku 1939, kdy jej zabavili nacisté, v průběhu druhé světové války patřil hrad Himmlerovi a sloužil jako sídlo přepadového oddílu SS. Po druhé světové válce byl hrad zkonfiskován československým státem. Ve státní správě je dosud, snahy Německého řádu o navrácení hradu nebyly úspěšné.
Hrad byl postaven s typicky bergfritovou dispozicí s jedním patrovým palácem. Koncem 14. století bylo k hradu přistavěno předhradí. Roku 1558 hrad Bouzov vyhořel, ale kvůli finančním problémům tehdejších majitelů byl hrad plně obnoven až v roce 1620. Do dnešní podoby byl hrad upraven přestavbou v letech 1895 až 1910 na popud Evžena Habsburského, tehdejšího velmistra řádu, který také stavbu financoval. Návrh přestavby projektoval architekt Georg von Hauberrisser. Tato rekonstrukce ovlivnila vzhled hradu, protože do původní typické české architektury byla zakomponována celá řada německých prvků. Vnitřní vybavení hradu částečně pochází ze soukromých sbírek arcivévody Evžena, částečně jde o předměty vyrobené speciálně pro hrad. V roce 2004 byl na hradě natáčen německý film Napola, dále například pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci, Princezna Fantaghiro nebo pokračování seriálu Arabela.
***
Litovelské Pomoraví (Wikipedie)
Přirozený lesní kryt tvoří na většině území CHKO různé typy lužních a bažinných lesů. Jsou to zejména jilmové doubravy společenstva Ficario-Ulmetum campestris patřící mezi tvrdé luhy nížinných řek L2.3 a na místech se stagnující vodou mokřadní olšiny L1 společenstva Carici elongatae-Alnetum. Menší část pokrývají dubohabřiny a lipové doubravy. Černýšová dubohabřina Melampyro nemorosi-Carpinetum v okolí Střeně a Jeleního kopce Z od Střelic patří mezi hercynské dubohabřiny L3.1. Lipová dubohabřina Tilio-Carpinetum severozápadněji od Jeleního kopce přes vrch Kukačka směrem k obci Stavenice a území mezi Sobáčovem a Řimicemi patří mezi polonské dubohabřiny L3.2. Výjimečně na jižních expozicích doznívají z jihu fragmenty acidofilních teplomilných doubrav L6.5 společenstva Sorbo torminalis Quercetum.
Současná vegetace
Většina území CHKO se rozkládá v údolní nivě řeky Moravy s lužními lesy, loukami, mokřady, tůněmi a zatopenými pískovnami. Dalšími biotopy na území CHKO jsou teplomilné chlumní doubravy v severní části a dubohabrové a bukové lesy. V lesích převažuje přirozená druhová skladba. Nadregionální význam má hlavně nezregulovaný přírodní meandrující tok řeky Moravy. Na trvale zamokřených místech rostou olšové vrbiny. Tato vzácná společenstva lze nalézt v PR Kačení louka, PR Plané loučky a fragmentálně také v PR Litovelské luhy. Nejcennější typ lužních lesů jsou vrbiny jako tzv. měkký luh. Rostou na náplavech jako iniciální stadium zejména v NPR Ramena řeky Moravy, v PR Litovelské luhy a v PR Novozámecké louky. Na vrbiny na pravidelně zaplavovaných místech navazují topolojilmové jaseniny a dále od řeky dubové jaseniny. V místech, která jsou zaplavována jen výjimečně, rostou habrojilmové jaseniny jako tzv. tvrdý luh. Tvrdý luh je chráněn v těchto rezervacích: NPR Vrapač, PR Hejtmanka, PR Litovelské luhy, PR Kenický, PR Panenský les.
Dalšími cennými rostlinnými společenstvy jsou vlhké aluviální louky. Z nich je nejvýznamnější PR Plané loučky a dále PP Daliboř, PP Hvězda, PP Za mlýnem a PR Novozámecké louky. PR Kačení louka je významná společenstvy ostřic. V nadmořských výškách přibližně od 250 m n. m. nastupují dubohabrové lesy cenné zejména na exponovaných svazích s jižní a jihovýchodní expozicí (NPP Třesín, PR Doubrava (přírodní rezervace)). Starý bukový les je chráněn v PR Bradlec. V zatopených pískovnách (PP Bázlerova pískovna, jezero Poděbrady, PR Chomoutovské jezero, PR Moravičanské jezero) rostou nejrůznější společenstva vodních a mokřadních rostlin v různém stadiu sukcese. Na písčitých náplavech PR Moravičanské jezero roste kriticky ohrožená přeslička různobarvá Hippochaete variegata.
V CHKO rostou také některé nepůvodní druhy a neofyty. Místy se vyskytují v lužním lese nepůvodní smrkové monokultury, které byly vysazovány jako úkryty pro bažanty. Výsadby hybridních topolů a šíření bolševníku velkolepého Heracleum mantegazzianum správa CHKO zastavila a zlikvidovala. V PP Častava a PP Malá voda jsou zaznamenány výskyty křídlatky Reynoutria sp. Břehové zóny všech toků zasáhla netýkavka žláznatá Impatiens glandulifera, místy je hojná také netýkavka malokvětá Impatiens parviflora, vrbovka žláznatá Epilobium ciliatum a slunečnice topinambur Helianthus tuberosus. Šíření neofytů na říčních náplavech je správou CHKO redukováno. Na PR Chomoutovské jezero se vyskytuje celík kanadský Solidago canadensis a javorovec jasanolistý Negundo aceroides.
***
Mírov (Wikipedie)
Poté, co olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku založil v roce 1256 hrad Mírov, se okolní řídké osídlení rozrostlo a nabylo na významu. Časem zde vzniklo městečko a sídlo správy severních oblastí olomoucké diecéze. Mimo jiné se zde konaly též církevní soudy a při nich zde bylo zřízeno i malé vězení.
Postupem času vojenský význam hradu upadal, za husitských válek ještě odolal pokusu husitů o dobytí, ale za třicetileté války jej vypálili Švédové (nutno dodat, že hrad nedobyli ztečí, ale vyhladověním). Zároveň s tím bylo vypáleno a vydrancouváno i městečko, které upadlo na úroveň průměrné vesnice.
S úpadkem vojenské funkce byl hrad čím dál více používán jako vězení, od konce třicetileté války to byla jeho hlavní funkce. V současné době je věznice, v níž jsou vězněni nejnebezpečnější zločinci České republiky, zdrojem většiny proslulosti obce. Za protektorátu a komunistické diktatury zde byli vězněni političtí vězni, z nichž řada zemřela v důsledku krutého zacházení a odpírání lékařské péče. V roce 2000 z Mírova uprchl Jiří Kajínek, její v současnosti asi nejslavnější vězeň.
***
Hrubý Jeseník (Wikipedie)
Hrubý Jeseník je dominantní pohoří Slezska a části severní Moravy, které patří ke krkonošsko-jesenické subprovincii, (respektive k Sudetům) jako jejich nejvýchodnější část. Nejvyšší hora je Praděd (1491 m n. m.). Na území Hrubého Jeseníku byla kvůli přírodnímu bohatství a jeho zachování v roce 1969 vyhlášena chráněná krajinná oblast Jeseníky o rozloze 740 km² se sídlem v Malé Morávce (v současné době sídlí Správa CHKO v Jeseníku). Zahrnuje celkem jedenáct maloplošných chráněných území. Kromě toho nabízí několik lyžařských lokalit (např. Červenohorské sedlo nebo Praděd), které jsou pro tradičně nejbohatší sněhovou nadílku v Česku navštěvovány nejdéle v roce. O poznání méně pozornosti přitahuje Nízký Jeseník, jehož nadmořská výška dosahuje pouze 800 m nad mořem.
***
.jpg)
Staré město (Wikipedie)
Staré Město (též Staré Město pod Sněžníkem, německy Altstadt) je město ležící na severu Moravy mezi Králickým Sněžníkem, Rychlebskými horami a Jeseníky na říčce Krupá. Město je považováno za vhodný výchozí bod pro turistické a trampské výpravy do okolních hor. Lokální železniční trať spojuje město s Hanušovicemi, kde se napojuje na trať Olomouc-Jeseník.
Pasmátky: kostel sv. Anny - pozdně renesanční trojlodní kostel z roku 1608, s pozdějšími úpravami; k areálu patří dále: ohradní zeď s bránou a kaplemi Kristovy korunovace a Olivetské hory s márnicí z 2. poloviny 18. století Radnice - v jádru renesanční stavba z roku 1680, upravená po požáru v roce 1725 a znovu v roce 1895 Dům čp. 4 (ulice U Parku) - klasicistní dům z 1. poloviny 19. století s dochovanou původní dispozicí a bývalou černou kuchyní Dům čp. 25 (na náměstí) - barokní dům ze 2. poloviny 18. století Dům čp. 68 (na náměstí) - empírový dům z 1. poloviny 19. století Dům čp. 105 (Školní ulice) - klasicistní dům z roku 1827 Dům čp. 106 (na náměstí) - barokní dům z 1. poloviny 18. století, upravený v roce 1852 a znovu ve 20. století Sousoší Panny Marie s Ježíškem a Janem Křtitelem (na náměstí) - pozdně barokní sousoší z roku 1780 Sousoší Nejsvětější trojice (na náměstí) - kamenická práce z roku 1820, dokládající přežívání starších barokních vlivů Kašna s Neptunem (na náměstí) - kamenická práce z počátku 19. století
***
 |
| Fotogalerie Picasa |
