sobota 15. srpna 2009

2009 - Toskánsko


1. den
sobota 15. srpna 2009
Vodopády

Vodopády Gilfenklamm, kousek od Brennerského průsmyku na Italské straně. Vstup do kaňonu stál 3 Eura na osobu, ale i přes počáteční nedůvěru a myšlenky typu "Tohle máme na Šumavě taky" si mě naučná stezka získala. Vodopády se pomalu zvětšovali, až vyvrcholili jedním obrovským, který si prokousal cestu přímo vprostřed skály. Bohužel, nepodařilo se mě ho zachytit, tak alespoň Andrea, jak se zubí na jedné z mnoha lávek.

***


2. den
neděle 16. srpna
Apeniny

Sedlo Passo di Radici odděluje kraj Modeny a Toskánsko, oproti loňsku bylo slunečno, až nepříjemně horko a hlavně jasno. Vylezli jsme na blízký vrchol a kochali se pohledy na hornatou krajinu a štíty Apuánských Alp na jihu.

Ještě k vrcholu v sedle Passo di Radici - všude byla velká spousta borůvek, takže Andrea vyrazila na dlouhou pastvu. Jak je vidět z fotografie, právě mě zobe z ruky.




Romantické zákoutí se starým římským mostem a čistou říčkou při cestě do Apuánských Alp. Jedno údolí před jsme se koupali v opuštěné zátočině říčky, která nebyla vidět ze silnice a disponovala hlubokou tůňkou. Idylu pozdního odpoledne narušil až jakýsi místní šmírák, který pozoroval nahou Andreu a který utekl okamžitě, jak jsme se vydal směrem k jeho křoví.


I když se Andrea na fotografii z našeho noclehu blízko vesnice Stazzemy tváří spokojeně, od našeho odjezdu jí sužovaly zdravotní problémy. Tohle je jediná večeře, kterou jsme si uvařili na plynu z dovezených zásob (houbová omáčka a těstoviny), potom už to bylo jednostranné - já šunku, Andrea chleba a vodu (vyjma chvil, kdy se jí ulevilo, to si dala taky něco z místních potravin a okamžitě se jí zase přitížilo)

***


3. den
pondělí 17. srpna 2009
Mramor

Starý římský most Ponti di Vaga je stále funkční a vypadá jako fantazie nějakého surrealistického autora. Nahoře po něm jezdí turisté svými auty, dole pod ním jezdí Italové se svými bagry a kolem to vypadá, že se místní rozhodli Apuánské alpy rozebrat a pustili se do toho opravdu důkladně. Všude tunely a spousta prachu, mramorového a kýčovité muzeum. Celý cirkus se nachází severovýchodně od Carrary

***


4. den
úterý 18. srpna 2009
San Gimignano

Podvečerní San Gimignano má svoje neopakovatelké kouzlo, fotografie se nabízejí prakticky sami. Opět jsme si nadi u cisterny zmrzlinu a picu se speckem (slanina). Zdražili ji z 5 na 7 Euro, ale stálo to opět za to. Zmrzlinu nezdražili, ale byla opět výborná, dal jsem si dvě karamelové.

***


5. den
středa 19. srpna 2009
Moře

Nejhezčí pláž z celého Toskánska u pobřežního městečka Populonia disponuje piniemi a absolutním nedostatkem parkovacích míst. Poodjeli jsme asi dva kilometry na sever a našli tu samou pláž, jen bez pinií, kde se parkovat dalo a pekli se na ní celé odpoledne. Večer jsme lstivě zajeli zpátky k Populonii a parkoviště bylo téměř prázdné.

***


6. den
pátek 21. srpna 2009
Benátky

Benátky v úmorném vedru a dotěrní gondoliéři, levná zmrzlina a bloudění v uličkách. Rozloučení s Itálií v renesančním stylu.

***



Carrara (Wikipedia)

Carrara is a city and comune in the province of Massa-Carrara (Tuscany, Italy), famous for the white or blue-gray marble quarried there. It is on the Carrione river, some 100 km west-northwest of Florence. Its motto is Fortitudo mea in rota (Latin for "My force is in the wheel").


History

Settlements in the area are known since the 9th century BC, when here the Apuan Ligures lived here. The current town originated from the borough built to house workers in the marble quarries created by the Romans after their conquest of Liguria in the early 2nd century BC. In the Middle Ages it was a Byzantine and Lombard possession, and then belonged to the bishops of Luni and the Malaspina family, turning itself into an autonomous commune in the early 13th century; during the struggle between Guelphs and Ghibellines, Carrara usually belonged to the latter party. The Bishops acquired it again in 1230, their rule ending in 1313, when the city was given in succession to the Republics of Pisa, Lucca and Florence. Later it was acquired by Gian Galeazzo Visconti of Milan.

After the death of Filippo Maria Visconti of Milan in 1477, Carrara was fought over by Tommaso Campofregoso, lord of Sarzana, and again the Malaspina family, who moved here the seat of their signoria in the second half of the 16th century. Carrara and Massa formed the Duchy of Massa and Carrara from the 15th to the 19th century. Under the last Malaspina, Maria Teresa, who had married Ercole III d'Este, it became part of the Duchy of Modena.

After the short Napoleonic rule of Elisa Bonaparte, it was given back to Modena. During the unification of Italy age, Carrara was the seat of a popular revolt led byDomenico Cucchiari, and was a center of Giuseppe Mazzini's revolutionary activity.

In 1929, the municipalities of Carrara, Massa and Montignoso were merged in a single municipality, called Apuania. In 1945 the previous situation was restored.

Carrara is the birthplace of the International Federation of Anarchists (IFA), formed in 1968.

Main sights 

- Cathedral (Duomo, 12th century).
- Ducal Palace (also Palazzo Cybo Malaspina, 16th century), now the seat of the Fine Arts Academy. Built  over pre-existing Lombard fortification, it dates to the reign of Guglielmo Malaspina, becoming in 1448 the permanent seat of the dynasty. It includes two distinct edifices: the Castello Malaspiniano, dating to the 13th century, and the Renaissance palace, begun by Alberico I in the late 16th century. Under the medieval loggia are exposed several ancient Roman findings.
- Baroque church and convent of San Francesco, built in 1623-1664 by order of Carlo I Cybo-Malaspina.
- Church of the Suffragio, begun in 1686 under design of Innocenzo Bergamini, and refurbished in the 19th century. The façade has a large marble portal in Baroquestyle, sculpted by Carlo Finelli and surmounted by a bas-relief with the "Madonna and the Souls of the Purgatory".
- Palazzo Cybo-Malaspina
- Sanctuary of the Madonna delle Grazie alla Lugnola, consecrated in 1676 and designed by Alessandro Bergamini.
- Church of Santa Maria Assunta, at Torano. It has a 16th century façade with a portal from 1554. The interior is on a nave and two aisles.

Economy and culture

Carrara marble has been used since the time of Ancient Rome; the Pantheon and Trajan's Column in Rome are constructed of it. Many sculptures of the Renaissance, such as Michelangelo's David, were carved from Carrara marble. For Michelangelo at least, Carrara marble was valued above all other stone, except perhaps that of his own quarry inPietrasanta. The Marble Arch in London and the Duomo di Siena are also made from this stone.Manila Cathedral's Interiors are made of Carrara Marble in Romanesque Design

The statue to Robert Burns which commands a central position in Dumfries was carved in Carrara by Italian craftsmen working to Amelia Paton Hill's model. It was unveiled by future UK Prime Minister, Archibald Primrose, 5th Earl of Roseberyon 6 April 1882.[1]

In addition to the marble quarries, the city has academies of sculpture and fine arts and a museum of statuaries and antiquities. The local marble is exported around the world, and marble from elsewhere is also fashioned and sculpted commercially here.

An international stone and machinery exhibition, CarraraMarmotec, takes place in Carrara.

***



San Gimignano (Wikipedie) 

San Gimignano je město v Itálii, v oblasti Toskánsko a provincii Siena. San Gimignano je proslulé svou jednotnou středověkou architekturou a svými 15 věžmi. Stará část města je od roku 1990 zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO.



Historie
Příběh tohoto toskánského městečka začíná ve 4. století př. n. l., kdy byla na místě, kde se nyní San Gimignano nalézá, založena etruská osada, pojmenovaná Velathri podle bohyně lesů. Za dob antického Říma bylo známé jako Silvia. Své nynější jméno získalo až později, podle Svatého Gemignana, biskupa modenského, který za ostrogótských válek (6. století) zachránil město před řáděním barbarského krále Totily.

Ještě v 11. století bylo San Gimignano pouhá vesnička sestávající ze 4 domů, ale už o sto let později se z něj stala (1199) městská komuna. Město získalo své bohatství díky výhodné poloze (nacházelo se totiž na Via Francigena, obchodní spojnici mezi Itálií a Francií), pěstování šafránu a také vinné révy – odrůdy Vernaccia. Jednotlivé šlechtické rody stavěly nejen honosné paláce, ale také obranné věže – ve 14. století jich zde stálo přes 70. Do dnešních dob se dochovalo 15. V této době také vznikla většina uměleckých děl nacházejících se ve městě.

14. století bylo také ve znamení krvavých půtek mezi guelfy z rodiny Ardinghelli (na straně papeže) a ghibellinskými (procísařskými) Salvuccii. Po téměř 100 letech bojů požádalo město o pomoc Florencii. Florenťané přišli, nastolili pořádek, ale už neodešli. Sangimignanští měšťané snášeli nadvládu Florencie těžce. Nejvíce je zkrušily obchodní restrikce, které také zruinovaly export. Aby zlomili jakýkoli odpor, postavili Floreňťané pevnost Rocca.

Město postupně upadalo. Ironií osudu je, že právě proto se město zachovalo v nezměněné gotické podobě, bez pozdějších přístaveb. Ve 20. století se stalo vyhledávaným turistickým cílem.

Pamětihodnosti

Městské opevnění
románský kostel San Francesco
Piazza della Cisterna
Vecchio Palazzo del Podesta
paláce a věže

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie

 Je jedním z nejkrásnějších příkladů románské architektury v Toskánsku. Byla vysvěcena 21. prosince 1148 papežemEvženem III. Interiér baziliky je vyzdoben freskami od Benozza Gozzoliho, Bartola di Frediho a Taddea di Bartola. Největším pokladem baziliky je ale kaple Sv. Finy, místní světice, s freskami Domenica Ghirlandaia.

Palazzo Comunale

 V tomto paláci, postaveném v roce 1288, sídlila městská rada. Tento palác má také nejvyšší věž ve městě. Postavit si vyšší byl zločin. V paláci se nachází také Dantova místnost, která připomíná umělcův krátký pobyt ve městě. Je vyzdobena freskami, z nichž si největší pozornost zaslouží Menší Maesta ze 14. století od Lippa Memmiho, která napodobuje Martiniho fresku na radnici v Sieně. V prostorách paláce se dnes nachází městské muzeum.

*** 
Fotogalerie Picasa

Carrara na Google maps
San Gimignano na Google maps

***

pátek 14. srpna 2009

2009 - Toskánsko





1. den
sobota 15. srpna 2009
Vodopády

Vodopády Gilfenklamm, kousek od Brennerského průsmyku na Italské straně. Vstup do kaňonu stál 3 Eura na osobu, ale i přes počáteční nedůvěru a myšlenky typu "Tohle máme na Šumavě taky" si mě naučná stezka získala. Vodopády se pomalu zvětšovali, až vyvrcholili jedním obrovským, který si prokousal cestu přímo vprostřed skály. Bohužel, nepodařilo se mě ho zachytit, tak alespoň Andrea, jak se zubí na jedné z mnoha lávek.

***




2. den
neděle 16. srpna
Apeniny

Sedlo Passo di Radici odděluje kraj Modeny a Toskánsko, oproti loňsku bylo slunečno, až nepříjemně horko a hlavně jasno. Vylezli jsme na blízký vrchol a kochali se pohledy na hornatou krajinu a štíty Apuánských Alp na jihu.







Ještě k vrcholu v sedle Passo di Radici - všude byla velká spousta borůvek, takže Andrea vyrazila na dlouhou pastvu. Jak je vidět z fotografie, právě mě zobe z ruky.







Romantické zákoutí se starým římským mostem a čistou říčkou při cestě do Apuánských Alp. Jedno údolí před jsme se koupali v opuštěné zátočině říčky, která nebyla vidět ze silnice a disponovala hlubokou tůňkou. Idylu pozdního odpoledne narušil až jakýsi místní šmírák, který pozoroval nahou Andreu a který utekl okamžitě, jak jsme se vydal směrem k jeho křoví.





Zdroj Toskánsko



I když se Andrea na fotografii z našeho noclehu blízko vesnice Stazzemy tváří spokojeně, od našeho odjezdu jí sužovaly zdravotní problémy. Tohle je jediná večeře, kterou jsme si uvařili na plynu z dovezených zásob (houbová omáčka a těstoviny), potom už to bylo jednostranné - já šunku, Andrea chleba a vodu (vyjma chvil, kdy se jí ulevilo, to si dala taky něco z místních potravin a okamžitě se jí zase přitížilo)

3. den
pondělí 17. srpna 2009


Mramor








Starý římský most Ponti di Vaga je stále funkční a vapadá jako fantazie nějakého surrealistického autora. Nahoře po něm jezdí turisté svými auty, dole pod ním jezdí Italové se svými bagry a kolem to vypadá, že se místní rozhodli Apuánské alpy rozebrat a pustili se do toho opravdu důkladně. Všude tunely a spousta prachu, mramorového a kýčovité muzeum. Celý cirkus se nachází severovýchodně od Carrary.




4. den
úterý 18. srpna 2009
San Gimignano









Podvečerní San Gimignano má svoje neopakovatelké kouzlo, fotografie se nabízejí prakticky sami. Opět jsme si nadi u cisterny zmrzlinu a picu se speckem (slanina). Zdražili ji z 5 na 7 Euro, ale stálo to opět za to. Zmrzlinu nezdražili, ale byla opět výborná, dal jsem si dvě karamelové.




5. den
středa 19. srpna 2009
Moře





Nejhezčí pláž z celého Toskákska u pobřežního městečka Populonia disponuje piniemi a absolutním nedostatkem parkovacích míst. Poodjeli jsme asi dva kilometry na sever a našli tu samou pláž, jen bez pinií, kde se parkovat dalo a pekli se na ní celé odpoledne. Večer jsme lstivě zajeli zpátky k Populonii a parkoviště bylo téměř prázdné.




7. den
pátek 21. srpna 2009
Benátky




Benátky v úmorném vedru a dotěrní gondoliéři, levná zmrzlina a bloudění v uličkách. Rozloučení s Itálií v renesančním stylu.

pondělí 3. srpna 2009

Filmy v létě

Easy Virtue

Kanada / Velká Británie, 2008, 97 min

Režie: Stephan Elliott
Hrají: Jessica Biel, Ben Barnes, Kristin Scott Thomas, Colin Firth, Kimberley Nixon, Katherine Parkinson, Kris Marshall, Christian Brassington



Jessika Biel jako mladá, nezávislá žena, Colin Firth jako životem (a svojí ženou) udolaný muž, venkovské sídlo staré dobré Anglie a pes Flufy zabitý tím nejpitomějším možným způsobem. Romantické, vtipné, lidské. Jessica je opravdu krásná, Colin opět dokonalý a ten pes si to koneckonců zasloužil.

CSFD: Atraktivní americká vdova Larita se na jihu Francie provdá za mladého Angličana Johna. Poté společně odjíždí do Anglie, aby potkali Johnovy rodiče. Johnova matka paní Whittakerová má okamžitě averzi vůči svojí nové snaše, zatímco Johnův otec Jim nalezne v Lauritě spřízněnou duši. A tehdy začíná bitva bez hranic, v níž ten (respektive "ta") nejdůvtipnější vyhrává. Anebo prohrává...?

Deliverance

USA, 1972, 109 min

Režie: John Boorman
Hrají: Jon Voight, Burt Reynolds, Ned Beatty, Ronny Cox, Ed O'Neill



CSFD: Čtveřice mužů sjíždí během víkendu na kánoích úsek divoké řeky v Apalačském pohoří, jenž má být záhy zaplaven vodou z nové přehrady. Romantická cesta se však nečekaně proměňuje v tragédii, jež navždy poznamená ty, kteří přežijí. Muži si chtějí dokázat, že navzdory městskému způsobu života mohou pokořit přírodu. Jenže součástí místní přírody jsou i horalé, kteří tu dlouho žijí v tvrdých podmínkách a kteří vyznávají jiné hodnoty. Střetnutí s nimi se mění v boj o přežití.

Snímek DELIVERANCE Johna Boormana patří nejen k nejvýznamnějším titulům 70. let, ale také k vrcholům žánru thrilleru. Dodnes inspiruje filmařskou čistotou, poutavostí děje, avšak i mravním rozměrem. Vychází z obvyklého thrillerového schématu boje proti "neviděnému" nepříteli, přičemž překračuje meze pouhé napínavé podívané. V komorním dramatu hrají samozřejmě roli přírodní záběry, podstatnější je však Boormanova schopnost nenápadně vytvářet atmosféru napětí a ohrožení, proměňující se místy v čirou hrůzu. Neméně důležité jsou výkony hlavních představitelů. Slavná (a strhující) je počáteční scéna s evergreenovou skladbou Duelling Banjos od Erica Weissberga.


St. Trinian's

Velká Británie, 2007, 97 min

Režie: Oliver Parker
Hrají: Talulah Riley, Rupert Everett, Jodie Whittaker, Gemma Arterton, Juno Temple, Tamsin Egerton, Lily Cole, Celia Imrie, Russell Brand, Lena Headey, Toby Jones, Caterina Murino, Colin Firth, Lucy Punch, Anna Chancellor, Mischa Barton, Stephen Fry



CSFD: Chcete, aby z vaší dcery nevyrostla fňukna, která se při sebemenším problému sesype? Pošlete ji do školy St. Trinian’s! Tam vládne anarchie a mladé slečny musí mít pořádně ostré lokty, aby přežily svérázné metody svých profesorů a ulítlé nápady spolužaček. Jenže škola je právě před krachem, protože ředitelka tohoto podivného institutu si s ničím moc neláme hlavu, a to ani s upomínkami od banky, kterých už má pěknou hromádku. Takže je třeba vymyslet plán. Velmi chytrý plán, který škole vynese pořádný balík peněz. Co takhle ukrást obraz?

Virgin Suicides

USA, 1999, 97 min

Režie: Sofia Coppola
Hrají: James Woods, Kathleen Turner, Kirsten Dunst, Josh Hartnett, Michael Paré, Scott Glenn, Danny DeVito, A.J. Cook, Hanna Hall, Chelse Swain, Jonathan Tucker, Hayden Christensen, Joe Dinicol, Sherry Miller, Michelle Duquet, Amos Crawley, Giovanni Ribisi



Dcera slavného otce, režiséra Francise Ford Coppoly, Sofia natočila svůj debut pod názvem "Smrt panen". Příběh o pěti dospívajících dívkách, trápících se depresemi a velmi přísnou výchovou své matky, vypráví jeden ze čtveřice chlapců, který dívky obdivoval a zoufale se jim snažil pomoci.

Coppolové se velmi dobře podařilo zachytit atmosféru doby a navíc měla k dispozici velmi dobré herce (James Woods, Kathleen Turner, Kristen Dunst, Josh Hartnet). Bohužel ale film ve většině scén značně postrádá tempo a i přesto, že má 97 minut, zanechává dojem, že trval více než dvě hodiny.

čtvrtek 9. července 2009

2009 - Roháče


První den
9. července 2009
Do hor!

Přijíždíme nočním rychlíkem z Prahy, Liptovský Mikuláš se topí v čerstvém slunečním světle. Protože s Ráďou už známe místní prostředí z naší minulé výpravy, a protože máme do odjezdu autobusu ještě čas, odchází naše výprava na dvě části do samoobsluhy nakoupit nějaké jídlo a do města sehnat sluneční brýle a krém na opalování.

Na autobusovém nástupišti následně potkáváme Michala Kosmonauta, jak si bezstarostně jde kolem, jako by se nechumelilo a chystá se odjet domů. Lada ho prý vyhnala, ať si jede užít hor, že chce mít doma klid.

Autobusem jsme se přepravili na úpatí do vesnice Jalovec a dál se vydali už pěšky. Slunce žhnulo jako šílený, stoupali jsme mocně do kopců až k chatě Pod Náružím, kde proběhla svačina a asi dvouhodinová debata na téma "Budeme tu spát - nebudeme tu spát a půjdeme dál". Nakonec jsme se zvedli a šli dál, a dobře jsme udělali. Vystoupali jsme postupně až na Sivý vrch (1805) a pak za ním opět rozpoutali debatu, kde spát. Vyrála to dolinka pod sedlem Pálenica, potok z každé strany, viditelnost tábořiště skoro nulová.

***


Druhý den
Tri kopy a jiné pohromy
10. července 2009

V noci nepřišel ani jeden medvěd, i když Andrea strašila, že mě sežere (spal jsme mimo stan u potoka, protože ten jediný dokázal přehlušit chrápání zbylých členů výpravy). Šlapali jsme dál a výš, do sedla Pálenica, na vrchy Pálenice (1753 m n.m.) , Zuberec (1806 m n.m.) a Brestová (1903 m n.m.), pak na Salatín, naši první dvoutisícovku na téhle výpravě (2045 m n.m.), přes Skriniarky po skalách a řetízkách na Spálenou (2083 m n.m.), rafinovaně jsme podešli Pacholu (2167 m n.m.) a dali si v Baníkovském sedlu oběd. Po pauze jsme vyšplhali na Baníkov (2178 m n.m.), kde se naše cesty na zbytek dne rozešli. Petr a Lucie se vydali na Žiarskou chatu po zelené značce přes Prislop (2142 m n.m.), my statečnější přes Tri kopy (2166 m n.m.), na kterých nás překvapila sněhová vánice, mlha a déšť, čímž výprava dostala konečně ten správný dobrodružný nádech. Ve smutném sedle jsme odbočili ke Žiarské chatě, kde jsme se všichni zase šťastně shledali. Spali jsme ve stodole a projedli většinu financí na výpravu, převážně v klobásách.

***


Třetí den
Flákárna
11. července 2009

Protože některé z nás bolely nohy a některým se prostě nikam nechtělo, strávili jsme celý den na Žiarské chatě. Naši dva movitější spolucestující si pronajali pokoj v chatě, my spali zase ve stodole, já u ohniště. Ohniště bylo famózní, protože nás chatár nechal udělat si večer táborák a chatárka nám donesla klobásy, chleba a cibuli, abchom tam neseděli jen tak. Za celý den se tak uskutečnila jen výprava k asi 300 metrů vzdálenému Žiarskému vodopádu a symbolickému cintorínu. Takové dny mám v horách rád.

***

Čtvrtý den
Ostrý roháč a spol.
12. července 2009

Ráno jsme překvapivě zabalili a odešli, i když padali návrhy na zopakování předešlého dne. Ráďa navíc začal vyjrožovat, že musí nutně letě na Filipíny a že asi večer pojede domů. Nastoupali jsme na Žiarské sedlo, čehož naši fotografové využili k očumování Žiarských ples a jejich focení na všechny způsoby a ze sedal pak skoro na Plačtivé. Já chtěl až na něj, ale přinutili mě ho podejít, šmejdi líný. Začali jsme tedy nejprve klesat a pak zase šplhat na Ostrý Roháč (2088 m n.m.). Začali řetízky a zábava. Po sestupu z Roháče jsme v Jamnickém sedle pod Volovce odbočili na Jamnické plesá, kde jsme se osvěžili, vyfotili a zase začali stoupat na rozcestí Pod Hrubým vrchom a potom i na Hrubý vrch (2137 m n.m.). Výstup byl příjemně náročný a o dost lepší, než v zimě na sněhu, když jsme tu byli jen s Ráďou. Ráďa se na Hrubém vrchu odpojil a mastil na vlak, pak na letiště a pak na Filipíny, takže to bral přes Jakubinu dál, zatímco my se vydali po hřebenu na Končistou (1994 m n.m.), ze které jsme naklesali kolem Račkovských ples na rozcestí pod Klinom. I tu, zničeho nic, jako když utne, zjevila se malá, otevřená útulna, kde jsme přespali, já venku a zase žádnej medvěd.

***


Pátý den
13. července 2009
Dolů a domů

Ráno jsme zabalili a seběhli Račkovskou dolinou přes moře polomů zpátky do civilizace, nacpali se v Liptovském Mikuláši v místní knajpě a frčeli domů. Počasí nám na celé výpravě přálo víc než dost, ušlé kilometry v horách byli taky uspokojivé. Celkově výpravu hodnotím velmi pozitivně.

***


Západní Tatry (Wikipedie)

Západné Tatry sú geomorfologický podcelok Tatier v západnej časti geomorfologického celku. Na východe nadväzujú na podcelok Východné Tatry, na juhu hraničia sPodtatranskou kotlinou, na západe s Chočskými vrchmi a na severozápade s Podtatranskou brázdou.

Geologické pomery

Západné Tatry sú súčasťou systému jadrových pohorí. Centrálna časť geomorfologického podcelku patrí ku kryštaliniku Vnútorných Západných Karpát a je tvorená hercýnskymi granitmi, granodioritmi a tonalitmi z obdobia vrchného devónu až spodného permu. Južná časť územia (Liptovské Tatry) je budovaná pararulami, svormi amigmatizovanými rulami s polohami amfibolitov z obdobia proterozoika až staršieho paleozoika a tiež ortorulami a migmatitmi rovnakého geologického veku. Územia v najzápadnejšej (Sivý vrch) a najsevernejšej časti (Osobitá a Červené vrchy), na styku s flyšovým pásmom je geologicky veľmi pestré, objavuje sa tu mezozoikum Vnútorných Západných Karpát s polohami vápencov, slienitých vápencov, slieňovcov, ílovcov a pieskovcov spodnej až strednej kriedy, potom vápencov, dolomitov, lokálne aj bridlíc a pieskovcovstredného až vrchného triasu. Kryštalinikum a mezozoikum najsevernejšej časti oddeľuje úzke pásmo budované vápnitými bridlicami, ílovcami, pieskovcami a kremencamispodného triasu.

Krasový reliéf

Aj na území Západných Tatier sa vyskytujú prejavy krasovej činnosti. Jedná sa predovšetkým o oblasť Červených vrchov, kde stmé svahy urýchľujú odtok povrchových aj podzemných vôd. Vzniklo tu niekoľko prevažne krátkych jaskýň s rútenými a oddrobovanými vnútornými priestormi. Často prerážajú úzke hrebene a vytvárajú prírodné tunely. Nakoľko holý povrch hornín zachytáva málo vody, do jaskýň presakuje jej malé množstvo a podzemné priestory majú nedostatok sekundárnych krasových foriem. Prevládajú evorzné krasové formy nad eróznymi, najčastejšie však vznikajú formy mrazové a rútením. Povrchové krasové formyzávrty, bogazy, škrapy) sa nachádzajú len na mierne uklonených svahoch a chrbtoch. Najvýznamnejšia jaskyňa pohoria sa nachádza na opačnom konci, v časti Roháče. Je ňou Brestovská jaskyňa, ktorá je národnou prírodnou pamiatkou, je typom puklinovoriečnej jaskyne s aktívnym podzemným tokom. Meria 1 450 m a je chudobná na sekundárnu (kvapľovú) výzdobu. Ďalšie zoskupenie jaskýň sa nachádza v masíve Opálenice v časti Sivý vrch. Patrí sem Biela jaskyňa - 65 m dlhá inaktívna fluviokrasová jaskyňa s pozoruhodnou kvapľovou výzdobou; Medvedia jaskyňa - 160 m dlhá taktiež inaktívna fluviokrasová jaskyňa s paleontologickými nálezmi a jaskyňa Dúpnica - 150 m dlhá jaskyňa rovnakej genézy ako predošle jaskyne s významom z hľadiska hydrologického, paleontologického, archeologického aj historického.

Pôdy

Z hľadiska pôdnych typov pokrývajú najvyššie polohy nevyvinuté alpínske surové pôdy (typické kyslé rankre, nad 1 900 m n. m.), ktoré sú zo všetkých strán obklopené pásmom typických podzoloov (do 1 800 m n. m.), hnedých podzolov (1 300 až 1 500 m n. m.) a kambizemí podzolovaných (1 000 až 1 300 m n. m.). Najnižšie polohy na západe a juhu pokrývajú kambizeme nasýtené.

Rastlinstvo

Západné Tatry prináležia do oblasti západokarpatskej flóry (Carpaticum occidentale), obvodu flóry vysokých (centrálnych) Karpát (Eucarpaticum) a okresu Tatry. Z fytogeograficko-vegetačného hľadiska sú súčasťou zóny ihličnatých lesov.

Z endemitov tu rastie napr. jastrabník roháčsky a poniklec slovenský, z glaciálnych reliktov napr. iskerník ľadovcový a poniklec slovenský.

Geomorfologická časť Sivý vrch je prechodnou zónou medzi rastlinstvom fatranskej a tatranskej oblasti, fatranský ráz však prevažuje. Rastú tu druhy, ktoré nemožno nájsť nikde inde v Tatrách: horčičník Wittmanov,rozchodník biely, klinček lesklý.

Živočíšstvo

Podcelok je súčasťou provincie Karpaty, subprovincie Západné Karpaty, vnútorného obvodu a jeho západného okrsku. Zo zoogeografického hľadiska patrí do provincie stredoeurópskych pohorí, subprovincie karpatských pohorí a západokarpatského úseku.

Podobne ako vo zvyšku Tatier sa tu hojne vyskytujú viaceré druhy cicavcov: medveď hnedý, rys ostrovid, mačka divá, vlk dravý, jeleň lesný, srnec lesný, diviak lesný, vo vyšších polohách zriedkavejší svišť vrchovský akamzík vrchovský, v tunajších potokoch aj vydra riečna. Z vtákov tu možno nájsť najmä orla skalného, tetrova hlucháňa, sojku škriekavú a mnohé iné.

***

Fotogalerie Picasa

Mapa trasy na Google maps

***

pátek 26. června 2009

2009 - Rychlebské hory





První den
Přesun směrem k slivovici
pátek 26. června 2009

19:05 - Vyjíždíme z parkoviště u Baumaxu v Plzni. Náčelník je dobře naladěn a zcela odhodlán celý víkend vlčit po vzoru ppt. Sprostého člena. Ten s námi nejede, ačkoliv o akci původně projevil velký zájem. Pravděpodobně byl udolán manželským jhem, nebo musí makat na chatičce. Náčelník zahajuje nahrávání audiodeníku, naší převratné technologické novinky.

19:20 - Andrea nás telefonicky upozorňuje na fakt, že okolo Berouna zuří ošklivá bouře. Za Plzní nezuří nic. My se bouřím jenom smějeme, jsme tvrdí chlapi.

19:25 - Záhadně se zcela setmělo a stěrače mají co dělat, aby zvládli přívalový déšť. Pochvalujeme si, jak je v autě dobře. Jsme tvrdí chlapi.

20:30 - Projeli jsme Prahu, provoz únosný, stopař ani jeden, stopařka bohužel taky ani jedna. Trochu nám to zkazilo náladu. Už od Plzně jsme trénovali několik dramatických historek z Himalájí, kterými bychom stopařky pak mohli ohromovat.

21:06 - Humpolec, sjíždíme z dálnice. Hned za Humpolcem je objížďka, tabulka nás informuje, že objížďka je dlouhá 65 km. Soutěžíme, kdo řekne sprostější slovo na adresu ředitelství silnic a dálnic. Vyhrává Náčelník s výrazem "Lulánci".

22:00 - Objížďkou jsme pohrdli a celý rozkopaný úsek v pohodě projeli, žádná překážka tam nebyla. Až na ten zákaz vjezdu, samozřejmě.

22:01 - Stopař. Týpek tvrdí, že jede do Jeseníku. Smějeme se mu, že se tam utopí, ale trvá na svém. Dali jsme mu příslib, že pokud ho zítra u silnice uvidíme v zuboženém stavu, zase ho svezeme.

22:45 - Vysazujeme stopaře v Mohelnici u dálnice, kupujeme u čerpací stanice karton Pilsner Urquel a otáčíme to do Lišnice k Milanovi.

23:02 - Lišnice. U Milana na dvoře jede velká párty, je tu spousta lidí. Dáváme na stůl Pilsner Urquel. Přijato vlažně. Teror značky Litovel je na místních obyvatelích stále patrný. Konzumujeme chlebíčky, čokoládu, čabajku, etc.



Druhý den
Extrémní podmínky
sobota 27. června 2009

00:19 - Padá návrh na odjezd směrem Studená loučka. Všichni se mu srdečně zasmáli.

01:02 - V silně podnapilém stavu usedáme do automobilu, řídím já, protože mě nedělá alkohol tak špatně, jako Náčelníkovi, a jedeme za Milanem, který nám ukazuje cestu svým Favoritem, kterému říká něžně Fanouš. Celou cestu lesem se děsně všemu řežeme. Je velkou záhadou, že jsme do ničeho nenabourali. Dostali jsme asi jen tři smyky a vyplašili stádo jelenů. Měl bych napsat ještě ten podstatný fakt.: Jeli jsme lesem po staré dřevařské cestě.

01:50 - Pokračujeme v konzumaci alkoholu u Milana na Studené loučce. K dispozici je pivo značky Litovel a na první pohled neomezené zásoby Jablkovice, Slivovcie, Meruňkovice a mnoha dalších - ic.

02:30 - Upadám do bezvědomí na lavičce před domem. Dokázal jsem si s sebou před tím upadnutím vzít spacák a karimatku. Malamut Tim mě olizuje obličej, usínám, co se děje uvnitř už nevím.

06:00 - Zcela automaticky se budím a chci jít do práce. Naštěstí nemusím. Jdu se podívat na Náčelníka. Vypadá, že nežije. Jdu spát.

11:20 - Náčelník se vypotácel na zápraží a mocným hlasem zvolal: "Tak co bude s těma horama?"

12:15 - Po krátké snídani odjíždíme testovat naše outdoorové oblečení na předem vymyšlené trase Javorník - Borůvková hora - Javorník.

13:10 - Zastávka v Mohelnici, nákup mapy, vody a Náčelníkova fotoexkurze po náměstí.

14:01 - Vápenná. Jsme na cestě už poměrně dlouho a čím více jedeme na sever, tím hustěji prší a tím vyšší jsou hladiny řek (před tím pravděpodobně jen místních struh a potůčků). Povodně tu skutečně řádí silou nevídanou. Vzali jsme stopaře v neoprému do Hanušovic, měl tam loď. Záviděli jsme mu. V obci Vápenná jsme navštívili hospodu, kde jsme narazili na příšerně ošklivé prostředí a naprosto skvělou servírku. Dali jsme si držkovou polívku, vyslechli jsme si varování, ať nikam nejezdíme a nechali se vyfotit na baru.

14:39 - Javorník. Po cestě sem jsme viděli stržené silnice, břehy a mosty, jezera tam, kde jsou normálně pole a jinak nic, protože je šílená mlha. U silnic pracuje armáda s rypadly a čerpadly. Navlékáme se do nepromokavého vybavení, balíme pro všechny případy repelent a vyrážíme hledat červenou značku.

15:06 - Jánský vrch, místní zámeček. Mají tu příjemnou mladou průvodkyni, která nás fotí a muzeum dýmek, které ale otevírá až za dlouho, takže mastíme dál, abychom z té přírodní katastrofy ještě něco měli, než se setmí nebo udělá hezky.

15:40 - Sv. Antonín (fotografie úplně na začátku tohoto deníku) - lesní kostelík, který vypadá, jakoby stál v deštném pralese. Další cesta od Sv. Antonína vede už vyloženě korytem úzkého potoka, kterým se valí neuvěřitelné proudy vody. Jinudy jít nelze, protože cesta byla - když to ještě byla cesta a ne potok - sevřená příkrým úbočím. Bory drží, kalhoty jsou suché, bunda trochu vlhne.

16:10 - Štít. Stále jdeme potokem. Voda je úplně všude, na cestách, v lese, na stráních, padá zhora a šplouchá zdola.

16:30 - Pod celnicí. Jednoduchým výpočtem zjišťujeme, že dojít na Borůvkovou horu je z časových důvodů nemožné, vrátili bychom se do Javorníku někdy k půlnoci, což považujeme za riskantní. Náčelník má mokro v botách, já jsem stále suchý.

17:00 - Stopli jsme pod obcí Stružná auto s polskou SPZ. Mládenec si s námi výborně popovídal, vůbec netuším, o čem mluvil. Náčelník spustil plynule polsky. Jak to dělá, to netuším.

17:20 - Javorník, převlékáme se do suchého (dohromady máme suché moje kraťasy, mojí flaušku a moje tričko, zapůjčuji Náčelníkovi flaušku) a jedeme domů. Prší snad ještě víc.

18:20 - Branná, večeříme v místní restauraci, Vrchní nás ignoruje, ale jídlo je dobré. Je nám strašná zima. Venku je12 stupňů a my jsme jen v kraťasech, já v tričku a Náčelník v mikině. Děláme ale, že nám je dobře, vrchního to dost sere.

19:23 - Mohelnice na dohled, telefonuju s Andreou. 40 minut.

20:50 - Lišnice, vyzvedáváme u Heleny notebook, abychom si mohli večer, to znamená teď, pustit DVD se scénkami Šimka, Soboty a Nárožného.

21:36 - Jsme na Studené loučce, sušíme oblečení a boty, Milan zatopil prozřetelně v kamnech. taky nám připravil večeři - tvarůžky obalené bramborákem. V obýváku debužírujeme večeři a zbytky ze včerejší párty, koukáme na DVD a je nám dobře. Milan přinesl pivo značky Litovel a láhev průzračné tekutiny, pravděpodobně nějakou -ici.

22:10 - Jdu spát, jsem unavený. Náčelník a Milan dál sledují DVD a popíjejí pivo a -ice.



Třetí den
Úzkokolejka
neděle 28. června 2009

02:30 - Probouzím se, protože z obýváku se ozývá bujaré veselí a cinkot sklenic. Ráno bude Náčelníkovi určitě strašně špatně a bude chtít umřít.

06:00 - Probouzím se a chci jít do práce. Nemusím. NEMUSÍM!!!

08:00 - Vstávám, za chvíli máme odjíždět. V obýváku leží mrtvý Náčelník.

08:10 - Náčelník se vypotácel do kuchyně, zjistil, že je mu strašně špatně a že chce umřít. Šel si zase lehnout.

12:30 - Náčelník vzbuzen násilím a upozorněn, že večer bychom měli být doma. 7x odbíhá na WC, načež mě ujišťuje, že už je mu dobře. Řídit ale odmítá, prý by ho to stálo řidičák.

13:10 - Jedeme se podívat na Mladečskou úzkokolejnou železnici. Vypadá to, že je to dobře značené.

14:10 - Nebylo to dobře značené, jsme v Krasíkově a obdivujeme nový tunel železničního koridoru. Značil to nějakej kokot.

15:03 - Mladeč nalezena, muzeum sice otevřené, ale pusté, úzkokolejka nejezdí, dva dědci v kanceláři jsou nepříjemní. Jsme nasraní.

18:00 - Jsme doma, průměrná rychlost po dálnici z Hradce až do Plzně cca. 150 km/h. Včetně Prahy. Ha, ha.


Hodnocení akce: Dobré, testování úspěšné, Náčelník zvlčil podle plánu.
Další akce: předběžně podzim 2009 někam na Úterák




Rychlebské hory (Wikipedie)

Rychlebské hory (též Rychleby, polsky Góry Złote, německy Reichensteiner Gebirge) jsou jedno z nejopuštěnějších pohoří v Česku. Nacházejí se v Javornickém výběžku severozápadně od města Jeseníku. Pohoří se táhne mezi Bílou Vodou v samé špici výběžku a Ostružnou v délce 30 km. Pohoří je odděleno Kladským sedlem od masívu Králického Sněžníku a Ramzovským sedlem od Hrubého Jeseníku. Pohoří získalo svůj název podle polského města Złoty Stok (v překladu „zlatý svah“), česky Rychleby, německy Reichenstein, které sousedí přes státní hranici s Bílou Vodou.

Nejvyšší horou Rychleb je Smrk (1125 m. n. m.) nacházející se v jižní části pohoří, blízko historického trojmezí Moravy, Slezska a Polska (Kladska).

Mezi turisticky nejatraktivnější části patří jih pohoří, kde se nalézejí horská střediska Ostružná, Ramzová a Petříkov. Oblíbeným cílem pěších turistů, běžkařů i cyklistů je chata Paprsek. V podhůří je několik lomů nerostných surovin - vápence, žuly a grafitu. Známé jsou také Nýznerovské vodopády, zřícenina hradu Rychleby či Šafářova skála.

V horách se nachází obce Nové Vilémovice a Travná (s poutním kostelem a hraničním přechodem do Polska. V Bílé Vodě se nachází klášter a psychiatrická léčebna.

Pro příště:


















Rychleby na kole: romantika i bikerská divočina
(zdroj: Marek Tichý, idnes)

Romantické Račí údolí se zachovalým pralesem, zaniklé vesničky, zajatecký tábor, bikerská divočina i skvělá hospoda. To vše vás čeká na 50 km dlouhém cyklovýletu Rychlebskými horami. Nic pro milovníky asfaltu, tohle je jízda po krásných přírodních cestách.

Rozlohou jsou zdejší hory u hranic s Polskem nevelké, cyklistům a turistům však nabízejí mnoho neasfaltových cest, vedoucích hezkou přírodou. Krajina je kopcovitá, lesy husté a hluboké - na rozdíl od jiných oblastí je tu nedrancují těžařské firmy.

Vyrážíme z Vojtovic, malé vesničky ležící kousek od hlavní silnice mezi Žulovou a Javorníkem. Možnosti občerstvení cestou jsou nevalné. Kromě pár studánek, hospody v Travné a kiosku nad Travnou jsou hospody a restaurace jen v Javorníku, proto si proviant bereme s sebou.

Jako vždy se snažíme vyhnout cestám s asfaltovým povrchem a kromě pár krátkých přejezdů se nám to daří. Na vybranou je tu celé spektrum cest od širokých štěrkových, přes neznatelné, zarostlé vysokou trávou, až po úzké pěšinky mezi borůvčím.

Zaniklé Hraničky
Údolím Vojtovického potoka stoupáme čtyři a půl kilometru, až dojedeme na velkou louku u bývalých Hraniček. Ty byly založeny kolem roku 1785 a bydlely tu pouze německé rodiny. V době největšího rozkvětu tu ve 27 domech bydlelo 281 obyvatel, koncem 19. století začalo lidí ubývat a v roce 1921 tu žilo už jen 192 obyvatel. Po odsunu v roce 1945 zůstaly ve vsi jen čtyři rodiny, v roce 1949 byli všichni obyvatelé vystěhováni.

Zánik vesnice urychlili obyvatelé sousedních Nových Vilémovic včetně početné komunity dosídlených Řeků, kteří rozebrali a odnesli vše, co mělo nějaký užitek.

V roce 1960 ženisté vyhodili do povětří místní kostel a tak byla zkáza dokonána.

Jen náhodou se podařilo lesnímu dělníkovi Franzi Schlegelovi nastěhovat do svého domu, který díky tomu zůstal stát až do dnešních dnů. Smutný osud, ale pro příhraniční oblasti naší republiky dost typický.

Zajatecké tábory a pašování přes hranice
Mineme horní okraj Nových Vilémovic a dostaneme se na rozcestí u vrchu Vábný. Kousek odtud je tabule, připomínající, že zde stál za druhé světové války jeden z mnoha zajateckých táborů. Těch bylo na Jesenicku okolo čtyřiceti a během války jimi prošlo přes 6 000 zajatců - 2 500 sovětských, 2 000 Angličanů, 1 000 Francouzů a 500 Poláků.

Kromě toho bylo na nucené práce ve zdejších lesích, kamenolomech, dílnách a pilách nasazeno okolo 4 000 dělníků. Postavení zajatců bylo různé, k Angličanům a Francouzům se Němci chovali poměrně ohleduplně, Poláci a sovětští zajatci trpěli nedostatkem jídla a nelidskými pracovními podmínkami.

Kousek za bývalým zajateckým táborem odbočíme na modrou značku a stoupáme až k hraničnímu přechodu v Černém Koutě. Tady si prohlédneme další informační tabuli, popisující poslední pašování samizdatů z Polska 18. listopadu 1989. Na Koníček, kde je další infopanel s fotografií zamračeného Václava Havla, jedeme po úzké pěšince, lemované borůvčím.

Je to trochu jízda zručnosti a taky je tu neobvyklé množství much, které sem zřejmě zabloudily z nedalekých pastvin. Z Koníčku sjedeme do Zálesí, staršího muže, stojícího u chalupy s vrtačkou (je víkend, zvelebují se chaty a chalupy), se zeptáme na nejbližší hospodu. Je dole v Travné, ale to bychom pak museli hodně stoupat zpátky na hřeben, proto se rozhodneme najíst se až v Javorníku.

Bikerská divočina
Nad Travnou mineme kiosek, obležený polskými důchodci a vydáme se k rozcestí Pod Bílou Skálou, odkud už budeme sledovat červenou přes Javorník a Rychleby zpátky k Hraničkám.

Od rozcestí Pod Bílou Skálou je to kousek k Vysokému (nebo Vysokému kameni), kde se po kamenných schodech dostaneme na vrchol mohutného kamenného suku s překrásnou vyhlídkou na vrcholy okolních kopců.

K Hájovně na Hoštickém potoce jedeme z kopce, ale je to místy taková divočina, že sjezd neriskujeme, ale jinak je to ten správný terén na to, abyste si ověřili své bikerské dovednosti. Od hájovny už vede široká cesta, která před Javorníkem přechází v úzkou asfaltovou silnici.

Hospoda, která nezklame
Při hledání restaurace, kde nabízejí teplá jídla, jsme zpočátku neúspěšní, jeden z místních starších občanů nám dokonce nabízí ke koupi kilo voňavých párků, které před chvílí koupil výhodně na trhu v Polsku, protože tu prý nikde moc nevaří. Ale nakonec nám ukáže cestu k Taverně, kam sice nechodí, protože je tam draho, ale prý tam dobře vaří. A měl pravdu.

Kromě mísy různých mas jsme si v česko-polském menu vybrali palačinky s mákem a máslem a zmrzlinu s čerstvými jahodami a rozhodně jsme nebyli zklamáni. Cena sice nebyla jako v bufetu, ale zas tak hrozné to nebylo.

Zastávka v Javorníku
Název města je původu slovanského, je odvozen od přídavného jména javorný. Archeologické nálezy kamenných sekerek v blízkém okolí dokládají již pravěké osídlení. První písemná zmínka je z roku 1290, kdy je v soupisu majetku vratislavského biskupství zmíněna ves Jawornik.

Zdejší hrad byl postaven na přelomu 13. a 14. století.

Co se týče novodobé historie, převážně německé obyvatelstvo nepřivítalo s nadšením vznik Československé republiky, na demonstracích lidé žádali o připojení k Německu. Těsně před válkou pak německé provokace vyústily ve vraždu dvou členů finanční stráže. Poválečné dosídlení Javorníku příliš neprospělo a v současnosti žije město hlavně z turistického ruchu.

Romantika v Račím údolí
Na hrad Rychleby se dostaneme kolem Čertových kazatelen po červené. Čertovy kazatelny, to je romantická skalní vyhlídka na Račí údolí se zachovalým původním pralesním porostem. Byla to oblíbená zastávka již v samých počátcích turismu u nás.

Hrad Rychleby byl pravděpodobně postaven počátkem 14. století na ochranu stezky, vedoucí z Javorníku do Kladska. Na protější straně Račího údolí jej doplňovalo menší opevnění, zvané dnes Pustý zámek. Hrad se poměrně brzy stal zříceninou, asi v 15.století.

Ve století 19. došlo k částečné rekonstrukci a z trosek se stala pěkná, romantická zřícenina. Na rozsáhlejší obnovu, plánovanou začátkem 20. století spolu s obnovou hradu Edelštejn ve Zlatohorské vrchovině, se nepodařilo sehnat dostatek financí.

Po červené značce se z Račího údolí pod zříceninou dostaneme kolem Červeného dolu přes Nové Vilémovice ke Hraničkám. Kromě sjezdu po louce do Červeného dolu stále stoupáme, odměnou je nám pak dlouhý sjezd zpátky do Vojtovic.

A to je pro dnešek konec. Doufám, že se asfaltovací mánie zdejším lesům vyhne. Že asfalt krajině neprospívá esteticky ani jinak, je zřejmé. Poměrně časté povodně, jejichž vznik se často svádí na globální oteplování, dokládají, že bychom měli více dbát na to, aby byla krajina schopná zadržet za deštivého počasí více vody.

A to ani nemluvím o tom, že se cyklistů nikdo neptá, po jakém povrchu chtějí v lese jezdit.

Myslím, že nejsem daleko od pravdy, když troufale řeknu, že více než zájmy cyklistů jsou přednější ekonomické zájmy. Protože zakázka na asfaltovou silnici je jistě lukrativnější než navézt pár náklaďáků štěrku na lesní cestu. Vy, kteří o stavbě cyklotras rozhodujete, myslete víc na to, co vaše rozhodnutí udělá s krajinou, než na svůj prospěch.

MŮŽE SE HODIT

Délka: 50 km
Převýšení: 1 310 m
Obtížnost: střední
Typ kola: trek, mtb
Popis trasy: Z Vojtovic údolím Vojtovického potoka na Hraničky- po červené k Novým Vilémovicím- po cyklotrase 6044 na rozcestí na Vábném- po modré k rozcestí Nad pramenem- po cyklotrase 6222 k rozcestí Pod Bílou Skálou- po červené do Javorníku- oběd v Taverně- po červené kolem Čertových kazatelen přes Rychleby, Červený Důl a Nové Vilémovice na Hraničky- sjezd do Vojtovic.

***







Mapa trasy na Google maps

***