Datum: 4. června 2011
Délka: 48 Km
Čas: 3:50
Terén: kopcovité Krušné hory, brutal technický sjezd na konci
Popis trasy:
Blatenský příkop
Rozvoj těžby a zpracování rud nebyl myslitelný bez energie pro pohon vodotěsných strojů a především úpraven. Jedinou ekonomickou použitelnou formou energie zde byla voda. Její zdroje nebyly nikdy příliš veliké a v suchých létech i v krutých a dlouhých zimách jí bylo málo. S vodou se úzkostlivě hospodařilo, byla určena především pro doly a úpravny a teprve přebytečnou vodu mohli těžaři využít pro rýžoviště.
V první třetině 16. Století byl blatenský důlní revír zásobován vodou v podstatě ze dvou zdrojů: z říčky Černé a z Blatenského potoka. Další prudký rozvoj kutacích prací v lesních cínových dolech v odlehlejších terénech záhy způsobil citelný nedostatek vody, který již nebylo možné ze stávajících zdrojů odstranit. V letech 1540 - 1554 bylo proto blatenskými těžařskými společnostmi vystavěn umělý vodní příkop o délce 12 kilometrů a šířce téměř 2 metrů, jenž odváděl vodu z Černé asi 2 kilometry západně od Božího Daru v nadmořské výši 975 metrů. Jeho trasa vedla kolem božídarských rašelinišť mírným spádem po vrstevnicích přes Myslivny, Rýžovnu, Bludnou a severní úbočí Blatenského vrchu (1043 m.n.m.) do Horní Blatné (890 m.n.m.), kde vyúsťoval do Blatenského potoka. Stavitelem díla byl Štěpán Lenk. Pro kontrolní pochůzky a údržbu toku byly po jeho obou stranách navršeny 1,5 - 2 metry široké náspy. Proti zavátí sněhem byly obě strany příkopu hustě osázeny smrky. Kromě toho se v zimě mnohé úseky zakrývaly tyčovinou a smrkovými větvemi proti zamrznutí a zapadání sněhem. Na četných místech byl přítok vody regulován hrázemi, stavidly, přepady a odváděcími kanály. V případě vysoké vody se její část podle potřeby odpouštěla postranními koryty zpět do Černé. Protože vodní příkop svým tokem přetínal řadu místních komunikací a potoků, bylo na něm zbudováno několik lávek, můstků a dřevěných přetokových žlabů, z nichž se dodnes jeden zachoval poblíž Mysliven. Některé části kanálu byly vyzděné či vydřevované a celoročně kryté dřevem. Je pochopitelné, že toto důležité vodní dílo vyžadovalo soustavnou údržbu. Blatenská městská rada proto zaměstnávala několik stálých dozorců, kteří měli za úkol konat pravidelné pochůzky podél příkopu a odstraňovat vyskytující se závady.Blatenský příkop měl ve své době značný hospodářský význam. Zásoboval vodou velkou část blatenských důlních zařízení, rýžoviště, rudné mlýny a zajišťoval dostatek vody při hašení požárů. Jeho vybudování vyvolalo další výrazné oživení důlní činnosti, zvláště v terénech Blatenského vrchu, Sněžné hůrky a Jeleního vrchu, zde vznikaly desítky nových dolů. Již v roce 1541 bylo na příkopu vystavěno 12 nových stoup a řada hnutí.O vodu a práva využívání příkopu vedli blatenští v minulosti četné spory s těžaři a rýžovníky z Božího Daru a Rýžovny (největší v letech 1564 a 1615). Blatenská městská rada si na rušivé zásahy sousedů několikrát stěžovala až v Praze a ve Vídni. V roce 1570 získala od Maxmiliána II. zvláštní výnos, kterým panovník prohlásil ochranu vodního příkopu a udělil Horní Blatné dědičné právo vybírat po všechny časy vodní poplatky a sladovné. Toto privilegium bylo roku 1613 potvrzeno králem Matyášem. Ještě z konce předminulého století však máme zprávy o opakovaných třenicích Horní Blatné s obyvateli Rýžovny a Mysliven, kteří si z příkopu tajně zavodňovali louky. Svědectvím úzkostlivé snahy blatenských o přesné vymezení pozemků příslušejících k příkopu a zabezpečení jejich nedotknutelnosti jsou desítky kamenných mezníků, jimiž jsou osazeny obě strany vodního díla. Je do nich vytesáno písmeno „E", iniciála německého slova Erbwassergraben, což značí dědičný vodní příkop. Několik mezníků pochází ještě z doby kolem roku 1800. V polovině minulého století přestal příkop zcela sloužit důlním účelům, byl však vydatně využíván místními průmyslovými provozy a zachoval si význam pro požární ochranu. Jeho majitelem se stala obchodní společnost vodního příkopu, založená v Horní Blatné roku 1872. Jejím předsedou byl vždy starosta města. Svůj majetek si zajišťovala zápisy do pozemkových knih. Jednotlivý členové společnosti platili příspěvky podle rozsahu svých užitků z vodního příkopu. Tento způsob vlastnictví a správy příkopu se v podstatě udržel až do roku 1945. Společnost vodního příkopu zajišťovala všechny nutné údržbové práce a opravy. Rozsáhlejší novodobé opravy příkopu byly realizovány v letech 1890 a 1920. Po poslední regulaci r. 1920 bylo na trase příkopu registrováno 25 můstků a přejezdů, 12 přepadů pro velkou vodu, 1 vodní převod a 40 lapačů štěrku a písku.Dnes je Blatenský příkop téměř zapomenutou technickou památkou. Již dlouhá desetiletí neslouží svým někdejším účelům. Kdysi důležité vodní dílo je stále více zanášeno, zarůstá lesem, trávou a je lokálně pohlcováno i rašeliništěm. V roce 1980 byl Blatenský příkop zařazen do státního seznamu nemovitých kulturních památek.
Zdroj: informační tabule u Božího Daru
Přírodní památka Vlčí jámy
Nejvýznamnější skupina středověkých dobývek cínových rud v Krušných horách. Nejvýznamnější pozůstatek těchto dobývek se nachází severně od Horní Blatné na úpatí Blatenského kopce.
Součástí vyhlášené přírodní památky jsou Vlčí jámy a Ledová jáma. Ledová jáma je hluboká a velmi úzká propadlina vzniklá hornickou činností při těžbě cínových rud hluboká až 15 m. Jde o pozůstatek dolu Jiří. Podle historických pramenů dosahoval důl hloubky až 50m. V profilu této průrvy se zde vytváří teplotní režim s velmi nepatrným oběhem vzduchu, takže i v letním období se zde vytváří tzv. jeskynní led. Druhou, rovněž chráněnou přírodní památkou, je lokalita zvaná Vlčí jáma podle původního jména dolu Wolfgang. Tato propadlina ukazuje zbytky starých zřícených chodeb a komor. Je přes 120 m dlouhá, široká asi 14 m a hluboká až 25 m. Důl Wolfgang byl jedním z největších dolů hornoblatenského revíru. Dosahoval hloubky až 85 m.
Důlní práce na Blatenském vrchu byly vázány na greisenové žíly, především na pásmo Wolfgang, těžené hlavně v 16. století. V greisenech blatenského masívku je vyvinuta Sn-W-Li-Mo-Bi mineralizace. V druhově chudé vegetaci kulturních smrčin, pasek a silikátových skal mají pestřejší spektrum pouze kapraďorosty jako žebrovice různolistá (Blechnum spicant), bukovinec osladičovitý (Phegopteris connectilis), sleziník severní (Asplenium septentrionale), sleziník červený (Asplenium trichomanes), puchýřník křehký (Cystopteris fragilis). V důlních propadlinách rostou vzácnější chladnomilné druhy horské flóry, např. pryskyřník platanolistý (Ranunculus platanifolius) a podbělice alpská (Homogyne alpina). Na jediném místě v ČR tu roste mech Mielichhoferia mielichhoferiana vázaný na odkryté žíly rud mědi.
Přírodní památka je přístupná po značených turistických stezkách.
Zdroj dat: Chráněná území ČR, Plzeňsko a Karlovarsko, AOPK ČR Informační cedule
GPS (Vlčí jámy) : N50 23.895 E12 46.695
GPS (Ledová jáma) : N50 23.978 E12 46.748
Božídarské rašeliniště
Rašelina, organická hmota vznikající z rostlinných společenstev nenáročných na minerální živiny za nadbytku vody a za ztíženého přístupu vzduchu, pokrývá rozsáhlá území Krušných hor. Můžete zde vidět rašelinu ve všech fázích - nenarušenou, současně těženou a vytěženou, postupně zarůstající. Zdejší bohaté zásoby byly objeveny v 18. století a původně se rašeliny používalo pro topení. Nejprve bylo nutné rašeliniště odvodnit, odlesnit a zajistit přístupové cesty pro odvoz a manipulaci. To vše trvalo 1-2 roky, poté se teprve mohlo začít těžit. V 19. století, kdy byla v okolí Božího Daru ukončena těžba cínu a stříbra, se těžba rašeliny stala jedním z hlavních zdrojů obživy místních obyvatel.
Božídarské rašeliniště se rozkládá na ploše 930 ha. V roce 1965 bylo vyhlášeno státní přírodní rezervací a je dosud nejrozsáhlejší rezervací Karlovarského kraje. Nepřehlédnutelnou dominantou rašeliniště je hora Špičák (1 115m), čedičová kupa pocházející z druhohor a mladších třetihor.
V roce 1972 zde byla vystavěna naučná stezka. Začíná a končí v obci Boží Dar, centru zimních i letních sportů, a provede vás nejhodnotnější částí rašeliniště. Respektujte prosím chodníčky, po kterých je stezka vedená - výška rašeliny je v rozmezí 0,5 až 3,8m a chodníčky tak chrání nejen tyto vzácné rostliny, ale zároveň i vaše zdraví. Délka trasy je 3,2 km a najdete na ní 12 naučných zastávek, kde se můžete seznámit se zajímavostmi tohoto rostlinného společenstva. První cedule je umístěna před radnicí na náměstí, poslední označuje křižovatku, odkud se můžete napojit na další naučnou stezku Blatenský příkop.
Jednou ze zajímavostí rašeliniště je např. výskyt střevlíků, kteří z Krušných hor vymizeli v souvislosti s těžbou rašeliny, zejména díky odvodňování rozsáhlých území. Božídarské rašeliniště bylo jediné, které se nepodařilo vysušit.
Přírodní park Jelení vrch
Přírodní park Jelení vrch se rozkládá na ploše 36 km2 a připomíná šumavské pláně. Jedná se o cennou přírodní lokalitu, kde naleznete i Velký močál s rozsáhlými porosty borovice blatky, brusnicí vlochyní a masožravou rosnatkou okrouhlolistou. Součástí parku jsou i zbytky dolu na cín a zajateckého tábora s rozpadajícími se administrativními budovami, garážemi a ubytovnami pro totálně nasazené, zachované ve stejném stavu, jako když byly opuštěny po skončení války. Dnes slouží už jen hráčům paintballu, kteří zde nalezli ideální místo pro hru, plné skrýší a zákoutí uprostřed krásné přírody. Území je protkáno podzemními chodbami a šachtami a není proto vhodné chodit mimo vyšlapané cesty.
Park Jelení vrch navazuje na přírodní park Přebuz a zasahuje až k obci Nové Hamry, kam se dostanete údolím podél Rolavy. Po pravé straně se rozkládá masiv Jelení vrch s nejvyšším vrcholem U štoly (941 m n.m.), po levé jsou to Bučiny, strmě stoupající horský hřeben, často měnící směr silnice svými sedly a sedélky. Nabízí mnoho pěkných cest, které vás zavedou až do obcí Potůčky a Horní Blatná a dále směrem na Boží Dar a Klínovec.
