1. den
Slovenský ráj
2. července 2011
Ráno jsme se probudili ve stanu. Každý ve svém, samozřejmě. Když jsme v noci dojeli, všichni už u Hromádků spali, takže jsme v dešti rozbili tábor kousek od vrat, protože jsme se žinýrovali jít jen tak dál na zahradu.
Bohužel, ráno pořád pršelo, takže po vřelém uvítání a snídani jsme přehodnotili pořadí výprav a zvolili tu nejjednodušší, skoro až odpočinkovou, výstup Suchou Belou (pracovně etapa 1), procházku na Kláštorisko (etapa 2), sestup k Hrdlu Hornádu (etapa 3) a návrat podél Hornádu na Podlesok s gurmánskou zastávkou v restauraci Ranč (etapa 4).
Samotná cesta do Podlesoku byla příjemná, dálnice je dostavěná a velmi luxusní, v Hrabušicích tradičně ovšem mají cestu rozbitou a snědí obyvatelé se vrhají bez rozmyslu pod kola.
Václav se během tohoto automobilového přesunu třikrát zeptal, kdy už tam budeme a sedmkrát se rozplýval nad nějakým kopcem, jak by se z něj dalo skvěle skákat s padákem. Když uviděl ceduli Slovenský ráj, pochopil jsem, že si celou dobu myslel, že jedeme do Roháčů. Taky se mě pochlubil několika věcmi (což pak v průběhu celé cesty dost často opakoval): výhodná koupě batohu Hannah a vaku na vodu ve výprodeji, výhodná koupě turistických bot v prodejně s pracovní obuví a návštěva Rysů v roce 1987.
Když jsme zastavili na parkovišti v Podlesoku, šel jsem koupit vstupenky a pojištění, zatímco Václav seznal, že mu praskl vak na vodu a má všechno v batohu mokré. Zachvátil ho spravedlivý hněv a chvilku nenáviděl celý svět, nejvíce však výrobce. Neměl jsem to srdce být ironický a připomenout mu výhodnou koupi ve výprodeji. Překvapil mě však hned následujícím krokem – pokud můžu mluvit za sebe, praskl-li by mě vak na vodu, vyhodil bych ho. Václav oproti tomu vak znovu naplnil vodou, vylepšil to sirupem s příchutí lesních plodů a umístil jej zpět do batohu, do kterhé si naskládal rezervní suché věci.
Pak už se jen na místě, ze kterého byly vidět tři velké cedule s nápisem „SUCHÁ BELÁ“, jestli už to je ono. Václav je démon.
Asi po sto metrech Václavovi prasknul opět vak na vodu (se šťávou s příchutí lesních plodů), takže nejen, že měl všechno mokré, navíc to chutnalo jako ostružiny. Tolik na úvod naší výpravy.
Občas pršelo, občas nepršelo, ale bahno bylo prakticky pořád, vody víc než dost. Vzal jsem si na nohy nové trekové sandály, abych zjistil, zda se v nich podobná věc dá jít. Tak, dá se to vydržet, ale další film bych raději točil s někým jiným. Nahoře na Kláštorisku jsem se raději přezul do normálních bot.
Václav mě právě kouká přes rameno a to mě dost znervózňuje, asi si půjdu sednout na jiné křeslo. Furt se kouká, nepochopil, že to nemá dělat. Ještě furt se kouká, asi mu ji fláknu. To by pochopit mohl. Už se nekouká.
Taky jsem zjistil, že když je mě náhodou zima, stačí nadhodit nějaké téma a pohádat se s Václavem a to mě tak rozehřeje, že už mě pak zima není. Například, jak mě tvrdil, že porazil fyziku ve volném pádu, nebo že demokracie je skvělá věc a archeologie fantastická činnost. Zase nám pak ta cesta rychleji utíká. ¨
Na Kláštorisku jsme si dali oběd, nechali tam 15 EUR za guláš, halušky a dvě kofoly a začali etapu 3 – sestup k Hornádu. Václava začaly bolet nohy z výhodně zakoupených bot. Dole jsem mu půjčil sandály.
Turistická trasa kolem Hornádu je plná stupaček a řetízků, takže Václav přidal do svého repertoáru nový evergreen „Chtělo by to jištění“. Nakonec jsme ale cestu zvládli i bez jištění, potkali jsme v dešti i nějaké turisty a zakončili celou operaci večeří v restauraci Ranč, kde i tentokrát bylo jídlo dobré, levné a jako bonus tam měli mladé a krásné servírky. Jedna mě pak dohodila, když jsme byli kousek od restaurace a zeptala se mě, jestli bych ještě něco nechtěl. Ne, nebyla to moje fantazie, nechal jsem tam telefon.
Suchá Belá (Wikipedie)
Suchá Belá je nejznámější úžina v Slovenském ráji. Roklina se nachází v severní části Slovenského ráje v blízkosti turistického centra Podlesok. Celou roklí protéká stejnojmenný potok, který pramení na vrcholu a vlévá se do Velkej Bielej vody, která je přítokem Hornádu. Rokle dlouhá přibližně 4 kilometry a je orientována severním směrem. Nejznámější vodopády jsou Okienkový vodopád a Korytový vodopád, které se nacházejí ve střední části úžiny.Suchá Belá je nejnavštěvovanější úžina v této oblasti, jak pro svou přístupnost, tak i pro vysokou koncentraci vodopádů a exponovaných míst na krátkém úseku. Pro její oblíbenost se při průchodu tvoří před žebříky a jinými pomůckami fronty. Před vlastním průchodem kolem vodopádů vede trasa mokrým korytem řeky. Průchod úžinou je povolen pouze proti toku potoka směrem vzhůru po zelené turistické trase.
Kláštorisko (Wikepidie)
Kláštorisko je turistické centrum v centru Slovenského ráje s ruinami kartuziánského kláštera. Kláštorisko se nachází v samém centru Slovenského ráje v nadmořské výšce 760 metrů. Je vzdáleno 75 minut od Podleska a dvě hodiny od Čingova. Má zde vrchol Kláštorská roklina a nedaleko odtud ústí rokle Malý a Veľký Kyseľ. Průměrná roční teplota činí 4,7 °C. Kláštorisko sloužilo jako úkryt pro obyvatele spišských obcí při nájezdech Tatarů kolem roku 1221. V roce 1305 zde byl vystavěn kartuziánský klášter, dle nálezů se zde však nacházela pevnost i dříve. V 15. století byl klášter obsazen husity a v roce 1543 zbourán, aby nesloužil za úkryt loupežníkům. V současné době je klášter obnovován a vede jím prohlídková trasa. Roku 1926 začala na jižní straně přilehlé louky stavba turistické ubytovny, která na svém místě stojí dodnes.
Prielom Hornádu (Wikipedie)
Prielom Hornádu, je nejdelší soutěska ve Slovenském ráji. Řeka Hornád vtéká do soutěsky v Hrdlu Hornádu dva kilometry jižně od obce Hrabušice, kilometr východně od turistického centra Podlesok. Řeka ve skutečnosti soutěsku opouští až u Smižanské maši kilometr jihozápadně od obce Smižany, Prielom Hornádu se však nazývá pouze úsek mezi Hrdlem Hornádu a ústím Bieleho potoka nedaleko Čingova.Soutěska je jako jediná ve Slovenském ráji průchozí obousměrně. Nevede vzhůru proti toku potoka jako většina ostatních, ale vodorovně nad korytem řeky. Rokle je zabezpečena vodorovnými žebříky a stupačkami.
2. den
Vysoké Tatry - Rysy
3. července 2011
text
Rysy 2503 m n. m (Wikipedie)
Rysy jsou hora v Tatrách na slovensko-polské státní hranici. Nadmořská výška nejvyššího ze třech vrcholů činí 2503 metrů nad mořem. Vrcholy
Rysy mají tři vrcholy:
střední (2503 m)
severozápadní (2499 m, někdy se udává též 2500 m)
jihovýchodní (2473 m)
Severozápadní vrchol zároveň slouží od roku 2000 jako hraniční přechod pro pěší (červená turistická značka, otevřen pouze od 1.7. do 30.9. od 7:00 do 19:00) a je nejvyšším bodem Polska. Střední vrchol je nejvyšším bodem v Tatrách, který je volně přístupný bez horského vůdce. První známý výstup na Rysy uskutečnil v roce 1840 Ede Blásy s průvodcem Jánem Rumanem-Driečnym. Název Rysy (shodný v slovenštině i v polštině) pochází z řídce užívaného slova pro štěrbinu (skupina roklí na západně od vrcholu Rysů na tzv. Žabím hřebeni). Nemá tedy nic společného se stejnojmennou kočkovitou šelmou. Na úbočí Rysů se na slovenské straně v nadmořské výšce 2250 metrů nachází známá Chata pod Rysy (slovensky Chata pod Rysmi, polsky Chata pod Rysami), nejvýše položená horská chata na Slovensku. Chata byla postavena v roce 1932 jako přízemní objekt, v roce 1977 byla rozšířena o jedno patro. Chata je v provozu pouze v letní sezóně (od 15.6. do 31.10.) Nabízí občerstvení a nouzové ubytování pro 14 lidí. Vzhledem k nebezpečí sněhových i kamenných lavin se uvažuje již několik let o přesunutí chaty do výše položeného místa, zatím však není pro přesun dostatek finančních prostředků.
Na úpatí Rysů se nachází 3 malá karovo-morénová jezera Velké, Malé a Vyšné Žabie pleso Mengusovské.
Rysy jsou přístupné od Popradského plesa Mengusovskou dolinou kolem ples a Chaty pod Rysy, výstup trvá zhruba 3 hodiny a 15 minut, sestup zhruba 2 hodiny a 30 minut.
Z Polska je možný výstup od Morskieho oka kolem Czarneho stawu pod Rysami, výstup s ohledem na značné převýšení trvá cca 4 hodiny, sestup zhruba 3 hodiny.
3. den
Levočské vrchy
4. července 2011
Datum: 4. července 2011
Délka: 30,5 km
Nastoupáno: 640 m
Čas: cca. 2:30
Terén: kopce, kopce, kopce a závěrečný 14 km dlouhý sjezd
Popis trasy:
- Od přehrady (parkoviště) dlouhým stoupáním po rozbité asfaltové cestě do sedla pod kótou 908.
- Okolo kóty, následuje krátký sjezd, lehkým stoupáním přes louku a prudkým stoupáním okolo Křížového vrchu (1080 m. n. m.) na hřeben.¨
- Po hřebenu nahoru a dolů přes Gehul´u (1050 m. n. m.), zkrtakou přes vřesoviště (viz mapa) na vrchol Javorinka (1164 m. n. m.)
- Následuje dlouhý sjezd až do místa startu přes Brinky (1054 m. n. m.), hájovnu Blažov a obec Levočská dolina.
Levočské vrchy (Wikipedie)
Levočské vrchy jsou pohoří na severu Slovenska s výškou okolo 1000-1200 m. Je to celek Podhôľno-magurské oblasti. Jde o flyšové pohoří tvořené masivním hřbetem s nejvyššími vrcholy dosahujícími přes 1200 m. Z něho vybíhají na všechny strany rozsochy oddělené hlubokými údolími. Tvoří je silné vrstvy pískovců, tenší vrstvy břidlic, slepenců a brekcií. Levočské vrchy leží v srážkovém stínu Tater, kvůli čemuž zde nebývá mnoho srážek.
Nejvyšším vrcholem je Čierna hora 1290 m, dále Siminy 1287 m, Ihla 1282 m, Repisko 1250 m a Javorina 1224 m. Masivní a hůře přístupné hřbety Levočského pohoří pokrývají souvislé smrkové lesy s hojnou příměsí jedle, zejména ve vlhkých dolinách. Na jihozápadním a jižním okraji pohoří se v mírnějších polohách zachovaly plochy bukovo-dubových lesů s příměsí jedle. Oblast Levočských vrchů byla osídlena od 7. století slovanským obyvatelstvem avšak výrazněji byla osidlována až od 13. století. Po pustošivých tatarskych vpádech umožnili uherští panovníci v 13. až 14. století usadit se ve vypleněné krajině německým kolonistům, kteří obdrželi specifické hospodářské výhody. Pod vlivem hornictví a řemesel se v blízkosti pohoří vyvinula městská sídla Levoča, Kežmarok a Ľubica. Později během 13. až 15. století byla odlesněná údolí dosídlena valašským obyvatelstvem (Torysky, Repaše a Oľšavica).
4. den
Sázava
5. července 2011
Vzhledem k dlouhodobě hnusnému počasí, naplánovali jsme si odjezd ze Slovenska, tedy ze Štoly o jeden den dřív s tím, že se zastavíme v Malé Fatře a projedeme se na Velký Rozsutec. I v Malé Fatře ale bouřilo a pršelo, takže jsme pokračovali dál, až do Českého Štemberka, kde jsme si domluvili sraz s Kachnou a jeho nohsledy, kteří právě sjížděli Sázavu. Sraz se povedl, jen o 4 hodiny déle, večer jsme seděli u dodávky a střídavě se opíjeli a střídavě lákali Ivču k sexu, Kachna většinu večera uražen a nezvěstný, pak už jen uražen a zvěstný. Asi to bylo těmi věrozvěsty, co měli zrovna svátek. Večer jsme po několika zmatcích dojeli do Ratajů nad Sázavou a zakempili. Popravdě, jsme rád, že jsem letos na vodu nejel. Druhý den jsem vyrazil raději na kolo, než celé dopoledne ležet před stanem, poslouchat opilce v kempu a odhánět dotěrné dětičky z nějakého zájezdu.
Český Šternberk (Wikipedie)
otický hrad Český Šternberk leží na levém břehu řeky Sázavy v těsné blízkosti dálnice D1 na území stejnojmenného městyse v okresu Benešov. Na ostrém skalnatém břehu středního toku řeky Sázavy byl hrad postaven před více než 760 lety. Roku 1241 ho zde založil Zdeslav z Divišova. Název hradu je odvozen od erbu rodu Divišoviců – zlaté osmicípé hvězdy (německy: Stern: hvězda, Berg: hora).
Český Šternberk za soumraku
V 15. století změnil hrad poprvé majitele, novým majitelem se stala větev Holických ze Šternberka. Roku 1467 byl hrad dobyt vojskem krále Jiřího z Poděbrad. Vinu nesl poručík Petra Holického, Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, který byl členem Zelenohorské jednoty a účastnil se odboje proti Jiřímu z Poděbrad. Šternberkům byl hrad i s panstvím vrácen králem Vladislavem II. roku 1479.
Roku 1712 zemřel Jan Václav a po meči tak vymírá větev Holických ze Šternberka a hrad se dědictvím i prodejem dostal do rukou jiných majitelů než byli Šternberkové, v roce 1841 však byl hrad koupen Zdeňkem ze Šternberka a jeho rod ho vlastnil až do roku 1949, kdy byl hrad státem vyvlastněn. V restituci byl hrad roku 1992 vrácen potomkovi původních majitelů, Zdeňku Sternbergovi.
Prostory hradu jsou až na soukromé místnosti rodiny majitele veřejně přístupné po celou sezónu. Během celé doby byl hrad několikrát přestavován a dostavován, tak jako většina českých hradů. Jeho raně gotická podoba je dnes vidět v jádru stavby. Ve 14. století byl zdokonalen obranný systém hradu stavbou obranné věže na severu hradu, která byla s hradem spojena hradbou. Během 15. a 16. století byl hrad královským vojskem poškozen a prošel několika opravami. Opět byl zlepšen obranný systém a z důvodu malé obranyschopnosti z jižní strany byla postavena jižní předsunutá (a dodnes velmi dobře zachovaná) bašta, takzvaná hladomorna. Na hradě pracoval v 17. století také italský štukatér Carlo Brentano. Poslední zásadní úpravou prošel hrad roku 1751 kdy byl dostaven dolní zámek hradu při ohradní zdi.
Rataje nad Sázavou (Wikipedie)
Městys Rataje nad Sázavou se nachází v okrese Kutná Hora, kraj Středočeský. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 573 obyvatel.
Historické jádro městyse je městskou památkovou zónou. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1289.
S účinností od 1. prosince 2006 byl 10. listopadu 2006 obci vrácen status městyse.
V roce 2008 bylo v Ratajském zámku (Zámecká 1) otevřeno Muzeum středního Posázaví.
Živnosti a obchody uvedené v adresáři firem z roku 1932 pro město Rataje nad Sázavou, kde žilo 1029 obyvatel, v obci byly poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, četnická stanice, katolický kostel a sbor dobrovolných hasičů: [9]
lékař, biograf Sokol, výroba cementového zboží, cihelna, cukrář, obchod s cukrovinkami, drogerie, elektrárna, 2 holiči, 7 hostinců, 2 hotely, klempíř, 2 koláři, 2 kováři, kožešník, 3 krejčí, 3 mlýny, 3 obuvníci, 3 pekaři, 3 pily, obchod s lahvovým pivem, porodní asistentka, 2 rolníci, 4 řezníci, sklenář, 8 obchodů se smíšeným zbožím, stavitel, 5 obchodů se střižním zbožím, 2 švadleny, 2 trafiky, 3 truhláři, obchod s uzenářským zbožím, velkostatek, zahradnictví, 2 zámečníci, zednický mistr, zubní ateliér.
5. den
Posázavská cyklotrasa
6. července 2011
Datum: 6. července 2011
Délka: 105,4 km
Nastoupáno: 1170 m
Čas: cca. 6:15
Terén: Paradoxně ani ne moc podél řeky, spíš po kopcích okolo ní
Popis trasy:
- Z tábořiště v Ratajích nad Sázavou po kostkované silnici serpentýnou nahoru do městečka, přes náměstí stále do kopce, za prvním železničním přejezdem doleva po silnici směrem na Mechojedy, ale na první křižovatce (u Vítkovické hájenky) doprava a dlouhým sjezdem přes Talmberk dolů k řece Sázavě.
- Po silnici dál podél řeky, za Pyskočely uhýbá trasa k řece a vede chatovou oblastí (humus), vyjede v Choceradech. Po celou dobu vesměs po rovině s občasným mírným krajinným hrbolem.
- Podél řeky dál do obce Hvězdonice, po lávce přes řeku (nemají rádi cyklisti, ale pečte na to), zpět proti proudu řeky přes celou obec a dlouhým, předlouhým stoupáním pod dálnici a dál přes obce Vranov a Přestavlky u Čerčan na horizont, následuje dlouhý, předlouhý sjezd do Čerčan.
- V Čerčanech pod železniční trať, potom bacha, chybí most, je tam jen jakási lávka, dál podél kolejí, v obci Poříčí nad Sázavou opět chybí most, asi nějaký místní zvyk, jde to objet asi 200 m po jižní straně po lávce.
- Dál po silnici k turistickému bodu Nespeky, uhnout doleva k řece a dlouho po pěšino-cestě podél řeky (s jedním výjezdem k lesu a zase návratem k řece) do Zbořeného Kostelce, je tu stánek s občerstvením a fajn chlapík jako obsluha.
- Trasa pokračuje podél řeky po silnici do Týna nad Sázavou, kde rafinovaně uhne ostře doleva, aby se v nekonečném stoupání vyšplhala na vrch Grybla (514 m. n. m.). Kdo už nemůže, jeďte po silnici, je to o 8 km kratší a po rovině. Následuje dlouhý a prudký sjezd do obce Kamenný přívoz (fajn hospoda, příjemný hostinský, má rád cyklisti, poradil - a dobře, což už je co říct, většinou místní strašně kecaj).
- Dál po značce stoupáním roklí pod obcí Drnka a závěrečným stoupáním polní cestou do Jílového u Prahy.
- Z Jílového po silnici stoupáním až na nejvyšší možný bod v okolí (to je ta trase č. 19 běžná věc, že je všechny vymetá) a pak doprava polní cestou. BACHA!!! Chybí cedulky, držte se červené značky, jinak dojedete na osadu bratrů Nedvědů jako já.
- Nahoře u obce Petrov na křížení se silnicí č. 104 jsme na tu blbou cyklotras urezignoval, opět chyběla cedulka, kam to vede a na radu projíždějícího mladého páru jsme to vzal přes Záhořanskou rokli brutal rychlým sjezdem k Vltavě. Spousta brodů, technický terén, dá se letět přes kořeny jako o život. Dole tedy číhala rodinka s dětmi a psy, co bezprizorně pobíhali přes cestu, ale ubrzdil jsem to.
- Z Davle po silnici do Zbraslavi a odtud po cyklostezce (fakt cyklostezka) A2 mezi milionem inlineistů a pomalých cyklistů na Smíchov na metro.
Čerchov (něm. Schwarzkopf) je hora v jihozápadních Čechách, s nadmořskou výškou 1042 m je nejvyšším bodem Haltravské hornatiny, celého Českého lesa a okresu Domažlice, který se vypíná necelé 2 km od německých hranic přibližně 12 km jihozápadně od Domažlic, na trojmezí katastrů obcí Česká Kubice, Pec a Chodov. Průměrná roční teplota vzduchu na Čerchově činí 4,2 °C, průměrný roční úhrn srážek 1168 mm. 23. 5. 1904 byl slavnostně položen základní kámen stavby kamenné věže na Čerchově náhradou za věž dřevěnou. Věž byla financována ze sbírek, které byly prováděny již od roku 1902. Předání věže veřejnosti se uskutečnilo 16. července 1905 a byla nazvána Kurzovou věží na počest svého příznivce profesora Dr. Viléma Kurze, který se však otevření již nedožil. Do roku 1990 byl přístup nemožný, vojenské objekty na vrcholu byly přísně tajné. Byla jen přístupná přes pozemek vojenského útvaru. Během války používala objekty na Čerchově německá armáda jako pozorovatelnu. Na vrcholu stojí kamenná Kurzova rozhledna z roku 1905, vysoká 24 metrů, s výborným výhledem (za ideálních podmínek až na Alpy), a také vojenská betonová věž, vysoká přes 30 metrů. Současná skladba lesního porostu je převažující dřevina smrk, z jehličnatých dřevin je to dále borovice, jedle a modřín. Z listnatých dřevin je hlavní dřevinou buk, dále pak bříza, olše, javor, dub. Roste zde mnoho vzácných rostlin, například, česnek medvědí, rosnatka okrouhlolistá, ojediněle i horské rostliny jako plavuň palčivá. Na březích potoků se vyskytuje ďáblík bahenní, oměj pestrý. Mezi stálou sestavu živočichů patří jelen evropský, daněk evropský, srnec, prase divoké, zajíc, králík obecný, kuna lesní aj. K nejběžnějším dravcům náleží káně lesní, poštolka obecná. V současnosti je přístup snadný z rozcestí Pod Čerchovem, kam se lze dostat po červené z České Kubice (6 km) a Capartic (4 km) nebo po modré z Černé Řeky (3 km). Od rozcestí vede zelená značka vzhůru k jihu do sedla mezi Čerchovem a Skalkou. Na vrchol Čerchova vede od České studánky tzv. Hanova stezka. Kamenné schody a upravený terén této stezky vinoucí se mezi skalkami je dosud patrný. Severovýchodně vrcholu pramení v minulosti upravený pramen Emerichovy studny.
