Rabštejnsko

Datum: 15. října 2011
Délka: 26 Km
Převýšení: 380 m
Čas: 4 hodiny
Terén: Podzimní rabštejnské lesy

Popis cyklotrasy

Vydat se na cyklotrek podzimním Rabštejnskem znamená dopřát si  téměř pohádkový závěr sezóny. Lesy, v této oblasti převážně smíšené, jsou vybarvené do odstínů červené a žluté, smrky a borovice snaživě dodávají zelenou, mech a jehličí jsou nachystané na zimu a mlha se nenápadně plíží liduprázdnými lesy.

Cestu začneme v nenápadné obci Žďárek, kde zaparkujeme automobil, vyložíme biky, nasadíme helmy a vydáme se lehkým stoupáním souběžně se žlutou turistickou značkou po okresní silničce na křižovatku Pod Horkou, která je současně turistickým bodem, kterým prochází cyklotrasa č. 3070. Tu budeme po silničce sledovat přes osadu Kračín až do obce Tis u Blatna. Tady vyhledáme červenou turistickou značku, což může být trochu problematické, protože se snaží být nenápadná, a vnoříme se do vlhkem nasáklých hlubokých lesů. Za příznivého, nedeštivého počasí nás přivítá mystická krajina tichem a úžasnými pohledy na všechny strany. Než dojedeme k lanovému centru Sklárna, mineme mnoho balvanů, kamenů a skal a užijeme si technické sjezdy mezi kořeny širokými i úzkými cestičkami. Pro milovníky pokročilejších technik se tu přímo nabízí přejíždění ohlazených balvanů a pro ty odvážné i jejich přeskakování v plné rychlosti.





Rabštejn nad Střelou (Wikipedie)

Rabštejn nad Střelou (v lat. textech Rabenstein, něm. Rabenstein an der Schnella) je historické město na severním Plzeňsku, dnes část 9 kilometrů vzdáleného města Manětína. Rabštejn leží na řece Střele asi 30 kilometrů severně od Plzně, 40 kilometrů východně odKarlových Varů, 60 kilometrů jižně od Mostu a 80 kilometrů západně od Prahy.

Většina městské zástavby leží nad pravým břehem řeky, na ostrohu ohraničeném strmými svahy na jihu a severu. Město se nachází uprostřed přírodního parku Horní Střela.

Území města sousedí na severovýchodě s Novým Dvorem, na jihu s Kotančí, na jihozápadě se Stvolny, na severozápadě s Močidlcem a na severu s Jablonnou.
Název

Název města souvisí pravděpodobně s jeho polohou a podle pověsti o havranovi a nalezeném prstenu je odvozen od bájného vzniku města na skále (Rabenstein = Havraní kámen).
Znak a vlajka

Podoba znaku složená z horní poloviny českého dvouocasého lva a dolní poloviny orlice se nalézá již na nejstarší městské pečeti, která pravděpodobně pochází z první poloviny 15. století. Na této pečeti je lev obrácen vlevo, ale na všech pozdějších pečetích a praporu je lev již obrácen vpravo. Znak podle J. Čarka připomíná znaky přidělených městům (Žebrák, Slavkov u Brna) králem Václavem IV., spojitost však není prokázána, byť je známo, že Rabštejn Václavu IV. náležel. Štít je červený, dvouocasý lev stříbrný se zlatou zbrojí, červeným jazykem a korunou na hlavě. Ve spodní polovině je černá orlice se zlatými pařáty.

Vlajka nebyla v historii města používána, v současnosti osadní výbor uvažuje o ztvárnění vlajky na základě historického městského znaku.
Historie

První písemná zmínka o hradu Rabštejnu pochází z roku 1269, kdy byl ve vlastnictví rodu Milhosticů. Po roce 1321 koupil rabštejnský statek Oldřich Pluh, předek významného rodu Pluhů z Rabštejna. Oldřich byl královským podkomořím a stal se oblíbencem krále Jana Lucemburského. Přestavěl zpustlý hrádek na významné šlechtické sídlo a založil na předhradí opevněné město, kterému vymohl 21. září 1337 pražské městské právo.

V držení rodu Pluhů Rabštejn dlouho nezůstal, neboť Oldřichovi synové byli nuceni roku 1357 město a hrad prodat za 3000 kop grošů míšeňských císaři Karlu IV. Karel IV. si byl totiž vědom strategické polohy hradu a města na obchodní cestě z Prahy do Chebu a dále do Bavorska a chtěl je mít ve svém majetku. Tak se stal Rabštejn královským zbožím, které spravoval purkrabí. Císař zde často pobýval a výnosy z něho daroval roku 1370 své manželce Elišce Pomořanské. Zároveň Karel IV. udělil v roce 1375 městu právo vybírat clo na zmíněné obchodní cestě. Roku1397 postoupil Karlův syn Václav IV. hrad Benešovi Čertovi z Hořovic jako zástavu za 1600 kop grošů českých.

V roce 1419 se Rabštejna zmocnil Jindřich Plavenský, pán na Kynžvartě, Bečově a Bochově. Kdy Rabštejn ztratil, není známo. Hrad získali synové Beneše Čerta, ale již v roce 1428 se jako jeho držitelé uvádějí bratři Bušek a Jan Calta z Kamenné Hory. Na jejich žádost obnovil městu král Jiří z Poděbrad roku 1461 právo na clo a nařídil kupcům procházet Rabštejnem pod trestem zabavení zboží. Když Bušek Calta roku 1433 zemřel, stal se poručníkem jeho nezletilého syna Jana Burian z Gutštejna. Buškův syn Jan zemřel v roce 1464 a majetku se protiprávně zmocnil poručník jeho nezletilých dcer Burian mladší z Gutštejna. Spor o správu Rabštejna byl také jednou z příčin, proč se Burian stal nepřítelem krále Jiřího z Poděbrad a členem jednoty zelenohorské. Vlastnil jedenáct panství a pro svůj majetek byl přezdíván Burian Bohatý. V těsné blízkosti hradu dal roku 1483 vystavět klášter bosých karmelitánů, který byl však při bouři nekatolických rabštejnských měšťanů v roce 1532 vybit a spálen.

Po Burianově smrti roku 1494 Rabštejn ještě vlastnili jeho potomci. Syn Kryštof byl ovšem pro své spory se Šliky a jiné výtržnosti předvolán k zemskému soudu. Tam se nedostavil, a proto byl odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a majetku. V roce 1509 byla proti němu podniknuta pod vedením krále Vladislava II. vojenská výprava. Kryštof se zalekl a žádal krále o milost. Za trest musel králi vydat statky Točník, Žebrák, Příbram a Rabštejn. Z tohoto období je v historii rovněž známý jeden z prvních českých humanistů - Jan z Rabštejna.

Král Vladislav II. držel Rabštejn 9 let a udělil městu další privilegia - právo týdenního a výročního trhu a červenou pečeť. Prvně jsou také zmiňovány zdejší břidlicové lomy, když měšťané dostali od krále horu na lámání břidlice, která byla použita mimo jiné při stavbě a opravách pražského chrámu sv. Víta, Prašné brány a Karlštejna a vyvážela se i do ciziny.

Vladislavův syn Ludvík Rabštejn roku 1518 zastavil Šlikům. Sídlil zde Lorenc Šlik, který sešlý hrad opravil a po požáru v roce 1532 tu postavil nové hradní stavení. Později však musel pro dluhy postoupit hrad svému bratrovi Jeronýmovi, který se zúčastnil povstání proti Ferdinandovi I. v roce 1547. Byl proto odsouzen ke ztrátě Lokte a odstěhoval se na Rabštejn. Ke svému statku přikoupil ještě nedaleký Manětín. Po Jeronýmově smrti roku 1566 zdědil Rabštejn syn Jáchym. Rabštejnské zboží však bylo stále majetkem krále a Šlikové ho měli pouze v zástavě. Jáchym sice usiloval o jeho dědičné získání, ale nepodařilo se mu to.

Od roku 1564 drželi Rabštejn Švamberkové, ale v roce 1574 jej postoupili Šebestiánu Šlikovi. Výměnou s císařem Rudolfem II. získal Šebestián roku 1577 místo Rabštejna Bečov. Již po roce 1578 však Rudolf II. se svolením stavů prodal zdejší zboží Jaroslavu Libštejnskému z Kolovrat a Jiříku Kokořovcovi na Šťáhlavech a na Žluticích. Tak se Rabštejn stal opět svobodným zbožím.

Od roku 1584 byl Rabštejn zcela v držení Libštejnských. Po Jaroslavovi tu od roku 1595 vládl syn Jáchym. Když se ujímal svého dědictví, byl v zápisu uveden i popis hradu; měl sklepy, pokoje podzemní i nadzemní, obydlí hejtmana a kuchyně; mlékárna, konírna a zahrádka byly před hradem. Jáchym z Libštejna byl smutnou postavou pobělohorských dějin. Odmítl se vzdát protestantské víry, pro účast na stavovském povstání přišel o třetinu majetku včetně Rabštejna a neměl klid ani po své smrti v roce 1635. Farář z Valče nepovolil pohřbít kacíře do kostela sv. Matouše u rabštejnského zámku, a tak "mrtvola hnila v kostele několik měsíců." Až odvážnější farář z nedalekého Manětína poskytl nebožtíkovi poslední službu. Valečský farář jej za to žaloval a spor se dostal až před pražského arcibiskupa. Ten nakonec pohřeb schválil jako akt křesťanské povinnosti.

Mezitím se krátce stal majitelem i Albrecht z Valdštejna, ale po jeho smrti připadl opět královské komoře. Od roku 1638 vlastnil Rabštejn Leonard Helfried z Meggau. V té době ve městě získal převahu německý živel a také se zde usadily první tři židovské rodiny. K panství tehdy patřilo město a 12 vesnic - Stvolny, Močidlec, Novosedly, Vysočany, Kotaneč, Hluboká, Chrašťovice, Odlezly, Potvorov, Luby, Tis a Hrádek. Velmi těžce Rabštejn zasáhla třicetiletá válka - v roce 1653 se zde připomíná pouze 12 domů obydlených a 14 spálených.

Vnučky Leonarda Helfrieda Rabštejn v roce 1665 prodaly hraběti Janu Šebestiánovi z Pöttingu. Pöttingové se zasloužili o opětovný vzestup městečka. Pravděpodobně na místě původního zpustlého konventu karmelitánů založili klášter servitů, u městských hradeb vyrostla loretánská kaple a dřevěný městský špitál a na části hradní ostrožny dal roku 1705 Janův syn František Karel postavit barokní zámek, neboť starý hrad byl již sešlý.

František Karel z Pöttingu prodal v roce 1714 Rabštejn za 216 000 zlatých Františku Josefu Černínovi. Po jeho smrti koupila panství roku 1733 Anna Barbora Krakovská z Kolovrat, rozená Michnová z Vacínova. Od ní jej v roce 1748 získal Maxmilián Václav Lažanský, jenž držel i nedaleký Manětín.

Lažanští přeměnili své hlavní sídlo Manětín množstvím monumentálních sochařských děl v perlu českého baroka a ve stejném stylu zkrášlili i tvář Rabštejna. Na jižní straně zámeckého areálu byl také v letech 1766 - 1767 asi podle návrhu architekta Anselma Luraga postaven kostel Panny Marie Sedmibolestné. Nový kostel se stal po zrušení kláštera servitů v roce 1767 farním a původní farní kostel sv. Matouše, který stával mezi dnešním kostelem a zámkem, byl roku 1787 zbořen.

Význam Rabštejna však postupně klesal. Vzdálenost od centra panství i stísněný sídelní prostor bránily rozvoji průmyslu i další zástavby. Obyvatelstvo se živilo nevýnosným zemědělstvím a řemesly, mezi nimiž vyniklo zvláště tkalcovství - roku 1836 zde bylo na 20 stavů. Kromě běžných řemesel zde byly i dvě dílny na malování hracích karet. Poslední šlechtickou majitelkou až do roku 1945 byla Terezie Seilern-Aspang, rozená Lažanská.

Vzhledem k převaze německého obyvatelstva se Rabštejn stal v roce 1938 součástí Sudet a musela odejít část místní české menšiny. Spolu s ní městečko opustily i poslední dvě židovské rodiny a zakončily tak téměř 300 let dlouhou historii rabštejnské židovské komunity. Válečné operace se vzhledu městečka příliš nedotkly, ale výrazně ovlivnily život jeho obyvatel. Ještě před koncem druhé světové války v roce 1945 bylo navíc v blízkém okolí Rabštejna německými vojáky zastřeleno několik válečných zajatců.

Konec války přinesl odsun německých obyvatel a Rabštejn již nebyl plně dosídlen. Malebnost města předurčila jeho postupnou přeměnu v rekreační sídlo, část neobydlených domů byla zbořena. Rabštejn se nadále vylidňoval a ztratil tak i svou samostatnost, když se 1. července 1980 stal součástí města Manětína. Postupně zde také zanikly téměř všechny služby - například pošta je uzavřena od roku 1998, obchod byl zrušen v roce 2003, zanikly také penziony v zámku i klášteře.

V posledních letech ovšem dochází k pozvolnému oživování města, které dnes obývá pouhých 23 stálých obyvatel. Vznikly tři nové restaurace a ubytovací zařízení s provozem alespoň v letní turistické sezóně, přijíždí také stále více návštěvníků. Od srpna 2010 v Rabštejně pracuje tříčlenný osadní výbor, v září se konala po mnoha desetiletích obnovená mariánská pouť a byl zpřístupněn alespoň kostel (včetně věže) a loretánská kaple. Rabštejn nad Střelou je dnes považován za nejmenší české historické město. Dle Guinessovy knihy rekordů je nejmenším městem na světě Hum v severním Chorvatsku. Ani jedno z obou historických měst není samostatné (Hum je částí města Buzet), ale Hum má o 4 obyvatele méně než Rabštejn.

Cyklistická trasa 1301304 - powered by Bikemap 

Žijeme Londýnem

Steve Jobs, 1955 - 2011

Krkonoše - Dvorský les

Datum: 30. října 2011
Délka: 24 Km
Převýšení: 360 m
Čas: 3 hodin
Terén: Krkonoše a fakt zakázanej sjezd

Dvorský les (Wiki)

Dvorský les je nejvýchodnější tisícovkou Krkonoš. Nachází se asi 3,5 km jihozápadně od města Žacléře, asi 10 km severně od Trutnova a asi 6 km východně od Janských Lázní. Vzhledem k tomu, že se hora nachází na samém jihovýchodním konci Krkonoš, téměř na všech stranách jsou jeho svahy prudké a se značným převýšením. Pouze na severozápadě je převýšení jen asi třicetimetrové a přechází v 1,5 km dlouhý hřeben vedoucí k Rýchorské boudě a k vrcholu Kutné. Hora se nachází na území Krkonošského národního parku.

Dvorský les je odvodňován potoky, které se buď vlévají zleva přímo do řeky Úpy, nebo je do ní odvádí její přítok Ličná.

Dvorský les je téměř souvisle porostlý lesem. Ve vrcholových partiích jsou velmi cennými zbytky bukového pralesa. Na svazích mají převahu smrčiny. Na hřebenu směrem k Rýchorské boudě se vyskytuje Borovice kleč. V okolí Sněžných bud je horská louka.

Přes vrcholové partie Dvorského lesa nevede žádná kapacitnější komunikace. Cesta dobře sjízdná pro automobil se nachází až na hřebenu u Rýchorské boudy. Ve směru od ní vede přes vrchol k dělostřelecké tvrzi Stachelberg a dále na Trutnov červeně značená Cesta bratří Čapků. Po severovýchodním svahu vede kolem Sněžných bud nedlouhá žlutě značená spojka.

Na severovýchodním svahu se v nevelké vzdálenosti od vrcholu nacházejí Sněžné boudy. Jedná se pouze o dvě horské chalupy. Rovněž nedaleko vrcholu na jihozápadním svahu se nachází hájovna Sokolka, kde probíhá umělý odchov tetřevů. Přímo přes vrchol Dvorského lesa prochází linie objektů lehkého opevnění budovaného zde před druhou světovou válkou proti Německu. Linie přechází vrchol ve směru z jihovýchodu na severozápad. V jihovýchodním svahu v nadmořské výšce přibližně 800 metrů se nachází pěchotní srub T-S 82, který je nejzápadnějším dokončeným objektem těžkého opevnění v rámci bývalého Československa. Na jižním svahu se v údolí Zlatého potoka nacházela dnes již zaniklá obec Sklenářovice. Ves postupně zanikla díky vysídlení Němců z Československa.

Cyklistická trasa 1284612 - powered by Bikemap 

Mořičvíl 3 - ukázka

O závratné kariéře sira Jetřicha a nebezpečích, která plynnou z olizování psacích potřeb.

Každý má takovou vládu, jakou si zaslouží.

Za okny se, jako už tolikrát předtím, snášely k zemi miliony sněhových vloček. Lehký, ale mrazivý vítr je vířil a roznášel po parapetech a římsách, nechával je přistávat na uších chrličů a přikrýval s nimi střechy celého města. Mráz, snad aby nezůstal pozadu, kreslil vytrvale a s nebývalou kreativitou po okenních tabulích abstraktní obrazy a tvořil jemné ledové krystalky, které se lesknuli ve studeném světle měsíce. Město bylo přikryté bílou peřinou a spalo(1).

Vždycky se ale najde někdo, kdo nespí.

V královském apartmá v městském paláci bylo oproti venkovní zimní nadílce příjemné teplo, které se linulo z dohasínajícího krbu. Starosta Mořičvílu, sir Jetřich Hoskins zavřel svůj deník, sfoukl lojovou svíčku a odebral se pomalu do koupelny. Už nějaký čas pociťoval příznaky stáří, a proto si dopřával luxusu rozvážných pohybů. Beze spěchu došel k litinové vaně na nožičkách a otočil bohatě zdobeným kohoutkem se stylizovaným červeným čertíkem, kdesi v útrobách paláce se zvedlo malé stavidlo a za malou chvíli začala z trubky proudit vroucí voda. Pracovna starosty města byla vybavena opravdu komfortně a sir Hoskins každý večer děkoval v duchu svým předchůdcům za to, že byli tak prozíraví a mysleli nejen na práci pro město, ale i na své pohodlí.

Z celého dne měl nejraději chvíle, kdy z horké vody stoupala pomalu pára, mlžila velké gotické okno umístěné hned nad vanou, teď navíc ještě pokreslené díky mrazu roztodivnými tvary a on mohl stát před velkým zrcadlem, čistit si zuby a pozorovat svoji unavenou tvář. Cítil příjemný pocit očisty a zakončení dne.

Na pracovním stole v kanceláři byla vidět pootevřenými dveřmi úhledně srovnaná hranička úředních dokumentů, oběžníků a vyhlášek, všechny v přihrádce "Vyřízeno". Kancelář dávala najevo, že patří svědomitému muži s citem pro přesnost a pořádek.

Sir Hoskins by byl ten poslední, kdo by stál o post starosty města, ale osud a jeho bohatá rodina měli jiný názor. Když se před více jak sedmdesáti lety narodil, měl v kolébce stříbrnou lžičku(2) a to dalo celému jeho životu jasný směr.

Od malička byl vedený k tomu, že jednou bude vládnout milionovému městu. V jeho rodině byla dlouholetá tradice, která předepisovala Hoskinsům zastávat nejrůznější důležité funkce. Úřad starosty města byl pro její naplnění dostatečně vhodný. Mořičvíl, městský stát s velkým vlivem měl pro své občany samozřejmě mnohem důležitější místa, ale starosta vždy reprezentoval a mohl – ale nemusel – mít poslední slovo. Všeobecně se od něj očekávalo, že se bude umět chovat, bude diplomatický a udělí občas nějakou tu milost na poslední chvíli. A včas zemře, aby mohl být vystřídán členem jiné důležité rodiny, to kvůli rovnováze sil. Sir Jetřich poslední pravidlo porušil, když ve svém úřadu vydržel být aktivní rekordně dlouhou dobu. Oproti všem předpokladům se totiž ukázalo, že je pro starostování přímo zrozený, i když na začátku si to on sám myslel ze všech nejméně.

Když byl sir Hoskins dostatečně starý na to, aby mohl opustit svůj domov, to znamená v devíti letech, dostal neomezený úvěr u Mořičvílské banky (která tak nějak patřila jeho rodině), doporučení na ty nejlepší školy a zákaz návratu domů dřív než za dvacet let. A tak studoval. V duchu záviděl svým třem mladším bratrům, kteří nemuseli město opustit a užívali si všech radostí, které jim jejich příslušnost k rodině Hoskinsů jen mohla nabídnout. Jeho bratr Robert vystudoval architekturu a postavil jeden z nejkrásnějších mostů přes Nepraktický kanál, bratr William se stal lékařem a stál v čele prestižní kliniky pro horních pár set, nejmladší Kamil byl úspěšným divadelním hercem. Jejich život by se dal shrnout do prostého vystudoval – stal se úspěšným – založil rodinu – zestárnul.

Sir Jetřich studoval celý život. Diplomatickou školu v Benzindorfu, Hlubokou univerzitu ve Vymleté díře, Soukromé Lyceum politických dovedností v Abu-Babě. Pak dlouho pobýval v menších městech po celých vrcholech a v Temném hvozdu, učil se jazyky a místní tradice. Přesně po dvaceti letech se vrátil domů. Jeho největším majetkem byl adresář plný důležitých jmen.

V pětatřiceti letech, když zemřel sir Samuel Fitipaldi, poslední starosta Mořičvílu se objevil na kandidátce strany Bleděmodrého opeření(3), ve které měla rozhodující slovo jeho rodina. A zvítězil. Mohla za to nejvíc podpora jeho milovaných a několik set zlatých z kapsy jeho Abu-Babského strýčka.

Během jeho kariéry ve funkci starosty města se mu podařilo mnoho věcí zorganizovat, urovnal pár hrozících konfliktů, podpořil důležité věci. Město na tom bylo o něco lépe, než když do paláce poprvé vstoupil. Příjemnou třešničkou na dortu bylo Myrtilka(4). Sir Jetřich Hoskins byl jeho velkým fanouškem už jenom proto, že výrazně snížilo provoz v ulicích. Jeho zřízení pomohl všemi prostředky, které měl. Převážně se jednalo právě o onen starý a ohmataný adresář, který měl tu kouzelnou moc, že dokázal měnit svůj obsah během let sám od sebe. Ze spolužáků se jako zázrakem stávali majitelé továren, králové, ministři, vynálezci. Stačil jeden dopis, který začínal vzpomínkou na společně strávené časy a končil malou žádostí a věci se posunuly žádaným směrem o mnoho lehčeji, než by se jim to podařilo normálně.

Sir Jetřich měl své město rád. Nikdy nechtěl být starostou, ale když se jím už jednou stal, dělal svoji práci dobře. Když teď, po čtyřiceti třech letech, jedenácti měsících a osmi dnech od své inaugurace vstupoval do horké vany s vonnou bylinkovou esencí, měl pocit dobře vykonané práce. Ponořil se až po krk, zapálil si připravený doutník Gerhart Medium MK II, slastně zavřel oči a zasnil se.

Truhlář. Vždycky chtěl být truhlář.

---

(1) - Každý režisér by dal za takový záběr pod úvodní titulky život.
(2) - Po třech dnech marného hledání po celém rodinném sídle, šesti výpovědích služebnictvu a intenzivním, ale marném vyšetřování Speciální městskou stráží ji ale objevila jeho chůva a na celou záležitost se v tichosti zapomnělo.
(3) - Nikdy nešlo o to, jak se ta která strana jmenuje, ale o program. Ne, to byl vtip, o ten nešlo taky, rozhodovaly samozřejmě peníze, jak jinak.
(4) - V našich reáliích metro, viz první díl Mořičvílu.