sobota 15. září 2007
Popradské pleso
Trasa: Štola - Štrbské pleso (1346m) - rozcestí pod Triganom (1499m) - Chata pri Popradskom plese (1500 m) a zpět
Protože celou noc jsme s Andreou strávili v autovlaku, nebyli jsme přímo nadšeni podniknout hned první den náročnou tůru. V Popradu jsme nakoupili nějaké dobroty pro Tibora a Danku, u kterých jsme měli strávit náš pobyt, udělali Dance a dětem snídani (Tibor běhal někde na Gerlachově štítu) a vybalili věci. Po obědě jsme se autmo přesunuli do Štrbského plesa a vyrazili po značce vzhůru.
Chodník vede příjemně vzhůru lesem, turistů málo, počasí příjemné, inu, babí léto. Je tedy pravda, že bab jsme potkali opravdu málo, kdybych měl být konkrétní, tak přesně žádnou. Asi to bylo tím, že tatranské báby vyráží na tůru už za úsvitu a ne jako my po obědě a siestě. Škoda, že stromy se barevně ještě nezbláznili, i když první náznaky žlutočerveného šílenství už jsou znát. Těším se nahoru, ještě jsem tady nebyl. Tedy, byl jsem v Tatrách už několikrát, ale konkrétně tady ještě ne. Na rozcestí pod Triganom se rozhodujeme, jestli jít spodní trasou, nebo horní a nakonec to vyhrává horní s tím, že spodní se vrátíme zpátky. Udělali jsme dobře, nabízí se nám panoramatické výhledy, některé na rozsáhlé polomy, některé na mohutné skalní štíty. Polomy jsou tu znát poměrně dost, teď nám vcelku vadí, protože pohled na zalesněná údolí by byl hezčí, ale v následujících dnech je budeme blahořečit.
Z mapy se dozvídáme, že kráčíme po Tatranské magistrále (červená značka), která z jihu a východu obkružuje Vysoké Tatry po úbočí s několika málo výjimkami. Umiňuji si, že ji projdu celou, když ne teď, v budoucnu určitě. Vloni jsme se Zubkou zdolali asi nejtěžší úsek Hrebienok - Zbojnická chata přes Téryho chatu a Priečné sedlo, Tatry skýtají mnoho možností jak se zmrzačit. Tahle trasa ale ne, jde se nám dobře, občas zařve i nějaký ten horský pták, asi kondor.
Na Popradskom plese jsme si dali buřta a pivo, za děsně málo peněz, bylo to děsně dobrý a bylo toho děsně moc, prostě děs. Cesta zpátky tou spodní trasou nebyla zase terénně tak náročná, jak se zdálo, dokonce jsme to vzali podél takového romantického potůčku. Vyprávěl jsem Andree o Ukrajině, tak nám to přijemně uteklo. Dávám si další předsevzetí - v zimě se m pojedeme na Silvestra, určitě si opatřím podprdelák, to je takové to plastové na ježdění po sněhu a cestu z Popradského plesa si řádně užiju.
Dole na Štrbskom plese jsme si ještě dali vycházku kolem plesa, zanadávali si na zvrhlost místních stavitelů a pořídili několik famóuních záběrů slunce, kterak zapadá nad Roháči. K Dance jsme se vrátili potmě, což komentovala lehkým pousmáním.
Pro zvídavé několik informací navíc:
- Když vyběhnete ve Štrbském plese skrzevá nádraží nahoru po schodechm áte na dohled infromační centrum. Jsou tam milí, mají spoustu map a věcí, ale nevrací drobné, neberou eura, české koruny ani platebník karty.
- Nahoru na Popradské pleso tio zvládnete lehkou chůzí za cca. hodinu a půl, dolů kupodivu za stejný čas, takže i jako odpolední vycházka je tahle trasa více než vhodná.
- Na Popradskom plese mají výtečný bufet, otevžený jen mimo zimní sezónu.
- Z Popradského plesa se dá udělat malá, asi 30 minutová zacházka na Symbolický cintorín, což není nic s citrusy, ale hřbitov, stojí za prohlédnutí. Po žluté značce se zase vrátíte na původní červenou.
neděle 16. září 2007
Sliezský Dom
Trasa: Štola - Smokovec - Hrebienok (1285m) - Slavkovské plesa - Sliezský Dom (1670m) a zpět
Naší tradiční hodinou, kdy vycházíme na tůru se pomalu, ale jistě stává čas po obědě.
Dnešní cíl: Po Tatranské magistrále dojít na Sliezský dom, podle sil případně i dál a pak se dostat buď k autu, nebo do Štoly a ríno si pro auto dojet zubačkou. Nahodili jsme Qvída a odfrčeli do Smokovce. Smokovců je pět, takže záměrně neuvádím do kterého, protože se tak jakoby vzájemně prolínají a já si nikdy nejsem jistý, o jaký smokovec se jedná. Chtěli jsme jet lanovkou na Hrebienok, ale stala se neuvěřitelná věc. Asi deset minut před tím, než jsme k lanovce došli ji zavřeli. Jako nadlouho, nejen ten den, že prý ji budou rekonstruovat. Před pokladnou postávalo značné množství naštavných lidí. Myslím, že na to, aby někdo zavřel lanovku v sezóně, potřebuje ten někdo pořádný koule, nebo absenci mozku.
Šli jsme tedy pěšky podél kolejí, vloni jsme lanovkou se Zubejdou jeli a trasu jsme okouknul. Tehdy jsem si říkal, že bych to rozhodně nechtěl nikdy jít pěšky. Kupodivu místí borci nelenili a na trati ž se začalo kopat, obdivuhodná rychlost. V místech, kde jsme šli chvílemi po silnici jsme potkávali vysmáté turist na pronajatých koloběžkách. Není to tedy jen legenda, za výjimečných okolností se na koloběžce dá skutečně zhora svézt.
Nahoře na Hrebienoku, či Hrebienku, kýhovíra jak se to správně skloňuje byla nepříjemná obsluha v restauraci. Když jsem chtěl jenom lahev vody, paní ji po mě skoro hodila. Vyráýíme na magistrálu, turistů stále málo, počasí stále příjemně podzimní. Danka nám ráno říkala, že doteď tu bylo hnusně. Cha cha, tak ted už je tu pěkně. Magistrála opět ve formě prošlapané ztezky, pěkné pohledy na ízké Tatry naproti přes popradské údolí, les, les, les, kosodřevina, šutry a Slavkovské plesa, které nejsou z magistrály ani zbla vidět.
Sliezský dom se zjevil znenadání a pak byl strašně dlouho vidět a vůbec se nepřibližoval, prevít. Nakonec jsme se k němu dohrabali a zvažovali co dál - tma na krku, k autu daleko, podle dotazu na recepci nocleh finančně nedostupný (nejdřív jsem chtěl slečnu za tu cenu, co mě sdělila napadnout, ale měla kvalitní plexisklo). Po rychlé poradě jsme se rozhodli pro dobrodružnou cestu během zpátky do Smokovce k autu po žluté značce lesem, čas napovídal, že když budeme opravdu rychlí, možná se dostaneme dolů pod les ještě za šera.
Sprint temným lesem jsem si moc užil, Andrea myslím taky, mám rád tyhle nouzové situace. Když se úplně setmělo, byli jsme už dole v oblasti polomů a chválili jsme hodný uragán, že nám to tu tak pěkně pokácel a je alespoň trochu vidět. Stejně, lidé co bydlí v tatranských vesnicích museli zažít šok - v jednu chvíli bydlíte uprostřed lesa a najednou na pláni.
U auta jsme byli za úplné tmy. Danka nás přivítala s větším úsměvem a vtipnou poznámkou, jestli nás někdy napadlo jít se projít za světla.
Pro zvídavé pár informací:
- Sliezský Dom okupují kreténi, ne turiské, ale majitelé, za to, že k němu dojedete autem po cestě chtějí 600,- Sk, na cenu noclehu se ani neptejte
- Běh nočním lesem je moc príma, ale chce to čelovou baterku, jako jsme měli my.
- Koloběžky na Hrebienoku prokazatelně půjčují, ale výhradně tehdy, když tam nejste, nebo nemáte čas. Když tam jste a čas máte, nikde nikdo
pondělí 17. září 2007
Malá Svišťovka
Trasa: Štola - Tatranská Lomnica - Skalnaté pleso - Malá Svišťovka - Brnčalka - Tatranská Lomnica
Již tradičně jsme vyrazili kolem oběda s cílem projet se lanovkou na Skalnaté pleso a pak pěšky zdolat další kus Tatranské magistrály. V Tatranské Lomnici jsme se pokusili občerstvit něčím místním, ale byli jsme opět zaskočeni restauračním pravěkem, který na Slovensku panuje. V restauraci kousek od kolejí měli krásnou letní terasu a na ní ceduli, co všechno nabízí k snědku. Samé místní dobroty. Mělo to jednu malou chybu - odmítli ás obsloužit na té terase, jíst se smí prá jen uvnitř. Odešli jsme a dali si v nádražním bufáči pirohy. Bylo tohohodně, sálo to málo a obsluha byla moc příjemná. Kdo by to byl řekl.
Po malých zmatcích s parkováním, kdy Andrea chtěla shodit Quida do příkopu a pak ho srazit s projíždějícím autem jsem našli stanici lanovky a vyjeli vzhůru na Sklanaté pleso. Šlo by to i dál, ale za šílené peníze. Lomnický štít je stejně nejhezčí zespodu, zhora by nebyl vidět. Jízda lanovkou byla moc prima, hlavně když jsme si uvědomil, že jsme to taky mohli jít pěšky, viz. včera Hrebienok.
Kupodivu, nahoře bylo docela rušno, trochu nezvyk po posledních dvou dnech, ale pak jsem si to vysvětlil dostupností lanovkou, mílokdo totiž vypadal, že chce jít od lanovky někam pěšky. Pořídili jsme několik fotografií a začali stoupat po magistrále ku sedlu pod Malou Svišťovkou. Zatím náš nejhezčí trek po Tatrách. Místy ležel ještě sníh ze zimy a v jednom místě byli i kamzíci. Přítomnost kamzíků se pozná tak, že pod nimi je hlada lidí a všichni se je snaží vyfotit, což si ale sami v zárodku sabotují svým množstvím, neboť se vzájemně pletou pod nohy, nadávají si a kamzíky svým řevem plaší. Poodešli jsme o kus dál a vyfotili jsme si je pěkně v klidu pomocí zoomu.
Sedlo pod Svišťovkou je bohaté na výhledu dolů na druhou stranu hřebene, vypadá to, že tam budeme za chvilku klesat. Je to kopec, ne, je to svah, ne, je to kolmá skála dolů, mám skoro závrať, vede tam jen úuká cestička, místy asi chybí žebříky. Odskočili jsme si pár metrů na Svišťovku a odhadovali, kudy půjdeme zpátky, čas se opět nachýlil a večer se plíživě blížil.
Sestup byl úžasný, šplhali jsme po kamenech, za pomoci řetězů jsme slaňovali (nebo zřetězovali?) náročnější úseky, kochali se pohledy na Belianské Tatry, které jsme měli jako na dlani a tak vůbec nám bylo dobře. Chata Brnčalka dole v údolí se mě jeví jako vůbec nejhezčí v celých Tatrách, alespoň z těch, na kterých jsem byl. Občerstvili jsme se a kuli lány, jak dál, protože seu kázal zásadní problém. Do tmy chyběla hodina a půl, na ukazateli byla Tatranská Lomnica uvedená s údajem 4 a 3/4 hodiny. Opět vyhrála naše dobrodružná povaha a můj nedostatek zdravého rozumu. Vyrazili jsme lstivým indiánským poloběhem přes kořeny a výmoly, rozhodnutí to stihnout do tmy.
Cestou kochačka největší, klesání přímo brutální, cesta nesjízdná, takže jsme dost koumali, jakýmže to vozidlem tahají nahoru zásoby. Nakonec zvítězil názor že vrtulníkem. U prvního rozcestí jsme byli za 20 minut, slušný výkon na to, že podle ukazatelů jsme na to měli hodinu a čtvrt. Asi nikdo nepočítal, že to vezmeme tryskem a drobnými zkratkami v zátočinách. Tma se už pomalu hlásila, ale ještě bylo vidět.
Pádili jsme dál, značka odbočila do lesa, kde se šlo zase o něco líp, neb už tam nebyli šutry, ale mech a jehličí. Když dopadla tma, vyběhli jsme z lesa do polomů a už bylo dobře, měsíc nám zase pomohl. Plahočili jsme se ale dál zvýšenou rychlostí, až jsme po různých rozbahněných, ale značených stezkách doběhli k autu. Dali jsme to za hodinu a půl. Srdečná blahopřání, objímání a smělé plány do budoucna (zítra to dáme celý v noci, už jsi byla někdy v Andách, a co Tibet?).
A protože náš pobyt se zlomil do své poloviny, byl před námi přesun do Čingova, kde jsme měli domluvenou chatu Danky kamarádky, tu samou, kde jsme byl v loni se Zubejdou, tu samou, kde byl krb a vana s horkou vodou. Dojeli jsme do Popradu do Tesca pro zásoby a temnou nocí se přesunuli až k chatě. Rád bych teď napsal pár slov o slobvenských řidičích, ale nšchám si to na další den, to bylo ještě lepší/horší.
Krb zapálený, vana napuštěná, večeře na stole, krásný závěr náročného dne.
Pro zvídavé několik informací:
- Na tuhle tůru nechoďte se závratí, pohled ze Svišťovky dolů je závratný, vaše závrať by se chtěla seznámit.
- Na Brnčalce jsou ceny srovnatelné s Téryho chatou, takže i když je Brnčalka o dost níž než Teryna, cenově se obě vyrovnají.
- Ukazatele s časy kecaj, když do toho šlápnete, stihnete to za minimálně poloviční čas, když do toho šlápnete pořádně, sestup se dá zkrátit i na třetinu
úterý, středa 18. - 19. září 2007
Slovenský ráj
Čingov - Podlesok - Suchá Belá - Kláštorisko - Ranč - Podlesok
Po včerejším výkonu jsme se jen váleli v posteli, zašli si na baštiznu do Koliby nad chalupou a koukali na IT Crowds. Nic víc, nic míň. Takže následuje středa:
Středeční ráno nás přivítalo s alespoň částečně obnovenými silami, svalové křeče povolily, optimismus se navrátil, slunce šajnilo, takže Hurá do Slovenského ráje. Naskákali jsme do Qvída, Andrea tradičně řídila, aby dostala praxi v zahraničí a zabrzdili jsme až v Podlesoku na parkovišti. Chtěli po nás vstupné do parku a parkovné, ale co se dalo dělat, jestliže panuje na slovensku pohostinský pravěk, logika služeb je ještě za ním. Kdyby místní pochopili, že turisté jim přináší spoustu peněz do navázaných služeb a daně z těch služeb by by použili na rozvoj regionu, nemuseli by vstupným žebrat o peníze na nové žebříky.
Suchá Belá pro mě byla už stará známá, právě tady jsme s Náčelníkem před deseti lety založili Zběsilé vodopády. Vody nebylo ani moc, ani málo, takže jsem si vesele skotačili korytem vzhůru a fotili nechutně kýčovitý kaňon. Ať jsme namířili objektiv kamkoliv, kaňon žebral o záběr. Naoru jsme se dotáhli asi za dvě hodiny, přeci jen je to převýšení jako blázen. Andrea bravurně vyšplhala po žebřících, ani neměla moc závrať a ještě mě při tom fotila, šikulka. Nahože jsme se občerstvili na odpočívadle, a namířili si to na Kláštorisko.
Kláštorisko opět nezklamalo, opět tam měli všechno nesmyslně drahé (vede tam příjmená asfaltka, takže o horské přirážce nemůže být řeč) a opět byla obsluha nejprve nevšímavá a potom arograntní. Už by měli jít pomalu do prdele a nechat tam podnikat někoho příčetného. Dolů jsme si to namířili po žluté k Prielomu Hornádu. Sestup byl super, byli jsme jako kamzíci.
Dole u řeky jsme se fotili na řetězovém mostě a pak se vydali zpátky k Podlesuku ke Qvídovi. o cestě jsme předběhli dětský domov na výletě, malá cikáňata pobíhala po skalách zcela bez pudu sebezáchovy a halekala jako na lesy, bílá vychovatelka byla nešťastná a ráda, že žádné z nich nikam nepadá, když už musí všude šplhat.
Po cestě jsme se zastavili na Ranči, geniální restauraci s výhledem na Vysoké Tatry, jendou z těch výjimečných na místní poměry - obsluha výborná, ceny malé, jídlo vynikající, množství dostatečné.
Večer jsme se vrátili do chaty tradičně potmě, hlavně díky návštěvě termálních pramenů, kde jsme uplatili paní v budce a zaplatili jen 100,- Sk za vstup, namísto několika stokorun původní ceny. Vrbová, koupaliště zaslíbené.
Pro zvídavé několik informací:
- Na Kláštorisku si nic nedávejte, jsou to vydřiduši
- Na Ranči si dejte všechno, je to tam super
- Vstupné obejdete, pokud vniknete do kaňonů trochu bokem, než po hlavní cestě, ale je to trapné
čtvrtek 20. září 2007
Grajnar
Čingov - Novomeská Huťa (564m) - sedlo Čertova hlava (1055m) - sedlo Grajnar - Novomeská Huťa (na kolech)
Když už jsme si s sebou přivezli kola, navlékli jsme se do cyklistického, nasadili helmy a s Qvídem dojeli do Spiše, na začátek cykloztezky. Horská služba, co měla chatu v Čingově hned vedle, nám půjčila příjemnou mapku, takže se nebylo čeho bát. Plán byl projet po cykloznačce údolí, přeonat lehký hřeben a zade mse vrátit zase k autu - nejvyšší bod bylo sedlo Grajnar, pár set metrů nad mořem.
Qvída jsme nechali v Novomeské Huti, hupsli do sedel a po příjemné asfaltce se prošlapávali hlouběji a houběji do údolí. Cesta byla příjemná, lehce stoupala a příroda okolo se stávala čím dál divočejší - vůkol hluboký les, sem tam divoký potok či peřejka, sem tma skalka, prostě bájo. V první serpentýně vzalo stoupání rychlý obrat - začalo být prudké, ale nezoufali jsme, a šlápli do pedálo, vždyť máme naježděno. Pak jsme potkali dřevorubce, kosili tam stromy a srdečně nám mávali. Pak skončila asfaltka a stoupání se ještě zvětšilo. Proklel jsem místní svaz turistů, evidentně mezi nimi nebyl ani jeden cyklista a nikdo z nich nepochopil, že cyklotrasa znamená, že se tudy dá projet na kole.
Sesedli jsme a tlačili naše šemíky po velkých kořenech a v hlubokém bahně. V jedné zatáčce, už poměrně vysoko jsme potkali pána s koněm, jak tahá kládu, bylo to příjemné zpestření. Nahoře v sedle Čertova hlava jsme si dali svačinu, ale vyrušil nás příšerný řev, který se přibližoval, spolu s praskotem lámaných větví. Vyhodnotili jsme to jako projev rozlíceního, několik dnů hladového medvěda a dali se na ústup brutálním sjezdem do obce Mlynky. Sjezd to byl krásný, technicky středně náročn ý a já si ho moc užil. Škoda, že Andrejka ještě disponuje zde již několikrát zmíněným pudem sebezáchovy a z kopců brzdí jako o život.
V Mlynkách jsme se kochali lidovou architekturou, než přišla hodina pravdy, výstup do sedla Grajnar. Ukázalo se totiž, že mapa kecala a převýšení je víc než šílený. Sice po silnici, ale furt do kopce. Do šílenýho kopce. Do maximálně šílenýho kopce. Podle mapy má sedlo Grajnar 700 metrů nad mořem, a to dokonce leckde na internetu, ale jak dokazuje fotografie, skutečnost je trochu jiná - 1162 metrů. Nahoře jsme oba byli na pokraji fyzických sil. A aby toho nebylo málo, následoval 12-kilometrový prudký sjezd zpátky do Novomeské huti, který bychom si za teplého počasí jistě užili, ale když byla teplota okolo 10 stupňů, nebylo to úplbě ono.
Dole jsme padli za vlast a přesunuli se na baštu opět do osvědčené Koliby v Čingově, odkud už jsem spěchali přímo k Dance, neb nám vypršel pronájem chaty.
čtvrtek 21. září 2007
Levoča
Štola - okruh Slovenským rájem - Levoča - Levočské vrchy (autem)
Jsouc utatáni turistikou a cykloturistikou, vyjeli jsme výjimečně poznat okolí s naším Qvídem. Řídila Andrea, jak jinak, stále získávala tu praxi a vzali jsme to cestou necestou po křivolakých silničkách Slovenským rájem, až jsme se propracovali k obci Mlynky, známé ze včerejšího cyklovýletu, potom na Grajnar, kvůli pocitu a nakonec přes Spiš do Levoči, kterouž jsme prozkoumali křížem krážem. Z Levoči jsme to střihli, i přes zákaz Levočskými vrchy zpátky do Štoly, protože bylo třeba sbalit a poslední večer na Slovensku strávit v klidu a pohodě a hlavně bez kol a turistických bot.
Na doplnění - v sobotu jsme prošli Štolu, nalodili Qvída na autoval a frčeli domů.
The Best Of Slovensko
(fotky z mobilního telefonu, na které se v textu nedostalo)
Žádné komentáře:
Okomentovat