2005 - Toskánsko

Zdroj Toskánsko

1. den
9. září 2005
Přes Alpy

Na vysvětlenou - v době, kdy jsme podnikli tuhle autodovolenou, dlel u nás můj přítel Gavin Haussman z Nového Zealandu (okolnosti našeho seznámení jsou v deníku z Nového Zealandu, kde jinde) a jeho kamarád Brandon z Austrálie. Na dovolenou jsme je vzali s sebou, abychom jim umožnili vidět i něco víc, než jen Čechy a Slovensko. Ani jsme to nemuseli dělat, za dobu, co tu byli sjezdili v Evropě kdeco.

Odjezd jsme stanovili na 15:00. Mým dlouholetým snem je totiž alespoň jednou jedinkrát v životě projet Alpy Brenerským průsmykem za denního světla. V noci jsme tuhle cestu absolvoval už přiblibližně patnáctkrát. Ke třetí hodině odpolední směřovalo všechno - výměna valut v časných ranních hodinách, večerní balení a noční nákup. Vyjeli jsme v 17:00.

Andrea bude určitě protestovat a bude po mě chtít, abych tohle smazal, ale já už to jednou napsat musím. Ptám se tě, světe: Je tak težké se domluvit na hodině H a pak skutečně v hodině H vyrazit? Co musím podniknout, komu mám obětovat, aby se tak stalo? Neuvěřitelně trpím, když pak musím na někoho nebo na něco čekat. Když je potřeba ještě na poslední chvíli pro něco dojet. Když je životní nutností minutu před hodinou H pověsit prádlo, nebo setřít kuchyňskou linku utěrkou. Proč, ptám se proč jsem evidentně jediný, kdo je v tomto směru příčetný a dokáže respektovat domluvené časové údaje? Venitas vanitatum et omnia venitas. Marnost nad marnost a vše je marnost. Řekl to Ceasar, když spatřil rozlehlost své říše a pochopil, že už není co dobývat. Chápu ho.

Naše expedice byla rozdělena do dvou automobilů a to z jednoduchého důvodu, starej Kachna je magor. Ač nám přislíbil zapůjčit dodávku, do které bychom se všichni pohodlně vešli a naše cestovní náklady by byly vcelku příjemné, nepůjčil nám ji. Když jsem mu pár dní před odjezdem volal, kdy si pro ni mám přijet, sdělil mě, že jsem se měl ozvat dřív, teď že už je pozdě. Vidíš, milý deníčku, jak to vůbec nemám jednoduché? Jak jsem obklopen různými skupinami porůznu organizovaných dementů? Musím se uklidnit, stoupá mě adrenalín a těžce se mě dýchá, i po těch letech jsem rozčílený, jen si na to vzpomenu. K psaní se vrátím zase za nějaký čas.

Ok, nějaký čas je pryč, jsem klidný, Doufám. Jedním vozidlem byl osvědčený Náčelníkův Seat Cordoba, zvaný Česťa (tímto opět skládám Náčelníkovi velký obdivný dík za zapůjčení automobilu) a druhým Škoda fabia z autopůjčovny. V Česťovi jsme se vezli Andrea, Dáša a Já, ve Fabii Zabík s Luckou. Podle domluvy s našimi zaoceánskými přáteli jsme měli Gavina a Brendana nabrat v Insbrucku, protože tito dva nadšení cestovatelé právě konali okružní cestu po Evropě. Byl jsme přesvědčený, že už je nikdy neuvidíme. Oba totiž, v duchu nejlepších tradic svých zemí disponovali zcela svobodnými dušemi a ... už je to tu zas, musím se jít uklidnit!

Dobře, další hodina běhání kolem domu je za mnou. Oba jsou zcela nespolehliví, co se nějaké domluvy týká. Věta "Sejdeme se zítra před kostelem na náměstí v Plzni, Koblih ti složitě domluvil, že si můžeš zahrát na varhany" byla Gavinem například pochopena jako nezávazné doporučení a příjemný vtip. Ok, Ok, jsem v pohodě.

Po cestě jsem se s našimi vozidli rozdělili, protože nebylo možné se v hustém provozu okolo Mnichova držet příliš v dohledu a světe div se, potkali jsme se zase v Insbrucku a to dokonce i s gavinem a Brendanem. Nějakou záhadnou shodou okolností opravdu čekali na vlakovém nádraží a my to nádraží našli. Další cesta pak byla tradičně mnou nenáviděnou nocí po dálnici. Ve dne bychom se kochali štíty hor, takhle bylo vidět prd. Kluci od protinožců si na chvíli půjčili řízení. Jim to přišlo zábavný, já trnul hrůzou, jeli vpravo poprvně v životě.

2. den
10. září 2005
Montecatini val di Cecina

Ano, vím, že v mých denících se mé postavy často mezi sebou hádají. Ano, vím, že si v denících neustále na něco stěžuju. Ale je to prostě tak. Já se vytahuju, Kachna je cholerik, Zabi se chová jako pitomec a pak z toho má srandu, jsme takoví. Kdybychom se neustále nehádali, nebyli by to TYHLE deníky, byli by to nudné zápisky ve stylu cestovního průvodce.

Takže, hned jak se rozednilo, pohádali jsme se se Zabim o to, kudy jet dál. Byli jsme kousek od Sieny, ale byli jsme nevyspalí a potřebovali jsme se ubytovat. Samozřejmě, že měl pravdu Zabi, on se totiž na rozdíl ode mě dokáže orientovat vždycky, já jen asi v 90 procentech případů, to když u toho není Zabi.

Projeli jsme tedy Volterou, umlčeli Andreu, která ji chtěla jít okamžitě objevovat, byla v ní totiž jen třikrát a přes mohutné údolí a krásné úzké serpentiny sojeli do cíle naší výpravy, na náměstíčko opevněného města Montecatiny Val di Cecina, kde bylo domluvené ubytování. Náměstí to bylo kouzelné, přímo z nejdivočejších představ a naše ubytování bylo přío v tom nejhezčím domě. Holky vyzvedly klíče od itala, co neuměl ani slovo jinak, než rodnou řečí, dali mu zálohu EUR 100,- a mohli jsme se ubytovat.

Ubytovat je v tomto případě ale slabé slovo, to nebyly pokoje, to byla rezidence jako z Pretty Woman. Andrea si vysloužila velikou pochvalu za výběr a zařízení. Apartmán sestával celkem ze čtyř pokojů vybavených starým toskánským nábytkem, velkého pokoje ve stylu jídelna/obývák, zařízené kuchyně, koupelny a úžasné terasy s výhledem (viz. první fotografie nahoře). Lebedili jsme si.

Ještě večer jsme se vydali na průzkum města - taková miniaturní, soukromá Siena a jenom pro nás.

Náš dům

Večeře na terase