Spřátelená muzika - část první
Dnes vám milé děti představím své přátelé muzikanty, jejichž CD si pořizuji a doma si pak připomínám milé chvíle s nimi (těmi muzikanty) strávené. Pokud chcete vědět víc, klikněte na odkaz s jejich weby, vždy ho uvádím na viditelném místě. Tak jdeme na to.
Žamboši: To se to hraje...(2007)
1 - O znakoplavkách a tak
2 - Sochy
3 - Krátká paměť
4 - Zaříkávání pramene
5 - Bezpečné reggae
6 - Na lovu
7 - 1440 minut vzteku
8 - Poprvé
9 - Co se děje v koupelně
10 - Pravda o múzách
11 - Dětství
12 - Tři psi
13 - Pochod obratlovců 4:09
14 - Hledání loutkáře 3:55
15 - Dračí
Žamboší web: www.zambosi.cz nebo bandzone
Začínáme Žambochy, Honzou a Stáňou, ano, dnes už Žambochy, i když na desce má Stáňa ještě příjmení Brahová. Nejsem nezaujatý, já mám prostě rád. Jednak pro hudbu, kteroud dělají a která je hravá, barevná a neskutečně složitá a druhak pro ně samotné, protože jsou oba příjemní a přímí a je s nimi dobře. A navíc mě Honza slíbil, že mě rozepíše Odkolébavku, což je píseň hraná tapingem a na přeladěnou kytaru. Písně na CD Žambochům zcela odpovídají, od Znakoplavek, písně, která mě před pěti lety přivedla na Textovou dílnu, přes pseudolidovou a lichorytmickou Zaříkávání pramene, jazzovou Tři psy až po pohádkovou Dračí. Je jich tamsamozřejmě víc, třeba Krátká paměť (kdo desku uslyšíte a budete bádat nad slovíčkem "Hereze", které se v Krátké paměti vyskytuje, vězte, že je to "Kacířství"), nebo slovotepecký song o lesníku Janovi (pro mě nepřekonatelný rým: "... jenže všechny nelze mít, každé z nich je endemit") a samozřejmě i Hymna obratlovců, která vás i proti vaší vůli při poslechu donutí zapojit se do refrénu. Tak, to by bylo asi vše, nejlepší bude, když si to poslechnete.
P.S.: Na jaře bude nová deska, už aby to bylo :)
Fotografie pro rockové fanouškyRecenze: Luboš Svoboda, www.musicserver.cz
Koncertně úspěšné vsetínské folkové duo "Žamboši" po několika letech společného vystupování nahrálo za kopcem ve Zlíně svou prvotinu "To se to hraje...", obsahující bezmála hodinu písničkářského folku se silnou jazzovou příměsí a zajímavou rytmikou, z něhož dýchá láska k mateřskému jazyku. Ta ostatně pohání i zapálené plíce spáleného recenzenta.
Žampach je nádherná víska v podhůří Orlických hor. Žamboch potom sympaticky neobvyklé příjmení vsetínského písničkáře, který ho jednoduše přetvořil v ne už tak atraktivní název dua, v němž se svou partnerkou Stanislavou Brahovou vystupuje. Možná ale právě nehezké slovo "Žamboši" bylo tím finálním šťouchem, který mě před pár lety dokutálel do publika recitálu tehdy začínajícího páru. A co mě tam zaujalo - tedy především Janova zvláštně jakoby roztěkaná, výrazně rytmická kytarová hra, prošpikovaná šílenými akordovými hmaty - přeneslo se i na debutové album s nijak impozantním titulem "To se to hraje...". Se zásadní pomocí hostů, kteří prodloužili a zpevnili stylové odbočky v písních skryté, vznikla folková deska s jazzovými prvky příliš nápadnými, než aby mohly být zvány pouhým nádechem.
Moc nevím, jak se postavit k tomu, že Žambochem přiznávané muzikantské vzory z některých písní vyloženě trčí. Například při slokách "Soch" v duchu přecházím do Žalmanovy "Na poslední stránce", občas vykoukne Plíhal, mihnou se i Nerez nebo Kamelot... Jednu výhodu to každopádně má: deska skoro hodinové délky si v taktech s lichým počtem dob lehce cupitá a na každém kroku trousí z kabelky drobné mince slovních a kytarových hříček. Tím, že má na líci každá jinou podobiznu, je v posluchači stimulován sběratelský pud, který, vytrénován kartičkami s uřvanými Pokémony/upocenými hokejisty, je neustále v pozoru, aby nepropásl dosud nevlastněný kousek. Jako textař je Žamboch nejsilnější, právě když využívá ke svému prospěchu nástrah a slepých uliček češtiny se zručností, s jakou zkušený úředník vyplňuje dadaistické formuláře. Ostatně skladba "Na lovu" o jeho líčení pastí na slovíčka přímo vypráví.
Do své vlastní pasti se občas chytí výrazný a složitý rytmus - například v (díky bezvadnému riffu snadno zapamatovatelné) vážnější písni "Krátká paměť" se od něj zpěv místy maličko nezáměrně odchýlí. Zato spolu jsou hlasy životních partnerů sepnuty jak (pojměme to romanticky) nerozmotatelné klubko počítačové kabeláže. Ten ženský není nijak ohromující a třeba pro "Dětství" je už nedostačující, nejen v závěrečné antipohádce "Dračí" ale dokáže být milý.
Což vlastně jde říct o celé desce, a resumé sem dorazilo dřív, než vůbec vyrazilo na cestu. Žamboši totiž dopadem do naší klidné folkové scény cunami (ne, nebudu psát "tsunami", nejsme v Ameritse) nezvednou, především díky své hravosti a zajímavé rytmice jsou však osvěžující sprškou letošních veder. Ať už sedíte před pódiem letního festivalu nebo na panelákovém balkóně jako já teď.
Dřevorubecká
Odkolébavka
Hledání loutkáře
V koncích
Znakoplavky
14 dní před ...
14 dní po ...
Arnošt Frauenberg: Rozednívání (2007)
1 - Ořechy
2 - Bílá místa
3 - Kominík
4 - Zubatá
5 - Vadí nevadí
6 - Rozednívání
7 - Tik tak
8 - Veliká voda
9 - Žebrák
10 - Blues nočního vlaku
11 - Zatmění
12 - Můza můz
13 - Dopisy
14 - Tak trošku jiné životy
15 - Děvčátko v drdůlku
16 - Fotograf
17 - Můj anděl strážný
Arnoštův web: www.arnost.zde.cz
Arnošt je zjevení jako žádné jiné, malý ďábel se zlomyslným úsměvem a neuvěřitelnou schopností být vtipný vždy a všude. Zcela vážně trousí hlášky a postřehy a co víc, on je dokáže v reálném čase i rýmovat, je to takový první realtimeový folkař. Teď co má novou kytaru za spoustu peněz a občas s ním hrají i Žamboši (viz, např. Valašské turné), zní jeho muzika lahodně, ale stále je pro mě doplňkem toho hlavního - textů. Doporučuju si je poslechnout bedlivě. Stejně vás nejvíc chytne píseň Anděl strážný, která má zlidovující potenciál jako prase.
Arnoštova vystoupení, často v Bábince jsou navíc prokládána různými výstupy, při kterých s kamennou tváří oznamuje publiku ty největší pitomosti a ani nemrkne. Naposledy přišel s oběma rukama zavázanýma, prý kvůli protestu proti ČEZu. Jednou ho stoprocentně uvidíme v pořadu Na stojáka, věřím tomu.
Arnošt zamyšlenýRecenze: Milan Tesař, hudba.proglas.cz
Písničkář Arnošt Frauenberg se sice na české folkové scéně pohybuje už pěknou řádku let, avšak výrazněji o sobě dal vědět až letos albem Rozednívání. S deskou autorovi ze středočeského Žebráku vypomáhali například Slávek Janoušek, Jaroslav Samson Lenk nebo Žamboši. Přečtěte si recenzi tohoto CD.
Arnošt Frauenberg: CD RozedníváníBez pravidelné snídaně se neobejdu, avšak deset minut mi k rannímu jídlu obvykle stačí. Když jsem si tedy na obalu albového debutu písničkáře Arnošta Frauenberga přečetl „Celkový čas: tak akorát ke snídani…“, trochu jsem se polekal. Nicméně pohled na seznam 17 písní (pravda, většinou poměrně krátkých) mě ujistil, že půjde skutečně o regulérní prvotinu, při jejímž poslechu bych se při svém nezdravém životním tempu naobědval, navečeřel a vyčistil si zuby.
Avšak protože jde o desku písničkářskou, doporučuji, abyste se vnořili do textů a na vidličku či kartáček na chvíli zapomněli. Vzrůstem malý a hlasem nepříliš výrazný muž ze středních Čech totiž nachází ve všednodenních skutečnostech tak neotřelé obrazy, že mu odpustíme spoustu drobných chybiček. Ze všech zajímavých textů (a takové na albu převažují) zmíním na úvod svůj nejoblíbenější: Cyril s Metodějem si nad sklenkou vína povídají o tom, že lidé si už neposílají papírové dopisy.
Dopisy Arnošt nazpíval jako duet s andělským Janem Žambochem, ale to není jediná zajímavá spolupráce alba. Ve skladbě Děvčátko v drdůlku (do které Frauenberg umně skryl své město Žebrák) se objeví Honzova žamboší partnerka Stáňa Brahová, avšak celkový výčet hostů na desce má 11 položek. Najdeme mezi nimi Ivo Cicvárka (piano, akordeon), Slávka Janouška (zpěv), Jaroslava Samsona Lenka (zpěv), Karla Markytána (harmonika) nebo jazzového kontrabasistu Petra Dvorského. K takovému úctyhodnému seznamu lze přistupovat dvěma způsoby: Buď oceníme, jak je album pestře zaranžované a pochválíme autora za to, že se rozhodl své posluchače neunudit jednolitým proudem mouder. Nebo naopak zavětříme s obavou, zda angažováním slavnějších kolegů Arnošt nezakrývá své vlastní neumětelství. (Mimochodem i Žamboši po natočení svého skvělého alba prohlásili, že oni na něm chtěli být tím nejslabším článkem.) Po několikerém poslouchání jsem přesvědčený, že Frauenberg nic skrývat nemusel a že hosté albu opravdu pomohli, aniž by na něm byli tím jediným zajímavým.
Pojďme si tedy všimnout některých klíčových písní. Sám Arnošt za pilotní považuje závěrečnou Můj anděl strážný, avšak právně k ní mám výhrady. Dokážete si dnes představit folkovou desku bez anděla? Karel Kryl to kdysi odstartoval a jen v poslední době anděly na svých albech opěvují Jarek Nohavica, Radůza, Vojta Kiďák Tomáško, Pavlína Jíšová, Akustik Rauš nebo Oboroh. Stejně tak Frauenberg není příliš originální, když se pokouší zpracovat erotické téma (Bílá místa s odrhovačkovým refrénem a trochu kostrbatým „on se dotýká s donebevolající drzostí“). Třetím příkladem písně, ve které se autor podle mne snaží vykřesat poezii z ničeho, je Tik tak se zbytečnými zdrobnělinami (jaříčko, pohůdka) a s pointou jako z nepovedené písně Honzy Nedvěda: „Než se naděju / je ze mě chlap / jednou se poměju / a přiletí čáp.“
Mnohem víc se písničkáři z Žebráku dařilo v písni Fotograf, na které mě zaujalo nejen neotřelé téma, ale také detaily obsahové (fotograf ve vytahaném svetru versus vyretušované vrásky zákaznic) i formální (obrácená gradace „Vidět z okna Eiffelovku / či aspoň Brno-střed“). V úvodní písni Ořechy oceňuji práci se štěpnými rýmy (postřeh/do střech). A zajímavý je příběh Veliká voda s líčením živlu coby ženy (až na tu pasáž s farářem). Líbí se mi i titulní Rozednívání (milá domácká píseň s trošku tuctovou melodií) nebo šanson Múza múz. Pokud jde o hudební složku, oceňuji aranže Blues nočního vlaku (moc pěkná kytara a baskytara) i klavírní part Ivo Cicvárka ve Veliké vodě. Naopak u Vadí nevadí mi bicí, které píseň posouvají k moderní country, spíš vadí než nevadí.
Berte prosím předchozí řádky jen jako subjektivní výčet mých osobních plusů a minusů z desky. Pokud jde o objektivní výtky, doporučuji Arnoštovi hlídat si příliš otevřené samohlásky („komeník“, „kled“ místo „klid“) a vyslovovat francouzské Moulin jako „mulén“ (a nikoli „mulin“). Jinak je to deska milá, nápaditá a příjemná. Možná ne úplně od začátku do konce, ale z větší části určitě.
Mix písní naživo
Mrtvej žít (live z textové dílny)
Docuku: Meziřečí (2004)
1 - Ti mezříčtí páni
2 - Išiel Janko
3 - Pašerácké
4 - Husle
5 - Gural
6 - Horehronka
7 - Hungarika
8 - Mord
9 - Těrchovské
10 - U Sůsedů
11 - Proč jsi můj milý
12 - Na uherskej straně
13 - Rumunica
14 - Čí to chlapci
Web Docuku: www.docuku.cz
Osobně znám jen Lucii Redlovou (ona opravdu trvá na tom, aby se jí říkalo Lucie) a jsem z ní, přímo a bez obezliček řečeno, zcela hotov. Zpívá a hraje stejně úderně, jako mluví a i když se tváří často jako pučmeloun, je to moc milá holka, navíc - opět úplatek - právě teď, když píšu tyhle řádky, je od Lucie na cestě poštovní balíček s tabulaturou na Město Měst, což je komplikovaná píseň od jejího otce Vlasty, takže mě čeká lámání prstů. Udělal jsem s Lucií rozhovor, takže se ho sem pokusím co nejdřív dát, tedy hned, jak ho najdu.
Recenze: Igor Nováček, www.freemusic.cz
Další z řady kapel zpracovávající po svém hudební lidové tradice svých předků jsou valašskomeziříčští Docuku. Jejich debutové album Meziřečí přináší příjemnou muziku se zdravou změnou nálad a tempa, danou i místem vzniku původních nápěvů.
Asi nejenom díky Čechomoru se u nás v posledních letech staly oblíbenými modernější úpravy starých folklórních písní. Svědčí o tom třeba i loni vydaný sampler Čarohraní, na kterém se sešla řada nejrůznějších seskupení, zpracovávajících lidovou muziku nejrozličnějším způsobem. Mezi ty zdařilejší patřili valašskomeziříčtí Docuku, kteří s písní Husle dokonce prorazili i do rozhlasového vysílání regionální rozhlasové stanice Proglas. Po řadě úspěšných vystoupení (mj. na EBU Folk Festivalu v chorvatské Pule) se skupina odhodlala k vydání debutového alba, které nazvala stylově (i dle místa svého vzniku a působiště) Meziřečí.
V Docuku se sešlo několik hudebníků z nejrůznějších hudebních oblastí - heligonkář, konzervatorista, primáš cimbálovky, folková zpěvačka či rockový bubeník. Výsledkem je zdravě vyvážená kapela s odpichem a lehkostí a se zřetelně původním uchopením folklórní látky, které na větší hutnosti a drajvu napomáhají snad jen výrazně rockově úderné bicí Karla Mikuše, známého z působení v legendární Mňáze a Žďorp.
Docuku si na svůj debut vybrali lidové písně převážně z Valašska, ale i Slovenska (Terchov, Horehroní), Maďarska či Rumunského Banátu. Několik písní je rovněž vlastních či se jedná o velmi citlivě volené úpravy původních nápěvů, všechny však vytváří nesmírně konsistentní celek, jež umí hřejivě pohladit i roztančit. Na hlubokomyšlenkovější soudy pak zde již nezbývá místa. Tohle album patří skutečně mezi ta, která skutečně nemá cenu pitvat. Vězte jen tolik, že stojí opravdu za to!
Bitka
Otevřte sa mraky
Husle
Docuku: Domrtě! (2007)
To by mělo pro dnešek stačit, příště tu budu doporučovat své známější známé (hříčky nade vše) Sklávka Janouška a Karla Markytána (s celým Ag Flekem) a pokud to konečně dodělají, i nové CD skupiny Zhasni, kterého už se nemůžu dočkat. A protože někdy se dějí divné náhody, právě volal Karlos, že se uvidíme zítra na strunách na ulici. Dobrou noc, milé děti.
1 - Husle
2 - Utopenec
3 - Kolomyjka
4 - Písmo
5 - Zezulkovy koně
6 - Otevřte sa, mraky
7 - Mamko moja
8 - Vina
9 - Bucegi
10 - Vdovička
11 - V tom hovězkém kostelíčku
12 - Adámek
13 - Bitka t
14 - Domrtě!
2 - Utopenec
3 - Kolomyjka
4 - Písmo
5 - Zezulkovy koně
6 - Otevřte sa, mraky
7 - Mamko moja
8 - Vina
9 - Bucegi
10 - Vdovička
11 - V tom hovězkém kostelíčku
12 - Adámek
13 - Bitka t
14 - Domrtě!
Recenze: Petr Tomeš,
Šestice Docuku (po valašsku honem, rychle) po svém Valmezu pojmenovala i debut Meziříčí (2003). Tvrdí, že hraje folklórbeat, jejími (mediálně asi) nejzná- mějšími členy jsou - soudím - bubeník Karel Mikuš (ex Mňága a Žďorp) a Lucie Redlová, dcera Vlasty Redla. Šikovná cérečka, která vystupuje i sama. "Svižné, melodické písničky na pomezí folklóru a bigbítu čerpají z lidového odkazu, především moravsko - slezského, polského, slovenského či balkánského. O valašských hudebních kořenech samotných hudebníků vypovídají také osobitá aranžmá a vlastní skladby, postavené na fůzi folklóru a rocku, nebo milostné balady," uvádí label Indies Happy Trails, vydavatel alba Domrtě! Jo - to by mohlo být. Třeba ale dodat, že tak činí s nasazením, nadšením až budovatelským i citem.
Slušným doporučením pro kapelu je sám její manažer Karel Prokeš z valmezského M-klubu, dlouholetý dramaturg nezávislého festiválku Valašský špalíček. Když ten vezme někoho pod křídla, tak po tom interpretovi musí Indies voblíznout všech deset. A taky že jo. Nikdy jsem neviděl Docuku živě, ale zvedám palec vzhůru. Baví mě pestrost jejich písniček. To, jak zvláční v lidových baladách a opřou se do bigbítových verzí lidovek. Těch je tu - ze čtrnácti písní - rovných šest, do některých byste však "lidový původ" neřekli. Takové dostaly pestré hudební kabáty od Jiřího Buksy (v Docuku zpěv, aku- stická kytara), Martina Kuchaře (kontrabas, sbor) či Lukáše Španihela (housle, sbor), autorem čtyř "umělých" písní je Roman Vavřík (akordeon, sbor).
V mysticky-lidové Otevřete se mraky, písničce se zajímavým aranžmá a hostující píšťalkou Radima Zenkla, nezapře zpěvačka tatíka. Však si k ní také - jako k jediné na albu - psala hudbu sama. Z cigánské Mamko moja ("Mamko moja mně sa cigán páči, bo cigán má kučeravé vlasy...") udělali reggae s hezkým sólem housliček, znějící zcela samozřejmně. Ani stopa po parodii a ve finále cigánský speed - kdo umí umí. Jako "klasická" lidovka se Utopenec netváří ani půl minuty, bicí a housličky z něj udělají pěkně splašenou záležitost. I pogo by se na ní dalo tancovat. Nekompromisním tempem tu připomínají Docuku skvělé finské šílence Eläkeläiset, jejichž novinku na FM nedávno hodnotil Pavel Zelinka. Ti ovšem svým originálním humppa stylem předělávají hity světového rocku a dokonale tak przní Nirvanu, Motorhead, Ministry, Led Zeppelin i leckoho jiného. Zvuková podobnost Docuku šialeným Finům je ještě nápadnější v ukrajinské Kolomijce, ale baladu jakou je jejich moravská lidová Písmo by Eläkeläiset nezahráli ani střízliví.
Jakmile spustí další lidové reggae Zezulkovy koně, chvilku to vypadá, že Valaši potratili rozum a střihli si cover kolovrátkového disco songu Macarena. Ale když v Koních dál o poznání zrychlí, "přitvrdí" a zpívají "Za naším před naším, javorové schody, nechoď tam šohajku, polámu ti nohy / U sůsedů dveře, na vysoké věži, nechoď tam synečku, už tam jiný běží...", mají na albu asi nejblíž k Čechomoru. Tak se na mě Valmezáci nezlobte, muselo to ven. Ale co by to bylo za kapelu hrající lidovky, nesáhla-li by i po mordýřské baladě (klidná leč zvučná Vina), po písni osudové (drsná folkorbeatová Vdovička) i té o nenaplněné lásce (V tom hovězkém kostelíčku) a zapomněla na zbojníky (Adámek) či nevěru (pomstychtivá rychlá Bitka)?
Díky rumunské instrumentálce Bucegi si ovšem s Docuku užijí i ctitelé Balkánu; a že se na ni dá tančit dost divoce! Valmezská šestka je zkrátka z rodu těch, které stopro zaujmou ve Strážnici i na etno alternativním festiválku Litoměřický kořen. Ale vědí to i pořadatelé těchto akcí?
To by mělo pro dnešek stačit, příště tu budu doporučovat své známější známé (hříčky nade vše) Sklávka Janouška a Karla Markytána (s celým Ag Flekem) a pokud to konečně dodělají, i nové CD skupiny Zhasni, kterého už se nemůžu dočkat. A protože někdy se dějí divné náhody, právě volal Karlos, že se uvidíme zítra na strunách na ulici. Dobrou noc, milé děti.
Žádné komentáře:
Okomentovat