Poslední CD mého vůbec nejoblíbenějšího muzikanta a textaře tentokrát na téma jak zahrát Boba Dylana jinak. Netroufám si bohužel cokoliv recenzovat, takže dávám slovo Jiřímu Černému - stačí kliknout ZDE. Jen dodávám - v písni Ještě není tma je krátký okamžik: Robert Křesťan dozpívá sloku, nástroje se utlumí, rytmus vrní v pozadí... a v tomhle okamžiku se ozve hlas Pavla Bobka. Neznám na albu krásnější místo.
- Ještě není tma (Not Dark Yet)
- Čím dál tíž se dejchá (A Hard Rain’s A-Gonna Fall)
- Sbohem, Angelino (Farewell Angelina)
- Seňore (Seňor – Tales of Yankee Power)
- Jak mlýn se točí svět (Simple Twist of Fate)
- U Majdy na statku (Maggie’s Farm)
- Čeká nás poslední ráno (One Too Many Mornings)
- Lily, Rosemary a Srdcovej kluk (Lily, Rosemary and the Jack of Hearts)
- Zvoní zvony (Ring Them Bells)
- Nashville Skyline Rag
- Dívka ze severu (Girl of the North Country)
Ještě není tma (Not Dark Yet)
Padají stíny, ale není kam se hnout,
nedá se spát ani zapomenout,
mám pocit, jako bych měl duši z oceli
a že mé jizvy ani slunce nezcelí.
Není kam jít, i když by bylo na čase,
ještě není tma, ale stmívá se.
Svůj pocit lidství jsem nechal někde v polích,
jako by za vším, co je krásné, bylo něco, co bolí,
přišel mi dopis, tak milý, samý cit,
napsala prostě, co měla na srdci.
A já už ani nevím, jestli ji poznám po hlase,
ještě není tma, ale stmívá se.
Viděl jsem Londýn i Paříž pozdě k ránu,
šel podél řeky až k břehům oceánu,
padl jsem na dno světa, níž než umím říct,
a v lidských očích už nehledám vůbec nic.
Jako by pravda byla vadou na kráse,
ještě není tma, ale stmívá se.
Přišel jsem na svět a zemřu, aniž bych chtěl,
všem se zdá, že se hýbám, jenže jako bych otupěl,
jen stojím a myšlenky mi běží buhvíkam,
už ani nevím, pred čím sem utíkám.
I modlitba mi zní jen jako vítr ve vlasech,
ještě není tma, ale stmívá se.
Žádné komentáře:
Okomentovat