Následující řádky píšu s vědomím, že hned, jak mě mí kamarádi potkají, dají mě přes držku.
Věc se má tak - mám doma až nemístně uklizeno a mám z toho dobrý pocit. Paradoxně jsem to já, který vždy bránil mužský přístup k věci, tedy že uklízet je třeba až ve chvíli, kdy mě začnou věci v bytě překážet, nebo se stanou díky prachu nečitelné. Ani, já se přiznávám, já uklízím rád.
Tedy, ne, že by mě to byo nějak přirozené, já prostě musím. Andrea teď trávé své všední dny v Praze, vydělává nekřesťanské a nepohanské peníze činností, které málokdo rozumí a navíc jí to jde a ještě navíc jí to baví. Já jsem doma sám.
Na filmy se vydržím koukat jen omezenou dobu (non-stop 3 dny a pak už to nejde), comicsy se dají přečíst za jednu noc a protože právě hubnu, takže se nepřecpávám, jsou tím vyčerpány skoro všechny možnosti, co dělat. Ještě tedy cvičit, ale to jsme si na fotbale zničil koleno, takže sotva chodím.
Takže jsme nejdřív začal mluvit na mončičáky (ne poprvé), pak na pračku a myčku a včera jsme vedl rozhovor s dveřmi od ložnice. Uvědomil jsem si, že mě ze samoty hrabe. To, co se nejdřív jevilo jako svoboda pohybu a vyjádření skončilo jako přiznání si, že mě Andrea chybí víc, než jsem si myslel. Chybí mě hodně.
Nikdo mě nepeskuje, nikdo mě neúkoluje, nikdo mě neštve. Po telefonu to není ono.
Takže jsem začal uklízet. Nejdřím jen tak zlehka, co to udělá. Fungovalo to, zabralo mě to čas a ještě jsem měl pocit, že jsem užitečný. Tak jsme přidal. Pak se to zvrhlo.
Mám vytřeno, vyluxováno, ustláno, umyto, setřeno, vycíděno, vypráno, usušeno, vyžehleno, zaděláno na mrkvový dort a kdybychom měli záclony, tak se teď suší. Asi vymaluju předsíň.
Takže už tom uasi rozumím, proč ženský pořád uklízejí. Ale tohle jsme nikdy nenapsal a kdykoliv to popřu.
Žádné komentáře:
Okomentovat