Hluboký spánek
USA, 1946, černobílý, 114 minut
Režie: Howard Hawks
Scénář: William Faulkner, Leigh Brackettová, Jules Furthman
Kamera: Sidney Hickox
Střih: Christian Nyby
Hrají: Humphrey Bogart (Philip Marlowe), Lauren Bacallová (Vivian), Martha Vickersová (Carmen), John Ridgley (Eddie Mars), Elisha Cook Jr. (Harry Jones), Theodore von Eltz (Geiger).
Recenze (Věroslav Hába)
Třebaže Hluboký spánek provází pověst nesrozumitelného filmu s nejasnou zápletkou, stále si zachovává své postavení mezi klasickými díly americké kinematografie. Provokativní zůstává i pro své zjevně protichůdné žánrové řazení. Je totiž vnímán jako klasická detektivka, jako své době dominující žánr film noir, ale i jako romantická komedie. Důvodů takového nesouladu je hned několik.
Chandler
Ve svém prvním románu Hluboký spánek (1939) představil Chandler svého slavného detektiva Phila Marlowa jako moderního rytíře bez bázně, hany, jakož i bez poskvrny prvotním hříchem, protože vůči sexu (a ženám) je zcela imunní. Ve velkoměstském semeništi hrabivosti, korupce a zločinu působí díky svému morálnímu kodexu jako z jiného světa. Schématický ale není, protože na sebe pohlíží se stejně nevraživým cynismem a humorem jako na všechno ostatní. Chandler jej činí vypravěčem příběhu a jeho prostřednictvím uplatňuje barvitý jazyk výstředních příměrů a břitkých postřehů, na který klade mimořádný důraz, stejně jako na dokonalé vykreslení charakterů a vystižení atmosféry losangeleského (polo)světa. Přehledné vyšetřování či jasná logika zápletky jsou pro něj lehce druhořadé. Marlowe tu řeší případ vraždy a vydírání ve vyšší společnosti, který zahrnuje drogy, nymfomanii, pornografii a homosexualitu. Chandler jimi nešokuje, ale velmi účinně je nechává plynout jako banality všedního dne.
Hawks (a spol.)
Přestože Hawks své scenáristy vyzval: „S knihou nijak nevendlujte“, on sám se úctou k předloze necítil vázán - Hluboký spánek totiž pro něj i studio Warner Bros. představoval další příležitost pro populární dvojici Bogart-Bacallová, což si oproti Chandlerovi vynutilo změny. Obě hlavní hrdinky jsou totiž tak či onak účastné na zločinech. Carmen je naprosto zkažená, Vivian, starší ze sester Sternwoodových, je navíc třikrát rozvedná, což v hollywoodské terminologii znamená společenskou nepřijatelnost. Vivian, zamýšlená pro Bacallovou, mohla mít proto spojení se zločinem jen zdánlivé, stejně tak Marlowe musel splňovat obraz atraktivního muže s hrdinskými rysy, aby nepoškodil Bogartův nově budovaný filmový image odlišný od někdejších gangsterů. První dokončená verze z roku 1945 stavěla Marlowa ještě do jednoznačně sólového postavení a kladla důraz především na detektivní pátrání. Námitky cenzury ale vylučovaly jakékoli zmínky o nymfomanii, pornografii a homosexualitě a první veřejné promítání poukázalo na potřebu rozvinout Marlowův vztah k Vivian, takže se dotáčely nejméně čtyři scény, díky nimž se Vivian stala takřka rovnocenným partnerem Marlowa a důležitou součástí zápletky.
Bogart (a Bacallová)
Přestože Bogart nebyl zpočátku pro Chandlera ideálním představitelem Marlowa, později připustil: „Bogart je ten pravý materiál. Dokáže být tvrdým chlapíkem i bez pistole v ruce a má také smysl pro humor se zneklidňujícím podtónem pohrdání.“ V jeho podání je Marlowe především tím charismatickým „Bogeyem“, který dovedl ve filmu obecný typ morálně příkladného samotáře k charakteristice muže moderní doby: je to odtažitý, nedůvěřivý, pragmatický individualista, který je přesto nakonec schopen i nadosobní oběti. Zásadním motivem jeho charakterové proměny je žena. Tento romantizující mechanismus v Hlubokém spánku završila shoda skutečného života s fikcí, neboť podobně jako na plátně se Bogart s Bacallovou sbližili i v soukromí. V tomto smyslu Hluboký spánek dotvořil Bogartovu filmovou osobnost v ideál své doby, byť tak trochu na úkor původního Marlowa.
Chandler versus Hawks
Závěrem vkládá Chandler Marlowovi do úst slova tíživé rezignace: „Co záleží na tom, kde člověk leží, když je po smrti? V kalné bažině nebo v mramorové kryptě na vrcholku vysokého kopce? Jsi mrtev, spíš hlubokým spánkem....” tolik, pokud jde i o titul filmu. Hawksův konec je mnohem povzbudivější: Marlowe hovoří s policejním inspektorem, pohled ovšem upírá k Vivian a jí jsou také adresovaná jeho poslední slova plná nepřímého, ale jasného vyznání: „Rozhodl jsem se zde zůstat.“, čímž definitivně staví romantické vyznění nad noirové prostředí i atmosféru děje.
Věroslav Hába
I Hired a Contract Killer
Recenze (Tomáš Seidl)
Jeden z nejsvébytnějších evropských filmařů posledního čtvrtstoletí Aki Kaurismäki proslul jako tvůrce minimalistických příběhů, v nichž se absurdní tragikomedie prolíná se seversky zasmušilými a sociálně laděnými (melo)dramaty. Lakonickou hříčku Smlouva s vrahem (1990), kterou režisér natočil v Londýně v angličtině, lze vnímat jako jistý protipól k předchozímu znamenitému, chvílemi ale až mrazivě bezútěšnému dramatu Děvče ze sirkárny, vzniklému v témže roce. Její humor těží především z využívání klišé klasických gangsterských filmů a osudových romancí.
Protagonistou příběhu je zamlklý osamělý francouzský úředník Henri Boulanger (Jean-Pierre Léaud), který po patnácti letech oddaných služeb v kafkovsky pochmurných kancelářích královských vodáren v Londýně dostane kvůli privatizaci hodinovou výpověď. Po dvou nevydařených pokusech o sebevraždu si najme zabijáka, aby ukončil jeho život, který pro něj ztratil smysl. Krátce nato se však seznámí s prodavačkou růží Margaret (Margi Clarkeová), díky jejímž „modrým očím“ dostane novou chuť do života. Jeho kroky ale sleduje profesionální vrah (Kenneth Colley), jemuž zbývají dva měsíce života a chce „rozdělanou práci“ dokončit...
Hra se žánry
Paradoxní téma člověka, jenž si v bezvýchodné situaci objedná svoji vraždu a později si to rozmyslí, se objevuje například v románu Julese Vernea Číňanovy trampoty v Číně/O život (1879), zfilmovaném jako bláznivé dobrodružství pod titulem Muž z Hongkongu (Les tribulations d'un chinois en Chine, 1965). Ve filmu bylo dále zpracováno v různých žánrových modifikacích: jako „wilderovská“ černá komedie (Der Mann, der seinen Mörder sucht/Muž, který hledá svého vraha, 1931), jako politická satira (Skandál Bulworth/Bulworth, 1998) či jako akční drama (Emmettův cíl/Emmett's Mark, 2002). Kaurismäki však zamýšlel natočit poctu anglickým komediím typu Last Holiday (Poslední dovolená, 1950). A nejen jim: film absorbuje i ozvuky francouzské nové vlny, především Truffautovy „černé“ gangsterky Střílejte na pianistu (Tirez sur le pianiste,1960).
I v Kaurismäkiho snímku rezonuje svérázná inspirace americkými filmy „noir“. Odehrává se převážně v příšeří, je situovaný do zakouřených barů a do stroze zařízených ošuntělých hotýlků v zastrčených čtvrtích, objevují se v něm osudové ženy i (podobně jako v Truffautově filmu groteskně zkarikovaní) gangsteři. Melancholickou atmosféru příběhu, který kameraman Timo Salminen zachytil v dlouhých, statických záběrech, ponořených mnohdy do temných stínů, jako vždy u Kaurismäkiho dokresluje i převzatá hudební složka. Retro náladu evokují skladby jazzové zpěvačky Billie Holidayové, prostor však dostávají i jiné žánry a osobnosti: například kolumbijský „král tanga“ Carlos Gardel či frontman punkové skupiny The Clash Joe Strummer.
Kamenná tvář
Modelové „kalendářové“ situace, ale i na nezbytné minimum redukované a pateticky přepjaté dialogy ironicky odkazují k němým melodramatům. Tuto režisérovu inklinaci, která vyvrcholila natočením filmu Juha (1999), potvrzuje i herecká akce. Roli asketického úředníka, jehož největším vzrušením v životě dosud bylo zalévání květin a poslech rádia, Kaurismäki výjimečně nesvěřil svému příteli a „dvornímu herci“ Mattimu Pellonpääovi, ale pro novou diváckou generaci znovuobjevil Jeana-Pierra Léauda. Někdejší představitel Truffautova „alter ega“ Antoinea Doinela pod kamenně nehnutou tváří váhavého muže dusí emoce, které občas vytrysknou v toporně přepjaté gesto (jeho projev místy připomene grotesky s Busterem Keatonem).
Filmem, věnovaným památce britského režiséra Michaela Powella (1905-1990), prostupují subtilně úsporný humor a nonsensové gagy, ale tradičně i Kaurismäkiho empatické porozumění pro lidi na okraji společnosti, kteří nepřestali hledat světla v soumraku.
Tomáš Seidl
Žádné komentáře:
Okomentovat