První den
Grossglockner
Úterý, 28. října 2009
Naše rychloexpedice se již od začátku nesla ve znamení svého prvotního organizátora - Kachny. Jednoduchý plán (prostě pojedeme do San Marina, vole), jednoznačné cíle (co nejvíc, debile, hlavně Pisu), organizační zajištění (sežeň auto) a přátelská atmosféra (bolí mě hlava, nemluvte na mě). Aha, málem bych zapomněl, taky s námi byla ONA. Start byl stanovený na úterý, v pět hodin ráno, což se kupodivu skoro na minutu přesně i podařilo, i když jsme kvůli tomu musel vstát ve tři, abych ty dva pitomce (Kachnu a Žáčka) mohl v půl páté vykopat z jejich pelechů u Kachny doma. Dokonce i ten batoh jsem odnesl. Za odměnu se nechali pozvat na Rozvadově k McDonaldovi. Cesta přes Německo byla standardně nudná až fádní, legrace začala u Rakouských hranic, kdy se ukázalo, že jedna ze dvou věcí, které měl zajisti Kachna zajištěná není. Neměli jsme reflexní vestu, přišla nás jen na 8 EUR na benzínce. Má telefonní navigace ukázala svoji dobrodružnou a levicově orientovanou povahu, neustále nás nabádala, ať sjedeme vlevo, v tunelu nám radila, ať se otočíme a několikrát nás zavedla do zapadlého údolí mimo dálnici, prohlédla si to tam a zase se vydala nazpátek. Doma se pak zpětně ukázalo, že si občas taky zapnula přístup na internet, takže mě to vyšlo na dalších cca.100 EUR vícenákladů. Grossglocner Hochalpenstrasse byla kouzelná, i když drahá (27 EUR), Kachna nám až skoro pod vrcholek Grossglockneru tvrdil, že to ještě není on, že tohle jsou jen nějaké bezvýznamné kopečky, ty pravé Alpy budou mnohem vyšší. Když se ukázalo, že kecá, simuloval bolest hlavy, vyčerpání a prasečí chřipku. V nočních hodinách jsme projeli Dolomity, já si koupil uzenou šunku a protože u Modemy už byla tak hustá mlha, že se dala nejenom krájet, ale i balit do celofánu, vyhlásil jsme stav nouze a šli jsme spát.
***
Druhý den
Passo delle Radici, Pisa, Voltera, San Gimignano
Úterý, 29. října 2009
Na cestu jsme se vydali brzy ráno, aby nás místní vinaři nezmlátili, že jim spíme na zahradě. Mlha se skoro rozplynula, takže když jsme zabloudili za Mantovou cestou na Passo delle Radici, bylo to prokazatelně něčím jiným. Posádka se ukázala jako nesvéprávná - Kachna simuloval bezvědomí, Žáček zvrací. Oba byli zaskočení, že v horách jsou zatáčky. Oběd jsme si dali na Passo delle Radiči, zakouřili, popili a upadli do zdravého, opileckého spánku vyčerpaných řidičů (já). Naposled si pamatuju, že jsem mával z okýnka na nějaké Italy a pak mě vzbudili až v Lucce. Prohlédli jsme si ji jen zběžně z jedoucího vozu (to je to vopevnění, pitomci, tady zahni na Pisu) a jeli do dalšího města - do metropole na řece Arno, kde se věže staví jedině šikmě. Kachna si všechno vyfotil, chvíli šmíroval zoomem líbající se páry na druhé straně Náměstí zázraků (asi že je zázrak, že jim ta věž ještě nespadla), nakoupil magnetky a leporelka za asi 20 EUR a hnal nás sprintem k moři, naštěstí jsme ale znal cestu, takže jsme se skoro neztratili. V moři jsem se ale koupal jen já, ty dva měkejši tam nevlezli, Kachna simuloval rýmičku a Žáček simuloval potřebu se pak vysprchovat, ale když sprcha nejni, tak sprcha nejni... Ještě večer, už za tmy jsme se přesunuli do Voltery, celou si ji v klidu prošli, neb byla úplně prázdná a Kachan nás nahnal ještě do San Gimignana. To byla taky příjemně prázdné. Absolvoval jsem to v klidu jen proto, že ta města znám, už jsme v nich několikrát byl a tak jsem jen nasával novou atmosféru. Být tu poprvně, shodil bych ho z hradeb. Spali jsme před Sienou někomu na zahradě, kolem nás vyli vlci.
***
Třetí den
Siena a Florencie
Úterý, 30. října 2009
Ranní přesun do Sieny byl pastí - do Sieny se zajet z dálnice dalo, ven už ne. Dali jsem si mléko, já tunu zmrzliny, protáhnul jsem ty dva po uličkách a přes Pallazo di Campu a Duomo, všichni byli spokojení, parkovali jsem před fitkem dole u městké brány, nezmlátili nás, jen nám zatarasili cestu autem a museli jsme čekat, až skončila hodina aerobiku pro seniorky. Jedna seniorka nám pak hrozila na rozloučenou. Florencie byla kupodivu stále ještě plná lidí, chvíli jsme bloudili, ale nakonec jsme našli řeku a podél ní šli k Mostu Zlatníků (kýč a hnus plnej lidí), k radnici (boží socha koně nad hlavou, David má malýho famfulína), k dómu (je narvanej mezi domy, takže zblízka je to prostě jen bílá vysoká zeď) a ke zlatým dveřím (prostě dveře, co se lesknout a všichni na ně čumí). Fuj, pořád se mě to město moc nelíbí.
***
Čtvrtý den
San Marino a Benátky a domů!
Úterý, 28. října 2009
Většinu noci jsme se přesouvali přes Apeniny k San Marinu - cesta se klikatila tak, že bylo blbě už i mě, pak padla tma a cesta se začala stále zužovat, až skončil asfalt a my jeli nějakou kamzičí stezkou. Kupodivu jsme San Marino strefili, navigaci to myslím zachránilo život. Spali jsem na nějaké vinic, byla kosa jako prase. Ranní prohlídka San Marina se nám asi líbila z celé expedice nejvíc, protože město bylo tiché, prázdné a v krámu s chlastem na nás mluvili česky. Obešli jsme všechny čtyři hrady a kochali se do systosti. San Marino je moc pěkné místo, kde by se dalo žít. Kachna má závratě, abych nezapomněl. To jen do sbírky k tomu, že nemá orientační smysl. Teď mě napadá, proč zrovna s ním jezdím na hory? Přesun do Benátek jsme neprozřetelně svěřili opět navigaci, která se nám po 300 kilometrech odměnila radou "Nyní se naloďte na trajekt". Byl jsem velmi sprostý. Benátky jsem vynechal, odvezl jsem ty dva a počkal u továrny, mám už Benátek plný zuby. V noci jsme se dlouhou jízdou dopravili až domů, kde jsem konečně usnul v posteli. Howg.
***
Großglockner 3798 m n. m. (Wikipedie)
je nejvyšší hora Rakouska, která se nachází ve skupině Glockner patřící do Vysokých Taur a na hranicích spolkových zemí Korutany a Tyrolsko. Jméno hory Štíhlá, ledovcovo-skalnatá pyramida v bočním výběžku hlavního alpského hřebene připomíná svým tvarem zvon – odtud název „Velký zvon“ (Großglockner). Prvovýstup Jako první vystoupil na vrchol Großglockneru 28. července 1800 pětičlenný tým z početné expedice, která byla zorganizována na popud biskupa Franz-Xavera Salm-Reifferscheida z korutanské diecéze Gurk. Členy vrcholové skupiny byli bratři Martin a Sepp Klotzovi, farář Horasch a dva tesaři. Skupina Glockner Horská skupina Glockner (Glocknergruppe) je jednou ze sedmi částí, na něž se člení Vysoké Taury. Leží na území Korutan, Tyrolska a Salcburska. Na severu je ohraničena řekou Salzach. Na západě ji od skupiny Granatspitzen odděluje Stubachtal a od skupiny Venedigeru Tauerntal. Jižní hranicí tvoří Kalser Tal a Leitertal. Z východu ji uzavírá sedlo Hochtor, Seidlwinkl a Rauristal. K významným horám patří kromě Großglockneru také Großes Wiesbachhorn (3564 m), Johannisberg (3453 m), Hoher Riffl (3338 m), Fuscherkarkopf (3331 m), Kitzsteinhorn (3203 m). Skupina Glockner patří k nejvíce vyhledávaným oblastem rakouských Alp, nejznámějším střediskem je Kaprun. Velká část skupiny náleží do Národního parku Vysoké Taury (Nationalpark Hohen Tauern).
***
Siena Siena je město ležící uprostřed italského Toskánska, je hlavním městem stejnojmenné provincie. Do všeobecného povědomí se Siena zapisuje jako historické kulturní město s výborně zachovalým středověkým architektonickým dědictvím. Proto je Siena zapsána na seznam památek světového dědictví UNESCO.
Známé je především náměstí Piazza del Campo. Po obvodu tohoto náměstí každým rokem vede trasa tradičního dostihu, tzv. Palio, při kterém spolu soupeří jezdci z jednotlivých čtvrtí města. Čtvrť, která vyhraje, má poté právo uspořádat bujarý večírek ve čtvrti, která dostih prohrála, a to bez jakýchkoliv postihů. Centrum města je obklopeno několika branami, spojených systémem hradeb. Za svou zachovalost vděčí především faktu, že během druhé světové války nebylo na rozdíl od většiny ostatních italských měst vybombardováno. Florencie Florencie (italsky Firenze) /firɛːntse/ je metropole italského Toskánska, ležící na řece Arno. Ve středověku byla Florencie centrem významné městské republiky, která se za vlády rodu Medicejských přeměnila na toskánské vévodství (1531), které se později stalo velkovévodstvím (1569). V dobách republiky a především za Medicejských došlo k velkému kulturnímu rozkvětu města. V 15. století se Florencie stala kolébkou renesance a kulturním centrem severní Itálie. Od roku 1982 je historické centrum Florencie zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO. Dějiny města Římské období Florencie byla založena roku 59 př. n. l. na pravém břehu Arna římskými vojáky – veterány Julia Caesara a získala název Colonia Florentia - Kvetoucí. Sídlo typu vojenského tábora mělo obdélníkový tvar se čtyřmi branami na každou světovou stranu. Hradby procházely dnešním Piazza del Duomo na severu, Piazza della Signoria na jihu, Via del Tornabuoni na západě a Via del Proconsolo na východě. Do roku 150 n. l. bylo ve městě vybudováno forum (na místě dnešní Piazza della Repubblica), kapitol, chrám, lázně, akvadukt a amfiteátr. Ekonomický rozvoj antického města byl spojen s blízkostí silnice Via Cassia vedoucí z Říma do severní Itálie. Dále měla nová kolonie spojení se zdejšími etruskými městy a po Arnu také se Středozemním mořem. Díky tomu se z Florencie se stalo v prvních dvou staletích významné obchodní středisko. Ve městě se začali usazovat obchodníci přicházející z východu, kteří přinesli do kraje ve 3. století křesťanství. Nová víra se zpočátku šířila pomalu. Významnější nástup nastal až po roce 393, kdy se do Florencie uchýlil sv. Ambrož, vyhnaný z Milána. Ambrož zasvětil roku 393 nejstarší kostel na severním předměstí sv. Vavřinci (San Lorenzo) a ustavil tu biskupa. To znamená, že se San Lorenzo stal původní florentskou katedrálou. Na přelomu 4. a 5. století vznikl další kostel na levém břehu Arna - Santa Felicita (někdy bývá považován za nejstarší kostel ve městě). Po smrti prvního biskupa roku 433 bylo biskupské sídlo přeneseno do Baptisteria San Giovanni, které se poté stalo na dlouhá léta florentskou katedrálou. Středověk Po pádu západořímské říše byla za barbarských vpádů pustošena Florencie i celé Toskánsko a nastal zde hospodářský a politický úpadek. Ke krátkému rozmachu došlo za vlády Byzance v letech 553 - 569. Langobardi, kteří přišli do severní Itálie roku 568, měli o zničenou Toskánu zájem pouze z obranného hlediska proti jižnějším državám Byzantinců. Toskánsko Tuscia se v té době stalo vévodstvím, rozčleněným na menší podvévodství. Nejvýznamnějším střediskem byla Lucca, kterou Langobardi zřejmě dobyli jako první toskánské město. Vedle Luccy prosperovala zřejmě i Pisa jako obchodní námořní i opěrný bod. Ostatní toskánská města byla včetně Florencie zanedbávána. V 6. století žilo ve městě sotva tisíc obyvatel, v 7. století jejich počet ještě poklesl. Toskánsko a Florencie se začaly znovu vzmáhat v 8. století, poté co 774 dobyl langobardskou říši Karel Veliký. Došlo zde k rozvoji obchodu a měst. V polovině 9. století byla založena toskánská marka s centrem v Lucce - poprvé je v pramenech zmíněna k roku 934. V té době zde již panovaly feudální poměry a města byla v moci feudální vrchnosti, především biskupů. Roku 1032 získala markrabství hrabata z Canossy. Poslední členka rodu Matylda Toskánská se stala toskánskou markraběnkou roku 1076 po smrti svého otce a bratra a přesídlila z Luccy do Florencie. Věhlas města jako oblíbeného sídla markraběnky začal stoupat a Florencie se znovu začala přeměňovat ve kvetoucí obchodní středisko. V sporu Řehoře VII. s císařem Jindřichem IV. poskytla Florencie podporu Matyldě, která byla horlivou přívrženkyní papeže. Rivalita císařů a papežů později významně poznamenala osudy dějiny Florencie. Matylda odkázala své državy papeži. Toskánská města včetně Florencie využila po její smrti (1115) zápasu mezi císařstvím a papežstvím a emancipovala se během 12. století z moci feudálních pánů. Ve Florencii se důležitým obdobím pro formování samosprávy stalo 13. století.
***
Pisa /ˈpiːsa/ (latinsky Pisae) je město v Toskánsku, hlavní město stejnojmenné provincie. Město má rozlohu 185 km² a zhruba 88 400 obyvatel. Město se nachází na březích řeky Arno, 10 km východně od ústí. Pisa je známá po celém světě díky své šikmé věži na Piazza dei Miracoli (Náměstí zázraků).
Historie
Pisa byla založena na ústí řeky Arno pravděpodobně Řeky. Podle latinských spisovatelů vznikla ve 13. století př. n. l., 550 let před založením Říma. Dočasně patřila Etruskům a za Římanů byla jedním z center vlády nad Středozemním mořem. V středověku byla důležitým obchodním přístavem a jednou z námořních republik (repubbliche marinare). Díky velkému přístavu Pisa živě obchodovala, stala se soupeřem Janova a Benátek. Ve 12. a 13. století ovládla Sardinii, Korsiku a většinu pobřeží směrem na jih. Teprve porážka v námořní bitvě s Janovem v roce 1284 a postupné zanášení přístavu bahnem ukončily toto zlaté období. V roce 1405 se město dostalo pod nadvládu Florencie. Medicejští podporovali vědu, umění a obnovili pisánskou univerzitu, na které koncem 16. století učil i zdejší rodák Galileo Galilei. V novověku se ústí přemístilo a přístav zmizel. Místní univerzita se stala známou a v dnešní době je to známé univerzitní centrum. Ve 20. století se Pisa stala turistickým městem. Šikmá věž v Pise Šikmá věž (Torre pendente) se nachází v Itálili v Pise. Stojí na Náměstí zázraků (Piazza dei Miracoli) , společně s dómem (katedrálou) a kruhovým baptisteriem (křestní kaplí). Je vysoká 56 metrů. Věž je postavena z bílého mramoru. Výstavba samostatně umístěné cylindrické (samozřejmě svislé) zvonice byla zahájena v roce 1173, ale už krátce po začátku stavby v roce 1173 se začala naklánět. Důvodem jsou mělce založené základy v měkké hornině. Zajímavostí je, že věž se původně nakláněla na opačnou stranu. Stavitelé se rozhodli náklon vyrovnat tím, že do země k základům házeli kameny a větve. Plán sice vyšel a věž se vyrovnala, ale později se začala naklánět znovu, tentokrát na opačnou stranu. Když v roce 1185 dosáhla výšky tří pater, projevilo se jasně její naklonění. Práce byly přerušeny, ale o 90 let později byla nakloněná věž protažena o další poschodí. Nový architekt se pokusil zastavit další naklánění tím, že další patra stavěl mírně nakloněná na druhou stranu, aby se změnilo těžiště věže. Tento plán vyšel a věž se dále nakláněla mnohem pomaleji. Stavitelé nakonec rezignovali na realizaci původního projektu (měla se stát nejvyšší zvonicí své doby) a v roce 1350 bylo šesté patro zakončeno stolicí pro zavěšení zvonů. Protože se vychýlení vrcholu věže ve 20. století zvětšilo na více než 5 metrů, byla v roce 1990 věž pro veřejnost uzavřena a začaly intenzivní záchranné práce. Do země byla mimo jiné zapuštěna železná lana, která základy upevňují, Specielními stavebně technickými postupy byla pomalu a opatrně odsávána část měkkého jílovitého podloží nacházejícího se pod základy věže. Sklon věže se začal postupně zmenšovat a v současné době je vychýlení věže jen cca 3 metry. Proto byla nedávno věž opět otevřena. San Gimignano San Gimignano je město v Itálii, v oblasti Toskánsko a provincii Siena. San Gimignano je proslulé svou jednotnou středověkou architekturou a svými 15 věžmi. Stará část města je od roku 1990 zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO. Historie Příběh tohoto toskánského městečka začíná ve 4. století př. n. l., kdy byla na místě, kde se nyní San Gimignano nalézá, založena etruská osada, pojmenovaná Velathri podle bohyně lesů. Za dob antického Říma bylo známé jako Silvia. Své nynější jméno získalo až později, podle Svatého Gemignana, biskupa modenského, který za ostrogótských válek (6. století) zachránil město před řáděním barbarského krále Totily. Ještě v 11. století bylo San Gimignano pouhá vesnička sestávající ze 4 domů, ale už o sto let později se z něj stala (1199) městská komuna. Město získalo své bohatství díky výhodné poloze (nacházelo se totiž na Via Francigena, obchodní spojnici mezi Itálií a Francií), pěstování šafránu a také vinné révy – odrůdy Vernaccia. Jednotlivé šlechtické rody stavěly nejen honosné paláce, ale také obranné věže – ve 14. století jich zde stálo přes 70. Do dnešních dob se dochovalo 15. V této době také vznikla většina uměleckých děl nacházejících se ve městě. 14. století bylo také ve znamení krvavých půtek mezi guelfy z rodiny Ardinghelli (na straně papeže) a ghibellinskými (procísařskými) Salvuccii. Po téměř 100 letech bojů požádalo město o pomoc Florencii. Florenťané přišli, nastolili pořádek, ale už neodešli. Sangimignanští měšťané snášeli nadvládu Florencie těžce. Nejvíce je zkrušily obchodní restrikce, které také zruinovaly export. Aby zlomili jakýkoli odpor, postavili Floreňťané pevnost Rocca. Město postupně upadalo. Ironií osudu je, že právě proto se město zachovalo v nezměněné gotické podobě, bez pozdějších přístaveb. Ve 20. století se stalo vyhledávaným turistickým cílem. Pamětihodnosti Městské opevnění románský kostel San Francesco Piazza della Cisterna Vecchio Palazzo del Podesta bazilika Nanebevzetí Panny Marie paláce a věže Bazilika Nanebevzetí Panny Marie Je jedním z nejkrásnějších příkladů románské architektury v Toskánsku. Byla vysvěcena 21. prosince 1148 papežem Evženem III. Interiér baziliky je vyzdoben freskami od Benozza Gozzoliho, Bartola di Frediho a Taddea di Bartola. Největším pokladem baziliky je ale kaple Sv. Finy, místní světice, s freskami Domenica Ghirlandaia. Palazzo Comunale V tomto paláci, postaveném v roce 1288, sídlila městská rada. Tento palác má také nejvyšší věž ve městě. Postavit si vyšší byl zločin. V paláci se nachází také Dantova místnost, která připomíná umělcův krátký pobyt ve městě. Je vyzdobena freskami, z nichž si největší pozornost zaslouží Menší Maesta ze 14. století od Lippa Memmiho, která napodobuje Martiniho fresku na radnici v Sieně. V prostorách paláce se dnes nachází městské muzeum
***
San Gimignano (Wikipedie)
San Gimignano je město v Itálii, v oblasti Toskánsko a provincii Siena. San Gimignano je proslulé svou jednotnou středověkou architekturou a svými 15věžmi.
Stará část města je od roku 1990 zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Historie
Příběh tohoto toskánského městečka začíná ve 4. století př. n. l., kdy byla na místě, kde se nyní San Gimignano nalézá, založena etruská osada, pojmenovaná Velathri podle bohyně lesů. Za dob antického Říma bylo známé jako Silvia. Své nynější jméno získalo až později, podle Svatého Gemignana, biskupa modenského, který za ostrogótských válek (6. století) zachránil město před řáděním barbarského krále Totily.
Ještě v 11. století bylo San Gimignano pouhá vesnička sestávající ze 4 domů, ale už o sto let později se z něj stala (1199) městská komuna. Město získalo své bohatství díky výhodné poloze (nacházelo se totiž na Via Francigena, obchodní spojnici mezi Itálií a Francií), pěstování šafránu a také vinné révy – odrůdy Vernaccia. Jednotlivé šlechtické rody stavěly nejen honosné paláce, ale také obranné věže – ve 14. století jich zde stálo přes 70. Do dnešních dob se dochovalo 15. V této době také vznikla většina uměleckých děl nacházejících se ve městě.
14. století bylo také ve znamení krvavých půtek mezi guelfy z rodiny Ardinghelli (na straně papeže) a ghibellinskými (procísařskými) Salvuccii. Po téměř 100 letech bojů požádalo město o pomoc Florencii. Florenťané přišli, nastolili pořádek, ale už neodešli. Sangimignanští měšťané snášeli nadvládu Florencie těžce. Nejvíce je zkrušily obchodní restrikce, které také zruinovaly export. Aby zlomili jakýkoli odpor, postavili Floreňťané pevnost Rocca.
Město postupně upadalo. Ironií osudu je, že právě proto se město zachovalo v nezměněné gotické podobě, bez pozdějších přístaveb. Ve 20. století se stalo vyhledávaným turistickým cílem.
Pamětihodnosti
Městské opevnění
románský kostel San Francesco
Piazza della Cisterna
Vecchio Palazzo del Podesta
bazilika Nanebevzetí Panny Marie
paláce a věže
Bazilika Nanebevzetí Panny Marie
Je jedním z nejkrásnějších příkladů románské architektury v Toskánsku. Byla vysvěcena 21. prosince 1148 papežemEvženem III. Interiér baziliky je vyzdoben freskami od Benozza Gozzoliho, Bartola di Frediho a Taddea di Bartola. Největším pokladem baziliky je ale kaple Sv. Finy, místní světice, s freskami Domenica Ghirlandaia.
Palazzo Comunale
V tomto paláci, postaveném v roce 1288, sídlila městská rada. Tento palác má také nejvyšší věž ve městě. Postavit si vyšší byl zločin. V paláci se nachází také Dantova místnost, která připomíná umělcův krátký pobyt ve městě. Je vyzdobena freskami, z nichž si největší pozornost zaslouží Menší Maesta ze 14. století od Lippa Memmiho, která napodobuje Martiniho fresku na radnici v Sieně. V prostorách paláce se dnes nachází městské muzeum.
***
San Marino (Wikipedie)
San Marino (oficiálně: Republika San Marino, italsky zní plný název Serenissima Repubblica di San Marino - Nejjasnější republika San Marino) je malýjihoevropský stát (podle počtu obyvatel 2. nejmenší evropský a 5. nejmenší na světě) ze všech stran obklopený Itálií. Leží v italském vnitrozemí, nedalekoturistického centra Rimini. Platidlem je Euro. Nejvýznamnějším odvětvím ekonomiky je turistický ruch. Přes obecně rozšířený názor země není daňovým rájem.
Historie
San Marino je pravděpodobně nejstarší stále existující republikou na světě. Bylo údajně založeno v roce 301 zkušeným budovatelem označovaným jako St. Marinus (oficiálně se jako den založení udává 3. září. Stalo se legální součástí Římské říše. Jeho psaná ústava však byla přijatá až 8. října 1600. S malým národem navázala oficiální styky nejdřív Francie za vlády Napoleona roku 1797, další evropské národy se připojily v roce 1815 na Vídeňském kongresu. San Marino sice bylo svrchovaným státem, ale se silnou závislostí na Itálii, kterou bylo úplně obklopeno od celkového sjednocení v 19. století.
Giuseppe Garibaldi, který začal sjednocovat Itálii kolem roku 1860, musel na čas najít útočiště v San Marinu před svými nepřáteli. Zde získal významnou pomoc,peníze a dodávky od občanů a vůdců San Marina, což umožnilo pokračování jeho kampaně za sjednocení. Na oplátku údajně Garibaldi garantoval, že San Marino bude vždy nezávislým svrchovaným státem.
Politika
Velká generální rada (šedesátičlená) je volena všelidovým hlasováním každých 5 let. Volí ze svého středu dva kapitány regenty. Volí také Radu dvanácti.
Kapitáni-regenti (Capitani Reggenti) vykonávají funkci hlavy státu. Jsou voleni každých šest měsíců - 1.dubna a 1.října. Společně řídí Velkou generální radu(Consiglio Grande e Generale), Státní kongres a Radu dvanácti(Consiglio dei XII). Mají vůči sobě právo veta.
Státní kongres zastává výkonnou moc. Jde o vládu deseti ministrů - tří tajemníků a sedmi poslanců.
Rada dvanácti zastává funkci nejvyššího soudu. Soudci z důvodu nestranosti nemohou být občany San Marina (výjimku tvoří pouze smírčí soudce). Funkční období rady trvá 5 let.
Geografie
San Marino je uzavřená enkláva v Itálii, na hranici mezi italskými regiony Emilia-Romagna a Marche. V jeho topografii dominuje Apeninské horské pásmo, a proto má poměrně drsný terén. Nejvyšší bodem země je hora - Monte Titano, jejíž nadmořská výška je 755 metrů. Součástí enklávy není ani jedna většívodní plocha o nějaké významné velikosti.
Klima je typicky středomořské, s teplými léty a mírnými zimami. San Marino je třetí nejmenší země v Evropě, menší jsou jen Vatikán a Monako.
***
 |
| Fotogalerie Picasa |
Žádné komentáře:
Okomentovat