Čím začít, můj milý deníčku? Že jsem byl tři dny před odjezdem v posteli, potil se jako blázen a venku bylo 35 stupňů ve stínu? Že jsme tradičně odjeli šíleně pozdě a tudíž byla většina cesty potmě, a já potmě řídím strašně nerad? Že jsme hledali, kde bydlí Iva, protože si to Kachna nedokázal zapamatovat a telefon na ní neměl? Že si nás velkej Rosťa přišel raději prohlídnout, aby měl jistotu, že bude Blecha alespoň trochu v bezpečí, mimo morální dosah nás, psychopatů? Že jsme ho obalamutili, my, psychopati? Nebo, že si pro změnu mě přišli prohlédnout Cuřínovi a několikrát zopakovali, že oni by tedy rozhodně tohle nepodnikli, ale když má Helča svojí hlavu...?
Dobrá, tak asi od začátku: Marod jsem byl, nějak jsem nerozdýchal předchozí Ohři a abych mohl odjet do Karpat, vzal jsem si v práci drahocenné volno, celé dva dny a díval se oknem, jak venku zuří léto. Ale vyplatilo se to, uzdravil jsem se. O odjezdu asi nemá smysl se nějak rozepisovat, jsou to kokoti a kokoti už navždy zůstanou, protože jakýkoliv domluvený čas chápe Kachna i David pouze jako orientační doporučení a ne závaznou domluvu. Takže jsme vyjížděli kolem osmé večer, namísto původních pěti hodin odpoledne a jediný úsek, který jsem viděl za světla, byla D5 mezi Plzní a Prahou, což je k zešílení, protože to jsem nedávno jezdil i 12x do týdne.
Hledání Ivy - člověk by předpokládal, že když někoho pozvu na výlet do hor, vezmu si na něj telefonní číslo, nebo si alespoň zjistím, kde bydlí. Ne tak Kachna, ten mobil nepotřebuje a skvěle se orientuje. Jezdili jsme jako pitomci po Slovanech dobře půl hodiny, než Kuba přes pět dalších lidí číslo na Ivu zjistil a správnou adresu seznal. Mezi ploty to je, jak výstižné.
Cuřínovi oproti tomu číhali plíživě na lavičce před domem a když jsem Helču a Kubu nakládal, přišli si mě okouknout a měli nevhodné poznámky o smyslu celé výpravy. Neschopnost připustit, že se život dá žít i jiným způsobem, než je ten můj, považuju asi za vůbec nejhorší vlastnost, snad mě to jednou, až budu mít nedejbože děti, mine a nebudu je ztrapňovat tím, že se budu chovat jako idiot.
Pan Staněk, zkušený horal se přišel jenom podívat, kdo všechno jede a kecy si naštěstí nechal, což jsem, ocenil. Machule se vyskytla taky, aby Blechu sbalila, ale popravdě nevím, jestli to bylo za potřebí. Pro zajímavost uvádím hmotnosti batohů:
Kachna: 26 Kg
Denny: 22 Kg
David: 22 Kg
Blecha: odhadem 24 Kg (proto nechápu, k čemu jí byla Machule platná)
Ivča: netuším
Helča: 13 Kg (!!!)
Kuba: 14 Kg (!!!!)
Něco dělám při balení asi špatně.
Vyjeli jsme. Natankoval jsem u Rokycan na Shellce a dali jsme si sraz na Česko-Slovenských hranicích. Blecha chvíli řídila, zabila nás málem jen jednou, když si spletla najížděcí pruh s normálním pruhem a chvíli v něm stála a koukala, co kde lítá (pak o tom kafrala ještě týden, i když jsme ji všichni několikrát ujistili, že se nic nestalo), tma byla vůkol a tak dál a tak dál.
Nahrál jsem si na CD 150 písní v MP3, což mělo za následek, že Blecha 138x nadávala, že to poslouchat nebude. Na milost vzala jen Kosmonauta a AC/DC.
Na hranicích jsme zakoupili dálniční známky a dali si sraz na hranicích mezi Maďarskem a Rumunskem.
2. den
sobota, 10. července 2010
Ranní dojezd
Na hranicích s Rumunskem jsme byli jako první, druhý vůz totiž nedisponuje takovou přesunovou rychlostí, jako ten náš a vzhledem k tomu, že přes celé Maďarsko (až na posledních asi 30 km) vede úžasně rovná a nehrbolatá dálnice, my to hnali cca. 150 Km/h, David o 30 míň.
Dojeli jsme doprostřed polí, navigovala Blecha a navigovala dobře, rozvalili se na trávu a čekali na skupinu B. Za dvě hodiny nám skupina B psala, že je na jiném přechodu, konkrétně na státovce na Arad. Bylo to sice v přímém rozporu s původní domluvou ("Sejdeme se na přechodu, co je hned u Szegedu, je to skoro ve městě"), ale Kachna křičel tak dlouho, až jsme za ním přijeli.
V Rumunsku, zcela překvapivě, kvalita silnice téměř pokračovala v nastoleném trendu - asfalt kvalitní, hladký, silnice široká. Prosvištěli jsme kolem Aradu a pokračovali po silnici číslo 7 na Devu. Klikatila se pěkně, mrcha, předjíždět se skoro nedalo. V Devě, uondáni sluncem, natankovali jsme plné nádrže a pokračovali přes Simerii (tam jsem už byl s Honzou a s Digim v roce 1996, docela se to nezměnilo) do Petrosani (čtou to "Petroščani"). Tady už se kvalita silnice zhoršila o několik tříd, některé díry připomínali pasti na obrněná vozidla pěchoty.
Nejhorší úsek ale začal za Petrosani. Ačkoliv byla silnice 67C značená na mapě jako státovka a dokonce ji tak chápal i Google, ve skutečnosti se jednalo o stavbu silnice, která ještě nebyla dokončená. Tady se poprvé ukázal Rumunský obyčej něco slíbit (silnici), zanést to do dokumentů (mapa) a pak, zvolna, na tom začít pracovat. Nejprve jsme jeli příjemným kaňonem podél řeky, rumuni u té řeky tradičně piknikovali, to ono dělají v podstatě non-stop, pak jsme přejeli sedlo mezi Paringem a Lotru, to už byla cesta šíleně do kopce a samej kráter, sklesali jsme zase dolů, tam byl překvapivě asfalt a vypadalo to, že cestu OPRAVUJÍ (v Rumunsku jev nevádaný) a pak už nás čekala zmíněná státovka 67C, alias známá TransAlpina Road.
Ze začátku to vypadalo dobře, ale za mostem jako když utne a ze silnice se stala lesní cesta, vybagrovaná nedávno do strání s vahů, rozježděná technikou a poznamenaná sesuvy půdy. Nechtěl jsem tomu ani věřit, co všechno dokáže Octavia projet.
Nahoře se pásli oslíci, ovečky, včeličky bzučeli, Kachna kvákal... příroda všude kolem. Pokochali jsme se okolím a sjeli na místo, kde měl být náš první kemp, protože už bylo mezitím odpoledne. Vyložili jsme posádky a jeli s Kachnou zaparkovat auta do civilizace, což se nám i podařilo, jen pak šlapat zpátky do hor 10 km už taková prdel nebyla.
3. den
neděle, 11. července 2010
Konečně hory
Ještě lehce ke včerejšku - když jsme se s Kachnou vrátili do base campu (to znělo drsně), stany byli postavené a všichni svorně spali a tvářili se vyčerpaně. Nechápu proč. Navečeřeli jsem se a zalehl. Na pokec přišel bača, dostal cigára, dal nám sýr a zeptal se, kam zítra půjdeme, jestli náhodou nechceme na Paring Mare. Chtěli jsme, hystericky se rozesmál. Pak přišel pes a pak ještě dva a začali somrovat jídlo, ale zahnal jsme je mužně trekovou holí, tak pak alespoň slintali z povzdálí.
Usnul jsem před stanem, ale v noci mě vzbudilo chrápání. Přesunul jsem se dostatečně daleko od ostatních a usnul, ale probudil mě déšť. Blbý hory.
Tak a ráno: Sbalili jsme, já jsem pochopil, že si s sebou nesu asi 4x víc jídla, než potřebuju a počali stoupat na hlavní hřeben. Blecha začala okamžitě držkovat, že nemůže dýchat a že má těžký batoh, Spurňa nás seznámil s nebezpečím hadů, vlků a medvědů. Zeptal jsem se ho, jestli vzal v potaz i štíry, Spurňa se zamyslel a začal o poznání opatrněji našlapovat.
Cesta vedla převážně mlhou, protože počasí se začalo v nepravidelných, ale o to kratších intervalech střídat - chvíli mlha, pak jiná mlha. Kachna sice chvíli podléhal malomyslnosti, že jdeme špatně, ale rumunští značkaři věděli, co dělají a šli jsme dobře. Škoda, že to v té mlze nebylo vůbec vidět.
A tak jsme stoupali a klesali na mysli i z kopce přibližně celý den. Když už toho stoupání bylo dost, zjistili jsme nad mapou, že ten kopeček před námi je Mare Parung, nejvyšší hora pohoří (2519 m) a že takhle bysme to přešli za jeden den, takže jsme se utábořili v příjemném sedle, asi 2100 metrů nad hladinou moře. Jistí šílenci prosazovali návrh na "seběhnutí" dolů k plesu pro vodu, která nám už došla, ale naštěstí to nikdo nerealizoval a tak jsme zůstali živí a v plném počtu zároveň.
V noci kolem běhal medvěd, na vodítku měl vlka a v druhé tlapě točil chřestýšem - ptal se po Kubovi, ale neprásknul jsem ho.
4. den
pondělí, 12. července 2010
Bloudíme v mlze
Ráno bylo nebe jako vymalované, bez mráčku, slunce svítilo, ale my statečně vydrželi ve stanech a vedle stanů až do 11 hodin, kdy se přihnali mraky. To umí jen zkušení horalé. A jak se počasí zkazilo, šup na hřeben. Ivča s Helčou masochisticky slezli k jednomu z menších ples pro vodu, ne k tomu ze včerejška, to bych napsal, že tam spadly, tohle bylo menší, po menší stráni a asi tak třikrát daleko. Vytáčí mě mladí lidé. Jsou krásní, štíhlí a mají na všechno sílu a energii.
Na Parung Mare jsme se - někteří, třeba já, zcela vysílení - vyškrábali přes několik sedel asi za dvě hodiny a koukali, jak se na nás ze všech stran ženou bouřky, pod námi už flákali blesky do některých údolí. Rozhodl jsem se pohrdat nebezpečím, našel si obědvací díru a statečně si do ní zalezl a nacpal se sýrem a chlebem. Ostatní se přidali.
A přihnal se déšť. Nasoukali jsme se do pláštěnek, bund, kalhot a různých jiných igelitů a šli dál. Vzdal jsem to po kilometru, být v dešti zabalený je tak strašná věc, že jsem radši moknul. Stejně se to střídalo po 10ti minutách. Horko, déšť, horko, mlha,déšť... atd.
Kritický zlom ve výpravě nastal po několik kilometrech, kde někdo z nás - nebudu jmenovat, protože se jedná o člověka v naší skupině váženého, skoro až uctívaného pro jeho charakter, lidský přístup a moudrost - přehlédl správnou značku a vedl jsem je na špatný hřeben. Všimli jsme si toho asi o kilometr dál a 300 metrů níž. I přes protesty moudřejší části výpravy, že se vracet nebudeme a sejdeme do údolí, jsme se vrátili. A zase - prší, horko, prší, horko a tak furt do kola. Pak už jen pršelo.
Sestoupali jsme v dešti nad horní stanici lanovky nad Petrosani, po cestě jsme potkali stan pro jednoho, v něm čecha, smál se nám, že to máme ještě kurevsky daleko. Ani se moc nespletl.
Shodili jsme batohy a šli k hotelu pro vodu, tu nám poskytl hodný mužíček, dovedl nás do útrob megahotelu - prázdného - a nechal nás natočit si vodu v umývárně. S Davidem a Blechou jsme pak ještě zašli na pivo do koliby, byla to teplá dvanáctka, Blecha si dala dvě a stal se z ní agresivní militantní ekolog a hned se pohádala s Davidem.
Usnul jsem zdravým spánkem unaveného opilce.
5. den
úterý, 13. července 2010
Stopem přes hory
Ráno, tradičně, se přes nás začala převalovat mlha. Po snídani jsme zabalili a začal sestup. Prosazoval jsem použít lanovku, když už jsme u ní, ale né, to se muselo jít pěšky, tkakovej flák a z kopce a kolena bolela... Pak ještě větší flák po asfaltce, až na odbočku na silnici č.7 (ano, to je ta, co je na mapě značená jako státovka a kterou na jejím konci teprve staví).
Cestou mě prasknul bederní pás, což mě značně rozladilo, protože i když je Doldy batoh skvělá věc, každej rok se něco posere. S Davidem jsme vyrazili trochu rychlejším tempem, takže jsme na křižovatce byli dřív, než zbytek výpravy. Kachna vymyslel, že já a David dojedeme stopem pro auta (to bysme jeli stejně) a že oni na nás počkají a my je pak svezeme na druhé pohoří, na Vulcan.
Žádné komentáře:
Okomentovat