Moje úplně první kolo se jmenovalo Sobi 20, bylo modré a mělo chromovaná řidítka ve stylu choperů. Na řetězu mělo kryt, aby se cyklista nezachytil do řetězu nohavicí a jen jeden převod - brzdilo se zašlápnutím dozadu. Bylo mě myslím tak 8 let, když jsme ho dostal od babičky k narozeninám, ještě mám někde schovanou barevnou fotografii čtvercového formátu, na které jsme já, kolo a vlčák Ero, budiž mu země lehká.
Ero si se mnou a s kolem užil - než jsem měl kolo, chodil jsem s ním do lesa každý víkend, a pak najednou jsem se na něj vykašlal a jezdil na něčem železným po lese sám. Byl jsem u babičky každý víkend, jakmile skončila v pátek škola, mastil jsme přes les kolem čističky rychle "nahoru" k babi, zahodil aktovku a šlo se blbnou do lesa. Neblbnul jsem ovšem sám, kousek nad babičkou bydlel spolužák Steinhauser, kterému jsme říkali buď Štamby, nebo Poledník, protože byl obézní a tlustej k tomu. Ale byl to kamarád a hlavně - měl Esku. To bylo kolo o něco menší než Favorit, na kterém si otočil řidítka "berany" nahoru, takže to vypadalo děsně čuprácky. A já měl Sobi 20! Kdybych otočil řidítka já, vypadalo by to jako parohy a nejspíš bych se zabil. Každopádně by mě babička nařezala na zadek.
Pak ale přišli desáté narozeniny a já dostal zase kolo - Favorita! Měl dokonce 5 převodů vzadu a dva vepředu, což Štambyho Eska neměla, ta měla jen tři a jeden. To se to machrovalo. A berany jsme si otočil taky a taky to bylo čuprácký. Ještě s náma jezdil Láďa Todór, říkali jsme mu Todůs, ale ten měl nějaký kolo smontovaný z toho, co kdo kde našel. A Sazič, ten zase uměl na svém kole skákat jako ďábel.
Když pršelo, nebo bylo bahno, vraceli jsme se domů jako prasata, protože první, co v tomhle věku uděláte s novým kolem je, že mu sundáte blatníky. Pak někdo vymyslel, že uděláme rachtačky. To se vzala stará krabice, musel to být hodně silný papír a z té se vystřihl kus, připevnil na přední vidlici, ohnul tak, aby jeho část rachtala o dráty v kole a jel se děla brajgl. Obvykle před bdomek, kde bydlela baba Lukášová, náš úhlavní nepřítel, protože donášela našim babičkám a maminkám, když jsme si někde rozbili hubu, takže jsme pak dostali ještě jednou doma. Když se rachtačka zkombinovala s větví přivázanou za kolem a prašnou cestou před Lukášovou, jednoznačně jsme vyhrávali.
Jezdili jsme ale jen po lese za vsí, Torovka se ten les jmenuje, torchu po okolních polích kolem baráků a když jsme se odhodlali riskovat, tak i zadem přes les do Nýřan. Nikam jinam nás babička a rodiče nepustili. Ale stačilo to, zase jsme znali každý strom a cestičku.
Pak jsem nejezdil děsivě dlouho, jenom sem tam na nákup.
Další kolo jsem si koupil v osmnácti, poprvé za svoje peníze. Bylo to "horské kolo" značky Author, takové stříbrné, mohutné a mělo fakt hustý pláště. Dvakrát jsem ho reklamoval, protože v něm něco cinkalo, ale nikdy nikdo nepřišel na to, proč se tak děje, takže jsem se s tím smířil.
To mě začalo bavit jezdit po lese. Na Favoritu to šlo taky, ale ne tak moc. Pak si kolo půjčil bratr, odjel na fotbalový trénink a protože na ty tréninky chodil vždycky před tím pěšky, tak se ze zvyku taky pěšky vrátil. Kolo na něj u hřiště nepočkalo.
Koupil mě ale nové, černého Fox Leadra, dal jsem mu jméno Šemík. Šemík odjezdil odhadem možná deset tisíc kilometrů. Za celou tu dobu jsme na něm nevyměnil snad ani součástku, takový to byl držák. A já prase. Mazal jsem mu řetěz, olejoval, lepil mu duše. A rozbil jsem si na něm několikrát docela dost hubu, jednou jsem si narazil i žebra. Šemík neměl odpruženou žádnou část, já pružil celkem slušně.
Zcela zásadním impulzem v mé kariéře bikera ale bylo jednoznačně seznámení s Karlosem. Do té doby jsem netušil, co se na kole dá všech sjet a přeskočit. Tam, kde jedu rychle, Karlos jede ultra rychle. Tak, kde jedu opatrně, Karlos jede rychle. Tam, kde kolo raději vedu, Karlos jede ultra rychle a skáče po kamenech. Na jednoho z toho padne až deprese.
Pochopil jsem, že potřebuju nové, lepší kolo. Ostatně Šemík vloni o Vánocích dosloužil, jednoduše mu rupla přehazovačka a protože už byl samý šrám, hrozilo, že by mohl někde prasknout nebo se zlomit, protože každý materiál se někdy unaví. Takže teď jezdím na bike jménem Cube, je to celé odpružené, takže se na tom po lese jezdí úplně nejlíp, má to kotoučové brzdy, takže to brzdí jako kráva a kdybych nepotřeboval vyměnit řetěz, tak by to i super přehazovalo.
Je to drahý koníček, ale který není. Včera jsem píchnul, takže mě to donutilo naplánovat si dneska návštěvu cykloservisu - potřebuju jenom náhradní duše, zadní plášť, nové šlapky, vyměnit na řidítkách gumy, dotáhnout střed, vyčistit kačírky, seštelovat tlumiče...
Žádné komentáře:
Okomentovat