Datum: 20. srpna 2011
Délka: 48 Km
Čas: cca 4,5 hodiny
Terén: kopcovitá Šumava
Popis trasy:
Železnorudsko nerovná se Železná Ruda. Zatímco ve zmíněném městečku narazíte především na extrémně nevkusné stavby (architekturou se tenhle znásilněný vkus nazvat nedá), reklamní cedule, nevěstince a vietnamské stánkaře nabízející sádrové trpaslíky či jejich ekvivalenty, Šumava v okolí Železné Rudy neztratila nic ze své krásy a přitažlivosti. Pro Bikera je to přímo země zaslíbená, protože tu může podniknout velkou řadu různě náročných treků a pokud se opravdu cítí, využít i služeb cykloparku na Špičáku.
Výchozí místo i cílové místo: Železná Ruda
Dostupnost: vlakem po trase Plzeň – Klatovy – Železná Ruda
Délka treku: cca. 45 km
Převýšení: cca. 950 m
Terén: Kopcovitý
Doporučené kolo: MTB
Trek začneme v již několikrát zmíněné Železné Rudě – pokusíme se ji projet co nejrychleji a hlavně bezpečně, městečko, kdysi krásné a s osobitou atmosférou dnes okupují davy turistů, kteří rádi zapomínají, že se pohybují po silnici a že v jejich okolí se může vyskytnout někdo, kdo se pohybuje rychleji než oni. Hledáme zelenou turistickou značku, která začíná u kostela s charakteristickou kopulovitou střechou ve tvaru cibule. Od kostela si ještě užijeme mírný sjezd a pak už začneme dlouze stoupat – přes železniční přejezd a mezi domy k Alpskému domu. Pozor, značky jsou umístěny jen sporadicky, jejich autor zřejmě neměl při značení nejsilnější chvilku. Táhlým stoupáním vyšlapeme k hotelu Grádl, kde je poslední možnost se občerstvit, další bude až v Prášilech.
U hotelu zelenou značku opustíme a budeme stoupat lesní cestou podél Grádelského potoka (na některých mapách nese tato cesta označení Grádelská spodní). Stoupání je dlouhé, ale pří jen trochu běžné fyzičce se dá vyjet pohodlně bez nutnosti se na kole postavit.
Po přibližně dvou kilometrech lesní cesta kříží cestu asfaltovou, po které je vedená cyklotrasa č.2116. Dáme se po ní doleva a čeká nás příjemný, dlouhý a mírný sjezd. Pozor, cyklotrasa je dobře značená v mapě, ale v reálné krajině vůbec. Budeme se tedy držet stále stejné asfaltové cesty a nebudeme z ní odbočovat, dokud po třech pohodlných kilometrech nedojedeme k turistickému bodu Zámecký les. O tom, že jsme správně nás ujistí rozcestník, na kterém už je uvedené jezero Laka.
Pokračujeme po červené turistické značce, která bude následujících pět a půl kilometru vedená stále po lesní asfaltové cestě a většinu z této vzdálenosti bude dlouze stoupat. Souběžně je po této cestě vedena i cyklotrasa č. 2113, ale ta opět není v terénu nijak značena, lze najít jen na mapě.
Stoupání je skutečně dlouhé a je výtečnou výzvou k tréninku sil a vytrvalosti. Stoupání skončí u turistického bodu Nad polomem, odkud je za dobrého počasí krásný výhled do sousedního Německa. Od tohoto místa nás čeká zasloužený, přibližně jeden a půl kilometrový rychlý sjezd.
V první, levotočivé serpentině červená značka opouští lesní asfaltku a my s ní – před námi je krátký, ale prudký a techničtější sjezd přes kameny a kořeny k plavebnímu kanálu, který teče z našeho cíle, z jezera Laka. Podél kanálu pak vede nejprve široká, uježděná a díky lesní technice hodně zničená a blátivá cesta (cyklistu napadá, co by asi řekl ochranáři, kdyby jím měl být pokutován za ničení přírody jízdou na kole), následuje pěšina a těsně před jezerem turistický dřevěný chodník. Tady budeme ohleduplní k pěším turistům a dáme jim přednost, nebo kolo ten kousek povedeme (Nebo na chodník vyskočíme a prosvištíme ho tak rychle, že se nás žádný turista ani nevšimne).
U jezera Laka jsou dvě vyhlídková místa, jedno hned za turistickým chodníkem, druhé o kousek dál, obě stojí za zastavení, krátkou kochačku nebo pořízení fotografie – scenérie se tu přímo vnucuje a škemrá o zachycení.
Od jezera vede dál červená turistická značka, ale jedna z cedulí na ni striktně zakazuje vjezd cyklistům – uposlechneme a zakázaný, asi 200 metrový úsek objedeme, od jezera kousek dolů a na lesní udržované cestě hned doprava. Čeká nás náročnější stoupání na Zlatý stoleček, což je sedlo mezi vrcholkem Ždánidla (1309 m.n.m.) a Debrník (1336 m.n.m.). Tímto vysilujícím stoupáním jsme završili energeticky nejnáročnější část treku a čeká nás dlouhý, předlouhý sjezd do Prášil. Pozor! Úsek přes Zlatý stoleček je otevřený jen od poloviny června do poloviny března, mimo tuto dobu kolem pobíhají tetřevy a milostně tokají. Ochranáři nevidí rádi, když tetřevy někdo šmíruje (což nás vede k dalšímu zamyšlení nad smyslem ochrany druhu, který nikdo nikdy neuvidí a který v místních podmínkách sám nedokáže přežít, čímž se dostáváme k druhé myšlence – jedná se pak ještě o přirozené prostředí, když ho musíme nejprve vytvořit? Ale to jsme odběhli od tématu.)
Sjezd začne pozvolna, aby postupně zrychloval a zrychloval a pokud máte pevné nervy, dobré kolo a absenci pudu sebezáchovy a nezmačknete brzdu, vyjede krátký protisvah dole bez šlapání. Během svištění dolů uvidíte jako na dlani rozhlednu Poledník, bude se zdát na dosah, ale nenechte se zmást, je ještě hodně daleko a hlavně vysoko, navíc my na ni dnes nepojedeme , schováme si ji na příště.
Pokud budeme stále držet směr klesání a červenou turistickou značku, sjedeme po nějakém čase z příjemné široké cesty na o dost užší pěšinku, ale klesání a rychlý sjezd budou pokračovat nerušeně dál. Mineme rozcestník Gsenet a frčíme dál po planině k Frantovu mostu. Pozor, poslední úsek před mostem je prudší a lemovaný kolmýmy žlaby pro odtok vody. Žlaby jsou hlubší, než bývá zbykem a je třeba je buď přeskakovat, rafinovaně podílně traverzovat (což v rychlosti vyžaduje značný um a předvídavost), nebo před nimi brzdit a opatrně je přejíždět.
Za mostem se cesta uklidní, povrch se zlepší a směr ohne k doleva – čeká nás dlouhý sjezd podél Prášilského potoka do Prášil. Cesta není nijak prudká, spíš příjemně svažitá, kolo se dá krásně rozjet na nejtěžší převod a ještě to nebude stačit.
V Prášilech je možnost občerstvení nebo návštěvy Archeologického parku, my však jedeme dál. Napojíme se na Šumavskou magistrálu, jinak cyklotrasu č. 33. Magistrála je vyhrazena jen cyklistům, kopíruje tu více, tu méně silnici a klesá podél Prášilského potoka. Povrch se občas mění, ale vždy je to buď asfalt, nebo jemná a upravená šotolina.
Rozvětvení Prášilského potoka stezka překonává dvěma voňavými můstky, medová vůně nátěru je skutečně intenzivní. Na rozcestí Prášilský potok uhneme doleva a opět začneme stoupat, tentokrát po cyklotrase 2119. Nejprve k rozcestí Vysoké lávky, potom do místa, kde stávala obec Stará Hůrka. Cesta vede lesem, dlouze stoupá, následuje rychlý sjezd a opět dlouhé stoupání.
Sledujeme dál cyklotrasu č. 2119, nejprve stoupání k rozcestí Rudská křižovatka, potom dlouhým a příjemným, poměrně rychlým sjezdem po úseku nazvaným Polomská cesta zpátky na Šumavskou magistrálu.
Jízdu po magistrále začneme rychlým sjezdem k dvěma dřevěným mostům přes Gerlův potok a následně dojedeme mírným, lehkým stoupáním k parkovišti. Cestou můžeme sledovat rozhlednu na Pancíři, která se pyšně tyčí nad okolím. Tady úsek upravený jen pro cyklisty končí, odbočíme vlevo do lesa na hladkou asfaltovou cestu a z ní hned na první odbočce doprava, na trochu horší lesní cestu. Mapa tento úsek označuje jako cyklotrasu č. 2120 a dokonce i jako pokračování Šumavské magistrály, ale někdo to tu zapomněl dobudovat. Je to ale jen k dobru věci, jezdi s MTB po asfaltu je škoda, na to máme treková kola, biker vítá terén a asfaltem krom nutných přesunů spíše pohrdá.
Cesta se líně kroutí lesem, zpočátku lehce stoupá, aby se asi po jednom kilometru zlomila a začal další úžasný a rychlý sjezd, který nás dovede zpátky k hotelu Grádl.
Zpět do Železné Rudy se vrátíme stejnou cestou, jakou jsme k hotelu dojeli, skalní vyznavači MTB mohou sjet i drsný úsek od hotelu ke Grádleckému potoku.
Jezero Laka
Nejmenší a nejvýše položené jezero české části Šumavy bylo na dlouhou dobu veřejnosti nepřístupné. O to víc se vyplatí se k tomuto nepříliš známému, ale přesto krásnému jezeru podívat.
Jezero Laka často upoutává svým zvláštním a u nás nepříliš obvyklým názvem. První zmínky se datují do roku 1831, kdy bylo do map zakresleno ještě jako jezero beze jména. Až o šest let později dostalo Laka své stávající jméno, které z největší pravděpodobností pochází ze staročeského slova „mlaka“, což znamená močál nebo bažina. Druhá alternativa říkající odkud pochází neobvyklý název, je latinské slovo „lacus“ označující jakoukoliv stojatou vodu, která je napájena svými přítoky. Laka je nejmenším a také nejvýše položeným jezerem ledovcového původu Šumavy.
Ledovcových jezer je u nás celkem pět a jsou jimi kromě Laky i jeho nedalecí „sousedé“ Černé jezero, Čertovo jezero, Prášilské jezero a Plešné jezero. V německé části Šumavy pak můžeme navštívit tři další.
Jezero Laka se nachází ve výšce 1096 metrů nad mořem. I přesto, že je jeho rozloha pouhých 2,78 hektarů a největší naměřená hloubka jen 3,9 metrů, což je v porovnání s ostatními jezery celkem málo, sběrná oblast vody je nejrozsáhlejší ze všech šumavských jezer. Laka je odvodňováno Jezerním potokem, který se vlévá do řeky Křemelné.
Ne vždy se mohli turisté kochat krásami jezera Laka a jeho přilehlého okolí. V období po 2. světové válce nastala doba, kdy se živá duše nesměla v okolí jezera objevit. Z důvodu neprodyšného zatažení železné opony, za kterou spadalo jezero i jeho okolí, nebylo radno se v inkriminovaných místech pohybovat. V bezprostředním okolí jezera byla postavena komisní budova, do které se nastěhovala rota pohraniční stráže. Po pádu železné opony nebylo pohraniční stráže už potřeba a budova osiřela. Možná k dobru věci, byla vandaly natolik zdevastována, že byla srovnána se zemí.
Jako nejvýše položené jezero bylo více než vhodné pro plavení dříví. I to s sebou ale neslo malý háček. Počátkem devatenáctého století totiž v jezeře nebylo příliš vody a hráz byla dokonce dvakrát navýšena a doplněna stavidlem, které regulovalo průtok vytékající vody.
Jezero Laka kromě svého jména disponuje ještě jednou odlišností od ostatních šumavských jezer. Zatímco všechna okolní jezera mají kamenitá dna více či méně zanesená kalem z okolních lesů, na dně Laka nenajdete ani stopu po kráteru či souvislém kamenném povrchu. Místo toho zde naleznete vrstvu rašeliny. Jezero je stejně tak charakteristické plovoucími ostrůvky, jejichž poloha se v průběhu času pomalu ale jistě mění. Ostrůvky bývají zpravidla porostlé rašeliníkem, ostřicí, ale i borůvčím. K jednomu takovému ostrůvku, který už v současné době na hladině jezera nenajdete, se váže i smutný příběh. Dříve zde mohli návštěvníci zahlédnout velký dřevěný kříž jako památku na nešťastnou událost, která postihla dceru statkáře z Hůrky. Podle příběhu, který se vypráví, se dívka vracela s koňským potahem z lesa, ale v husté tmě neodbočila ke vsi, ale zamířila přímo do jezera.
Žádné komentáře:
Okomentovat