Bylo to ráno jako každé jiné
kdy první slunce pohladí vlasy dálnice
kdy za okny mlha plyne
a louky jsou jako sinice
co se tu a tam na povrch vynoří
a dělají v krajině předěl
mezi údolím a pohořím...
v tu chvíli jsem to věděl
Že nejhebčí dotek je hladící dlaň
Že sdílené ticho je nejhezčí píseň
Můj Nejlepší přítel že jsem já sám
Že Největší svoboda je zřeknutí se
Nešlo o žádné prozření
Osvíceni nebo tak
ta myšlenka svět nezmění
ale na chvíli zažene mrak
Jako když dojdete k bodu
Který jste léta znali jen z obzoru
A teď na něm stojíte a víte co je za ním
Jako chvilka něhy
v přiliš dlouhém pozoru
Že smysl má hra ve které jsem zas malé dítě
Že jenom to co je směšné je důležité
Že skutek je dobrý když u něj neuvidí tě
Že všechny strachy jsou jenom chytání v žitě
Neviděl jsem, kdo chodí po ulici
Ani zahradu a pole a domy
Koukal jsem na krásnou kominici
Na všechnu dřinu a práci a zlomy
A všechny další horizonty
A body na obzoru
Na všechny další soukromé check pointy
a pak vyrazil jsem
a mám se na pozoru
Žádné komentáře:
Okomentovat