Tršnice

Léto se přehouplo do své druhé poloviny a na pár dnů zavládla ta vzácná, tichá rovnováha, kdy prázdniny ještě nekončí, ale už nejsou ani zdaleka na začátku, jediný opravdový čas. Horko bylo k nevydržení, potil se i vzduch, hmyz se sotva ploužil při zemi, v takovém horku není moc hluku, protože i ten je unavený. Válel jsem náš sud s věcmi po chodníku od Chebského nádraží, ale nebyl nikdo, kdo by se nad tím pohoršoval, jen prodavač zmrzliny zvedl se zájmem obočí, když jsme ho míjeli. Ostatní měli lodní pytle, ale pádla jsme měli všichni, bez nich se můžete možná nechat unášet proudem, nic víc. Lucie nesla ta naše přes rameno, já měl co dělat s bagáží, lodě nám přivezl kdosi autem, už na nás čekaly dole a netrpělivě se kolébaly na hladině.

Ohře je v Chebu teprve říčka, sotva dospělý potok, nesměle se protahuje pod mosty a šumí nadšením z toho, co jí možná čeká na dolním toku. V těch dávných dobách se na řekách nenašel kousek plastové lodi, jen laminát a trochu dřeva. Ani jedna půjčovna, řeky byly poloprázdné a potkal jen vodáci, kteří si svoji loď sami přivezli, v houští u lesa nebo v nenápadném kempu si večer uvařili gulášovou polévku a na chleba nakrájeli bravčové meso s cibulí. Nebo taky ne, dalo se jet po řece a celý den skoro nikoho nepotkat. Dalo se tábořit volně na březích a ahoj na vás volaly i babičky, co hrabali na louce u řeky trávu. Na takové Ohři jsme s Lucií nasedli v roce 1992 do červené laminátky s hrdým názvem El Fůňo a vydali se po proudu.

První večer jsme tábořili za nádražím v Tršnici. Horko bylo stále neúprosné, v hospodě se hrál John Hardy a Jesse James, na seřaďovacích kolejích stáli nákladní vagóny. Vylezli jsme na střechu jednoho z nich, noty k nám doléhaly už jen z dálky, tlumeně, dehtová prkna vagónu příjemně hřála. Lehli jsme si vedle sebe a představovali si, jak se vlak rozjede a bude nás unášet po neznámých tratích do dalekých krajů. Západní pohraničí k tomu přímo vybízelo. Rostlo tu hodně bříz, křoví bylo všudypřítomné a za každým druhým se skrýval opuštěný důl, zchátralá továrna nebo alespoň starý vechtr. Slunci se nechtělo zapadnout, asi že pohled shora se nedá ničím nahradit a těžko se ho vzdává, ale nakonec začalo ustupovat horké letní noci a kousek po kousku přenechávalo vládu nad krajem soumraku a prvním hvězdám. Panovalo ticho, vlaky nejezdili, horké koleje a výhybky stále sálaly nahromaděné teplo. Leželi jsme vedle sebe, dlaň v dlani, oči doširoka otevřené a v duších klid.

Vagón se pohnul. Nejdřív to bylo jen nepatrné zachvění, potom cuknutí a nakonec se pomalu rozjel, spolu s padesáti dalšími. Protože když si něco hodně přejete a jste na to dva, může se stát cokoliv…