Lucie byla moje dívka. Byla krásná, byla chytrá a byla k nakousnutí. Taky se tvářila, že pokouše každého, kdo to zkusí. Je to už pár let, nějak se to tenkrát zvrtlo. Zdává se mi o ní dodnes, většinou na začátku léta, když to všude voní a kvete a bzučí a bůhvíco ještě. Lucie se mě pak zjevuje a zase mizí, povětšinou okamžitě, jak ji spatřím, jakoby říkala dobře ti tak, měl sis mě víc vážit. Ba ne, Lucie, říkám si v duchu, třeba je to tak dobře, třeba je lepší o tobě jen snít a nevědět co děláš. Možná jsi ztloustla a je z tebe hádavá ženská. Možná. Možná taky ne. Přízraky nestárnou a netloustnou. Obézní přízrak je k smíchu. Není už to pak přízrak, ale záhrobní kreatura a může se zjevovat maximálně opilému hajnému a dělat na něj bububu. Lucie je jako přízrak naopak přímo k zešílení i bez bububu. Jednou se zjevila na celou noc. Zápolil jsem se zápalkami nad připraveným ohništěm. Za zády šuměl les, před zády šuměla říčka Úhlava a někde hluboko v lese kojil kojot. Po stranách vonělo seno a zapadalo slunce. Kýč jako blázen. Nostalgie se krčila za stromem a mlsně si mnula ruce. A mlaskala blahem.
"Kdo nerozdělá oheň jednou zápalkou, není zálesák, ale městská chudinka hodná zavržení", ozvalo se mě za zády. Lucie tam stála v ošuntělých džínách a sepraném svetru a škodolibě se smála. Štíhlá jako lasička, krásná jako portrét vyvedený sluncem.
"Je vítr, je vlhko a škrtátko je porouchaný. Kde´s byla tak dlouho, Lucie? Už jsem se bál, že mám halucinace."
Lucie si projela rukou vlasy, pokrčila rameny a podívala se na hromádku dříví v ohništi. To rázem zaplálo jasným plamenem. Z toho jsem pochopil, že opravdu mám halucinace
"Měl jsi se ozvat", pravila.
"Jak jsem se mohl ozvat?"
"Třeba poslat dopis, nebo zavolat. V dnešní uspěchané době též existují fax a e-mail. Například."
"Přízraky přece nemají adresy", namítnul jsem už o poznání opatrněji. Lucie měla vždy železnou logiku. Taky jsem přiložil do ohně a spálil jsem si prst.
"Ukaž, zavážu ti to", sehnula se ke mě a něžně mě zafačovala ukazováček kapesníkem.
"Jak teď budeš hrát na kytaru, to teda nevím. Leda by´s na jednu strunu vybrnkával jednoduché melodie."
"Podceňuješ mě Lucie, jeden prst mě nemůže rozházet. Horší je to s kytarou."
"Žes ji prodal, bídáku ?! zděsila se."
"Neprodal, dosloužila, už na to měla věk. Doby věčných nástrojů vousatých trempů, se kterými bylo možné v případě nouze i pádlovat jsou dávno pryč. Míval jsem drahou kytaru, Květa se jmenovala, ale už na ní nejde vyloudit kloudný tón, natož akord."
"Kdo má muziku rád, nenechá se odradit detaily. Kup si novou", děla Lucie.
"Nekradu. Tedy nekradu tolik, abych si mohl pořídit novou Květu. Půjčuju si kytary od kamarádů. Pak na ně po parcích vyluzuji teskné romantické písně a na ty písně pak lákám slečny do mého příbytku."
"Jsi zhýralec a lascivní pozér, dostalo se mi zhodnocení."
"Já vím, Lucie, ale zpívat věčně o Jižním kříži, Jižní eskadroně a Severním větru nejde. Nemám na to už věk, náladu a už tomu ani trochu nevěřím. Navíc tyhle písničky dneska slyšíš třikrát do hodiny z rádia a vždycky v pátek od strejců v hospodě. Ti strejcové s tebou klidně i poperou, když chceš zahrát něco novějšího."
"Pokud si já pamatuju, tak mě jsi nehrál skoro nic jinýho a všem okolo jsi tvrdil, že to je ta jediná správná muzika", podotknula škodolibě Lucie a měla pravdu.
"Pokud si pamatuju já, tak se ti to líbilo a ostošest jsi se mnou zpívala tak procítěně, že jsem měl občas dojem, že jsi se s Montgomerym znala osobně", podotknul jsem škodolibě já a taky jsem měl pravdu.
"Tenkrát se tak zpívalo", zachechtala se Lucie. "Ale ty jsi odpadlík a zrádce. Kdybys nebyl, vytáhnul bys teď odněkud i sebeopráskanější sladký dřevo a hrál bys mě jako dřív."
"Jenže kytara není, ani opráskaná. Radši ti budu vyprávět hrůzostrašný příběh o tom, že je lepší někdy nechat svoji vášeň spát a poslouchat zpívání okolo sebe." Lucie na to neřekla nic, jenom se posadila na kus klády a slastně přivřela oči.
Večer otevíral svoji náruč.
Pohádka první
O Srsoňově vášni v překonávání chodeckých rekordů, strastiplné pouti a mlčenlivé Veronice
Největší žrout kilometrů byl odjakživa Srsoň. Když nemohl denně ujít půl zeměkoule, byl nesvůj. To se mu ostatně dělo často, protože ostatní byli v tomhle ohledu obdařeni soudností a posunovali se po mapě pomalu až ležérně. Z toho důvodu většinou nestihla parta vlak, poslední prohlídku na hradě a utéct před rozlíceným majitelem seníku. Srsoňovým nejlepším přítelem byla jeho foukací harmonika. Nosil ji všude s sebou a říkal jí něžně Maruška. Klátil si časem do svého pokoje nainstaloval heligonku a říkal jí Máňa. Mrkváč šel ještě dál, neboť vniknul do Chotěšovského Kláštera a pojmenoval tamní měchy k varhanům Maruš. Když si za nějaký čas Klátil pořídil flétnu, začal se Srsoň shánět po fujaře, že by se mu báječně hodila nad postel.
Při výpravě do Česko - Saského švýcarska naplánoval Srsoň překonání dvacetikilometrové trasy Brtníky - Černá brána na páteční odpoledne. Na sobotu připravil nenáročnou vycházku na Mariinu skálu, přičemž prohlásil, že se to dá volnou chůzí zvládnout za slabé dvě hodinky tam i zpátky, tudíž jim zbyde čas na to, aby se do odpoledne zvolna přesunuly do Dravčích skal, vzdálených od Černé brány slabých pětatřicet kilásků. Když Srsoň ve vlaku takto rozvíjel svoje plány, optal se ho Mrkváč nenápadně, jestli se mezi jeho předky náhodou nevyskytoval klokan nebo alespoň trasformované světlo, protože to má na pohyb v prostoru přibližně stejné nároky. Srsoň se ohradil tím, že pokud se jím vytyčená trasa zdá někomu náročná, ať se ten někdo přihlásí do spolku Plzeňská teniska, který tvoří důchodci a který se zabývá nenáročnýmy výstupy na Radyni. Následovala půlhodinová přednáška o zdravotním aspektu dálkových pochodů a pobytu na čestvém vzduchu, zakončená demonstrativním závazkem raního cvičení. Když v Rokycanech přistoupila Veronika, v partě proslulá svojí mlčenlivostí a tím, že se dala jen velmi nesnadno něčím ohromit, vyšrouboval Srsoň své plány do neuvěřitelných výšin. Na mapě nalezl zkratku a trasu Brtníky - Černá brána označil za záležitost několika půlhodin, mezi nimiž si ještě zdatnější členové stačí zacvičit prostná. Veronika se na to netvářila nijak, jenom se šeptem zeptala Mrkváče, jestli už Srsoň zase čichá toulen. Srsoně tím vydráždila natolik, že pronesl odvážnou myšlenku, spojit pátek a sobotu do jediné příjemné páteční podvečerní procházky na Dravčí skály a sobotu a neděli věnovat několika braně - orientačním hrám, které on klidně ráno po okolních kopcích připraví. Ve Zbirohu se k partě přidala Majka, poslední člen volného sdružení Osada Žlutý Choroš. Srsoň považoval za vhodné svoje smělé plány okořenit ještě něčím pikantním a tak se Majky zeptal, jestli má také ten názor, že by nebylo špatné v pátek, to jest ještě dnes do tmy dojít na Dravčí skály, v soboru zpátky do Brtníků a neděli využít k přespolnímu závodu s bagáží do Rumburka. Majka mu doporučila, aby se do přírody vydával pouze v příčetném stavu a nevystavoval tak své kamarády svému zmatenému blábolení. Srsoň se však nedal odradit a až do Brtníků si pro sebe brumlal, jak to všem ještě ukáže, co se dá a co se nedá ujít. Jakmile vlak v Brtníkách zastavil, vyřítil se ze schůdků a něčím, co už připomínalo zběsilý úprk se vydal směr Dravčí skály. Ostatním oznámil, že je bude čekat zítra s obědem a rozcvičený, aby je naučil několik gymnastických cviků, upotřebitelných v každé situaci. Nechali ho. Věděli, že k Dravčím skalám je to vzdušnou čarou čtyřicet dva kilometrů a do tmy zbývají tři hodiny. Dali si v Brtnické hospodě utopence a kofolu a pomalou chůzí se vydali v Srsoňových šlépějích. Klátil navrhnul, aby nahlásili na lesní zprávu krátkou noticku o Srsoňově pobytu ve zdejších lesích. Zamezilo by se tak blamáži případných turistů a místních starousedlíkůl. Takový turista si kráčí pokojně po cestě, když se kolem něj něco mihne a zanechá to ve vzduchu ohnivou stopu. Turista zpanikaří a pohasí si to na policii, že viděl paranolmální jev.
"On taky Srsoň paranolmální je, takže by to tak od pravdy nebylo" podotknula Majka
"Počítám, že ho najdeme, jak leží ve spacáku někde u cesty" prorokovala.
"Nejdéle do osmi, protože Srsoň taky k smrti rád spí."
Leč nenašli ho spát u cesty ani v osm hodin, ani v devět hodin. Nenašli ho ani v deset. To už měli v nohách patnáct kilometrů, chtělo se jim strašně spát a propadali temné předtuše.
"On to snad vážně chce dneska ujít" vyslovil chmurnou doměnku nahlas Mrkváč.
"Nejhorší na tom je", řekla Majka, "že jestli to ujde, bude se s tím vytahovat až do jara."
Nakonec se rozhodli, jít tak dlouho, dokud Srsoňe nenajdou ležet někde ve škarpě vysíleného a oblezlého mravenci a méně jedovatými houbami.
"Máme svoji hrdost" zašeptal vysíleně Klátil.
V jednu hodinu v noci minuli Černou bránu, ale Srsoňovo mrtvé tělo se jim stále nezjevovalo. Ve čtyři hodiny se Veronika začala shánět po světlicích.
"Až budu umírat, jednu odpálím, aby rodiče věděli, kde sroubit kříž" vysvětlila.
Pak dlouho šli mlčky. Před šestou začalo svítat. Stanuly na rozcestí před Pravčickou bránou. Osvěžili se vodou z pramínku, který tryskal ze skály a vydali se dál. V půl jedenácté dopoledne zahlédli Dravčí skály. Majka se svalila do trávy a prohlásila se za mrtvou. Mrkváč si hvízdal requiem. Veronika s Klátilem si vzájemně měřili tep. Do kempu v Dravčích skalách dorazili po poledni v silně zbědovaném stavu. Srsoň seděl u ohníčku, vypadal svěže, usmíval se a míchal guláš.
"Máte tři minuty zpoždění a podívejte se na sebe, jak vypadáte" řekl jim na uvítanou.
"Chápete to někdo ?" otázal se Mrkváč. Všichni zakroutili hlavami. Z poza skály vyšel vousatý muž v lesnické uniformě.
"To jsou ti tví kamarádi? Tak fajn, já se vrátím do Brtníků. Dejte na něho pozor, ten kotník je sice jenom vyvrknutej, ale chce to nechat v klidu" řekl a odešel.
"Jakej kotník, Srsoňi ?" zeptala se výhružně Veronika.
"No přece můj, vyvrknul jsem si ho včera v Brtníkách. Naštěstí mě pan Karpíšek nechal přespat u sebe v hájovně a před hodinou mě sem odvezl gázíkem."
"Maminka mě říkala, s těma klukama si nic nezačínej, jsou to darebáci a ještě ti něco udělají" zachrčela Veronika, "a já ti slavnostně Srsoňi slibuju, že jestli teď hned neseženeš někde vlak do Plzně nebo alespoň nepřineseš naší koupelnu s napuštěnou vanou, tak tě tím kotlíkem s gulášem něco udělám já a pak si to klidně odsedím."
Byla to nejdelší souvislá řeč, jakou kdy mlčenlivá Veronika pronesla.
"Tady je jasně vidět, jakej se z tebe stal lenoch, stejně jako z těch ostatních. Kde jsou tvé smělé plány na zdolání jižní ameriky na kole ? A co ten výstup na Brahmaputru, o tom už taky nevíš ?" chtěla vědět posměšně Lucie.
"Ono se to jinak plánuje, když je ti patnáct a když víš, že můžeš vycestovat nejdál do NDR. A nech mě alespoň jednoho buřta, plácnul jsem Lucii přes ruku.
"Vidíš, vidíš, jenom by jsi jedl a seděl na jednom místě," kývala Lucie soustrastně hlavou. Dívky povětšinou přesně ví, jak muže zasáhnout do míst nejcitlivěších.
"Tak abys věděla, dvakrát týdně chodím posilovat a pravidelně běhám."
"Ha,ha,ha," nepřestávala se smát Lucie, "ale občas mají v posilovně zavřeno a taky venku sem tam prší, viď ?"
"Tobě se to směje, konstantní přízraku. Připomínáš mě jednu slečnu od nás z ulice. Ta byla tak neuvěřitelně štíhlá, že všechny ženy a dívky v okolí pukali závistí, když ji spatřili a oděvní závod v Jablonci nad Nisou jí posílal speciální kolekce s prádlem a liboval si, jak na ní šetří. Ta dívka si s oblibou oblékala šatičky, které ještě více zdůrazňovaly její štíhlou postavu, takže bylo zaznamenáno i několik pomatení mysli, zvláště u žáků vyšších tříd a dva útěky otců od rodin."
"Proč sem taháš nějakou průhlednou vychrtlici?" znejistěla Lucie.
"Protože se nakonec ukázalo, že naše milá dívka měla jednu strašně zvláštní nemoc. Ta nemoc jí neustále našeptávala nejez, budeš tlustá a ona nejedla a nejedla, až ji museli napojit na všelijaké hadičky a vyživovat ji proti její vůli. Na tomto odstrašujícím případu je vidět, že chuť k jídlu není vůbec na závadu, ba naopak, někdy nám může ušetřit pobyt v nemocnici."
"Neoháněj se extrémy, zhýralče. Když jsme chodili randit okolo rybníka, byl jsi samej biceps a břišní svaly jsi měl vypracovaný tak, že se na nich dalo štípat dříví. A teď ? Místo svalů máš trampolínu." Lucie se v krutosti vyžívala.
"Ty nejsi přízrak, ty jsi pustý sadista, Lucie."
Někde za chalupou se potutelně zasmál jelen, nad hlavami nám střemhlav přelétl netopýr. Zadíval jsem se do plamenů a vyprávěl Lucii o obezitě ducha, aby na tu tělesnou rychle zapoměla.
Pohádka druhá
O informačním obžerství individua zvaného Jarda, o pozvraceném koberci a o metalurgii některých méně vyspělých zemí
Jarda nebyl obyčejný tvor. Jarda byl tvor velice zvláštní. Klátil ho jednou přivedl na oslavu Veroniky narozenin a představil ho jako svého velmi vzdáleného bratrance. Jarda se vydržel celých pět minut na všechny culit, ale pak zaregistroval, že se v bytě nachází i knihovna, zajásal a vrhl se mezi její obsah. Majka se Klátila optala, jestli to Jarda dělá běžně a Klátil si jen povzdechl, že to Jarda dělá běžně a že to je jenom začátek. Pokračování se dostavilo po deseti minutách, když Jarda prohlásil, že knihovna neobsahuje žádnou knihu, kterou by ještě nečetl a odebral se do kuchyně za účelem prostudování kuchařských příruček.
"Tvůj bratranec je velmi zvídavý člověk", řekl Mrkváč.
"Houby zvídavej, nemocnej, to je to. Jemu tloustne mozek, jak denně nevstřebá aspoň dva stohy tiskovin, je z toho nešťastnej."
Na potvrzení Klátilových slov se z kuchyně ozvalo mocné Hurááá.
"Našel návod k mikrovlnce," poznamenala Majka.
A tak zatímco parta oslavovala narozeniny, Jarda zběsile pobíhal po bytě a hledal nové a nové čtivo. Nejprve vyluštil všechny křížovky, potom vyplnil všechny dostupné dotazníky, včetně Veroniččiny přihlášky na vysokou školu, popsal celý poznámkový blok a naučil se nazpaměť telefonní čísla, napsaná u telefonu. Ostatních si moc nevšímal.
"To mi připomíná toho vědce, jak von si myslel, že je nejlepší na světě a hrozně ho štvalo, že ještě něco neví a tak se pořád učil a učil..." pronesl Mrkváč.
"A?"
"Jaký a? Praskla mu hlava, protože už se mu do ní nic dalšího nevešlo."
Ke z vratu večera došlo těsně po půlnoci, když Satan oznámil, že je mu nějak nevolno a odešel se poradit na WC s městskými kanalizacemi, co dál. O deset minut později také Majka sdělila pozůstalým, že i její žaludek vysílá volání o pomoc a odešla se poprat se Satanem o prostor kolem záchodové mísy. Pak dostaly události velmi rychlý spád. Klátil s Mrkváčem se zhroutili současně, Veronika jen o malou chvilku po nich.
Jarda, přilákán nezvyklým tichem, se přikolíbal z kuchyně, přehlédl celou situaci, narovnal si brejle a řekl :
"Tak dem na to."
Důkladně si prohléhl zbytky konzumovaného jídla a nápojů a moudře pokýval hlavou.
"Kdybyste si nejprve přečetli datum trvanlivosti a netláskali se tou paštikou hlava nehlava, nebylo by vám teď tak špatně," pravil. "Například tahle nejspíš osobně znala bratrance Veverky."
Pak se začal rozhlížet po bytě, až jeho zrak padl na akvárium. Několika rychlými skoky se k němu přesunul, uzmul rybičkám vzduchovou hadici a kbelík na výměnu vody a než se kdokoli stačil vzpamatovat, nacpal hadici Mrkváčovi do krku a provedl zručně vypumpování žaludku. Když to viděli Klátil s Veronikou, snažili se odplazit z Jardova dosahu, ale nebylo jim to nic platné. Jarda byl ve značné výhodě, protože se mohl normálně pohybovat a tak je dostihl se škodolibým úsměvem už pod stolem a provedl na nich stejný zákrok jako na Mrkváčovi. Potom za stejným účel vtrhnul i na WC a vypumpoval i Satana a Majku.
Když se všichni trochu probrali k vědomí, leželi naskládaní pod akváriem a Jarda čistil koberec pomocí převařeného mléka a benzínu. Taky bylo uklizeno a v bytě se větralo.
"Až se dáte trochu do kupy, řekl Jarda, spolkněte každej jeden acylpiryn a alespoň tři dny jezte jenom piškoty a pijte jenom čaj. Klidně mě můžete věřit, četl jsem to ve skriptech jednoho medika." Potom poděkoval za příjemný večer a z ďábelským výrazem v očích zmizel.
Když se za pár dní potkala Veronika na ulici se Satanem, držela v ruce česko - švahiský slovník a náruživě si v něm četla.
"Chystáš se na expedici do Malajsie?" chtěl vědět Satan.
"Nechystám se nikam, ale z těch narozenin jsem si vzala ponaučení. Nikdy nevíš, kdy se ti co bude hodit."
"Ha, ha, ha, švahilština se přece hodí běžně, třeba v konzumu, kdyby byl za pokladnou nějakej domorodec."
"Moc se nesměj, informační ignorante. Kam vůbec táhneš ten velkej batoh ?"
"Ále, půjčili jsme si s Klátilem nějakou literaturu o těžbě wolframu v jižním San Marinu, tak to jdu vrátit do knihovny. Člověk nikdy neví."
V lese zavyli vlci. Lesní víly vily věnce a permoník pronásledoval rusalku. Noc se začala roztahovat nad krajem. Lucie se zadívala do ohně a pak pravila :
"Obezitu ducha nelze srovnávat s obezitou těla. Obezita ducha je totiž strůjcem nejrůznějších zlepšováků a vynálezů, kdežto když je někdo tlustej, tak pod ním tak nanejvýš praskají v parku lavičky."
"To naštěstí není můj případ, zasmál jsem se výtězoslavně. Pode mnou lavička zatím nepraskla a taky ani nepraskne. Trochu jsem přibral, to je pravda, ale ne zas moc. Pokud vím, tak přibrali všichni."
"Tak už se nerozčiluj, zašeptala mě do ucha Lucie, hele, vyčarovala jsem ti kytaru, můžeš mě něco zahrát."
Vzal jsem vyčarovanou kytaru do rukou, přejel přes struny a zahrál romantickou píseň o potopeném škuneru. Lucie mě položila hlavu na rameno a zpívala druhý hlas.
Noc se rozezněla celou svou silou.
"Náhodou nehraješ špatně, dokonce bych řekla, že ses o trochu zlepšil," řekla Lucie.
Slíbil jsem sám sobě, že až se zase s nějakou dívkou rozejdu, taky se jí zjevím a dám jí pěkný kapky. Například se jí zeptám, jestli už si všimla, že ztloustla a na tváři má pupínek.
"Lucie," řekl jsem nahlas, "tebe zachraňuje pouze to, že jsi nehmotná substance."
"Jsi moc nervózní, měl bys jíst víc bílkovin," poradila mi.
"To není nedostatek bílkovin Lucie, to je něčím jiným."
"Já vím," pokývala hlavou, "málo obdivu, tak je to. Ta mužská ješitnost, to bude jednou vaše zhouba."
"Nevím jak čí, ale moje zhouba budeš ty. Žes mě opustila, to jsem dokázal pochopit, koneckonců jsem si to zavinil sám, ale že se mi teď zjevuješ a snižuješ moji hru na kytaru, to není fér."
"Ale mě se přece líbí jak hraješ, líbilo se mi to vždycky, jenom bys měl vědět, že nejen chválou živ je člověk."
"Ale potěší to."
"A kazí charakter."
"Mýlíš se Lucie. Pro muže je dívčí obdiv hnacím motorem, přírodní silou. Vrháme se kvůli vám do šílených dobrodružství a děláme neuvěřitelné věci. Ale vy to někdy nedokážete ani ocenit. Jak si myslíš, že by bylo třeba Kolumbovi, kdyby se vrátil z Ameriky a jeho žena mu řekla fajn, docela dobrý, tak až se umeješ, naštípej trochu dřeva na podpal. Nebo kdyby Puškin vyhrál ten souboj a ona dívka mu na to řekla jen Jo to jseš ty ? Tak se někdy zastav. Hřejivé slovo uznání, to je tajemství cesty k mužskému srdci."
"Vidíš, takhle jsi se mnou nikdy nemluvil," zašeptala Lucie.
"To je pravda, taky jsi nebyla přeludem, ale živou dívkou, která mě někdy pěkně točila. Přeludům se svěřuje s tajnými myšlenkami daleko lépe."
"Točila?"
"Jo."
"A čím jsem tě točila?"
"Například tím vaším gaučem. Moc dobře si pamatuju na ty malý třásničky na přehozu. Pokaždý, když jsem si na gauč sedl, rovnala jsi je div ne podle úhloměru. Přehnaná pečlivost mě vždycky děsila."
"Tak strašný to zase nebylo, jenom bylo hezčí, když byly srovnaný. Víš co rozčilovalo zase mě?"
"To náhodou vím velice přesně. Rozčilovalo tě, že jsem se na ten gauč vrhal při každé příležitosti a ty třásničky schválně muchlal. A víš, co se ti Lucie klidně přiznám? Že bych to dělal zase znova, kdyby se naskytla příležitost. Je to můj příspěvek k boji proti patologickému pořádku."
"Hezky ses rozpovídal," ušklíbla se Lucie, "ale řekls to sám. Děsně mě rozčilovalo, jakej jsi nepořádnej. Například …"
"Tiše Lucie, řekl jsem smířlivě. Náš rozhovor se blíží velice rychle rozhovorům předpřízrakovým. Ráno zmizíš, chci se z tebe radovat, ne se s tebou přít, třeba se mi víckrát nezjevíš."
"Ze tmy se ozvalo nesmělé zakašlání.
"Dobrý večer, víte my jsme se vás chtěli zeptat, jestli byste neměl trochu vody." Dívky byly dvě a v rukou měly plastikové kanystry.
"Měl. Dokonce několik troch. Jste z tábora pod kopcem?"
"No. Jé, vy hrajete na kytaru?"
Přisvědčil jsem. Lucie si stoupla za mě a dala mi ruce na ramena.
"Tak vidíš," řekla, "přece jen se obdivu dočkáš. Obdivu nekritického. Zahraješ jim dvě romantický písničky a budou tě milovat obě."
"A nezahrál byste nám něco? Teda než se napustí ta voda."
Sáhl jsem po sladkém dřevu a zapěl. Lucie měla pravdu, v očích obou dívek se promítala touha. Vidíš Lucie, je to k smíchu, i teď bych je za tebe vyměnil Za tvoji živou verzi.
Pohádka třetí
O čekání, o trpělivosti a o lásce, ale hlavně o tom, že štěstí máme většinou celou dobu kolem sebe, jenom o něm nevíme
Vilda jezdil s Trabantovou partou na vodu odnepaměti. Těšil se všeobecné vážnosti, neboť byl po Trabantovi druhým nejstarším členem a velmi zkušeným vodákem. Toho léta se vypravili na Vltavu. Počasí jim přálo - sluníčko pálilo, vody bylo dost, vzduchem voněla nasládlá chuť dobrodružství a lodě už nedočkavostí třásly laminátem. Vilda všem oznámil, že se v zimě zamiloval do sličné dívky Janičky a že ji s sebou vezme letos do lodi, i když doposud jezdil na svém El Fůňovi výhradně sám. Parta to vzala jako malý zázrak, neboť byla všeobecně známá věc, že Vilda na háčku nesnese nikoho, ba ani Trabanta a že raději vozí proviant. Ta Janička, to ale musí být, teda, říkali si. Když se sešli na nádraží a začali se po Janičce shánět, vysvětlil jim Vilda, že Janička dorazí do Vyššího Brodu až odpoledním vlakem, protože má někde ještě nějaké vystoupení ,ale že to nevadí, protože se stejně vyplouvá až druhý den ráno. Večer ve Vyšším Brodě se na nádraží s Vildou vypravila celá parta, protože byli na Janičku strašně zvědaví a chtěli ji co nejdříve poznat. Ženy i muže shodně zajímalo, co na ní Vilda může vidět, když ji vezme do lodi. Jenže Janička se nedostavila.
"To von jí ten vlak třeba ujel" řekl Vilda "třeba přijede půlnočkou."
Ale Janička nepřijela ani půlnočkou.
"Asi nechtěla jet sama takhle na noc", řekl Vilda hloučku těch, kteří s ním šli na nádraží i o půlnoci. Druhý den ráno hodili lodě na vodu, sbalili stany a šli s Vildou opět na nádraží, že čapnou Janičku a hned vyrazí. Lokálka se přikodrcala znovu bez Janičky.
"Mohli byste počkat do oběda?" zeptal se Trabanta Vilda a Trabant řekl, že tedy zcela výjimečně ano, že se holt potom bude pádlovat o něco rychleji a že si zatím můžou dobrovolníci prohlédnout místní klášter s knihovnou a legračním poplašným zařízením. Poplašné zařízení ve vyšebrodském klášteře bylo skutečně legrační a ještě legračnější byla průvodkyně, která ho neustále běhala vypínat, co už bylo legrační poněkud méně - Janička se neobjevila ani v poledním couráku.
"Teď už ale Vildo musíme fakt jet, jinak bysme museli celou cestu strašně hnát a na Rožmberk bysme dojeli někdy kolem půlnoci.", řekl Vildovi Trabant.
A Vilda to věděl. Řekl partě, že si nechá El Fůňa a stan a že je dohoní někde na trase. Trabant mu popřál hodně čekacích úspěchů a parta vyplula. Vilda prochodil odpoledne po Vyšším Brodě, konečně si prohlédl všechny památky, jak už si alespoň sedm let plánoval, podíval se do okolí, což si sice nikdy neplánoval, ale bylo to poučné, vidět řeku v souvislostech a večer se znovu vydal na nádraží. Janička tradičně nikde. Vilda už se blížil k tomu bodu, kdy si člověk obvykle přizná, že mu jde jen o prachy a jídlo a že se na nějakou Janičku může taky vybodnout, když po něm stejně od loňska pokukují alespoň dvě jiné slečny, ale protože měl Janičku i přes to všechno ještě rád, přemohl slabou chvilku a udělal si u řeky ohníček. Seděl, brnkal na kytaru chmurné písně a přemýšlel, jak je právě asi parta na mostíku před Rožmberkem, jak je jim fajn a jak je to všechno na pytel, že on čučí tady. O půlnoci zaběhl na nádraží, podívat se, kdo všechno mimo Janičky přijel a když se naštvaný vrátil k řece, spustil do vody El Fůňa, připevnil na příď baterku šajnovku a vražedným tempem vyrazil směrem na Rožmberk. Druhý den ráno dorazila do Vyššího Brodu Janička,. Strašně se divila, proč na ni nikdo na nádraží nečeká a ještě víc se divila, když zjistila, že na ni nikdo nečeká vůbec. Vždyť se zpozdila jen o tři dny.
Vilda mezitím letěl jako žížnivá čára řekou a zastavil se jenom k ránu v nějaké vesničce, aby zatelefonoval Janičce domů a pořádně jí seřval. Od rodičů se dozvěděl, že Janička s kamarády něco slavila, ale že už je na cestě. Vilda se v tu chvíli uklidnil. Došlo mu, že Janičce se nepřihodilo nic zlého, že je jenom nekonečně pitomá. V Rožmberku zastihl partu, kterak se zrovna chystá vyplout, naložil si na háček jednu z těch dívek, které po něm už dlouho koukaly a promuchloval s ní celou následující noc.
"Ty dívky ti věřiliy každý slovo," řekla obdivně Lucie a ty jsi je bezohledně poslal zpátky do tábora.
"Bezohledně ne. Bylo jim sedmnáct a měly dávno po večerce."
"Nerada bych se mýlila, ale když jsem já kvůli tobě přišla poprvně domů po půlnoci, bylo mi šestnáct."
"A vykaly mi. Jako kdybych byl nějaký kmet nebo vážený občan. To člověku vezme veškerou inspiraci. A potom Lucie, mám tady tebe."
"Mě nemůžeš vášnivě obejmout a povalit do trávy."
"Je vidět na co myslíš, chlípný přízraku."
"Jsem lidská, tos nevěděl? Je sobota večer, letní čas, ku lásce zve hrdliččin hlas." "S tím na mě nechoď. To už známe. Zase to dopadne jako posledně. A navíc, já se tě dotknu a ty se rozplyneš, víš jak mi potom bude? A taky nesnáším hrdličky, blbější hlas už má jenom Strýček Jedlička. Láska není o sexu. Teda alespoň ne jenom o sexu."
"Zvláštní, že to říkáš zrovna ty. Když zalovím v paměti …"
"Klidně lov, já na to vzpomínám rád."
"Já taky, neboj." Lucie mě pohladila tvář a to pohlazení hřálo. Noc pokročila, hvězdy na obloze udělali mejdan. Cikády spustily koncert v DB-mol, Čajkovskij by se zjevil.
"Taky ti povím jeden příběh," zašeptala Lucie něžně, "je o smutku který nikdy nekončí, ale který dává sílu."
Štamby měl za svůj mladý život velmi mnoho dívek, ale s žádnou nikdy nechodil. Měl je všechny rád, ale žádnou nemiloval. Získával je poměrně snadno, jelikož byl atraktivní a měl ten druh šarmu, na který dívky slyší. Každý z jeho kamarádů mu tiše záviděl, ale všichni tři mu to přáli, právě proto, že to byli jeho kamarádi. Také měli čas od času své dívky, ale většinou ne tak zářivě krásné a ne tak bezmezně oddané. Štamby sám ani něvěděl, čím to je, bral to jako samozřejmou věc, že se opačnému pohlaví celkem líbí a neviděl jediný důvod, proč toho nevyužít. Jednou sjížděli Vltavu, bylo léto, sluníčko jim přálo, prázdniny byly před nimi. Byli na cestě třetí den, když dorazili do kempu v Novém Spolí, kousek před Krumlovem. Postavili stany, vyjedli v místním kiosku všechny utopence, zahráli si volejbal s německým zájezdem a rozdělali oheň. Felix vytáhnul omlácenou kytaru a spustil hrůzostrašný song o kládě, kterak duní korytem. Lišák bubnoval do svého sudu a pomalu se začali scházet ostatní vodáci, aby si také zazpívali a dali řeč. Byla mezi nimi i dívka v černých šatech, s dlouhými vlasy a tváří krásnou tak, až oči přecházely a u srdce bolelo. Všichni čtyři se do ní hned zamilovali, jak už to u takových dívek bývá, každý po svém. Lišák cynicky, Felix patologicky, Kája s nadhledem a Štamby tak, jak to uměl jenom on, zvířecky přímo a absolutně.
Když předunělo poslední stádo a odplul poslední škuner, uklidil Felix kytaru a vodáci se začali rozcházet. Dívka v černém zůstala. Dívala se do ohně a byla potichu. Byla tu sama, bez nikoho, netušili, který stan je její. Štamby se natáhnul po kytaře a sáhl do strun. Hrál jejich písničky, ty které nikdo jiný neznal.
"Pamatujete, jak loni Lišák zničil svojí Bellu Bimbu?" nadhodil Felix.
"Pamatovali."
"Nebo jak Felix přejel tři kachny a rozzuřený kačer mu málem ukousnul ucho?" připomněl Lišák.
Také pamatovali, znali se už spoustu let. Dívka na to neřekla nic, jen se usmívala. Vyprávěli do rána. Občas něco zahráli, potichu, aby nebudili ostatní táborníky. Opět lezli po horách, stopovali na dalekých silnicích a toulali se po karpatských pláních. Kradli okurky a nocovali na strašidelných hradech. Vždycky je jeden večer jako zrozený pro vzpomínání. Začalo svítat, Felix usnul tak, jak ležel u ohně. Kája s Lišákem se šli vykoupat do řeky. Štamby vzal dívku za ruku, nebránila se.
"Pojď se projít," navrhnul.
"Šli mlčky podél Vltavy, před nimi se probouzel Krumlov. Toulali se jeho uličkami, posnídali čerstvě upečené preclíky, viděli vycházet slunce nad hradní věží. Nic mi nechybí, myslel si Štamby, žiju. Vykašlu se na všechny holky a budu ti nosit ráno snídani a večer kytky. Navštívíme všechna muzea a divadelní představení, nebude film, kterej by promítali bez nás, vykřikovalo něco v jeho hlavě a tetelilo se štěstím. Štamby se zamiloval tím jediným správným způsobem, navždy.
"Jsem srab," řekl když rozepnul zip u svého stanu a nasoukal se do spacáku.
"Čím to," zeptal se Kája.
"Kdybych nebyl," vykašlal bych se na školu, sbalil bych kufr a odletěl s ní. Naučil bych se pořádně anglicky a pracoval bych od rána do večera, abych jí mohl postavit dům, zasadit strom a to třetí si sice nepamatuju, ale to taky. Jenomže já si namlouvám, že škola je strašně důležitá a Kanada je strašně daleko. Beztak už bude na letišti, už ji nikdy nenajdu, vdá se a bude mít spoustu dětí."
"Proto celej večer mlčela?" řekl Kája.
"Jo."
"To máš těžký."
"Já vím. Ani jsem se nezeptal, jak se jmenuje."
"Třeba je to tak lepší. Pamatovat si ji budeš beztak hezky dlouho."
"To budu," řekl Štamby.
Začalo svítat.
"Vyprávíš krásně."
"Půjčila jsem si tvoje hrdiny."
"Mohlo se to tak nějak stát. O Štambym a spolu jsem toho popsal dost a dost, vydalo by to na knížku. Když jsem si s něčím nevěděl rady, napsal jsem o tom povídku a oni to vyřešili. V jejich světě, tam se to řeší daleko líp."
"Já vím. Četla jsem si je potají."
"To vím zase já. Proto jsem je neschovával."
"A opravovala jsem ti v nich chyby, všimnul ses někdy?"
"Všimnul, já a čeština se sice máme rádi, ale její sestra gramatika je nějaká divná."
"Ale písmo sis vypracoval."
"Uznání Lucie a od tebe? Vypracoval, každou chvíli si z něčím nevím rady. Nejsem ani děd Vševěd, ani doktor Plzák."
"Stahují se mraky," upozornila mě Lucie, "přijde bouřka."
"Noční bouřky já rád, déšť bubnující do parapetu je inspirující. Svíčka zapálená na krbové římse přináší do duše tajemno, kouřící hrnek čaje dává pocit domova. Padá na mě nostalgie, Lucie, asi budu sentimentální."
"Klidně buď, alespoň konečně uvidím tu tvoji skrytou stránku."
"Říkal jsem ti, s přízraky je to jednodušší, před nimi si nemusíš hrát na tvrďáka, přízrak tvoje slabiny proti tobě neobrátí. Sám je duší, tak ví na čem je. Navíc mám ten dojem, že za chvilku se vrátí naše dvě přítelkyně, protože to do tábora nestihnou, déšť je zažene."
"Máš pravdu, teď jsou na rozcestí a přemýšlí o tom."
"Ty je vidíš?"
"Jasně, jsem přece zjevení."
"Už půjdeš, viď?"
"Půjdu, budeš mít přece dlouhou návštěvu, pršet bude celou noc."
"Tak ahoj Lucie, díky za návštěvu. Škoda že nejsi živá, zpíval bych ti do rána."
"Zase se stavím, neboj."
"Já vím, mám tě napořád."
"Pod kaštanem u vstupní brány stály dva stíny.
"Pojďte dál," řekl jsem jim, "pršet bude každou chvíli."
"Vy jste tu sám? S někým jste mluvil, nechceme vás rušit," pípla jedna z nich.
"Byla tu jedna má dávná známá, ale už odešla, musí ještě vyžehlit, připravit manželovi svačinu do práce, nebo tak něco, alespoň si to myslím."
"Ona šla takhle na noc? A do deště?" Podivila se černovláska.
Ona nezmokne, přání nemoknou. Jenom se strašně vzdalují.
"Má to kousek," řekl jsem jim. "Roztopím krb a vy mezitím zavolejte dolů do údolí panu Maršíkovi do hájenky, ať vyřídí v táboře, ať vás nikdo nehledá."
Zahřmělo. Po noční obloze sjel klikatě blesk. Noc pokročila, ale zdaleka se neblížila ke svému konci. Černovláska postavila na čaj, její kamarádka zkoušela něco brnkat na kytaru, kterou mi tu Lucie nechala. S přimhouřením obou očí není nic, co by mi chybělo.
Na parapet zabubnovaly první kapky.
