(něco málo o sladkém dřevu a jeho okolí)Kdysi jsem napsal na Textovou dílnu u Slávka Janouška opovážlivý teoretický článek o tom, proč texty nepsat. Utekla sice nějaká doba, ale vzásadě je můj postoj stále stejný, takže jsem text vykopal a předávám dál:
Situace první: Nechala mě dívkaSednu si k papíru a všechen žal na něj vypíšu. Nebude mi na to stačit jeden papír, budu jich potřebat alespoň pět a to se ještě uvidí, jestli jich nebude mnohem víc. Faktem ale je, že si ulevím (alespoň dočasně), ale současně si zavařím do budoucna, protože jestli mám trochu soudnosti, tak si po opětovném přečtení mého básnického díla vzešlého z emomociálního záchvatu po nějakém čase budu chtít nafackovat, nebudu věřit, že jsem to spáchal já a budu se snažit nenápadně od kamárádů vyzvědět, jestli jsem jim to nedejbože nedal přečíst.
Pakliže jsem to v úplném pominutí smyslů dokonce poslal oné dotyčné dívce, budu si přát, abych odjel na dlouhodobou studijní cestu minimálně do Austrálie. Zjistím totiž, že text se nejenom vůbec nerýmuje, ale že navíc obsahuje velkou spoustu vyslovených volovin, nesedí v něm takt ani verš a obsahově se dá přorovnat k něčemu, co napsala minulý týden moje sedmiletá sestřenice.
V zásadě zjistím, že jsem tam našrouboval minimálně jednu plápolající svíčku (ta je tam vždycky), jedny koleje co reznou, sedm a půl rádoby překvapivých point a nepočítaně hrubek a stylystických prohřešků proti zdravému rozumu všeobecně. Já vůl, budu si říkat, že já to někde dokonce četl nahlas! Kdo si to alespoň jednou vyzkoušel, ví, o čem mluvím.
Moje rada - rozchod není vhodné kompenzovat veršovanou tvorbou neprodleně po jeho udání se. Rochod s dívkou byl, je a bude inspirací k mnoha zdařilým, někdy dokonce geniálním dílům, ale chce to odstup, nejen ten časový, ale i osobní. Určitě se mě bude lépe psát, když si jednou na podzim řeknu: Sakra, to to letí, Mařka mě nechala už před sedmi lety, to jsem se tenkrát ale nasmál, ha ha ha, no vlastně ani moc ne, ale teď mi to přijde docela legrační, ona už je koneckonců vdaná, ztloustla a její muž je alkoholik, tak co kdybych o tom napsal nějakou rýmovačku a pořádně jí, vopici jednu vosolil, stejně mě tenkrát pěkně naštvala. Dáme tomu nějakou tu špetku zamyšlení a uvidíme, co z toho vyleze. Možná zajedu navštívit i tu Mařku a poptat se, jak se má.
Takže zatímco báseň vzniklá bezprostředně v/po vypjaté duševní situaci je tématicky zaměřená k základní myšlence: "Ty jsi mě nechala a já jsem hrozně nešťastnej, jak jsi mi to mohla udělat, ale počkej až se vzpamatuju, ještě budeš litovar, páč já se namakám a najdu si nějakou super kost a na tebe se už ani nepodívám. Nebo podívám, ale jenom jako na kamarádku, abys věděla o co jsi přišla, atd., atd...", verše psané s odstupem dokáží uznat, že jsem si za to možná mohl i sám, protože jsem byl pěknej frajírek a neměl jsem ani zbla rozumu.
Závěrem tedy - když jsem nešťastnej, zajdu si na pivo, nebo to rozkecám kamarádům a ono se to nějak samo vyřeší, ale nepíšu o tom básničky, páč mě to bude v budoucnu mrzet.
Situace druhá - právě jsem se zamilovalTo je velmi podobné, jako předchozí případ, ale tady dělím zamilované verše na dvě skupiny - na verše tzv. "Balící" a na verš "Obdivné".
Verše balicíDěsně se mě líbí Kačenka odnaproti (z vedlejší kanceláře, řidička bagru na stavbě přes silnici, sestřenice mého kamaráda, co k němu přijela na prázdniny...) i rozhodnu se ji sbalit, čili na ni PUSOBIT a v rámci jmenovaného se rozhodnu ji okouzlit svým intelektem a romantickou duší.
Sepíšu tedy báseň plnou tajuplných metafor, o které jsem přesvědčený, že ji dostane do kolen a odtud už je to jen kousek do polohy vodorovné. Pokud k tvorbě takové básně přistupuji s chladným rozumem, podněcován pouze svým zvířecím chtíčem, může vzniknout věc zajímavá, vtipná a koneckou je možné, že si bude báseň z dotyčné dělat nepokrytě srandu, ale bude tak činit velmi rafinovaně, takže to Kačenka odnaproti ani nepozná a stejně mi padne kolem krku.
Viz. například vyzkoušené dvojverší jednoho mého přítele, které je vhodné nadrásat vyhlédnuté oběti na nějakou dobře viditelnou část těla, třeba záda, aby si to mohla přečíst jen v zrcadle a pak potměšile čekat, jak na to bude reagovat ("Jako bednu nanuků, chci tě přímo fyzicky, jenom vzít tě za ruku je úkol přímo nadlidský - doporučeno pro horká letní období, v zimě to zní uchylně).
Pokud ale nedejbože začnu milostně třeštit a jsem skutečně přesvědčen, že moje vyhlédnutá Kačenka je ta jediná a žádnou jinou už nechci, protože právě a jenom Kačenka je naprosto a fantasticky dokonalá, měl bych se na psaní veršů taktéž vybodnout a Kačenku rovnou pozvat do kina, nebo se jí drsně zeptat, co by řekla na společné očuchávání a olizování.
Ušetřím si tak spoustu času, kterých jinak věnoval vymýšlení kostrbatých veršů na nezveršovatelná slova. Když je toho tolik, co chci říct, měl bych mlčet a hledat jiné výrazové prostředky, sex například.
Verše obdivnéPokud jsem se Kačenkou již úspěšně seznámil a přesvědčil ji, že ostatní kluci ve vesnici (ve městě, na montáři, v budově...) jsou narozdíl ode mě kreténi a Kačenka mi to zbaštila, v důsledku čehož spolu teď trávíme celkem dost času, může se stát, že jí budu chtít udělat obyčejnou radost a rozhodnu se to provést pomocí originálních, světem dosud nespatřených veršů.
Potom mám skutečně dobrý důvod nějaké napsat. Všimněme se - nechci použí verše ve svůj prospěch (tedy nepotřebuji do světa vykřičet, jak moc mě něco bolí, ani nepotřebuju nikoho dostat do postele nebo do cukrárny). Vyberu si na Kačence něco, co se mi na ní stále líbí i po letech (měsících, týdnech, menší časový úsek bych považoval spíš za nedostatek informací, než za nekritický obdiv) a takzvaně si k tomu sednu.
Už nechrlím myšlenky, jak mě přijdou na mysl, nýbrž pečlivě vážím slova a snažím se o nějakou větnou stavbu (třeba nepíšu "Ty vado, ty si fakt skvělá, hele jak mě to bere..."). Báseň pak většinou obsahuje nějakou příčetnou myšlenku, v mnoha případech i nějakou skrytou nebo překvapivou pointu (Například:"Pamatuješ se, jak jsem ti tenkrát čmáral po zádech to o těch nanucích? Tím fixem, co nešel tři tejdny dolů? Co? Já vím, že jsem tě tenkrát naštval, ale bylo to romantický, ne? Co? Ha, ha? Tak to pořád platí, pořád tě rád beru za ruku a pořád jsem u toho nesmělej..." - samořejmě vhodně zveršováno.").
Situace třetí: Jsem trampa jsem na to patřičně hrdý. I když si popravdě řečeno nejsem dnes už tak jist, jak to mezi trempy chodí v současnosti, když jsem propadl trempingu v nějakém nevysvětlitelném pomatení smyslů začátkem devadesátých let já, byla to masová záležitost, jelikož už "se smělo" a člověk v lese o čundráky doslova zakopával. Takže popisované bude zřejmě deset a více let staré. Ostatně, v předchozích kapitolách jsem se fenoménu trampingu už věnoval, i když z pohledu hudebního a sociopatického. Teď tedy o textech:
Takže jsem tramp. V pátek a o prázdninách (o dovolené, když jsem zrovna nezaměstnaný) na sebe navleču maskáče některé z armád, na záda hodím usárnu (Alici, Tulák I nebo II, prostě nějaký batoh, hlavně, když je to zelené nebo hnědé a má to třásničky), přes rameno žracák, na hlavu narazím klobouk a hurá na nějakou zříceninu.
Přes den jdu, převážně po turistických značkách, kterými ovšem navenek opovrhuji, večer pak usednu k táboráku. U táboráku je někdo, kdo má kytaru a hraje na ni písně. Je to pro mě novinka, protože písně zde slyšené se ztěží slyší jinde. (poznámka: teď je rok 2008 a tohle už neplatí - VŠECHNY písně dnes jsou dohledat na internetu a ukrást pomocí torrentu, dcčka a podobných záležitostí) I když mám slušnou sbírku přepálených cédéček a MP3trojek, vždy někdo hraje něco, co ještě neznám.
Co je nejhorší, všichni ho poslouchají a některé labilnější povahy na něm mohou oči nechat. Uši taky. Někdy dokonce i ruce a další části těl. To by se mě taky líbilo. I rozhodnu se na kytaru naučit. Teď by měl následovat dlouhý předlouhý seriál o učení na kytaru, ale jednak sem moc nepatří, druhak jsou povolanější než já, takže to přeskočíme. Navíc už o tom řeč průběžně trochu byla.
Když už trochu na kytaru umím, napadne mě, proč si nenapsat nějakou píseň sám, ostatní ji nebudou znát a budou jenom čumět, o což mi především jde. Takže si sednu k naučeným akordům (obvykle Ddur, Cdur, Amol a cikánské G) a začnu vymýšlet text. Narvu do něj vůni lesa, kouřící kotlík po ránu, řemínky na krku a něco o cválajícím stádu (odkazuji na knihu Miss Porta od Zdeňka Šmída, je to tam moc pěkně rozvedené).
A teď moje rada, jak na to, když už tedy mocí mermo musím nějakou trampskou blbinu spáchat:
a) je dobré si uvědomit, že zlaté časy trampingu už jsou pryč. Je to prostě tak a je třeba se se tím smířit. Kdysi ve dvacátých letech pobíhali po lesích MUZIKANTI a hráli swing, pak se celkem ztratilo, že do toho většinou brečeli, jak jim někdo ubližuje.
b) agitací pro pobyt v lese jsme sami proti sobě, nebude v něm totiž brzo k hnutí, když do něj polezou všichni. Navíc, ono už bylo praktickly všechno mnohokrát řečeno a zazpíváno (viz. bratři Nedvědi)
c) položme si otázku: O čem vlastně píseň má být? O tom, jak jde někdo po pražcích a šoupe kanadama dehet? Jak táborák plá a někdo mi právě nalomil palec? O válce Severu proti Jihu? O Kačence, která nechce jezdit na čundr a raději surfuje po internetu a je proto máklá?
d) pro koho je text určen, tedy kdo dnes poslouchá podobné věci? Oslovím posluchače, kteří doma vlastní domácí kino, mixér s vlastním mikročipem, klimatizaci, nafukovací milenku a 200 satelitních programů, písní o rose na ešusu? Potkal jsem jednou, asi pět let zpátky jednu slečnu, která třískala do kytary špatné akordy a tak jsem ji po nějaké chvilce poopravil (ne, bylo to tak, že jsem to nemohl poslouchat, tak jsem jí vynadal). Řekla mi, ať jí do toho nekecám, protože už jí vyšlo CéDéčko. No, půjčil jsem si ho. Bylo vypálené doma v počítači, nahrané na jeden mikrofon někde na kazeťák a obsah byl mdlý až blbý. Napočítal jsem asi sedm náručí u vůně koní, tři deštivá rána v kempu pod skálou a tak podobně.
Takže závěrem - hlavně soudnost, přátelé.
Pokračování příště, ještě zdaleka jsme nevyčerpali všechny situace.
