Po podzimní obloze se prohnala kometa, v tůňce zaklel Rákosníček, rybáři začali vyjíždět na večerní lov. Soumrak přišel nenápadně, jako každý večer, mlha opanovala hladinu. Jsou chvíle absolutního spočinutí, kdy už není třeba nic víc, než jen být. Obvykle se jedná jen o nedostatek informací.
Seděl jsem v křesle na terase haciendy a pozoroval oblohu, v rádiu vyzpěvovali odredovaní černoši. Večer jak jsem si ho představoval. Klid se rozvaloval líně nejen ve v teplém večerním vzduchu, ale i někde uvnitř ve mně. Dočasně. Něco zahvízdalo vzduchem, ozvalo se mocné žblunknutí a pak úporné plácání do vody. Asi jako když se potápí Queen Mary. Za chvíli z mlhy nad hladinou vystoupilo stvoření podobné vodníkovi. Tedy pouze za předpokladu, že i vodníci mají samičky, protože ten můj vodník byl oblečený jenom do náramku na noze a že je to spíš vodnice bylo patrné na první pohled.
„Ahoj,“ řekl jsem oduševněle.
„Takhle to ale vůbec nemělo dopadnout,“ řekla na oplátku vodnice.
„A jak to mělo dopadnout?“ zajímalo mě.
„Spletla jsem si planetu. Měla jsem zahnout u Saturnu doleva a nějak se mi to popletlo.“
„Planetu.“
„Jo, planetu. Proč na mě tak koukáš?“
„Popravdě řečeno, u nás není právě běžná věc, aby se po nocích promenádovaly u vody nahatý holky.“
"Proč?", položila mi celkem zásadní otázku.
"Kytičky, včeličky, mravní ohrožení mládeže...“
Dívka pokrčila rameny, stiskla cosi na svém náramku a najednou byla oblečená. Do džínů a do košile. Z obojího tekla voda.
"Je to trošku nepohodlný," řekla.
"No, my vlastně ještě používáme spodní prádlo, a to svrchní oblečení nosíme nasucho, " dodal jsem.
Mlčky si ke mě přisedla, sklonila hlavu a stáhnula si rukou z vlasů vodu.
"Jestli tě ještě můžu poprosit," navrhnul jsem, "kdyby sis mohla zapnout tu košili."
"To je taky takový obyčej?" zajímalo jí, když zápasila s knoflíky.
"Ano."
"Není to trochu složitý?"
"Je."
"Aha. Má to něco společného s tím, čemu se říká sex?" zeptala se.
"Má," připustil jsem, "souvisí to s nemístnýma představama."
"Tak to jo," zasmála se.
"Vážně jsi z jiný planety?" zeptal jsem se ještě jednou. Pro jistotu.
"Jsem," přikývla.
"Na mimozemšťana vypadáš dobře, tedy podle našich pozemských měřítek" řekl jsem.
"Opravdu? Snažila jsem se přizpůsobit okolí, víš, my toho o Zemi moc nevíme. Jaký jsou ty tvoje nemístný představy?"
V následujících několika minutách jsem ze sebe zcela bez ladu a skladu vychrlil tu největší snůšku blábolivých nesmyslů, jakou jsem během svého života řekl.
"Aha, dělá se to takhle běžně?"
"No, někdy se to skutečně takhle povede, ale to jsou spíš výjimky. Většinou se dva lidi úspěšně míjejí celej život."
"Ale to není správný"
"Není, máš pravdu, ale nic s tím nenaděláš," pokrčil jsem rameny tentokrát já a napil se ze skleničky na stole.
"Jmenuju se Tereza," špitla a zadívala se na hladinu, "řekni mi něco o míjení, prosím..."
"Kdysi jsem míval Lucii. Nevážil jsem si jí, takže mi utekla, a i když jsme se pak ještě na chvilku po letech potkali, už nám chybělo to pravé toužení. Pak jsem se loudával kolem rybníka se Zuzanou, ale bál jsem se jí, byla moc živá. Pavlušu mi závidělo celé okolí, ale na tu jsem byl moc živý zase pro změnu já. Máše se zdálo, že jí něco utíká a tak odjela do Londýna, zřejmě aby to chytila. V míjení jsem, když o tom tak přemýšlím, celkem odborník. To ovšem neznamená, že bych mu nějak rozuměl."
"Jaké byli?" zajímalo Terezu. Opřela se o moje kolena a já ji vyprávěl první příběh o míjení - příběh o neuchopitelné dívce Lucii.
Poklad kapitána Flynta
Letní noc rušilo jenom vytí šakalů a křik vražděných pocestných. Možná, že ještě někde hluboko v lese opile zpíval uhlíř, nebo po polní cestě drkotal kočár plný příšerných duchů zhýralé šlechty, ale to jsme neslyšeli, noc byla stvořená pro neumělé kouření z dýmky a příběhy, okolí tvořilo pouhou kulisu. Seděli jsme kolem ohně na ostrohu nad Úterským potokem a pozorovali hvězdy, nad námi se tyčila zřícenina hradu Falkenštejn - Lucie, já, sluníčko Hanička, Pepíno, Digi a krásná Diana.
Tehdy jsme ještě ani netušili, jak jednou skončíme, jen jsme bezstarostně koukali do plamenů, brnkali na kytary a zpívali o Křupavých srdíčkách. Za několik let se z nás stali pilot, humanitární pracovník, členka justiční stráže, známá zpěvačka, autor fantasy a zaměstnanec celní zprávy. Tenkrát jsme si to ani neuměli představit.
Tábor pod námi spal a my si dovolili tuhle malou noční jízdu díky jedné malé fintě, troše plížení za stany a důvěřivosti Placky - hlavního vedoucího. Celý den jsme běhali s dětmi po okolních kopcích a pátrali po pokladu kapitána Flynta, největšího z korzárů a bukanýrů, jaké kdy světové oceány viděli. Den před tím jsem byl s Digim truhlu zakopat nad jezem, málem jsme se stali obětí rozzuřeného vosího roje. Teď před námi ležela na zemi stejná truhla a na jejím dně ještě zbývalo něco málo čokoládových peněz.
Lucie ležela vedle mě na karimatce a mezi rty svírala stéblo trávy. Do plamenů se vydržela dívat i několik hodin. Já ne. Nezpívat, nemluvit, nesmát se - jako by člověk nežil. Ale oheň jsem měl vždycky rád - od toho prvního, kdysi na pionýrském táboře, až po ten dnešní, kdy se z dětí stali vedoucí a vychutnávali si první volný večer.
"V paralelním vesmíru je svět a tam nosí všechny holky copy," řekl Digi.
Noc rušilo jenom praskání polen. Když nemáte co říct, obvykle nespěcháte s odpovědí. Představil jsem si svět plný copatých stvoření a musel jsem se zasmát. Jenom ta pohoda, tahat je ve škole za vlasy a namáčet jim copy do kalamáře. Jak by asi vypadaly účesy? U kadeřníka by vám nabídli sestřih na Gertrudu, nebo tak nějak, copy vyztužíme, mladá paní, nebo je necháme jen tak na volno?
"A v těch copech nosí mašle," pokračoval Digi.
"A mají ty copy dva, nebo jenom jeden zapletenej?" zeptal jsem se.
"Jak která," zadíval se zasněně do tmy Digi, "podle toho, jak se ti to líbí."
Diana se culila do košile. Všichni dobře věděli, že se s Digim každou noc alespoň na chvilku vytratí a brouzdají trávou pod hradem. Diana měla vlasy ostříhané na kluka.
"Možná nosí i režný košile, červený sukně a běhají bosé po louce, v ruce džbán s pramenitou vodou..."
Pepíno přiložil do ohně, k nebi vylétl sloupec jisker.
"Zapomněl jsi na vosy," řekla Hanička, která copy nosila. Sice bez mašlí, ale zato neustále.
"Vosy?" nechápal Digi.
"Ano. Když budeš běhat bosej po louce, dřív nebo později na nějakou šlápneš. A že se jí to líbit nebude a kousne tě je nasnadě."
"Ale no tak," bránil se Digi, "kazíš mi romantiku, kdo by v takovou chvíli myslel na praktickou stránku?"
"Budeš se divit, ale ten, koho se to týká," nedala se Hanička, "tobě se to mluví, protože bys nikde běhat nemusel. Mýtil bys lesy, nebo oral pole, ale v každém případě bys měl boty. Romantika končí přesně tam, kde naráží na praktickou stránku, Digišáčku."
Mlčel jsem. Představa bosé dívky na louce plné kopretin se mi líbila. Na vosách ale taky něco bylo. S Haničkou jsem nesouhlasil, romantika je od toho, aby se praktičností nezatěžovala. Kdyby se romantika řídila fyzikou a podobnými zvrhlostmi, mohla by to rovnou zabalit a vrhnout se na psaní učebnic pro střední školy. Je třeba odlišovat představy a reálný pohled. Ani Digi se nehodlal jen tak snadno vzdát.
"V tom paralelním vesmíru žádný vosy nejsou," řekl.
"V tom případě se to musí projevit i jinde," zasmála se ďábelsky Hanička, které to někdy myslelo sestsakra rychle, "to máš jako tu věc se zašlápnutým motýlem - když změníš nějakou maličkost, můžeš ovlivnit celou budoucnost. Takže když tam nejsou vosy, je docela dobře možný, že tam nejsou například ani hliněný džbánky. Jak by se ti to líbilo, kdyby ti ta dívka přinesla vodu dejme tomu v igelitce?"
"Nelíbilo," připustil Digi, "ale já se tady pokouším vytvořit svět, kde nejsou vosy a voda se nosí v normálních džbáncích. Jenom si to představuju. Ale tebe baví mi to kazit."
"Ale kdepak, nebaví, ale někdo tě přeci musí vrátit zpátky na zem, nemyslíš?"
"Ne," odpověděl okamžitě Digi a natáhl se do trávy, "co je na vznášení se špatnýho? Jsou to moje představy. Zkus si představit něco svýho a já ti to taky nabourám."
Pepíno rozepnul svůj minibatoh a vyndal z něj věnec buřtů.
"Dá si někdo?" zeptal se. Všichni jsme přikývli. Pepíno vytáhl z pouzdra u opasku nůž zasazený do parůžku a začal buřtům nařezávat konce.
"Mě se svět líbí, tak jak je," řekla Hanička, "lesy, louky, řeky, v zimě jezdím na hory, v létě na kolo...nic mi nechybí," trvala na svém.
"Nepovídej," zasmál se ďábelsky tentokrát Digi, "zrovna včera jsi říkala, že by nebylo špatný, kdyby ti nějakej svalovec nosil snídani až do postele. Teda do spacáku, abych byl přesnej."
Hanička se na chvilku odmlčela.
"To jsem doufala, že to někoho trkne a alespoň jednou mi přinese rohlík s marmeládou a ešus s čajem."
"To ale znamená, že nejsi spokojená," zvolal vítězoslavně Digi.
"Spíš bych doladila nějaký detaily."
Kdesi na protější stráni zavyl vlk. Nebo vlčák, nebylo to přesně poznat.
"Co kdybyste toho nechali?" Navrhla Diana. "Digi si bude představovat bosou holku v sukni, Hanička Ramba s rohlíkem a je to. Co vy na to?"
Bavili jsme se ještě dlouho, až začal obzor blednout a hvězdy pomalu mizet. V ohništi už zbýval jenom teplý popel. Vydali jsme se pomalu dolů do tábora, abychom stihli budíček. Koneckonců, Pepíno ho měl troubit a já s Digim jsme měli na starost rozcvičku.
"Přijď po večerce na louku ke včelínu," pošeptala mi Lucie, než zmizela ve stanu.
Přišel jsem. Den byl náročný po všech stránkách a děti padli únavou už v devět hodin. Čekal jsem u úlů a poslouchal bzukot včel, soumrak se plížil jako každý večer lstivě všude kolem a snažil se dělat, že se ho to netýká, že jde jenom náhodou kolem.
Pak jsem ji uviděl. Lucie ke mně kráčela lehkými kroky. Byla bosá a na sobě měla režnou bílou košili a červenou sukni, v ruce nesla hliněný džbán.
"Nohama můžeš stát pevně i nad zemí," řekla mi. Tehdy jsem to ještě nevěděl, ale našel jsem poklad kapitána Flinta. S truhlou a penězi z čokolády neměl nic společného.
---
"Páni,a tomu ty říkáš míjení?" hvízdnula zcela pozemsky Tereza.
"To bylo setkání," řekl jsem, "míjení přišlo až potom, zvyknul jsem si a nedával jsem pozor."
"Jste divný, vy lidi," posteskla si Tereza, "možná bych měla říct dobře ti tak, kde bys našel druhou takovou?"
"Já vím, už jsem si odpustil. „
"Vídáte se?"
"Ano, proč bychom se vyhýbali? Vidím jí rád, stále jí to sluší, jako by ještě teď nosila tu sukni s košilí a chodila bosá."
Tereza se opřela pohodlněji a požádala mě o skleničku. Celá se otřásla, když se napila, ale neřekla nic.
"Znala jsem jednoho kluka od nás ze školy, hrozně se mi líbil. Jenže s ním nic nebylo. Zkoušela jsem před ním upustit peněženku a víš co? Odnesl jí do ředitelny a nechal to vyhlásit rozhlasem."
"Třeba se styděl, co ty víš, možná ti psal po nocích dlouhý dopisy a k ránu je házel do koše a červenal se při tom."
"To nevím," pokrčila rameny Tereza, "jednou jsem ho pozvala na zábavu. Nepřišel. Čekala jsem na něj celkem dlouho."
"Možná přišel. Uviděl tě, jak jsi uprostřed hloučku spolužáků a ztratil odvahu. To je taky míjení, skládá se i z náhod."
"Naposledy jsem ho viděla s jednou holkou z vedlejší třídy..."
Pokrčil jsem rameny. Holka z vedlejší třídy je častá postava krátkých příběhů o nepotkávání.
Na hladině to zašplouchalo, nějaký kapr se potřeboval nalokat vzduchu.
"Máš tu hezky," vrátila mi Tereza skleničku, "jezdíš sem často?"
Napil jsem se a vychutnal ostrou chuť na patře. Pak jsem přes Terezu přehodil deku, aby nemohla říct, že na Zemi nastydla.
"Ani ne, jen jednou za čas si vezmu od všech a od všeho dovolenou a jedu vyhlížet vesmírný trosečníky."
"Děláš už to dlouho?" chumlala se moje ufonka do deky.
"Pár let, nic dlouhýho".
"Ale nakonec jsi se dočkal a to je hlavní, ne?"
"To je. Ale i to čekání stálo za to."
"Povídej mi ještě, prosím..." sepnula pod přikrývkou Tereza ruce. Zalovil jsem v paměti a začal vyprávění o probdělé noci, kterou jsem strávil s Zuzanou.
Michelle
Nejlepší přítel, jakého jsem kdy měl byl Honza. Začalo to nenápadně - spolužák mi půjčil knížku o vodě, já ji zhltnul za jedinou noc a když pak přišel do třídy oběžník o vodáckém kurzu na přehradě Hracholusky, nepřemýšlel jsem ani chvilku a přihlásil se. Stejnou věc udělal o patro níž i Honza a polovina jeho třídy. V pátek jsme celý den nacvičovali kormidlování, zachraňování tonoucího a správné držení pádla a večer u ohně poslouchali odbornou přednáška na téma Proč se nechytat za jízdy vrbiček. Když oheň skončil, sešli jsme se my, co se nám ještě nechtělo do postele, na břehu přehrady a poslouchali hrůzostrašné historky, které vyprávěl učitel Růžek. Když dovyprávěl, vzal za ruku nejbližší dívčinu a zmizel s ní ve stínech. Říkali jsme mu Evžen, lovec žen.
"Co teď?" zeptal se jeden z kluků a když mu nikdo neodpověděl, vrhnul se do vody a křičel, že je křižník Potěmkin. Vrhnul jsem se za ním, prohlásil jsem, že já jsem Aurora a vyzval jsem ho k souboji na děla. Netušil jsem, že se v lodích vyzná. Potěmkin měl děl dvacet, Aurora jen pět. Prohrál jsem. Takhle krásně pitomě jsme se seznámili s Honzou. Ze břehu to celé pozorovala tichá dívka, které chyběly v jednom místě na levém víčku řasy a s úsměvem kroutila hlavou.
Měsíc na to jsem s ní chodil.
Ale se Zuzanou to nebylo jednoduché, tam kde já byl oheň, ona byla voda, tam kde já byl voda, byla Zuzana přehradní hrází. Dodnes nevím, jak jsme to spolu mohli tak dlouho vydržet.
Jednoho jarního večera jsme nasedli do Honzovi zelené škodovky jménem Maruška a vyrazili na naši chalupu k jezeru. Večer praskal v krbu oheň, Honza byl s dívkou Kačenkou v jednom pokoji, já se Zuzanou v druhém.
Dotknul jsme se Zuzany, jen lehce, ale nebyla to předehra, byl to souboj, stejně jako všechno, do čeho jsme se se Zuzanou společně pustili. Ani jeden nechtěl ustoupit. Ani o milimetr. Každý, kdo říká, že milování je věcí dohody, neví o čem mluví. Jediná dohoda je možná o tom, kdo bude mít nadvládu. Alespoň v našem pojetí to tak tenkrát bylo.
Po půlnoci jsem leželi v posteli vedle sebe a dlouze mlčeli. Kouzlo noci odplulo spolu se soubojem. Díval jsem se na strop a viděl všechny ty okamžiky, které se někdy neudály. Tiché procházky nočním parkem, šeptání, nedělní výlety po zříceninách, milování na koberci babiččina pokoje. Hlavou mě celou tu doba zněla Zuzanina oblíbená písnička, Michelle, my belle ...
Pár dní na to jsme se rozešli - asi že jsme se poprali už o všechno, co jsme měli společné.
---
Tereza dlouho mlčela. Potom vstala, vzala mě za ruku a táhla mě k pláži.
"Projdeme se," řekla. Neprotestoval jsem, měsíc jasně zářil a odrážel se na hladině.
"To bylo taky míjení? Vždyť jste se ani nepotkali," řekla Tereza, když jsme šli okolo vyplaveného pařezu. Někdo mu udělal z chaluh fousy a uhlem domaloval obličej.
"Možná jsme měli nějaký čas společnou cestu, tak jsme se dali do řeči. Víš co je legrační? Když Honza za pár let slavil narozeniny, chodila si k nám Zuzana střídavě pro peníze, které proměňovala obratem v tequily. Pak plakala."
Tereza mi ovinula ruku kolem pasu. Já ji svoji propletl okolo ramen. Tma se dala krájet a vážit, možná by některé úseky šli i změřit. Jenom na hladině svítili hvězdy pod dohledem měsíce.
"Nemáš náhodou tužkový baterky?" zeptala se Tereza po dalších třech stech metrech.
"Potřebuješ si posvítit?"
"Kdepak, mám tmu ráda," zavrtěla hlavou, "potřebuju je do korábu, ráno vyschne a já se musím pustit dál, hvězdy čekají."
"Nemám. Ani jednu. Naštěstí."
"Prima."
To bylo všechno, co Tereza řekla a mě to přišlo jako ta nejhezčí myšlenka večera. Došli jsem k přístavišti, chvilku seděli na molu a pak se zase pomalu vrátili zpět na moje zápraží. Beze slov, jen v nočním tichu a jemném objetí.
Pak něco zabzučelo. Tereza sáhla do kapsy, vytáhla černou krabičku a vypnula ji. Asi mezigalaktický komunikátor.
"Naši mě shání," vysvětlila, jsou ode mě miliony parseků, ale nezapomenou se zeptat, jestli jsem si vyčistila zuby.
"To je asi stejný na všech planetách," pokrčil jsem rameny.
Na protějším břehu se ozvalo zaštěkání psa a dva tlumené hlasy.
"Porybný. Teď se snaží dát pytlákovi Roučkovi pokutu. Chvilku se budou dohadovat a pak spolu půjdou na hráz na pivo."
"Ty bys mě někam nepozval?"
"Pozval. Stačí si přát. Noční dýchánek ve stínu pyramid? Srub uprostřed temného blizardu na Aljašce? Noční let nad Manhatanskými mrakodrapy?"
"A co takhle kamínka u tebe v chalupě, hrnek čaje a třetí příběh?"
Přikývl jsem. A začal pátrat v paměti, jestli mám nějaký čaj.
Mafiáni
Byl Silvestr. Venku ležel metr sněhu a další stále padal. Uvnitř chalupy v Radobydčicích oproti tomu z kamínek sálalo příjemné teplo. Okolo stolu, na židlích u stěn, na kanapi, dvou postelích a obráceném plechovém kyblíku seděl největší počet mých přátel, známých a kamarádů, co se kdy dohromady sešel, bylo nás tam, tenkrát okolo dvaceti pěti, namačkáni ve dvou pokojích stavení z vepřovic - Honzovi chalupy. Byl tu Honza, pětice holek z jeho třídy, kterým jsem říkali naše žáby, mlčenlivý Vláďa, Náčelník, který si přivedl Janičku a neúspěšně ji celý večer balil, Koblih, brácha ... Nikdy potom už se to takhle nepovedlo.
Hráli jsme naši tradiční silvestrovskou hru - Mafiány.
Přiblížila se půlnoc a někdo začal rozlévat šampaňské. V rádiu odpočítávali poslední minuty starého roku. Po Mafiánech jsem si stihli zahrát ještě ping-pong s obíháním kolem kuchyňského stolu, kdy za pálky sloužilo všechno možné, co jsme v kuchyni našli - já hrál s pouzdrem od houslí, na tichou poštu, kde se směli říkat jen slova s převahou samohlásek, několik psychologických her z knížky po Honzovo dědečkovi a zkoulovat se na dvorku pod jabloní. V rohu seděl bledý chlapec, který se stal o deset let později mistrem spravedlnosti, ale to jen pro zajímavost, s příběhem nijak nesouvisí.
"Deset," řekl hlas v rádiu. Vzpomněl jsem si na noční vyvolávání ducha Radouše, které jsme s Honzou a Koblihem prováděli na Radyni pomocí křídy, perlivé vody a jedné vyděšené slepice.
"Devět". Poslední podzimní den jsme postavili asi tři metry velký, horkým vzduchem plněný balón, napsali na něj všechny špatné zážitky, co nás ten rok potkali a vyslali ho k nebi, pryč.
"Osm." Při výpravě na Sviňomazský hrádek jsme na mostě přes Úterák provozovali chůzi, jakou proslula kapela Genesis a projíždějící řidič Trambusu sjel do příkopu, když nás viděl.
"Sedm." Na kolech jsme s Honzou zdolali Slavkovský les. Celou cestu mezi obrovskými bolševníky mi vyprávěl o dni Trifidů.
"Šest." V létě jsem byli na Pivoňi, podívat se za žábama, které tam dělaly vychovatelky na táboře. Ukradli nám věci, když jsem se v noci koupali, Honza byl odhodlaný dojít si pro ně nahý. Ještě ten večer jsme pekli dole v ruinách kláštěra pstruhy a věci nám byli obřadně vráceny.
"Pět." V Rumunských karpatech jsme málem měli otravu alkoholem, když Digi vyměnil karton cigaret Marlboro za demižon pálenky od ovčáků a Honza i já jsem se opravdu napili. Potom jsme nápoj celý týden používali k podpalování ohně a odstřelování drobných skal.
"Čtyři." Na přehradě Hracholusky jsme se zůčastnili tradičního vodáckého výcviku a zorganizovali noční hru Zhasínání baterky. Evžen lovec žen se při té příležitosti málem utopil, neb baterka byla umístěna na bójce uprostřed přehrady.
"Tři." V restauraci Pivoňka jsem měl s Koblihem svůj první koncert před veřejností. David bubnoval lžící do stolu, Martina hrála na housle, Pavla pískala na flétnu a asi 150 hostů sborově řvalo Slavíky z Madridu. Pak už jsem tuhle písničky v životě nehrál.
"Dvě." Na každoročním potlachu v Mezholezích jsme s Honzou vyhráli soutěž o nejděsivější pohádku. Na další časy byla tato kategorie po našem výkonu navždy zrušena.
"Jedna." Všimnul jsem si, že dvojice jsou připraveny k přípitku, políbení, a podání ruky.
"Kde máš Pavlínu?" zeptal se Honza.
"Doma," pokýval jsem hlavou, jako bych si teprve teď všimnul, že tu není, "spí. Oslavy prý nejsou pro ni."
"Nula. Šťastný nový rok."
Příští Silvestr už se nás zdaleka nesešlo tolik, spousta lidí se rozešla, spousta sešla a tak trávila poslední den v roce raději v soukromí. Pavlína asi zase spala, ale to já už nevěděl, neviděl jsem jí už dlouho. Když jsem si na tom Silvestru s Mafiány uvědomil, že ty nejlepší zážitky, jaké jsem za rok měl, se odehrály většinou bez ní, protože musela zrovna dělat velký úklid, navštívit babičku nebo se učit do školy, došlo mi, že k sobě nepatříme. Ona byla zodpovědnost, systém, cílevědomost, já chaos, euforie, zmatek.
Ale stejně, kdyby na tom Silvestru přeci jen byla, stejně bych odpravil v Mafiánech Marušku. Přece nebudu střílet do vlastních řad.
---
"Víš co? Teď ti budu něco vyprávět já, ano? Přizpůsobím to poměrům tady na Zemi, abys mi rozuměl, takže vynechám všechny inteligentní plazmy, žárlivé mlhoviny a roboty třídy X a použiju místo nich obyčejný lidi."
Přikývnul jsem, vzal opatrně hrneček oběma rukama a uvelebil se na posteli. Tereza si na ní lehla, hlavu mi položila do klína, jako by se nechumelilo, což se nechumelilo, a začala vyprávět.
Píseň pro prázdný sál
Nakonec mě Michal přemluvil. Mohli za to samozřejmě taky naši, protože mě zahrnuli asi tak milionem zákazů. Samotnou by mě asi ani nenapadlo se na něco podobného jako je potlach vypravit, ale Michal neustále básnil o tom, jak jsou tam všichni kamarádi, jak se večer u ohně hraje na kytary, vrchol romantiky, pak noc pod hvězdami. Hučel do mě asi čtrnáct dní, až jsem mu řekla, že teda jo, začala jsem totiž být tak trochu zvědavá. Michal hned začal plánovat, jak mě sežene spacák a karimatku a jak pojedeme lokálkou až do Horšáku a kdybych ho ještě chvilku nechala básnit, určitě by mě navrhul, že ten jeho potlach přinese k nám na zahradu, kdybych byla náhodou nemocná.
Zamiloval se do mě ten den, kdy jsme se přistěhovali, blázínek. Nejdřív se mě za oknem začaly objevovat kytky, pak milostný dopisy s hrubkama a nakonec mě pozval na rande. Vysvětlila jsem mu, že na chození mám ještě čas a vedla jsem k němu takovou řeč, jaká se obvykle vede v takových situacích – jako že budeme přátelé, že ho mám ráda, ale jenom jako kámoše a tak podobně. Všechno mě odsouhlasil, ale bylo na něm vidět, že toho nikdy nenechá. Ale byl fajn. Spolehlivý jako slunce, jak se říká v té reklamě a udělal pro mě všechno, co mě na očích viděl, až to bylo někdy nepříjemný.
Uměla jsem si dokonale představit, jak bude probíhat cesta vlakem. Přilepí se na mě a bude vrhat vražedné obličeje na všechny, kdo o mě zavadí jenom pohledem. Bude se cítit jako můj ochránce, jako moje osobní stráž, jako majitel. Věřím tomu, že by spráskal každého, kdo by si na mě něco dovolil, sílu a postavu na to má. Stejným způsobem ode mě odháněl poslední tři roky i všechny kluky, i když o tom možná ani nevěděl. Většinou se dali všichni odradit jenom při myšlence, že by mě někam pozvali a Michalovi by se to třeba nelíbilo.
Vždycky jsem snila o tom, že mě bude milovat silák se srdcem romantika. Bude pro mě psát básničky a zpívat mě pod oknem, občas mě přinese kytku. Úplně normální holčičí sny. Bylo mě sedmnáct a měla jsem vlastního anděla strážného.
Když se přiřítil na nádraží v maskáčích, v klobouku a v něčem naprosto nepraktickém na zádech, o čem tvrdil, že je to pravá US Krosna, zůstal na mě němě zírat, dokonce se mi ani nepokusil vykloubit palec. Měla jsem na sobě lodičky, kostýmek a slamák. Přes rameno kabelku a v ní zrcátko a hřeben. Dokonce jsem si půjčila od kámošky toho nejmenšího psa na světě a přivedla si ho na růžovém vodítku.
"To je nějakej vtip?" zeptal se, když se trochu vzpamatoval.
Ujistila jsem ho, že ne. Znejistěl. Pokoušel se mě pak přemluvit a hučel do mě až do příjezdu vlaku, aby se šla převléknout. Nepovolila jsem ani o kousek. Nakonec jsme nikam nejeli, styděl se za mě. Byla to škoda, protože kdyby mu tenkrát víc záleželo na mě, než na tom, co řeknou lidi na moje oblečení, chodit bych s ním asi začala.
---
V kamnech hasnuly poslední uhlíky. Tereza ještě chvilku mlčela a pak už jsem slyšel jen rytmické oddechování. Vsunul jsem jí pod hlavu místo sebe polštář, přikryl jí peřinou a šel se vyspat do spacáku na zápraží. Rybáři to na jezeře už dávno zabalili a tak ho měli pro sebe celé jenom rusalky, vodník Česílko a pytlák Roučka, který s nimi kšeftoval s tabákem a s punčochami značky Jitex Ústí nad Labem. Pozoroval jsem obzor a přemýšlel o dalekých světech.
Kdesi na dně spal vesmírný koráb, všechny kontrolky pohaslé, chladný jako měsíční krajina. Ráno pro Terezu určitě pošlou záchranný modul. Uvažoval jsem, jaká je v těch místech asi hloubka, do rána zbývalo sotva pár chvil a spánek mi přišel vzdálený jako sousední stát. Rozhodl jsem se rychle. Vysoukal jsem se ze spacáku, vzal si plavky, šnorchl a vydal se na průzkum dna. Loď jsem našel asi po půl hodině, to už oblohu opanovalo ranní slunce. Ležela mezi chaluhami a odpočívala. Skafandr se topil o metr dál. Vytáhnul jsem je na břeh, přinesl si z kůlny dvě dřevěné kozy a začal s opravou.
V devět hodin ráno se otevřely dveře chalupy a na zápraží se objevila Tereza v mojí košili. Na dřevěný stolek pod oknem postavila konvičku s čajem, dva chleby s marmeládou a máslové sušenky. Její loď schnula v ranním sluníčku. Když jsem se posadil, dala mi pusu na čelo a nalila čaj.
"U tebe se ztroskotává příjemně," řekla.
Zakousnul jsem se do chleba a pokusil se o úsměv.
"Ty nejsi jako trosečník taky k zahození," oplatil jsem jí.
Na hladině zapleskala vesla, záchranný modul se blížil. Tereza se neohlédla.
"Neboj," řekla mi, "po obědě přijdu a naplánujeme tu vodu, kola, Itálii a všechny ostatní věci. Tahle planeta se mi začala moc líbit."
Přikývl jsem. Za chvilku už jsem se díval, jak se po hladině vzdaluje pramice a mění se v malou tečku. Ale co je to necelý kilometr proti mnoha světelným rokům a půlden oproti věčnosti, ne?
2001 Lake Tekapo, New Zealand
Zpěvník pro mírně pokročilé
Tereza mě nachytala na švestkách. Seděl jsem na stromě a cpal jsem se, až se mi dělaly boule za ušima. Tereza oproti tomu stála pod stromem svítila na mě baterkou a zajímalo ji, co dělám u nich na zahradě. Zkusil jsem se vymluvit na to, že jsem ufon a ztroskotal jsem tady se svoji vesmírnou lodí, ale chtěla vidět tykadla. Ty jsem neměl. Neměl jsem samozřejmě ani tu vesmírnou loď, ale Tereza na mě kupodivu nezavolala ani tatínka, ani svého chlapce, ani na mě nepustila psa, ale pozvala mě na čaj a na sušenky.
"Kdyby jsi mě večer poprosil, natrhala bych ti celej košík," řekla mi, když stavěla na plotnu vodu.
"To nejde," odvětil jsem, "jsem šéfem mezinárodní zločinecké organizace Multivitamínová pomsta, která se zabývá pašováním ovoce z Evropy do jižní Afriky. Ovládáme celou oblast až k Helsinkám, ztratil bych tvář."
"Od Helsinek dál už ne?"
"Od Helsinek dál roste už jen kosodřevina a na tu není v Africe nikdo zvědavej," odvětil jsem.
"Ale co řeknou tvoji podřízení překupníci na to, že jsi strávil noc s majitelkou ovocného sadu? A navíc při svíčkách? Nebudou to brát jako střet zájmů"
"Budu tě muset znásilnit, vyplenit dům a možná i zapálit polnosti," pokrčil jsem rameny, "ale možná bude stačit, když jim nakukám nějakou jinou pitomost," zašklebil jsem se ďábelsky.
"To máš taky štěstí," zašklebila se ještě ďábelštěji Tereza, "chodila jsem totiž do džuda abys věděl, skolila bych tě jednoduchým chvatem, který je ale tak strašný, že jenom kdybych vyslovila jeho jméno, praskla by ti klíční kost."
Ukázala mi na dvě krabičky s čajem. Jedna měla namalovanou velkou malinu a druhá plachetnici. Vybral jsem si malinu.
"Běžně se touláš po nocích zahradou?" zajímalo mě.
"Někdo sbírá známky, někdo se snaží postavit v láhvi od Cechovního poháru Auroru a já mám zase neodolatelné nutkání někdy v noci vzít baterku a jít šmejdit po sadu," vysvětlila mi Tereza.
Postavila na stůl dva puntíkované hrnečky a nalila do nich vroucí vodu.
"Ty jsou po babičce," řekla, "Přivezl jí je dědeček z první války. Pak si ji vzal za ženu, zplodil mého otce a vysázel sad. Byl to pravý muž."
"A co dům, ten taky postavil?"
"Ne, ten už měla babička."
"Chápu, byla to pravá žena."
"Nechápeš nic," řekla Tereza, "Babička tady nikdy nechtěla zůstat, protože jí to táhlo do světa, ale dědeček si ji vzal, aby nikam nemohla. Viděl toho ve světě už tolik, že toužil zůstat doma a pálit slivovici. Tenkrát byla taková doba, že se žena svému muži beze slov podřídila, dneska by to bylo jinak."
"Jasně, dneska by babička odjela dělat au-pair do Londýna, dědeček by založil malou firmičku a oba by do smrti přemýšleli, jak jim spolu mohlo být dobře," uchechtnul jsem se.
"Nebo by jim bylo dobře bez sebe," uchechtla se Tereza. V tom jsem se zarazil.
"Teď mě napadá," řekl jsem, "V tomhle domě přeci před léty bydleli Procházkovi."
"Jo, to souhlasí," přikývla Tereza, upila opatrně čaje a opařila si jazyk.
"Ale když starej Procházka umřel, odstěhovala se babička Procházková někam daleko, alespoň tak jsem to myslím jednou zaslechl od svojí babičky..."
"Nho jashne, odhlethela do bhrahyzilie."
"Do Brazílie?"
"Nhemas nhahodhoui khapeshnik?"
Kapesník jsem měl, dokonce jsem jí pomohl jazyk ošetřit.
"Dík," usmála se na mě, "ano, do Brazílie, učila se španělsky celý život, zatímco dědeček stáčel slivovici. Když už ji tady pak nic nedrželo, prodala dům i se zahradou a splnila si svůj sen."
"Musela mít dědečka moc ráda, když tu s ním zůstala, přestože jí to táhlo pryč," řekl jsem trochu dojatě.
"To měla, ale ono v tom bylo i něco jinýho. Děda někdy křičel ze spaní ještě když jsem já byla malá, babička mi vždycky říkala, že zase bojuje v zákopech. Ale jinak se ti dva dokázalali taky úplně normálně pohádat, jako všichni. Babička po dědovi někdy házela vajíčka a děda jí na oplátku rozbíjel talíře. Ale pak vždycky šel a koupil nový."
"Jak už to praví muži dělávají."
Tereza pokrčila rameny.
Já taky.
"A ty normálně chodíš krást švestky?" chtěla vědět prozměnu ona.
"Jo. A taky jablka, angrešt a někdy podojím babce Lukášový kozu, ale to jenom když je jasná noc, protože Lukáška se bojí úplňku a nevystrčí ani nos."
"To se mi vždycky na vesnici líbilo," přivřela oči Tereza, ještě chybí pasáček vepřů a klekání."
"To se u nás nezvoní už pěkně dlouho," vrátil jsem ji nenásilně zpátky na zem, "konkrétně od tý doby, co se v kapličce oběsil Jouza z drogerie. Nikdo to po něm nevzal, protože se říká, že tam chodí jeho duch strašit."
"Skoro se bojím," zašeptala zasněně Tereza, "znáš ještě nějakou historku?"
"Znám," řekl jsem, "a nech mi taky nějakou sušenku, žroute!"
Zapomenutý krokodýl
Nejdřív byl v katastru naší dnešní střediskové obce jenom les, ve kterém se proháněla pouze divá zvěř, dementní poustevník a zbloudilý šlechtic Matěj Harant z Polžic a Bezdružic, protože mu zcela scházel orientační smysl, což je myslím jasné i z toho, že se nemohl rozhodnout, odkud že to vlastně je. Když se jednoho dne Matěj z lesa vymotal, řekl si, že je tady vlastně hezky a postavil tu tvrz, protože na regulérní hrad neměl peníze a sehnat lidi na stavbu tvrze se mu ještě horko těžko podařilo, musel dokonce zaměstnat i toho poustevníka, aby míchal maltu, ale s hradem by se mu tady nikdo neprasil, tak drsná země to byla. Jakmile byla tvrz hotová, nechal lesem vyklučit cestu, aby se k němu dostali kolegové šlechticové na návštěvu, to se tenkrát tak dělalo, že se lidé navštěvovali, protože SMSky ještě nikdo nevynalezl, a aby se při těch návštěvách nenudili, nechal na kraji lesa zbudovat velký rybník, nasadil do něj kapry jako telata a začal dělat machry. Jednoho dne jel kolem chasník Špachman, zabušil na vrata a optal se milého Matěje, jestli by mu nevadilo, kdyby si někde tady poblíž on, Špachman zbudoval hospodu, když už tady má Matěj takovou pěknou tvrz a cestu, po které mu dokonce jezdí i kupci.
"Vadilo?" podivil se Matěj Harant, "zbláznil jsi se? To je ten nejlepší nápad, jakej jsem slyšel od chvíle, kdy mě napadlo udělat tu ten blbej rybník, mě už totiž z těch ryb, kamaráde, začíná pěkně hrabat. Jakto, že ještě nekopeš základy, chlape bídná?!!!" Z té řeči Špachman pochopil, že může.
A tak vznikl kousek od tvrze Zájezdní hostinec u Špachmanů. Tím kouskem je myšlena vzdálenost, označována v lidové slovesnosti výrazem "co by kamenem dohodil". Mělo to svůj ryze praktický význam, protože než to Matějovi jeho šlechtická manželka zarazila, trávíval v hostinci celé dny, opíjel se pod obraz a kolem půlnoci vždycky zmíněné kameny házel z okna hospody na vrata tvrze, aby si pro něj jeho služebnictvo přišlo a odneslo ho do postele.
A přišli další lidé a s nimi i další stavby. Byl tu kovář, švec, něco zemědělců, ještě před nimi pár dřevorubců, kteří kolem vykáceli co se dalo, aby měli ti zemědělci kde zemědělcovat a dokonce tu postavili i kapličku. Přirozenou a logickou cestou se budoucí obec začala formovat tím způsobem, že zatímco kaplička, tvrz a hospoda, coby budovy užitkové, stály na jedné straně rybníka, obytná stavení stála přesně na jeho druhém břehu. Všichni muži totiž chránili hospodu před dohledem svých manželek a snažili se ji udržet z jejich dosahu, vždyť kde by pak jinde hledali útočiště. A obec rostla. Původního Špachmana vystřídal jeho syn, toho zas jeho syn a tak dál, počet obyvatel se každých deset let zvýšil alespoň o pětinu a krajem táhly nejrůznější příhody, které však nejsou předmětem téhle pověsti. Každopádně jednou ráno se lidé probudili a byl rok 1896 a ze světa se vrátil syn starosty Váchala, dobrodruh Vincek. Vykoupal se, naštípal dřevo, povalil na seno děvečku a vyrazil ke Špachmanům do hospody, povyprávět sousedům, co všechno v tom světě zažil.
Ještě před tím si to ráno k rybníku nasměrovala Jolanka Vodičkovic, aby tam shrabala seno, protože to měla od starosty dovolené a chtěla ho mít pod střechou, než to starosta dovolí ještě někomu jinému, známe starostu když se napije, že ano. Jolanka byla mladá, pohledná a pracovitá dívka. To, že byla pracovitá, je důležité pro dopolední část, kdy poctivě všechno shrabala na jednu velikou kobku. To, že byla mladá a pohledná hraje důležitou roli v odpoledním dějství. Už nějaký čas jí totiž nadbíhal syn hajného Haura. Jeho otec byl myslivec, jeho dědeček byl myslivec, jeho pradědeček byl myslivec a pokud by si dal někdo tu práci a sestavil by rodokmen klanu Haurů, zjistil by, že jediný v jejich linii, kdo nebyl myslivec, byl onen dementní poustevník, protože se mu nikdo neodvážil svěřit střelnou zbraň. Z tohoto důvodu, či spíše z rodové disponovanosti byl mladý Frantík Haur v lese jako doma, tudíž byl dohněda opálený, uměl napodobit hlasy všelijaké zvěře a holky po něm děsně jely. Stačilo aby zakukal jako kukačka, zachrochtal jako bachyně nebo zaťukal jako datel a dívky širokém dalekém okolí odhazovaly pracovní nástroje a vrhaly se mu do náručí. Toho dne to vyšlo na Jolanku. Hned jak se před ní František Haur zjevil a začal ze sebe dělat pitomce, odhodila hrábě a zmizela s ním v lese. Důležitá je ta věta Odhodila hrábě.
Ten samý den ráno, protože dějiny mají sklon pro jemnou ironii, povolal starosta Váchal obecního podruha Šilinka a pronesl k němu takovouto řeč: "Podívej se, Josef, vem si vercajk, v obecní stodole vyber nějaký dřevo a podívej se k rybníku. Vždyť to už není možný, vloni se tam utopil starej Moučka, předloni ponocnej Hýblt, před tím dokonce bratři Cepníkové, jenom loni nikdo, takže si ani nedomejšlim, jaká darda přijde letos. Zkus tam postavit nějaký zábradlí, nebo něco na ten způsob, hlavně bytelně, prosím tebe." Starosta mě pravdu, každý večer se kolem rybníka vracela mužská část populace domů, do obytné části vesnice a každý večer nějaký pitomec zapomněl, že cesta vede oklikou, protože uprostřed už je nějaké to století rybník. Většinou dotyčného více střízliví jedinci vytáhli, ale přibližně jednou do roka se stalo, že střízlivý nebyl vůbec nikdo a to pak bylo zlé, protože se většinou utopil nějaký záchranář, zatímco dotyčný pitomec v klidu a míru došel domů, vystřízlivěl a pak divil, kdo to má zase pohřeb. Šilink tedy pokýval hlavou, cosi zamručel a šel si pro nářadí. V obecní stodole vybral několik pěkných prken, něco kulatiny a vyrobil z toho všeho opravdu bytelné zábradlí. Znalecky si svůj výtvor změřil a zjistil, že mu ještě nějaké dřevo zbylo a protože i Šilink byl příslušníkem svého národa, rozhodl se využít vzniklou situaci ve svůj prospěch, namísto toho, aby materiál poctivě vrátil a nechal si na něj napsat potvrzení. Rozhlédl se, jestli někdo nekouká, zjistil, že kouká, Jolana, která hrabe seno a ten trhlej hajnej, kterej jí k tomu hraje na hubu, ale to mu nevadilo, protože ti si ho nevšímali, sbalil materiál a odplížil se k sobě do chalupy, kde z něj vyrobil kvalitní necky. Večer je hodil do rybníka, aby se zatáhly a šel na pivo a poslechnout si Vincka. Jen si nevšiml, že na zábradlí nechal plechovku s hřebíky.
V hospodě už to hučelo jako ve včelím úlu. Vincek, král večera, seděl hned u pípy a vymýšlel si, až se hory zelenaly. To bylo celkem zajímavé, protože nejbližší hory byly Šumava a to byl pěkný kus cesty. Všichni přítomní poslouchali, pusy dokořán a to Vincka podněcovalo k stále lepším výkonům. Pečlivě jim líčil, jak se v Indických horách setkal s mnichy, kteří chodili i v té výšce bosí, jedli jenom rýži a byli celí oranžoví, jak bojoval v Asii s kmenem zákeřných Mongolů, kteří bydlí na koni, važí nakj oni, spí na koni a když mají chvilku volno, jedou se projet na koni, v důsledku čehož je stačí z koně sundat a máte je na lopatě, protože začnou bloudit a ve finále nastínil myšlenku, že existuje zvíře jménem krokodýl, je celé zelené, plave těsně pod hladinou a měří čtyři metry.
"Ty, poslouchej, Vincku," promluvil jako první silák myslivec Haur, protože ho štvalo, že i Jolanka na Vincka zírá jako na svatý obrázek, "nevymejšlíš si ty takhkle trochu?"
"Ha," zasmál se Vincek, "ani náhodou, viděl jsem, jak krokodýl stáhnul pod vodu celou krávu!"
"To je přece nesmysl," pravil vítězoslavně Haur, "každej přeci ví, že kráva nežije ve vodě, protože neumí plavat,a to je jasnej důkaz, že nás všechny taháš za nos, tak!"
"Tak za nos, jo?" namíchnul se Vincek, protože to s tím krokodýlem byl jeden z mála opravdových příběhů, které vyprávěl, "a co o Japoncích, o těch už jsem vám vyprávěl? Ne? Tak to jsou takový malí lidičkové, který umí ztlouct i mnohem většího člověka, schválně se koukejte, co jsem se u nich naučil," a vyskočil, třikrát se ve vzduchu otočil a natankoval Haurovi jednu dobře mířenou pěstí mezi oči. Haur se podivil, co se to stalo, jestli po něm někdo hodil půllitr, nebo co a pak začal pomalu Vincka zaměřovat krví podlitýma očima.
"To je divný," řekl si spíš pro sebe překvapený Vincek, "teď měl přeci ležet na zemi a prosit o milost."
Ale to, co platí na japonské okupanty, neplatilo na českého chasníka, který dokázal dohodit jelena, vynadat mu ať tak neřve a ještě doběhnout zpátky do hájovny přiložit do kamen. To pochopil i Vincek a zahájil stoprvý chvat karate - strategický ústup. Haur se za ním úplně normálně rozeběhl a mával při tom židlí. Za Haurem se rozeběhla celá hospoda, protože tu byl příslib zajímavé podívané. Vincek přepnul na chvat číslo stodva, tedy zběsilý úprk a tak se všichni přiblížili k rybníku. Tady došlo k zásadnímu zvratu situace, protože roz¨běhnutý Vincek vběhl do vody, zastavil se a pozoroval hladinu. Haur ho doběhl, zastavil se taky a zmateně řekl:
"Tak co, běžíme dál, pereme se, nebo co jako?"
Vincek neřekl nic, jen roztřesenou rukou ukázal na hladinu rybníka, kde něco plavalo těsně pod hladinou, takže z toho koukal jenom hřbet, vypadalo to zeleně a mělo to přibližně čtyři metry.
"Krokodýl!" pronesl někdo na břehu klíčovou větu celého dramatu.
První se otočil Vincek a vyrazil z rybníka jako blesk. Rovnou do nově postaveného zábradlí, o které se napůl přerazil, napůl zabil a nakonec přes něj přepadl. Haur si toho všimnul včas a tak se ho snažil přeskočit, ale dopadl do hřebíků, které Vincek shodil svým nárazem.
"Kurvááááááá," zařval typicky česky a otočil se zpátky k rybníku, aby si vymyl bodné rány, tam už ovšem vesničané křísili vodou Vincka, takže vletěl rovnou do největšího chumlu a byli ve vodě všichni.
"Krokodýýýýl," řval hystericky vzkříšený Vincek, vytrhl se sousedům a snažil se podruhé dostat pryč z vody, ale tentokrát šlápnul na nastražené hrábě a skácel se podruhé. Jak padal, omráčil Haura a několik dalších lidí, takže nakonec si ti odvážnější doběhli domů pro vidle a cepy, vytáhli oba hlavní aktéry na bezpečnou souš a všichni čekali, až se rozední, aby se do šelmy statečně pustili hlava nehlava.
"Jste všichni pitomci," řekl za rozbřesku Haur, který se probral jako první, vzbudil Vincka a šli spolu na pivo. Na hladině plavaly Šilinkovo necky.
"Ale tady přeci žádnej rybník není," namítla Tereza.
"Už ne, protože ho zasypali, ale zůstala tu po něm skála, která se nad ním tyčila, říká se jí Krokodýlák. Vedou pod ní koleje."
"Lidová slovesnost je kouzelná věc."
"Ono to skoro takhle i bylo," ohradil jsem se, "hospoda u Špachmanů ještě stojí, kapličku nám nedávno opravili, jenom Tvrz nechal náš osvícený starosta zbourat, asi že mu překážela ve výhledu. Teď budou na jejím místě vilky podnikatelského baroka."
"Staré musí ustoupit novému, co naděláš."
"Co bych dělal, až starosta umře, Matějův duch mu nafackuje."
"Co se stalo s Jolankou, o tom se pověst nezmiňuje?" zajímalo Terezu.
"To netuším," pokrčil jsem rameny, "nejspíš se vdala, měla děti, ztloustla a ke stáru chodila drát peří. Možná si nakonec vzala Haura. Možná taky ne."
"Moc možností jí nedáváš."
"Byl středověk, vybírat si příliš nemohla, přeci nebude do smrti hrabat trávu."
Tereza došla do starodávné kredence pro další balení sušenek. "Můžu ti nabídnout několik delikates," pronesla při pohledu do nitra odklápěcí skřínky, "sto let staré bonbóny neznámé značky, hořkou čokoládu, nebo sáček sušených křížal. Musím tě ale varovat, že jakmile ochutnáš jednu, budeš muset snít všechny a ještě ti to bude málo."
"Vlastně ještě mohla být jeptiškou, to tenkrát celkem frčelo, ale člověk asi zase neužil tolik srandy."
"Takže sušenky budou stačit. Třeba jo, co ty víš, v kláštěře se možná děli věci, jenom my o nic nevíme."
"Jako například?"
"Copak ty neznáš víno Kláštěrní tajemství? Kdyby se to v našem století neprofláklo..."
"Až tak?" podivil jsem se.
"No jistě," nadšeně přikývla Tereza, "představ si tu romantiku, dvě řádové sestry se lstivě plíží letním soumrakem s demižony na rozcestí, kde už čeká proradný překupník. Celé to pozoruje jenom směčka kojotů a zbloudilý šlechtic Matěj, který ale nevěří svým očím, takže to celé považuje za halucinaci ..."
"Zatímco za zdmi kláštěra vznikají další litry vinného moku, metly to středověké mládeže."
"Tak nějak. Šedá eminence celého podniku je ovšem Kladrubský opat, který organizuje výrobu alkoholu po celém kraji a pouze občas zajíždí na kontrolu kvality, kterou maskuje svatým přijímáním..."
"Víš Terezo, ty kdybys v té době žila, tak by tě pravděpodobně upálili jako čarodejnici. Já vím, že bys to brala jako další důkaz o církevním spiknutí, ale to by ti asi nijak nepomohlo," dopil jsem zbytek čaje.
Tereza se na mě mile usmála a dolila mi další hrnek.
