Luzný

Luzný (Wiki)

Vrchol: 1 373 m n. m.
Pohoří: Bavorský les (Šumava)
Stát: Německo 
Poznámka: Hora s výrazným kamenným mořem na vrcholu

Luzný (německy: Lusen) je hora, která se nachází v centrální části německé strany Šumavy (Bavorského lesa) v těsné blízkosti hranic s Českou republikou. Měří 1 373 metrů a mezi šumavskými horami vyniká největším kamenným mořem, které pokrývá její vrchol. Luzný se nachází na území Národního parku Bavorský les.

Na severozápadním svahu pramení Luzný potok, který se po několika kilometrech stéká s Březnickým potokem a vytváří Modravský potok. Ten poblíž Modravy přibírá Roklanský a Filipohuťský potok a vytváří řeku Vydru.

Výstup

Nejkratší výstup je možný z parkoviště pod Luzným a cesta trvá asi 1,5 h.Pro výstup je možné zvolit ze dvou cest, Sommerweg (Letní cesta) nebo Winterweg (Zimní cesta). Turistická trasa z Luzného na Roklan (1453 m) trvá asi 4 h. Ve výjimečných případech (zvláštní akce s povolením NP Šumava) je možné vystoupat na vrchol Luzného z Březníku v údolí Luzného potoka ležícího na území ČR. Od roku 2009 je také možné vrcholu dosáhnout rovněž z Březníku, ale po úbočí Špičníku, nikoliv Luzenským údolím.

"Ďáblovo dílo"

Celá oblast od Roklanu po Třístoličník byla po staletí spojována s lidovými skazky, pověstmi a legendami vyprávějícími o čarodějnicích, medvědech, obrech a ďáblech. Zejmána pak k Luznému a jeho nejbližšímu okolí se jich mnoho váže. V soutěsce Teufelsloch (Jak již název napovídá, Teufelsloch = Čertova soutěska) údajně sídlí poslové pekel a vrhají rozžhavené smrkové šišky po lidech, kteří sem zabloudí.

Samotná hora měla vzniknout takto: Vládce pekel zde převrhl povoz s obrovskými balvany, které táhl, aby přehradil řeku Dunaj v Pasově, způsobil povodeň a zabil všechny jeho obyvatele. Náhle však z dáli uslyšel kostelní zvon, ztratil veškerou svou sílu a musel povoz nechat povozem.

Dnes víme, že tomu tak není a že hora vznikla rozlámáním granitového masivu, na což upozorňují i tabule pod vrcholem. Díky ohnivým západům slunce, které dokáží fantazii návštěvníků rozlítit i dnes však něco z původního smyslu zůstává, mnoho lidí je označuje za "ďáblovo dílo".

Luzný v umění

Luzný se stal předlohou mnoha uměleckých děl, například v knize českého malíře a spisovatele Josefa Váchala Šumava umírající a romantická můžeme najít dřevoryt Bouře nad Luzným.

Zajímavosti

Za dobré viditelnosti je možné z Luzného pozorovat panorama vrcholů severních Alp. Z vrcholu jsou dobře viditelné také okolní šumavské hory na německé i české straně (např. Roklan, Poledník, Černá hora a další) a údolí Luzného potoka s Hraniční slatí v okolí Březníku. Údolím pod Luzným vedla v minulosti Zlatá stezka až na Březník, dnes je však kvůli výskytu tetřeva hlušce veřejnosti nepřístupná.


Stezka v korunách stromů

V Národním parku Bavorský les byla vybudována nejdelší stezka v korunách stromů na světě. Oficiální otevření Stezky v korunách stromů se konalo v úterý 08.09.2009. Od 09.09.2009 je otevřena pro veřejnost. Procházet se 8 až 25 metrů nad zemí, v nedotčené přírodě, a vychutnat si jedinečné výhledy z nové perspektivy – to vám umožní nová Stezka v korunách stromů v Národním parku Bavorský les.

Na parkovišti u obůrek se zvěří se nachází vstup na celosvětově nejdelší stezku tohoto druhu. Nástupní věž je vybavená výtahem, který umožní pohodlný a snadný přístup i důchodcům, vozíčkářům a rodičům s kočárkem. Převážně dřevěná konstrukce stezky je citlivě zasazena do smíšeného lesa a poskytne nefalšovaný zážitek z přírody, který je umocněn didaktickými, zážitkovými a na smysly působícími prvky umístěnými na stezce. Poznáte tak zdejší lesní krajinu a různé fenomény lesa v nové dimenzi. Stezka dlouhá 1300 metrů dále pokračuje výjimečnou Vyhlídkovou věží nad korunami stromů na plošinu ve výšce 44 metrů, ze které se naskytne fantastický a takřka neomezený výhled: směrem na Luzný na neobydlenou oblast lesní divočiny, druhým směrem pak na kulturní krajinu Bavorského lesa, s Alpami na obzoru. Stezka v korunách stromů sestupuje zpět na zem u infocentra Hans Eisenman Haus.

Proč Stezka v korunách stromů? Projekt „Erlebnis Akademie AG“ v korunách stromů rozšiřuje a obohacuje nabídku zážitkových zařízení v národním parku pro stále širší publikum. Možnost zažít „malé i velké“ dobrodružství, několik dní odpočinku a rekreace v přírodním, poutavém a zároveň bezpečném prostředí, táhne lidi stále více ven do přírody. A dát jim příležitost pohybovat se v jiných než všednodenních světech, vnímat nové perspektivy a objevit jednoduše a bez rizika lesní prostředí – právě to bylo motivací pro vybudování stezky v korunách stromů bohaté na didaktické prvky, ale i na zážitky.

Technické údaje

 Stezka v korunách stromů vede po lávce dlouhé 720 metrů ve výšce od 10 do 25 metrů. Mírně terasovitý terén a trasa vedení stezky zajišťují, že maximální 6% stoupání není nikde překročeno a lávka je bezbariérová. Vyhlídková věž je dostupná do výšky 40 metrů. Z její plošiny se nabízí neohraničený výhled na celý národní park. Průběh stezky Stezka začíná u parkoviště P2 u obůrek se zvěří. Cílem je, „sesbírat“ navštěvníky hned u parkoviště a vést je po lávce přes silnici k návštěvnickému centru Hans Eisenmann Haus. Nejprve se vystoupá 10 metrů vysokou věží. Výstup je možno absolvovat po schodech nebo výtahem, který je obzvláště vhodný pro důchodce, vozíčkáře a rodiče s kočárkem. Až k místu u občerstvení je vstup na lávku zdarma a slouží jako vstupní cesta „na zkoušku“, ale i jako propojení mezi parkovištěm, občerstvením a centrem Hans Eisenmann Haus. Od občerstvení vede lávka skrz nedotčený smíšený les směrem k lesnímu jevišti a odtud zprava k Hans Eisenmann Haus, kde u rybníčku klesá zpět na zem. Nedaleko konce stezky stojí vyhlídková věž, architektonický vrcholný kousek. Je vysoká 40 metrů a poskytuje výhled nad korunami stromů směrem k Roklanu, Luznému a na území národního parku, druhým směrem pak na kulturní krajinu území přiléhajícího k národnímu parku. Věž je konstruována tak, že obklopuje skalní útvar se skupinkou stromů a 35 metrů vysokou jedlí, a zpřístupňuje očím návštěvníků nejrůznější fenomény nacházející se v koruně stromu. Stezka v korunách stromů je vybudována převážně ze dřeva, tedy z obnovitelného zdroje. Ocelové elementy jsou nutné z důvodů statiky, pevnosti a životnosti, v rámci celé konstrukce však představují minimální množství materiálu. Detaily k lávce Stezka na lávce je široká 1,5 až 2 metry, u didaktických nebo zážitkových stanovišť je stezka rozšířena na potřebné rozměry. Madlo zábradlí je doplněno jemným drátěným pletivem, které umožňujevolný výhled na les ve všech jeho úrovních.

Data, čísla a fakta:

Celková délka stezky	1.300	metrů
Délka lávky	780	metrů
Šířka lávky	1,5 - 2	metrů
Maximální stoupání	6	procent
Délka rampy ve vyhlídkové věži	520	metrů
Výška nástupní věže s výtahem	12	metrů
Výška stromové vyhlídkové věže	44	metrů
Váha základových bloků vyhlídkové věže (16 kusů), každý	10,5	tun
Váha základových patek lávky (135 kusů), každý	3,5	tuny
Váha dřevěných kmenů podpírajících lávku (na 24 m výšky), každý	5,5	tuny
Váha vzpěr vyhlídkové věže (16 kusů), každá	14	tun
Váha odpočinkové a vyhlídkové plošiny ve vyhlídkové věži	15	tun
Dřevěné obložení a zábradlí	500	m3
Upevnění šrouby	90.000	kusů
Propočet statického zatížení	500	kg/m3

Pěší trasa 1269799 - powered by Wandermap 

Velký Roklan

Roklan (německy Großer Rachel, česky se Roklan někdy nazýval také jako Hora nad Roklí nebo Rokelská hora) je se svými 1453 m druhou nejvyšší horou Šumavy a Bavorského lesa. Nachází se v centrální části německé strany pohoří nedaleko hranic s Českou republikou, jihozápadně od Modravy. Hora ná tvar hřbetu táhnoucího se ve směru jihovýchod-jihozápad a na kterém se kromě hlavního vrcholu nachází i druhý vrchol s názvem Malý Roklan (Kleiner Rachel) vysoký 1399 m.

 Na jižní straně je za dobré viditelnosti možné pozorovat panorama severních vrcholů Alp. Na východě je dobře viditelný např. vrch Poledník, hrad Kašperk, Antýgl, masív Boubína vrchol Bobíku. Za zmínku stojí jistě také možnost shlédnout komplex Modravských slatí, nepřístupného území, na něž se z vrcholu naskýtá úchvatný pohled. Na severovýchodě je vidět Rokytská slať, východně pak mezi soušemi vystupují zelená klečová pole Novohuťských močálů. V dnes nepřístupném území Modravských slatí (ČR) se nachází mj. několik bývalých nádrží na plavení dřeva, jedna z nich je pojmenována po Roklanech - Roklanská nádrž, která je protržená a zarostlá vegetací. U ní stávala Roklanská chata, která sloužila k odpočinku do Druhé světové války, kdy kolem chaty a Roklanské slatě ještě vedla turistická stezka. Na úpatí hory se nachází Roklanské jezero ledovcového původu nad nímž je umístěna vyhlídka a Roklanská kaple.

Pěší trasa 1249520 - powered by Wandermap 

Cylotrasa Čtyři Šumavská jezera

Datum: 3. září
Délka: 62 Km
Převýšení: 1140 m
Čas: cca 6 hodin
Terén: kopce

Popis trasy:
Pro skalní bikery, milovníky výzev a jím podobné tvory je tahle trasa jednou z možností, jak vstoupit do podzimní sezóny důstojně a s grácii. Původní myšlenka navštívit všech pět Šumavských jezer je také svůdná, leč našemu malému týmu se ji nepodařilo realizovat až do konce, takže jsme ji přehodnotili na Čtyři Šumavská jezera a příjemný bonus navíc.

K absolvování trasy je dobré mít k dispozici buď automobil s řidičem, který zajistí váš návrat i s koly (přijede pro vás do cíle, nebo mít zjištěný jízdní řád šumavského cyklobusu, který pro vás udělá za drobnou úplatu totéž.

Jako start nám dobře posloužilo placené parkoviště ve Špičáckém sedle s cenou 100,- Kč/den a velmi, ale velmi nepříjemnou obsluhou, ekvivalentem zlé ježibaby bez základního vzdělání a sociálního ukotvení.

První jezero, Černé, je od parkoviště vzdálené cca 4 kilometry a je doslova zadarmo. Dojeli jsme k němu po lesní asfaltce během chvíle, většinu cesty po vrstevnici, konec byl dekorovaný lehkým, asi dvě stě metrovým stoupáním.

---

Černé jezero  (Wikipedie)
Černé jezero (něm. Schwarzer See) je největší karové ledovcové jezero na Šumavě a zároveň i největší jezero v České republice, pokud nepočítáme vodní plochy vzniklé s přispěním člověka. Má rozlohu 18,43 ha. Leží v nadmořské výšce 1008 m. Dosahuje maximální hloubky 40,6 m. Vzniklo v poslední době ledové. Nachází se 6 km severozápadně od Železné Rudy.

Jezero leží pod severním svahem Jezerní hory, která se nad ním zvedá 320 m vysokou Jezerní stěnou. Černá barva jezera je způsobena odrazem tmavých lesů, které ho obklopují. Dno jezera tvoří skála na níž je v současné době asi 9 m kalu, který tvoří pyl z okolních stromů, ukládající se zde po tisíce let.

Voda z jezera odtéká Černým potokem do řeky Úhlavy, a dále pak do Berounky, Vltavy a Labe.

Ochrana Černého i nedalekého Čertova jezera začala již v roce 1911 a od roku 1933 jsou obě součástí Národní přírodní rezervace Černé a Čertovo jezero o rozloze 174,86 ha. V jezeře roste šídlatka jezerní a rašeliník. Ve fytoplanktonu jsou zastoupeny obrněnky Peridinium umbonatum a Gymnodinium uberrimum a zlativka Dinobryon pediforme. Ze zooplanktonupak perloočka Ceriodaphnia quadrangula a larvy chrostíka Molanna nigra.

Tajemné místo inspirovalo české umělce (Jan Neruda, Antonín Heyduk, Antonín Dvořák, Jaroslav Vrchlický) i Státní bezpečnost, která tady roku 1964 zinscenovala aféru s nálezem tajných dokumentů z 2. světové války. Jezero je také opředeno mnoha pověstmi.

V údolí Úhlavy pak byla v letech 1929 až 1930 postavena naše první přečerpávací elektrárna. Její součástí jsou dvě Peltonovy turbíny (1500 kW a 370 kW) a horizontální průtočná Kaplanova turbína (40 kW).

Po roce 1950 bylo jezero zahrnuto do pohraničního pásma a veřejnosti nepřístupné. V šedesátých letech bylo pod dozorem pohraniční stráže opět zpřístupněno, sezonně zde začala být na počátku 70. let zajišťována i autobusová doprava ČSAD. K ní byl o víkendech využíván například autobus z městské hromadné dopravy v Klatovech, později autobus Škoda 706 RTO městského úřadu v Železné Rudě. Provozování linky bylo ukončeno kolem roku 1989 v souvislosti se zvýšením režimu ochrany zdejší přírody.

Od 7. do 28. srpna 2010 zvláštní autobusovou linku pod číslem 439040 od parkoviště ve špičáckém sedle se čtyřmi páry spojů denně prováděnými plynovým autobusemSOR CN 12 EKOBUS obnovila ČSAD autobusy Plzeň a. s. na objednávku města Železná Ruda, platí na ní tarif a přepravní podmínky vyhlášené městem Železná Ruda. Provoz linky umožnila výjimka a podmínky stanovené Správou CHKO Šumava, platná po čtyři roky na období od června do září. Město jednalo s CHKO o zavedení dopravy již od roku 2008, zprvu jednalo s jiným dopravcem o zavedení turistického vláčku, tento záměr však zatím odsunulo na následující rok.

V současné době kolem jezera vede pěší červeně značená hřebenová trasa KČT od Malého Špičáku a dále na severozápad, a také žlutě značená pěší trasa a cyklistická hřebenová trasa 2055 ze Špičáckého sedla.

---

Od Černého jezera začne úsek, který většina bikerů označí jako nesjízdný, tedy nevyjetitelný. Cesta vede

po červené turistické značce na turistický bod Rozvodí - sedlo mezi Malým Špičákem (1159 m. n. m.) a Jezerní horou (1343 m. n. m.). Výstup po lesní stezce, která spíš připomíná vyschlé říční koryto je prudký a plný balvanů. Spodní část jde cca.200-300 metrů ještě zdolat relativně dobře, ale jakmile cesta nabere velký sklon, je otázkou, zda se vysílit hned na začátku treku, nebo si energii uschovat pro další dobrodružné okamžiky. Věřím, že kopec by vyjet jistě šel, ale z mého pohledu by to vyžadovalo velkou, opravdu velkou fyzičku, výbornou techniku jízdy a lehce sebevražedné sklony jezdce.

Nahoře v sedle je jezdec ukolébán asfaltovou silničkou, která přichází zdola od parkoviště ve Špičáckém sedle (zelená turistická značka) a vzniká dojem, že dál bude cesta pokračovat příjemně a bude možné si trochu odpočinout. Kdepak. Asi po 150 metrech červená turistická značka, kterou sledujeme odbočí doprava a započne SJEZD. Stezka, která z Rozvodí klesá k Čertovu jezeru je především strmá, plná velkých kamenů a kořenů a nějaká dobrá ekologická duše ji opatřila řadou příčných korýtek a klád, to kvůli lepšímu odvodnění při deštích. Celkově lze říci, že cesta není určena cyklistům. Jsou dvě možnosti - buď kolo svést dolů (což je vzhledem k tomu, že jsme kolo vyvedli před chvílí z druhé strany težce nahoru vcelku zlá myšlenka), nebo to zkusit sjet.

Zkusil jsem to sjet a - podařilo se. Odpružení pružilo, ruce se snažily opustit řidítka, nohy vysílaly úpěnlivé prosby, ať už proboha konečně začnu používat stabilně nášlapy, sedací ústrojí trpělo a zuby drkotaly. Do toho mě občas nevybíravým způsobem vynadal nějaký důchodce, pravděpodobně důsledkem neschopnosti přijmout myšlenku, že jiní lidé tráví svůj volný čas jinak.

Zbytek našeho týmu, tedy tři cykloděvčata svá kola svedla a všichni jsme se šťastně sešli dole u Čertova jezera, kde jsme dostal po hlavě bez dalších komentářů pumpičkou za naplánování téhle trasy.

---

Čertovo jezero (Wikipedie)

Čertovo jezero (něm. Teufels-See) je pověstmi opředené jezero ledovcového původu v okrese Klatovy v Plzeňském kraji v České republice. Nachází se na jihovýchodním svahu Jezerní hory, poblíž města Železná Ruda (Špičák). Vodní plocha se nachází v nadmořské výšce 1030 m, její rozloha je 10,33 ha a hloubka jezera dosahuje místy 36 m. Jezero obklopuje pralesovitý smrkový porost. Jako jediné ze šumavských ledovcových jezer náleží k povodí Dunaje.

Ochrana Čertova i nedalekého Černého jezera začala již v roce 1911 a od roku 1933 jsou obě součástí Národní přírodní rezervace Černé a Čertovo jezero o rozloze 174,86 ha. Ve fytoplanktonu jsou zastoupeny obrněnky Peridinium umbonatum a Gymnodinium uberrimum a zlativka Dinobryon pediforme.

---

Od Černého jezera pokračuje cesta dál po červené turistické značce kousek po hrázi, za kterou započne příjemná, široká a tu asfaltem, tu šotolinou zpevněná cesta směrem dolů, která po dlouhé sjezdu vyústí na konci obce Špičák u domu s reklamou na thajské masáže.

Následuje krátký přejezd po silnici do Železné Rudy, kde je nutné kličkovat mezi šílenými turisty, kteří rádi zapomínají, že se pohybují po silnici a ještě šílenějšími řidiči, kteří tuto informaci nikdy ani nepřijali a centrum městečka berou jako volnou parkovací zónu. Stánky vietnamských prodejců se sádrovými trpaslíky a vývěsní štíty nevěstinců pak místní kolorit jen korunují. Cestou se tedy díváme nalevo i napravo jen proto, abychom někoho nesejmuli, případně nebyli sami sejmuti a hlavně našli cykloturistické značení na Debrník (je u kostela). Poslední sjezd na dlouho dobu vede k mostu přes potok a potom to konečně začne.

Jsou různá stoupání - strmá, serpentýnovitá, strašná, blbá a další a další - tohle je jen hrozně dlouhé. Čeká nás přibližně deset kilometrů jen do kopce, bez výjimek. Nejprve po zelené turistické značce na Debrník (příjemnou alejí stromů po uježděné, široké cestě), potom po červené přes turistické body Zámecký les, Pod Polomem a Vlčí jámy na odpočívku Nad polomem. Stoupání vede po lesní úzké asfaltce s relativně dobrým povrchem, proto je potřeba dát velký pozor na protijedoucí bikery, kteří to po ní dolů doslova sviští. Na chodce pozor třeba dávat není, protože většinou jsou jen o málo pomalejší než stoupající cyklista, většina těch našich byla milá, pozdravili jsme se, prohodili pár slov, jen na výměnu adres už nedošlo. Z toho plyne ponaučení, že chodcům nevadí cyklista, vadí jim rychle jedoucí cyklista. Vlastně, jeden chodec nadával, křičel na nás, že by nás z těch velocipédů zkopal dolů, že jsme hajzlové a že máme jezdit jen po cyklostezkách. Na to nešlo nic říct. Stačilo zastavit a počkat na to skopání a dotyčný chodec se tváří v tvář důsledku svých slov rychle uklidnil.

Z odpočívala Nad polomem je lesní asfaltka svažitá, kolo se příjemně rozjede a už to sviští s větrem o závod. Ovšem jen do první levotočivé serpentýny, v tomto místě červená značka lišácky asfaltku opouští, aby bikerovi připravila příjemný bonus ve formě asi 150 metrového technického sjezdu po kamenech a kořenech k vodnímu kanálu (kanál, jak pozornější čtenář vytušil, vede z našeho třetího jezera, jezera Laka, které je na dohled).

Po uklidnění tlumičů pokračujeme dál po červené a téměř po vrstevnici asi 300 metrů uježděnou cestou, pozorujeme dřevorubce, jak kácí s motorovými pilami jako o život nalevo i napravo a přemýšlíme, jestli to nevadí místním tetřevům, když i průjezd cyklisty je vykolejí natolik, že přestanou tokat.

Poslední kousek před jezerem vede značka po dřevěném chodníku, měli bychom být opatrní a dát přednost případným chodcům. V našem případě to nebylo potřeba, protože všichni lidé, které jsme u jezera potkali tam byli též na kolech. Jen jeden starší pán seděl na lavičce, fotil kachny a tvářil se při pohledu na bikery kolem sebe smutně. Asi mu ukradli kolo.

---

Jezero Laka (Wikipedie)

Laka zvané též Mlaka nebo Pleso (něm. Lakkasee) je jezero na Šumavě v České republice. Rozlohou 2,53 ha je nejmenším šumavským jezerem na české straně hranice. Nadmořskou výškou 1096 m je nejvýše položené v celém pohoří. Jezero je hluboké maximálně 3,9 m, obsah vody se odhaduje na 40 000 m³.

Nachází se pod horou Plesná. Leží v širokém, mělkém a k severovýchodu exponovaném rulovém karu. Vyznačuje se tichou lesní samotou a je obdélníkového tvaru. Jezerní pánev s velmi jednoduchým reliéfem dna pozvolna zarůstá. Do jezera přitékají dva malé potoky. Voda z jezera odtéká Jezerním potokem do Křemelné.

Dno jezera je rašelinové. Po hladině plavou ostrůvky organogenního původu s vegetací většinou zastoupenou rašeliníkem, suchopýrem, ostřicí, borůvčím a brusiním. Jezero bývalo zarybněno pstruhy.

Hráz byla dvakrát ve 20. století zvýšena a v ní upravena propusť pro vypouštění vody při plavení dřeva. Na jednom ostrůvku stával kdysi dřevěný kříž na památku, prý zde utonulé dcery z blízkého dvora. Ovšem ostrůvek již neexistuje. Patrně poprvé bylo toto jezero zakresleno na Kreybichově mapě Prácheňského kraje z roku 1831, ovšem jako bezejmenné. V roce 1837 bylo zaměřeno a nazváno Laka See.

Jezero je přístupné pro pěší (značená turistická trasa), cyklisty (značená cyklostezka) a v zimním období i pro běžkaře (značená běžkařská trasa).

---

Od jezera Laka pokračujeme dál po červené turistické značce drtivým výstupem na Zlatý Stoleček po široké, prašné, ale hlavně hodně nakloněné cestě. Pěší turisté tu zvolňují krok, dálkový cyklisté s kolem ověšeným kapsami přepadávají na záda, zvěř se sem bojí vstoupit, ale nám to nevadí, dřeme jako o život, namáhaný řetěz praská, dokud nestaneme v sedle mezi vrchem Ždánidla (1309 m.n.m.)  a horou Debrník (1336 m. n. m.). Odtud nás čeká nejprve aklimatizační rovinka, v jednom místě s krásným výhledem na údolí Prášilského potoka a rozhlednu na Poledníku a pak, konečně, sjezd.

Brzdy můžete nechat odpočívat, cesta je široká, zatáčky přívětivé, sklon optimální. Pokud můj tachometr neměl slabší chvilku, řítil jsem se dolů rychlostí 60 Km/h. Ne, vážně, sjezd je dlouhý a příjemný, ale dávejme pozor na turisty, ti starší už neumí včas reagovat a představa, že se kromě nich po lese pohybuje o někdo rychlejší je pro ně obvykle nepřijatelná, takže vás budou nejspíš ignorovat.

Na rozcestí za odpočívkou na konci Hubačovi cesty (rovný úsek nejprve dolů, pak trochu nahoru) uhýbá cyklotrasa z červené značky doleva a my po ní dojedeme, stále sjezdem, až do obce Prášily. Sjezd je dlouhý, můžeme ho brát jako odměnu za dlouhé stoupání na jezero Laka. V Prášilech jsou jen tři místa, kde se lze najíst - Matějovy rychlovky (ty byly zavřené), U Michala (tam si nás dvacet minut personál nevšímal) a cukrárna s prodejnou potravin (kde byli milí, měli jídlo a dali nám ho hned).

Po občerstvení je před námi ale čtvrté jezero, Prášilské. Na malý okamžik využijeme Šumavskou magistrálu aka cyklotrasu číslo 33. Je zářným příkladem toho, jak by šly cyklostezky budovat - má smysl, je pouze pro cyklisty (což ale chodci zcela ignorují) a vede odněkud někam, tedy není to jen stometrový výkřik, jak jsme zvyklí z našich měst.

Po žluté značce pak pokračujeme doleva a hlavně vzhůru, za neustálého dozoru varovných cedulí po obou stranách cesty. Cedule upozorňují na fakt, že se po okolí válí nevybuchlá munice, biker si připadá jako na balkáně. Stoupání je dlouhé, cesta je frekventovaná, ale už po cca kilometru a půl dojedeme k rozcestí, kde žlutá značka uhýbá nahoru doleva (tudy ne) a rovně pokračuje krátká spojovací zelená (tudy ano), abychom po dalším kilometru dorazili k odbočce na Prášilské jezero. K jezeru je to přibližně kilometr stále do kopce, poslední úsek je nesjízdný, kolo můžeme nechat, podle stupně naší paranoie zabezpečené u odpočívadla pod jezerem.

hráz Prášilského jezera

Po dostatečném kochání u vodní plochy a nakrmení místních kachen pečivem sjedeme zpátky na hlavní cestu k rozcestí a pokračujeme po červené značce dál vzhůru k Poledníku. Jestliže výšlap na jezero Laka byl dlouhý, tenhle kopec je ke konci spíše strmý a dá nám hodně zabrat. Na vrcholu stoupání jsme odměnění značkou, kterou nelze nazvat jinak, než "Cyklista si rozbíjí hubu během salta". Je varováním protijedoucím cyklistům před prudkým klesáním a je vcelku výstižná.

Dál nás čeká až do Modravy už jen příjemný sjezd a krajinářsky velkolepé okolí. Od rozcestí Předěl pokračujeme po zelené značce po hřebenu  k dalšímu rozcestí (Vaňkova cesta), odkud sjedeme po modré značce až k Javoří pile a tedy do údolí Roklanského potoka. Údolím svištíme s větrem o závod po asfaltové silničce podél malebných meandrů a panenské krajiny do obce Modrava. Když v těchto místech před lety František Vláčil natáčel filmy Markéta Lazarová a Údolí včel, věděl dobře proč.

údolí Roklanského potoka

Modravou projedeme jako nuceným zlem, je plná parkovišť a rozkopaných míst (budují se tu další parkoviště) a sjedeme po silnici k Hradlovému mostu. Na tomto místě se řeka Vydra dělí na dvě části - samotná řeka pokračuje údolím vstříc Čeňkově pile, doleva se odděluje Vchynicko-Tetovský plavební kanál, naše poslední dnešní etapa. Jízda podél kanálu je příjemná, vede po rovině, na obě strany je na co se dívat, stín přináší po horkém dni vítanou úlevu. Třešničkou na dortu je sjezd podél skluzu u Rokyty. Pro žíznivé - tedy alespoň já přibližně v tuto chvíli vyčerpal camel vak, je k dispozici studánka s výbornou, pramenitou vodou.

Na konci kanálu už nás čeká jen obec Mechov a cíl naší výpravy - nové parkoviště a současně místo, kde staví jednou za dvě hodiny cyklobus. ten nás může odvézt na Špičáské sedlo k zaparkovanému automobilu, nebo na Špičák k železniční stanici.

Vchynicko-tetovský plavební kanál

Cyklistická trasa 1233794 - powered by Bikemap 

Cyklotrasa Křivoklátsko

Datum: 28. srpna 2011
Délka: 65 Km
Čas: cca 4,5 hodiny
Terén: kopcovité Křivoklátsko 

Popis trasy: 

Křivoklátsko je rozlehlá krajina, můžete ji projíždět křížem krážem celý rok a vždycky najdete cestu, kde jste ještě nebyli. Pokud máte rádi kopce, můžete celou trasu absolvovat podle mapy, pokud raději jezdíte lesem, vynechte první (a poslední) úsek a trasa se vám zkrátí a převýšení klesne.

Cyklistická trasa 1221151 - powered by Bikemap 

Berounka

Večerní kochačka se psem

Mraky jako ovečky

Podzim nadosah

Vesničtí balíci v podvečer

Cyklotrasa Jezero Laka

Datum: 20. srpna 2011
Délka: 48 Km
Čas: cca 4,5 hodiny
Terén: kopcovitá Šumava 

Popis trasy: 


Železnorudsko nerovná se Železná Ruda. Zatímco ve zmíněném městečku narazíte především na extrémně nevkusné stavby (architekturou se tenhle znásilněný vkus nazvat nedá), reklamní cedule, nevěstince a vietnamské stánkaře nabízející sádrové trpaslíky či jejich ekvivalenty, Šumava v okolí Železné Rudy neztratila nic ze své krásy a přitažlivosti. Pro Bikera je to přímo země zaslíbená, protože tu může podniknout velkou řadu různě náročných treků a pokud se opravdu cítí, využít i služeb cykloparku na Špičáku.

Výchozí místo i cílové místo: Železná Ruda
Dostupnost: vlakem po trase Plzeň – Klatovy – Železná Ruda
Délka treku: cca. 45 km
Převýšení: cca. 950 m
Terén: Kopcovitý
Doporučené kolo: MTB

Trek začneme v již několikrát zmíněné Železné Rudě – pokusíme se ji projet co nejrychleji a hlavně bezpečně, městečko, kdysi krásné a s osobitou atmosférou dnes okupují davy turistů, kteří rádi zapomínají, že se pohybují po silnici a že v jejich okolí se může vyskytnout někdo, kdo se pohybuje rychleji než oni. Hledáme zelenou turistickou značku, která začíná u kostela s charakteristickou kopulovitou střechou ve tvaru cibule. Od kostela si ještě užijeme mírný sjezd a pak už začneme dlouze stoupat – přes železniční přejezd a mezi domy k Alpskému domu. Pozor, značky jsou umístěny jen sporadicky, jejich autor zřejmě neměl při značení nejsilnější chvilku. Táhlým stoupáním vyšlapeme k hotelu Grádl, kde je poslední možnost se občerstvit, další bude až v Prášilech.

U hotelu zelenou značku opustíme a budeme stoupat lesní cestou podél Grádelského potoka (na některých mapách nese tato cesta označení Grádelská spodní). Stoupání je dlouhé, ale pří jen trochu běžné fyzičce se dá vyjet pohodlně bez nutnosti se na kole postavit.

Po přibližně dvou kilometrech lesní cesta kříží cestu asfaltovou, po které je vedená cyklotrasa č.2116. Dáme se po ní doleva a čeká nás příjemný, dlouhý a mírný sjezd. Pozor, cyklotrasa je dobře značená v mapě, ale v reálné krajině vůbec. Budeme se tedy držet stále stejné asfaltové cesty a nebudeme z ní odbočovat, dokud po třech pohodlných kilometrech nedojedeme k turistickému bodu Zámecký les. O tom, že jsme správně nás ujistí rozcestník, na kterém už je uvedené jezero Laka.

Pokračujeme po červené turistické značce, která bude následujících pět a půl kilometru vedená stále po lesní asfaltové cestě a většinu z této vzdálenosti bude dlouze stoupat. Souběžně je po této cestě vedena i cyklotrasa č. 2113, ale ta opět není v terénu nijak značena, lze najít jen na mapě.

Stoupání je skutečně dlouhé a je výtečnou výzvou k tréninku sil a vytrvalosti. Stoupání skončí u turistického bodu Nad polomem, odkud je za dobrého počasí krásný výhled do sousedního Německa. Od tohoto místa nás čeká zasloužený, přibližně jeden a půl kilometrový rychlý sjezd.

V první, levotočivé serpentině červená značka opouští lesní asfaltku a my s ní – před námi je krátký, ale prudký a techničtější sjezd přes kameny a kořeny k plavebnímu kanálu, který teče z našeho cíle, z jezera Laka. Podél kanálu pak vede nejprve široká, uježděná a díky lesní technice hodně zničená a blátivá cesta (cyklistu napadá, co by asi řekl ochranáři, kdyby jím měl být pokutován za ničení přírody jízdou na kole), následuje pěšina a těsně před jezerem turistický dřevěný chodník. Tady budeme ohleduplní k pěším turistům a dáme jim přednost, nebo kolo ten kousek povedeme (Nebo na chodník vyskočíme a prosvištíme ho tak rychle, že se nás žádný turista ani nevšimne).

U jezera Laka jsou dvě vyhlídková místa, jedno hned za turistickým chodníkem, druhé o kousek dál, obě stojí za zastavení, krátkou kochačku nebo pořízení fotografie – scenérie se tu přímo vnucuje a škemrá o zachycení.

Od jezera vede dál červená turistická značka, ale jedna z cedulí na ni striktně zakazuje vjezd cyklistům – uposlechneme a zakázaný, asi 200 metrový úsek objedeme, od jezera kousek dolů a na lesní udržované cestě hned doprava. Čeká nás náročnější stoupání na Zlatý stoleček, což je sedlo mezi vrcholkem Ždánidla (1309 m.n.m.) a Debrník (1336 m.n.m.). Tímto vysilujícím stoupáním jsme završili energeticky nejnáročnější část treku a čeká nás dlouhý, předlouhý sjezd do Prášil. Pozor! Úsek přes Zlatý stoleček je otevřený jen od poloviny června do poloviny března, mimo tuto dobu kolem pobíhají tetřevy a milostně tokají. Ochranáři nevidí rádi, když tetřevy někdo šmíruje (což nás vede k dalšímu zamyšlení nad smyslem ochrany druhu, který nikdo nikdy neuvidí a který v místních podmínkách sám nedokáže přežít, čímž se dostáváme k druhé myšlence – jedná se pak ještě o přirozené prostředí, když ho musíme nejprve vytvořit? Ale to jsme odběhli od tématu.)

Sjezd začne pozvolna, aby postupně zrychloval a zrychloval a pokud máte pevné nervy, dobré kolo a absenci pudu sebezáchovy a nezmačknete brzdu, vyjede krátký protisvah dole bez šlapání. Během svištění dolů uvidíte jako na dlani rozhlednu Poledník, bude se zdát na dosah, ale nenechte se zmást, je ještě hodně daleko a hlavně vysoko, navíc my na ni dnes nepojedeme , schováme si ji na příště.

Pokud budeme stále držet směr klesání a červenou turistickou značku, sjedeme po nějakém čase z příjemné široké cesty na o dost užší pěšinku, ale klesání a rychlý sjezd budou pokračovat nerušeně dál. Mineme rozcestník Gsenet a frčíme dál po planině k Frantovu mostu. Pozor, poslední úsek před mostem je prudší a lemovaný kolmýmy žlaby pro odtok vody. Žlaby jsou hlubší, než bývá zbykem a je třeba je buď přeskakovat, rafinovaně podílně traverzovat (což v rychlosti vyžaduje značný um a předvídavost), nebo před nimi brzdit a opatrně je přejíždět.

Za mostem se cesta uklidní, povrch se zlepší a směr ohne k doleva – čeká nás dlouhý sjezd podél Prášilského potoka do Prášil. Cesta není nijak prudká, spíš příjemně svažitá, kolo se dá krásně rozjet na nejtěžší převod a ještě to nebude stačit.

V Prášilech je možnost občerstvení nebo návštěvy Archeologického parku, my však jedeme dál. Napojíme se na Šumavskou magistrálu, jinak cyklotrasu č. 33. Magistrála je vyhrazena jen cyklistům, kopíruje tu více, tu méně silnici a klesá podél Prášilského potoka. Povrch se občas mění, ale vždy je to buď asfalt, nebo jemná a upravená šotolina.

Rozvětvení Prášilského potoka stezka překonává dvěma voňavými můstky, medová vůně nátěru je skutečně intenzivní. Na rozcestí Prášilský potok uhneme doleva a opět začneme stoupat, tentokrát po cyklotrase 2119. Nejprve k rozcestí Vysoké lávky, potom do místa, kde stávala obec Stará Hůrka. Cesta vede lesem, dlouze stoupá, následuje rychlý sjezd a opět dlouhé stoupání.

Sledujeme dál cyklotrasu č. 2119, nejprve stoupání k rozcestí Rudská křižovatka, potom dlouhým a příjemným, poměrně rychlým sjezdem po úseku nazvaným Polomská cesta zpátky na Šumavskou magistrálu.

Jízdu po magistrále začneme rychlým sjezdem k dvěma dřevěným mostům přes Gerlův potok a následně dojedeme mírným, lehkým stoupáním k parkovišti. Cestou můžeme sledovat rozhlednu na Pancíři, která se pyšně tyčí nad okolím. Tady úsek upravený jen pro cyklisty končí, odbočíme vlevo do lesa na hladkou asfaltovou cestu a z ní hned na první odbočce doprava, na trochu horší lesní cestu. Mapa tento úsek označuje jako cyklotrasu č. 2120 a dokonce i jako pokračování Šumavské magistrály, ale někdo to tu zapomněl dobudovat. Je to ale jen k dobru věci, jezdi s MTB po asfaltu je škoda, na to máme treková kola, biker vítá terén a asfaltem krom nutných přesunů spíše pohrdá.

Cesta se líně kroutí lesem, zpočátku lehce stoupá, aby se asi po jednom kilometru zlomila a začal další úžasný a rychlý sjezd, který nás dovede zpátky k hotelu Grádl.

Zpět do Železné Rudy se vrátíme stejnou cestou, jakou jsme k hotelu dojeli, skalní vyznavači MTB mohou sjet i drsný úsek od hotelu ke Grádleckému potoku.

Cyklistická trasa 1202119 - powered by Bikemap 

Jezero Laka

Nejmenší a nejvýše položené jezero české části Šumavy bylo na dlouhou dobu veřejnosti nepřístupné. O to víc se vyplatí se k tomuto nepříliš známému, ale přesto krásnému jezeru podívat.

Jezero Laka často upoutává svým zvláštním a u nás nepříliš obvyklým názvem. První zmínky se datují do roku 1831, kdy bylo do map zakresleno ještě jako jezero beze jména. Až o šest let později dostalo Laka své stávající jméno, které z největší pravděpodobností pochází ze staročeského slova „mlaka“, což znamená močál nebo bažina. Druhá alternativa říkající odkud pochází neobvyklý název, je latinské slovo „lacus“ označující jakoukoliv stojatou vodu, která je napájena svými přítoky. Laka je nejmenším a také nejvýše položeným jezerem ledovcového původu Šumavy.

 Ledovcových jezer je u nás celkem pět a jsou jimi kromě Laky i jeho nedalecí „sousedé“ Černé jezero, Čertovo jezero, Prášilské jezero a Plešné jezero. V německé části Šumavy pak můžeme navštívit tři další. 

Jezero Laka se nachází ve výšce 1096 metrů nad mořem. I přesto, že je jeho rozloha pouhých 2,78 hektarů a největší naměřená hloubka jen 3,9 metrů, což je v porovnání s ostatními jezery celkem málo, sběrná oblast vody je nejrozsáhlejší ze všech šumavských jezer. Laka je odvodňováno Jezerním potokem, který se vlévá do řeky Křemelné.

Ne vždy se mohli turisté kochat krásami jezera Laka a jeho přilehlého okolí. V období po 2. světové válce nastala doba, kdy se živá duše nesměla v okolí jezera objevit. Z důvodu neprodyšného zatažení železné opony, za kterou spadalo jezero i jeho okolí, nebylo radno se v inkriminovaných místech pohybovat. V bezprostředním okolí jezera byla postavena komisní budova, do které se nastěhovala rota pohraniční stráže. Po pádu železné opony nebylo pohraniční stráže už potřeba a budova osiřela. Možná k dobru věci, byla vandaly natolik zdevastována, že byla srovnána se zemí.

Jako nejvýše položené jezero bylo více než vhodné pro plavení dříví. I to s sebou ale neslo malý háček. Počátkem devatenáctého století totiž v jezeře nebylo příliš vody a hráz byla dokonce dvakrát navýšena a doplněna stavidlem, které regulovalo průtok vytékající vody.

Jezero Laka kromě svého jména disponuje ještě jednou odlišností od ostatních šumavských jezer. Zatímco všechna okolní jezera mají kamenitá dna více či méně zanesená kalem z okolních lesů, na dně Laka nenajdete ani stopu po kráteru či souvislém kamenném povrchu. Místo toho zde naleznete vrstvu rašeliny. Jezero je stejně tak charakteristické plovoucími ostrůvky, jejichž poloha se v průběhu času pomalu ale jistě mění. Ostrůvky bývají zpravidla porostlé rašeliníkem, ostřicí, ale i borůvčím. K jednomu takovému ostrůvku, který už v současné době na hladině jezera nenajdete, se váže i smutný příběh. Dříve zde mohli návštěvníci zahlédnout velký dřevěný kříž jako památku na nešťastnou událost, která postihla dceru statkáře z Hůrky. Podle příběhu, který se vypráví, se dívka vracela s koňským potahem z lesa, ale v husté tmě neodbočila ke vsi, ale zamířila přímo do jezera.