Tři tečky

Ještě mě voní košile
ve které u mě přespala
ráno se zvolna, opile
převléká klidně do gala
a první ranní tramvaje
vyjíždějí z vlečky
než kouzlo noci roztaje
zbydou tři malé tečky...


Místo kde se skrývají
nevyřčené přísliby
kraj kde můžeš potají
své můzy políbit


Telefon tiše zavrní
pak splývá cíl i start
a duše je jako na trní
"It´s time to check your Heart".
Do noci místo tepu
zní vytí vlčí smečky
o všem v čem se pletu
Tři malé tečky...


Místo kde se skrývají
nevyřčené přísliby
kraj kde můžeš potají
své můzy políbit


Večer mě mile pohostí
když ti odemykám dveře
velká spousta drobností 
se sklony k nedůveře
že rozeznám správně chvíle
co dělí přímku od úsečky
že budeš mé blízké a milé
Tři malé tečky


Místo kde se skrývají
nevyřčené přísliby
kraj kde můžeš potají
své můzy políbit

Čundr s Pindíkama - Křivoklátsko

1. den

pátek, 18. května 2012

Do lesů!

Můj milý deníčku, budeš se divit, ale půlrok utekl jako odpočet vodoměru a znovu byl květen, čas jarního čundru s Pindíkama. Čas, kdy se dospělí lidé, někteří dokonce otcové od rodin, většinou pak lidé zastávající v civilním životě vážná povolání (učitel na střední škole, ředitel pobočky, obchodník s lasery, architekt, manager a jeden student VŠ) sbalí, s vážným výrazem se rozloučí s blízkými a vyrazí do lesů, kde se na tři dny zcela promění nejen jejich vzhled, ale i charaktery. Ano, nastal čas vlčení.

Naplánováním destinace, trasy a programu byl tradičně pověřen Zabík, protože mnohaletá dřívější zkušenost ukázala, že nakonec stejně jedeme jinam, takže je jeho plánování v zásadě neškodné a alespoň se vykecá a pak moc neotravuje. Letos to měla být Kadaň a Doupovské hory, ale nakonec jsme byli na Křivoklátsku. 

Také tradiční znak našich výprav, tedy "počet zúčastněných - Kachna = počet automobilů"  byl letos téměř splněn, pouze Spurňa, protože ještě studuje a automobil nemá se nechal přivézt.

Poprvé se nezúčastnil Bucifal, čímž náš kolektiv přišel o mačetu, hermelíny a v průměru o 37000 slov denně.

Naopak jsme opět přivítali externího člena našeho volného združení Zběsilí vodopádi/Klidné tůňky/Pohodlné autíčko - staršího bráchu Zábrana, který dává našim čundrům nezaměnitlený osobitý charakter.

Tolik k úvodu a nyní následuje tradiční deníkový zápis:

17:00 - Přijel jsem domů, uklidil kolo a začal úklid bytu, Spurňa psal SMS, že je na cestě ke mě, má to ze Strahova trochu dál.

17:40 - Dorazil Spurňa, zkoušku úspěšně za sebou, nechal jsem ho umýt nádobí, aby se trochu uklidnil.

18:00 - Vyjíždíme ze Žižkova, volám Zabimu, kam tedy máme jet, protože mu nevěřím, že zůstal u Kadaně. Zabi mi radí, ať si do navigace nastavím Přísečnici. Podle navigace je to u Zbiroha, evidentně pojedeme kolem Strahova, Spurňa nasrán.

18:30 - Globus na Zličíně, zásobujeme se jídlem a pitím, vše násobíme Kachnovou konstatnou 2,3 aby nám něco zbylo. Spurňa pověřen nošením tašek, na dotaz proč Spurňovi vysvětleno, že si buď cestu se mnou může zaplatit, nebo snášet šikanu. Volí šikanu.

19:15 - Přísečnice. Na lavičkách před hospodou sedí oba Zábranové, Kachna a Náčelník. Zábranové jsou již notně posilněni alkoholem. Zabík mává ve vzduchu cedulí s nápisem "Expedice 14-50", jeho bratr velkou krabicí od vysavače. Oboje se na čundru může hodit.

19:32 - Zabi má proslov, za tímto účelem vylézá na stůl, ze kterého ale několikrát padá. Proslov zakončen mohutným HUR HUR HUR, kterí zní synchronně z několika úst, Hoši od Bobří řeky by to nezvládli lépe, mužové dojati, obsluha restaurace vyloženě pláče.

19:41 - Vycházíme neznámo kam, Zabi vykřikuje "Já to tady vedu" a "Nebudeš moct, až řeknu, že už nemůžeš." Nějak se do té role moc vžil.

20:02 - Brácha Zábran si lehá v nepřehledné serpentýně na silnici a maskuje se za asfalt. Nikdo si ho nevšímá, je všeobecně známá věc, že je nesmrtelný. Matně si vybavuji několik historek, kdy by obyčejný člověk zemřel děsivou smrtí, zatímco brácha Zábran na konci vždy jen hýkal nadšením. Namátkou třeba ta, kdy se zavřel se svojí Jawou 250 do kůlny, nastartoval ji a deset minut u výfuku inhaloval splodiny, aby pak vyběhl před dům, kde jedním rodiným autem naboura ldruhé rodinné auto. Nestalo se mu nic, auta byla zdemolována.

20:14 - Polévám Zabiho pivem, dlužím mu to od oslavy na rozenin. On po mě na oplátku hází ceduli s označením 14-50. Spurňa se ptá, kdy už tam budeme. Kachna se ptá, co je v té krabici od vysavače, kterou s sebou Zabi vláčí. Prý dárek k narozeninám, od bratra Zabiho.

20:33 - Už se dost šeří, Zábrani se ztratili, čekáme na ně v lese. Z dálky se ozývá jen hýkání.

20:45 - Zabi uražen, nikdo neví proč, utíká dopředu a mizí v lese.

21:02  -Už je fakt tma, Zabi nikde.

21:30 - Zabi nalezen, kterak si hoví za elektrickým ohradníkem na louce, bratr Zabi se k němu pokouší dostat překonáním ohradníku. Bratr Zabi zasažen elektrickým proudem do koulí.

21:32 - Bitka mezi bratry Zábrany, je šero, takže není vidět, kdo vyhrává.

21:40 - Cestou do obce Líšná či jak se ta prdel  jmenovala zapředen klasický hovor na sexuální téma. Hlavně Kachna tentokrát přispěl zajímavými tématy. Shoda na tom, že orál není, když se nechá holka ukecat a anál není, když se z toho udělá kopie a založí do archivu.

22:03 - Obec Líšná, pod cedulí s názvem je ještě jedna cedule s upozorněním, že se tu natáčel seriál Náves. Nikdo z nás takový seriál nezná, navíc nám shodně vrtá hlavou, jak se tu mohl natáčet seriál s názvem Náves, když vesnici tvoří jedna dlouhá ulice.

23:00 - Děláme bordel na návsi, skutečně jí tu mají. Majitel krámku se raději přišel podívat, ale přečíslili jsme ho, tak zase odešel.

23:05 - Odcházíme hledat do noci skálu, Zabi tvrdí, že je to tam super.

23:40 - Nalezeno auto bráchy Zábrana, věděli jsme, že ho někde v lese má schované.

23:50 - Brácha Zábran ztracen v lese.

23:55 - Zabi ztracen v lese, při hledání bráchy Zábrana.

00:00 - Všichni šťastně nalezeni, nalezena i skála a rozdělán velký oheň.

2. den

pátek, 19. května 2012

Do ještě větších lesů!

Svět je nejhezčí ze sedla... (Jizerské hory)

Už se to blíží...

Tršnice

Léto se přehouplo do své druhé poloviny a na pár dnů zavládla ta vzácná, tichá rovnováha, kdy prázdniny ještě nekončí, ale už nejsou ani zdaleka na začátku, jediný opravdový čas. Horko bylo k nevydržení, potil se i vzduch, hmyz se sotva ploužil při zemi, v takovém horku není moc hluku, protože i ten je unavený. Válel jsem náš sud s věcmi po chodníku od Chebského nádraží, ale nebyl nikdo, kdo by se nad tím pohoršoval, jen prodavač zmrzliny zvedl se zájmem obočí, když jsme ho míjeli. Ostatní měli lodní pytle, ale pádla jsme měli všichni, bez nich se můžete možná nechat unášet proudem, nic víc. Lucie nesla ta naše přes rameno, já měl co dělat s bagáží, lodě nám přivezl kdosi autem, už na nás čekaly dole a netrpělivě se kolébaly na hladině.

Ohře je v Chebu teprve říčka, sotva dospělý potok, nesměle se protahuje pod mosty a šumí nadšením z toho, co jí možná čeká na dolním toku. V těch dávných dobách se na řekách nenašel kousek plastové lodi, jen laminát a trochu dřeva. Ani jedna půjčovna, řeky byly poloprázdné a potkal jen vodáci, kteří si svoji loď sami přivezli, v houští u lesa nebo v nenápadném kempu si večer uvařili gulášovou polévku a na chleba nakrájeli bravčové meso s cibulí. Nebo taky ne, dalo se jet po řece a celý den skoro nikoho nepotkat. Dalo se tábořit volně na březích a ahoj na vás volaly i babičky, co hrabali na louce u řeky trávu. Na takové Ohři jsme s Lucií nasedli v roce 1992 do červené laminátky s hrdým názvem El Fůňo a vydali se po proudu.

První večer jsme tábořili za nádražím v Tršnici. Horko bylo stále neúprosné, v hospodě se hrál John Hardy a Jesse James, na seřaďovacích kolejích stáli nákladní vagóny. Vylezli jsme na střechu jednoho z nich, noty k nám doléhaly už jen z dálky, tlumeně, dehtová prkna vagónu příjemně hřála. Lehli jsme si vedle sebe a představovali si, jak se vlak rozjede a bude nás unášet po neznámých tratích do dalekých krajů. Západní pohraničí k tomu přímo vybízelo. Rostlo tu hodně bříz, křoví bylo všudypřítomné a za každým druhým se skrýval opuštěný důl, zchátralá továrna nebo alespoň starý vechtr. Slunci se nechtělo zapadnout, asi že pohled shora se nedá ničím nahradit a těžko se ho vzdává, ale nakonec začalo ustupovat horké letní noci a kousek po kousku přenechávalo vládu nad krajem soumraku a prvním hvězdám. Panovalo ticho, vlaky nejezdili, horké koleje a výhybky stále sálaly nahromaděné teplo. Leželi jsme vedle sebe, dlaň v dlani, oči doširoka otevřené a v duších klid.

Vagón se pohnul. Nejdřív to bylo jen nepatrné zachvění, potom cuknutí a nakonec se pomalu rozjel, spolu s padesáti dalšími. Protože když si něco hodně přejete a jste na to dva, může se stát cokoliv…