Je moc brzy, ještě jsem tam nebyl :)
14. - 22. srpna 2010
Albánie (Wikipedie)
albánsky: Shqipëri/Shqipëria, také Arbëria), oficiálně Albánská republika (albánsky: Republika e Shqipërisë), je středomořský stát v jihovýchodní Evropě na Balkánském poloostrově. Na severu sousedí s Černou Horou, na severovýchodě s Kosovem, na východě s Makedonií a na jihovýchodě s Řeckem. Západní část Albánie leží na pobřeží Jaderského moře, zatímco její jihozápadní část leží na pobřeží Jónského moře. Od Itálie, kterou od Albánie oddělujeOtrantský průliv, je vzdálena 72 kilometrů. Hlavní město Tirana, kde žije přibližně 895 tisíc obyvatel, je finančním centrem země. K roku 2009 žilo v zemi 3 639 453 obyvatel.[1] Etnicky se jedná o poměrně homogenní zemi, kterou z 95 % tvoří Albánci, z náboženství dominuje islám (odhadem 70 %). Demografickyse jedná o velmi mladou zemi, neboť střední věk obyvatelstva je 29,9 let (v porovnání 40,1 let u ČR).
Albánie je členem Organizace spojených národů (OSN), Severoatlantické aliance (NATO), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), Rady Evropy, Světové obchodní organizace (WTO), Organizace islámské konference (OIC) a jedním ze zakládajících členů Unie pro Středomoří. Od ledna 2003 je potenciálním kandidátem na vstup do Evropské unie a 28. dubna 2009 o členství v Evropské unii formálně požádala.
Albánie je parlamentní republikou a tržní ekonomikou. Reformy a transformace trhu otevřely zemi zahraničním investicím, zejména co se týká rozvojeenergetického průmyslu a dopravní infrastruktury.
Počátky
Ilyrové, jež jsou považováni za zakladatele dnešní Albánie[zdroj?], ji obsadili někdy kolem roku 2000 př. n. l., jednalo se o první zdokumentované osídlení. Tehdejší kmen nesl názevAlbanoi, a dal tak zemi její název.
Antika
Ilyry později začali vytlačovat Řekové, jejich první osídlení se začala objevovat někdy v 7. až 8. století př. n. l.
Z této doby například pochází též i Butrint, město na jihu země, jež je dnes památkou UNESCO. Ilyrská království existovala ještě v 3. století př. n. l.; a stále soupeřila s Řeky. Sjednotitelem mnohých Ilyrskýchvládců se stal král Agron, který ovládal před koncem 3. století př. n. l. oblasti severu dnešní Albánie, Černou Horu a Hercegovinu. Po jeho smrti však jeho nástupce porazili Římané.
Římané, kteří zemi obsazovali po částech; od 2. století př. n. l. až do období přelomu letopočtu. Římská říše umožnila na území dnešní Albánie rozvoj, a potlačila meziklanové spory. Vznikly přístavy, mnohé pevnosti,akvadukty a silnice Via Egnatia. Těžila se měď, stříbro a asfalt. Na Skadarském a Ohridském jezeru byl provozován rybolov a pěstovalo se také víno.
Na konci 4. století se do země rozšířilo křesťanství. Po rozdělení říše Albánie spadala pod Východořímskou, neboli Byzantskou říši.
Středověk
Socha Skanderbega a jeho bojovníků proti Osmanům
Gjirokastër je jedno z mála měst, která se dochovala ve své původní osmanské podobě
Byzantinský vliv však začalo ohrožovat Bulharsko, a později další státy, hlavně ze severu Raška, Zeta a Benátská republika. Několikrát na území současné Albánie vtrhli téžbarbaři.
Na přelomu 12. a 13. století vznikl první albánský[zdroj?] státní útvar, bylo jím Arbešské knížectví. Neustálé válčení způsobilo rozsáhlé migrace obyvatelstva, které utíkalo buď na jih země, nebo na Apeninský poloostrov. Ve 20. až 30. letech století patnáctého začali postupně zemi ovládat Osmané, proti nim se však postavil Gjergj Kastrioti Skanderbeg z Krujë, který dokázal úspěšně na 20 let jejich vliv dočasně odstranit.
Osmané v Albánii nakonec vládli další stovky let; vytlačili křesťanství do hor a zavedli islám, i vlastní kulturu. Zatímco v 19. století docházelo v okolní Evropě k rozvoji, Albánie zůstávala zaostalou zemí s vysokým podílem negramotnosti (téměř všechny ženy byly nevzdělané) a skoro žádným průmyslem.
Proti Osmanské nadvládě propukala různá povstání; mezi lety 1756 a 1831 získal na severu země moc rod Bušatliů, mezi lety 1787 a 1822 pak na jihu země vládl jako téměř nezávislý správce Ali paša Tepelenský. Od 2. poloviny 19. století existovalo již albánské národní hnutí jehož nejsilnějším představitelem byla tzv. Prizrenská liga, jedna z národních organizací, která požadovala na sultánovi autonomii těch oblastí, které byly osídlené Albánci.
Nezávislost a Albánské knížectví
Albánie vyhlásila 28. listopadu 1912 nezávislost a stala se republikou. Požadavek na vytvoření autonomního státu, který předložili představitelé země osmanské vládě, její ministři přijali. 17. prosince 1912 pak evropské mocnosti přiznaly zemi autonomní status pod svrchovaností sultána. V Londýně byla 29. července 1913 podepsána mírová smlouva, která Albánii již stanovila definitivně jako autonomní, suverénní a dědičné knížectví, jehož existence a neutralita byla garantována šesti velmocemi(Rakousko-Uhersko, Německo, Francie, Itálie, Velká Británie a Rusko) a do zvolení knížete měla nejvysší moc vykonávat Mezinárodní kontrolní komise(MKK). Jako zájemci na albánský knížecí trůn se našli italský např. italský markýz Giovanni Kastriota Skanderberg d´Auletta nebo španělský šlechtic Don Juan de Alandro Kastrioti y Perez de Velasco, kteří odvozovali svůj původ od hrdinného Skadenberga, ovšem neměli podporu velmocí a tak nepřicházeli v úvahu. Stejně dopadli i kandidáti z Albánie nebo černohorský král Nikola I. neuspěli však také kandidáti velmocí většinou katolíci. Úspěšně dopadl až Wilhelm Weid z Neuwiedu z Porýní, jehož matkou byla nizozemská princezna a jeho vzdálený příbuzný byl císař Vilém II., rozhodujícím faktorem pro něj bylo to, že byl protestant a tedy přijatelný pro všechny. Wilhelm Weid dorazil do Albánie 7. března 1914 a za své sídelní město si vybral přístav Durres(Drač), tak začala dvousedenní vláda Viléma Weida v Albánii.
První světová válka
Nedlouho po vyhlášení nezávislosti Albánie však vypukla První světová válka a členové MKK jeden po druhém začali i s vojenskými jednotkami opouštet Albánii. Knížeti posléze došly finance a při muslimské vzpuře která dorazila do Durresu hledal úkryt na palubě italské lodi Misurata což v očích Albánců velmi znížilo jeho prestiž. Po definitivním odchodu členú MKK a jejich jednotek nenacházeje východisko předtím než se opět nalodil na lod Misurata vydal prohlášení, v němž Albáncům zdělil, že neabdikuje ale opouští zemi proto že mu poměry v ní neumožnují řádnou zprávu země. Kníže vyjádřil přesvědčení, že během jeho dočasné nepřítomnosti "si bude moci lid v klidu rozmyslet a najít pro sebe správnou cestu". Nejprve odcestoval do Rumunska a posléze do byl jako major německé armády poslán na frontu do Flander, což zdiskreditovalo Weida jako neutrální osobu schopnou vykonávat funkci vladaře Albánie především v očích Dohody. Od roku1916 se z Albánie stalo jedno z bojišť první světové války. Během války byla obsazena jak Rakousko-Uherskou, tak francouzskou a italskou armádou. Po ukončení války zůstával osud nezávislé Albánie nejistý. PodleLondýnského paktu by velkou část Albánie dostala Itálie a zbytek Řecko, popř. Srbsko, ale díky přičinění amerického prezidenta Wilsona zůstala Albánie nezávislým státem a monarchií. Krátce po jejím ukončení roku 1920 došlo k jedné významné změně; hlavní město republiky bylo přesunuto z Drače do Tirany, tehdy malého dvacetitisícového města.
Meziválečné období
Fašistickou Itálií ovládanéAlbánské království, existující v letech 1941 - 1943
V roce 1924 vypukla ve městě revoluce, která však vyústila ve zrušení monarchie a vytvoření republiky. Mezi lety 1922 až 1939 byl vůdčí albánskou postavou Ahmet Zogu, který byl nejdříve premierem 1922 - 1924, později prvním prezidentem Albánie 1925 - 1928 a konečne v letech 1928 až 1939 vládl jako král Albánců Zog I. K jeho dosazení napomohlyjugoslávské síly. Zog se však krátce po začátku své vlády obrátil k Bělehradu zády, a začal spolupracovat s Mussolinim. Toto spojenectví (do něj patřilo též i Maďarsko, Rumunskoa Bulharsko), které bylo zaměřené právě proti Jugoslávii, mu nakonec překazil vliv evropských mocností. Od roku 1928 Zog I. prohlásil zemi královstvím, jehož se stal s obejítím ústavy králem(uzurpátor). Tímto potvrdil svůj diktárský post a trvalou vládu v zemi. Zogu vládl až do roku 1939 kdy Albánii obsadila Itálie a Zogu opustil zemi a žil v Londýně jako exilový král a po válce na dvoře egyptského krále Farúka.
Druhá světová válka
Ve dnech 7.dubna 1939 - 12. dubna 1939, pouhých 5 měsíců před vypuknutím Druhou světovou válkou 7.dubna 1939 Albánii obsadila fašistická Itálie a titul Albánského krále obdržel od italské vlády král Viktor Emanuel III.. Roku 1943 po spojeneckém vylodění v Itálii se italský král Viktor Emanuel III. vzdal titulu Albánského krále(a etiopského císaře) a vAlbánii nahradili Italy Němci, kteří zde vytrvali až do roku 1944. Za spoluúčasti albánské komunistické strany se zformovalo protifašistické partyzánské hnutí, které roku 1944 zemi osvobodilo. V jeho čele stál Enver Hodža, ten mezi lidmi získal ohromnou oblibu a stal se velkou autoritou. Okamžitě po skončení bojů získala PPSH moc a začala provádětkomunistické reformy.
Permetská konference
Permetská konference se uskutečnila v květnu 1944 v Permetu. Byli na ní zastoupeni velitelé albánských partyzánských skupin pod velením komunistů. Na této konferenci se komunistická Antifašistická národní fronta (ANFO) konstituovala na zákonodárný sbor Albánie. ANFO byla řízena Osvobozeneckým výborem, který byl její součástí. Nyní se však tento výbor stal za novou albánskou vládu. V říjnu se do jejího čela postavil Enver Hoxha a 10. listopadu 1945 byla vláda uznána západními mocnostmi.
Lidová republika
Již od konce roku 1944 mohli komunisté regulovat mezinárodní obchod, a výrobu v zemi – tyto změny zařídila přechodná vláda, která v zemi vládla až do voleb v prosinci následujícího roku. V těch byla však připuštěna jen kandidátka Demokratické fronty (tu tvořili v podstatě členové komunistického odboje), ostatní strany kandidovat nemohly. Volební výsledky nakonec skončily 92% vítězstvím komunistů.
Ti okamžitě zrušili monarchii a vyhlásili lidovou republiku. Na jaře téhož roku vznikla nová vláda, jejímž předsedou se stal Enver Hodža, který zastával též i funkce některých ministrů (zahraničí, obrany).
Mezi lety 1946 a 1947 došlo dále k znárodnění, odstraněny byly tak italské a německé banky, továrny i závody. Veškerý mezinárodní obchod začal kontrolovat stát. Přijat byl též i nový zákon o pozemkové reformě – vyvlastněna byla většina půdy, která patřila soukromým osobám (jednalo se o třetinu rozlohy veškeré země), rolníkům byla přidělena půda pouze do určitého limitu.
1. listopadu 1946 byla schválena ústava, vzniklá podle sovětského a jugoslávského vzoru, v níž země vyhlásila budování socialismu. Nové úpravy tak zajistily moc vládnoucí straně a odstranily i tak kromě cizích kapitalistů též i malou střední třídu, která vlastnila mnoho různých podniků.
Albánie nejprve spolupracovala se Stalinovým Sovětským svazem a Jugoslávií. Uzavřeno bylo několik smluv mezi Tiranou a Bělehradem, díky nimž získali Albánci jugoslávskétechnologie za své suroviny. Jeden čas se též i uvažovalo o začlenění země přímo do Jugoslávie, či do jakési balkánské federace, jehož součástí by bylo i Bulharsko. Avšak nakonec vedení v Tiraně uznalo jugoslávské platby za vývoz jako velmi nízké, a se svým severním sousedem spolupráci ukončilo. Po smrti Stalina a odsouzení jeho kultu osobnostiochladly vztahy také se Sovětským svazem; představitelé PPSH označili novou Chruščovovu politiku za obalamucování mas a revanšismus. Stejně obdobně v SSSR byla zahájena protihodžovská kampaň. Albánská lidová republika tak upadla do izolace.
Spolupráce s Čínou a ekonomický úpadek
Země, i její hospodářství se postupně přeorientovalo na nové partnerství s Čínskou lidovou republikou. Na protest proti okupaci Československa v srpnu 1968 pak Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy. V rámci Kulturní revoluce, která proběhla právě v ČLR, se Albánie vyhlásila jako první ateistický stát na světě a zakázala náboženství; věřící byli tvrdě sankcionováni mnohaletými tresty, mešity a kostely byly zbořeny. Kolektivizace v zemědělství se dotkla i těch nejvzdálenějších vesnic.
Spolupráce s Čínou byla nakonec přerušena v polovině 70. let, a zemi to uvrhlo do naprosté izolace. Hospodářská situace se prudce zhoršila, ekonomika stála na vývozu surovin, kterých měla země dostatek, a dovozu veškeré složitější techniky. Zatímco veškeré základní zboží bylo velmi levné a dostupné, právě technika se stala komoditou velmi drahou, pro většinu obyvatelstva prakticky nedostupnou. Osobní automobilová doprava musela být vzhledem k nedostatku paliv zakázána, což snížilo nároky na budování silničníinfrastruktury.
V roce 1976 byla vyhlášena nová ústava, v níž se země definovala jako lidově socialistická republika. V obavě před vojenskou intervencí jak ze západu, tak z východu, vybudoval režim statisíce malých betonových bunkrů, které stojí v zemi dodnes.
Transformace a cesta ke kapitalismu
Po smrti Envera Hodži v roce 1985 narůstalo se stále se zhoršující situací v zemi napětí; opozice, která kromě požadavku demokracie západního typu chtěla i svobodu náboženského vyznání, začala být stále silnější. Obyvatelé vyjadřovali nespokojenost i s mezinárodní izolací země.
V roce 1990 došlo k mnoha protivládním vystoupením, během nichž žádali lidé provedení výše zmíněných změn. Vláda nakonec byla dotlačena k provedení mnohých ústupků; v červenci roku 1990 byly změněnyzákony a umožnila se tak i kandidatura nezávislých (státem však předem schválených) kandidátů či byly povoleny malé soukromé podniky.
S tím se však opozice nespokojila a požadovala svobodné volby. Během velké demonstrace 9. prosince 1990 ÚV PPSH nakonec souhlasilo s legalizací opozičních politických struktur. Okamžitě poté ustanovili protestující Demokratickou stranu, o nedlouho později vznikly i další strany demokratického typu.
Demokratická Albánie
Na nátlak opozice musela být v lednu 1991 propuštěna většina politických vězňů. Mezitím však došlo k prudkému zhoršení hospodářské situace země, a tak byl tedy zaveden přídělový systém. Mnoho lidí v této době emigrovalo do Itálie, a též i do dalších zemí. V únoru 1991 již byla jmenována nová vláda a prezidentská rada v čele s Ramizem Aliou. 15. března navázala země diplomatické vztahy s USA a 17. března byli propuštěni i zbývající političtí vězni.
Ke konání prvních svobodných voleb pak došlo na přelomu března a dubna 1991, zvítězila však PPSH s 62 % hlasů; opozice výsledek voleb neuznala, přestože zahraniční pozorovatelé souhlasili s tím, že volbydemokratické byly. Po vyhlášení volebních výsledků došlo k mnoha nepokojům, hlavně ve Skadaru.
15. dubna 1991 parlament přijal novou ústavu, v niž byl změněn název na Albánská republika. Vznikla nová vláda, jejímž předsedou byl Fatos Nano; proti němu však stála opět opozice, která vyhlásila generální stávku. Na začátku června 1991 proto musela vzniknout vláda zcela nová, koaliční.
Přesto země stabilní nebyla. Projevila se korupce, nezaměstnanost a zločinnost. Mnoho lidí uprchlo před bídou do zahraničí; do Řecka, Itálie a USA. V roce 1995 požádali představitelé země o členství v NATO.
Na přelomu let 1996 a 1997 zkrachovaly mnohé fondy, do kterých obyvatelé země, hlavně staří lidé, vložili své celoživotní úspory. V zemi zavládly velké nepokoje, jež musela potlačovat armáda. Naprosto se situace uklidnila až po mnohých politických skandálech, které trvaly až do přelomu století.
Současnost
V současné době se v zemi rozvíjí hlavně infrastruktura a turistika; po dlouhých desetiletích, kdy nebyla povolena automobilová doprava, se po jejím zavedení v roce 1999 ukázal stávající systém silnic naprosto poddimenzovaný. Budovány jsou proto asfaltové silnice i dálnice.
S mezinárodní účastí vzniká mnoho firem, dochází k rekonstrukci starých center měst. Rozvíjí se též i turistika; budováno je mnoho hotelů, hlavně na jihu země v oblasti zvané Albánská riviéra. Země usiluje o vstup do EU v horizontu roku 2014.
Albánie je první zemí na světě, která zneškodnila celý svůj arzenál chemických zbraní důvěryhodným způsobem. 13. července 2007 to oznámila Organizace pro zákaz chemických zbraní, která sídlí v nizozemském Haagu. Albánie zničila 16,7 tuny chemikálií. Úmluva o zákazu vývoje, výroby, skladování a použití chemických zbraní a o jejich zničení vstoupila v platnost v roce 1997.
