Jsa pozvání od maminky Jarmily a babičky Jarmily na oslavu jejich svátku, navštívili jsme s ostatními členy našeho rozvětveného rodinného klanu nově otevřenou restauraci a penzion Barokní Špejchar (viz. foto) u nás v Tlučné.
A protože jsme spokojení s Andreou nebyli, tady je popsáno proč, abychom to obsluze taky trochu osladili a ujistili je, že takhle tedy ne:
Prostředí a oprava stavby je pěkná, citlivá (mimo kovových futer na WC) a s touhle stránou jsme byli nejen spokojeni, ale byli jí i lehce unešeni. Muselo to dát práci a dělal to někdo, kdo měl rozum a rád architeturu. Tím to dobré končí.
Hned u vchodu byla maminka zaskočená, že i když si objednala stůl pro 13 osob v patře, měli pro nás místa pod schody v přízemí. Když se podivila, čím že to, čím, obsluha jí sdělila, že: "Pan vedoucí řekl dole!". Možná jsem staromódní, ale byl jsem na tom, že platící zákazník je tu pán a nemá nejmenší potřebu poslouchat pana vedoucího.
Co nás zaskočilo dál, byli k sobě sražené stoly s nestejnou výškou stolové desky, takže na Andreu vyšlo místo přesně na hranici - jeden stůl byl o cca. 1 cm níž, než druhý, takže když jí přinesli jídlo (jiné, než chtěla, ale o tom později), tak trochu se jí to i s talířem viklalo.
Dál - obsluha byla sice usměvavá, ale to bylo tak všechno - chvíli si nás nevšímali a pak se přišli zeptat, co si dáme k pití. Dali jsme si. Protože už jsem byl negativně naladěný, stopnul jsem si, jaká doba uběhla mezi přinesením prvního a posledního nápoje. Dvacet pět minut. Navíc, maminka ve své posedlosti chtěla "teplou Coca-Colu" (má špatné zuby a nemůže studené). Dozvěděla se, že ne, že jsou všechny coly v lednici. Nakonec se číšník uvolil, že tedy dá "Jednu do dřezu".
Trochu mě vyšokovalo, že když nosili nápoje, číšník se neustále ptal, co si kdo objednal a pak to po nás posílal těm vzdálenějším. S jídlem se to později opakovalo, se sběrem nádobí také (!!!) Byl jsem na tom, že v ceně jídla je i profesionální obsluha a ne takovýhle amatérismus. Chtěl jsem si v restauraci popovídat a ne být neustále vytrhován z hovoru, abych někomu něco podal. Třeba číšníkovi použitý talíř mého souseda.
Při předkrmech chyběly lžíce, mě zase odnesli příbor a nedostal jsem nový.
Teď mě napadlo, jestli je Michal David jako hudební složka to nejlepší do historického Špejcharu, mě lezl na nervy. Lezla by mě na nervy jakákoliv, natož hlasitá hudba, nevybral jsem si ji.
Na jídlo jsme opět čekali v různých intervalech. Chápu, že třináct lidí je hodně, ale není to moje starost. Ceny na jídelníčku odpovídají restauraci mnohem vyšší úrovně. Andrea dostala jiné jídlo a když se ozvala, jedna z našich tetiček se podivila - "Aha, mě to moje přišlo taky jiný". Ale to je problém obsluhy, aby si pro Pána Jána pamatovala, co si kdo objednal! Čekali byste, že jídlo Andree odnesou a přinesou jiné? Kdepak, číšník se tomu smál, jak je to veselé.
Jídlo - všichni bez výjimky dostali na talíř čtyři proužky zelené papriky a list zvadlého fialového salátu. To už bylo vážně moc. Typický český nešvar univerzálních "příloh", co se pravděpodbně hodí ke všemu. Můj dvěstěgramový steak vypadal jak miniatura hamburgeru.
Aha. Došli brambory. Chápete to? V jídelníčku bylo tři dny po otevření něco, co nebylo možné si objednat! Naproti přes ulici je přeci otevřený obchod s potravinami! A doporučení číšníka, že k lososu se nejlépe hodí rýže...
Dostali jsme výborný dort jako pozornost podniku, ale ještě čtvrt hodiny tak trochu chyběli talířky a příbory...
Závěrem - maminka s babičkou nás pozvaly, takže jsme nic neříkali, aby jim to nebylo líto, ale kdybychom restauraci navštívili sami dva, odmítli bychom zaplatit už po předkrmu a odešli pryč. Je to škoda, mám Tlučnou rád a potěšilo mě, jak je objekt pečlivě zrestaurovaný. Jenom ta restaurace se prostě nedostaví tak, že to napíšete na fasádu.
