čtvrtek 19. února 2009

Odcházení

Viděl jsem nedávno zajímavý film, ve kterém jeden z hrdinů pronesl zajímavou myšlenku: "Můžeš s tím nesouhlasit, můžeš se vztekat, ale až přijde čas, musíš prostě odejít". Já vím, jaký to byl film a vím, v jáké souvislosti to hrdina pronesl, ale to není důležité, tuhle větu můžete vztáhnout téměř na všechno. Problém bývá si uvědomit, kdy přišel "ten čas".

Napadlo mě, kolik problémů by se tím dalo ušetřit, vědět, kdy je správný čas. Třeba v zaměstnání, kdybychom uměli poznat, když už nám nepřináší žádné uspokojení a jen si bere, oplátkou za malé nebo peníze a v klidu a míru odejít. Nebo vztahy, co říkáte? Kolik manželství trvá mnoho let a přitom už jde jen o stejnou poštovní adresu a bezpodílové vlastnictví? Nebo něco menšího - návštěvy. Nikdy jste nechtěli utéct od nudných známých? Nikdy jste nechtěli šílené známé vyhodit z bytu?

Včera jsem se díval pod dlouhé době na televizní noviny a uvědomil jsem si, co se stane, když ten čas nepoznáte. Nebo když ho poznáte moc dobře, ale odmítáte si to přiznat. Byl tam tlustý pán s mateřským znaménkem na obličeji, takový zamračený, neustále byl proti něčemu a hřímal, až pěstičky zatínal.

A pak tam byl další, v brýlých a s blazeovaným přízvukem a škvírkami místo očí. A pak další a další a další. I seznal jsem, že nastal můj čas. Vypnul jsme televizi a odešel. Nebylo to vůbec těžké.

sobota 14. února 2009

2009 - Andělská hora, Krásno

Andělská Hora, jdeme dolů, foto: Andrea

14. února 2009

Letošní první motovýlet s Koblihem a Davidem na dálný sever, zříceninu hradu Andělská Hora a rozhlednu u obce Krásno. Byla spousta sněhu, klouzalo to, ale Koblihův Opel Vectra to nakonec všechno ujel, vyšplhal a usmykoval. Dva kilometry k rozhledně Krásno jsme absolvoval jen já a David, v polobotkách metrovou závějí, mrzlo jako prase, ale stálo to za to, výhled na mlžná údolé se povedl.





Fotogalerie



Andělská Hora (Wikipedie)

Andělská Hora, foto: milovicak, Panoramio

Andělská Hora je zřícenina hradu jihovýchodně od Karlových Varů. Hradní zřícenina zaujímá vrchol čedičové homole a je pro svou vysokou polohu dominantou celého okolí. Jádro stavby tvořil vnitřní nebo taky horní hrad na nejvyšším místě skalnatého hřebenu. Andělská Hora měla spolu s hradem Bečov chránit rýzmburské panství. Koncem 15. století bylo v podhradí založené městečko Andělská Hora.

První informace o hradu Andělská Hora (tehdy nazývaný Englburg) pochází z roku 1402 a jeho majitelem byl Boreš Hrabě z Rýzmburka. Jeho syn také Boreš postoupil roku 1406 bečovské panství i s Andělskou Horou Oldřichu Zajíci z Házmburka, bratrovi pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce pravděpodobně za královský hrad Přimdu. Oldřich Zajíc držel hrad až do své smrti v roce 1414 a poté připadl jako odúmrť královské komoře. Ale už roku 1415 zde vládl loketský purkrabí Janek Maleřík. V roce 1430 obsadil královský hrad husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic se silnou posádkou vybíral výpalné od bamberského biskupa. Když císař Zikmund daroval roku 1437 Loketsko kancléři Kašparu Šlikovi i s Andělskou Horou kterou vrátil Jakoubek královské komoře. Po Kašparově smrti († 1449) se ujal šlikovského panství jeho bratr Matyáš. Z důvodu strategického významu, král Jiří z Poděbrad přiměl Šliky roku 1461 aby mu hrad postoupili. Hrad pak předal jako doživotní zástavu Zbyňkovi Zajícovi z Házmburka kterého si chtěl zavázat. Po Zajícově smrti († 1463) dal král hrad svému synovi Hynkovi, knížeti münsterberskému, a rozšířil panství o Radošov, Šemnici a dalších osm vesnic. Ten však v témže roce předal hrad královskému komorníkovi Janovi ze Štampachu s podmínkou že bude vždy Poděbradským otevřen. Po vypuknutí války mezi panovníkem a jednotou zelenohorskou se roku 1466 zmocnil hradu přední člen jednoty, míšenský purkrabí Jindřich II. z Plavna. Až roku 1469 dobylo královské vojsko hrad zpět.

Po nástupu Vladislava II. na český trůn (1471), obnovil rodové nároky na hrad Jindřich III. z Plavna. K navrácení došlo roku 1482 na jednání v Mostě za přítomnosti krále, zemských úředníků a saských knížat. Jindřich sice ztratil v Sasku Plavno, ale získal v Čechách dědičný majetek a také Bečov Andělskou Horu. A když v roce 1496 prodal Bečov, stal se hrad sídlem plavenského panství. Jeho syn Jindřich IV. patřil k oblíbencům Ferdinanda I. Habsburského a v letech 1542 - † 1554 zastával úřad nejvyššího kancléře Království českého. Za pomoc Habsburkům ve šmalkaldské válce roku 1547 získal knížectví anhaltské a roku 1549 i panství po svých protestanských příbuzných v Sasku. Svůj majetek rozšířil i v Čechách kde v roce 1551 získal panství Litomyšl. Jeho synové Jindřich V. a Jindřich VI. byli nuceni rozprodat zadlužený rodinný majetek a navíc zde byli i dědické nároky Lobkoviců, kteří byli spřízněni s německou větví pánů z Plavna. V roce 1565 postoupili Andělskou Horu Mikuláši Hasištejnskému z Lobkovic. Roku 1567 prodal hrad svému švagru Jindřichu z Fictumu. Po jeho smrti prodali panství poručníci jeho dětí Kašparu Colonnovi z Felsu. Tento šlechtic pocházející z Tyrolska byl komorníkem a tajným radou arciknížete Karla Habsburského. V roce 1562 byl v Čechách přijat do panského stavu a stal se zakladatelem české větve tohoto rodu. Po smrti Kašpara Colonny († 1594) a jeho manželky († 1594) převzali panství jeho synové Linhart a Bedřich. Bedřich koupil v roce 1602 od Šliků Nejdek kam se odstěhoval. Ani Linhart Colonn na hradě trvale nežil. Od roku 1598 žil na zámku v Kysibelu (dnes Stružná) a pouze v dobách moru 1605, 1607 bydlel s rodinou na Andělské Hoře. V roce 1609 přikoupil sousední panství Hartenštejnské. Linhart Colonna z Felsu patřil k předním osobnostem české stavovské opozice. 23. května 1618 se zúčastnil defenestrace místodržících na Pražském hradě a krátce na to byl jmenován polním maršálkem stavovského vojska. 13. dubna 1620 byl v bitvě s Buquoyovými a Dampierovými vojsky u rakouského Sinzendorfu smrtelně zraněn. Brzo po bělohorské porážce byl Linhart dodatečně odsouzen ke ztrátě cti i všeho majetku a jeho nejstarší syn Kašpar musel emigrovat i s druhou manželkou svého otce Alžbětou z Lobkovic. Kašpar Colonna z Felsu bojoval ve švédských službách a zemřel kolem roku 1656 ve Slezsku. Roku 1622 kopil Andělskou Horu s nedalekým Hartenštejnem a Činovem od královské komory císařský rada Heřman Černín z Chudenic, který ale žil na kysibelském zámku. Roku 1635 Švédové hrad obsadili a vydrancovali. Jeho zkázu dovršil velký požár v roce 1718, který se větrem přenesl z městečka na hrad.

Po Heřmanu Černínovi zdědil roku 1652 kysibelské panství (včetně hradu Andělská Hora) prasynovec hrabě Humprecht Černín z Chudenic. Černínové vlastnili toto panství až do roku 1734, po nich Hartigové do roku 1794. Později se zde vystřídala řada majitelů, až se kysibelské panství s Andělskou Horou v roce 1868 vrátilo do majetku Černínů, kteří jej vlastnili až do roku 1945.

Zřejmě za Šliků byla postavena nejstarší část hradu, čtverhraná obytná věž na nejvyšším místě skály. Na přelomu 15. a 16. století kdy se Andělská Hora stala sídlem plavenského panství došlo k rozsáhlé pozdně gotické přestavbě. Hrad byl rozšířen o nové opevnění vnitřní části a o předhradí s branami. Tato nákladná přestavba zadlužila plavenské panství. Za Jindřicha IV. byl v polovině 16. století postaven renesanční dvoupatrový palác. Neobvyklý pětiúhelníkový půdorys této stavby byl dán tvarem terénu. Zajímavé je že severní strana předhradí byla chráněná kromě příkrého skalního srázu pouze dřevěnou palisádou.

Originální článek na Wikipedii



Krásenský vrch - rozhledna (Wikipedie)

Krásenský vrch, rozhledna, foto: golem, Panoramio

Krásenský vrch je vrchol s nadmořskou výškou 777 metrů na náhorní plošině Slavkovského lesa ležící asi 1 kilometr jižně od obce Krásno. Je částečně zalesněný, na vrcholu stojí kamenná rozhledna. Po jeho úbočí kolem vrcholu teče vodní kanál Dlouhá stoka.

Rozhledna byla postavena ve třicátých letech 20. století v období hospodářské krize. Plán rozhledny vytvořili Fritz Hoffmann a Willi Russ. Výstavba rozhledny poskytla práci asi desítce nezaměstnaných. Rozhledna byla slavnostně otevřena dne 23. června 1935. Dnes vede k rozhledně z Krásna tvarová turistická značka. Roku 1997 byla rozhledna opravena.

Rozhledna je volně přístupná, kamenná, její celková výška je asi 25 metrů. Má tvar dutého kamenného válce po jehož plášti se vzhůru spirálovitě vine točité schodiště; připomíná tak Babylonskou věž. Na vrcholu je kruhová plošina o průměru asi čtyři metry s kamennou obrubou. Do té jsou vsazeny kovové desky popisující kruhový rozhled, který se z vrcholu otvírá při dobré viditelnosti.

Severním směrem je vidět hřeben Krušných hor s Klínovcem a Božídarským Špičákem. Dále k severovýchodu pak Doupovské hory, východně stolová hora Vladař. Jihovýchodním směrem se rozkládá Tepelská vrchovina a jižně její dominanta Podhorní vrch. Západně lze přes náhorní plošinu spatřit nejvyšší vrcholy Slavkovského lesa, Lesný a Lysinu.

Originální článek na Wikipedii

úterý 10. února 2009

Nechoďte do Špejcharu!


Jsa pozvání od maminky Jarmily a babičky Jarmily na oslavu jejich svátku, navštívili jsme s ostatními členy našeho rozvětveného rodinného klanu nově otevřenou restauraci a penzion Barokní Špejchar (viz. foto) u nás v Tlučné.

A protože jsme spokojení s Andreou nebyli, tady je popsáno proč, abychom to obsluze taky trochu osladili a ujistili je, že takhle tedy ne:

Prostředí a oprava stavby je pěkná, citlivá (mimo kovových futer na WC) a s touhle stránou jsme byli nejen spokojeni, ale byli jí i lehce unešeni. Muselo to dát práci a dělal to někdo, kdo měl rozum a rád architeturu. Tím to dobré končí.

Hned u vchodu byla maminka zaskočená, že i když si objednala stůl pro 13 osob v patře, měli pro nás místa pod schody v přízemí. Když se podivila, čím že to, čím, obsluha jí sdělila, že: "Pan vedoucí řekl dole!". Možná jsem staromódní, ale byl jsem na tom, že platící zákazník je tu pán a nemá nejmenší potřebu poslouchat pana vedoucího.

Co nás zaskočilo dál, byli k sobě sražené stoly s nestejnou výškou stolové desky, takže na Andreu vyšlo místo přesně na hranici - jeden stůl byl o cca. 1 cm níž, než druhý, takže když jí přinesli jídlo (jiné, než chtěla, ale o tom později), tak trochu se jí to i s talířem viklalo.

Dál - obsluha byla sice usměvavá, ale to bylo tak všechno - chvíli si nás nevšímali a pak se přišli zeptat, co si dáme k pití. Dali jsme si. Protože už jsem byl negativně naladěný, stopnul jsem si, jaká doba uběhla mezi přinesením prvního a posledního nápoje. Dvacet pět minut. Navíc, maminka ve své posedlosti chtěla "teplou Coca-Colu" (má špatné zuby a nemůže studené). Dozvěděla se, že ne, že jsou všechny coly v lednici. Nakonec se číšník uvolil, že tedy dá "Jednu do dřezu".

Trochu mě vyšokovalo, že když nosili nápoje, číšník se neustále ptal, co si kdo objednal a pak to po nás posílal těm vzdálenějším. S jídlem se to později opakovalo, se sběrem nádobí také (!!!) Byl jsem na tom, že v ceně jídla je i profesionální obsluha a ne takovýhle amatérismus. Chtěl jsem si v restauraci popovídat a ne být neustále vytrhován z hovoru, abych někomu něco podal. Třeba číšníkovi použitý talíř mého souseda.

Při předkrmech chyběly lžíce, mě zase odnesli příbor a nedostal jsem nový.

Teď mě napadlo, jestli je Michal David jako hudební složka to nejlepší do historického Špejcharu, mě lezl na nervy. Lezla by mě na nervy jakákoliv, natož hlasitá hudba, nevybral jsem si ji.

Na jídlo jsme opět čekali v různých intervalech. Chápu, že třináct lidí je hodně, ale není to moje starost. Ceny na jídelníčku odpovídají restauraci mnohem vyšší úrovně. Andrea dostala jiné jídlo a když se ozvala, jedna z našich tetiček se podivila - "Aha, mě to moje přišlo taky jiný". Ale to je problém obsluhy, aby si pro Pána Jána pamatovala, co si kdo objednal! Čekali byste, že jídlo Andree odnesou a přinesou jiné? Kdepak, číšník se tomu smál, jak je to veselé.

Jídlo - všichni bez výjimky dostali na talíř čtyři proužky zelené papriky a list zvadlého fialového salátu. To už bylo vážně moc. Typický český nešvar univerzálních "příloh", co se pravděpodbně hodí ke všemu. Můj dvěstěgramový steak vypadal jak miniatura hamburgeru.

Aha. Došli brambory. Chápete to? V jídelníčku bylo tři dny po otevření něco, co nebylo možné si objednat! Naproti přes ulici je přeci otevřený obchod s potravinami! A doporučení číšníka, že k lososu se nejlépe hodí rýže...

Dostali jsme výborný dort jako pozornost podniku, ale ještě čtvrt hodiny tak trochu chyběli talířky a příbory...

Závěrem - maminka s babičkou nás pozvaly, takže jsme nic neříkali, aby jim to nebylo líto, ale kdybychom restauraci navštívili sami dva, odmítli bychom zaplatit už po předkrmu a odešli pryč. Je to škoda, mám Tlučnou rád a potěšilo mě, jak je objekt pečlivě zrestaurovaný. Jenom ta restaurace se prostě nedostaví tak, že to napíšete na fasádu.

úterý 27. ledna 2009

Filmy v lednu


Aneb pro všechny, kdo dají na můj výběr, přehled toho, co mě zaujalo:

Pride and Glory

 Edward Norton, Colin Farrell, Noah Emmerich, Jennifer Ehle, Jon Voight... korupupce, čest, sláva a... pýcha. Je třeba něco dodávat? Příjemný film na pozdní večer.






Burn After Reading



Po temném dramatu Tahle země není pro starý jsou Coenovic bráchové zpátky s odlehčenějším žánrem a rozehrávají intriky opilce Malkovitche, přiblblého Pitta, sebeparodického Cloonyho a dalších a dalších. Hlavně Brad si svého magora z posilovny opravdu užívá, a ten účes...



Rock´n Rolla



Guy Ritchie se konečně rozvedl s Madonnou a je zpátky, stejně jako Gerald Butler (ano, to je ten polonahý král Leonidas z filmu 300) a roztáčí kola motanice z Londýnského podsvětí. na konci slibují pokračování, tka doufám, že jim to vyjde.



Defiance


Daniel Craig tentokrát ne jako James Bond, ale jako židovský partyzán. Já mám toho chlapa prostě rád už od dob Mnichova.



The Wrestler



Další comeback, tentokrát Mickey Rourke, nejdrsnější z drsných v roli profesionálního wrestlera. Mickeyho nejde nemilovat.









pondělí 26. ledna 2009

Proč bychom se netopili


Asi tu knížku známe všichni, počítám samozřejmě mé kamarády, discomládež nelze zahrnout. Proč bychom se netopili, aneb vodácký průvodce po Ofélii, původně zelená útlá publikace s lepenou vazbou s iliustracemi Adolfa Borna, nově v pevné vazbě a jinou úpravou. Vodácká bible se jí někdy říká.

Tak jdeme na to, nejdřív plusy: Přesně obsazený Lukáš Vaculík do role Křižáka, i když hrát by ho mohl lépe, Křižák byl mysím introvert. Vcelku dobře obsazená Kostková jako Lída, Sumec... no, budiž, Bongo... no, budiž. Pěkná kamera, dobře vybrané retro oblečení, hezká atmosféra.

Tak mezi, tedy neutrálně - zajímavě vynechaná postava Ivana a jeho role nahrazena Otoušem, celkem to chápu, Ivan se jen mihnul, zatímco Otouš zůstal i v dalších 6 knihách. Vcelku záhadné roztažení na 10 dílů, ale uvidíme.

A ted negativa: Naprosto nevhodně obsazená Gábina, Lucie a Keny. Gábina, pokud vím, žila pro Otouše, nebyla to šílená koketa, jako v seriálu. Lucie byla dívka krásná a sečtělá, Keny měl brejle a nebyl to ukníkaný lůzr. V seriálu ano. A ještě mě napadlo - Vydry jsou lodě z té doby, ale určitě tenkrát neměly po jednom úchytu na každé straně to se vyrábí až dnes, v době plasťáků, tehdy bývali poctivé provazy, co řezali do rukou.

Ale, ano, docela se těším na další díl, je podstatné, že konečně někdo v zemi vodáků natočil něco o vodácích.

P.S.: Vaculík má překvapivě namakaný tělo