Hráz jezera Pukaki
Jednoho barevného podzimního dne jsme seděli s mým kamarádem Koblihem na zahradě jeho rodičů, pokuřovali jsme a bylo nám teskno z toho, že léto po sobě právě zametlo poslední stopu a blíží se k nám zima. Kamarádi, sourozenci a dokonce i všechny naše lásky někam odspěchaly a my tu zůstali najednou tak nějak sami, sníh na krku.
Ty nové lásky ještě nebyly zdaleka nablízku. Nebyly dokonce ani v dohledu, a tak naše srdce nadšených dobrodruhů zatoužila po změně prostředí a tak vůbec všeho, protože někdy se nedá nic dělat a je toho na vás prostě moc.
Zatočili jsme tedy s glóbem, který jsem našel na půdě a zabodli náhodně prst. Pak ještě patnáctkrát, protože každý z těch čtrnácti pokusů před v něčem nevyhovoval našim představám. Německo bylo moc blízko, v Rusku byla zima, do KLDR se nesmělo a tak podobně. Nakonec jsme ale našli místo, kam se ale vyrazit současně bez sněžnic, očkování proti kanibalům a horských šerpů a kam se dalo, a to hlavně, sehnat vízum. Na dva malé ostrovy napravo dole pod Austrálií, do země kde právě vrcholilo natáčení Pána prstenů, na Nový
Zealand.
Celkem jsme strávili v následujících dvou měsících na cestách - společně, nebo sami - skoro tři měsíce a urazili vzdálenost, která se rovná obvodu naší Zeměkoule a ještě kousku navíc. Protože Koblih není přímo deníkový typ, on je spíš takový ten tichý milovník života s tajemným pohledem, zbylo na mě, abych naši cestu zaznamenal. Pro poučení případných potomků, pro dychtivé oči těch budoucích lásek . Psal jsem si deníček do kostkovaného sešitu se zelenými tvrdými deskami a spotřeboval na něj tři černé fixíky Centropen, mojí oblíbenou značku.
Pro zvídavé čtenáře a čtenářky:
Nový Zealand se v řeči jeho původních obyvatel, Maorů, řekne Aotearoa. Říká se to ale málo, protože Maorů zůstalo na obou ostrovech v současnosti jen 15 %, což jak jistě sami uznáte není právě většina. Maorové objevili Nový Zealand pravděpodobně někdy v 9. století a mohlo jim tu být dobře až do dnešních časů. Jednoho slunného rána roku 1642 ale přistála u břehů holandská loď mořeplavce Abela Janszoona Tasmana a bylo po ptákách.
Tasmanovi se kraj líbil a když se vrátil domů, všem vykecal, jak je na ostrovech krásně, jak tam pobíhají polonahé maorky a tak dál, takže už v roce 1769 se břehu objevil další evropský turista - populární kapitán James Cook. Chvíli se poflakoval po okolí a pak ho napadlo, že holanďan nekecal, že je tu fakticky hezky a tak tady založil pobočku své mateřské společnosti, Spojeného Britského Království. Napsal domů a už v roce 1840 dorazili z domova posily a založili na Jižním ostrově město Wellington a oba ostrovy anektovali.
Když se o naektování dozvěděli maorsští náčelníci, přišli se podívat, co tam ti běloši na pláži blbne a nenápadně se zeptat, jetli to myslí vážně. Běloch to myslel to vážně a to se náčelníkům samozřejmě nelíbilo, protože oni tu byli se svými lidmi první. Naštěstí ani jedna strana v té době nebyla úplně padlá na hlavu a tak, místo aby se na sebe s jekotem vrhly, začaly obě menšiny vyjednávat. Menšiny proto, že Maorů bylo málo od začátku a angličanů zase tolik nepřiplulo.
Výsledkem byla dohoda, že Maorové sabotovat anglické pokusy o osídlení země a angličané oplátkou nebudou masakrovat Maory a nebudou se na ně moc vytahovat. Pro úplnost - smlouva o rasové rovnoprávnosti, v té době jinde nevídaná, byla podepsána roku 1840 v maorské obci Waitangi. A kupodivu platí ku všeobecné spokojenosti dodnes.
A překvapení nakonec, na tom, že pak Zealand skvétal a prosperoval, meli nějvětší zásluhu nikoliv angličané, ale skoti, tedy národ, který byl doma utlačován. Asi dobře věděli, co dělají.
1.den
30. listopadu 2001
Letadlo
Každý máme, nebo v horším případě jsme měli rodiče. To jsou takoví ti lidé, co se o vás bojí a obvykle mívají neuvěřitelně přesný cit pro to, aby vám v dobré víře, že
páchájí dobro, komplikovali život tím nejefektivnějším způsobem. Třeba vás nutí nosit do školy
tesilky, díky čemuž se vám spolužáci smějí, že jste blbeček a Tesil a dají vám do huby, protože oni mají všichni džíny.
V exponovaných chvílích se ale může stát, že rodiče vyloví z tajemných hlubin svých osobností skryté a nečekané rezervy a zafungují zcela opačně, než se od nich očekává. Podpoří vás. Co se ale změnit nedá, je panický strach rodiče samičky, když její dítě bere kramle do nějaké dálky. A do čím větší dálky ty kramle bere, tím vetší je panika v jejích očích. Ale o tom ještě bude řeč, těď něco málo k tomu, jak může být těžké udělat tak jednoduchou věc, jako je odcestovat z bodu A do bodu B.
Když se ukázalo, že pro vstup na Nový
Zealand je třeba turistického víza, motivačního dopisu a spousty jiných a jiných zbytečných věcí a šaškáren, a když se ukázalo, že to zdaleka není všechno, co musíme s Koblížkem podstoupit, začalo nám být jasné, že to nebude jen tak.
Že se tahle cesta bude přeci jen trochu lišit od těch našich ostatních cest, kdy jsme si ve středu řekli, že se v pátek sejdeme na nádraží, ve čtvrtek naházeli do batohu spacák, karimatku a guláš v konzervě a bylo toho až až pro běžné
turistování, alias čundr. Tohle od nás vyžadovalo něco navíc. Jazyk například.
Jak jsme oba do té doby angličtinu moc nepotřebovali, protože buď uměla tuto libozvučnou řeč nějaká blízká osoba v našem okolí, nebo jsme prostě dělali blbé a ono to nějak dopadlo, tak se teď ukázalo, že jsme se ji přeci jen měli učit, až by nám tou rychlostí hořely uši.
Zvládli jsme napsat motivační dopis a uprosit
Zubušu, aby nám ho přeložila. Zvládli jsme zfalšovat ISIC karty a následně si koupit levnější letenky. Dokonce i ta víza jsme obdrželi. Kámen úrazu se ale ukázal na zcela nečekaném místě, ležel si tam klidně celou dobu a čekal, až o něj na naší cestě úřadem zakopneme. Tím kamenem nebylo nic menšího, než
British Royal Post. Mě vízum z Londýnské ambasády angličané doručili, Koblížkovo se jim podařilo ztratit. Vzhledem k tomu, že nám do odletu zbývalo čtrnáct dnů, jevila se nám tato situace sice jako malý, ale nezanedbatelný problém.
Jsme zpátky u mateřského strachu. My muži, tedy my, co jsme se za ně považovali, jsme se rozhodli jednoduše: poletím tedy sám a
Koblížek počká na ztracené vízum,
přebookuje si letenku a přiletí za mnou. Naše matky se dotkly dna svých nejhorších představ. Ta moje mě několikrát prosila, ať letím až s Koblížkem, že mě zaplatí novou letenku, ta Koblížkova nadávala, že už dávno věděla, že se se mnou nemá Koblížek spolčovat. Obě pak svorně nespaly hrůzou v jistojistém přesvědčení, že pokud poletíme každý sám, teroristé unesou letadlo, to ztroskotá někde na ostrově, kde nás, jednotlivě samozřejmě, sežerou kanibalové a agresivnější hmyz. A určitě k tomu ještě dostaneme šílenou pokutu od ochranářů. Ale maminky už jsou takové.
Naši otcové naproti tomu zachovali důstojnost a k situaci se postavili po svém - Koblih senior šel na pivo a můj otec si pořídil velikou
nástěnnou mapu Nového
Zealandu a připravil si barevné špendlíčky, aby si mohl značit, kudy se budu pohybovat. Moje maminka to málem odstonala.
Vízum se na britské poště nenašlo. Takže jsem nakonec skutečně musel odletět sám. Rozloučili jsme se s Koblížkem stisknutím pravice, načež mě ten skřet pravil zásadní větu: "Já
přiletím. Ale jak na mě na letišti nebudeš čekat v džípu a nevezmeš mě z toho letiště rovnou někam do hor, kde už bude připravená chata u jezera, dostaneš pecku."
Asi jsem se ještě nezmínil, že přezdívka Koblížek je v přímém rozporu se skutečností. Koblížek se skládá pouze ze dvou věcí - ze svalů a dobrácké povahy. Nikdo ale neví, kolik té dobrácké povahy má, takže jsou k němu lidé uctiví a slušní, protože ta hora svalů dává tušit, že kdyby nebyli, mohl by se Koblížek třeba naštvat a zjistit, že mu dobrácká povaha došla. Odpověděl jsem mu důstojně, ať tam, kam slunce nesvítí a nechal se mými rodiči
dovézt na letiště. Koblížek šel na pivo do baru Sedmé nebe, který se nacházel ve sklepě a neměl okýnka.
Když jsme na letiště dorazili, vyslechl jsem si fundovanou přednášku mojí maminky, která obsahovala řadu cenných rad pro jakoukoliv příležitost, namátkou uvádím: Co dělat, když s sebou letadlo
začne divně škubat, Jak vyjednávat s teroristy a Jak se do ničeho, proboha, nepřimíchat. Chtěl jsem jí poslouchat, ale byl jsem si bohužel dobře vědom toho, že z ním mluví ten strach víc, než ona sama a tak jsem nechal zapnuté uši na volnoběh a rozhlížel se po letišti.
Takové letiště je zvláštní věc. Lidé tu jsou oblečeni
zánovně až hezky, voní to tu dálkami a na každém rohu na vás číhá nějaké pěkně zabalené pokušení. Lidé tu stojí fronty s kufry a čekají, až jim je hezké slečny u
pultíků polepí papírky, ze kterých pak jiní lidé vyčtou, kam mají zavazadla dorazit. Načež je tdy obvykle pošlou opačným směreme, nebo je rovnou úplně ztratí a pak zase najdou a jiným letadlem je nakonec v pořádku doručí. Taky se tu lidé loučí. Někteří si jen kývnou na pozdrav, protože ví, že se zase uvidí a nechtějí z toho dělat
tyjátr. Jiní z toho ale
tyjátr dělají, aby ti ostatní viděli, když už ta letenka stála tolik peněz. Rodiče
tyjátr naštěstí nedělali, spíš se dmuli pýchou, že to někdo z rodiny dotáhl takhle daleko, až za detektor kovu, protože to se zatím u nás doma ještě nikomu nepodařilo.
Nechal jsme si polepit
nerozbitný futrál s kytarou a dvacetikilogramový batoh a nastal čas loučení. Maminka zaslzela, otec zvážněl,
Zubuša na mě plivla pro štěstí a já šel. Uvědomil jsem si, že kdybych byl přítelem metafor, právě jsem, ve svých 26 letech
definitivně přetrhl pupeční šňůru, která mě spojovala s domovem a vykročil na svoji vlastní, dálkami vonící životní pouť. Dost bylo blbin páchaných lokálně, svět čeká.
Nechal jsme se zrentgenovat, vyfasoval jsem kartičku a šel do čekárny. Ta kartička pro mě nebyla moc
srozumitelná, ale hbitě jsem vytáhl slovníček, co mě dala na cestu
Zubuša a vyzkoumal, že takové lístečky dostanu ještě několikrát, při každém přestupu a že se jim říká
Boarding Pas a že je to taková jízdenka po letišti, která řekne lidem u vchodu do letadla, že k nim patřím a aby mě drželi sedadlo.
Drželi mě sedadlo, první let, do Vídně, byl s ČSA, letušky byly krásné jako z reklamy a já jim
rozuměl a bylo mě dobře. Seděl jsem hned u vrtule, takže jsem celou cestu až do Vídně přemýšlel, co je potřeba k tomu, aby se utrhla a překrojila naše malé letadlo na dvě části. Zůstal bych v té bez pilota a to by mě asi trochu vadilo. Narolovali jsme na rozjezdovou plochu,
vmáčklo mě to trochu do
sedadla a ta plechová věc se opravdu zvedla.
Byl to můj úplně první let v životě a tak jsem čekal nějaké zvláštní a nové pocity, ale nic takového se nedostavilo, protože přesně v tu chvíli, kdy jsme se odlepili od země jsem si uvědomil ty zásadní věci, na které jsem do teď neměl čas - že letím na druhou stranu planety, že neumím nijak zvlášť tamní jazyk, že nevím, co tam budu dělat, co tam budu jíst a kde budu spát a že teď už je pozdě se vracet, což by bylo navíc ještě neskutečně trapné.
Cesta trvala necelou hodinu a já ji strávil chmurnými myšlenkami, například na to, jak se asi dá z Vídně dojet stopem do Prahy. Nálada se mě spravila až po přistání, kdy se směr mého uvažovaní stočil na dálnici očekávání věcí příštích a představ všech sličných
maorek, které jsem vyčetl z různých průvodců. Jednoho takového kapesního průvodce jsem tedy vyndal z batohu a jal se jím listovat, až se mě vrátil optimismus úplně a šel jsem si pro další
Boarding Pas.
To už jsem se tvářil jako zkušený cestovatel a nonšalantně jsem prohodil u pultíku větu, kterou jsme před tím dvacet minut cvičil se slovníkem: "Hi,
one ticket to
seat near window please". Slečna se na mě usmála, mě to vyděsilo, protože měla rovnátka a pravila: "
Bitte Schön". Zmateně jsem řekl
"Danke" a vydal se bloudit letištěm, které bylo trochu jiné než to v Praze. Především tu pobíhal letištní personál v červených stejnokrojích a všechny personální ženy měly k tomu ještě červené punčochy, což mě děsilo ještě víc, než ta rovnátka u pultíku.
Uprostřed odbavovací haly jsem dlouho pozoroval komickou věc - na celém letišti někdo moudrý zavedl zákaz kouření, ale aby se myslelo i na kuřáky, zavedl tam i místa, kde se kouřit smí - plochu zhruba 2x2 metry, na zemi orámovanou bílou čárou a nahoře opatřenou
výškovým vysavačem vzniklého kouře. Tísnilo se tam asi
sto padesát lidí a jak se tísnili, vypadávali přes tu bílou čáru a neustále se vzájemně omlouvali a strkali do sebe dál. A kouřili. Vypadalo to nad nimi jako nad sopkou, co právě vybuchla a teď si jen tak doutná.
Letadlo, které mě mělo z Vídně dovézt až do dalekého města
Taipai na
Thaiwanu mě ohromilo svojí velikostí. Na obrázku vypadají Boeingy mnohem menší. Nejprve
jsem si myslel, že je to nějaká stěna další stojánky, ale byla to stěna letadla, která zabírala celý výhled z čekárny. Posadil jsem se ke svému objednanému okénku a
žasnul. Sedadla byla ve třech řadách, všude spousta místa, pohodlí a lidí všech národností, úplný Babylon, česky ale nemluvil nikdo.
Když jsem se dosyta vynadivil, usadil jsem se, otevřel si
Ikarii, co jsem si vzal prozřetelně z domova a čekal, kdo bude sedět vedle mě. Ukázal se za chvíli a byl to
Thaiwanec, okamžitě jsme zjistili, že si nerozumíme ani jediné slovo. Byla mě jasná jedna věc - budeme tu spolu sedět skoro 30 hodin a
nebudeme si moct povídat. Zatracená Britská pošta, mohl tu sedět
Koblížk a mohli jsme hrát karty, nebo se dohadovat, kdo se
míň bojí.
Nastal start. Nejprve se objevily asijské letušky v brčálově zelených kostýmech a všechny usadily a donutily připoutat se a pak nám pustily instruktážní film. Byl animovaný a panáčci jako vystřižení ze
South Parku v něm předváděli, co se stane, když letadlo spadne do moře. Nemuseli to předvádět, znal jsem to z televize - vyloví nás krásně domorodky a než nás zachrání zaoceánská loď, budeme si s nimi užívat nevázaného sexu a prostopášností.
Pak se letadlo pohnulo. Jako když cuknete panelákem, chvilku popojíždělo po letišti a nakonec se nasměrovalo čumákem na rozjezdovou plochu a na chvilku zastavilo. Asi čekalo, až na semaforu padle zelená.
Drclo to,
zaškrundalo to někde ve strojových útrobách a Boeing se rozjel. Na monitoru u stropu jsem sledoval rychlost, okýnkem rozmazanou šmouhu letiště. Když jsme byli během několika sekund na třístovce, stroj se vznesl a - zrychlil na
osm set v hodině.
Vmáčklo mě to do sedačky jako malinu do jogurtu, okamžitě mě zalehly uši (což mě vydrželo další dva dny) a udělalo se mě špatně. Na monitoru se objevila mapa a na ní se začala kreslit červená čára, aby bylo vidět, kudy letíme. Pod tím ještě údaje o výšce, rychlosti a času letu. Nad Balaton to trvalo přesně sedm minut.
Můj soused se naštěstí projevil jako vcelku přátelská osoba a tak jsme začali hrát piškvorky a já se začal učit svoje první anglická slovíčka. Nakonec jsme se začali i domlouvat směsicí všech možných jazyků a posuňků. Já mu nedokázal vysvětlit princip prší, on mě nedokázal vysvětlit princip pokeru. Ale pochopil jsem, že je Kuchař, že se z Prahy vrací domů a že se mu líbí český holky. Komu by se ale nelíbily, máme je nejhezčí na světě.
Letušky nám během chvilky na vozíčkách přivezly jídlo a pití a já, protože jsem povaha drzá, až
oprásknutá jsem několikrát požádal o dolití sklenice s Whisky a
kolou. Je dobré se učit cizí jazyky, lépe se pak cestuje. Například ten den jsme se naučil
zásadní větu: "
One more,
please".
Dole pod námi se objevily Karpaty a já zavzpomínal na dva čundry po Rumunsku, jak jsme koukali s Honzou a
Digim nahoru na letadla a říkali si, jak by bylo fajn někam takhle vyrazit.
Digi mezitím vyrazil do Denveru a udělal si pilotní průkaz, Honza vyrazil do
Eidhovenu a udělal si doktorát, takže na mě zbyl Nový
Zealand, kde bych si rád udělal nějaké kamarády.
Vyhrál jsem piškvorky, takže můj soused projevil tendenci další hry už nezačínat, ale vůbec to nevadilo, protože na monitorech začínal film. Pro pohodlné sledování filmu byly připravené u každého sedadla sluchátka. Ta moje jsem dokázal během tří minut ztratit. Nevím, jak se mě to povedlo, ale bylo to tak. Znovu jsem se ujistil, že dokážu ztratit cokoliv a kdekoliv. O nové jsem si říct neuměl, takže na mě čekalo 30 hodin němých filmů. Takhle nějak musí vypadat jedno z lehčích oddělení pekla.
A to bylo všechno. Venku se setmělo a pod letadlem se stáhli mraky. Čekal na mě další den.
Pro zvídavé čtenáče a čtenářky:
Pokračujeme ve všeobecných informacích: Nový Zealand se skládá ze dvou hlavních ostrovů, severního a jižního a ostrovů malých, přidružených (Cookovy ostrovy, Niue, Tokelau nebo Stuart Island). Oba hlavní ostrovy odděluje Cookův průliv. Pozornější čtenář už si jistě všimnul, že kapitán Cook je tu vcelku populární ještě dnes). Dohromady je Nový Zealand o něco měnší než třeba Japonsko a o něco větší, než Velká Británie.
Pro zajímavost - při přepočtu rozlohy území a počtu obyvatel, vychází hustota osídlení na jeden kilometr čtvereční vůči České republice 12:1 pro Českou republiku. Když navíc vezmete v úvahu, že z celkového počtu cca. 4 miliony lidí jich přes dva miliony žije ve čtveřici velkých měst (Auckland, Wellington, Christchurch a Hamilton), několik set tisíc ve městech malých a někdo na okolních malých ostrovech, máte pramalou šanci někoho ve volné přírodě vůbec potkat. A když potkáte, je to japonská turistka, nebo německý turista, kteří se pomalu začínají stávat novým původním obyvatelstvem.
Taipei za ranního oparu
2.den
1. prosince 2001
Katka
Znám jednoho člověk - říká se mu Jerry - jehož celoživotním koníčkem je film. Zajímá se o všechno, co s filmem nějak souvisí a je schopný z hlavy a bez nápovědy vyjmenovat například tři pomocné kameramany, kteří se podíleli v roce 1937 na málo známém a u nás nikdy neuvedeném patnáctiminutovém filmu zapomenutého režiséra odkudsi ze Skandinávie nebo obsazení všech tří prodavaček v pozadí z japonské krátkometrážní komedie, včetně správné výslovnosti a jednoho upřesnění chyby, které se dopustil leptač titulků.
Jednou ho někdo přemluvil, aby zkusil přijímačky na AMU. Prošel testem na plný počet bodů, ale vyhodili ho od ústního pohovoru, když za dvě hodiny nepřerušeným monologem přesvědčil polovinu zkušební komise, že Kolja je kýč a Svěrák by měl vrátit grant.
Jednou, to jsem ještě chodil na gymnázium, jsem ho potkal v odpoledním vlaku z Plzně. Řeč přišla - jak jinak - na film a za malou chvíli už Jerry pobíhal po vagónu plném škodováků, kteří se nasupeně vraceli z práce domů a těšili se na pivko a fotbal v televizi, rozděloval jim role, aby mezi Vejprnicemi a Tlučnou zinscenoval scénu z filmu Sedm statečných, ve které je postřelen Win a hrdinně se projeví Chris. Myslím, že do dnes na to aktéři téhle show s láskou vzpomínají, protože už nikdy v životě jim nikdo nedal pocit, že jsou pistolníci na divokém západě tak sugestivní metodou.
Proč o tom píšu - někdy se stane, že mám pocit, že sám v nějakém filmu učinkuju. Tohle byl ten případ: V Bankogu letadlo přistálo, zarolovalo po ranweji a pak nás příjemná letuška s úsměvem, ale striktně vyhnala do letištní haly, že dál se neletí, až zase zítra. Lidé se záhadně rozprchli do všech stran a já osiřel v prázdné letištní hale, byly dvě hodiny ráno a já najednou nevěděl, co dělat.
Někdo mě zaťukal na rameno a angličtinou podobnou té mojí se mě zeptal, kam cestuju. Ten někdo byla pěkná holka s kufrem. Ještě horší angličtinou jsem jí zkusil vysvětlit, že ani nevím, ale letenku mám do Aucklandu. Ona mě rukama nohama vysvětlila, že ona taky. V tomto duchu jsme pak pokračovali ještě asi 15 minut, než jsme oba vyčerpali své slovní zásoby a než nás napadlo se jeden druhého zeptat, odkud jsme. Já byl z Plzně, Katka z Košic. Já si myslel, že je francouzka, ona si myslela, že jsem Holanďan.
Katka mě nabídla azyl v pokoji, který ji zaplatila letecká společnost jako satisfakci za naše noční zpoždění a já dlouho neváhal. Po několika letech tenhle příběh ukradl Jim Jarmush a natočil podle něj úspěšný film Ztraceno v překladu, jen místo Bankogu použil Tokio a namísto jedné noci potřeboval na příběh celý týden. Takže tolik k tomu filmu.
Na cestu do Aucklandu už jsme si zabookovali sedadla vedle sebe, Katka mě usnula na rameni, pak se na mě schoulila celá a cesta mohla takhle příjemně utíkat až do přistání, nebýt stewarda Zealandských Aerolinií, kterému jsem se z nějakého důvodu zalíbil a tak se mě stále chodil ptát, jestli ještě něco nepotřebuju. Ještě nikdy v životě jsem nespořádal za tak krátkou dobu takové množství chipsů a Jacka Danielse. Je pravda, že steward byl pěkný chlap, ale spletl se o jednu orientaci. Jinak bych ho asi bral.
Přistání v Aucklandu proběhlo hladce, načež jsme byli všichni podrobeni důkladné prohlídce - prohledali nám oblečení, prozkoumali podrážky bot, mě dokonce nechali rozbalit a postavit stan a pak ho prošmejdili div ne s lupou. Na Novém Zealandu totiž dbají na spoustu věcí daleko důsledněji, než u nás v Evropě a jedna z nich je právě ochrana přírody. Díky tomu se snaží, aby se na ostrovy nepropašovalo ani jedno semínko, které tam nemá co dělat, protože si správně myslí, že by to mohla být pro jejich flóru pěkná darda.
Ostatně jak se později ukázalo, věděli dobře co dělají i z vlastní zkušenosti, velká část pastvin byla porostlá trnitými keříky, které k nim někdo dovezl podobně jako k nám bolševníky do Lednického skleníku. Čekal jsem, že mě zabaví i čokoládu Milka a trochu sušenek z domova, co mě ještě zbylo, ale byli shovívaví, když viděli, že je to balené vakuově.
Když jsme prošli dveřmi do příletové haly dostupné už široké veřejnosti, vrhla se Katka do náruče svého chlapce, který na ní už celý nedočkavý čekal a já se vydal hledat směnárnu, protože každý film by měl mít rozumnou stopáž.
Směnárna byla hned za rohem, vyměnil jsem si nějaké USD dolary za dolary místní, čímž se vyčerpaly mé úspěchy pro dnešní den a začal jsem se rozhlížet po autobusové zastávce, neb jsem pojal nápad dopravit se autobusem na okraj města a stopem se vydat k jihu, kde by nějaké to česání jablek mohlo být k mání.
Od malička jsem tušil, že kolem mě někteří lidé mluví jiným jazykem, než je ten můj. Poprvé to byla myslím paní v samoobsluze u nás v Tlučné - mě bylo šest a ona byla ze Slovenska. Měl jsem radost, protože jsem alespoň trochu rozumněl. Pak jsem někde slyšel písničku v takovém divném jazyce o nějakých balóncích, byla to zpěvačka Nena a moje první setkání s němčinou, to mě bylo tuším tak osm, navíc už jsme s bráchou sjížděli na ZDF Toma a Jerryho. Ruština na mě číhala ve škole a dokonce mě nutili se jí učit a odebírat Vjesólije kartínky, což byl časopis s gramofonovou deskou z měkkého plastu a spoustou budovatelských říkánek v azbuce. Nakonec mě dohnala angličtina - na gymnáziu se nás zeptali, co bychom rádi studovali za jazyk, já řekl angličtinu a další čtyři roky na mě paní učitelka Chaloupková mluvila německy a říkala mi das Käferchen.
Díky tomu jsem se ocitl před letištní halou jen s opravdu minimální znalostí tohoto libozvučného jazyka a malinkatým slovníčkem od Zubuši v kapse. A samozřejmě dvacetikilovým batohem na zádech a kytarou v ruce. Ještě mě chyběl fotoaparát kolem krku a vlněné podkolenky.
Spatřil jsem budku s tlustou černoškou, která prodávala frontě lidí nějaké lístky. Vedle byla autobusová zastávka. Když jsem vystál frontu a složitou pantomimou vysvětlil, že chci lístek na autobus někam za město, celá fronta se rozesmála a mě bylo vysvětleno, že tady se platí parkování, lístky na autobus že prodává řidič.
Schutlle bus mě skutečně vzal na palubu, lístek jsem si taky dokázal pořídit, jenom za město se nejelo. Jelo se do centra, mezi skleněné domy a vysokou věž, podle kapesního průvodce pojmenovaného Sky City - to podle modré oblohy, která se ve všech těch skleněných plochách odrážela a vytvářela skutečně nebeský dojem. Něco podobného jsem už jednou viděl, v seriálu Miami Vice, když Don Johnson stíhal ve ferarri padoucha centrem města, tady bylo jenom víc stromů, keřů, parků a zeleně vůbec a všechno bylo utopené v neuvěřitelně vlnitém terénu. Udělal jsem si poznámku, že až se budu jednou vracet, strávím pár dnů ve městě a pořádně si to tu prohlídnu.
Na centrálním autobusovém nádráží to vypadalo jako v Plzni na CANu, jen tu byly dražší a luxusnější autobusy a já si uvědomil, že se tu jezdí vlevo. Jak jsem se cestou kochal, nějak jsem si toho nevšimnul. Autobusy přijížděli a odjížděli a já nemohl ani za nic přijít za to, který jede někam za město, pokud možno směrem k jihu. Nakonec jsem se odhodlal oslovit slečnu u informačního okénka a tradičním tancem se jí snažil sdělit, kam chci jet. Pochopila, byla to inteligentní slečna.
V autobusu jsem si vyzkoušel - a to říkám i s vědomím, jaké jsem bebíčko - jaké to je, trpět jako pes. Klimatický rozdíl mezi odletem v Praze (-10 stupňů) a přistáním v Aucklandu (+35 stupňů) mé lehce stárnoucí tělo nezvládlo přímo ukázkově a tak mě přepadla kombinace rýmy, kašle, angíny a všech ostatních nemocí, na které si teď dokážu vzpomenout. Chrchlal jsem na celý autobus, až mě z toho samotnému bylo trapně. Novozealanďané dělali, že tam nejsem. Bylo mě ještě trapněji.
Vystoupil jsem ve městě Tarakoa. Protože moje zahraniční zkušenosti doposud obsahovali jen Anglii a Belgii, Itálii a lehce Německo, byl jsem konsternován místním uspořádáním. Ve zkratce - každý kousek půdy někomu patřil. Měl jsem v plánu stoupnout si k silnici a jednoduše dostopovat za několik dnů na jižní ostrov a podívat se po nějaké práci na poli nebo v sadu. Sestou se samozřejmně naučit místní jazyk. Kdyby stopování nešlo, postavit si stan, vyspat se, uvařit si a pak jet dál. Ale ono nebylo kde! Město Tarakoo, nebo vesnice, oni to Kiwies tak nějak nerozlišují, se rozprostíralo především do všech stran. Všude malé domečky s malými zahrádkami, ale o to jich bylo víc. Podle cedulí jsem se zorientoval a vykročil směrem na Hamilton.
Při balení jsem měl daleko lépe uvážit množství a hlavně hmotnost věcí, které si s sebou beru, protože tahat něco podobného na zádech už bych nikdy nechtěl opakovat. Ploužil jsem se ve svém zuboženém stavu ku kraji města a dýchal... jak to popsat - svobodu. Kdo to nezažil, měl by to vyzkoušet. Odletět sám někam hodně daleko a ten první večer (a všechny ostatní) se dívat kolem sebe a čichat, chutnat a hmatat prostor, který se kolem otevřel a prostor který se otevřel uvnitř, protože tohle doma dělat nejde.
Zaujala mě jedna drobnost - místní a venčení jejich psů. Ulice ve městě byly dostatečně široké na to, aby se po každé straně vešel široký pruh udržovaného trávníku a alej stromů (s přírodou si moc nerozumím, poznám jen borovici a jelena, ale tohle byly TY stromy, co babička pěstuje v mnohem menších rozměrech v pokoji v květníku). Několikrát projel po ulici pick-up, řidič měl z okénka nataženou ruku, v té vodítko a na vodítku psa, který si to spokojeně metelil po trávníku vedle dodávky. Když venčící auto dojelo nějaké nevenčící, nenastalo žádné troubení, ťukání si na čelo a vynalézavé nadávky vaginálního charakteru, ale úplně normální objetí, (ne, že se objímala, ale že se ta auta objela, jako kolem sebe) někdy i přibrždění, pozdrav a krátké poklábosení z okénka do okénka. Byl to můj první večer na druhé polokouli, takže jsem to ještě vnímal celkem silně, ale za pár dnů už jsem si nato zvyknul - Kiwies jsou prostě založením pohodáři.
Když jsem se dovlekl na konec města (cestou jsem se podíval u jednoho motelu, kolik stojí pokoj na noc, zjistil, že 70 dolarů a šel dál), zastavil sám od sebe, tedy ještě než jsem začal stopovat člověk, který jako by z oka vypadl Anthony Hopkinsovi - to je ten malý plešatý muž, co hrál MUDr. Hanibala Lectera v Mlčení jehňátek - a posuňky se mě snažil vysvětlit, že mě sveze. Nastoupil jsem a začali jsme klábosit. Pod klábosením je ale třeba si představit moje blekotání a posuňky.
Tady udělám malou odbočku - jel jsem na Zealandu stopem s hodně lidmi a časem jsem se naučil několik praktických vět, spíš odpovědí, na které téměř vždy přišla řada. Uvádím ty nejčastější:
- Ne, Jaromíra Jágra osobně neznám, přeci jen je nás v Čechách něco přes patnáct miliónu a on už navíc dlouho nebydlí u rodičů.
- Ne, je mě líto, ale ani Semtex u sebe nemám. Ne, ani na ukázku, u nás se v obchodě nedá běžně koupit, i když je v každém americkém filmu.
- Ne, do třetice vás musím zklamat - Čečna je úplně jiný stát, u nás se neválčí.
- Ano, elektrický proud máme, stejně tak i dálnice a teplou vodu. Přeci jen jsme uprostřed Evropy. Kde? Vedle Německa.
- Úsměvné že to říkáte, stoletý dům je opravdu úctyhodný, ale u nás jsou takhle staré jen ty mladší.
- Ano, vpravo. A ano, bojím se, když jedete vlevo.
A další a další. Každopádně můj dobrý řidič Anthony mě vzal podle vlastních slov právě kvůli tomu, že uviděl v mé ruce kytaru. Sám prý je muzikantem a ví, co je to solidarita. Navrhnul, že mě odveze do tzv. Holiday Parku (ekvivalent evropského motokempu), kde si budu moct postavit stan, osprchovat se a zavolat domů. Prý tam jsou i termální prameny.
Holiday park na Novém Zealandu ve srovnání s naším autokempem u Mohelnice vychází vítězně, až triumfálně. Celá plocha parku, a že jí nebylo málo, se skládala z nekolika budov uprostřed a mnoha příjemně zatravněných ploch se spoustou stromů, jezírek, keříků a zákoutí. Na některých zakoutích stály karavany a veselí turisté mě vesele zdravili, když jsem je míjel a přáli mě pěkný večer. Něco jako velký piknik na golfovém hřišti. Domů jsem zatelefonoval a říkal jsem si, že kdyby byl telefonní kabel vedený skrz zem, že by telefonní společnost dost ušetřila na materiálu.
A pak jsem šel spát. Postavil jsem si stan, rozbalil spacák, pod hlavu sroloval svetr a ještě dlouho pozoroval přes rozepnutý zip hvězdnatou oblohu nade mnou, protože byla úplně jiná než ta naše, s jinými souhvězdími a namísto velkého vozu jí dominoval shluk hvězd, které mě ze všeho nejvíc připomínaly buldozer.
Pro zvídavé čtenáře a čtenářky:
Auckland je největším městem Nového Zealandu, ne však městem hlavním, tím je Wellington. Auckland založili s vel. září kou slávou britští kolonizátoři (a my už víme, že většina jich byla ze Skotska) 18. září 1840, když před tím od místního domorodého kmene skoupili okolní pozemky. Auckland se jmenuje Auckland proto, že se kolonizátoři chtěli zavděčit Georgi Edenu, prvnímu hraběti z Aucklandu.
Město stojí na několika sopečných pahorcích, takže většina ulic jde do kopce, pak z kopce, pak do kopce... a tak stále dokola, což umožňuje krásná zákoutí a absenci jednotvárnosti. Někdy se Aucklandu říká Město plachet, podle množství lodí, kotvících v přístavu. Centerm města pak je Sky City, moderní čtvrť s vysokými domy, postavenými nejvíce z betonu, želaza a - skla. Ve skleněných stěnás se odráží nebe a tak máte pocit, že se vznášíte. Dominantou pak je Sky Tower, vež, která sahá ze všech staveb nejvýše a skáče se z ná na laně pro povzbuzení adrenalinu. Nebojte se, o městě bude ještě dlouhá řeč v dalších kapitolách.
2.prosince 2001
Lesy a jeleni
Ráno na jiném kontinentu se od rána na domovském kontinentu nijak výrazně na první pohled neliší. Na ten druhý už ano. Především jsme byl úplně sám a všechny dojmy ze včerejška nebylo komu říct. Chvíli mě to rmoutilo, ale pak jsme se zhluboka nadechl a zažil jedno z nejlepších klišé mého života - ano, dýchal jsem svobodu. Nebylo to tím, že bych byl právě na Novém Zealandu, stejně tak jsem mohl být kdekoliv jinde. Bylo to tím, že jsme tu byl sám. Tenhle zcela nový pocit se ve mě rozprostřel a zalez do těch nejposlednějších zákoutí mé černé duše, aby se tam na dlouhý čas usadil a pozoroval, co se bude dít. Dodnes, když je mi úzko si na tohle ráno vzpomenu a mnohem lépe se najednou dýchá.
Někdy se totiž dostanete do situací, kdy nevíte kam dál, nevíte odkud jste se do nich dostali a hlavně jak se vám to zase podařilo. Pro tyhle chvíle je dobré mít v sobě alespoň jedno novozealandské ráno, na které si můžete vzpomenout. Na mokrou vůni trávi po nočním dešti, na páru, která stoupala nad Lake Taupo, jako by nad ním uvízl obrovský mrak. Na první plachetnice, které vyplouvaly na hladinu. Na německého turistu z vedlejšího plácku, který mě půjčil nabíječku k Nokii, kterou jsem jako jednu z mála věcí nechal doma. Na pocit, že nepotřebuju jíst, protože jsme na vždycky plný. Na slunce, které se rychle kulilo do nadhlavníku a teplota začala pomalu, ale stále stoupat. Na to, že vlastně můžete cokoliv vás v tu chvíli napadne. Takové bylo moje první regulérní probuzení na severním ostrově.
Sbalil jsme stan i batoh, zacvakl do futrálu kytaru a vydal se stopovat. Než jsme došel k silnici, bolestivě se připomněla chřipka, nebo co jsme to hostil v krku a bohužel se dosatvila i její blízká kamarádka - horečka. Mít horečku, když je okolo vás přes 30 stupňů je zapamatovatelný zážitek.
Okolo mě jezdili dva základní druhy automobilů - buď Porche (nebo Ferrari, Maserati, prostě placat=é sportovní a hlavně drahé vozy), nebo jeepy (ať už originál, nebo prostě jen off-roady). Jeden jeep zastavil, angličan za jeho volantem se na mě zasmál a odvezl mě 120 kilometrů, až k místu, kde se pobřeží dotýkal Pacifik, můj první oceán v životě.
Všimnul jsme si cestou, že hustota osídlení je tady mnohem menší než u nás, protože buď jsme projížděli lesy, nebo jsme míjeli farmu (asi 5 na celých 120 kilometrů). Lesy někdo vysázel podle pravítka, stromy pěkně v zákrytu. Když nebyl ani les, ani farma, byla u silnice ohrada z pletiva a v ní se pásly jeleni. Prý je tady chovají normálně na maso, jako u nás třeba krávy. Jelenům to myslím nijak nevadilo. Občas jsme také projeli nějaké skalnaté hory, minuli nějaký ten vodopád... bylo toho moc.
Město, kde jsem vystoupil a s nadšením, hýkáním se vrhnul do pacifických vod se jmenovalo Napier. Tepota vzduchu dosáhla podle ukazatele na pláži 40 stupňů Celsia, voda v oceánu příjemně chladila. Poprvé od přistání jsem pocítil hlad. Přišel nečekaně a zničeho nic. Vydal jsem se tedy plouživým krokem do centra města s tělesnou teplotou, která se blížila teplotě okolního vzduchu a měl mžitky před očima. Mazda, která se vynořila za mnou mě málem přejela, myslím, že jsme stižen úpalem, kličkoval prostředkem silnice.
Když jsem se trochu vzpamatoval, zaostřil zrak a určil alespoň přibližně zeměpisné souřadnice, zjistil jsme, že sedím v kuchyni nějakých hodných lidí, přede mnou je talíř plný jídla, lahve s vodou mám u batohu naplněné a starostlivě mě pozorují dvoje oči. Ty jedny patřili postaršímu muži jménem Sherry a ty druhé jeho manželce Terry. Sherry mě sebral na silnici, když jsme se sunul s úplaem k zemi a dovezl mě domů, Terry mě měnila studené obklady a udělala oběd.
Potom se otevřeli dveře a já konečně spatřil originálního Maora. Vysoký, starší a hodně potetovaný snědý můž se smál tak, že kdyby se smál ještě víc, odklopil by si hlavu. Mluvil svojí domorodou řečí a pořád na mě ukazoval. Terry a Sherry s ním mluvili tou samou řečí a když na mě ukazoval, kroutili zamítavě hlavou. Možná se jich ptal, jestli mě může sníst a oni mě bránili. Možná jsem se z toho úpalu nebo úžehu ještě úplně nevzpamatoval.
Maor mě ale sníst nechtěl, jenom ho zajímala moje kytara, takže jsme mu musel zahrát. Spustil jsme Sbohem galánečko, maor se roztančil, Terry a Sherry si rytmicky podupávali a všichni jsme byli šťastní. Bylo to moje první jídlo, na které jsem si vydělal hrou na kytaru. Dokonce mě zavezli na konec Napieru a nabídli mě, že když nikoho do tmy nestopnu, mám se vrátit na noc k nim. Takhle tedy proběhlo moje první setkání s místními obyvately a předznamenalo moje další zkušenosti - Novozealanané jsou přátelští a nezkažení, až je člověku stydno.
Ještě než jsem začal stopovat, odhodlal jsme se nakoupit si v krámku u silnice nějaké jídlo. Zatímco ale z domova už jsme byl zvyklý na ŕu supermarketů, kde si člověk všechno pěkně vezme v regálu, prohlédne si to a zase to do toho regálu může vrátit, krámek mě zaskočil pultovým prodejem. Chvíli jsem na prodavače bezradně koukal, on se na mě usmíval a čekal, co budu chtít. Zmobilizoval jsem všechny svoje síly a pípnul: "Tý". Vycházel jsem tedy zahanbeně ven, v jedné ruce krabičku sypaného čaje, v druhé toustový chléb, na který jsem v zoufalství ukázal rukou. Protože jsem doma zapomněl ešus, byl jsme odsouzený čaj žvýkat. Ještě, že jsme měl na zakusování ten chléb.
Když už jsem na projíždějící auta mával už druhou hodinu, napadla mě zajímavá věc - zkusit na ně nemávat. A fungovalo to. Jakmile jsem se stopováním přestal, zastavil džíp. A zase ridice nejvic zajimala kytara. A zase jsme vedli tu samou konverzaci, jako s těmi stopy předtím. I s tím dalším, a s tím po něm taky. Čtvrté auto byla poštovní dodávka. Hodil jsme batoh a kytaru na pytle s korespondencí, jeden cinkal, jak byl plný mincí a pozoroval jsme okolní krajinu. Vjeli jsme do lesů, kopců a strání. Vlevo vodopád, vpravo rokle, vepředu skály... asi se mě to jenom zdálo, to mám z těch pohlednic.
Na noc jsme zakotvil pod mostem. Řidič poštovní dodávky mě sice chtěl vzít do nějakého kempu, ale vymluvil jsem mu to. Venku bylo krásně teplo, pod mostem tekla řeka a dalších 20 dollarů jsme nechtěl vyhodit za spaní. Postavil jsem stan pod mostovkou, která se klenula ve výšce nade mnou, zaplaval si v řece a rozbalil poslední sušenky, mé oblíbené polomáčené. Pak jsme si lehl před stan na karimatku a díval se, jak nad údolím zapadá slunce. Na ostrohu se tyčil velký dům, který slunce ozařovalo a já si představoval, jak v tom domě bydlím, přes den pasu ovce, večer se miluju s krásnou maorkou a bylo mě dobře.
Pro zvídavé čtenářky a čtenáře:
Nový Zealand drží světový rekord v nejdelším názvu kopce, který zní: Taumatawhakatangihangakoauauotamateaturipukakapikimaungahoronukupokaiwhenuakitanatahu, z čehož je vidět, že když nebyla televize, vymýšleli si maorové podobné ptákoviny a celkem setím pravděpodobně i bavili.
Maorský název Aotearoa můžete přeložit jako "Země velkého bílého mraku"
Legenda o stvoření Nového Zélandu zní přibližně takto:
Úplně ze začátku nebylo nic. Všimněme si, že v tomto se různá nábioženství bezpečně shodují. V maorštině se "nic" řekne "Te Kore". Pak se to nic chvilku šmrdolilo, až z toho vznikla noc (maorsky "Te Poo"), ve které byla tma jako v pytli. Jak se maorsky řekne pytel nevím. V tomhle depresivním temném prostředí ležel otec nebes, Rangi a leželo se mu pohodlně, dlel totiž v náručí matky Země (Papy). Jenže zkuste si jen tak ležet v náručí sexy kočky, k tomu navíc bohyně, to se dlouho vydržet nedá. Takže se to nějak semlelo, aměli děti, antikoncepce ještě nebyla vynalezená.
Jejich děti ale nebyly obyčejné děti. Když máte za rodiče bohy, i vy jste bohové. Bohužel, oba božští rodiče fungovali v nejlepší tradici všech rodičů světa a tak drželi své děti pěkně zkrátka a doma. Těm se to samozřejmě nelíbilo a neustále koumali, jak se nějak dostat z domu. Toužili povolůnosti, svobodě... jednoduše, chtěli jít s kamarády občas zapařit. Navíc nezapomínejme, že byla stále ta depresivní tma, v takových podmínkách by to doma nebavilo nikoho.
Jedné noci (která byla neustále) bacil Tane Mahuta, bůh lesa a otec všech živých bytostí pěstí do stolu v dětském pokoji a prohlásil, že takhle to už dál nejde, že prostě potřebuje prostor, aby se mohl realizovat. Taky sourozencům vysvětlil, že není zdravé bydlet s rodiči tak dlouho, když se navíéc neustále ti dva miliskují, což není pro mláděž ten nejlůepší příklad.
Pak se chvíli soustředil, zadržel dech a nabral sílu a dal se do práce. Zapřel se mezi matku s otce, kteří po sobě zase lezli a zabral. Nejdřív se nic nedělo, ale pak to přišlo naráz - podařilo se mu odsunout otce od matky, čímž nevědomě založil karoéru doktoru Freudovi o půl zeměkoule a několik tisíciletí dál.
Pak už se jenom přihnal strašný vichr, který na něco podobného čelak už dost dlouho a odnesl boha otce Rangiho do paďous. Co se stalio s matkou nikdo neví, ale jisté je, že takhle nějak vznikla Aotearoa - země velkého bíleho mraku….
Že vám to nedává moc smysl? A proč by mělo? Je to přeci pověst, zkomolená desítkami, možná stovkami generací. Pokud chcete přesná data, přečtěte si jízdní řád. Ne ten u nás, samozřejmně, nějaký smysluplný v cizině.
4.den
3. prosince 2001
Střídavě zataženo
Na světě už je to tak zařízené, že se vám většinou dostane to, co potřebujete, což se ale málokdy shoduje s tím, co právě chcete. Když máte dostatečnou trpělivost a moc se nevytahujete sami před sebou, dá se dokonce i tohle naučit - chtít jen to, co potřebujete. Někdy se nepoučíte, jindy vám to dojde samo. Co by to totiž bylo za svět, kdyby bylo všechno na dosah ruky a zadarmo. Ti největší borci pak nepotřebují vůbec nic, takže podle právě načtrtnuté logiky mají všechno a jsou spokojení.
Když se na to podíváte takhle, tak všechny dny, kdy byste se na všechno nejraději vykašlali a šli domů, nebo je vám smutno tak, že se až usmíváte, vypadají potřebně a zaslouženě. Slunce jde poznat jen tehdy, když znáte déšt, pamatujte si to, milé děti.
Ráno jsem se probudil s pocitem, že jsem zavřený v sauně a v mém krku pracují miniaturní dřevorubci s miniaturní motorovou pilou. Pochopil jsem, že po reklamní pauze tu máme druhý poločas známé hry Chřipka s příslušenstvím. Dovlekl jsem se spolu se stovkou malých trpaslíčků (se stovkou malých, ale výkonných krumpáčků) k řece a plácnul s sebou do proudu. Bohužel, to, co se mě vždycky jevilo jako mužné a drsné, ukázalo se v současném stavu jako hloupé a nezodpovědné. Život pro vás totiž má velkou řadu překvapení a nikdy ho nepřestane bavit, aby na vás s nějakým dalším nečíhal za nejbližším rohem.
Vyřítil jsem se s ječením z řeky zpátky do stanu a naházel na sebe všechno oblečení, co jsem byl schopný ve změti pod batohem rychle najít, včetně kulicha. Po tom jsem to ze sebe zase rychle svlékl, protože slunce se přehouplo přes hranu mostu nade mnou a udělalo se tradiční vedro, ve kterém už se začínají odpařovat bílkoviny. Kupodivu se mě udělalo realitivně dobře. Trochu. Zanedbatelně.
Když jsem se sbalil a vyšplhal nahoru k silnici, vedro ještě zesílilo a to byl možná důvod k tomu, že nikdo nezastavil. Možná byl ten důvod ve mě - po několika dnech mám sklony rarůstat a působit jako amatérský recidivista na cestě z nápravného zařízení. Horečka a častý kašel jistě taky vykonali své. Škoda, že v té době ještě nebyli rozšířené mobilní telefony s fotoaparátem, měl bych pěknou momentku.
Došel jsem do nejbližší vesnice , koupil jsme si dvě jablka za 30 centů, protože vitamínů není nikdy dost a zeptal se na práci. Neměli. Zcela podle rovnice, kterou jsem uvedl na začátku kapitoly, mě v pravý čas zastavilo samo od sebe auto. Tedy, samo od sebe ne, zastavila ho noha, co došlápla na brzdový pedál. Noha patřila dvoumetrovému maorovi jménem Jason. V autě s ním ještě byla sličná běloška Michell a jejich krásně míšený syn Tu-O (jak jsem vyrozumněl, jméno je to maorské a vyslovuje se Týjó, co znamená nevím, ale tipnul bych si, že "Ten, který se stále diví").
Když jsem zatančil, odkud jsem, kam jedu a tak dál, nabídli se, že mě, coby nováčka v jejich zemi, trochu provedou městem. Jason se mnou zajel do trochu zapadlé čvtrti místního city, zavedl mě do obchůdku, kde měli snad všechno a pořídil pro mě lžíci, ešus a zavírací nůž. Tři věci, které mě jediné chyběli, abych se mohl stravovat ve volné přírodě. Kromě jídla tedy. To jsme koupili taky, několik polévek, konzerv a chleba a ještě jsem si do deníku poznamenal mnoho užitečných anglických a maorských slovíček.
Když mě rodina vysazovala za městem, na místě, kde se dalo dobře stopovat, nabídli mě nocleh při mé zpáteční cestě. Nebudu předbíhat, ale za dva měsíce jsem nabídky využil a zjistil, jak málo stačí, aby se udála ta nejméně pravděpodobná věc na světě. Nikdy totiž nevíte, co vás čeká.
Další stop patřil do kategorie filmových. Dívka, která řídila malou dodávku se jmenovala Karolína, byla Hipie a kouřila trávu. Krom toho byla neobyčejně hezká, takže jsem polovinu cesty sledoval její obličej a druhou ňadra. Cesta byla příjemná i proto, že Karolína kromě fyzické přitažlivosti měla ještě jednu pozitivní vlastnost - netrpěla lakotou. Na polovině cesty jsme zastavili u motelu, dali si každý velký hamburger, takový ten co peče prodavač před vámi na sádle na plotně od kamen a do housky kromě kilogramu masa nacpe devět druhů zeleniny, sedm plátků slaniny a směs omáčky a mastnoty z kamen. Pak jsme se natáhnuli na trávu za motelem, podávali si jointa a koukali se na mraky. Někdy je vám dobře, když můžete mít všechno hned a přesto se spokojíte s málem. Když o sto kilometrů dál Karolína odjížděla a já stál s batohem a kytarou u silnice, chyběli už jen závěrečné titulky. Na druhý díl bylo ale ještě moc brzy. Ještě se nedostavila nosná zápletka.
Další stop mě hodil do Wellingtonu, hlavního města Nového Zealandu a města na pobřeží mezi severním a jižním ostrovem. Ubytoval jsem se v kempu na předměstí, protože se znovu ozvala horečka a zpocený usnul nezdravým spánkem nemocného. Zdálo se mě o Karolíně. O tom, jaké by to bylo, kdybych nevystoupil a jel s ní dál. Třeba bych už na Zealandu zůstal a pásl ovce, nebo učil děti hrát na kytaru. Jsou rozhodnutí, která vám ukážou jen jednu variantu, o té druhé už budete do smrti jenom snít.
Pro zvídavé čtenáře a čtenářky:
Na začátku jsem zmínil, jak celníci prošmejdili můj batoh a stan a že se tahle komická scénka děla v zájmu ochrany přírody. Je to tak - na Novém Zealandu je mnoho přírodních krás a novozealanďané se snaží, aby to tak ještě dlouho zůstalo. Než totiž na ostrovy přišli první lidé, a tady je vzácně jedno, jestli to byli maoři nebo britové, pokrývali 80 % země lesy. Vesele tu vedle sebe ševelili oblasti s lesy podocarpové v nížinách a pabukové Kauri v horských oblastech.
Smůkou těch druhých bylo, že dorůstají značných rozměrů a když je pokácíte, získáte kvalitní stavebnní materiál. V současnosti přežívá jen nepatrný zlomek těchto velikánů v rezervaci Waipoua Forest na severním ostrově. I proto vás celníci prohlédnou jako u lékaře - chtějí mít jisotu, že nepašujete sekeru a hoblík.
Za zvířecí partu je nejznámějším zástupcem slepice s protáhlým zobákem křížená s vrabcem - prát Kiwi. Nenechte se mýlit rozšířeným mýtem o ovoci, to je až novodobý evropský vynález, původně tohle roztomilé jméno patří právě naší slepici. Jestliže smůlou lesů bylo kvalitní dřevo, smůlou kiwi bylo chutné maso a absence pudu sebezáchovy. Dnes se můžete na poslední zbytky zajet podívat na Stewart Island do rezervace.
Z původních suchozemských zvířat je to všechno, to ostatní, co po Zealandu dupe, hrabe, kluše nebo hopká je dovezené z ciziny. Bohužel mezi importovanou flóru patří i posum, kříženec mezi kočkou a psem a králici. Obojí páchá zvesela další škody na už tak zdecimované fauně. Posum řve jako zabíjené prase a napadá ovce, králík spásá všechno jedné a tak se po zemi množí pichlavé, trnité keře, které jsou dobré jenom na to, aby si zabrali území a už na něm nic jiného nešlo dělat. Ani ty ovce to nežerou.
8. prosince 2001
Mezi ostrovy
Druhé myšlenky jsou, co si říkáte v duchu. Třeba, když je na návštěvě nějaká šílená známá vašich rodičů a ptá se vás, jestli vás paní učitelka nezlobí. Sice se na ní smějete a říkáte, že občas ano, ale máte přesnou představu, jak na šílenou známou právě padá meteorit nebo ji unáší kanibalové. Tato schopnost se, jak vidíte, rozvíjí už v úlém mládí a vydrží nám do dospělosti. U někoho se ale navíc ještě vyskytnou myšlenky třetí, které poťouchle komentují ty myšlenky druhé a nenechají se nijak ošidit.
Například už třetí den prší. Dejme tomu, že jste právě na druhém konci světa, máte horečku, rýmu a všechno je na pytel. Druhé myšlenky vám říkájí: "Kopnul bych do toho, hned jak se dostanu do Wellingtonu, zjistím, kde je letiště a mastím domů, než mě to tady zničí." Naštěstí ty třetí nesouhlasí: "To určitě, ty nádhero :) Žádný letiště, naskočíš na trajekt a budeš skotačit k jižnímu ostrovu. A jestli ještě cekneš, ty bábovko, dostaneš po tlamě!"
Tolik tedy k mé náladě, když jsem překonával úžinu mezi ostrovy.
Na několik stopů jsem se dostal do centra Wellingtonu, hlavního města země a chvíli se rozhlížel po mrakodrapech (po všech třech). Opatřil jsem si v místní samoobsluze chléb a skopové párky a odšoural se do přístavu.
Wellington je zvláštní svým nepoměrem - představte si třeba architekturu, atmosféru a všechno ostatní, jako je v New Yorku, ale na mnohem menší ploše. Mrakodrapy tu jsou, ale je jich málo, pak jako když utne a je tu další zástavba. Hlavní třída tu je, drahé obchody na ní taky, ale je krátká. A tak dál. Přístav je ovšem něco jiného. Jako mongolové žijí v sedle svých poníků, novozealanďani žijí pravděpodobně na palubách svých lodí. Bylo jich tam asi tak milion. A uprostřed všech plachet a stěžňů se tyčil trajekt a houkal, jako že už se bude vyplouvat.
Na trajektu už jsem jednou byl, ale to bylo v Cale a jeli jsme jen chvilku do Doveru. Byla tma a mlha a já zvracel přes palubu. Teď byl den, jasno, slunečno a já se rozvalil na horní palubě a kochal se výhledem na moře a přesvědčoval se, že je mě dobře i po zdravotní stránce.
Nebylo, měl jsem stále horečku. Ale výhled na moře a jemné houpání trajektu mě skoro uspalo. Pak mě zase rychle probudil déšť a vyjeli jsme. Houpání se mě přestalo líbit asi po pěti minutách a tak jsem s láskou zavzpomínal na Dover a vyzvracel se přes horní palubu do moře. Když jsme se trochu uklidnil, oslovil mě pár mladých lidí, jestli by si mohli půjčit kytaru. Inu, proč ne, řekl jsem si a doufal, že uslyším živou hudbu, aniž by ji sám musel provozovat. Bohužel, oba mladí lidé byli začátečníci a čas na trajektu chtěli využít ke zkoušení akordů. Ukázal jsem jim Gdur a Amol a usnul. Vzbudil jsem se asi za tři hodiny, a kdybych napsal, že pršelo, bylo by to pravdě hodně vzdálené. Doslova chcalo, všude mlha, kytara rozladěná a trajekt vjížděl do přístavu na Jižním ostrově, do města Picton.
Vypotácel jsem se z trajektu, zamával oběma mladým lidem, podle řeči to byli holanďané a odšoural se podle cedulek do kempu. Tam jsme si vyzvedl nějakou průkazku, postavil mokrý stan, rozvalil v bněm mokrou karimatku, vlhký spacák a usnul.
Následující tři dny a noci se mě slily v jeden halucinogení zážitek. Když jsem se nepokoušel vykašlat si plíce, tak jsem se potil nebo spal. Díky vytrvalému dešti byla skoro stále tma nebo hustá mlha. Po celé tři dny jsem nevylezl ze spacáku krom krátkých odvážných výletů na toaletu a pro vodu do kuchyňky, polévky a čaj jsem si vařil ve stanu. Z té doby se mě vryly nesmazatelně do paměti ale dva zvuky. Ten jeden vydávaly pářící se žáby. Nevím, jaké s tím máte zkušenosti vy, ale kdybych měl trochu sil a po ruce něco sečného, neváhal bych ani chvilku a spáchal bych masovou vraždu celé žabí populace v okolí. Nic na světě nedokáže vydávat tak strašné zvuky, jako kolonie žab v milostném rozpoložení. Ani chvilku není ticho, vždycky alespoň jedna kváká. Jediné chvíle, kdy žáby nebyly slyšet, jsem zažíval, když, po železničním, nýtovaném a pravděpodobně dlouho neudržovaném rezavém mostě projížděl nákladní vlak. Obvykle to trvalo zhruba čtyřicet pět minut, vlak byl nekonečně dlouhý a strojvůdce v tom psím počasí nikam nespěchal. Když vlak přejel a ten strašlivý kovový randál skončil, začaly zase žáby. Každé tři hodiny do toho zahoukal z přístavu trajekt.
12. prosince 2001
Na jih
Čtvrtý den jsem se probudil a opatrně vykoukl ze stanu. Bylo ticho, mlha nikde, déšť nikde, obloha blankytně modrá, ptáci cvrdlikali. Moje migréna mohla konečně naplno propuknout. Protože už mě došlo všechno jídlo, odbelhal jsem se na recepci a nakoupil nějaké párky a zeleninu. Všechno mě to psali na účet, včetně tří noclehů. Zeptal jsem, kolik budu platit, že bych dnes rád odjel. Když jsem se dozvěděl sumu, přitížilo se mi. Brali pouze hotovost, kterou už jsem neměl, ale poradili mě, že ve městě je bankomat. Říklai stále Cash Mashine a já, anglický nevzdělanec jsem si myslel, že se jedná o country jukebox.
Bankomat moji kartu nebral. Byl to krásná pocit, nemít čím zaplatit. Ani další ne. Pomalu jsme propadal depresi. Protože jsem byl unavený, posadil jsem se na chodník, abych si chvilku odpočinul a vymyslel, co dál. Vzhledem k tomu, že jsem předcházející tři dny a noci strávil pocením, ve spacáku, že jsem se potil jako slévač a byl jsem celý mokrý, začali mě kolemjdoucí za chvilku házet drobné mince a jeden pán mě vzal za loket, odtáhnul do lékárny a koupil mě nějaký sirup a tablety. Pak mě koupil kafe a teprve pak jsem mu dokázal rukama nohama vysvětlit, že nejsem žebrák, ale turista. Když jsem mu řekl, že jsme z České republiky, zajásal, řekl Pilsner Urquel a koupil mě ještě jednu kávu a zákusek. Řekl jsem mu, že v Pilsner přímo bydlím. Dojetím mě nabídl odvoz, že na mě počká, než si sbalím věci.
Když jsme dojedli a dopili, našel se mnou bankomat, něco na něm zmačknul a moje peníze byli na světě. Zaplatil jsem v kempu, koupil si žeton do sprchy, v té jsem se pro jistotu zamknul, to kdyby se celá ta věc s hodným pánem ukázala jako nějaký omyl a on by chtěl protislužbu, udělal ze sebe zase člověka, zaplatil a jeli jsme. Sice ne moc daleko za město, nějakých sto kilometrů, ale bylo to příjemné, i ten sirup mě udělal celkem dobře.
Další stop byl velký karavan. Novozélandská rodina se vypravila na výlet a cestou sbírala do svého domu na kolech stopaře, uvnitř už seděly dvě mladé němky a hrály na foukací harmoniku. Jeli jsme při Pacifiku po silnici číslo 1, slunce opět pálilo a na světě bylo hezky. Holky byly právě na cestě z Fidži a měly namířeno do Austrálie. Šprechtily ostošest, trochu jsem jim rozumněl a abych jim udělal radost, řekl jsem jim zpaměti moji slohovou práci z gymnázia na téma Vánoce. Psal jsem ji během střední školy celkem osmkrát, takže mě celkem uvízla v paměti. To jsme se všichni nasmály.
V místě zvaném Kaikorua
tradiční fotografie Méďů Pusíků
Zabi vesele kráčí po stezkách života
Vechtr mezi Bukovcem a Chrástem
Zabi naše cestování žere
Pod Věžkou se to dá projít
Pod Věžkou se dá i chlastat
Ozzák v akci
Zabi před zásahem proudem
