2008 -Berounka na kole

Kaceřov, foto: Andrea

31. března 2008

Vzhledem k předpovědi počasí jsme už od čtvrtka věděli, že tento víkend podnikneme náš první výšlap kolmo (i když většinou vodorovně) - na slunečné počasí se sedmnácti stupni už jsme dlouho čekali. V neděli, kdy měl být tento teplotní rekord zaručen jsme krátce po poledni zabalili svačinu, vynesli kola ze sklepa a .......zjistili, že moje kolo je zoufale prázdné. Denny to své nedočkavě provětral miniprojíždkou už v pátek, takže alespoň půlka z nás měla nafouknuto. To samozřejmě na společný výlet nestačilo. Druhá půlka se tedy po delším rozjímání a oslovování sousedů rozjela k HyperTescu pro pumpičku. Takovou tu opravdickou, co jí člověk vlastní, a je teda po ruce v okamžiku, kdy ji potřebuje a ne jako ta „sousedů“, kteří někde lítají, namísto toho, aby byli doma, připraveni přístroj radostně poskytnout. Nic proti sousedům. Kdyby to četli. Máme skvělý sousedy.

Takže ve 13:15 jsme vyrazili na lehkou, cca. třicetikilometrovou jarní projížďku. Vzali jsme to u nás přes lávku, pak po ose Druztová – Nadryby – Planá – Kaceřov. U renesenčního, chátrajícího zámečku jsme měli podle původního plánu naše kroky, tedy stopy kol stočit domů. Někdo však přišel se smělým návrhem zdvojnásobit zpáteční cestu jak do délky, tak do její náročnosti a vzít to zpět po druhém břehu Berounky. A protože jsem to nebyla já a nikdo jiný už tam nebyl, kohopak to asi napadlo? Bylo krásně, slunce svítilo, fialky voněly a mě neprozřetelně přišlo jako dobrý nápad na zmíněný plán přistoupit, navíc, neváhala jsem a nechala si od Dennyho přislíbit za odměnu dva opečené špekáčky.

Liblín, brána a Denny se staví na zadní, foto: Andrea

Takže jsme to vzali na Liblín, tam se času nedbaje posilnili jedním chmelovým a vyrazili po červené turistické (tedy necyklistické) značce. Stezka to byla krásná. Výhledy na řeku čarovné. Výhledy na západ slunce ještě čarovnější. Jenže západ nezápad, když člověku chybí světýlko na kole vpředu i vzadu, oblečení má jak na motýly a od domova ho dělí 35 km, tak jdou všechny romantické západy stranou a přichází sprint, až boj o holý život. Tedy zdraví přinejmenším. Takže po pár kilometrech, když jsme kriticky i reálně uvážili naši situaci, opustili jsme úchvatnou stezku a najeli na nejbližší silnicim která vedla alespoň přibližně na západ. Ona tam vlastně byla jen jedna. Cesta domů byl pak úplně normální závod, kdy soupeřem se stala přicházející tma, míjející auta a hlavně zakrnělá fyzička.

Každopádně jsme zapojili to málo, čím byla alespoň jedna polovička vybavená. Tzn. přední kolo svítilo na cestu velice výkonnou svítilnou mobilního telefonu (geniálnímu udělátko!!) a druhé kolo uzavíralo tuto výjimečnou kolonu červenou blikačkou. Poslední kilometry byla pro nás hlavním palivem představa horké vany, perníku s mlékem a buřtů s cibulí, zredukovaných z původních opečených (Nevzpomněli jsme si na nic dalšího jedlého, co doma máme).

Ztuhlým, přimrzlým k sedačce v nehybné posedu nám to sice přišlo více jako krásný sen než plán na závěr projížďky, ale jediné co se dalo dělat bylo prostě šlapat a „uvidíme co přijde“. Tak jsme šlapali až jsme to došlapali až k vrátkům našeho sladkého obydlí. Bylo 21:15, na tacháči 78 km (což byl ale omyl měřenní, bylo to přesně 60 Km) a my těžili s luxusu našeho bytečku. Přišli požitky. Požitky jejichž intenzity lze dosáhnout jen po našem a jemu podobných výkonech. Kdy jindy tak asi člověk má šanci zažít mimogenitální orgasmus způsobeným konzumací perníku a mléka? Kolik vjemů zaplní mozek, když se člověk noří do horké vany a přitom hladově hltá buřty s cibulí? Jsem plná vzrušení ještě teď, když si vzpomenu.....

zapsala Andrea

Fotogalerie

---

Berounka (Wikipedie)

Berounka u Kaceřovského mlýna, foto: bojar, Panoramio

Berounka je jedna z českých řek, významný tok v západní části republiky (Plzeňský a Středočeský kraj) a levobřežní přítok Vltavy. Prameny zdrojnic se nacházejí v pohořích Český les a Šumava. Nejvyšších průtoků dosahuje řeka na jaře.

Původně se celý tok řeky nazýval Mže. Název Berounka je doložen od 17. století, kdy byl úsek řeky na berounském panství nazýván tehdy obvyklým způsobem jako řeka berounských. Podle Ottova slovníku naučného se na konci 17. století začal užívat název Berounka pro dolní tok, poprvé je uváděna plzeňským kronikářem J. Tanerem jako tok za městem Berounem. V 18. století používali někteří autoři název Berounky i pro střední tok od Plzně. Za počátek Berounky byl postupně považován soutok Mže a Rakovnického potoka, později se začátek Berounky posunul na soutok se Střelou a ještě později na soutok s Úslavou. Ottův slovník z roku 1908 přesto ještě uváděl Mži jako řeku ústící do Vltavy.

V současnosti podle vodoprávních předpisů začíná Berounka soutokem Mže s Radbuzou v centru Plzně. Plzeňští radní z iniciativy historika Jana Anderleho rozhodli 7. září 2006 o přejmenování Berounky na území města zpět na původní název (podle ustanovení zákona o obcích o pojmenovávání veřejných prostranství). Zároveň chtějí jednat s vedením Plzeňského kraje o jejím přejmenování na celém území kraje a usilovat o naprosté vymazání Berounky z map. Rozhodnutí však nic nemění na oficiálním názvu a vymezení řeky, jak jsou stanoveny vyhláškou ministerstva zemědělství.

Berounka protéká Plzeňskou kotlinou a následně přírodním parkem Horní Berounka (od soutoku s Úslavou, řkm 136, k soutoku s Radnickým potokem, řkm 96,0). V Berounské kotlině dále přijímá zprava řeku Litavku. Pod městem Beroun v Českém krasu vytváří Berounka ve vápencích Karlštejnské vrchoviny kaňon se skalními stěnami. U Lahovic se vlévá do Vltavy. Berounka je řekou se silně kolísavými vodními stavy, téměř celý tok je splavný i pro otevřené sportovní lodě a využívaný ke koupání. Nejnavštěvovanější jsou úseky v CHKO Křivoklátsko a úsek v Českém krasu, zejména Vodácká naučná stezka Berounka.

Závěrečný úsek před soutokem s Vltavou spadá do vzdutí Modřanského jezu a je v něm vybudován Radotínský přístav. Tok řeky v nivě mezi Kazínem a Zbraslaví procházel mnohými proměnami. Původně řeka tekla přes dnešní Lipence a těsně pod Zbraslaví. Někdy mezi 12. – 14. století řeka rozdělila dnešní Horní a Dolní Černošice, zpočátku toto rameno fungovalo jen jako občasný tok při povodních. Roku 1523 je doložen mlýn u Bluku (dnešní Dolní Černošice), tvrz Bluk je doložena od roku 1404. Někdy před 12. století si řeka našla cestu kolem Radotína (doloženo 1115, roku 1158 doložen přívoz u Radotína, za Radotínem však meandrovala směrem ke Zbraslavi (tzv. Šárovo kolo). Pobočné rameno ústící do Vltavy u Lahovic a vytvářející Lahovický ostrov je zaznamenáno již v Müllerově mapě z roku 1720, toto koryto bylo dále prohloubeno zimní povodní roku 1797 (tzv. lahovická elevace, nakupenina sedimentů vzniklá z tehdejších ledových zátaras). Při povodni v roce 1829 se k Lahovicím přemístil hlavní tok, ten byl roku 1830 uměle stavebně upraven. Pravděpodobně po povodni roku 1845 Berounka rameno u Zbraslavi víceméně opustila, při povodni roku 1872 se staré koryto zaneslo a vzniklo z něj slepé rameno „Krňák“. Roku 1873 byla Vltava v přilehlém úseku zregulována, tím zanikl i Lahovický a Modřanský ostrov.

Originální článek na Wikipedii


Kaceřov (Wikipedie)

Kaceřov, foto: Pavel Tříska, Panoramio

V roce 1376, kdy jsou doloženy první zmínky o Kaceřově, se jako jeho majitel uvádí Ctibor ze Švamberka. Ten si tu asi mezi léty 1370–1376 postavil tvrz. Kaceřov se snažil také získat sekretář české komory Florián Gryspek z Gryspachu a dosáhl toho, že mu byl roku 1539 zastaven na čtyři generace, přičemž práva plaského kláštera byla formálně respektována.

Vzhledem k tomu, že tvrz v Kaceřově byla zpustlá a sešlá, rozhodl se Gryspek pro výstavbu nového zámku a stará tvrz pak sloužila k hospodářským účelům. Stavba zámku trvala téměř dvě desetiletí a prováděli ji zejména a převážně italští zedníci a kameníci. Začalo se s ní kolem roku 1540. Zámek byl sice částečně dokončen v roce 1548, ale pak jeho výstavba pokračovala dále v letech 1559–1562. Hlavními zdroji informací ohledně tohoto časového rozvržení stavby do určitých etap jsou převážně zachovalé letopočty na krbech (1542, 1552).

Původní návrh zámku lze s největší pravděpodobností přisoudit umělcům dvorského okruhu sdruženým kolem Paolla della Stelly, se kterými se Florian Gryspek, jako inspektor stavby letohrádku, dobře znal. Další práce poněkud odlišné od vysoce kvalitně řešeného přízemí vedl patrně další dvorský umělec, Bonifác Wolmut.

Kaceřovský zámek je jeden z prvních a zároveň i nejzajímavějších zámků renesance a patří svými mimořádnými uměleckými hodnotami k nejvýznamnějším památkám renesanční architektury u nás. Zámek stojí na okraji vsi na náhorní planině prudce se svažující k řece Mži. Je to impozantní čtyřkřídlá dvoupatrová budova kolem obdélníkového dvora s nárožními rizality na východní straně, což jsou části budovy, které vystupují po celé výšce před ostatní průčelí, tak rozšiřující půdorys a přechází v křídlo.

Do severního bočního křídla byla pojata věž ze staré tvrze, v 19. století snesená. Východní průčelní křídlo má půlkruhový zaklenutý portál v pravoúhlém bosovaném rámci s předloženými toskánskými polosloupy, jež nesou vyložené úseky kladí. Nádvoří zámku je v přízemí obklopeno arkádami, pilíře mají předložené polosloupy, v patře severního a jižního křídla jsou lodžie, nesené toskánskými sloupy (které byly postavené ve stylu toskánského (římskodórského) slohu. Ten byl u nás často užíván v době renesance a empíru. Vyznačuje se střídmostí a jednoduchostí bez složitých ozdobných prvků), sklenuty křížově a valeně s výsečemi. Západní stranu prolamuje portál podobný hlavnímu. Ten poté vede do francouzské zahrady, kde se nachází socha Neptuna, která je umístěna na fontáně.

Exteriér i interiér je velmi bohatý na jemně renesanční kamenické práce. V interiérech byli poprvé použity neckové klenby s lunetovými výtečnicemi. Dochovaly se zde původní vlašské krby s volutovými konzolami. V hlavním sále, vestavěném do patra vstupního východního křídla, se nachází výstavný krb s dvojicí karyatid (socha ženské postavy nesoucí na hlavě kladí a to většinou jónské; je oblečená, v klidu a bez náznaku nesené tíže), a pomocí triglfů, metop, roset a jiných motivů bohatě členěnou římsou. Fasády zámku pokryla sgrafitová rustika, jejíž součástí byla na vstupním průčelí trojice iluzivních oken s pootevřenými okenicemi.

Zámek byl obklopen vodním příkopem a hradbou, v rozích zesílenou bastiony, to jsou části opevnění, vystupující mimo samotnou hradbu, na níž se koncentrují střelci a děla. Skutečnost, že vnější ohrazení zámku nemělo pouze vymezující, ale i obranou funkci, přesvědčivě dokládají střílny, prolomené v bastionech pro vedení boční palby i v hradební zdi. Podobu nedochované vstupní bránu známe dnes pouze z ikonografických pramenů.

Přístup do zámku vede přes most na parkán, v němž před hlavním křídlem byl opět příkop s můstkem. Na západní křídlo navazovala zeď s bohatým portálem, která oddělovala prostor zámku od zahrady. V ní stál pivovar. Nádvoří na severní straně bylo zaplněno hospodářskými budovami.

Celá dispozice zámku je na svoji dobu velmi pokročilá. Výstavba zámku, opevnění, i zahrady je komponována na podélnou vstupní osu, na níž jsou všechny portály, podle kterých jsou směřovány i dvorní arkády. Symetricky k ní jsou položeny rizaltové pavilony na křídlech i nárožní bastiony opevnění. V tom se dle mého názoru projevily stavebníkovy zkušenosti z jeho studií ve Francii. Tvarosloví zámku je na úrovni tehdejší italské architektonické tvorby.

I přes určitou nesourodost vznikla dispozice velice pozoruhodná, nemající ve střední Evropě toho času obdobu, za její předstupeň lze považovat do určité míry zámek Spitall an der Donau.

Po bitvě na Bíle hoře se konfiskovaný zámek dostal do rukou cisterciáckého kláštera v Plasích. Kromě údržby a zhodnocení interiérové výzdoby nepodnikly cisterciáci žádné významnější stavební zásahy, zámek tak zůstal vzácně zachován skoro v intaktním renesančním stavu. Pouze v letech 1755–1779 došlo k určitým zásahům v interiérech.

Originální článek na Wikipedii


Libštejn (Wikipedie)

Libštejn, foto: Imram, Panoramio

Libštejn (Liebenstein) je zřícenina gotického hradu v Plzeňském kraji, 10 km jihovýchodně od Kralovic, v okrese Rokycany.

Krajina kolem hradu patřila ve 12. a 13. století svatojířskému klášteru na Pražském hradě.

Hrad byl založen ve 14. století Oldřichem Tistou z Hedčan na pravém břehu Berounky. Jeho syn Oldřich prodává libštejnské panství Albrechtovi z Kolovrat. Jeho syn Albrecht II. zemřel roku 1413 a zanechal dva syny, Hanuše a Bedřicha oba byli katolíci a stoupenci Zikmunda Lucemburského. Hrad byl za husitských válek obléhán husity po několik týdnů, hrozba vyhladovění obránce donutila přistoupit na dohodu o vojenském spolku s husity. Dohoda byla naplněna roku 1431 v bitvě u Domažlic, kde majitelé hradu stáli na husitské straně.

Při obléhání se projevila nevýhoda pevnosti, která sice byla umístěna na obtížně dostupném vyvýšeném místě, ale mezi vyššími kopci. Obránci hradu tak byli cílem střelby z praků a předchůdců dnešních děl. Hradní opevnění bylo v druhé polovině 15. století doplněno předsunutou baštou s náspy a příkopem. Hrad již ale nebyl nikdy obléhán.

V této době byl hrad proslulým vězením kde byli vězněni poddaní, ale i zajatí žoldnéři. Roku 1432 Bedřich zemřel a panství zdědily jeho synové Jindřich a Beneš. Nakonec zůstal hrad Libštejn Benešovi.

Beneš z Kolovrat byl bohatý a mocensky ovládal celý kraj a drobní šlechtici z okolí byli v jeho službách. Měl dva syny Jana a Jindřicha. Janův syn Jaroslav zdědil roku 1495 hrad Libštejn, který vzápětí prodal strýci Albrechtovi z Kolovrat. Ten byl skvělým hospodářem a rozšířil panství na 25 vesnic a polovinu městečka Kralovice. Za vlády krále Vladislava II. Jagelonského (1496–1503) byl hofmistrem a v letech 1503–1510 nejvyšším kancléřem. Jako nejvyšší kancléř se postavil proti jednotě bratrské a všem nábožensky radikálním živlům. Odpor pánů proti němu nabyl takových rozměrů, že v roce 1508 byly všechny jeho pravomoci přeneseny na Zdeňka Lva z Rožmitálu roku 1510 umírá.

Po Albrechtově smrti získali panství jeho nevlastní synové Jan a Bernard z Valdštejna. Po Bernardově smrti († 1517) držel hrad Jan který začal panství rozprodávat († 1540). Zanechal po sobě pět synů, Václava, Vojtěcha, Kryštofa, Bohuše a Frantu. Synové Kryštofa z Valdštejna († 1576) Jan Vojtěch a Jan Vilém byli posledními obyvateli hradu. Roku 1590 je hrad již opuštěn, novým střediskem panství se stal Liblín.

Od poloviny 16. století bydlí majitelé Libštejna více mimo něj a hrad bez údržby začíná pustnout. Jeho zkázu dovršuje třicetiletá válka.

Originální článek na Wikipedii